Tip:
Highlight text to annotate it
X
To je neuvěřitelné.
Podívej se.
Tohle město nemá obdoby.
Nikdy nemělo.
Děláš, jako bys tu nikdy nebyl.
Bohužel se sem
moc často nedostanu.
Umíš si představit,
jak nádherné je za deště.
Představ si Paříž ve dvacátých letech,
za deště, se všemi umělci a spisovateli.
Proč musí v každém městě pršet?
Co je na zmoknutí tak úžasného?
Dokážeš si představit,
že se sem po svatbě nastěhujeme?
Ani za nic. Nedokázala bych
bydlet jinde než v USA.
Zůstal bych tu, psal romány
a nemusel se pořád dřít
se scénáři.
Bez váhání bych se vzdal
domu a bazénu v Beverly Hills.
Tady žil a maloval Monet,
jsme třicet minut od města.
Představ si, že se tady usadíme.
Dokážeme to, když mi klapne kniha...
Zamiloval ses do představy.
Já miluju tebe.
Měli bychom se vrá*** do města,
jdeme s rodiči na večeři.
Tak jdeme.
Tady máme naše turisty.
Kéž bych už nikdy neviděla
žádné okouzlující bistro na bulváru.
To je ale město. Tady bych dokázal žít.
Chtěl bych si připadat jako Pařížan.
Coural bych se po levém břehu
s bagetou v podpaží,
mířil bych do Café de Flore,
kde bych naškrábal svou knihu.
Hemingway to nazval
pohyblivým svátkem.
Při těch zácpách se nepohne nic.
Připijme si na Johnův
nový obchod ve městě.
- Na zdraví.
- Na zdraví.
- Blahopřeju.
- Děkuju.
Budu k vám zcela upřímný.
Jsem ***šený z té fúze
mezi námi a francouzskou společností,
ale jinak nejsem zrovna frankofil.
Jejich politika se Johnovi příčí.
Není moc přívětivá k USA.
Nemůžeš se jim divit, že za námi
nejdou do té králičí nory v Iráku...
Ale no tak, nezačínejte s tím...
Zlato, my s ničím nezačínáme.
Nevadí, že se s tvým otcem neshodnu.
Taková je demokracie. Tvůj otec
hájí pravé křídlo Republikánské strany
a podle mého názoru má blízko
k vyšinutému bláznovi.
Tak jo, dobře...
To ale neznamená, že se navzájem
nerespektujeme. Není to tak?
- Promluvíme si o přípravě svatby?
- Ano, prosím.
- Inez?
- Paul a Carol?
Proboha, kde se tady berete?
Ráda vás vidím.
To jsou Paul a Carol Batesovi,
to je moje matka a otec.
- Zdravím, moc mě těší.
- A Gila už znáte.
Neříkali jste, že tu budete.
Nečekali jsme to. Paula pozvali,
aby přednášel na Sorboně.
Sorbona.
To je báječné.
Táta je tady pracovně
a my jsme si přijeli orazit.
Skvěle, můžeme něco podniknout.
Máme toho dost v plánu,
ale určitě je to...
Co?
Co děláte zítra?
Pojedeme do Versailles.
Tam se toužím podívat.
Ale zítra máme jít
na oběd do restaurace Lipp.
- To jsem ne...
- Jo, je to tak.
Učil mě jeden profesor,
co tam jedl a viděl Jamese Joyce.
To se stalo kdysi dávno a Joyce
podle všeho jedl kysané zelí a párky.
To je celá historka?
To není historka,
ale taková zajímavost.
- Moc rádi pojedeme do Versailles.
- Skvěle.
Doufám, že zítra ve Versailles
nebudeš tak nespolečenský.
Co bylo nespolečenské?
Prosím tě, bylo naprosto jasné,
že se ti tam nechce.
Jsou to tví přátelé a přiznám se,
že z něho tak hotový nejsem.
Je to génius. Na vysoké jsem
do něj byla zabouchnutá.
- A Carol to taky pálí.
- Je to tak trochu rádoby intelektuál.
Těžko by mohl přednášet na Sorboně,
kdyby byl rádoby intelektuál.
- Dej mu přečíst svou knihu.
- Ale no tak, proč?
Protože ti může zhodnotit styl
a ukázat ti, proč s tím máš potíže.
Mám potíže, protože jsem pisálek scénářů,
co nikdy nezkusil opravdovou literaturu.
Gile, zlato.
Slib mi něco.
Když se ta kniha nebude prodávat,
tak se přestaneš mučit
a vrátíš se k tomu,
co ti jde nejlíp.
Studia tě zbožňují.
Je o tebe zájem.
Chceš se všeho vzdát a trápit se?
Proč bys to dělal?
Myslím, že Ludvík sem nechal
přemístit dvůr v roce 1682.
Původně to byla jedna velká bažina.
A pokud se nepletu,
Versailles ve starofrancouzštině znamená
něco jako "půda zbavená plevele".
- Opravdu?
- Ano.
Tahle prostřední část je
v klasickém francouzském stylu.
Dělal to Louis Le Vau, Mansart
a Charles Le Brun.
Přesně tak.
Na takové letní sídlo
bych si lehko zvykla.
- To je mi jasné.
- Já taky.
Ale nezapomeňte, že tu tehdy
měli jenom vany, já jsem na sprchy.
Kam se vlastně chystáte
po svatbě nastěhovat?
- Do Malibu. - Vážně?
- Já jsem pro podkrovní byt
- v Paříži se střešním oknem.
- S barokním nábytkem? - Jo.
- K dokonalosti chybí jenom tuberkulóza.
- Přesně tak, děkuju ti.
Potíž je v tom, že si není jistý,
jestli dokáže napsat román.
Opravdu?
Teda zatím máš
dobré výsledky a tak.
Tvé filmy se všem líbí.
- Scénáře jsou jednodušší.
- Řekni jim o hlavním hrdinovi.
Nechci se bavit o práci.
Nemusíš jim popsat celou zápletku,
jenom tu postavu.
- Ne, ne.
- Dobře, dělá v obchodě s nostalgií.
Co je obchod s nostalgií?
Neprodávají tam třeba panenky
Shirley Templeové a stará rádia?
- Kdo by si to vůbec kupoval?
- Lidi, kteří žijí minulostí.
Kteří si myslí, že by se měli lépe
v dřívější době.
A jaké období by sis vybral,
Minivere Cheevy?
Paříž ve dvacátých letech.
Za deště, tehdy ještě nebyl kyselý.
Chápu, žádné globální oteplování,
televize a sebevražedné útoky,
- atomové zbraně a drogové kartely.
- Takže všechna otřepaná klišé.
Nostalgie je popírání
strastiplné přítomnosti.
Gil je beznadějný romantik, nejraději
by žil ve stavu neustálého popírání.
A tomuhle bludu se říká
"logika zlatého věku".
Tušé.
Je to mylná představa o tom,
že jiné období je lepší než to současné.
Je to vada v představivosti
všech romantiků,
co se nedokážou vyrovnat
s přítomností.
Ano, tenhle prsten
je zatím nejhezčí.
Diamanty na snubní prsteny.
Tak to má být.
A při nasazování ho uvidí
i lidi ze zadní řady.
Bude to veliká událost.
- Já si jenom přeju, aby...
- Nechci to pořád probírat.
- Jak chceš, co ***ělám.
- Ne, Gil je chytrý a úspěšný.
A říká, že se všeho vzdá
a přestěhuje se sem.
- Jo, mluví o tom.
- To mě děsí.
To je Rodinova nejslavnější socha.
Odlitek tohoto díla byl umístěn vedle
jeho hrobky. Rodin chtěl, aby sloužil
- jako náhrobní kámen a epitaf.
