Tip:
Highlight text to annotate it
X
přeložila larelay
Opakuj po mně, dobře?
Francie 1949
Ach Paule, nech mě už tak!
Založeno na dvou
skutečných příbězích
- Bon appé***.
- Bon appé***.
Máslo.
Panenko skákavá!
Tohle musíš ochutnat.
Tu máš.
Vždyť... To je...
- Já vím.
- Ale já jsem...
Já vím, já vím, já vím.
No podívej se na to!
Paule, to je taková nádhera!
Zpomal.
Pardon!
Jsme tady. Podívej se
napravo... Zastav.
Nechce se mi věřit,
že tu budeme žít.
Paule!
Udělali jsme chybu?
Neměli jsme zůstat v Brooklynu?
Budeme Queens zbožňovat.
Queens je nádherný.
Přijeli stěhováci.
Jsi v pořádku?
- Všechno se tu rozpadá.
- Hej.
Co tu vlastně děláme?
Opakuj po mně.
- 84 m2.
- 84 m2.
Navíc je to blízko
k tobě do práce.
Navíc je to blízko ke mně do práce,
ale nemusíme se stěhovat.
Mohli bychom zrušit nájem,
sbalit si saky paky a bydlet v Jeepu.
Máš pravdu. Máš pravdu.
- Ericu, co to je za hluk?
- Jaký hluk?
Tohle tu budeme mít každou noc?
Možná.
Jule?
Tohle je hotové Versailles!
Jsem nesmírně rád,
že se ti tu líbí, srdíčko.
Dobré ráno, Lower Manhattan
Development Corporation.
LMDC.
Lower Manhattan Development
Corporation, Julie Powellová.
- Můj syn zahynul v druhé věži.
- To mě velmi mrzí.
Je mi to strašně líto.
Jste kompetentní osoba, se kterou můžu
probrat můj nesouhlas s memoriálem,
- který byl v ranních Timesech?
- Můžete mluvit se mnou.
- Máte nějaké pravomoci?
- Ne.
Chci mluvit s někým s pravomocemi.
Vůbec se mi ten záměr nelíbí.
Ani mně se ten záměr nelíbí.
Všichni jste tam banda bezcitných,
byrokratických hňupů.
Já nejsem žádný bezcitný,
byrokratický hňup.
Jsem jen člověk v boxu, který
se snaží ze všech sil, madam.
Volám už po šesté a jediné, co mi
byl zatím někdo schopný říct je,
že musím vyplnit formulář, abych
byla zařazená do vyplacení pojistného.
Což také musíte. Ale jestli nechcete ten
formulář vyplnit, já ho vyplním za vás,
ale i tak sem budete muset
přijít osobně a podepsat ho.
- Do vašeho boxu?
- Ano.
Je mi nesmírně líto, co právě
prožíváte, pane Diamonde, ale...
Nemáte ani tušení, co prožívám,
slečno Powellová. Ani tušení.
- Prosím, nekřičte na mě.- Celá tahle
záležitost je absolutně neefektivní.
- Prosím vás, přestaňte na mě
křičet.- To je absurdní.
- Můj tříletý syn je schopnější nějak
pomoct. - Já jsem vaše přítelkyně.
A teď jeho lékař tvrdí,
že má v plicích skelnou vatu.
Kašle. Neustále kašle.
Nevím, co mám dělat.
Jeho manželka tvrdí, že má na plicích
tolik svinstva, že nemůže dýchat,
a jeho pojistka nechce pokrýt platbu
za léky, které by mu mohly pomoct.
- Řekněte, ať zavolá na Odbor pro
zdravotnictví. - Mají tam záznamník.
Tak Andree Gomezové,
k starostovi do úřadu.
Děkuji. Děkuji.
Krémový čokoládový koláč.
- Víš, co miluju na vaření?
- No co?
Miluju, když po dni,
kdy není nic jisté,
a když řeknu "nic",
tak nic i myslím,
přijdeš domů a víš
s absolutní jistotou,
že když přidáš do čokolády s cukrem
a mlékem vaječné žloutky,
tak zhoustne. Je to
nesmírně uklidňující.
Špatný den?
Kdy bude ten koláč hotový?
Za chvilku, ale nejdřív musím udělat
šlehačku a nechat ji sednout.
Budu tady.
Je to mistrovské dílo.
Zítra mě čeká rituální
oběd s Cobbovým salátem.
Strach a hrůza,
hrůza a strach.
Metro.
- Ahoj.
- Ahoj.
Jak se máš?
Co vám přinesu, dámy?
Já si dám Cobbův
salát, bez nivy.
- Cobbův salát, bez řepy.
- Cobbův salát, bez slaniny.
- Cobbův salát, bez vajec.
- Dobře, řekni jim...
Posloucháš pozorně, Tracy?
Pověz jim, aby zvýšili nabídku na 185.
- Už je to tady.
- Opakuj po mne, Tracy.
- 1-8-5.
- O co tu jde?
A zavolej mi hned,
jak se ti ozvou zpátky.
Moje asistentka.
Myslím, že se nevyplatí nějakou mít.
Přesně! Včera jsem
řekla Allison,
"Běž do lékárny a kup
mi černé punčocháče."
Vrátila se a řekla
"Žádné neměli."
A já na to, "Zkusila jsi jinou
lékárnu?" No uznejte.
Nebo Bloomingdale's.
Co je špatného na Bloomingdale's?
Ano, já to nechápu. Kéž bych si
mohla být sama sobě asistentkou.
Vždyť můžeš.
Vyhoď asistentku a
nehledej si náhradu.
Ne, Julie, tak jsem to nemyslela.
Promiňte...
- Jsou rozkošné.
- Děkuji, děkuji.
Dobře, pověz jim 190,
1-9-0. Super.
"1-9-0." Čeho?
Co máš za lubem?
190 miliónů dolarů.
Kupujeme část v Midtownu.
Páni! To je fantastické, Cassie.
Část čeho?
Budov.
Všechny je zbouráme a
postavíme výškové budovy.
- Na tvoje pozemky.
- Děkuju.
A dost už o tobě,
teď připíjím na mne.
Od včera jsem senior viceprezidentka
zodpovědná za korporátní propagaci.
- Ne!
- Což znamená, že mi zvýší plat,
a můžu si půjčit půl miliónu s
úrokem jen 2 %, kdybych chtěla.
- Úžasné.
- Kdybys chtěla?
- A co tvoje práce, Julie?
- Je...
- Můžu si to jen představovat.
Žalostné. - Takové smutné.
- Nepříjemné.
- Ne ve zlém slova smyslu.
- Promiňte. Panebože.
Zapomněla jsem. - Promiňte.
- Prosím?
- Prosím?
- Zdravím.
- Ahoj.
Hej, Jules? Musím s tebou udělat
rozhovor do toho článku, který píšu.
Jistěže, Annabelle, skvělé.
Bude mi ctí.
Zavolat Julii ohledně rozhovoru.
Poinformovat se ohledně čistírny.
Ještě před čtvrtletní večeří.
Sobotní párty.
Ne.
Nemůžu tě zaučovat ohledně počítače
každý den, když jsem s kámoškama.
O čem bude ten článek?
O generaci lidí
na prahu třicítky.
Lidé na prahu třicítky.
Můj život, jsem tak zaneprázdněná.
Nevím, kam bych
tě mohla napasovat.
Můžu ti připomenout, že ne já se
chci setkat s tebou, ale ty se mnou?
Ano. Co takhle pracovní snídaně?
Je třicítka novodobá dvacítka?
Portrét ztracené generace
Já jsem jí věřila.
Co jsem to za hlupačku?
Řekla:
"O generaci lidí na prahu třicítky."
A co jsi čekala?
Annabelle odjakživa lhala.
"Julie Powellová, bývalá redaktorka
Amherstského literárního časopisu,
"ta, o které všichni
víme, že je "Ta",
"která se 8 let snažila, dokud se
definitivně nevzdala ***ěje na svůj román,
"a která momentálně pracuje v boxu
jako byrokrat středního postavení,
"snažíc se o zvládnutí
následků 11. září."
Kristepane, ty ses to
naučila nazpaměť? To je ubohé.
Tolik toho vynechala!
Aspoň, že ta fotka byla dobrá.
- Vypadám tam tlustá.
- Jen tvoje tvář.
Zapomněla jsem ti říct.
Víš, co teď dělá Annabelle?
- Vím to od Sarah. Píše blog.
- O čem?
Co tím myslíš "o čem"?
Blog o Annabelle.
O každé myšlence,
která projde jejím mozkem.
Jejím blbým, prázdným, nudným...
I já bych
mohla psát blog.
Také mám nápady.
A jsi spisovatelka, což rozhodně
nemůžu říct o Annabelle.
- Kéž by to byla pravda.
- Napsala jsi román.
Polovinu.
A nikdo ji nechtěl vydat.
Pokud ti někdo nevydá
knížku, nejsi spisovatel.
Vidíš? A to je na blozích to úžasné.
Nikdo tě nemusí vydat.
Prostě jdeš na internet,
zmáčkneš enter a šup, je to tam.
A o čem bych
asi tak psala blogy?
Ty jsi redaktor, tak mi pověz.
Proč nenapíšeš o tom,
jak moc zbožňuješ Queens?
Krátký blog.
Mohla bys psát
o své práci.
A kdybych napsala o své práci
a někdo z práce by si ho přečetl...
- Se vzbuď.
- Tohle je skvělé.
Fakt úžasné.
A navíc, podstata psaní blogu je
utéct od toho, co dělám celý den.
Přesně tak, jako je vaření mým
útěkem od každodenních věcí.
Tak bloguj o vaření.
Vždyť nejsem žádná kuchařka jako
Julia Childová anebo Mario Batali.
Julia Childová nebyla
vždycky Julií Childovou.
Kdybych se chtěla
skutečně naučit vařit,
prostě bych uvařila všechno z
kuchařské knížky Julie Childové.
Mohla bych o
tom psát blogy.
Mám její knížku. Šlohla jsem ji mámě,
když jsem byla naposledy v Texasu.
Když mi bylo osm, přišel k nám na večeři
otcův šéf a byla to teda pořádná událost,
a moje matka navařila
Boeuf bourguignon.
Ale nebylo to jen tak obyčejné,
ale Juliino Boeuf bourguignon.
Byl to pocit, jako by byla tam,
jako kdyby byla Julia v místnosti,
u nás doma jako nějaká skvělá,
velkolepá dobrá víla.
A že všechno dobře dopadne.
Teď se to budu
snažit prohodit,
co je opravdu velmi
troufalá záležitost.
Ona všechno změnila.
Před ní jsme znali jen mražené potraviny
a otvíráky na konzervy a pěnové bonbóny.
Neopovaž se kritizovat
pěnové bonbóny.
Když cokoliv obracíte
musíte mít na to
skutečně odvážné smýšlení.
Hlavně, pokud to je to takováto
nespoutaná masa jako...
Tak to teda moc
dobře nedopadlo.
Ale víte, když jsem to otáčela,
- ...neměla jsem dost odvahy, jakou jsem
potřebovala... - Ona je tak rozkošná.
...a jakou jsem měla mít.
