Tip:
Highlight text to annotate it
X
Ahoj, ahoj maličkej!
Dneska teprve Bondy uvidíš, vole, dneska to bude teprve nářez
Vole, tohle je hovno!
- Hej Dejve, víš, že jsi můj první člověk, kterýho natáčim? - No. Hm.
Nevím jestli se ti to povede. Já držet klika. Tobě se nepodaří dovnitř.
Třeba Ederová, vole, jsem řekl, vole, polib mi prdel, vole.
- Chvíle boha. - Jsem bůh!
Graffiti prostě fakt miluju. Prostě graffiti.
To je prostě to nejlepší, co může bejt.
Jak se tady můžeme přesvědčit, tak opět graffiti.
:: ČEKÁRNA NA DOSPĚLOST ::
- Do píči. - Máš to zavřený, kámo.
- Tak ahoj, tohle je Adam. - Ahoj.
Čau Adame, měl si někdy nějaký problémy?
Já... no tak někdy jsem určitě nějaký problémy měl, ale záleží na tom jaký.
Třeba s drogama, s alkoholem... Nebo znáš někoho takovýho?
Tak určitě znám nějaký takový lidi.
Měl si někdy nějaký problémy?
- Jako... - Psycho, škola, přítelkyně, drogy, alkohol, cokoliv.
- No, asi jo, no. - A znáš hodně lidí, který maj takovýhle problémy?
- No znám, no. - A ty?
- No, my máme společný přátele, takže asi jo. - Máte společný přátele.
:: NÍZKOPRAHÁČ ::
Teď se musíme jít podívat za garáže.
Tady jsem si hodil takovej starší výtvor můj. Už dlouholetej.
A to je on.
Za halou to taky nevypadá o moc lépe.
Celkem vše je tady pomalované a opět BeBe.
- Zde můžete malé děti hrát co? Kuličky. - Ahoj!
Někdy člověk neví, kudy se pořádně vydat.
Velmi staré.
A přicházíme na Plácek.
A jako asi všude, máme zde znova BeBe.
Já a mý graffiti vyrůstaj se mnou.
Čím víc sem starší, tím víc jsou mý graffiti vymalovanější,
stylovější a i myslim, že i těm lidem, kteří graffiti nemají rádi, se líbí.
A... no... to by bylo asi tak vše, co bych k tomu chtěl dodat.
Tak a teď jdeme k Déčku. Copak, ještě nejsou dvě hodiny, co?
No, sněží jako prase a za... za šest minut jsou dvě,
takže dáme cigaretu a jdeme dovnitř.
Naštěstí to tady máme vybavený popelníkem a popelnicí, na který je napsaný BeBe.
Tak a jsme v Déčku. Sice o dvě minuty později, ale to vůbec nevadí.
- Nazdar Kari, řekni mi kód, prosím. - Nať 0301...
Tak, tady máme v další místnosti fotbálek.
Dva stolní fotbálky, ping-pongový stůl.
Lidi mi řikají Kari. Do tohohle centra chodím už tak čtyři roky.
A začal jsem sem chodit víceméně díky kamarádům,
že jsem se o tom klubu doslechl, že tady mají určitý aktivity.
Třeba jako je stolní fotbálek a tak.
Pohy a Lenča.
Tak jsem sem začal chodit.
A tady je Klárka s nima.
Tak tohle je Rosťa pod stolem, za nim jde hned Trainy.
A Trainy leze ještě jednou.
Od tohohle klubu jsem dostal pár dobrejch rad,
když jsem měl třeba učitý problémy, třeba i se zákonem,
tak mi dokázali právně pomoct, poradit, co a jak
v tý určitý situaci a celkově vim,
že kdykoliv se tady na ně můžu obrá*** a kdykoliv mi pomůžou.
Bowling a fotbálek, kterej je momentálně fotbalistama zabraný.
Dobrý den, dobrý den.
- Tak, tohle je Andrejka. - Nazdar. - Ahoj.
Už běž, budeš tam mít akorát ksichty z komiksů.
- Tak, dobrý den, to je Robert Knébl... - Knébl.
Jak už jste se za tu chvilku... s ním stačili seznámit.
Rychle stručně. A já se ho teď zeptám na pár otázek a on nám odpoví.
Chtěl bych se zeptat, abys nám řekl, co vlastně,
k čemu to Déčko vlastně je. Co je základ toho všeho?
Jo tak, vy... vy klienti říkáte Déčko, ale samozřejmě my to pořád vnímáme jako Nadosah.