- Opravdu?
A pokud se nepletu,
zemřel na chřipku v roce 1917.
- Máte pravdu, pane.
- Je tak erudovaný, co? - Jo.
Spousta Rodinových děl byla
ovlivněna jeho ženou Camille.
Ano, ovlivňovala ho, ale nebyla
to jeho žena, nýbrž milenka.
- Camille? Ne. - Ano, manželka byla Rose.
- Ne, Rose si nikdy nevzal.
- Ale ano, vzal si ji před smrtí.
- Podle mě se pletete.
- Ty se hádáš s průvodkyní?
- Ano.
Ne, jsem si tím jistá, pane.
Vlastně má pravdu, nedávno jsem četl
Rodinovu dvoudílnou biografii
a manželkou byla určitě Rose,
Camille byla jenom milenka.
Tys to četl? Kde jsi...
Jo, překvapilo mě to, protože jsem si
taky myslel, že je to obráceně.
To se snadno splete.
Pozval vás táta na dnešní
degustaci vína?
To bude skvělé.
Paul je expert na francouzská vína.
- To si děláš srandu. Fakt?
- Ano.
Expert.
Kdy jsi četl Rodinovu biografii?
- Já?
- Ano.
Proč bych jeho biografii vůbec četl?
Vždy dám přednost kalifornskému vínu,
ale údolí Napa je odsud 10 tisíc km.
- Jak se máte?
- Zdravím.
Gile, jdeme pryč.
Toho chlapa nemůžu vystát.
Co takhle zkusit další víno?
- Ano, začneme tady.
- Kterému dáváš přednost?
Myslím, že na to musíme vědecky
a všechny začít pít nanovo.
- Já vážně nevím.
- Proč jsi tak brunátný?
Co tím chceš říct?
Nejsem brunátný.
Jsi zrudlý do běla.
To bude asi těmi feromony, co vylučuješ.
Dohání mě k šílenství.
- Nech toho.
- Sex a alkohol.
Podněcuje touhu, ale snižuje výkon,
v závislosti na hladince.
Ochutnali jste ročník 1961?
Je božské.
To vybral Paul. Já...
Co je? Co se děje?
Je v něm trochu víc třísloviny,
než v ročníku 1959.
- Mám radši kouřové nebo ovocné aroma.
- Souhlasím.
My si s Carol půjdeme zatancovat.
Víme o skvělém místě. Přidáte se?
- Jasně.
- Ne, nechci kazit zábavu,
- ale potřebuju na vzduch.
- Ale no tak.
Ne.
Tak si tam jenom sedneš a budeš
zkoumat umístění nouzových východů.
Jestli se Gilovi nechce, tak se s tebou
o Paula podělím. Jsem demokratická.
A Paul je úchvatný tanečník.
Ne, to je v pohodě. Jenom se projdu
a zalezu do postele. Můžeme jít jindy.
Dobře, ale já můžu jít, ne?
- Tobě se chce?
- Ale jo.
Nejsem unavená
a mám chuť tancovat.
- Sejdeme se na hotelu.
- Tak jo.
- Postarám se o ni.
- Dobře.
Seženu taxíka.
Měl by sis vzít taxíka.
- Taxíkem nepojedu, jdu pěšky.
- Vždyť zabloudíš.
Dobře, tak já půjdu.
Je dobrý spisovatel?
Četla jsi jeho prózu?
- Nikoho k tomu nepustí.
- Tebe to nenechal přečíst?
Kdyby chtěl, tak si jeho román
rád přečtu a zhodnotím.
- To by bylo skvělé.
- Jo.
Víš ty co? Tohle asi potřebuje.
Aby si to přečetl někdo,
kdo by si nebral servítky.
To bych si teda nebral.
To přece víš.
O tom nepochybuju.
Problém ale je, že nerespektuje
ničí názor na svoje psaní.
Vážně?
- Promiňte, mluvíte anglicky?
- Ne.
Hotel Bristol?
- Pojď, dělej.
- Cože?
- Neslyšel jsem vás. Cože?
- No tak, pojď sem.
- Nastup si.
- Ne, asi jste si mě s někým spletli.
Nerozumím vám.
Jsem dost nametený.
To je starý Peugeot?
Kamarád z Beverly Hills je sbírá.
Tak pojď, dáme si sklenku.
No tak.
Jdeme pařit. Hybaj.
- Tak jo.
- Podej mi ruku.
Kam mě to vezete?
To není moc fér,
už jsem vypil dost červeného.
Šampaňské mám rád.
Vypadáte zmateně.
To ano.
Vy jste Američanka?
Pokud do Ameriky počítáte Alabamu.
Já tedy ano.
Chybí mi samohonka.
Co děláte?
- Já jsem spisovatel.
- Co píšete?
Právě teď dělám na románu.
Opravdu? Já jsem Zelda.
Scotte, pojď sem.
Je tady spisovatel z... Odkud?
Z Kalifornie.
Scott Fitzgerald.
S kým mám tu čest?
Gil... Jmenujete se stejně jako...
Jako kdo?
Scott Fitzgerald a...
Scott a Zelda Fitzgeraldovi.
Fitzgeraldovci.
- No není krásná?
- Ano.
To je ale náhoda.
Máte skelný pohled.
Vyjevený, přihlouplý, umrtvený, netečný.
Ne, pořád koukám na toho pianistu
a věřte tomu nebo ne, ale znám
ho z přebalů laciných starých desek.
Mohla jsem být skvělou textařkou,
ne že bych dokázala složit hudbu.
A pak jsem slyšela jeho písničky
a došlo mi, že dobrý text nikdy nenapíšu
- a že můj talent spočívá v pití.
- Bezesporu.
Ale on to přece nenapsal, ne?
To není možné.
Takže co píšete za knihy?
Já dělám na...
Kde to jsem?
Promiňte, vy neznáte hostitele?
Pár přátel uspořádalo
večírek pro Jeana Cocteaua.
To si děláte legraci?
Vím, co si myslíte.
Je to nuda.
Souhlasím. Přesunula bych se.
Pojďme do klubu Bricktop.
Já se nudím, vy se nudíte,
všichni se nudíme.
Všichni se nudíme.
Tak tam půjdeme.
Řekni Coleovi a Lindě,
ať se připojí a...
Gile, půjdete?
Nejlepší podnik v Paříži.
Dělají parádní Whisky sour.
Zdravím a pozdravuju. Pardon,
míchal jsem whisky a grappu.
Tohle je spisovatel.
Gil, správně?
- Gil Pender.
- Hemingway.
Hemingway?
Líbila se vám moje kniha?
Líbila? Přímo ji zbožňuju.
Všechno od vás.
Ano, byla to dobrá kniha,
protože byla upřímná.
Tohle s člověkem provede válka.
Na umírání v blátě
není nic skvělého ani vznešeného.
Pokud neumřete s grácií.
A to není jen vznešené,
ale i statečné.
Četl jsi mou povídku?
Co ty na to?
Pár pasáží bylo slušných,
ale potenciál zůstal nevyužitý.
Mohla jsem tušit,
že se ti nebude líbit.
Drahoušku, jsi přecitlivělá.
Tobě se má povídka líbí,
ale on mě nemá rád.
Starý brachu,
značně komplikuješ situaci.
Jsem nesvá, už se mi
zdejší nálada nelíbí.
Kam jdeš?
- Jde do Saint Germain, půjdu s ním.
- Zeldo, zlatíčko...
Jestli tu s ním budeš dál pít,
tak já odcházím s toreadorem.
Můžeš ji přivést zpátky
v rozumnou hodinu?
