Tip:
Highlight text to annotate it
X
(J.P. Morgan a krach v roce 1907)
Nyní nastal pro Money Changers čas dostat se zpět k podnikání
v nové, soukromé centrální bance Ameriky.
V průběhu začátku 20. stol., muži jako J.P. Morgan vedli útok.
Jedno krajní zděšení bude nezbytné k zaostření pozornosti národa
na údajnou potřebu národní banky pro potřeby centrální banky.
Odůvodněním bylo, že pouze centrální banka může předejít bankovnímu selhání.
Morgan byl zjevně nejmocnější bankéř v Americe
a podezřelý agent Rothschildů.
Morgan pomáhal financovat impérium "Standard Oil" Johna D. Rockefellera.
Rovněž pomáhal financovat železniční monopoly Edgara Hermana,
Andrewa Carnegieho v ocelářství, a další v četných odvětvích.
Ale, ještě navíc, otec J.P. Morgana, Junius Morgan,
býval americký finanční agent agent v Británii.
Po smrti svého otce, J.P. Morgan přijal britského partnera,
Edwarda Grenfella, dlouholetého ředitele Bank of England.
De facto, po Morganově smrti, jeho pozůstalost činila jen několik miliónů dolarů.
Balík cenných papírů, o nichž si lidé mysleli, že je vlastní,
byla de facto vlastněna jinými.
Roku 1902, prezident Theodore Roosevelt údajně šel za Morganem a jeho přáteli,
a pomocí Shermanova protitrustového zákona se pokusil rozbít jejich průmyslové monopoly.
Ve skutečnosti udělal Roosevelt velice málo pro narušení rostoucí monopolizace
amerického průmyslu bankéři a jejich zástupců.
Například, Roosevelt prý rozbil monopol Standard Oil.
Ten ale nebyl ve skutečnost vůbec rozbit.
Byl pouze rozdělen do sedmi společností,
všech stále ovládaných Rockefellery.
veřejnost si toho byla vědoma díky politickým karikaturistům,
jako byl Thomas Nast, který popisoval bankéře jako peněžní trust.
Roku 1907, rok po Teddy Rooseveltově znovuzvolení,
se Morgan rozhodl, že je čas se znovu pokusit o centrální banku.
Využívaje jejich spojenou finanční sílu,
Morgan a jeho přátelé byli schopni tajně rozložit akciový trh.
Tisíce malých bank byly nesmírně zadluženy.
Některé měly rezervy menší než jedno procento (1%),
díky principu dílčí rezervy.
V těchto dnech bylo fungování bank zcela samozřejmou běžnou věcí napříč národem.
Nyní Morgan vstoupil do veřejné oblasti
a nabídl posílit váhavou americkou ekonomiku
podporou selhávajících bank penězi, které si vyrobil z ničeho.
Byl to odporný návrh,
dokonce mnohem horší, než bankovnictví dílčí rezervy,
ale Kongres mu to dovolil udělat.
Morgan vykonstruoval $200 milionů za
tyto zcela nekryté privátní peníze
a zakoupil za to věci, platil tím za služby,
a část jich poslal do poboček svých bank, půjčit je na úrok.
Jeho plán fungoval.
Brzy získala veřejnost znovu důvěru v peníze obecně
a zanechali hromadění své měny.
Ale výsledkem bylo, že bankovní moc byla ještě více sloučená
do rukou několika velkých bank.
Roku 1908 byla panika pryč a Morgan byl oslavován jako hrdina
prezidentem Princetonské univerzity,
mužem jménem Woodrow Wilson:
"Všem těmto problémům mohlo být zabráněno, kdybychom jmenovali komisi 6 či 7 společensky angažovaných mužů jako J.P. Morgan, aby obstarávali záležitosti naší země."
Ekonomické učebnice později vysvětlí,
že vytvoření FEDu
byl přímý výsledek paniky z roku 1907:
"s tou alarmující epidemií bankovních chyb,
byla země jednou a provždy otrávená
anarchií nestabilního soukromého bankovnictví."