Ale vždycky to můžete
nějak pospojovat.
A navíc, jste sama v kuchyni.
Kdo vás uvidí?
Perly. Ta žena nosí
perly v kuchyni.
...akorát musíte stále
trénovat. Jako na piano.
Jsem Julia Childová.
Bon appé***.
- Bon appé***.
- Bon appé***.
Bon appé***.
Julia Childová je spoluautorkou
kuchařské knihy
"Zvládáme umění
francouzské kuchyně".
Bon appé***.
"Pro americkou kuchařku bez
služebnictva." To jsem já, tak fajn.
Fajn, máme problém.
Nikdy jsem nejedla vajíčko.
A já mám zase nadměrnou tvorbu
žaludečních šťáv. Vyměňme si to.
Uvařím všechny recepty z
kuchařské knihy Julie Childové,
a napíšu o tom blogy.
- Ale asi si budu muset
určit termín. - Proč?
Protože jinak to dopadne jako
všechno, do čeho se pustím.
Přiznejme si to,
nikdy nic nedokončím.
- Jo.
- Je to tak!
Víš čím to podle mě je?
- Poruchou pozornosti.
- Ty máš poruchu pozornosti?
Ano. To je důvod, proč jsem
takové nemehlo na domácí práce.
Takže to je ten důvod?
Já jen říkám, že nějaké
časové omezení neuškodí.
Takže nějaký termín.
"Zbožňuju termíny.
"Zbožňuju, jaký vydávají zvuk,
když profrčí do minulosti."
- Stopařův průvodce po Galaxii.
- Myslím to vážně.
- Dobře, rok nebo tak nějak.
- Rok?
Vždyť ta kniha váží snad kilo!
Dělám na plný úvazek. Někdy se nedostanu
domů dřív než v osm nebo v devět a...
To je šílené.
Fakt na hlavu.
- Je to šílené?
- Ano. Ano.
- Dobře, takže to chceš
na "Blogujte"? - Ano.
"Blogujte", tak fajn.
Nikdo tu není,
jen my, americké kuchařky
bez služebnictva.
"Americké kuchařky
bez služebnictva."
- Co ty na to?
- Úžasné.
"Napsat blog."
"Projekt Julie/Julia."
Kniha: "Zvládáme umění
francouzské kuchyně".
První vydání z roku 1961 od Simone
Beckové, Louisette Bertholleové,
a samozřejmě, Julie Childové, ženy,
která naučila Ameriku vařit a jíst.
Uběhlo 40 let a nikdo
se jí ani nepřiblížil.
Výzva: 365 dní, 524 receptů.
Soutěžící: Julie Powellová.
Státní zaměstnanec přes den,
posedlá jídlem večer.
Riskujíc manželství, práci
a zdraví své kočky,
se rozhodla upsat
vyšinuté úloze.
Jak daleko to zajde,
zatím neumí nikdo odhadnout.
Počet zbývajících dní: 365
Počet zbývajících receptů: 524
Drahý Charlie. Konečně jsme se
už zabydleli a Julia to tu zbožňuje.
Chce tu zůstat už navždy.
Víš, jak dokážou být Francouzi
famózně nabručení, drahý bratře.
Všichni jsou tu tak příjemní!
Ale Julia našla na smradlavém
tchořovi to nejlepší.
Je tak okouzlující.
Ona si myslí, že jsou to ti
nejúžasnější lidé na světě.
Cítím se jako Francouzka.
Prostě musím být.
Mohla bys být.
Musím říct, že pokud bychom tu zůstali
do konce života, vůbec by mi to nevadilo.
Jsem nesmírně rád,
že jste přišli,
- ani nevíte jak.
- Byla to nádherná výstava.
- Děkuji, že jste přišli.
- Velmi se mi to líbilo.
- Paule, gratuluji. Skvostná výstava
- Moc děkuji, Jacku.
Jack Donovan, tohle je
moje manželka, Julia.
- Nádherná výstava, Paule.
- Děkuji, děkuji.
- Jsem na tebe tak pyšná.
- Výborně.
Francouzi jedí francouzské jídlo!
- Každý den! Nedokážu se
s tím smířit! - Pravda.
Víš, že tě šíleně miluju,
proto ti věnuju první sousto.
- To je tak dobré.
- Ještě jsem ani... Je to dobré, co?
Co myslíš, že bych
měla dělat?
S čím?
Vůbec se netoužím
vrá*** do státní sféry.
Víš, ale já... Neměla bych
se něčím zaměstnat?
Tyhle ženušky tady nic nedělají.
- Já ne. Já taková nejsem.
- Já vím.
Na ambasádě jsem
viděla na nástěnce oznámení...
...o kurzu kloboučníctví.
Klobouky máš ráda.
Pravda, pravda.
Mám.
A co děláš úplně nejraději?
Jím.
- Přesně to ráda dělám.
- Já vím, já vím, já vím.
- A jsi v tom neuvěřitelně dobrá!
- Jsem v tom vynikající.
- Dobře. Takže, jak dobrá jsi?
- Rostu ti přímo před očima.
Přemýšlela jsem
*** kurzem bridge.
- Máš ráda bridge.
- Ano. Líbí se mi podstata bridge.
4 body za eso,
3 body za krále,
2 body za svrška,
1 bod za spodka.
A neukazujte karty.
Máte nějaké francouzské
kuchařské knihy v angličtině?
- Obávám se, že ne.
- Božínku.
Prodavačka. Ona...
Neměla-- Protože víte, nejsou žádné
francouzské kuchařské knihy v angličtině.
A jediné, co mám, je kniha od Irmy
Rombauerové, "Radost z vaření",
což je vynikající, vynikající
kniha, ale ne francouzská.
Proto jsem požádala mou
přítelkyni Avis De Votoovou,
aby hledala v Spojených
státech, jestli nějakou nenajde...
Dobře. Jistě.
Jémine, vždyť já jsem si myslela,
že s vámi mluvím francouzsky!
Božínku!
Copak to tu máme?
- Je to výtisk...
- Moje memoáry.
Podívejte!
To je senzační!
Ale ve francouzštině.
- Ty to zvládneš. Zvládneš to.
- Děkuji, zlatíčko.
Já vím. Učím se.
Snažím se. Jsem opravdu...
Přeju si všechno nejlepší.
Všechno nejlepší.
- Co by mohlo tohle znamenat?
- Co?
- "Umyjte stehna."
- Ne, "vykoupejte." Vykoupejte stehna.
- Podívej, ale potom...
- Kde?
"V másle." To znám.
Ale co je...
"Vykoupejte stehna v másle
a potom naplňte..."
Co to je za slovo?
- Slepice!
- Správně. Slepice.
"Dokud jí to
nepoleze krkem."
- To tam není.
- Ale je.
Potom ti to ukážu ve slovníku.
Projdu si s tebou celý recept.
- Proč se nepřihlásím do
kurzu vaření? - No proč?
- Myslím to vážně.
- Vždyť i já.
Panebože!
Co kdyby ses do
mě nezamiloval?
Ale stalo se.
Bože!
Včera bylo úterý,
13. srpna 2002.
Den první. Zbývá 364 dní.
Navařila jsem artičoky
s holandskou majonézou,
což je vlastně rozehřáté máslo, které
se šlehá do nepříčetnosti se žloutky,
dokud neskoná a
neodejde do nebíčka.
A něco vám povím.
Existuje něco lepšího než máslo?
Popřemýšlejte.
Vždy, když něco ochutnáte,
něco absolutně lahodného,
a řeknete si: "Co to je?"
Odpověď bude vždy znít, "máslo".
Je to fantastické.
Pokořila jsem ho vyšleháním, proto.
Čas, kdy bude na zem mířit meteorit
a nám zůstane už jen 30 dní života...
...já míním strávit jedením másla.
A moje poslední věta na
závěr, co se tohoto tématu týká:
Másla není nikdy dost.
24. srpen, den 11.
Tohle znamená, "Nedávejte moc
žampiónů"? Dala jsem jich moc?
Zůstává 353 dní.
Příšerný den v práci.
Starší babička, která vypadala,
že by neublížila ani mouše...
...mě nazvala hloupou,
kapitalistickou úřednicí.
Ale potom jsem přišla domů a uvařila kuře
na smetaně, se žampióny a Portským vínem,
a byla to absolutní blaženost.
A teď přijde ta velká novina.
Celý život jsem vařila
hřiby úplně špatným způsobem.
Nikdy jich nemějte moc,
jinak se vám neopečou.
Berte mě na vědomí,
ať jste kdokoliv?
Budete spokojená.
Den 22.
A tohle chutná skvěle
s fíkovými povidly.
Včera jsem se nechala unést v Dean & DeLuca
a utratila jsem polovinu své výplaty.
A první, co jsem si
v metru uvědomila,
se všemi těmi potravinami,
taškou kočičího písku,
flaškou olivového oleje, bez kterého
nemůžu vůbec žít a svazkem větviček,
že ty větvičky nebyly
až tak dobrý nápad.
Promiňte.
Hlava nehlava mlátily lidi přes tváře
a já sem se potila jako prase.
Což mě vůbec nepřekvapuje, když vařím
tučná jídla a neobtěžuju se cvičit.
A potom jsem přišla domů a dostalo
se mi skvělé útěchy od mé matky.
Zopakuj mi prosím,
proč vlastně děláš to...
- Blogování.
- Ať se tomu říká jakkoli.
Je to dieta, mami.
Něco jako břišáky.
- Jen ti to způsobuje stresy.
- Jaké stresy?
Pracuješ na plný úvazek,
máš manžela,
a teď se staneš
závislou na blogování.
- Je to něco jako terapie alkoholiků.
- Co tím chceš říct?
Poskytuje ti to něco, co musíš
udělat každý den. Krok za krokem.
A to ty víš odkud?
Zlato, jsi alkoholička?
Chci tím jen říct, že mi prospěje,
když budu mít krátkodobé cíle.
To je ztřeštěné.
Nic víc, prostě čirá ztřeštěnost.
A kdo ten blog vlastně čte?
Lidé. Jsem si jistá,
že ho lidé čtou.
No, rozhodla ses to dělat,
tak se můžeš rozhodnout to i přestat
dělat a nikomu to nebude vůbec vadit.
Ne. Ty to stále nechápeš?
Vždyť jsem právě začala.
Nemůžu přestat. Musím to
dokončit. Je to všechno, co mám.
Haló? Haló?
Blbý telefon.
Hej, není to všechno, co máš.
Já vím. Já vím.
Nemyslela jsem to tak.
Včera sem dělala
vejce do ztracena.
Zdálo se to jako dokonalá
věc na absolvování...
...po možná druhém nejhorším
pracovním dni v dějinách.
Vysvětli mi prosím tě, jak je
možné, že jsi nikdy nejedla vejce.
Jedla, například v koláčích.
Ale nikdy jsem neměla vejcové vejce.
Byla jsem velmi zlovolné dítě.
Už to bublá.
Bůhví proč jsem si myslela,
že vejce do ztracena bude brnkačka.
Ale škaredě jsem se mýlila.
"Okamžitě a jemně překlopte bílek
přes žloutek dřevěnou vařečkou,
"po dobu dvou nebo třech vteřin."