Nadosah - centrum prevence je vlastně nízkoprahový zařízení pro děti a mládež,
který se vlastně snaží o to, aby v tomhle prostředí byla cílová skupina od 12ti do 20ti let,
ti, kteří jsou v podstatě na ulici a kteří mají nějaký problémy.
Řešíme tu s vámi různá témata, ať jsou to drogy,
nebo kámoši nebo škola nebo nějaký problémy v rodině.
Tento klub existuje už od roku 1996, ale nebylo to nízkoprahové zařízení pro děti a mládež,
bylo to zpočátku jakoby krizové a protidrogové centrum
takzvané D-Stop: Drogám stop.
A poté se v roce 2006 přejmenovalo na Nadosah - centrum prevence
a oficiálně se z něj stalo nízkoprahové zařízení pro děti a mládež,
které splňovalo veškeré, jakoby ty požadavky nízkoprahového zařízení.
Co to je vlastně nízkoprahový?
No vlastně, mělo by to být přístupný dětem bez věkových hranic
a bez toho, jestli jsou nějak postižený nebo něco takovýho,
prostě tady si najde zábavu každej a vůbec...
klidně sem může přijít dospělej a pobavit se tady s ostatníma, jo,
ale tak je to na každym, jak si vybere volnej čas a tak podobně.
Ten klub má nízký práh, to znamená, že není nijak omezený...
Časově, prostorově, že téměř kdokoliv, kdo spadá do té cílovky,
tam může přijít a je to pro něj bezpečné prostředí.
Je to tu o tom, že si tu můžeme sednout, pokecat, zahrát něco, jako...
- s kámošema se tu lidi scházejí. - A co se tady naopak nemůže?
- Co se tu nemůže? - No?
Chlastat, brát drogy a různý takovýhle věci,
jako ničit majetek a další, různě.
Tak hrajeme třeba fotbal tady s Jakubem,
támhle stolní... nebo kulečník
a ještě třeba někdy ty stolní hry.
Největší lákadlo, proč sem chodí děti, jsou ty volnočasový aktivity.
Fotbálek, kulečník, to, co prostě doma nemají
a pak se na to nabalujou ty další... další věci z nabídky: počítače, horolezecká stěna.
Jsou tu DJ´ský gramofony, thai box, je tu dílna, breakdance
a různý takový spíš nárazový workshopy, který se týkají různě, třeba kreslení...
Výjezdový akce, tábory, výlety, exkurze do různých zařízení
a pak vlastně tím gró je poradenství,
kdy díky tomu, že tady s těma děckama a mladejma lidma trávíme hodně času,
tak jim pomáháme se prokousávat jakoby dospíváním k tý dospělosti.
:: NÍZKOPRAHOVÝ KLUB ::
Ahoj, já sem David, je mi šestnáct,
bydlim v Bystřici *** Pernštejnem, rád sportuju,
hlavně jezdim rád na kole, hraju basket.
Taky rád maluju...
Všelijaký obrázky maluju, no... graffiti a tak.
Můžu auta hlavně, to jo.
To je můj pokoj teda.. tady ukazuju. Auta prostě, no.
Vítám Vás zpátky, tady s Trajnym a s Filipem,
Saša nechce bejt vidět, tak ho nebudu natáčet.
Teď jsme zrovna ve Víře, ale jedeme na přehradu.
- Hele, dáme mu na prdel nebo ne? - Ano.
Jedeme, už ho máme, hajzla.
Mám ho ťuknout?
Tato voda poletí támhle dolů, takže Trajmen jde na to.
Trajmen jde na to.
To je on, co to tam hodil jo? Když tak...
Teď uvidíme, jak Saša je zručný řidič.
Smysl nízkoprahových klubů pro děti a mládež je hlavně v tom,
aby měli prostor pro svý bytí, jako pro svý dospívání,
protože nástrahy všedních dnů jsou obrovské a všechno se zrychluje.
Ty děcka vlastně často nemají... nemají kde trávit ten volnej čas,
takže jsou... jsou venku po ulicích, nikdo jim ten svůj čas nevěnuje
a my jsme tady od toho, jako lidi, který jsou jim nějak ještě věkově blízko,
zájmově blízko a zároveň už jako víme... víme, o čem je ten dospělej život.
Ale ještě... ještě nejsme tak dospělí, abysme na ně koukali z patra.
Nazdar. Jmenuji se Michal, je mi sedmnáct let,
jezdím na skejtu a jsem z Bystřice *** Pernštejnem a díky tomu,
že jezdím na skejtu, jsem se dostal až sem, před tuto videokazetu.
Nazdar, díky tomu, že na skejtu jezdím,
jsem se dostal až sem před videokameru,
abych natočil příběh, který jsem napsal.