Ale minnesotský kongresman Charles A. Lindbergh, Sr.,
otec toho slavného aviatika, "Šťastného Lindyho,"
později vysvětlil, že panika roku 1907 byla ve skutečnosti jen podfuk:
'Ti, co nebyli příznivě naklonění peněžnímu trustu, mohli být vypuzeni z podnikání a lidé zastrašováním přiměni ke změnám bankovních a měnových zákonů, které mohl peněžní trust zkonstruovat'
Tak od schválení zákona o národním bankovnictví v r. 1863,
Money Changers byli schopni koordinovat série růstů a oslabení.
Účelem nebylo jen oškubat americkou veřejnost o jejich majetek,
ale rovněž později prohlašovat, že bankovní systém byl jednoduše nestabilní,
a musel být jednou zase sjednocen pod centrální banku.
Po krachu, Teddy Roosevelt, v odpovědi na paniku roku 1907,
podepsal návrh zákona vytvářející cosi nazvaného
Národní měnová komise.
Ta komise měla studovat bankovní potíže
a udělat doporučení pro Kongres.
Samozřejmě, že ta komise byla napěchovaná Morganovými kamarády a starými přáteli.
Předsedou byl senátor Nelson Aldrich z Rhode Islandu.
Aldrich zastupoval Newport, domov
nejbohatších bankovních rodin Ameriky.
Jeho dcera se vdala za Johna D. Rockefellera, Jr., a spolu měli 5 synů:
Johna, Nelsona (který se stal viceprezidentem v r. 1974),
Laurence, Winthropa, a Davida
(hlavu Rady pro zahraniční vztahy
a bývalého předsedu Chase Manhattan Bank).
Hned, jak byla národní měnová komise ustavena,
senátor Aldrich se okamžitě vydal na dvouletou cestu po Evropě,
kde se důkladně radil s privátními centrálními bankéři
v Anglii, Francii a Německu.
Celkový účet za jeho výlet samotný přišel daňové poplatníky na $300.000,
což byla v té době astronomická částka.
Krátce po jeho návratu, večer 22. listopadu 1910,
někteří z nejbohatších a nejmocnějších mužů Ameriky
nastoupili do soukromého železničního vozu senátora Aldriche
a v přísné tajnosti cestovali na toto místo,
Jekyll Island, na pobřeží Georgie.
S tou skupinou dorazil Paul Warburg.
Warburg dostal $500,000 ročního platu,
aby loboval za schválení soukromě vlastněné centrální banky v Americe,
od investiční firmy Kuhn, Loeb & Company.
Warburgovým partnerem v této firmě byl Jacob Schiff,
vnuk právě toho muže, který sdílel "Green Shield house"
s rodinou Rothschildů ve Frankfurtu.
Schiff, jak později zjistíme, byl zapojen do procesu utracení 20 miliónů dolarů
určených k financování svržení ruského cara.
Tyto tři evropské bankovní rodiny, Rothschildové, Warburgové, a Schiffové,
byly vzájemně propojeny sňatky po mnoho let,
stejně tak, jako jejich americké bankéřské protějšky,
Morganové, Rockefellerové a Aldrichové.
Utajení bylo tak důkladné, že všech 7 hlavních účastníku bylo obezřetných
a užívali pouze první jména, aby znemožnili sluhům poznat jejich identitu.
Léta poté, jeden z účastníků, Frank Vanderlip,
prezident "National City Bank of New York"
a zástupce rodiny Rockefellerů, potvrdil výlet na Jekyll Island
v Saturday Evening Post z 9. února 1935:
"Byl jsem jak tajnůstkářský, tak nenápadný - jako nějaký spiklenec...
Odhalení, jak jsme si uvědomovali, se prostě nesmí přihodit, jinak by všechen náš čas a úsilí bylo zničeno.
Kdyby bylo odhaleno, že se naše zvláštní skupina sešla a sepsala bankovní zákon,
ten zákon by neměl jakoukoli šanci projít kongresem."
Účastníci sem dorazili, aby rozlouskli svůj hlavní problém,
jak oživit soukromě vlastněnou centrální banku,
ale byly tu i další problémy, které bylo potřeba rovněž vypořádat.
Předně, tržní podíly velkých národních bank se rychle scvrkávaly.
V prvních 10-ti letech století,
se množství U.S. bank více než zdvojnásobilo na více než 20 tisíc.
Od r. 1913, jen 29% ze všech bank byly národní banky
a ty držely pouze 57% ze všech vkladů.