Okamžitě.
Nechutné.
Možná nejsou ta vejce čerstvá.
Julia píše, že musí být čerstvá.
Jsou čerstvá.
Dobře no. Nemusíš mi za to
utrhnout hlavu. Já jen cituju Julii.
Museli jsme být na to tři, stojíc jako
sardinky v kuchyni *** vroucí vodou,
ale nakonec jsme
tomu přišli na kloub.
- Ahojky.
- Vítej.
No není rozkošné?
A tak sem snědla svoje první
vejce v životě. Úplně první, první.
Myslela jsem si, že vejce jsou mazlavá
a slizká, ale chutná to jako...
...sýrová omáčka.
Mňamy.
Julia Childová, jsi skvělá.
- Na zdraví.
- Na zdraví.
A můžu podotknout,
že to víno je vynikající?
- Myslíš, že o tobě Julia ví?
- Kéž by.
Sním o tom, že k nám přijde na večeři
a já jí ukážu svou škrabku na citróny.
Stanou se z nás přítelkyně.
Pravda je však taková,
že o mně nikdo neví.
Mám pocit, že to všechno
píšu do obrovského prázdna.
Což mi připomíná, Annabellin blog.
Četla jsi ho v poslední době?
Ano.
- Je to fakt zábavné.
- Vážně?
Chodí s jedním boháčem, který
má letadlo. Jmenuje se Lester.
A rozdávají si to ve vzduchu.
Lidi to přímo žerou. Je to hitovka.
Co myslíš, že znamená, když
nemáš ráda svoje přítelkyně?
- Že je to úplně normální.
- Muži mají rádi svoje kámoše.
Nebavíme se tu o mužích.
Kdo tu mluví o mužích?
Mám za sebou 5 týdnů,
47 zůstává a já se cítím úžasně.
Někdy se musím sama sebe ptát.
Čte to vůbec někdo?
Jsem si jistá, že
ano, co? Někdo?
Kdokoli?
Ernestine, mám reakci!
Julie, tady máma. Stále
nechápu, proč to děláš.
- Vypadá to tak, že to čtu jen já.
- Moje matka. To se nepočítá.
Dnes začneme tím, že se naučíme
jak správně vařit vajíčka.
Jako první se musíte ujistit,
že jsou vejce čerstvá.
Velmi jsem doufala, že...
No, v něco víc pokročilejšího,
Madame Brassartová.
Ale vy nejste
pokročilá kuchařka.
Ale rozhodně vím,
jak uvařit vejce.
Víte, jak vykostit kachnu?
Ne, ale přesně tohle
patří mezi věci,
které bych měla
zájem, se naučit.
Máme tu ještě jeden kurz,
ale ten se vám určitě nebude líbit.
Je pro profesionály, který z
vás, a to jsem si jistá, nikdy nebude.
Jsou tam samí muži.
Všechno odborníci.
A kurz je velmi drahý.
Neumím si ani představit, že byste
byla schopná zaplatit takové školné.
Kolik?
Takže cibule je připravená, ale...
Především musíte
nůž držet takhle.
Uvolněné zápěstí.
Palec musí být takhle.
Ruka a nůž jsou v
jednom souznění.
A ruku, druhou ruku,
musíte chránit.
A krájíme jen cibuli, je to jasné?
- Já ne.
- Ano.
A potom dáte palec takhle
a ostatní prsty sem.
Jule?
Nemyslíš, že to s tou
soutěživostí trochu přeháníš?
Měl bys vidět, jak se ti
chlapi na mě dívají.
Jako kdybych byla nějaká
lehkomyslná domácí paní,
která jen hledá způsob,
jak zabít čas.
No...
- Kam jdeš?
- No tady nebudu.
- Máš hlad?
- Ne.
Výborně.
Výborně, Madame Childová.
Drahá Avis, právě probíhá můj
třetí týden na Le Cordon Bleu,
a já jsem v absolutní blaženosti.
Každé ráno zazvoní budík v
6:30 a já vyskočím z postele.
Jsem vzhůru!
V 7:30 jsem už na hodině,
v zástěře a loupu brambory.
Potom si uvaříme vývar
a vykostíme rybu.
Čistíme holuby. Děláme
těsto s takovým množstvím másla,
že ti srdce přestane bít
už jen z toho pohledu.
Můj učitel je tak rychlý,
že se občas ztrácím.
Ale před ostatními v třídě mám
obrovský náskok, jsou to samí muži,
a všichni byli nesmírně nepřátelští,
dokud nezjistili, že se nedám zastrašit.
Uvědomila jsem si
to asi zároveň s nimi.
Ranní výuka končí ve 12:30,
jdu domů a uvařím Paulovi oběd.
Potom si Paul trochu zdřímne.
A později odpoledne se Paul vrací
na ambasádu a já zpět do školy.
Musíte mít hmoždíř a paličku.
Mimochodem, můj otec se zhrozil,
že chodím na kurz vaření.
Nabídl mi peníze,
abych si najala kuchařku.
Do toho. Bavte se! Užívejte si
to! Na tom jediném záleží.
Pravděpodobně jsem
jediná Američanka v Paříži,
která považuje nakupování potravin za
o moc větší zábavu, než nakupování oblečení.
Ale též by sis to myslela,
kdybys žila v zemi,
kde neseženeš absolutně
nic v mé velikosti.
Mimochodem, věděla jsi,
že když neosušíš maso,
tak se pořádně neopeče?
Irma Rombauerová se o tom ve své
"Radosti z vaření" vůbec nezmiňuje.
Avis, cítím se tu jako v nebi.
Celý svůj život jsem
si hledala profesi...
- Krásného Valentýna.
- ...a konečně jsem ji našla.
Seznámili jsme se na Cejlonu,
když jsme byli v ÚSS.
Ale nejdřív si mě
vůbec nevšímal.
To není pravda. Všímal.
Tvých nohou jsem si všiml okamžitě.
Byl jsi takový záletník.
- Všechny ženy byly do něj zblázněné.
- A divíš se jim?
A potom nás převeleli do Číny.
Absolutně lahodné,
jestli můžu podotknout.
Julia.
Až ukončíš semestr, ty sama
budeš učit na Cordon Bleu.
Ne, to si nemyslím.
Ta ženská, která to tam
vede mě do morku kosti nesnáší.
Ale no tak. Tebe se
přece nedá nenávidět.
To je pravda.
Ale ona ano.
Byli jste špióni?
Ne. Ano. Ne.
Jaký tajnůstkář, co?
Pracovali jste v Úřadu strategických
služeb a nebyli jste špióni?
Já jsem byla jen
obyčejný úředník.
Ale Paule? Paul navrhl všechny
ty tajné zpravodajské...
informační sály pro
Generála Mountbattena.
Jen mapy a expozice a
takové věci. Nebylo to...
On to byl!
On vlastnoručně vyhrál válku!
Musel jsem. Někdo musel.
Vždyť už se to natahovalo, no ne?
Takže jsme se ocitli v Číně jako
přátelé, kteří spolu chodili na večeře,
a ukázalo se,
že je to prostě Julia.
Ukázalo se, že to byla
celou tu dobu Julia.
Julia, ty jsi máslo pro můj chléb
a nádech pro můj život.
Miluji tě, zlatíčko.
Šťastného Valentýna.
Drahý Charlie,
Julia stojící před sporákem mě
fascinuje se stejnou intenzitou,
jako tympanista v
symfonickém orchestru.
Dvířka trouby se otvírají a
zavírají takovou rychlostí,
že si sotva všimneš toho zručného
výpadu vařečkou při ponoření do hrnce,
a následně do svých úst,
aby ochutnala,
stejně jako dokonale
načasovaný dvojúder na bubny.
Potom jen tak prsty...
chňapne po cannelloni
do hrnce s vroucí vodou,
a začne naříkat:
"Tyhle prokletý věci jsou horký
jako nažhavenej tvrdej pták! "
- Cože řekla?!
- Já vím!
- Julia Childová řekla, "Horké jako..."
- Já vím. Jsem v šoku.
Je to úryvek z dopisu, který napsal v
roce 1949 Paul Child svému dvojčeti,
kdy Julia začala s kurzem
v Le Cordon Bleu.
Takže Julia a Paul,
často šuky šuky.
- Ano. Aspoň vidíš.
- Co?
Že nikdy nemůžeš hodnotit
milostný život lidí jen z jejich vzhledu.
Tak moc se milovali.
Pikantní omáčka od čtenářky!
A dnes jsem dostala 12 reakcí od
čtenářů a ani jednoho jsem neznala.
Děkuji moc všem
čtenářům za tento úlovek.
Mám dokončených
65 receptů za 47 dní.
59 dní za sebou,
437 receptů před sebou.
Pokračuji se 103 recepty
za více než dva měsíce.
Vypadá to jako bublanina.
Příště nás čeká
Humr Thermidor,
a já budu muset zavraždit
a rozčtvrtit korýše.
Jak takového něco dokážu?
Včera v noci náš přístroj na
spaní, který máme vedle postele,
aby ztlumil zvuky nákladních
aut jezdících vedle našeho bytu,
ke mně promluvil.
A řekl následovné:
"Vražedkyně humrů."
"Vražedkyně humrů, vražedkyně
humrů, vražedkyně humrů."
Jeden z mých čtenářů řekl,
že když dáš humry do mrazničky,
tak je to tak nějak znecitliví.
A potom přišel další komentář,
"Vzmuž se a zabij toho prokletého humra."
"Prostě vezmi nůž a udělej to."
On žije!
Ericu.
Panebože.
"Poznámka jako zacházet
se živými humry,"
"Pokud máte výhrady vůči
napařování živých humrů," ano,
"zapíchněte špičku nože do
hlavy, mezi oči humra."
Julia, od tebe to
zní jako brnkačka.
Vražedkyně humrů.
Ericu.
Ericu.
Zmiz.
Vůbec tě nepotřebuju.
Jsi absolutně neužitečný.
Prostě je hodím do vody,
přikryju je pokličkou a hotovo.
Fajn.
Fajn.
Ahoj.
Sbohem.
Mrzí mě to.
Je mi to líto.
Jsi v pořádku?
Tak fajn!
Dobře. V pohodě.
Tak fajn, chlapci.
Ve městě vládne nový šerif.
Vrah humrů.
Vrah humrů.
Všechno je pod kontrolou.
Ty jsi světec.
Děkuji, děkuji,
děkuji, děkuji.
- Děkuji.
- Nemáš za co.
- Nemůžu. Nemůžu.
- Ale můžeš.
- Ne, nemůžu. Mám plno
práce. - Ale můžeš.
- Ericu, nemůžu
- Já jsem připravený.
- Ericu.
- Ještě jednu. Ještě jednu.
- Ještě jednu. - Fajn. Padej!
Mám plno práce! Šupito!
Ven!
- Nazdar, díky moc.
- Čau chlape. Jak se vede?
Všechno nejlepší.
Paráda. Rád tě vidím.
- Dort. - Dort. Švagr.
- Oslava! Oslava!
- Zbožňuju tě.
- Nazdar, chlape.
Ahojky, ahoj, ahoj.
Bon appé***.
Bon appé***.
Všechno nejlepší, Julie.