- Tady jsem si sepsal příběh, - Máš to obráceně!
něco tady už mam zaškrtanýho, protože už to mam natočený,
to je snad moje nejvydařenější slohovka totok.
Takhle občas vypadají naše víkendový akcičky, jezdíme na skejtech,
jezdíme do ostatních měst, hlavně využíváme vlak,
občas teda autobus, ale vlak je přednější.
Posloucháme hudbu, chlastáme.
Tohle jsou moje boty na skejt, jsou fakt dobrý.
Ne, ne, ne, co děláš? Ty debile! Ser na to!
Můj příběh začíná v době, kdy mi bylo asi deset let
a viděl jsem kámoše, kteří jezdili na skejtu a hned se mi to zalíbilo.
Za pár dní, jsem od jednoho z nich skejta dostal.
Jsme u haly, tady jsme jezdívali docela dlouho,
jezdíme tady i teď, jsou tady docela dobrý zídky.
Tak tady se kdysi nacházel skatepark, na tomhle místě sem zároveň i vyrůstal,
jezdil jsem tady asi tak tři roky, než překážky zmizely úplně.
Bystřický náměstí. Vždycky v létě přejíždíme tenhle kopec manuálem až skoro ke kostelu,
je to docela sranda, hlavně když proti nám vyjede auto, vyhejbat se a tak, je to o držku, no...
Nazdar! Zevlani před kulturákem, koukám.
Schází se tady pořád.
Yes!
Nic moc k pohledání, ale zajezdit se tady dalo vždycky.
A zároveň i u knihovny. Je tady malá zídka, která se dá skočit dolů,
pódium, který se dá přejet manuálem
a gap, kterej se dá skákat. Dá se říct, že tady jsme strávili taky hodně času.
Když jsme byli v nízkoprahovym centru Nadosah,
padl nápad, co postavit třeba v Bystřici skatepark?
Samozřejmě všichni souhlasili, ale každá věc má přece jen svou špatnou stránku.
Přece nějaký to papírování, sehnání těch peněz na to a tak dále.
Ale nakonec se díky pomoci nízkoprahovýmu centru Nadosah k nám dostalo,
že existuje grant, který podporuje mládež
v tvorbě například třeba těch skateparků nebo jakýchkoli sportovišť.
Díky tomuto projektu jsme získali dvě stě tisíc,
ze kterých jsme nakoupili materiál a zaplatili práci dělníkům, kteří postavili U-rampu.
Skateboardová plocha vyhovuje všem, jak je vidět.
Yes. Yes.
- Vyhovuje? - Yes. Yes. Yes.
Dobrý jo, povídáš? Já si myslím, za ty peníze...
A je sedm hodin a Déčko končí.
- Mějte se krásně. - Ahoj, přátelé.
- Déčko končí a opět nikdo neuklízí. - Mějte se moc hezky.
- Jo, ty natáčíš? - No jasně.
Aha. Tak se měj hezky.
:: ČEKÁNÍ NA DOSPĚLOST ::
Já jsem měl hodně problémy se školou nebo doma jsem měl problémy s rodičema,
tak oni mě navedou třeba na takovou správnou cestu, jak se s tím vypořádat.
Nebo mam hodně kamarádů, který měli problémy s drogama.
Myslím si, že jsem tady nebyl jedinej, kdo měl problémy.
Takový ty rozchody a problémy s nějakejma přítelkyněma.
Je to samozřejmě v tom období adolescence,
kdy jsou to velmi emoční projevy, třeba rozchody,
který velmi prožívají... s tím druhým člověkem.
Mají v tu chvíli nějaký i sebevražedný sklony
a my se s nima snažíme pracovat, s tím mladým člověkem,
podporovat ho zase v nějaký spíš pozitivní cestě.
Problémy se spíš než od toho, že jsou ty lidi ze sídliště, odvíjejí od toho, kolik jim je let,
takže ty mladší lidi kolem těch třinácti, čtrnácti, řeší jiný věci
než ty lidi, kterejm je třeba osmnáct, devatenáct.
Vycházej ze škol, třeba doma to nemají taky úplně dobrý, takže řeší bydlení, práci...
Spousta z nich třeba nemá dodělanou školu, takže si hůř hledají práci než ti ostatní.
Občas jsme se setkali s tím, že třeba lidi skončili na ulici,
úplně vlastně jakoby vykopnutý z domova.
Řešili docela závažný věci, v podstatě jako neměli kde bydlet,
fakt jako neměli v podstatě peníze na obživu.