Jak senátor Aldrich později připustil v časopisovém článku:
"Před odhlasováním tohoto zákona, mohli newyorkští bankéři ovládat jen rezervy NY.
Nyní jsme schopni ovládat bankovní rezervy celé země."
Z tohoto důvodu musí být uděláno něco, co přivede tyto nové banky pod naši kontrolu.
Jak to John D. Rockefeller vyjádřil: "Konkurence je hřích"
Za druhé, národní ekonomika byla tak silná,
že společnosti začínaly financovat svou expanzi ze svého zisku,
na místo toho, aby si braly obrovské půjčky od velkých bank.
V prvních 10-ti letech nového století,
70% financování společnosti pocházelo ze zisků.
Jinak řečeno, americký průmysl začínal být nezávislý na Money Changers,
a tento trend musel být zastaven.
Všichni účastníci věděli,
že tyto problémy by měly být překovány ve fungující řešení,
ale jejich snad největším problémem byl problém veřejného mínění,
jméno nové centrální banky.
Tato diskuze se konala právě zde, v této místnosti,
v jedné z mnoha konferenčních místností tohoto rozlehlého hotelu,
dnes známého jako Jekyll Island Club Hotel.
Aldrich věřil, že slovo "banka" by se dokonce ani nemělo objevit v názvu.
Warburg chtěl nazvat ten zákon
"the National Reserve Bill" nebo "the Federal Reserve Bill".
Plánem bylo rozšířit dojem, že účelem nové centrální banky
je zastavit rozrůstání bank, ale rovněž ukrýt její monopolní charakter.
Nicméně, byl to Aldrich, samolibý politik,
kdo vyžadoval, aby byl nazván "Aldrich Bill" (Aldrichův zákon).
Po devíti dnech na Jekyll Island, se ta skupina rozptýlila.
Nová centrální banka by měla být velmi podobná té staré Bank of the United States.
Nakonec by měla dostat monopol *** americkou měnou
a vytvářet ty peníze z ničeho.
Jak "dělá" FED peníze z ničeho?
Je to čtyřstupňový proces. Ale napřed pár slov o dluhopisech.
Dluhopisy "bonds" jsou jednoduše sliby zaplacení - nebo vládní IOUs.
Lidé nakupují dluhopisy, aby získali bezpečnou míru úroků.
Na konci období dluhopisů je vláda vyplatí s úrokem,
a dluhopis je zničen.
V současnosti je asi 3,6 biliónu dolaru v těchto dluhopisech.
A nyní FEDovský proces výroby peněz:
Krok 1. "The Fed Open Market Committee" schválí
nákup U.S. dluhopisů na otevřeném trhu.
Krok 2. Ty dluhopisy jsou nakoupeny prostřednictvím FED banky
od kohokoli, kdo je nabízí na prodej na otevřeném trhu.
Krok 3. FED zaplatí za tyto dluhopisy elektronickými kredity prodejcově bance,
která tyto kredity přemístí na prodejcův účet.
Trik je v tom, že tyto kredity nejsou na ničem postaveny. FED je prostě vytvoří.
Krok 4. Banky užije tento vklad jako rezervy.
Mohou pak poskytnout půjčky ve více než desetinásobném objemu svých rezerv
novým vypůjčovatelům, vše na úrok.
Tímto způsobem, FED pořizuje, řekněme milion dolarů v hodnotě dluhopisů,
které se přemění ve více než 10 milionů dolarů na bankovních účtech.
FED, efektivně, vytvoří 10% z těchto zcela nových peněz
a banky vytvoří zbývajících 90%.
Ke snížení množství peněz v ekonomice je proces prostě obrácen:
FED prodá dluhopisy veřejnosti, a peníze vytečou ven z místních bank nakupujících.
Půjčky musí být zredukovány v desetinásobném objemu tohoto prodeje.
A tak FED prodejem milionu dolarů v dluhopisech,
stáhne 10 milionů dolarů z ekonomiky.
Jak to tedy přináší užitek bankéřům, jejichž zástupci dali hlavy dohromady na Jekyll Islandu?
1. - úsilí o bankovní reformu to posílá od správných řešení nesprávným směrem.
2. - předchází to řádnému, bez dluhovému systému vládního financování
jako byly Lincolnovy Greenbacks - od návratu na výsluní.