- Všechno nejlepší!
- Ahoj! Děkuju, zlato.
Děkuju, že jste všichni přišli.
Povím vám neuvěřitelnou věc. Když se
Julia seznámila s Paulem, byla ještě panna.
- To fakt?
- Páni.
Bylo jí skoro 40.
- To myslíš vážně?
- Jak se to vůbec někdo dozvěděl?
Z dopisů, které Julia napsala
své přítelkyni Avis De Votoové.
A Paul psal svému bratrovi, a
pokud já vím, nikdo nic nevyhodil.
Když se vzali, uměla
sotva uvařit vejce.
Není to úchvatné?
Vážně?
- Dušené okurky jsou absolutní zjevení.
- Tohle je fantazie.
Jsem jí posedlá.
Totálně posedlá.
Fakt je totálně posedlá.
To je fakt super,
protože tohle je lahůdka.
Vážně. Vynikající.
Tak si to vychutnej, protože to je všechno.
Humr je pěkně drahá záležitost.
Proč si nedáš na
stránku PayPal?
Lidi by ti mohli posílat
prachy, kdyby chtěli.
Ano. Rozhodně.
Máš fanoušky.
Tví čtenáři tě zbožňují.
Vážně? Já mám fanoušky?
Opravdu jo, máš.
- Nemůžu po nich přece
chtít peníze. - Proč ne?
Myslím, že bys měla ten PayPal vyzkoušet.
Abychom mohli mít častěji humry.
- Silněji! Do nich! Do nich! Jó!
- 30. 30. 30. 30.
Všechno nejlepší, zlato.
Děkuji.
Přesně jako Juliiny.
Akorát, že její byly asi pravé.
Jsou nádherné.
Pomůžu ti s nimi.
Tak to teda zkusme.
V pohodě?
Ano.
Je mi 30.
Myslela jsem si,
že to bude příšerné.
Ale díky vám a díky Julii,
mám pocit, že to zvládnu.
Dort!
Další dort.
Jak vám chutná?
Hej, ty.
Jdu do postele.
Ernie, 53 komentářů k
mému blogu o humrovi.
Nekecej!
- Julie Powellová.
- Mluvím s člověkem,
který mi pomůže vyřešit problém?
Ano pane.
O jaký problém se jedná?
Příliš jídla, málo sexu.
Ericu, to není vtipné.
No podle mne to
bylo dost vtipné.
Dobře no, máš pravdu.
- A hádej co?
- Co?
Máš třetí nejpopulárnější
blog na salon.com.
- Vážně?
- Ano, vážně.
Mám!
Takže jsem si spočítala,
že na jednoho člověka, který napíše,
připadá stovka těch,
kteří nenapíšou. Nemyslíš?
Takže existuje celá skupina lidí,
kteří jsou se mnou nějak propojení.
Nějakým způsobem mě potřebují.
Kdybych nepsala,
určitě by jim to bylo líto.
Pravděpodobně by se otrávili,
spáchali by sebevraždu.
Julia.
Ještě stále vyrábíš klobouky?
Ale kdepak.
Od toho jsem upustila.
Ale jsem připravená
absolvovat na Cordon Bleu.
Ale nemůžu donutit tu prokletou ženskou,
co to tam vede, aby mi naplánovala zkoušku.
Madame Brassartovou?
To je ta ženská, o které mluvíte?
Je to mrcha.
Máte pravdu, je.
Myslím, že je jediný člověk na celém
světě, koho upřímně nemůžu vystát.
Ona není jediná,
koho já nemůžu vystát.
Vy dvě se znáte?
Měly byste.
Julia Childová, Simone Becková.
- Simca.
- Simco, těší mě.
A tohle je moje přítelkyně
Louisette Bertholleová.
Nechce se mi věřit,
že se neznáte.
Simca a Louisette
píšou kuchařskou knihu.
- Pro Američany.
- Skutečně?
Proč vlastně musíš dělat
nějakou hloupou zkoušku?
Abych získala diplom.
A mohla učit.
Na učení žádný
diplom nepotřebuješ.
Asi máš pravdu.
- Avis říká to samé.
- Kdo je Avis?
Moje přítelkyně Avis De Votoová,
která žije v Cambridge, Massachusetts.
Je nesmírně moudrá.
Ale nemůžu si pomoct.
Já prostě toužím po diplomu.
Jsem velmi konvenční.
Nevím, co mám dělat.
A proč teda nenapíšeš té
příšerné Madame Brassartové
a nepohrozíš jí?
Pohrozit jí? A čím?
Spojenými Státy Americkými.
Ano!
Pověz jí, že americký
velvyslanec osobně žádá,
abys podstoupila zkoušky.
Ne, ne, ne, ne, ne.
To přece nemůžu.
Pane na nebi!
Americký velvyslanec.
Sotva toho muže znám.
Ale jistěže můžeš.
Vážená Madame Brassartová,
všichni na velvyslanectví,
nevyjímaje mého drahého
přítele pana velvyslance,
budou nesmírně překvapení, když mi nebude
umožněno vykonat závěrečnou zkoušku.
Napište recept
...na oeufs mollets.
Côtelettes de veau en surprise,
et créme renversée au caramel.
Côtelettes de veau en
překvapení.
Neměla jsem ani tušení, co je
"veal en překvapení". Ani ťuk.
Vařili jsme to na hodině. Je to
telecí kotleta plněná žampióny.
V papírovém sáčku.
A to je to překvapení.
Otevřeš kapsu a překvapení!
Telecí a žampióny, já jen, že ještě
nikdy jsem nepropadla u zkoušky.
- Jsem studentka - jedničkářka!
- Můžeš požádat o reparát.
- Opravdu?
- Jistěže.
A než se tak stane,
můžeš přijít učit k nám.
Božínku!
Je pravda, že
máte v plánu učit?
Ano, budeme učit vařit
Američany v Paříži.
Madame Childová, musím vám říct,
že vy nemáte talent na vaření.
Ale Američani to
i tak nikdy nezjistí.
S politováním musím oznámit,
že začínáme s kapitolou "aspiky".
Aspik je něco jako třaslavá
želatina s příchutí hovězího.
No nezní to lahodně?
Dost dobře nechápu,
proč ho už nikdo nedělá.
Začněte s telecí nohou,
za což děkuji mému manželovi
jinak též světci,
a vaříte ji až do té doby, dokud vám
kuchyně nepáchne jako koželužna.
A potom s ním šup do ledničky
a ztuhlý ho překlopíte na talíř.
Což má být podle Julie Childové,
jednoduchá záležitost.
A jediné, co na to můžu říct,
samozřejmě bez urážky Julie, je...
...že ta mrcha lhala.
Hergot!
- Sakra!
- Kolik aspiků ještě zůstává?
Sedm.
Nikdo se nikdy nedozví,
jestli se ti to podařilo.
Nehlídkuje tu přece Aspiková
Policie nebo tak něco.
Mohla bys lhát.
Nemůžu. Já prostě nemůžu.
Julia se to dozví. Mám pocit, jako by
mě sledovala. Má na mě vliv.
To kvůli ní se ze mne
stává o moc lepší člověk.
Fuj! Dřez! Podívej na to!
Nesnáším to tu!
Dal jsi něco do dřezu?
Ty to tu nesnášíš?
Jak mám v této kuchyni
vůbec něco navařit?
Ani se nedivím, že se mi to rozpadává.
Předpokládám, že nemáme nic na odpady.
Ne, jedině, že
bys něco koupila.
Dělám všechno tohle a ještě
mám kupovat i čistič odpadů?
Právě teď tě Julia Childová
ani náhodou neovlivňuje.
Co když to nestihnu do termínu, Ericu?
Promrhala jsem rok svého života.
Kdysi jsem byla štíhlá
a teď začínám tloustnout.
- Tloustnout?
- A ke všemu,
musím ještě vykostit celou kachnu.
- Kdy?
- Někdy.
- Umíš si vůbec představit
vykosťování kachny? - Ne, vůbec.
Samozřejmě, že ne.
Určitě si na to všichni vzpomínáte,
když to bylo jen před pár dny,
že jsem měla mírné
zhroucení kvůli aspiku
a slíbila jsem sama sobě,
že se ze mne stane lepší člověk.
A potom jsem svazovala
"poulet rôti ŕ la normande",
což je pečené kuře plněné kuřecími
játry a smetanovým sýrem,
které mi spadlo na zem a z nádivky se
stala jedna velká lepkavá hmota.
Co to proboha tropím?!
Takže stručně řečeno,
nastalo další zhroucení.
Tohle je šílené!
Horší než to poslední.
Neumím ani vázat.
A rozeřvala jsem se jako malé,
emocionálně narušené dítě.
Jsem neschopná.
Vezmu to. Zvedám.
Prosím?
Ano, kdo volá?
Mohl byste chviličku počkat?
Nejsem si jist, jestli je doma.
Možná někam vyběhla. Vydržte.
Hej, volá reportér z
The Christian Science Monitor.
Chtěl by o tobě napsat.
Opravdu?
Povím mu, ať zavolá později?
Ne, ne. Vezmu si to.
Prosím?
Ano?
Koho chcete přivést na večeři?
Ne, samozřejmě, že vím, kdo
to je. Vím přesně, kdo to je.
Kdo? Kdo kdo kdo kdo?
To by bylo skvělé,
to by bylo absolutně úžasné.
Nashledanou.
- Kdo?
- Hádej, kdo přijde na večeři?
Panebože!
Na tři labužnice.
Jedna za všechny,
všechny za jednu.
Ano!
Tak fajn. Pořádně
jsem se natrápila,
než jsem překonvertovala tyto
recepty do metrické soustavy.
- Na dávkování nezáleží.
- Ale pravdaže ano!
Rozhodně ano.
Kvůli tomu jsme
se s Louisette
při psaní naší knihy
nejvíc hádávali.
Která je konečně dokončená.
Odeslaná vydavateli.
Brzo budeme se Simcou slavné.
Stanou se z nás budoucí
Paní "Radost z vaření."
Možná. Tak fajn.
Zkusme to. Pojďme na to...
Pomůžu vám?
Ano. Je to "mieux".
Ano. Přišli dřív.
Američané!
Drahá Dorothy, tvoje sestra,
Julia, je teď učitelka vaření.
Máme tři studentky,
které platí 2 dolary za hodinu.
Sotva to vystačí na pokrytí
nákladů za jídlo, ale koho to zajímá?
Simca, Louisette a
já jsme Tři labužnice,
ačkoli někdy jsme
jen Dvě labužnice,
protože se ukázalo, že
Louisette mívá bolesti hlavy...
...a návštěvy u lékaře si
vždy naplánuje v době kurzu.
Trochu mě bolí hlava.
S oběma se setkáš
příští měsíc, až přijedeš,
samozřejmě jedině, že
by Louisette nebolel žaludek.
Dokonalost! A i když nebude,
nikdy se neomlouvejte.
Žádné výmluvy!
Žádná vysvětlení.
Louisette nás opustila,
opět bolesti žaludku.
A den předtím,
odešla z hodiny ještě předtím, než jsme
dokončily Bavorský čokoládový krém.
Nechce se mi věřit, že je to jediný
termín, kdy by ji zubař mohl přijmout.