Ta tě dožene k šílenství.
Je vzrušující a talentovaná.
Tenhle měsíc zkouší psát,
minulý zas něco jiného.
Jsi spisovatel, musíš psát
a ne dělat voloviny.
Ničí tě, protože v tobě vidí konkurenci.
Souhlasíte?
- Já?
- Řekněte něco, proboha.
Ptám se vás, protože podle mě
dělá můj přítel ohromnou chybu.
Já vlastně Fitzgeraldovi moc neznám.
Jste spisovatel, pozorujete okolí
a byl jste s nimi celou noc.
Musíme na veřejnosti probírat
můj soukromý život?
Ona žárlí na jeho ***ání.
A je to ryzí a vzácné ***ání.
Líbí se vám jeho knihy?
Žádný ostych.
- Líbí se vám Mark Twain?
- Půjdu najít Zeldu.
Nelíbí se mi,
že je s tím Španělem.
Dovolíte? Jsem velký fanoušek
Marka Twaina.
Podle mě se dá říct, že moderní americká
literatura stojí na Huckleberry Fynnovi.
Boxujete?
Ne, teda... Ani moc ne.
Co píšete?
- Román.
- O čem?
Je to o člověku, který pracuje
v obchodě s nostalgií.
Co to sakra je?
Tam se prodávají staré věci,
suvenýry.
A... Zní to hrozně?
Není hrozného námětu,
když máte pravdivý příběh.
Když je ta próza poctivá a upřímná
a dodává odvahu a nadhled pod tlakem.
Můžu vás poprosit
o obrovskou laskavost?
O co jde?
- Přečetl byste si to?
- Váš román?
Ano, má asi 400 stránek
a zajímal by mě něčí názor.
- Podle mého názoru se mi nelíbí.
- Vždyť jste ji ani nečetl.
Když bude špatná, nebude se mi líbit,
protože je špatně napsaná.
Když bude dobrá, budu závidět
a nebude se mi líbit ještě víc.
Neptejte se na názor
jiného spisovatele.
Jo, ale víte, o co jde?
Mám problém někomu důvěřovat
při jejím ohodnocení.
- Spisovatelé jsou soutěživí.
- S vámi soutěžit nemůžu.
Lichotíte mi.
To není zrovna mužné.
Považujte se za nejlepšího spisovatele.
Což nebudete, dokud jsem tu já.
- Pokud to nechcete vyřešit v ringu.
- Ne, to nechci.
Váš román si nepřečtu,
ale uděláme to takhle.
- Ano?
- Dám ho Gertrudě Steinové.
Té jediné u svých románů věřím.
Vy ukážete můj román
Gertrudě Steinové?
- Dejte mi ho.
- Přinesu vám ho.
- Zítra se vrací ze Španělska.
- Dobře, skočím pro to...
Nedokážete si představit,
jak jsem ***šený.
Tohle je velká vzpruha.
Srdce mi tluče jako o závod.
Tak jo...
Skočím pro to a vrátím se.
Gile, buď v klidu, nehroť to,
tohle je tvoje noc.
Fitzgerald, Hemingway...
samotný Papa.
Nevím, kde se máme sejít.
Ještě že jsi včera nešel.
Ta hudba by tě iritovala.
A tlačenice taky.
Ale já se bavila.
O čem přemýšlíš?
Připadáš mi mimo.
Co bys řekla na to, že jsem včerejší noc
strávil s Hemingwayem a Fitzgeraldem?
Takže se ti zdálo
o literárních idolech?
Jo, ale co když se mi to nezdálo?
Co tím chceš říct?
Kdybych byl s Hemingwayem,
Fitzgeraldem a Colem Porterem...
Tak bych řekla,
že máš mozkový nádor.
Zelda Fitzgeraldová je přesně taková,
jak ji všude popisují.
Ve všech knížkách a článcích.
Je okouzlující, ale hrozně roztěkaná.
Hemingwaye nemůže vystát.
Scott ví, že Hemingway o ní má pravdu,
ale svádí vnitřní boj,
protože ji miluje.
Dělej, vstávej.
Dost tlachání o idolech.
Přijdeme pozdě.
Já tu asi zůstanu
a zapracuju na svém románu,
protože potřebuje trochu uhladit.
To můžeš udělat později.
Můžeme využít slevu u mámina dekoratéra.
Vstávat.
Podívej se na tyhle, Inez.
Nepasovaly by do domu v Malibu?
- Co říkal?
- Zlodějina, 18 tisíc dolarů.
18 tisíc za tohle?
- Počkat, je to v eurech, takže víc.
- Takže asi 20 tisíc.
- Možná ještě víc.
- Jo, ale tohle u nás těžko seženeš.
Má pravdu, Gile.
Ale ještě tam nebydlíme, tak se snažíme
omezit výdaje, abych nemusel psát brak.
Cena odpovídá jakosti.
Levný znamená nekvalitní.
Nechcete jít zpátky pěšky?
Jít? Ne, začíná pršet.
Ne, procházka za deště
by byla senzační.
Ne, na procházce za deště
není nic krásného.
Nezapomeňte na dnešní večeři.
Jasně.
A po večeři mám pro tebe
velké překvapení.
Cože?
- Ne, to se mi moc nezdá.
- Bude se ti to líbit.
Určitě se nechceš projít za deště?
Poslední možnost.
- Nastup si, nikam nejdu.
- Není to tu tak zlé.
No dobře.
- Kam to vůbec jdeme?
- Už jsme skoro tam.
Honíš nás u večeře
a táta ani nedojedl dezert.
Nech to plavat, čeká tě nejúžasnější
dobrodružství v životě?
- Dobře?
- Kde?
Jenom klid.
Proč s sebou taháš ten rukopis?
Však uvidíš. Až se tak stane,
spadne ti brada úžasem.
Nechci přehánět,
ale je to neuvěřitelné.
Tak jo.
- Já to prostě nechápu.
- Já vím.
Chtěla jsi vědět, proč se
celý den chovám tak divně?
- Jo.
- Teď se to dozvíš.
A pak se budeš divit,
že jsem nebyl ještě divnější.
- Tohle je dost...
- Já vím.
Nevím jak ty, ale já si takhle
dobrodružství nepředstavuju.
Jsem utahaná z fitka a masáže.
Zavolám si ten taxík.
Inez, počkej.
Ještě chvíli počkej.
Jestli se chceš v noci
procházet ulicemi Paříže,
tak si klidně posluž. Ale já mám
rozečtenou Carol Lynneovou.
No tak, ještě deset minut
a můžeme jít.
Když se vrátíš a budu spát,
nebuď mě.
Co dělám špatně?
Pokud nemá pravdu
a neměl bych navštívit neurologa.
Odešel jsem na degustaci,
byl trochu opilý, ale při smyslech.
Ztratil se, došel na tohle místo.
Možná to byla jenom
jednorázová záležitost.
Hodiny odbily půlnoc...
Ahoj.
Zdravím, pane Hemingwayi.
Naskočím dovnitř.
Za úkol jsme měli zabrat kopec.
Byli jsme čtyři.
Pět, když počítám Vicenta, ale ten
přišel při výbuchu granátu o ruku
a nemohl bojovat tak dobře,
jako když jsem ho potkal.
Byl mladý a statečný.
Ten kopec byl rozbředlý po deštích
a sesouval se k silnici pod ním.
Na ní bylo mnoho německých vojáků.
Za cíl jsme si dali první skupinu.
A kdyby se to povedlo,
mohli jsme je zdržet.
Bál jste se?
Čeho?
Že vás zabijí.
Nemůžete dobře psát,
když se bojíte smrti.