Systém vládního financování postavený na dluhopisech,
vynucený Lincolnem po té, co vytvořil Greenbacks,
byl nyní "uvržen do kamene".
3. - svěřuje to bankéřům právo vytvořit 90% našeho peněžního zdroje,
založeného pouze na dílčí rezervě,
který pak mohou půjčit na úrok.
4. - centralizuje to celkovou regulaci našeho národního zdroje peněz
v rukou několika mužů.
5. - vybudovalo to centrální banku s vysokým stupněm nezávislosti
na platné (legitimní) politické moci.
Brzy po svém stvoření, velká kontrakce (stažení peněz) FEDu na začátku třicátých let
způsobila Velkou krizi.
Tato nezávislost byla od té doby zvýšena prostřednictvím dalších zákonů.
Z důvodu oklamání veřejnosti, aby si myslela, že vláda si ponechala moc,
plán vyzýval FED, aby pracovala pod "Board of Governors" (radou poradců)
jmenovanou prezidentem a schválenou senátem.
Ale jediné, co museli bankéři udělat, bylo ujistit se, že jejich lidé
byli jmenováni do rady guvernérů.
To nebylo těžké. Bankéři mají peníze, a peníze kupují vliv politiků.
Jakmile účastníci opustili Jekyll Island, byla spuštěna kampaň ovlivňující veřejné mínění.
Velké New Yorkské banky společně poslali "vzdělávací" kapitál,
pět milionů dolarů, k financování profesorů
a uznávaných univerzit, aby podpořili novou banku.
Woodrow Wilson na Princeton byl jedním z prvních, kteří se přidali k tomuto módnímu hnutí.
Ale lest bankéřů nefungovala.
Aldrichův zákon byl rychle identifikován jako bankéřský zákon,
zákon jen pro zisk, který se stal známý jako "Money Trust."
Jak kongresman Lindbergh vyjádřil v průběhu kongresové debaty:
"Aldrichuv plán je plánem Wall Street.
Znamená další paniku, bude-li to nutné k zastrašení lidí.
Aldrich, placený vládou aby zastupoval lid, namísto toho předložil plán trustů."
Vida, že nemají hlasy, aby vyhráli v Kongresu,
republikánské vedení nikdy nevytáhlo Aldrichův zákon k hlasování.
Bankéři se tiše rozhodly přesunout to demokratické alternativě.
Začali financovat Woodrowa Wilsona coby demokratického kandidáta.
Jak vyjádřil uznávaný historik James Perloff,
finančník z Wall Street Bernard Baruch byl vyslán kontrolovat Wilsonův výcvik:
"Baruch přivedl r. 1912 Wilsona do ústředí demokratické strany v NY, jako pudla na provázku.'
Wilson obdržel 'naočkovávací školení' od zde shromážděných představitelů:
Nyní tak bylo jeviště připraveno. Money Changers byli nachystaní zavést
svou soukromě vlastněnou centrální banku znovu.
Škoda, kterou udělal prezident Andrew Jackson o 67 let dříve,
byla jen částečně opravena
průchodem "the national bank act" (národního bankovního zákona) v průběhu občanské války.
Od té doby, se ta bitva v průběhu dekád rozběsnila.
"Jacksonovci" se stali "Greebackovci"
kteří se stali pevným jádrem podporovatelů Williama Jenningse Bryana.
S Bryanem vedoucím útok se tito odpůrci Money Changers,
ignorujíce Baruchův silný vliv, se nyní vrhli za demokrata Widrowa Wilsona.
Oni a Bryan budou brzy zrazeni.
(Zákon o FEDu z r. 1913)
V průběhu prezidentské kampaně,
byli demokrati pečliví v předstírání odporu proti Aldrichově zákonu.
Jak rep. Louis McFadden, sám sobě rovněž demokrat, jako předseda
Sněmovního bankovního a měnového výboru, to vysvětlil 20 let po skutečnosti:
"Aldrichův zákon byl odsouzen k záhubě... když byl W. Wilson navržen...