Měj oči na stopkách, určitě nechceme,
abychom přehlídli Dorothy.
Tvoji sestru je
nemožné přehlídnout.
Nevidím ji!
- Támhle je!
- Dorothy!
Ahoj, Julia! Chybělas mi!
Tak ráda tě vidím.
- Paule!
- Ahoj, Ahoj, zlatíčko.
Prožila jsem dobrodružství
na zaoceánském parníku!
- Ani jednou mi nebylo zle!
- Šikovné děvčátko. A co nohy?
Lidé okolo mne
padali jako mouchy.
- Podívej.
- Panebože.
No podívejte se na to.
Celý den myslím jen na jídlo,
a potom se mi o
něm ještě i zdá.
Má pravdu, je úplně posedlá.
Kdybych nesedával v kuchyni,
ani bychom se neviděli.
Minulý týden se mi zdálo o tom,
že jsem otci navařila cassoulet,
a jak jinak, nechutnalo mu.
Absolutně nic nechápe.
Skoro mi je ho líto.
Tak strašně chtěl,
abychom zůstali v Pasadeně,
vdaly se za republikány
a množily se jako králíci.
- A proč se tak nestalo?
- Jsme příliš vysoké.
Přiznejme si to, je to tak.
Od začátku jsme prostě
nikam nezapadly. Doslovně.
- Tím pádem nemůžeme.
- Já vím, je to tak.
Hlavně neprovokuj otce
politikou, když přijde.
- Ne.
- Jinak nevytáhne šek.
- Nevytáhne, co?
- To ti nemůžu slíbit.
- Zbožňuje senátora McCarthyho.
- Já vím.
- Pasadena.
- Pasadena.
Protismolníček.
Dort, dala jsi...
Už sis dala hermelín.
- Takže tohle je hermelín?
- Ano, ano. Tohle je hermelín.
No není to ten nejlepší sýr,
jaký jsi kdy jedla?
- Ano!
- Ano!
Odpověď zní ano.
Přesvědčila jsem šéfkuchaře v Chez la Mére
Michela, aby mi dal recept na beurre blanc.
Beurre blanc.
Co je beurre blanc?
- Omáčka z másla a vinného octu.
- Miluji máslo.
Spolu je vyšleháš,
a kyselina z octu zapůsobí na
mléčnou sušinu v másle a...
...proto se z másla místo
rozpuštění stane tato...
krémová, lehká, pěnová,
s neuvěřitelně výraznou a...
Pronikavou chutí.
Je nesmírně pronikavá.
Pronikavá?
Ano.
No, a tohle...
Toho tady jsem si vzala.
Každopádně,
se to podává s rybou a je to famózní.
Chystám se ti to uvařit.
- To by bylo božské.
- Ano.
A Dort, připravíme ti večírek.
- Skutečně?
- Velmi se těšíme.
Mimochodem, chci tě
seznámit s jedním mužem.
Myslím, že se ti bude opravdu...
On je...
Vysoký. Velmi vysoký.
- Prosím?
- Vysoký. Je vysoký.
- Extrémně vysoký.
- Já jsem extrémně vysoká.
- Ale on je ještě vyšší, takže to je dobře.
- Je dokonce ještě vyšší.
Tak to je fajn.
Super.
Celkem dobré.
Ale ne skvostné.
Zdravím, dámy.
Dá si někdo něco?
Ano.
Obslužte se. Ta olivová
pasta je vynikající.
Julia, tady jsi.
Johne!
Tady jsi.
Takže, kde máš
tu svou sestřičku?
Tam. Ahoj, Johne.
- Zdravím, Paule.
- Tam.
Hodně jsme jí o tobě povyprávěli.
No, nechci ji
rušit při rozhovoru.
S Ivanem Cousinsem?
Vždyť se právě seznámili.
Neumím si představit Dorothy,
jak utíká s Ivanem Cousinsem.
Drazí blízcí...
Johne, je to opravdu nádhera.
Nikdy předtím jsem
nebyl na takové svatbě.
Prosím, Julia.
- Opravdu krásná svatba.
- Děkuji, tati.
Ale z toho manželství
nejsem vůbec ***šený.
Ty jsi nebyl ***šený
ani z toho našeho.
To je pravda.
Na ambasádě všechno
v pořádku, Paule?
Ano. Děkuji, Phile.
Děkuji.
Teda ne tak úplně, protože nám
zkrouhli příspěvky na knihovnu o 90 %.
Vypadá to tak, že má senátor
McCarthy velmi dlouhá chapadla.
Senátor McCarthy je muž,
který ví, co dělá.
A já obdivuju lidi,
kteří vědí, co dělají.
My známe mnoho lidí ve Washingtonu,
kteří přišli o svoje zaměstnání,
po dlouhých letech ve státní službě,
bez jakéhokoli důvodu.
A Paul musel vytvořit seznam všech
knih z knihovny na ambasádě.
Určitě však nenaznačuješ,
že francouzská vláda je lepší.
- A...
- Zatancujeme si?
Pojď, zatancuj si se mnou.
S dovolením.
Říkala jsi, že to nechceš rozebírat,
a najednou začneš a rozebíráš to.
Já vím, nikdy se nepoučím.
Kde je moje velké šídlo?
Tady jsem, šlehám o život!
K večeři bude... majonéza?
- Výborné.
- Dobré, co?
- Velmi. Od sestry.
- Pošlu recept Avis.
Strašně se těším.
- Myslím, že je to průlom.
- No, rozhodně to tak chutná.
Dorothy je těhotná.
Paule.
Není to úžasné?
Ano.
Už je dobře.
Bude dobře.
- Jsem tak šťastná.
- Já vím.
Já vím.
Když nepatrně zahřejete misku,
než tam rozbijete žloutky,
všechno to změní.
Spolehlivá majonéza.
Absolutně spolehlivá.
Sepsala jsem to.
- Nesouhlasíš?
- Ohledně majonézy? Vůbec ne.
Jsem přesvědčená, že máš pravdu.
Vědecky dokázané.
To je moje motto.
Julia.
Máme menší problém.
- Náš vydavatel...
- Pro naši kuchařskou knihu...
...si myslí, že naše kniha
není v angličtině.
Ale vaše kniha je v angličtině.
Odmítli ji.
Ale navrhli, že když
budeme pokračovat,
mohli bychom si najít spolupracovníka,
který by mohl vzít, co máme,
a upravit ji pro
americké kuchaře.
Udělala bys to, Julia?
Jestli bych to udělala?
Ano.
Teď si zahrajeme hru
"Hádejte, kdo přijde na večeři."
Tuto středu budu hostitelkou
významného hosta.
Nápověda číslo 1.
Rozdíl mezi mnou
a Julií Childovou...
...se najednou radikálně snížil.
Radikálně.
Odpovídám na vaši otázku ne, není to
Amanda Hesserová z The New York Times
ani Nigella Lawsonová,
ani Ina Gartenová.
Ale dám vám nápovědu číslo 2.
Připravím Boeuf bourguignon,
což je úplně první jídlo,
které náš vzácný host uvařil,
z knížky "Zvládáme umění
francouzské kuchyně."
Boeuf bourguignon.
Boeuf bourguignon Julie Childové.
Jelikož nikdo neuhádl moji hádanku,
budu vám to muset prozradit.
Je to Judith Jonesová,
vydavatelka zodpovědná...
za vydání Juliiny
kuchařské knihy,
žena, která poznala dějiny
rukopisu na propisovacím papíru.
Je to starší paní a pravděpodobně
není zvyklá jíst v deset večer,
proto se snažím opravdu usilovně
a maso udusím už večer předtím.
A zatím co ho vařím,
téměř cítím, jak s Julií
komunikujeme skrze časoprostor
na hluboké, duchovní,
tajuplné úrovni.
I když většinou
mluvím sama se sebou.
- Jak dlouho se to musí vařit?
- Dvě a půl hodiny.
Vítejte.
Jsem Julia Childová.
Dnes si připravíme slavnostní
hostinu nebo les fętes d'holiday.
Začneme se zpola vykostěným
kuřetem nebo poularde demi-désossée.
Nejdřív vyndáte játra, opražíte
je na cibulce a necháte na svačinku,
nebo z nich můžete připravit játrovou
pastu, kterou rozetřete na krekry,
na slané krekry Ritz.
Slané.
Anebo, pokud máte domácí zvířátko,
kočku nebo psa, ti zbožňují játra.
Játra nikdy nevyhazujte.
- Játra nikdy nevyhazujte.
- Játra nikdy nevyhazujte.
Teď položíte kuře břichem dolů,
a nařežte podél páteře,
až ke krku.
Chrup!
Dokázala jsem to.
Vyřízla jsem si ďábla z prstu!
Ale svým způsobem
jsem ráda, že se tak stalo.
Víte, čas od času se v
kuchyni přihodí nějaké nehody.
Nikdy jsme ale neprobrali,
jak se tehdy zachovat.
Jako první musíte
zastavit krvácení.
Nejlepší způsob je zatlačit
přímo na ránu, asi takto.
Měli byste zvednout
ruku *** hlavu..
Doporučuji přírodní
koagulanty jako kuřecí játra.
Což je další důvod,
proč je nikdy nezahodit.
Panebože, ono to pulzuje!
Jako hotový turniket.
Proč se všichni točíte?
No, myslím, že si asi trochu
zdřímnu. Bon appé***.
Ne, ne, ne!
Vždyť je to jen velká,
nudná snůška receptů.
Je to absolutně na nic.
Budu muset většinu vyházet
a začít úplně znova!
Musí to být kuchařská knížka,
která zpřístupní francouzskou kuchyni
pro Američany, kteří nemají kuchaře.
Kteří jsou bezslužební.
Je to vůbec slovo?
Bezslužební?
Myslím, že ano.
Julia?
- Co kdybychom museli odejít z Paříže?
- Proč bychom odcházeli z Paříže?
Protože moje funkce
vyprší po 4 letech.
Tak to máme ještě čas.
8 měsíců.
A tahle kuchařská kniha není něco,
co bys mohla dokončit za 8 měsíců.
Ne. Ale 2 roky
se zdají jako reálné.
Julia.
Co když mě přeloží někam jinam?
Udělali by něco takového?
Ano.
Já je vůbec nezajímám.
Paule. Ale samozřejmě, že ano.
Nezajímám, opravdu.
No, když nebudeme
moci zůstat v Paříži,
tak prostě stránky Louisette
a Simce pošlu poštou,
a oni mi je můžou
poslat zase zpět.
Proto vymysleli poštu a
a kopírovací a propisovací papír,
anebo můžu nasednout
na vlak do Paříže,
v každém případě my tři musíme
absolutně spolupracovat.
Respektive my dvě, poněvadž
Louisette nepohla ani prstem.
Ale stále budeme
někde v Evropě.
Nemyslíš?
To se dá těžko odhadnout, vzhledem
k momentálnímu politickému klimatu.
Senátor McCarthy
nemá rád lidi jako jsme my.
My? Proč?
Co jsme udělali?
My jsme nic neudělali.
O to vůbec nejde.
Jde o to, že jsme byli v Číně.
A to je víc než dostačující.