- Vy se bojíte?
- Ano, bojím.
Je to asi moje nejhorší obava.
Tím si prošel nebo projde každý.
Já vím.
Miloval jste se někdy
s opravdu báječnou ženou?
Moje snoubenka je dost sexy.
A když se s ní milujete,
pociťujete opravdovou vášeň
a v daný okamžik
nemáte strach ze smrti?
Ne, to se nestává.
Já věřím, že skutečná láska
přináší úlevu od smrti.
Zbabělost pramení z žádné nebo
nedostatečné lásky, což je to samé.
A když se statečný muž dokáže
zpříma podívat smrti do očí,
jako lovci nosorožců nebo toreador
Belmonte, který je opravdu udatný,
vděčí za to vášnivé lásce,
díky které zaženou myšlenky na smrt.
Dokud se nevrátí,
což se stává všem.
A pak se zase musí
kvalitně pomilovat.
Zamyslete se *** tím.
- Alice, jak se vede?
- Dobře.
Je tady, pojďte za mnou.
To je Gil Pender. Slečna Steinová.
Je to mladý americký spisovatel.
Měli byste se seznámit.
Ráda vás vidím. Můžete rozsoudit,
kdo z nás má pravdu.
Říkala jsem Pablovi,
že tenhle portrét Adrianu nevystihuje.
Je univerzální,
ale není objektivní.
Podívejte, jak ji zobrazil.
Sexuální narážky z toho čiší,
je živočišně vzrušující.
Sice je krásná, ale decentním způsobem,
který jenom naznačuje smyslnost.
Co vás při pohledu na Adrianu
napadne jako první?
Neobyčejně půvabná.
Máte pravdu, ale je jasné,
proč nedokázal být objektivní.
Vytvořil příšeru z náměstí Pigalle.
Děvku nažhavenou jako láva.
Ano, protože je tvou milenkou.
Ale my to tak nevnímáme.
Dal jsi na svůj buržoazní úsudek
a udělal z ní terč uspokojení.
Je to spíš zátiší než portrét.
Co to teda máte za knihu?
To je ona?
- Ano.
- Mrknu se na to.
Četl jste to, Hemingwayi?
Ne, nechám to na vás.
Mou práci jste vždycky dobře posoudila.
Ten obchod se jmenoval "Z minulosti"
a jeho zboží tvořily vzpomínky.
Co se jedné generaci mohlo
zdát prozaické až nevkusné,
změnilo v průběhu let svůj status
na magické a zároveň přemrštěné.
To se mi moc líbí.
Hned mě to chytlo.
Chytlo?
Dneska s tím začnu.
Ale nejdřív si musíme
o něčem promluvit.
Dva měsíce čekám
na odpověď toho editora.
Poslala jsem mu ten článek,
který jsme probírali, a čtyři další...
Takže vás ten začátek
opravdu tak chytl?
Minulost pro mě vždy
měla velké osobní kouzlo.
Pro mě taky.
Velké osobní kouzlo.
Já pořád tvrdím,
že jsem se narodil moc pozdě.
Sedla by mi Paříž
během Belle Epoque.
- Vážně? Víc než současnost?
- Ano.
Všechna ta citlivost,
lucerny a kiosky.
Dlažební kostky, kočáry
a restaurace Maxim's.
Mluvíte skvěle anglicky.
- Ne, nijak zvlášť.
- Ale ano.
Jak dlouho chodíte s Picassem?
Fakt jsem to řekl?
Pardon?
Nechci do toho strkat nos.
Narodila jste se v Paříži?
Jsem z Bordeaux. Sem jsem se
přestěhovala, abych studovala módu.
Ale tohle vás asi nezajímá.
Ne, zajímá.
Pokračujte.
Přijela jste studovat módu.
Přijela jsem studovat
u Coco Chanelové.
A zamilovala se do Paříže.
A taky do tmavookého italského
malíře židovského původu.
Amedeo měl jinou ženu, ale i tak jsem se
k němu nastěhovala, když to nabídl.
A bylo to překrásných šest měsíců.
Modigliani?
Vy jste žila s Modiglianim?
Ptal jste se, tak vám
vyprávím svůj smutný příběh.
S Braquem jsem byla
o hodně jiná žena.
A teď jsem s Pablem.
Je ženatý.
Ale je to s ním jako na houpačce.
Nechápu, jak s ním někdo může vydržet.
Je s ním těžké pořízení.
Pane Bože. Vy jste pojmu
skalní fanynka dala nový rozměr.
- Promiňte?
- Ale nic. Jenom tak plácám.
Řekněte mi něco o sobě.
Co? Nevím, co říct.
Přijel jste do Paříže kvůli psaní?
Protože v dnešní době se sem
chce přestěhovat spousta Američanů.
No není Hemingway přitažlivý?
- Líbí se mi, jak píše.
- Jo, já vím.
Já jsem tady jenom na návštěvě.
Musíte tady zůstat.
- Vážně?
- Ano.
Je to báječné město
pro spisovatele, umělce...
Já bych rád,
ale tak jednoduché to není.
A já se šíleně zamilovala
do vaší knihy.
- Opravdu?
- Takže ji chci dočíst.
Fakt se vám líbí?
Protože se v tom ještě šťourám.
Pendere, jdeme na sklenku
na Mont Martre.
Dobře, jo.
Tu knihu s vámi proberu,
až ji dočtu.
- Kde vás zastihnu?
- Co kdybych přišel na tu ulici,
kde mě Hemingway najde?
Jestli to nevadí?
- Tady jsou všichni vítaní.
- Výborně.
Půjdete s námi?
Kéž bych mohl, ale nejde to.
- Ale snad se ještě uvidíme.
- To bych ráda.
Jdeme.
Jednou tě přeberu tomuhle géniovi.
Je skvělý, ale není to zrovna Miró.
Jsem Gil Pender. Byl jsem
s Hemingwayem a Picassem.
Pablem Picassem
a Ernestem Hemingwayem.
Jsem Gil Pender z Pasadeny. Skautík.
V prváku jsem vyletěl z literatury.
Ale malý Gil Pender
má svůj román u Gertrudy Steinové.
Páni, ta holka je tak půvabná.
Škoda, že jste s námi
včera nešli do kina.
Viděla jsme úžasně zábavný
americký film.
Kdo tam hrál?
Nevím, jména jsem zapomněla.
Úžasný, ale zapomenutelný.
To zní jako film, který jsem viděl.
Asi jsem psal scénář.
Vím, že to bylo imbecilní a infantilní,
ale přesto jsme se u toho
s Johnem hrozně nasmáli.
- Nešli jsme tudy?
- Myslíš?
Kdy ses včera vrátil?
Moc pozdě ne. Ty půlnoční procházky
mi pomáhají tvořit, není tam denní ruch.
Dneska večer asi půjdu znova.
- Dobře, uvidíme.
- Jo, uvidíme.
Podívej se na ty úžasné sošky.
Ano, je to krásné.
- Aha, jste Američan.
- Ano.
Líbí se vám Cole Porter?
Ano, obdivuju ho. A patřím mezi
nejbližší přátele Lindy a Colea.
To byl vtip.
- Moc hezké texty. Zábavné.
- Okouzlující.
Gile.
- Jo.
- Měli bychom jít.
To už jdeme?
Jo, jdeme s Paulem a Carol
na soukromou prohlídku do muzea.
Paul je náhodou expert na Moneta,
mohlo by to být poučné.
Tak jo, vzhůru za kulturou.
Juxtapozice barev je úžasná.
Ten člověk byl opravdovým otcem
abstraktního expresionismu.
Beru to zpátky.
Byl to spíš Turner.