Ti, co řídili demokratickou stranu, slíbili lidu, že, vrátí-li se k moci, nebude za jejich vlády ustavena centrální banka,
O 13 měsíců později byl tento slib porušen,
a Wilsonova administrativa pod tlakem hrozivých postav z Wall Street, které stály za 'Colonel House',
založeným zde, v naší svobodné zemi, jako červivá monarchistická instituce 'královské banky',
aby nás od shora až dolů kontrolovala, a spoutala nás od kolébky až do hrobu."
Jak byl Wilson zvolen, Morgan, Warburg,
Baruch a spol. předložili "nový" plán,
který Warburg nazval federální rezervní systém.
Demokratické vedení chválilo ten nový zákon, nazývaný "Glass-Owenův",
jako něco zcela rozdílného od Aldrichova zákona.
Ve skutečnosti ten zákon byl ale fakticky identický ve všech významných detailech.
De facto bylo to popírání podobnosti demokraty tak silné,
že Paul Warburg - otec obou zákonů –
musel zakročit a uklidnit své zaplacené kamarády v kongresu,
že ty dva zákony jsou ve skutečnosti identické:
"Pomineme-li vnější rozdílnosti týkající se 'skořápek', zjistíme že jejich 'jádra' jsou si velmi podobná."
Ale toto přiznání bylo pouze pro soukromé účely.
Veřejně Money Trust omílali pořád dokola senátor Aldrich a Frank Vanderlip,
prezident Rockefellerovi National City Bank of New York
a jeden z Jekyll Islandské sedmičky,
aby odporovali novému Federal Reserve System.
Nicméně o pár let později Vanderlip připustil v Saturday Evening Post,
že tyto 2 zákony byly vlastně identické:
"Ačkoliv Aldrichův plán FEDu byl zamítnut, když ho otrávilo to jméno Aldrich,
všechny jeho základní body byly rovněž obsaženy v nakonec přijatém plánu."
Když se kongres blížil hlasování, povolali Ohioského advokáta Alfreda Croziera vypovídat.
Crozier poukázal na podobnosti mezi "Aldrich Bill" a "Glass-Owen Bill":
"... zákon garantuje právě to, o co se Wall Street a velké banky snažily po 25 let - soukromou měnu namísto veřejné.
Tento [Glass-Owen bill] to obsahuje v plném rozsahu stejně tak, jako Aldrich Bill.
Oba zajišťují okradení vlády a lidu o veškerou účinnou kontrolu *** veřejnými penězi,
a její svěření bankám, výhradní a nebezpečnou sílu činit peníze nedostatečnými, nebo hojnými.
V průběhu debaty k zákonu,
si senátoři stěžovali, že velké banky užívali své finanční možnosti
k ovlivnění výsledku.
"V této zemi jsou bankéři, kteří jsou nepřátelé veřejného blaha,"
řekl jeden senátor. Jaké to zdrženlivé vyjádření!
I přes obvinění z klamu a korupce,
byl ten zákon nakonec 22. prosince 1913 senátem protlačen,
když senátoři opustili město kvůli svátkům,
po té co byli ujištěni vedením, že se nebude nic dít
do konce vánoční přestávky.
Toho dne, co byl zákon protlačen, kongresman Lindbergh
varoval prorocky své krajany, že:
"Tento zákon zakládá největší trust na Zemi.
Když ho prezident podepíše, bude legalizována neviditelná vláda penežní moci.
Lidé to nemusí poznat okamžitě, ale den zůčtování je jen několik let vzdálený...
Největší legislativní zločin všech dob je spáchán tímto zákonem."
K vrcholu toho všeho, jen o týden dříve,
Kongresem nakonec prošel zákon legalizující daň z příjmu.
Proč byl zákon o dani z příjmu tak důležitý?
Protože bankéři měli konečně vhodný systém,
který bude moci ***ělat prakticky neomezený federální dluh.
Jak bude úrok z těchto dluhů splacen, je nikdy nezajímalo?
Mějte na paměti, soukromě vlastněné centrální banky vytváří dluh z ničeho.
Federální vláda byla poté nevýznamná.
Až do tohoto, musela vyžít pouze z cel a spotřebních daní.
Stejně jako v případě Bank of England,
musely být příjmy z úroků garantovány přímým zdaněním lidu.