No, ale ještě stále jsme tady.
- Ano, jsme. Máš pravdu.
- Ano.
Připíjím na knihu.
Francouzská kuchyně pro každého!
Nebo Francouzská kuchyně na doma.
Líbí se ti to? Který víc?
Oba dva se mi líbí.
Drahá Avis,
ukončená je část naší
kuchařky, od kapitoly omáčky.
Samozřejmě to
nemůžeš nikomu ukázat,
jedině, že nemají,
nikdy neměli,
a nebudou mít nic společného
s vydavatelským průmyslem.
Existují lidé, kteří
po ničem jiném netouží,
jen aby ukradli tento
recept na holandskou majonézu.
Máme zpoždění! Myslíš,
že tam bude?
Louisette? Samozřejmě, že ano.
Vždyť se to koná v jejím domě.
Trošku jsem si zažertovala.
- A o co vlastně jde?
- Louisette mi to nechtěla povědět.
Prý je to překvapení.
Možná chce odejít od projektu.
Což by bylo úplně božské.
- Julia.
- No co, bylo.
Přítelkyně moje,
tohle je Irma Rombauerová.
Paní Radost?
První vydání "Radost
z vaření" jsem psala rok.
Jen rok?
Včetně odzkoušení receptů?
No, já jsem je vlastně všechny
nezkoušela. Bylo jich tak hodně.
A potom jsem našla vydavatele,
malé nakladatelství v St. Louis.
Kolik vám za ni zaplatili?
Já jsem musela zaplatit jim.
3000 dolarů.
- 3000 dolarů?
- Malý majetek.
Ale měla jsem peníze z pojistky,
neboť můj manžel...
- Ne!
- Spáchal sebevraždu?
Ano.
A tak mě napadlo: "Na co jiného
bych měla ty peníze použít?"
A potom se kniha
začala prodávat,
a pod křídla si ji vzali Bobbs-Merrill,
takže mám teď skutečného vydavatele.
A oni vám už dali
nějaké peníze?
Vůbec žádné.
Podvedli mě.
Ukradli mi moje autorská práva,
a teď jde kniha do
reedice a hádejte co?
- Co?
- Index je absolutní kalamita.
Jestli hledáte Městské Kuře,
nenajdete ho pod "M".
Opravdu?
Ale pod "Stehna, Falešné."
Ne.
Chtěla se bavit jen o tom,
jak ji připravil její vydavatel
o tisíce dolarů za honoráře.
A proto jsem si uvědomila...
Že to opravdu nebude procházka růžovou
zahradou, tenhle vydavatelský průmysl.
Tohle ti poslala Avis.
No teda.
Copak mi píše.
Avis se líbí moje
kapitola o omáčkách.
To je skvělé, zlato.
Ale ne.
Někomu ji ukázala.
Což jsem jí vysloveně zakázala.
Ukázala ji vydavateli v
Houghton Mifflin v Bostonu,
a bostonský vydavatel ji ukázal
řediteli vydavatelství a...
Paule! Paule!
Ano? Co je, co je, co je?
Oni chtějí...
Oni chtějí vydat naši knihu.
To jsou skvělé zprávy!
A chtějí nám dát zálohu.
Kolik?
- 250 dolarů.
- Ne!
A když knihu dokončíme,
dalších 500!
Jsem na tebe tak pyšný.
Vydavateli se líbí naše kniha!
Prostě ji zbožňuje.
"Tak jsem se se zápachem
spáleného dušeného ve vzduchu,"
"probudila s příšernými
křečemi v žaludku,"
"a zavolala do práce, že jsem nemocná."
A vrátila se na pár
hodin zpět do postele.
Dej to tam. Dej to na blog, pro
případ, že by to někdo z práce četl.
A vrátila se na pár
hodin zpět do postele.
V poledne jsem se nějakým zázrakem
mohla postavit do vzpřímené polohy.
Co budete vařit?
A zase koupila ingredience
na další Boeuf bourguignon.
Boeuf bourguignon.
Doplazila jsem se domů.
A uvařila ještě jedno
Boeuf bourguignon.
A jako zákusek,
bavorský malinový krém.
Na konci dne jsem
se cítila už dobře.
Vařila jsem večeři pro legendu,
i přesto, že jsem o ní ještě
před pár měsíci vůbec nevěděla.
Možná ti nabídne smlouvu na knihu.
Co když ano?
Co by to znamenalo?
Možná to, že jsem spisovatelka.
Kolik lidé vydělávají
psaním knih?
Jakože, jako zálohu?
To netuším.
- 100.000 dolarů?
- Ani to nevyslovuj.
Prosím?
Zdravím.
Já vím, já vím, já vím.
I tady. Leje jako z konve.
Já vím.
Já vím.
Já vím.
No, děkuji.
Nashledanou.
Takže nepřijdou.
To byl ten chlapík z
The Christian Science Monitor.
Prší.
A my žijeme na Long Island City
a ona je už starší paní.
Je to ponižující.
Ale má to i světlou stránku,
zůstane nám víc dušeného.
Mohl bys aspoň jednou
nevidět světlou stránku?
Ano. Vždyť to není
konec světa.
Napadlo mě, opravdu jsem si myslela,
že je to v kapse. "Smlouva na knížku."
Já, Judith Jonesová,
šťastná na věky věků.
A že si ušetříme trochu peněz,
a nemuseli bychom žít ***
pizzerií do konce našeho života.
Jak jim to vysvětlím?
Moji čtenáři budou zklamaní.
Tak velmi se těšili.
- Tvoji čtenáři budou zklamaní?
- Neměla jsem to nikomu říkat.
Přežijí to.
Nějakým způsobem,
to tvoji čtenáři přežijí.
- Je to bez chuti?
- Už ne.
Děkuji za upozornění.
Téměř jsi mě nechal nakrmit Judith Jonesovou
Boeufem bourguignonem bez chuti.
Tohle je noční můra.
Řekla jsem všem, že přijde.
Přežijí to.
A až tenhle rok skončí,
a už se nemůžu dočkat až skončí,
tvoji čtenáři budou
nějakým způsobem žít dál.
- A já ne, to chceš říct?
- Já nevím. Netuším.
Co se asi tak stane, když už
nebudeš středem vesmíru?
To je úžasné.
Konečně jsem se
pro něco nadchla.
Dobře, možná jsem
trochu narcistická.
Trochu?
Na stupnici do deseti?
Fajn, 9,3. Ale co myslíš, o čem je
blog? O mně, o mně, den za dnem.
Myslel jsem si, že to bude
sranda. Pěkná hloupost.
Akorát se ukázalo, že začínají přibývat
ta tvoje, jak to nazýváš "zhroucení",
ale mně to jako zhroucení nepřipadá.
Já mám spíš pocit, jako bych
žil s totálně sobeckou osobou,
která píše pro bandu
úplných cizinců.
Mělo to být velké
dobrodružství, ale není.
Je to náš život.
Naše manželství.
Ale momentálně se necítím
dobrodružně, ale pěkně na prd.
- Byl to tvůj nápad!
- Já vím. A lituji toho.
Co jsem si k čertu myslel?
A povím ti ještě něco.
Nejsem žádný světec.
- Ale ano, jsi.
- Ne, nejsem!
- Ale ano, jsi.
- Ne, nejsem!
A vždy, když to řekneš,
se cítím jako kretén!
A neopovažuj se o
tom napsat blog.
- O čem?
- O této hádce.
Odcházím.
- Jsi v pořádku Julia?
- Ano, jsem.
Absolutně v pořádku.
Drahá Avis, dnes
jsme skončili s balením,
a zítra odjíždíme z
milované Paříže do Marseilles.
Paula jmenovali Zplnomocněncem
pro kulturní záležitosti na jihu Francie.
Mám problémy vůbec
předstírat, že nejsem zničená.
Jdu koupit chléb.
Výhoda Marseilles spočívá v tom, že
nebude mít tolik rozptýlení jako Paříž.
Takže budeme moci
dokončit naši knížku.
I když ne ve stanoveném termínu.
Aspoň, že jsme stále
ve Francii.
Drahá Avis, nevím,
čím jsme si to zasloužili,
ale ocitli jsme se v Německu.
Přesněji na předměstí Bonnu
zvaném Plittersdorf na Rýně,
což zní víc malebně,
než ve skutečnosti je.
Mimochodem, je nemožné,
abychom stihli náš nový termín.
Budeme potřebovat
minimálně další dva roky.
Mezitím povolali
Paula do Washingtonu.
A nemáme tušení, proč.
Konečně tě povýší.
Už přece musí.
Tak to nevím, proč mě musí
kvůli tomu volat do Washingtonu.
Mohli mi prostě poslat dálnopis.
Bylo by to o moc levnější.
V tom případě, tě teda
dají na staré místo.
Zeptají se tě, jestli upřednostňuješ
Paříž anebo Paříž.
Je to možné.
Nepravděpodobné, ale ne nemožné.
A kdyby nás poslali zpět do Paříže,
mohla bych se porozhlédnout po bytě,
když tam příští týden pojedu.
Dobrý nápad, ne?
Slibuju, že ti zavolám
okamžitě, jak mi oznámí,
že nás posílají zpět
do Paříže, dobře?
V pořádku.
- Já vím, zlato, já vím.
- Myslím, že by se to mohlo stát.
Mohlo by se, já vím.
Vydrž. Tak je to dokonalé.
- Řekni sýr, kachničko.
- Posuň trochu ruku.
- Dobře. Skvělé.
- Nohy k sobě, zlato.
Je to velmi jednoduché.
Prostě jí povíme, že by měla
mít nižší podíl na honorářích,
protože je *** slunce jasnější, že ona tomu
nevěnuje 40 hodin týdně, tak jako my dvě.
- Spíš 60. 80.
- Přesně tak.
- My dvě jsme vaches enragées.
- Přesně to jsme. Šílené krávy.
Ale já to Louisette
nedokážu povědět.
- Budeš to muset udělat ty.
- Udělám. Budu chladnokrevná.
Budu ji mít o moc raději,
až to bude za námi.
Neber to tak, že bys
nám vůbec nepomáhala.
Ale vždyť já pomáhám.
Byl přece můj nápad přidat
hrášek do receptu coq au vin.
My víme a byl to
opravdu skvělý nápad,
ale z knihy se stal
magnum opus.
Ale jsme přece team.
Vždyť jsme Tři labužnice.
Jedna za všechny.
Ano, to je úplná pravda,
Louisette. Je to pravda.
A ty jsi byla pro projekt
skutečným přínosem.
Děkuji.
Ale...
Ale...
Rozvádím se.
- Prosím?
- Jean-Luc mě opouští.
To mě moc mrzí.
Louisette.
Zapomeň, že jsem
vůbec něco zmínila.
Ale není spravedlivé, že Louisette
dostane stejný podíl jako my dvě.
Simco, teď na to není vhodná
doba. Vždyť se bude rozvádět.
Ale ona vůbec nepřispívá.
Vůbec nepřispíváš, proto
by měl být tvůj podíl 10 %.
10 %?
Vůbec nic neděláš.
25.
- 15.
- 20.
18 a ani o halíř víc.
A naše jména by
měla zůstat neměnná.