Turnera mám ráda,
ale tohle mi přijde ohromující.
Pokud se nepletu,
zabralo mu to dva roky.
Dělal na tom v Giverny,
kde často pobýval.
Slyšel jsem,
že Monet se taky pokoušel...
Chci slyšet, co říká Paul.
A často ho navštěvoval Caillebotte.
Podle mě nedoceněný umělec.
Tady je znamenitý Picasso.
Pokud se nepletu,
tak tento úchvatný portrét
své francouzské milenky Madeleine
namaloval ve dvacátých letech.
- Paule, musím s tebou nesouhlasit.
- Vážně?
Gile, dávej pozor,
můžeš se něco dozvědět.
Dobře, pokud se nepletu,
toto byl neúspěšný pokus o zachycení
mladé Francouzky Adriany z Bordeaux,
jestli mě má znalost umění neklame.
Přijela do Paříže studovat
design divadelních kostýmů.
Jsem si jistý,
že měla poměr s Modiglianim,
pak s Braquem, tak se s ní
taky seznámil Pablo. Picasso.
Z tohoto portrétu ovšem není cí***
delikátnost v její kráse.
Byla prostě omračující.
Cos to hulil?
Těžko bych tento obraz
nazval úchvatným, je spíš
malou buržoazní výpovědí o tom,
jak ji Pablo vnímá. Teda vnímal.
Byl vykolejený, protože v posteli
byla žhavá jako láva.
Na mě je to moc syté.
- Kam šel Gil?
- Pracovat.
Prochází se po Paříži.
Noční atmosféra ho prý inspiruje.
Ale to nevadí, protože si jdu
zatancovat s Paulem.
Kde je Carol?
Šla si lehnout,
snědla zkaženou ústřici.
Tak se mějte.
Díky za večeři, tati.
Čau, zlato.
Kam asi Gil v noci chodí?
Vždyť to říkala.
Prochází se a hledá inspiraci.
Zdá se, že máš pochyby.
Já nevím. Viděl jsem, kolik vydělává,
ale občas mám pocit, že má o kolečko víc.
A nelíbila se mi jeho narážka
na Republikánskou stranu.
Jsou to slušní lidé,
kteří chtějí zachránit zem.
Nejsou to kryptofašistické zombie
bez mozku. Slyšela jsi ho?
I tak si nemyslím, že je rozumné
nechat ho sledovat.
Chtěl bych vědět,
kam každou noc chodí.
Jedno víme jistě.
Nechodí tancovat.
Omluvte mě.
- Neobtěžuje vás?
- Jak se máte?
Rád vás tady vidím.
Skvělý večírek.
- Ráda vás zase vidím.
- Děkuju.
- Joséphine. Popovídáme si později.
- Jasně.
To je ale překvapení.
Byla to hrozná klika.
Byl jsem u Gertrudy Steinové.
Dočítá můj román a jeden chlápek,
co čte Archibalda MacLeishe, říkal,
že jede na večírek k Fitzgeraldovi
a že tu s Pablem budete.
S Pablem jsme se trochu pohádali.
- Ale ne. - Vypadá to,
že se s Djunou Barnesovou bavíte.
To jo. Cože?
To byla Djuna Barnesová?
- Tak proto mě chtěla vést.
- Báječné místo na večírek, že?
- Skvělé.
- Tohle dokáže jen Fitzgerald.
Chci vám něco ukázat.
Pojďte se mnou.
- Jak to vypadá s knihou?
- S tím románem? Dobře.
Koukejte.
Je z přelomu století.
Nádhera. Moje oblíbené období.
Zbožňuju ho.
Všechno bylo dokonalé.
- Rád vás dneska vidím.
- Já vás taky.
Hleďme, má malá Adriana.
No není tenhle malý pařížský sen
pohyblivý svátek?
Dej na má slova, tak či onak
tě přeberu tomu uprchlíkovi z Málagy.
Vybrala by sis Belmonta, nebo mě?
Ale on je odvážnější.
Častěji čelí bezprostřední smrti.
Když si vybereš jeho,
budu zklamaný, ale pochopím to.
Vybrala si Picassa, ale podle Pabla
patří ženy jen do postele a na plátno.
A co ty?
Podle mě jsou ženy a muži
stejně odvážní.
Zastřelila jsi někdy útočícího lva?
- Ne.
- Chceš vědět, jaké to je?
- Asi ne.
- Byla jsi někdy na lovu?
- Ne
- A vy?
Jenom na výprodeje.
Je tady hlučno. Nepůjdeme někam,
kde uslyšíme vlastní myšlenky?
Sbohem.
Kdo se chce porvat?
Snad mezi vámi a Pablem
nešlo o nic vážného.
Je náladový a majetnický.
Umělci jsou jako děti.
Určitě je vám jasné, proč vás všichni
chtějí malovat. Máte dokonalý obličej.
Je tak zajímavý.
Vy jste taky zajímavý.
- Takovým zmateným způsobem.
- Zmateným?
Ano, jsem zmatený.
Řekněte mi o své knize.
Moje kniha je tak nějak...
Víte co?
Dneska je mi naprosto ukradená.
Chci se s vámi procházet po Paříži.
Pořád zapomínám,
že jste jenom turista.
Mírně řečeno.
Nedokážu se rozhodnout, jestli je Paříž
krásnější ve dne nebo v noci.
To ani nejde. Pro obě stanoviska
se najde spousta argumentů.
Někdy si říkám, jak někdo vůbec
může vytvořit knihu, obraz
nebo symfonii a sochu,
co by konkurovaly takovému městu.
To nejde, protože každá ulice a bulvár
tvoří vlastní umělecký druh.
A když si uvědomíte, že v tom chladném
a nehostinném vesmíru existuje Paříž
a tahle světla...
Na Jupiteru a Neptunu se nic neděje.
Ta světla jsou vidět
z dalekého vesmíru.
A kavárny, lidi, co popíjejí a zpívají.
Pokud víme, z celého vesmíru
to nejvíc žije v Paříži.
Jste úplný poeta.
Ale no tak, jste velice laskavá.
To žvatlání bych za poetické neoznačil.
I když to nevyznělo nejhůř.
Padlo vám něco do oka?
Stydím se to přiznat,
ale přitahují mě všechny.
Mám rád laciný sex.
Jsem snad povrchní?
O víkendu během studia
na katolické škole
jsme si se spolubydlící zaplatili holku
z Pigalle, aby nás naučila všechny triky.
- To jako vážně?
- Jo.
Páni, to je...
Budu o tom přemýšlet.
Rád se s vámi procházím.
- Moc vám to sluší.
- Děkuju.
Bože, je to opravdu ona?
Proč tam tak zírá na vodu?
Pane Bože.
Zeldo, co to vyvádíš?
Scott byl s krásnou hraběnkou.
Určitě si o mně šeptali.
Čím víc měl upito,
tím víc ji miloval.
Ne, Scott miluje jenom vás.
Tím jsem si naprosto jistý.
- Ne, už jsem ho omrzela.
- Mýlíte se. Vím to.
- Jak?
- Věřte mi. Prostě to vím.
Někdy máte pocit...
- Bolí mě pokožka.
- Ne, nedělej to.
Nedělej to.
- Zlato, nedělej to.
- Vemte si tohle.
- Co je to?
- ***, uleví se vám.
Vy s sebou nosíte léky?
Normálně ne.
To ty zásnuby s Inez,
mám menší záchvaty úzkosti,
ale to po svatbě určitě přejde.
O valiu jsem nikdy neslyšela.
Co je to?
Prášek budoucnosti.
Neříkal jste,
že se budete ženit.
Jo, to je ještě daleko.