Money Changers věděli, že budou-li se muset spoléhat
na příspěvky od států,
mohly by se nakonec jednotlivé státní legislativy vzepřít
a buď odmítnout platit úroky z jejich vlastních peněz,
nebo alespoň přijít s politickým tlakem udržovat dluhy malé.
Je zajímavé poznamenat, že roku 1895 Nejvyšší soud
shledal podobný zákon o dani z příjmu jako neústavní.
Nejvyšší soud dokonce shledal společenský zákon o dani z příjmu jako neústavní v roce 1909.
V důsledku toho podstrčil senátor Aldrich návrh
ústavního dodatku dovolujícího daň z příjmu skrze Kongres.
Navrhovaný 16-tý dodatek ústavy
byl pak poslán státnímu zákonodárnému sboru ke schválení,
ale někteří kritici tvrdili, že ten 16-tý dodatek nebyl nikdy ratifikován
nezbytnými 3/4 států.
Jinak řečeno, 16-tý dodatek nemusí být zákonný.
Ale Money Changers neměli náladu diskutovat o citlivých názorech.
Od října roku 1913, senátor Aldrich podstrkoval daň z příjmu skrze kongres.
Bez moci zdaňovat lidi přímo a obcházení států,
by "Federal Reserve Bill" (zákon o federální rezervě) byl hodně neužitečný těm,
kteří chtěli vehnat Ameriku hluboko do svých dluhů.
Rok po přijetí zákona o federální rezervě,
kongresman Lindbergh vysvětlil, jak FED vytvořil
to, co nazýváme "hospodářský cyklus"
a jak to oni používají ke své výhodě:
Vše, co bude muset FED udělat aby zvýšil ceny je, že sníží reeskontní sazbu...,
způsobíce rozpínání úvěru a růst akciového trhu;
pak když... se podnikatelé přizpůsobí těmto podmínkám,
FED může přerušit... prosperitu středních podnikatelů svévolným růstem úrokové sazby.
To může způsobit výkyvy trhu drobnými změnami diskontní sazby,
nebo způsobit dramatické kolísání prostřednictvím větší změny sazby,
a v kterémkoli případě budou mít vnitřní informaci ohledně finanční kondice,
a předem budou vědět o přicházející změně, jak nahoru, tak dolů.
To je ta nejpodivnější a nejnebezpečnější výhoda, jaká kdy byla dána do rukou obzvláště privilegované třídy jakoukoli existující vládou.
Ten systém je soukromý, řízený jen za účelem získání největšího možného zisku za použití peněz jiných lidí.
Vědí dopředu, kdy vytvořit ve svůj prospěch paniku. Vědí rovněž kdy ji zastavit.
Inflace a deflace pro ně pracují stejně dobře, když ovládají finance..."
Kongresman Lindbergh měl pravdu ve všech tvrzeních.
To, co si neuvědomoval bylo, že většina evropských národů
už podlehla centrálním bankéřům o desetiletí či století dříve.
On ale rovněž zmínil zajímavou skutečnost, že jen o jeden rok později,
FED ovládla trh se zlatem; vyjádřil to takto:
"Banky Federal Reserve už ovládají zlato a zlaté certifikáty..."
Ale kongresman Lindbergh nebyl jediným kritikem FEDu.
Kongresman Louis McFadden, předseda
"House Banking" a "Currency committee" od 1920 do 1931
poznamenal, že Federal Reserve Act zapříčinil:
"Superstát řízený mezinárodními bankéři a průmyslníky kteří spolupracují, aby pro své vlastní potěšení zotročili svět."
Povšimněte si, jak McFadden vnímal mezinárodní povahu
akcionářů Federal Reserve.
Jiný předseda Sněmovního bankovního a měnového výboru v 60-tých letech,
Wright Patman z Texasu, to vyjádřil takto:
"V dnešních Spojených státech působí 2 vlády... Máme náležitě utvořenou vládu...
Pak máme nezávislou, neovladatelnou a nekoordinovanou vládu ve FED řídící peněžní moc, která je ústavou vyhrazena kongresu."
Dokonce i vynálezce elektrického osvětlení, Thomas Edison,
se připojil ke kritice systému FEDu:
"Když může náš stát vytisknout dolarový dluhopis, může vytisknout i dolarovou bankovku.
To, co učiní dobrým ten dluhopis, učiní dobrou rovněž tu bankovku.
