Tip:
Highlight text to annotate it
X
Překladatel: Magdalena Schneiderova Korektor: Katerina Jaburkova
Dobrý den. Dnes vám povím něco o smíchu.
Chtěla bych začít zamyšlením *** svou vlastní vzpomínkou,
kdy jsem poprvé zaregistrovala smích.
Byla jsem malá holka, mohlo mi být kolem šesti let.
A narazila jsem na své rodiče, jak dělali něco neobvyklého,
při čem se smáli.
Smáli se velmi, velmi silně.
Leželi na zemi a smáli se.
Křičeli smíchy.
Nevěděla jsem, čemu se smějí, ale chtěla jsem taky.
Chtěla jsem být toho součástí,
seděla jsem okolo nich, na kraji a dělala "Hoo hoo!" (Smích)
Jen tak mimochodem, smáli se písničce,
kterou si lidé zpívali,
která byla postavena na cedulích, které jsou na záchodech ve vlacích
a říkají vám, co můžete a nemůžete
na vlakových záchodcích dělat.
Musíte si uvědomit jednu věc o Britech, a tou je samozřejmě,
náš nesmírně sofistikovaný smysl pro humor.
(Smích)
Tenkrát jsem ale ničemu z toho nerozuměla.
Zajímala jsem se jen o ten smích
a vlastně jako neurovědkyně jsem se k zájmu o něj dostala znovu.
A je to velmi zvláštní záležitost.
Nyní vám pustím nějaké ukázky
smíchu opravdových lidí
a chci, abyste přemýšleli o zvuku, který lidé vydávají, jak zvláštní může být
a jak je smích ve skutečnosti primitivní zvuk.
Je mnohem více jako zvířecí zvolání, než jako řeč.
Takže tady pro vás mám nějaký smích. První je docela radostný.
(Audio: Smích)
Tenhle další chlapík; potřebuji, aby dýchal.
Je tam okamžik, kdy si říkám,
musíš tam, člověče, dostat nějaký vzduch,
protože zní, jako kdyby jen vydechoval.
(Audio: Smích)
To nebylo upraveno; je to on.
(Audio: Smích) (Smích)
A konečně tu máme-- smějící se ženu.
Smích nás může dostat na celkem zvláštní místa, co se týče dělání zvuků.
(Audio: Smích)
Říká: "Pane Bože, co to je?" ve francouzštině.
Jsme všichni tak trochu s ní. Nemám ponětí.
Abychom porozuměli smíchu, musíme se podívat na část těla,
*** kterou psychologové a neurovědci normálně netráví mnoho času,
a tou je hrudní koš.
To se nezdá být až tak zajímavé,
ale vlastně všichni neustále používáte svůj hrudní koš.
Co teď všichni svým hrudním košem děláte;
a nepřestávejte; je dýchání.
Mezižeberní svaly, které se nacházejí mezi žebry, používáte
ke vdechování a vydechování vzduchu z plic.
Jen tím, že roztahujete a smršťujete svůj hrudní koš.
Kdybych vám kolem hrudi dala pásek,
který se nazývá dýchací pásek, a jen sledovala ten pohyb.
Vidíte jemný sinusový pohyb; to je dýchání.
Všichni to děláte. Nepřestávejte.
Jakmile začnete mluvit,
začnete využívat svého dýchání zcela jinak.
Co dělám teď, vypadá mnohem více takto.
Při mluvení používáte velmi jemné pohyby hrudního koše,
abyste vytlačili vzduch ven -
a vlastně jsme jediná zvířata, která toto dokáží.
Proto vůbec dokážeme mluvit.
Jak mluvení, tak dýchání má smrtelného nepřítele,
kterým je smích,
protože když se smějete,
ty samé svaly se začnou velmi pravidelně stahovat
a získáte tím tuto zřejmou klikatou čáru;
a to ze sebe jenom vytlačujete vzduch.
Vydat zvuk je doslova takto jednoduché.
Mohli byste na někoho dupat a mělo by to stejný výsledek.
Jenom vytlačujete ven vzduch
a každý z těch stahů -- Ha! -- vám dá zvuk.
A jak jdou ty stahy pohromadě, můžete dostat křeč,
tehdy se začne dít toto -- (sípání)
Jde mi to skvěle. (Smích)
Co se týče vědy o smíchu, není toho mnoho,
ale ukazuje se, že skoro všechno, co si myslíme, že o smíchu víme
je špatně.
Takže není vůbec neobvyklé, například, slyšet lidi říkat,
že člověk je jediné zvíře, které se směje.
Nietzsche si myslel, že lidé jsou jediná smějí se zvířata.