Hodně štěstí s vaší knihou.
- Děkuju.
- A svatbou.
Inez by se vám líbila,
má břitký humor a je přitažlivá.
To neznamená,
že se na všem shodneme, ale...
Ale na tom důležitém ano.
Vlastně spíš na těch maličkostech.
V tom zásadním se trochu rozcházíme.
Chtěla by bydlet v Malibu
a chce, abych dělal v Hollywoodu.
Ale zato máme oba rádi
indické jídlo.
Ne všechno indické jídlo,
ale třeba pitu.
Oba máme rádi pitu.
Inez si to plete s naan.
Měla bych jít.
Pablo mě bude postrádat.
- Doprovodím vás.
- Ne, jen dopijte.
Bydlím hned za rohem.
Zvládnu to sama.
Ale díky za večer. Sbohem.
Už jsme se dneska potkali.
Na tom večírku.
- Dalí, Dalí.
- Ano, vzpomínám si.
Miluju ten jazyk... francouzštinu.
Toho číšníka... ne.
Líbí se vám tvar nosorožců?
Nosorožců?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel.
Já maluju nosorožce.
Namaluju vás.
Smutek v očích.
Velké rty se taví
na žhavém písku.
S jednou slzou... Ano.
A ve vaší slze je další tvář...
Kristova tvář.
Ano, a nosorožec.
Asi vypadám smutně.
Jsem v dost zapeklité situaci.
Mí přátelé.
- To je pan Bunuel.
- Bunuel?
Ano, Bunuel.
A pan Man Ray.
- To mě podrž.
- Pan Pender.
- Tohle je...
- Pender!
- A já jsem Dalí.
- Dalí. Ano.
To se rychle zapamatuje.
Pender je v zapeklité situaci.
Vyzní to šíleně, budete si myslet,
že jsem opilý, ale...
Musím to někomu říct.
Já jsem z odlišné doby, jiné éry.
Z budoucnosti.
Přicházím sem z 21. století.
Nasednu do auta,
které mě přenese časem.
Přesně tak.
Obýváte dva světy.
Zatím na tom nevidím nic zvláštního.
Jo, vy jste surrealista.
Já jsem normální člověk.
V jednom životě jsem zasnoubený se svou
láskou. Aspoň myslím, že ji miluju.
Bože, snad ji miluju,
když si ji beru.
Nosorožec se miluje tak,
že nasedne na samici.
Ale existuje rozdíl...
v kráse dvou nosorožkyň.
- Je v tom jiná žena?
- Ano, Adriana.
Táhne mě to k ní,
je neskutečně přitažlivá.
Problém je, že přitahuje
i spoustu geniálních umělců
a oni přitahují ji, takže...
Muž zamilovaný do ženy
z jiného období.
- Vidím to na fotce.
- Vidím to ve filmu.
Já vidím nepřekonatelnou překážku.
Já vidím nosorožce.
Udělal jsi včera něco?
Začínám mít dojem,
že je moje kniha moc realistická
a zahazuju příležitost
dát průchod své fantazii.
Jdu na to moc logicky.
Páni. Jakto, že ti to po ránu
vždycky tak sluší?
- Ne, musíme se obléknout.
- Ale no tak, pojď ke mně.
Dřu jako mezek a musím to dodělat,
ale ty jsi po ránu tak neodolatelná.
Paul říkal, že musíme jet
na venkov.
Zve nás na oběd
do jedné malebné hospůdky.
Jestli se ti nechce, tak nejezdi.
Nenechám si to kvůli tobě ujít.
Ahoj, bonjour.
Chci se vás zeptat na něco
ohledně Rodina.
- Miloval svou ženu i milenku?
- Ano.
A myslíte, že je možné
milovat dvě ženy najednou?
Miloval obě, ale každou jinak.
To je opravdu francouzské.
V téhle oblasti jste o dost
vyvinutější než my.
Vzpomínáte si na mě?
Byl jsem ve skupině...
Ano, ve skupině s tím
pedantským pánem.
Pedantský, ano.
To sedí dokonale.
Tady je jeho fotka.
Chci vědět, kam každou noc chodí.
Z čeho ho podezíráte?
Je zasnoubený s mou dcerou.
Chci se ujistit, že se rozhodla správně.
Hlavní je samozřejmě diskrétnost.
Tak to jste na správném místě.
Pan Tisserant se osobně
postará o jeho sledování.
A podá zprávu o tom,
kde se v noci nachází.
Díky za zastavení.
- Gil Pender.
- Tom Eliot.
Tom Eliot?
Tom Stearns Eliot?
T. S. Eliot?
Prufrock je mojí mantrou.
To je prostě... Pardon.
Tam u nás lidi odměřují život
podle lžiček s kokainem.
Zdravím, paní Steinová?
Pendere, ke knize se hned dostanu.
Dočetla jsem ji.
Máme tady menší osobní krizi.
Dobře, mám se vrá***?
Nechci rušit.
Není to tajemství. Adriana opustila Pabla
a odletěla s Hemingwayem do Afriky.
Vzal ji na lov antilop kudu.
Ona se k němu vrátí.
Zvuk hyen při spaní ve stanu
je k zbláznění.
Kilimandžáro není Paříž.
Cože?
On ji vzal na Kilimandžáro?
K vaší knize. Je velice neobvyklá,
svým způsobem je to skoro sci-fi.
Všichni se bojíme smrti a pochybujeme
o našem místě na světě.
Umělec nemá propadat zoufalství,
ale najít protilék na pocit marnosti
z naší existence.
Umíte se jasně a rázně vyjadřovat.
Nebuďte se vším smířený.
Vyřiď Gilovi, ať si vezme oblek.
Zítra máme oficiální večeři.
Zapomněla jsem ti říct, že Gil
na Mont Saint-Michel nejede.
Proč ne? To nechápu.
Protože píše.
Přepisuje už přepsané.
Říká, že Picasso nikdy nevyšel z ateliéru.
Já na to, že s ním nemá nic společného.
Jenom na mě civěl.
Propásne skvělý víkend.
Nemáte něco od Cole Portera?
- Zdravím.
- Ahoj.
- Vás si pamatuju.
- Vážně?
Byl to váš přítel.
Cole Porter? Ano.
A nezapomeňte na Lindu.
To byla taky kamarádka.
Došlo vám, že jsem žertoval?
Jo, to mi došlo.
Na to jste trochu mladý.
Ano. Mně se zdáte mladá na to,
abyste o něm tolik věděla.
To je tím, že napsal
spoustu písniček o Paříži.
Jak to vlastně bylo?
Asi byl zamilovaný do vašeho města.
Vy jste Pařížanka?
- Ano, monsieur.
- Ano, monsieur.
A klidně mi říkejte Gile.
Co jsem dlužný?
- Za tohle? 18 euro.
- Dobře.
Můžete mi tohle přeložit?
Mluvíte anglicky?
Tak jo, děkuju.
To, že existuje Paříž
a někdo by chtěl žít jinde na světě,
pro mě navždy zůstane záhadou.
Večeře s Pablem a Henri Matissem.
Pablo je větší umělec,
ale Matisse je větší malíř.
Paříž v létě.
Jaké to asi bylo,
sedět naproti svému milenci
v Maxim's za své největší slávy?
Miluji amerického spisovatele,
co jsem právě potkala. Gila Pendera.
Ono pověstné kouzlo okamžiku
zasáhlo i mě.
Vím, že mě miluje Hemingway i Picasso.
Ale z nevysvětlitelného důvodu
mě srdce táhne ke Gilovi.
Asi proto, že je naivní a skromný.
Jak to tak ve smutném životě chodí,
má si brát ženu jménem Inez.