Rozdíl mezi dluhopisem a bankovkou je, že dluhopis umožňuje peněžním makléřům sebrat dvojnásobný obnos a dalších 20%,
zatímco oběživo neplatí nikomu vyjma těch, kteří přispívají přímo na něco užitečného.
Je absurdní říci, že naše země může vytisknout za 30 milionů dluhopisů a ne 30 milionů v bankovkách.
Obé je slibem zaplatit, ale jeden slib vykrmuje lichváře, a ten druhý pomáhá lidem."
Tři roky po prosazení Federal Reserve Act,
dokonce i prezident Wilson začal mít jiné názory
na to, co bylo rozpoutáno v průběhu jeho prvního období v úřadu.
"Stali jsme se jedním z nejhůře spravovaných, jednou z nejvíce omezovaných vlád civilizovaného světa
- nikdy více vláda svobodné volby, nikdy více vláda... zvolená většinou,
ale vláda podle mínění a nátlaku hrstky dominantních lidí.
Někteří z nejvýznamnějších lidí ve Spojených státech, v oblasti obchodu a výroby, se něčeho obávají.
Oni vědí, že je tu někde moc tak organizovaná, lstivá, ostražitá, propletená, úplná, všudypřítomná, že by raději neměli mluvit nahlas, když ji odsuzují."
Před svou smrtí roku 1924, si prezident Wilson uvědomil
plný rozsah škod, jež učinil Americe, když přiznal:
"Nevědomky jsem zruinoval svou vládu."
Tak na konec, Money Changers,
ti, kteří profitují za pomoci manipulace množství peněz v oběhu,
měli opět zřízenou svou soukromou centrální banku v Americe.
Nejdůležitější noviny (které rovněž vlastnili)
oslavovaly přijetí zákona o federální rezervě z r. 1913, říkajíc veřejnosti, že
"nyní může být krizím věděcky zabráněno."
Základní skutečností však bylo, že nyní mohly být krize vědecky vytvářeny.
(1. světová válka)
Moc byla nyní centralizována v hrůzné míře.
Nyní byl čas pro válku - skutečně velkou válku - de facto, 1. sv. válku.
Samozřejmě, že centrální bankéře,
politické záležitosti války nezajímají tak moc jako potenciál zisku,
a nic nevytváří dluhy tak, jako vedení války.
Anglie byla, do té doby, nejlepším příkladem.
V průběhu 119-tiletého období mezi založením Bank of England
a Napoleonovou porážkou u Waterloo,
byla Anglie ve válce 56 let.
A většinu toho zbývajícího času trávila přípravami na válku.
V 1. sv. válce půjčovali němečtí Rothschildové peníze Německu,
britští Rothschildové půjčovali peníze Britům,
a francouzští Rothschildové úvěrovali Francii.
V Americe byl J.P. Morgan obchodním zástupcem pro válečný materiál
jak pro Brity, tak pro Francouze.
Po šesti měsících ve válce se Morgan fakticky stal největším spotřebitelem na Zemi,
utrácejíce $10 milionů denně.
Jeho kanceláře na 23 Wall Street
byly obklopeny zprostředkovateli a obchodníky pokoušejícími se udělat obchod.
Ve skutečnosti to bylo tak špatné, že banka musela postavit ochranku u každých dveří,
a u domovů partnerů rovněž.
Mnozí z New Yorkských bankéřů rovněž vydělávali na válce.
Prezident Wilson ustanovil Bernarda Baruche aby vedl výbor válečného průmyslu.
Podle historika Jarnese Perloffa, jak Baruch tak Rockefellerové
vydělali v průběhu války kolem $200 milionů.
Ale zisk nebyl jediným motivem. Byla tu rovněž msta.
Money Changers nikdy neodpustili carovi
jeho podporu Lincolnovi v průběhu občanské války.
Rusko bylo také posledním významným evropským národem,
který odmítl svolit projektu soukromě vlastněné centrální banky.
Tři roky po 1. sv. válce propukla
ruská revoluce, která svrhla cara a dosadila komunistickou pohromu.
Jacob Schiff z Kuhn, Loeb & Co. se na své smrtelné posteli vychloubal,
že utratil $20 milionů za účelem porážky cara.
Peníze k podpoře revoluce rovněž proudily z Anglie.