Takže byli v roli bezdomovců v tý chvíli a my jsme jim nějak pomáhali se z týhle situace dostat.
Já to beru, jako že je to doprovázení toho člověka,
že on ke mně přijde, něco potřebuje, já ho chytnu pomyslně za tu ruku a...
povídám si s ním.
Tak častokrát jsme asi jediní nebo možná první, komu to řeknou.
Což je taky... taky síla potom poslouchat jejich příběhy
a to je v podstatě takovej vrchol tý práce.
Teď vycházím ze svýho bytu
a koho nevidím před lavičkou, teda na lavičce? Daveho.
- Uplně akorát. Zdarec. - Zdar.
- Dneska je nádherně, že? - Dneska je nádherně!
Aby jste věděli, u nás je dneska nádherně.
A naše cesta pokračuje a potkáváme Trainyho a Pohyho
s kterýma zamíříme na Plácek, neboli skatepark.
- Zdarec, lidi. - Zdarec.
Zdar.
- Tak co, koupíme nějakej chlast? - Koupíme vínko, ne?
Tvrdej chlastat nebudeme. Fuj, tvrdej! Bluéé!
První jarní den a jak už jsme se zmínili, dneska máme opravdu nádherně
a máme namířeno na Plácek, dneska se bude asi trošku pít a proč ne, že jo?
Máme víkend, máme sobotu, máme volno, takže budou orgie.
A opět na plácku.
- Čau. - Zdar. - Zdarec.
- Sotva uběhla třetí hodina a my už kalíme. - Proč? Proč!
Kari... to je pro mě velmi jakoby chytrej kluk,
velmi inteligentní, kolem něho se soustředí spousta lidí.
Občas se tady teda posílíme, dneska slavíme první jarní den!
Můžete s náma. My moc nekalíme, tady máme spíš Pepsinu a pomeranče,
tohle je jenom takový osvěžení.
On samozřejmě má v životě svý těžkosti a má problémy i se zákonem.
Já sem rád, že zrovna tenhle člověk, kterej má možná nejvíc těch těžkostí tady v klubu
a má jakoby v uvozovkách ty nejtěžší zkušenosti,
tak ten se do toho zapojil a že jakoby řekl na rovinu ty věci, jak jsou a že sděloval ten svůj příběh.
No a občas si taky dáme špekýčka, když není co dělat, vole...
pro zlepšení nálady.
My klademe nějakej důraz na zodpovědnost na samotný ty návštěvníky
a klienty toho nízkoprahovýho klubu, aby si ho oni sami vytvářeli.
Takže v podstatě žádný násilí, jak psychický tak fyzický,
vlastně nějaká tolerance vůči ostatním lidem i pracovníkům,
žádný donášení návykových látek, psychotropních látek,
ani je tady užívat, ani pod jejich vlivem sem nesmí chodit.
Ve chvíli, kdy teda někdo poruší pravidla,
tak se to řeší na začátku jakože domluvou.
Takže to, že někdo poruší pravidla, je pro nás spíš jako šance k tomu,
bavit se s nim o tom, co ho k tomu vedlo, jestli tohleto jednání je běžný, jestli je na něj zvyklej
a až vlastně v tý druhý fázi se řeší to, jestli bude ten den muset odejít a může přijít až druhej den
nebo jestli, když je to nějaký větší porušení, jestli bude mít třeba zákaz na týden do klubu
nebo dokonce na nějakou delší dobu.
Ty pravidla se snaží tady ten prostor vlastně uchránit,
aby byl čistej, aby sem mohl kdokoliv přijít
a neměl nějaký problémy tady strávit čas, aby to tady bylo prostě otevřený pro lidi.
- Ahoj, půjdeš na ten koncert do Nízkopraháče? - No jasně! Dokonce tam i hrajeme. Tak nás přijď podpořit.
Nazdar.
- Takže. Já jsem Petr a tohleto je můj kamarád Martin. - Čau, čau.
Vybrali nás, abysme něco natočili o sobě, o tom, nevím, o čem, všechno.
Takže asi tak první scéna by byla, že by s pivkem?
Co po mě asi tak chcete vědět. Já nevím.
Ukázal bych Vám jeden ze svých velkých koníčků. Je to Hip-hop.
Dělám ho už hodně dlouho, hodně dlouho ho dělám, no.
Já nevím, tak pět let? To ne. Tři. Tři roky.
A věnuju se tomu, když to tak řeknu, pořádně až od léta.
Od léta mě to chytlo a začínám nabírat rytmus,
ale když zkouším doma, není to ono, jako když si vlezu do zkušebny.