"Od Julie Childové a Simone Beckové,
s Louisette Bertholleovou."
- "S"?
- Malými písmeny.
Ne, ne, ne, ne, Simco.
Naše jména přesně... Přesně...
V abecedním pořadí. Abecedně.
Vždyť dát hrášek do coq au
vin nebyl vůbec její nápad.
- Ne.
- Ale mě to trápí.
Pro mě?
Drahá Avis. Prožili jsme
naši vlastní verzi Kafky.
Paul odjel do Washingtonu,
a v mé vlastní prostotě...
jsem si myslela, že to musí být z
důvodu, že si vláda Spojených států...
konečně uvědomila,
jak je ohromně hodnotný.
Ani zdaleka.
Vyšetřovali ho.
Strávil tři dny výslechem
v místnosti bez oken,
s půlmetrovou kupou papírů,
zlověstně stojících na stole.
Ptali se ho na
přátele, na knihy,
na naše léta v Číně,
na náš patriotizmus.
Dokonce se ho zeptali,
jestli je homosexuál.
- Jste homosexuál, pane Childe?
- Ne.
Nejsem homosexuál.
My nežertujeme.
Toho jsem si velmi
dobře vědom.
Vrátil se domů zproštěn viny,
ale absolutně poznamenaný.
Julia, byla to noční můra.
Co budu dělat?
Mám pocit, jako by byl
celý můj život zbytečný.
- Paul.
- Mám ještě jedno období,
potom odejdu do
důchodu a co dál?
Na něco už přijdeme.
Já prostě nevím,
na co to všechno bylo dobré.
Víš?
Ty máš aspoň svoji knihu.
No, ta kniha je i tvoje.
Je!
Bez tebe by žádná
kniha nebyla.
Teda ne, že bychom ji, já a
Simca, vůbec někdy dokončily.
- Jednoho dne určitě.
- Začínám přemýšlet, kdy asi.
Takže abychom to uzavřeli,
hádejte, kdo včera v
18:22 nepřišel na večeři?
Správně.
Začalo lít jako z konve a Judith
Jonesová zrušila naše setkání.
Dočista mě to zdrtilo.
A k tomu všemu...
jsme se strašně pohádali
s manželem a on odešel.
Boeuf bourguignon bylo fantastické,
tedy ne, že bych ho jedla.
A co se týká bavorského malinového
krému, beru ho do práce.
Ránko.
Julie, mohla bys
přijít ke mně?
Nic jsem mu neřekla, přísahám.
Julie?
- Cítíš se lépe?
- O moc.
Takže jsi připálila dušené?
Ale ne proto jsem nepřišla do práce.
Nepřišla jsem, protože jsem měla...
Žaludeční chřipku.
Podívej, žijeme ve svobodné zemi.
Ale tahle tvoje záležitost na internetu...
Nechci se tam objevit. Jasné?
A jestli se necítíš na to, abys
chodila do práce, dej mi vědět.
Někdo to místo bude chtít.
Máme tu určité poslání.
Mrzí mě to.
Kdokoli jiný by tě už vyhodil.
Republikán by tě vyhodil.
Ale já nejsem žádné hovado.
Jsem v šoku.
Nemůžu tomu uvěřit.
Vždyť vy jste něco jako ideál. Když to
nevyjde tobě s Ericem, komu potom ano?
Různým lidem ano.
Ale mně ne, protože jsem mrcha.
Jsem Sarah. Jsem mrcha.
Já vím. Vím, že jsi.
Mimochodem, rozešli
jsme se s Garthem.
Bože, ani jsem se nezeptala. Jsem
jednosměrka, přesně jak říkal Eric.
Nic se neděje.
Stejně jsem ho nemilovala.
Opravdu si myslíš, že jsem mrcha?
- Ano.
- Já vím.
Ale kdo není?
Julia.
Přemýšlela jsem o mně a Julii.
Ona byla sekretářkou ve
vládní agentuře a já též.
Vzal si ji opravdu dobrý muž.
Opravdu dobrý muž, si vzal i mě.
Obě dvě jsme byly ztracené
a jistým způsobem nás
obě zachránilo jídlo.
Máme mnoho společného. Ale přiznejme
si pravdu, já nejsem Julia Childová.
Julia Childová nikdy neztratila
nervy jen proto, že něco překypělo,
nebo krachlo v troubě nebo
prostě skončilo fiaskem.
A jsem si jistá, že nebyla nikdy
odporná na svého manžela.
A nikdy se nechovala jako:
"Kdo má čas na manželství?"
A s lítostí oznamuji,
že já se tak někdy chovám.
Kéž bych jí byla víc podobná.
Ona si svého manžela zasloužila, já ne.
Taková je pravda.
Každopádně, to je
pro teď o pravdě všechno.
K večeři bude jogurt.
Zdravím. Dovolali jste se Ericovi
Powellovi do Archeologického magazínu.
Zanechte mi odkaz.
Včerejší noc bez
tebe bylo peklo.
Kde jsi?
Chybíš mi.
- Prosím?
- Zlato, děje se něco?
Ne.
Jak tě takového něco napadlo?
Máte s Ericem nějaké problémy?
Samozřejmě, že ne.
- Máte, ale nemůžeš mluvit?
- Není doma.
Právě sem dočetla tvůj blog
a bylo to zvláštní a velmi hluboké.
- Kde je?
- Venku.
Šel pro pizzu.
Vaření jsi zavěsila na hřebík?
Jen dočasně.
Dávám si menší přestávku.
No tak se k tomu zase vrať.
Prospěje ti, když aspoň jednou v
životě něco dotáhneš do konce.
- Julia se nevzdávala.
- A kdo říká, že něco vzdávám?
No, já jen říkám,
že to nedělej.
Ahoj.
Vrátil ses?
Prosím, že ses vrátil.
Co máme k večeři?
Avis povídala, že tu bude.
I kdybychom se opozdili.
Jestli tu nebude,
můžeme jet taxíkem.
Pravděpodobně mají v Bostonu taxíky.
Přijde. Bude mít na
sobě kárované sako.
Podle toho ji rozpoznám.
Co tím myslíš, že poznáš?
Copak se změnila?
No...
"Hledej ženu ve středních
letech v károvaném saku."
- Takže...
- Vy jste se s Avis nikdy neviděly?
Jsme jen dopisové přítelkyně.
Vy se neznáte?
Známe. Píšeme si.
Ale, jak jste si vůbec začaly psát?
To je dlouhý příběh.
Avisin manžel, Bernard De Voto, už
nebohý, byl úžasný, úžasný spisovatel.
Do Harper's Magazine napsal článek
o nožích z nerezové oceli,
- a jak je začal nenávidět.
- Ano.
A tak jsem mu napsala ***šený list,
protože měl stoprocentní pravdu,
a Avis mi odepsala.
A já zase jí.
A ona zase mně.
A už je to myslím 8 let.
- Avis.
- Julia.
- Moje drahá přítelkyně.
- No podívejme.
Úžasná přítelkyně.
Bůh ti žehnej.
Tohle je vskutku velmi působivá činnost,
paní Childová a paní Becková.
Děkujeme moc, strašně moc.
A vaše vydavatelka je ***šená.
Přesně tak.
Myslím, že je to brilantní.
Na trhu není
opravdu nic podobného.
- Ale problém není jen v rozsahu.
- Je to 700 stránek.
- Ano, víme. Je to dlouhé.
- Ano, víme, že je to dlouhé.
Máte 700 stránek jen
receptů na omáčky a drůbež.
Napadlo nás, že byste to
mohli vydat jako sérii svazků.
Svazek První, Omáčky.
- Svazek Druhý...
- Drůbež.
Ano.
Svazek Třetí, Ryby.
Maso, zelenina a moučníky.
To máme raz, dva tři...
6 svazků.
Vejce.
- Vejce.
- Vejce. Sedm. 7 svazků.
Ale my nechceme
vydat encyklopedii.
Myslel jsem si, že cílovou
skupinou budou hospodyňky.
Ano, hospodyňky chtějí
něco rychle a zhuštěně.
Něco takového.
Ale jestli můžu
promluvit za všechny,
pokud byste měly v plánu ji zrevidovat,
určitě bychom měli zájem i ***ále.
Simco, je mi to tak líto.
Prostě sis vybrala
špatného spolupracovníka.
Ano, měla jsem pracovat s tou ženskou
"Pečená Aljaška v květináči."
Prostě odjedeme z Houghton Mifflin
a najdeme si jiného vydavatele.
Boj teprve začal. Julia,
tvoje kniha je mistrovské dílo.
Co je Cukříková pěna?
A mimochodem, zálohu si nech.
Celých 250 dolarů.
Nevracej jim ani halíř.
Proč jsme se do toho vůbec
rozhodly jít? Co nás to napadlo?
Kdo by si na to pamatoval?
Já ano.
Chtěly jsme napsat francouzskou kuchařku
pro Američanky, které nemají kuchařky.
Takže to taky uděláme.
Prostě začneme od začátku.
Hotovo. Jednoduché jako facka.
To bude. Dezerty máme hotové.
Díky Simce jsou náramné.
Děkuji.
Akorát, že jsem
to ještě nesepsala.
Ale aspoň budu mít
co dělat. V Oslu.
Ericu, přijď se podívat na to
nejúžasnější kuře na světě.
Ošklivý!
Páni!
Panebože!
To je fantazie. Ne,
myslím to vážně. Je to super!
Chci si tuhle chvíli vychutnat.
Chvíli, kdy není nic nemožné.
Chvíli, kdy si představím,
že se jim to bude líbit,
prodá se milion výtisků,
které změní svět.
Ano. Ale to chce
láhev úžasného vína.
- Nemyslíš?
- Ano.
Co máme k večeři?
Co když nejí vepřové?
Je kritička. Samozřejmě, že je vepřové.
Zvládneš to. Dobře to dopadne.
Máš pravdu. Vím, že máš
pravdu. Určitě máš pravdu.
- Přišla dřív?
- Přesně včas.
- Já to dokončím.
- Děkuji, děkuji.
Jsi hrozný člověk.
Život s tebou je peklo.
Kdo je?
Amanda Hesserová z
The New York Times.
Pojďte dál.
Když děláte něco takového,
Julia přímo dýchá všude okolo,
jako učitelka, jako názor.
Když vařím, povídám si s ní.
Mám pocit, jako by
byla se mnou v kuchyni.
Takže něco jako váš
imaginární přítel.
Ano.
A samozřejmě, ona je člověk,
pro kterého každý den píšu.
Ačkoli pochybuji, že by to
někdy četla. Já nevím.
Toužím se s ní setkat.
Chtěla bych být družičkou
na její svatbě v roce 1946.
Uvědomuji si, že by to znamenalo
nevysvětlitelnou epizodu cestování v čase,
ale to je prostě věc,
na kterou myslívám.
Máme v plánu se vypravit
do Juliiny kuchyně v Cambridge,
v Smithsonianském muzeu,
až bude projekt za námi.
Ale nejdřív ho musím dokončit.
Zbývá mi 15 dní a 24 receptů.
A ještě pořád musím vykostit kachnu.
Někde jsem četla, že je neslušné
při jedle říkat mňam, ale mňam.