Ve skutečnosti objevíte smích napříč savci.
Je dobře popsaný a dobře zdokumentovaný u primátů,
ale také ho uvidíte u krys.
A kdekoli ho najdete --
u lidí, primátů, krys --
najdete ho spojený s činnostmi jako je lechtání.
To je stejné u lidí.
Je také spojený s hrami, které všichni savci si hrají.
A kdekoli ho najdete, je spojený s interakcemi.
Robert Provine, který v tom udělal hodně práce,
upozornil na to, že je pravděpodobnost smíchu 30x vyšší,
pokud jste s druhým člověkem, než když jste sami.
Nejvíce smíchu naleznete
v sociálních interakcích, jako třeba v rozhovoru.
Když se zeptáte lidí: "Kdy se smějete?",
budou hovořit o komediích, humoru a budou mluvit o vtipech.
Když se podíváte na to, kdy se smějí, smějí se se svými přáteli.
A když se smějeme s lidmi, smějeme se málokdy vtipům.
Smějete se, abyste ukázali lidem, že jim rozumíte,
že s nimi souhlasíte, že náležíte ke stejné skupině jako oni.
Smějete se, abyste jim dali najevo, že je máte rádi.
Dokonce je můžete i milovat.
Děláte to souběžně s tím, co si s nimi povídáte.
Smích za vás dělá hodně citové práce.
Jak vidíte zde, na co upozornil Robert Provine,
a důvodem, proč jsme se smáli,
když jsme slyšeli ty směšné smíchy v úvodu,
a proč jsem se smála já, když jsem viděla smějící se rodiče,
je, že je to nesmírně behaviorálně nakažlivý efekt.
Smích můžete chytit od někoho jiného
a spíše se nakazíte smíchem od člověka, kterého znáte.
Takže stále je to ovlivňováno sociálním kontextem.
Musíte dát humor na jednu stranu
a zamyslet se *** sociálním významem smíchu,
protože v něm spočívá jeho původ.
Ale něco, co velmi zaujalo mne, jsou různé druhy smíchu.
Máme neurobiologické důkazy o tom, jak lidé vokalizují,
které naznačují, že mohou existovat dva druhy smíchu.
Takže se zdá, že neurobiologie bezděčného, mimovolního smíchu,
jako když moji rodiče leželi na zemi a řičeli smíchy kvůli bláznivé písničce,
může mít jiný základ, než zdvořilejší
sociální smích, se kterým se setkáte; což není hrozný smích,
ale je to chování druhého, jako část jejich komunikace s vámi,
část jejich interakce s vámi; volí si, že to udělají.
Během naší evoluce, jsme si vyvinuli dva různé druhy vokalizace.
Mimovolní vokalizace jsou součástí staršího systému,
než volní vokalizace, jako moje nynější řeč.
Můžeme si představovat, že smích má dva odlišné kořeny.
Takže to zkoumám to podrobněji.
Abychom to udělali, tak jsme museli vytvořit nahrávky smějících se lidí,
a museli jsme udělat všechno pro to, aby se lidé smáli.
Ty samé lidi jsme dovedli k více strojenému, sociálnímu smíchu.
Představte si, že vám kamarád řekl vtip
a smějete se mu, protože máte rádi svého kamaráda,
vlastně ne proto, že ten vtip je tak dobrý.
Pustím vám několik takových.
Chci, abyste mi řekli, jestli si myslíte, že tento smích je opravdový,
nebo jestli je to póza.
Je tedy toto mimovolní smích nebo spíše volní smích?
(Audio: Smích)
Jak vám to zní?
Publikum: Strojeně. Sophie Scott: Strojeně? Strojeně.
A co tento?
(Audio: Smích)
(Smích)
Jsem nejlepší.
(Smích) (Potlesk)
Ani ne.
Ne, to byl mimovolní smích.
Aby to nahráli, stačilo jim mě nahrát,
jak pozoruji svou kamarádku poslouchat něco, čemu jsem věděla, že se chce smát,
a začala jsem dělat tohle.
Zjistíte, že lidé jsou dobří v rozpoznávání
opravdového a strojeného smíchu.
Jsou to pro nás různé věci.
Zajímavé je, že u šimpanzů se objevuje něco podobného.
Šimpanzi se smějí jinak, pokud jsou lechtáni,
než když si spolu hrají.
A něco podobného vidíme zde.
Mimovolní smích, lechtající smích, se liší od sociálního smíchu.
Akusticky jsou velmi odlišné.
Opravdový smích je delší. Je výše položený.
Když se smějete naplno,
začnete vytlačovat vzduch z plic
pod mnohem větším tlakem, než byste dokázali vědomě.