Tam se zavřu na hodinu a mám klid.
Já nevím... Takže čumte!!!
Oba dva posloucháme rap. Je to... je to náš životní styl.
Něco jako v Americe, akorát že tady jsme v Čechách,
tady je... tady je hafo různejch sraček, který se poslouchají.
Feť... Feťáci se do toho serou s nějakym punkem a takovýhle.
My si prostě jedeme rap a jsme prostě normální.
Je to proti policii. Jou Jou Jou Yeah
Samá buzerace a zneužívání práv.
Komunisti, dementi, za každou píčovinu jdeš stát.
Komunismus, kapitalismus, nevybereš si.
Měšťáci, státňáci: Vyližte si!
Prej pomáhat a chránit.
Já to vidim jinak: buzerace, násilí.
Bylo a bude to tak.
Ukažte mi doklady.
Půjdete s námi...
Traverzy hochu, to všechno odnosit do sběru, tak za to je aspoň pět tisíc.
Nikdo tu není, ukažte mi.
Když někdo zavraždí pět lidí, dostane deset let.
Když někdo ukradne auto, je v lochu dokud se mu nezastaví tep.
Máte v tom bordel a za to vám platěj'.
Dementní buráci, čuráci! Yeah! Polibte mi prdel.
Já se vás nebojim. Jděte do hajzlu, já se nezastavím.
Jmenuju se Pasek, rozrasím všechny blbečky...
Kameraman z pozice... z pozice za mnou na kolečkových bruslích a já na kole.
Kameraman se jmenuje Luboš. Ukaž se!
- Ha! - Ukaž se! - Kuk!
Ale dupej, dupej, dupej...
Vyhulenec.
Starejte se sami o sebe.
Zamyslete se *** tím, má to něco do sebe.
To, že máte uniformy, neznamená to, že máte respekt!
Máte jenom možnost někomu vyvolat afekt.
Dostat pár ran. Sluha je dobrý pán. Yeah.
Zákon je sluha. Zákon je dobrý sluha,
ale špatný pán, když jseš sám a oni sou ve dvou,
Zmrdi maj svědka a ty si deš sednout.
Bacha na ně. Jak já je nenávidím.
Udělal jsem track, za kterej se nestydím.
Ulevil sem si a teď chci znát reakci
asi půjdu k sou.... Už se mi to plete, ty vole!
Se na to vyseru, ne? Ale dobrý no, prostě končíme.
Mám to nový, zatím zkouším, ale ten beat už používám docela dlouho.
Já nevím, jak asi vypadá moje práce.
Otevřu si Word a začnu psát.
Třeba do dvanácti večer píšu, pak jdu spát, ráno jdu do školy
a zase, koloběh.
Takže tohleto je část jako dne mýho...
mýho volnýho času, kdy mam čas dělat něco pro sebe, no...
Zabavit se. Zároveň se tim tak jakoby i odreaguju, no...
Ten nátlak, kterej... kterej se na mě vlne ze všech stran,
jak ze školy, tak z domova, rodiče...
Nemám to no moc zrovna jednoduchý s rodiči... pičo...
:: NÍZKOPRAHOVÝ KLUB ::
Spolupráce s rodičema. Není to nějak jakoby intenzivní.
Samozřejmě, že je to z toho důvodu, že je tady anonymita.
Takže, my v podstatě neznáme jejich příjmení.
Nevíme kolikrát, kde bydlí, kdo je jejich rodič a tak dále.
S rodičema se spolupracuje v případě, že ten rodič přijde a chce vědět informace.
Většinou to je teda matka, která najde u svýho nezletilýho syna mar..
marihuanu nebo balíček teda marihuany a neví, co s tím.
My se většinou teda tu matku snažíme uklidnit,
podat nějaký základní informace o tom, co ta droga, kterou našla, je zač,
jestli její obavy jsou správný nebo mylný
a vlastně nějakým způsobem ji podporujeme v tom, aby se začala s tím svým dítětem bavit
na toto téma a v případě jako i jakýma otázkama má začít,
jak se k tomu dítěti blíže dostat, když ji třeba odmítá,
nechce na tohle téma s ní vůbec komunikovat.
Jako jednak sem chodí děcka, protože třeba asi rodiče je nemotivují k tomu, dělat něco jinýho
a nebo jsou ve věku, kdy už ta motivace prostě nejde.
Lidi kolem patnácti, šestnácti už z těch organizovanejch aktivit většinou odchází
a jejich cíl je aspoň nějaký roky se jakoby tím životem poflakovat.
Ono je to potřeba. Jo. Aby člověk mohl vyzrát, je potřeba se alespoň trošku někde poflakovat... myslím.