Zdálo se mi, že za mnou přišel
a přinesl mi dárek.
Byly to náušnice.
A pak jsme se milovali.
Náušnice.
Panebože, co tu děláte?
Tátu píchalo v hrudníku.
- Vážně?
- To bude špatným zažíváním.
- To nemůžeme riskovat.
- Před třemi lety byl na angioplastice.
No jasně.
- Dali do mě balónek, to je toho.
- Balónek?
Pošlete hotelového doktora
na pokoj 728.
Nevolej doktora.
- Gile, proč jsi tak vyšňořený?
- Já? Ne, já píšu. Jenom píšu.
Ty se takhle vyfintíš
a nahodíš kolínskou kvůli psaní?
Ne, jenom jsem na chvíli
skočil do sprchy.
Víš, jak mi to tam pálí
a působí na mě kladné ionty.
Napůl cesty na Mont Saint-Michel
táta najednou zbledl jako stěna.
- To je hrůza.
- Vylekalo nás to, tak jsme se vrátili.
Jo, to jste museli.
Johne, chceš něco přinést?
Tvoje barva mi přijde v pohodě,
ale nejsem doktor.
To bude tím hovězím po burgundsku,
ke kterému mě donutila.
Co je to?
Kde?
Ve tvé ruce.
Nic.
- To je dárek.
- Já vím. Teda není. To je...
- Pour moi?
- Jo, je to jenom něco z blešáku.
Můžu to otevřít?
Ne, o to právě jde.
Chci ti to dát
až při speciální večeři.
Je to šperk?
Snad se mi trefíš do vkusu,
protože ten náhrdelník...
Myslel jsem, že se ti měsíční kámen líbí,
protože je skromný, ale elegantní.
Tak to vždycky říkáte.
Já říkám levný znamená nekvalitní.
Jo, to jsi neviděla tenhle náhrdelník.
Ani jsem ho nechtěla.
Ukážu ti ho
a hned to pochopíš.
Najednou nikdo nemá rád
měsíční kámen.
- Jsou trochu jednoduché.
- Myslel jsem, že to se ti líbí.
V tom je ta potíž,
jsou moc jednoduché.
Co já vím, moc jednoduché.
Kde mám perlové náušnice?
Brala sis je s sebou?
Nevzpomínám si, že bys je balila.
Ano, už jsem je tady nosila.
Ne, musely ti upadnout.
Obě dvě?
Mám propíchnuté uši.
Říkala jsem ti, ať si všechno dáváš
do hotelového sejfu.
- Myslíš, že to byla pokojská?
- Vždycky je to pokojská.
Ráno jsem je tady viděla.
Měla bys tu krádež
okamžitě nahlásit.
Včera byla tak arogantní,
když jsem po ní chtěla...
Nedělejme ukvapené závěry.
Nemůžeme hned někoho obviňovat.
Chtěla bych nahlásit krádež.
Inez, ne.
Mohli byste sem poslat
hotelového detektiva?
To je úplný hon na čarodějnice.
Takhle se k lidem nechová.
Ale ano, když kradou.
Ta pokojská se mi nezdála
od začátku a říkala jsem to.
Byla milá, přívětivá a optimistická.
Vždycky se zastáváš služebnictva.
Proto o tobě táta tvrdí,
že jsi komunista.
Bonsoir, jsem doktor Gerard.
- Nedáš si bílé víno?
- Jsem v pohodě. Děkuju.
Byl na angioplastice.
Nejsou to ony?
Já nevím.
Kde jsi je našel?
Byly v koupelně.
- V koupelně?
- Jo, na umyvadle.
Co sakra dělaly v koupelně?
Já nevím.
Možná ti upadly a...
Pokojská je asi zvedla
a položila na viditelné místo.
To od ní bylo pozorné.
Neupadly mi.
- Neupadly by mi dvě náušnice.
- Hlavně že je neukradli.
Pendere, říkala jsem Matissovi, že si
jeho obraz koupíme do osobní sbírky.
- 500 franků mi přijde fér.
- 500 franků za Matisse?
Jo, to zní férově.
Říkal jsem si, že bych si
jich vzal tak 6 nebo 7...
Co to máte?
Přepracoval jsem první dvě kapitoly.
Ocenil bych, kdybyste posoudila,
jestli se ubírám správným směrem.
- Nechte to tady.
- Výborně.
Neozval se vám Hemingway?
Už jsou zpátky dlouho. Výlet nevyšel.
Já věděla, že si nepadnou do oka.
Je konec. I s Picassem.
- Je v Deyrolle. Sama.
- Sama?
Jeden z těch pošahaných
surrealistických malířů se tam žení.
Ráda vás uvidí.
Co tady děláte?
Přišel jsem za vámi.
Opravdu?
Možná je to poněkud výstřední,
ale jako spisovatel
jsem dobrý v zachytávání signálů
od lidí, obzvláště žen.
Mám dojem,
že tu jsou jisté spletité city...
které ke mně chováte.
Nemáte se ženit?
Právě teď není jisté nic.
Nevím, co se stane.
Můžeme si někde v klidu promluvit?
- Jistě.
- Jdeme.
Pane Bunueli, mám pro vás
dobrý nápad na film.
- Ano?
- Jo.
Skupina lidí se zúčastní slavnostní večere
a po skončení nemůžou opustit místnost.
Proč?
Prostě nedokáží odejít dveřmi.
Ale proč?
Un momento. Když spolu musí zůstat,
civilizovanost se rychle vytratí
a zbyde jim jen to,
kdo doopravdy jsou. Zvířata.
To nechápu.
Proč prostě neodejdou z místnosti?
Zamyslete se *** tím. Třeba vás to
jednoho dne při holení zaujme.
Nerozumím tomu.
Co je drží v té místnosti?
Co to děláš?
Já nevím.
V ten okamžik jsem měl pocit,
že jsem nesmrtelný.
Ale vypadáš smutně.
Protože život je tak záhadný.
Taková je dnešní doba.
Všechno je tak uspěchané.
Život je rušný a složitý.
Vždycky jsem uvažoval logicky,
nikdy jsem nedělal šílenosti.
Po své první návštěvě
jsem tady nezůstal.
Ani jsem se pořádně
nepokusil být spisovatelem,
jsem nádeníkem v Hollywoodu.
Chci to hodit za hlavu.
Na.
To je pozoruhodné.
- Tak si je nasaď.
- Jsou tak krásné.
Hele.
Mon dieu, to je nádhera.
Neuvěřitelné, viděla jsem tolik fotek.
A tady je Belle Epoque.
Co to s tím městem je?
Musím napsat na obchodní komoru.
Děkuju.
Avantgardní, to ano.
Není to úžasné? O tomhle místě jsem
ti vyprávěla, když jsme se potkali.
A o Belle Epoque.
A teď jsme tady.
Nevím, proč mám ten pocit...
Nemůžu uvěřit, jaké mám štěstí.
A já vím přesně,
kam se potom chci podívat.
Tak mě tam zaveď.
Hele. Panebože.
Pablo ho hrozně obdivuje.
Musím ho jít pozdravit.
Neměli bychom ho obtěžovat.
Ale víme, že je osamělý.
- Určitě nepohrdne společností.
- Tak jo, jdeme.
Máme si přisednout.
Na tohle moje francouzština stačí.
K tomu ta gestikulace.
Ano, jsem Američan.
Taky mám rád vaše kresby.
Monsieur Gauguin a Degas.
- Paul Gauguin.
- Páni. Ano, ano.
Dneska už tak nikdo skicovat neumí.
Ani Picasso a Matisse.
To je neuvěřitelné.