Nikdy bych nedokázala položit svůj hlas tak vysoko ke zpěvu.
Také začnete mít takové stahy a divné hvízdavé zvuky,
které znamenají, že opravdový smích je nesmírně snadný,
nebo se zdá nesmírně lehký k rozpoznání.
V kontrastu, strojený smích se nám zdá trochu falešný.
Ve skutečnosti není, je to důležitý sociální podnět.
Používáme ho hodně, volně se smějeme v mnoha situacích
a zdá se to být samostatná oblast.
Ve strojeném smíchu najdeme nosové zvuky,
ten typ "ha ha ha ha ha" zvuku,
který byste nikdy nevytvořili, pokud byste se smáli mimovolně.
Takže se zdají být opravdu dvěma odlišnými záležitostmi.
Podívali jsme se do skeneru, abychom viděli, jak reaguje mozek,
když slyšíte smích.
Když děláte toto, je to velmi nudný experiment.
Pouštěli jsme lidem opravdový a strojený smích.
Neřekli jsme jim, že se jedná o výzkum smíchu.
Vložili jsme tam i jiné zvuky, abychom je rozptýlili.
Jediné, co dělali, bylo, že leželi a poslouchali zvuky.
Neříkáme jim, aby cokoli dělali.
Přesto, když slyšíte opravdový smích a když slyšíte strojený smích,
mozek reaguje zcela jinak,
významně jinak.
V modrých oblastech, které leží ve sluchovém kortexu,
jsou mozkové oblasti, které reagují více na opravdový smích.
A zdá se,
že když slyšíte někoho smát se mimovolně,
slyšíte zvuky, které byste v žádném jiném kontextu neslyšeli.
Je to velmi jednoznačné
a zdá se to být spojeno s větším sluchovým zpracováváním
těchto nových zvuků.
Naopak, když slyšíte někoho smát se strojeně,
vidíte tyto růžové oblasti,
které zabírají oblasti mozku spojené s přemýšlením,
myšlením o tom, co si myslí druzí.
Myslím, že to znamená, že
i když se vám skenuje mozek, což je zcela nudné
a nezajímavé,
když slyšíte někoho dělat "A ha ha ha ha ha",
snažíte se přijít na to, proč se směje.
Smích je vždycky smysluplný.
Vždycky se snažíte porozumět jeho kontextu,
i když, co se vás týče, v daném okamžiku,
to s vámi nemá nic společného.
Stejně chcete vědět, proč se ti lidé smějí.
Měli jsme možnost podívat se na to, jak lidé slyší pravý a strojený smích
napříč věkovým spektrem.
Tohle je online pokus, který jsme udělali s Královskou společností,
a v němž jsme se lidí ptali pouze na dvě otázky.
Nejprve slyšeli různý smích
a měli říct, jak opravdově nebo strojeně jim zní.
Opravdový smích je zobrazen červeně, strojený modře.
Vidíte, že je zde náhlý začátek.
Jak stárnete, stále se zlepšujete v rozpoznávání opravdového smíchu.
Šestiletí to zkouší, ve skutečnosti ten rozdíl neslyší.
Věkem se zlepšujete,
ale je zajímavé, že se nedostanete na vrchol
až do přelomu svých třicátých a čtyřicátých let.
Když se dostanete do puberty, ještě smíchu plně nerozumíte.
Plně smíchu nerozumíte, ani když vám dospěje mozek,
na konci náctiletého věku.
Během rané dospělosti se toho o smíchu hodně učíte.
Pokud otočíme otázku a neptáme se, jak ten smích zní,
ve smyslu opravdovosti a strojenosti, ale zeptáme se,
jak moc vás nutí tento smích k smíchu,
jak nakažlivý je pro vás tento smích, vidíme odlišný profil.
A tady, čím jste mladší,
tím víc se chcete smát, když slyšíte smích.
Vzpomeňte si na mě, jak jsem se smála s rodiči, i když jsem netušila, co se děje.
Opravdu to lze vidět.
Všichni, mladí nebo staří,
vnímají opravdový smích jako nakažlivější než strojený smích,
ale jak stárnete, vše se stává méně nakažlivým.
Buď jak stárneme, stáváme se mrzutější,
nebo to může znamenat, že čím více rozumíme smíchu,
což se děje,
tím spíše potřebujeme k vlastnímu smíchu více, než jen slyšet smích.
Potřebujete tam sociální kontext.
Máme zde velmi zajímavé chování,
o kterém je řada našich laických předpokladů chybná.