:: VELKÁ PŘESTÁVKA ::
- Aneto, kam jedeš? - Pryč. Do Kolína.
- Do Kolína a na... na intr? - Nó.
- Otoč se. - A proč jako?
- Jedeš na intr, jo? - Jedu, no.
- Za kamarádkama? - Ne, do školy.
- A nechceš mě s nima seznámit? - Máme plnou školu, hele.
- Jaktypak se menuješ? - Zkus hádat, Peťo.
- Já to chci mít, až to jednou zapomenu, tak abych prostě viděl. - Michaela.
- Čum, hele ten rozdíl, podívej. - Kozlice.
Start. No jo, no. Nahoře, nahoře se to dycky odstartuje. Na ú... na ústech samozřejmě.
Tak tohleto je zručskej zámek. Takovejhle pohled mam každej den
a to z jednoho jednoduchýho důvodu. Bydlim totiž támhle.
Já bych měl, hlavně teda mluvit o sobě. To není o něm.
Ani o tomto baráku nebo o tomto místě, ale je to o mně.
- Narodil sem se... - Narodil se.
...v roce devadesátym třetim.
Začalo to asi tak v šestý třídě, když sem se dostal pořádně k rapu,
kdy mě začali lidi nenávidět, kvůli tomu, že tady ve Zruči byla éra toluenu.
Takže teď jsme u mě v boudě.
Je to taková malá úhledná maringotka plná huličů, ***ů a zmrdů.
A teď se jdeme na ně podívat.
- Tady to je Petr. - Jdi do píči.
- A nestačil se zakrýt, debílek, palestinou... - To je čurák.
- A tohleto je můj bráška. - Jdi do píčé! Vypni to!
Vole... dám si záclonu, vole.
Můj bratr to začal čichat taky a mezi lidma se prostě
rozřeklo, že já sem byl ten feťák. Každej si na mě začal ukazovat a bylo to v hajzlu, totálně.
Takže nasrat! Nasrat! Nasrat!
Budka, ty vole. Tady se dělo takovejch věcí, lidi... takovejch věcí.
A dokonce, to vám musim ukázat...
Tady se konaly takové parties...
že támhle, támhle naše sousedka si dala na okna mříže. No, je to normální?
Ale v létě se sem nastěhuju a bude mít mříže i támhle nahoře.
No jo, ty vole... náš způsob života, ty vole, stojí za prd.
To je furt jenom: škola, domov, jít ven, škola, domov, jít ven,
nažrat se, zahulit si, zakouřit si, vypít si kafe. Nic víc, ty vole.
Jako ty vole se vyučíš a co? Jdeš do práce, vole, za mizernejch osm tisíc?
Nebo za desítku, vole? Za to bych si nevy... nevytřel ani prdel, vole.
:: ČEKÁNÍ NA DOSPĚLOST ::
Co se týká jakoby ostatních lidí, tak ty si myslím že moc nemají povědomí,
že je to moc nezajímá a někdy jsou i náročnější jakoby sousedský vztahy.
Někomu to vadí, má ty tendence říkat:
"Jo, tamti feťáci, co tam dělají bordel. Je to feťácký doupě."
a přitom ono to tak vůbec není, to jsou jakoby mýtusy, že jo.
Tady jsou jasný pravidla a ty musí fungovat, jinak tady jakoby jsou vyloučení, mají sankci.
Spousta lidí si myslí, že buď se tady jenom hrajeme s dětmi a nic dalšího neposkytujeme.
Nevidí tady i tu další, širší oblast, jako je
řešení problémů cílové skupiny a to, že se snažíme jim nějakým způsobem pomoci
a ne jenom si s nimi hrát.
Někdo další to tady vidí jako, že sem do střediska chodí třeba jenom romské děti.
Je to člověk od člověka.
Ale zase jsou i osvícený lidi, kteří vědí, co se tady děje,
Jsou na to hrdí a třeba nám i přispívají.
Moji rodiče tenhle klub ze začátku hodnotili tak, jako že se trošku báli,
protože to bylo pro ně něco jinýho, ale pak sem mohli klidně přijít
a zeptat se těch sociálních pracovníků, o co tady vlastně běží,
třeba mý mámy názor byl, že to bude nějakej Drop-in prostě, že se tady mění jehly, jo, feťá***.
Tak to vůbec není a dneska jako má radost a tím, na takovou školu, na kterou se hlásím,
tak je ještě ráda, protože to je hodně propojený, protože se budu hlásit na sociální pedagogiku
a hodně sociálních pracovníků tohle studovalo, takže mi můžou i takhle pomoct.