Lower Manhattan Development Corporation,
Julie Powellová. Prosím o strpení.
Lower Manhattan Development Corporation,
Julie Powellová. Počkal byste prosím?
- Ano.
- Výborně.
- Lower Manhattan Development...
- Julie, tady Sarah.
The New York Times.
Nemůžu tomu uvěřit!
Já vím, já vím, já vím.
Můžu ti zavolat nazpět?
Musím ti zavolat.
Vydrž.
Dobrý den, u telefonu
Julie Powellová. Přejete si?
- Ahoj.
- Čau.
Hádej co?
Zprávy na záznamníku?
65.
- 65?
- 65?
Jestli jsem se dovolala Julii Powellové z
ranních New York Times, tady Judy Clainová.
Jsem editorka v Little Brown
a ráda bych s vámi probrala,
jestli byste neměla
zájem napsat knihu.
Můžete mi zavolat na
049-0067.
Dobrý den, tady Sarah Chalfantová.
Jsem literární agentka.
Nejsem si jistá,
jestli nějakého máte,
ale ráda bych s vámi probrala
možnosti vašeho zastupování.
- Jsem producent CBS Morning News.
- Ericu, já budu spisovatelka!
Ty už jsi spisovatelka.
Tady Ruth Spungenová,
Editorka Magazínu Jídlo a Víno.
Zavolejte mi prosím na
číslo 157-3245.
- Musím udělat hruškový koláč.
- Později.
Ahoj. Tady máma.
Ty jsi v The New York Times!
Ani neuvěříš, ale
všichni mi telefonují.
A sestřenice tety
Jessie Dorrie v Abileně,
ta, jejíž manžel vyhrál
soutěž v jedení koláčů,
a je blázen do křížovek,
mají předplacené The New York
Times. Dokonce to viděli v Abileně.
Všichni jsou tak ***šení!
Tady Ken Dryer.
Jsem editor v Random House,
a právě jsem dočetl váš blog, který
je úžasný. Rádi bychom něco uveřejnili.
Jsem editorka v Bon Appé***.
Zdravím, jsem producent na Food
Network. Rádi bychom se s vámi setkali.
- S vámi popovídali.
- Máme pár nápadů.
Nevím, jestli jste
se zamýšlela ***...
- Knihou.
- Filmem.
- Televizním seriálem.
- Vašim vlastním programem.
- Zavolejte mi.
- Zavolejte mi.
Zavolejte mi.
Díky ti Bože.
Alkohol.
- Prosím.
- Děkuji.
- Ahoj, tady Julie.
- A Eric.
- A vaříme jako o závod.
- A blogujeme.
A plno jiných věcí,
takže zanechte vzkaz.
- Ty je děláš líp.
- Akorát tak silnější.
Zdravím, tady Barry Ryan
ze Santa Barbara News-Press,
a píšu článek o 90.
narozeninách Julie Childové,
a zeptal jsem se
jí na váš blog,
a upřímně, nebyla z něj dvakrát ***šená.
Tak volám, jestli byste se nechtěla vyjádřit.
Haló?
Ano, to jsem já.
To řekla?
Julia Childová tohle řekla?
Četla můj blog?
Ne, nemám k tomu co říct.
Ale děkuji za zavolání.
Julia mě nenávidí.
Jule?
Nenávidí nás.
Kdo?
Houghton Mifflin.
- Ale to je nesmysl.
- Je to tak. Vůbec se jim to nelíbí.
Ne, píšou, že kniha je dobrá.
Ale nechtějí ji vydat.
Myslí si, že je příliš nákladná.
Že je "ekonomicky neúměrná."
8 let našich životů se ukázalo,
že to bylo jen něco, co jsem dělala,
jen abych vůbec něco dělala.
No.
A teď co?
- Jsi učitelka.
- Ano.
Mohla bys učit.
Je to tak?
Vrátíme se domů a...
Kde jsme doma?
Kde žijeme?
- Domov je všude, kde jsme.
- Ano.
Dobře? A na něco
přijdeme. Něco vymyslíme.
- Mohla bys učit u nás v kuchyni.
- Pravda.
Mohla bys učit v televizi.
Televizi?
- Já?
- Ano.
- Paule.
- Ne, Julia.
Myslím, že bys byla
televizní hvězda. Opravdu.
- Paule!
- Opravdu.
Přestaň.
Nežertuji.
Vážně.
Někdo tvoji knihu vydá.
Někdo si ji přečte a
pochopí, co jsi dokázala.
Protože tvoje kniha je úžasná.
Tvoje kniha je dílo génia.
Tvoje kniha změní svět.
Slyšíš mě?
Jsi takový zlatý.
Ty jsi ten...
nejúžasnější muž.
Srát na ně.
Judith, podívala by
ses na tohle prosím?
Naše nebojácná literární
průzkumnice, Avis De Votoová,
je přítelkyně s nějakou ženou, která
napsala kolosální francouzskou kuchařku.
Houghton Mifflin je právě odmítl.
"Francouzské recepty pro americké
kuchařky." Příšerný název.
Užij si to, Judith.
Mňam.
Mňam.
Ó Bože.
- Tady to je! Jak jinak.
- Co...
- Kdo to je?
- Netuším.
Zvláštní zásilka
pro paní Julii Childovou.
Jak je chladno.
Prosím.
Vážená paní Childová,
přečetli jsme si Vaši skvostnou
francouzskou kuchařskou knihu,
nastudovali, odzkoušeli recepty,
ohodnotili a tak dál.
A dospěli jsme k závěru,
že je to výjimečná kniha...
kterou s nesmírnou
hrdostí vydáme.
Paule! Paule!
Co? Co je? Co se děje?
Knopf...
Knopf chtějí vydat naši knížku.
Vyslovuje se to
"K-nopf" nebo "Nopf"?
- A koho to zajímá?
- A koho to zajímá?
Chtějí nám nabídnout
zálohu 1500 dolarů.
Pane na nebi.
"Jsme přesvědčeni, že vaše kniha způsobí
pro francouzskou kuchyni v Americe to samé,
co Rombauerové "Radost z
vaření" způsobila v klasickém vaření.
A budeme ji tak i prodávat."
Julia!
Až se setkáme,
což bude doufám brzo,
chtěla bych s vámi
probrat zejména titul knihy.
Protože je nesmírně důležité,
aby se tato kniha odlišila
od ostatních
kuchařských knih na trhu.
- Tohle je váš běžný způsob?
- Absolutně ne.
"Zvládáme umění
francouzské kuchyně."
Co vy na to?
Právě v této chvíli nemám
ani nejmenší tušení.
- Julie, to nepůjde.
- Dobře tedy.
Zbožňuju ho.
Ona řekla "nesnáší"? Julia
Childová použila slovíčko "nesnáší"?
Ne.
Ale řekla, že mi chybí respekt,
vážnost nebo takového něco.
Dá se být vůbec ještě vážnější?
Myslíš si, že si ona myslí,
že ji využívám?
Nemohla číst tvůj blog.
Četla ho?
Nevěděl, jestli ho četla.
Ale rozhodně má
na něj svůj názor.
Myslíš, že je to proto,
že tak často ***ávám?
Mohlo by být.
Kdo ví?
Podívej, jestli nechápe, o co se
snažíš, tak má nějaký problém.
Ona nemá žádný problém.
Žádný.
Strávila jsem s ní rok.
Je dokonalá.
Ta Julia Childová ve
tvé hlavě je dokonalá.
Ta Julia Childová, která nerozumí,
o co se snažíš, dokonalá není.
Záleží jen na té,
kterou máš v hlavě.
Nikdy se s ní nesetkám.
Ale ty už ji přece znáš.
- Děkuji.
- Nemáš za co. Kdykoliv.
- Ona mě zachránila.
- Sama ses zachránila.
Topila jsem se a ona
mě vytáhla z oceánu.
Nenech se unést.
Julia Childová se začala učit vařit,
protože milovala svého manžela,
a milovala jídlo,
a nevěděla, co jiného by
se sebou měla dělat.
A postupem času našla štěstí.
Dlouhou dobu jsem to nechápala,
ale teď už ano.
Julia mě to naučila.
Ale Julia mě naučila
i další věc.
Naučila mě vařit.
Tak a jsme tu.
Zůstává 1 den a 1 recept.
Můžete si myslet, že vykostění
kachny znamená nadlidský výkon.
- A celá procedura...
- Nic není nemožné.
...může poprvé trvat i okolo
45 minut, ale jen kvůli strachu.
Nemusíte se ničeho bát.
Žádný strach, Julia.
Žádný strach.
Vezměte si nůž a
konfrontujte ho s kachnou.
Konfrontovat s kachnou.
Ty jsi moje kachna.
Uděláte hluboký řez
podél hřbetní kosti ptáka,
od krku až k ocasu,
dokud neodhalíte páteř.
A malým, ostrým nožíkem,
hranou vždy proti kosti...
Já jsem to dokázala, podívej, Julia.
Vypadá přesně jako tvoje.
Svažte vykostěnou kachnu
na desce, břichem dolů.
...vložte na těsto
a obalte ji do něj.
...2 hodiny a vyndejte ji z trouby
a nechte ji pár hodin vychladnout.
Vypadá přesně tak,
jak by i měla vypadat.
- Tu máš. Zvládneš i talíře?
- Ano.
- Určitě?
- Zvládnu.
Obcházím tě.
A tady ji máme!
No teda!
Děkuji.
La picce de résistance.
365 dní. 524 receptů.
- Gratulujeme!
- Děkuji, lidi.
Zlato. Je to vynikající.
Něco úžasného.
Strašně mi to chutná.
Fakt.
Ericu, bez tebe bych
to nikdy nedokázala.
Jak jednou někdo řekl,
ty jsi máslo pro můj chléb,
nádech pro můj život.
Na mého manžela.
Miluji tě, zlato.
Děkuji.
A je konec.
Projekt skončil.
Vrátili jsme se tam, kde jsme začali,
Eric, já, kočka,
s menším strachem,
sedíce venku na terase u večeře.
Chci vám všem poděkovat.
A hádejte co?
Bon appé***.
Vidíš, jak jsou ty přihrádky vyšší?
Dala si je udělat na objednávku.
Tam je její slavný
hmoždíř a palička.
Jak myslíš.
- Výborně.
- Vyfoť mě.
Dobře.
Super. Dej jinou pózu.
Jako, že s ní mluvíš.
Paráda.
Ještě jednu.
Takovou rozkošnou.
To je ono.
To je přesně ta pravá.
To je ona.
Dej mi chviličku.
Mám tě ráda, Julia.
Tak tady jsi!
Voní to výborně.
Co to bude?
Navarin d'agneau.
Něco pro tebe.
Paul Child zemřel v roce
1994 ve věku 92 let.
Julia Childová zemřela v roce
2004 ve věku 91 let.
Zvládáme umění francouzské kuchyně
vyšlo ve 49. edici.
Kniha Julie Powellové Julie & Julia
vyšla v roce 2005.
S Ericem stále žijí v Queensu, ačkoli už
ne *** pizzerií. Julie je spisovatelka.
Podle její knihy byl film natočen.
přeložila larelay
www.titulkari.com
z SK do CZ: radmas