Zjišťuji, že smích je mnohem víc
než jen důležitá sociální emoce, kterou se máme zabývat.
Lidé jsou mimořádně citliví na to,
jak užíváme smích.
Vychází řada výzkumů
z laboratoře Roberta Levensona v Kalifornii,
kde dělá longitudinální výzkum párů.
V laboratoři má manžele, ženu a muže,
kterým zadává stresující konverzaci,
zatímco je připojí k detektoru lži, aby sledoval, jak se dostávají do stresu.
Má tam oba dva a zeptá se manžela:
"Povězte mi něco, čím Vás manželka rozčiluje."
Okamžitě vidíte --
nechte si to letmo projít hlavou, Vy a Váš partner --
asi si dovede představit, že se každý dostane do stresu, jak tohle začne.
Vidíte, fyzicky se lidé dostanou do většího stresu.
Objevil, že páry, které zvládnou ten pocit stresu
pomocí smíchu, positivních emocí jako je smích,
nejen, že se okamžitě dostanou do menšího stresu,
je vidět, že se fyzicky začnou cí*** lépe.
Vyrovnávají se s touto nepříjemnou situaci lépe společně,
jsou to ty páry, které udávají
vysokou spokojenost se vztahem
a zůstávají spolu déle.
Takže když se podíváte na blízké vztahy,
smích je nesmírně užitečný ukazatel,
jak lidé společně regulují své emoce.
Jen ho na sebe nevypouštíme, abychom si projevili náklonnost,
společně se pak cítíme lépe.
Nemyslím si, že by se to omezovalo jen na romantické vztahy.
Myslím, že to zřejmě bude charakteristika
blízkých citových vztahů, jaké můžete mít s přáteli.
Což vysvětluje moje další ukázka,
na které je video z YouTube, na kterém mladí muži v bývalém Východním Německu
vytvářejí video k propagaci své heavy metalové skupiny.
Je to nesmírně macho, nálada je velmi vážná.
Chci, abyste si všimli, co se stane, ohledně smíchu,
když se věci pokazí,
a jak rychle se to stane a jak to změní náladu.
Je mu zima. Chystá se namočit. Má na sobě plavky,
ručník.
Led.
Co se může stát?
Video začne.
Vážná nálada.
Jeho kamarádi už se smějí. Už se hodně smějí.
On se ještě nesměje.
(Smích)
Začíná.
A už se smějí všichni.
(Smích)
Jsou na zemi.
(Smích)
Líbí se mi, jak je to celé vážné,
než skočí na led, a jakmile neprojde ledem;
ale zároveň není všude krev a kosti;
začnou se jeho kamarádi smát.
Představte si, že by to dopadlo tak, že by tam stál.
"Ne vážně, Heinrichu, myslím, že je to zlomené",
To bychom si neužili. To bylo stresující.
Nebo kdyby pobíhal s viditelně zlomenou nohou a smál se
a jeho kamarádi by říkali: "Heinrichu, musíme jet do nemocnice."
To by také nebylo vtipné.
Ten smích funguje.
Dostane ho z bolestivé, trapné a těžké situace
do situace vtipné, kterou si užíváme.
Myslím si, že je to velmi zajímavé využití,
které se odehrává neustále.
Například si vzpomínám na něco podobného
z otcova pohřbu.
Neskákali jsme ve spodním prádle po ledu.
Nejsme Kanaďani.
(Smích) (Potlesk)
Tyto události jsou vždycky obtížné, měla jsem jednoho náročného příbuzného,
máma na tom nebyla dobře.
Vzpomínám si, že jsem před začátkem
vyprávěla příběh, co se stalo v sitcomu ze 70. let.
V tu chvíli jsem si říkala, proč tohle dělám
a uvědomila jsem si, že
tahám odněkud něco,
*** čím by se mohla smát se mnou.
Je to velmi základní reakce, najít důvod, že to zvládneme.
Dokážeme se spolu smát. Překonáme to.
Budeme v pořádku.
Ve skutečnosti tohle děláme všichni, neustále.
Děláte to tak často, že si to ani neuvědomujete.
Každý podceňuje, jak často se směje.
Když se smějete s lidmi,
zpřístupňujete tak odvěký evoluční systém,
který si vyvinuli savci, aby udržovali sociální pouta,
a zjevně aby regulovali své emoce, aby se cítili lépe.
Není to specifické pro lidi -- je to opravdu starodávné chování,
které nám pomáhá regulovat naše pocity a umožňuje nám cí*** se lépe.
Jinými slovy, když dojde na smích,
ty a já, zlato, nejsme než savci. (Smích)
Děkuji.
Děkuji. (Potlesk)