Pro svoji profesi musím být sociální pracovník
nebo bych měla mít kvalifikaci Pracovník v sociálních službách
a plus pedagogické minimum nebo pedagogické vzdělání.
Já mám pedagogický minimum a kurz v sociálních službách.
Moje pozice v klubu je dobrovolnická, jsem trenér vlastně malých florbalistů,
kteří sem chodí... dochází na kroužek.
To, že jsem vyšel z klubu jako klient, mi pomohlo hodně v tom,
že sem se nemusel seznamovat s novými lidmi a s novým prostředím,
takže přestup na toho dobrovolníka byl bezproblémový.
:: KLUB ::
Píše se rok 2006 a já se po jedenácti měsících vracím na Horku.
Tohle je náš skromnej baráček. Na Horce.
No a támhle hned vedle satelitu je verandička, jedna, druhá...
Drobná zásoba na zimu.
A tady... sem jsem se chodil koupat,
ale až tak, když už bylo sluníčko zalezlý.
Byteček. Momentálně jsem tu sám.
Ze Zruče jsem se sem vlastně nuceně přestěhoval po hádce s dědou.
Neměl sem asi celý léto prosedět u počítače,
ale vysvětlujte někomu, že opravdu nemůžete na světlo,
protože vám to ničí kůži.
Takovej kout, kam se můžu schovat.
Půl roku jsem se musel vyhejbat slunečnímu světlu,
takže v létě jsem chodil jak Mařenka,
zahalenej do bundy, sluneční brejle,
takže jsem byl asi pro smích celýmu okolí, ale co...
Tak tady jsem málem... no... ne málem,
tady jsem se rozhodl... radikálně změnit svůj život.
Jenže mi v tý době nikdo nevysvětlil, že tím způsobem,
ve kterej se to pak zvrtlo, se opravdu nedá měnit život,
ale snad se blýská na lepší časy a jednou přijdu na to,
že opravdu život stojí za to žít naplno.
Jo. Ať je to líp vidět. Mno.
Je mi dvacet sedm let. Jmenuju se Petr,
v Kotelně mi řikaj Simír
a tady, tady... tady se cejtim docela i v pohodě.
je to daleko od všeho, co člověk si myslí,
že tak trošku zná.
Tady je člověk tak nějak svobodnej.
Dostal jsem se sem vlastně díky letáku,
který jsem našel vlastně v blízký hospodě.
Jsem byl na to i upozorněnej, abych se sem šel podívat.
No. A dá se tu setkat s hodně lidma, jo.
Je tu možnost využít cokoliv od počítačů,
přes fotbálek, ping-pong, jo... je tu toho hodně.
Hlavně si myslim, že nejlepší jsou ty akce jejich.
Nádhernej byl tábor, výjezd... to jsem si fakt užil.
Ten nízkoprahovej klub byl pro mě důležitej v tom,
že mě vrátil vlastně do života po návratu z nemocnice.
- Řekneš nám co se stalo? - Měl jsem...
utržil jsem popáleniny zhruba na sedmdesáti procentech těla,
takže jsem byl spíš zalezlej, vzhledem k popáleninám,
jsem byl zalezlej kvůli sluníčku, ale taky nechtěl jsem se zase ukazovat až moc, no.
Pak vlastně díky Kotelně jsem se začal ukazovat
a začal jsem vycházet mezi lidi a teď už normálně běžně zase funguju. Asi takhle.
Měl jsem tě vážně ušetřit,
teď po tvém žvástu trapném ke stolu nejspíš přijde...
No, já klub Exit... já ho mám rád, protože tady můžu dělat to, co chci,
jako teda divadlo, protože kdysi jsem účinkoval tady u pana Zajíčka v Káčku,
jenže bylo to moc drahý, moc nákladný, což jsem si nemohl dovolit
tak jsem se šel zeptat sem, jestli bych si mohl půjčit tyhle prostory,
abych nacvičil nějaký divadlo.
Oni řekli, že jo a teď máme každý čtvrtek, pátek zkoušku
a myslím, že ty děcka jsou super, i když někdy se na ně musí zařvat,
protože dělají koniny, jsou to ale puberťáci,
tak to bereme s rezervou, ale jde to s nima pěkně.
Secvičili jsme Drákulu, teďka byla premiéra,
tak... bude to snad dobrý.
Mně nejspíš kníže z lásky posílá,
zas můžu na chvilku se smát.
Protože je sobota a v sobotu se uklízí.
A tady máme sestru, tady máme pokojíček.