- Ne, já mluvím bien.
- On mluví.
Zrovna jsme s Degasem probírali...
Říkal, že tahle generace je bezvýrazná
a postrádá představivost.
Radši bych žil za renesance.
Ne, tohle je zlatý věk.
Chce vás seznámit s přítelem.
Hledá někoho na kostýmy pro balet.
Máte zájem?
- Kostýmy pro balet?
- Ano.
Pane Bože. Já tady nežiju.
Teda, ano i ne.
Nezabíhejme do detailů.
Jenom tudy projíždíme.
Můžu si s tebou promluvit?
Páni, Gauguin na to šel
docela zhurta.
Nevracejme se do dvacátých let.
- O čem to mluvíš?
- Měli bychom zůstat tady.
Je to začátek Belle Epoque.
Lepší časy Paříž nezažila.
Ale co dvacátá léta a charleston,
Fitzgerald a Hemingway? Mám je rád.
Ale to je současnost.
Nuda.
Nuda?
Pro mě to současnost není.
Jsem z roku 2010.
Jak to myslíš?
Dostal jsem se k tobě stejně,
jako my do 90. let 19. století.
Jsi mrtvý?
Stejně jako ty jsem se snažil uniknout
své přítomnosti. Do zlatého věku.
Snad si nemyslíš,
že dvacátá léta jsou zlatým věkem.
Pro mě ano.
Já z té doby pocházím a říkám ti,
že zlatým věkem je Belle Epoque.
Podívej se na ně, podle nich
byla zlatým věkem renesance.
Vyměnili by Belle Epoque za malování
po boku Tiziana a Michelangela.
A ti dva si nejspíš mysleli,
že život byl lepší za Kublai Khana.
Teď mě to osvítilo. Ne moc,
ale vysvětluje to mou úzkost a ten sen.
Jaký sen?
Nedávno jsem měl sen, spíš noční můru.
Došel mi Zithromax
a pak jsem šel k zubaři
a ten neměl žádný novokain.
Chápeš to?
Tihle lidi nemají antibiotika.
O čem to mluvíš?
Adriano, když tady zůstaneš
a stane se to tvojí přítomností,
tak si brzo začneš představovat,
že tím zlatým věkem byla jiná doba.
Taková je přítomnost.
Je trochu neuspokojivá,
protože takový je i život.
To je ten problém se spisovateli.
Umíte vládnout slovem,
ale já jsem citově založená.
A hodlám tu zůstat a žít
v Paříži za své největší slávy.
Jednou ses rozhodl Paříž opustit
a litoval jsi toho.
Ano, litoval, bylo to špatné rozhodnutí.
Ale aspoň to byla skutečná volba.
Tohle mi přijde jako šílenost,
co nemůže fungovat.
Jednou chci napsat něco hodnotného,
až se zbavím všech iluzí.
A to, že bych byl šťastnější
v minulosti, je jednou z nich.
Takže...
Sbohem, Gile.
Sbohem.
Četla jsem váš přepis a jste
na správné cestě. Pochopil jste mě.
Jestli se tak dobře bude číst i zbytek,
tak to bude stát za to.
To je skvělá zpráva. Naslouchal jsem vám
a jsem rád, že jsem se pohnul z místa.
Moc to pro mě znamená.
Hemingway ty kapitoly taky četl.
A myslí si, že to bude dobrá kniha,
ale měl připomínku k zápletce.
Jakou?
Nevěří, že by si hlavní hrdina
nevšiml románku své snoubenky.
S kým?
S postavou toho pedanta.
Tomu se říká popírání.
Děkuju.
Ty ses zbláznil. Já a Paul?
Kde jsi takovou blbost vzal?
Kde? Od Ernesta Hemingwaye.
Přišel na to a dává to smysl.
Gile, zase z tebe mluví
ten mozkový nádor.
Na Hemingwayovi, Fitzgeraldovi,
Steinové nebo Dalím není nic šíleného.
Ne, až na to,
že jsou celá léta mrtví.
Ne, minulost není mrtvá,
ani to není minulost.
Víš, kdo to řekl? Faulkner.
A měl pravdu.
Jeho jsem taky potkal.
Narazil jsem na něm na večírku.
- Jsi úplně pomatený.
- Nejsem.
- Ale ano.
- Ne.
Jsem moc důvěřivý.
Jsem žárlivý a důvěřivý.
To je kognitivní disonance.
Mluvil o tom Scott Fitzgerald.
Inez, mě oblbnout můžeš,
ale Hemingwaye ne.
Bože!
Mám tady co do činění s šílencem.
Tak jo. Ano, udělala jsem to.
Pár nocí jsem byla s Paulem.
Protože je romantický a mluví
francouzsky a ty pořád pracuješ.
Možná je to mystikou tohohle
kýčovitého města, ale smiř se s tím.
Posoudíme to, až se vrátíme domů.
Já se nevracím.
Promiň, cože?
Zůstávám tady.
Nemá to nic společného
s tvou aférkou. Paříž je Paříž.
A je myslím zřejmé,
že se k sobě nehodíme.
Cože?
Co to říkáš?
O čem to vůbec mluvíš?
- Čau, můžeme jít plavat?
- Ahoj.
Rozcházíme se.
- Cože?
- Jo.
Gil se stěhuje do Paříže.
Já to věděla.
Co se děje?
Ne, zůstanu v Paříži, protože...
Když tu budu nespokojený,
vrátím se, ale prozatím zůstávám.
S kým? S kým, Gile?
- S nikým.
- S tvými halucinačními kamarády?
Máma má pravdu,
máš o kolečko víc.
Já to říkal první.
Každý, jehož hlavní hrdina prodává
staré kapslovky a pojistkové skříňky...
No vážně.
Nechci být za mučedníka, ale myslím,
že beze mě ti bude líp. Opravdu.
Posluž si. Do toho.
Procházej se ulicemi a rozplývej se
*** pařížským světlem a střechami.
Sbohem, Inez.
Pozdravuj Trockého.
Nasadil jsem na něj soukromé očko.
Věděl jsem, že má něco za lubem.
- Vážně?
- To si piš.
Každou půlnoc ho viděl nastupovat
do auta a držel se ho jako klíště.
A co se stalo?
To nevím. V agentuře říkali,
že se ten detektiv pohřešuje.
Co jste zač?
Zabloudil jsem,
špatně jsem odbočil.
Stráže! Stráže!
Setněte mu hlavu!
Zdravím.
Ahoj.
Páni.
Rád vás vidím.
Co tady děláte?
Vracím se z večeře s přáteli.
- Dobře.
- Bydlím tady.
A co tu děláte vy?
Jenom se procházím.
Vlastně jsem se rozhodl,
že se do Paříže přestěhuju.
- Vážně?
- Jo. - No teda.
Určitě se vám tu bude líbit.
- Myslíte?
- Jo.
- Nedávno jsem na vás myslela...
- Opravdu?
Můj šéf dostal nové album
s písničkami od Cole Portera.
A kvůli tomu jste
na mě myslela?
Těší mě, že si na mě
někdo takhle vzpomene.
- Máte namířeno domů?
- Ano.
Můžu jít s vámi
a třeba vás pozvat na kafe?
No jo, začíná pršet.
To je v pohodě.
Nevadí mi zmoknout.
- Vážně?
- Jo.
Paříž je nejkrásnější za deště.
Mám pocit, že to říkám pořád.
Naprosto s vámi souhlasím.
Ano, je krásnější.
- Mimochodem, jmenuju se Gabrielle.
- Já jsem Gil.
- Ráda tě poznávám.
- To je hezké jméno.
Z odposlechu přeložil a načasoval
Nightlysin