Aaa, je tady trochu bordelu, ale... Tak a teď jsme zase v kuchyni.
Tam... tam, tam nás už zase vyštvala naše máma, protože musím vařit... Langoše.
Jinak, moje trápení asi nic moc.
Akorát, že se s tím tátou nebavíme.
Pohádali jsme se kvůli jeho paní a jeho neshodám a jeho hloupým názorům...
na mě a různejm naschválům.
- Ahoj. Kde jsi byla? - Venku s Jirkou Fejfarem a Mirkem Kučerou.
- A co jsi tam dělala celou dobu venku? - Kecali jsme.
- Nekouřila jsi zase tajně? - Ne.
- Tak si sedni, za chvíli bude jídlo. Langoše. - Tady říkala, že jsou velmi dobrý.
- To jsem neříkala nikdy. - No, tak, tak dík, no.
Michal si moc lichotí.
Já tady pro ni dělám první, poslední,
vařím, aby mi tady Andulka neumřela hlady a ona se mi ještě takhle odvděčí.
Tak já už myslím, že tady z tý strany to už je.
A je to dobrý, rychlý a levný. Trošku sejra tam do toho dáme.
Tak a teď se jdeme podívat na kroužek breakdance. A už to tam žije, pojď.
Teď uvidíte, drsnou Máří. Zase tu hrajou karty.
Čést kémo, vole.
- Co je? - Já vyhrál!
- Jsme ho nechali vyhrát, víš co. - To jo, jo, určitě.
Kdyby tady klub Exit nebyl, tak by se flákali po venku,
kouřili by někde, nebyl by žádnej takovej ten zájem,
jako mají třeba teď tady, si zahrát něco.
Káleli by na školu, když to můžu takhle slušně říct.
A co se týče těch akcí nebo aktivit, co tady ty děcka mají,
tak ty by prostě nebyly, nebyly by ani tak levný tábory
nebo nějaký takový akce, co tady ten klub Exit provádí.
Kdyby tady byla normální garáž, tak myslím si,
že třeba svůj život od takovejch čtrnácti let, tak by vypadal úplně jinak, můj teda konkrétně.
Myslím si, že bych se víc někde flákal, někde na ulicích,
prostě mohlo by to, vypadat, můj život, úplně jinak.
Třeba ke škole bych se postavil úplně jinak.
No našim cílem je, aby ti lidi přežili svý dospívání,
aby se neufetovali, neuchlastali, aby nechytili někde žádný ošklivý nemoci
jako jsou žloutenky nebo nějaký pohlavně přenosný nemoci.
Kdyby tenhle klub tady nebyl, tak asi bych teď ani tady neseděl
a byl bych někde na sídlišti mezi děckama a myslím si,
že bych asi ten volnej čas trávil jinak.
Možná k lepšímu, možná k horšímu, spíš k tomu horšímu,
protože vlastně by nebylo co dělat, tak by se vymejšleli zbytečný voloviny a tak...
Určitě k drogám by byl lepší přístup, určitě...
nikdo by vlastně nás před tím nevaroval...
nebo varovali, ale s menšíma znalostma, jaký máme teďka,
jak sem chodíme a určitě bysme byli k tomu,
k těm drogám poddajnější.
Chodím jenom sem, pouze sem do Garáže
a mně tenhle nízkoprahovej klub nabízí asi všechno.
To, co by nízkoprahovej klub měl splňovat.
Nemůžu chtít... nebo líbilo by se mi to,
kdyby se třeba tady točilo pivo, ale to prostě nejde, že jo.
No je to klub mladejch...
klub mladejch, kde mně se líbí to, co je někde nastejno
jako čekárna na dospělost nebo něco takovýho...
Jou Jou Jou Yeah
Samá buzerace a zneužívání práv.
Komunisti, dementi, za každou píčovinu jdeš stát.
Komunismus, kapitalismus, nevybereš si.
Měšťáci, státňáci: Vyližte si!
Prej pomáhat a chránit.
Já to vidim jinak: buzerace, násilí.
Bylo a bude to tak.
Ukažte mi doklady. Půjdete s námi.
Já na vás seru. Dám si bacha být vámi.
Dáte mi obuškem, poslužte si
Nikdo tu není, ukažte mi.
Když někdo zavraždí pět lidí, dostane deset let.
Když někdo ukradne auto, je v lochu dokud se mu nezastaví tep.
Máte v tom bordel a za to Vám platěj'.
Já se vás nebojim.
Jděte do hajzlu, já se nezastavím.
Jmenuju se Pasek, rozrasím všechny blbečky jako jste vy, na to jim seru...