Proč by někteří z nejbohatších lidí světa finančně podporovali komunizmus,
systém, který otevřeně sliboval zničení takzvaného kapitalizmu,
který je činil zámožnými?
Badatel Gary Allen vysvětlil, že to bylo takto:
"Pokud člověk pochopí, že socializmus není programem sdílení bohatství, ale ve skutečnosti je metodou upevnění a řízení bohatství,
pak zdánlivý paradox, že superboháči podporují socializmus přestane být paradoxem.
Místo toho se stane logickým, ba dokonce dokonalým nástrojem mocichtivých megalomanů.
Komunizmus, nebo přesněji socializmus, není hnutím utlačovaných mas, ale ekonomických elit."
Jak W. Cleon Skousen vyjádřil ve své knize "The Naked Capitalist" (Nahý kapitalista) z r. 1970:
"Moc jakéhokoli původu je náchylná k chuti po další moci...
Bylo téměř nevyhnutelné, že super-boháči budou jednoho dne usilovat nejen o ovládání svého vlastního bohatství, ale i bohatství celého světa.
Aby toho dosáhli, byli zcela ochotní krmit ambice po moci hladových politických spiklenců,
kteří byli oddáni svržení všech existujících vlád a nastolení centrální, celosvětové diktatury."
Ale co když se tito revolucionáři vymknou kontrole
a pokusí se uchvá*** moc od těch superboháčů?
Nakonec to byl Mao Tse Tung, kdo roku 1938 uvedl svou pozici týkající se moci:
"Politická moc vyrůstá ze sudu střelného prachu."
Osa Wall Street/Londýn si vybrala přijmout to riziko.
Hlavní plánovač se pokusil ovládat skupiny komunistických revolucionářů
rozdáváním obrovského množství peněz, když poslouchali,
a zmenšováním jejich peněžních zdrojů, nebo dokonce financováním jejich opozice,
když se vymknou kontrole.
Lenin začal chápat, že
ačkoliv byl absolutním diktátorem v novém Sovětském svazu,
nedržel finanční opratě;
někdo jiný byl v tichosti u moci:
"Stát nefunguje, jak jsme chtěli. Auto neposlouchá.
Člověk je za volantem a zdá se, že ho řídí, ale auto nejede žádaným směrem.
Pohybuje se podle přání jiné síly."
Kdo byl za tím?
Rep. Louis T. McFadden, předseda Sněmovní bankovní
a měnové komise po celou dobu 20-tých let
a v průběhu velké krize 30-tých let, to vysvětlil takto:
"Směrování ruské historie bylo rozhodně ovlivněno zásahy mezinárodních bankéřů...
Sovětská vláda obdržela od FEDu dluhopisy Spojených států... prostřednictvím Chase Bank.
Anglie vybrala naše peníze prostřednictvím FEDu a přepůjčila je na vysoké úroky Sovětské vládě...
Dnětropetrovská přehrada byla vybudována za dluhopisy nezákonně odňaté z U.S. státní pokladny zkorumpovaným a nečestným FEDem."
Jinak řečeno, FED a Bank of England,
na příkaz mezinárodních bankéřů, kteří tyto ovládaly,
vytvářely monstrum, které bude 7 dekád pohánět
bezprecedentní komunistickou revoluci, válčení, a hlavně - dluh.
Myslíte-li si, že snad Money Changers
komunizmus rozběhli a pak *** ním ztratili kontrolu, vězte, že
roku 1992, Washingtonský Times informoval, že ruský prezident Boris Jelcin
byl rozčílen, že většina z přicházející zahraniční pomoci je odčerpávána
"rovnou zpět do pokladen západních bank jako splátky dluhů."
Nikdo, realisticky uvažující, nemůže tvrdit, že války tak rozsáhlé, jako byla ta 1. světová,
mají jen jednu příčinu. Války jsou složité záležitosti se spoustou způsobujících faktorů.
Ale na druhou stranu může být stejnou měrou hloupé
ignorovat, coby primární příčinu 1. sv.v., ty, kteří profitují z války nejvíce.
Role Money Changers není divokou konspirační teorií.
Měli motiv - krátkodobý, sloužící ve vlastní prospěch,
stejně tak jako dlouhodobý, politický motiv půjčování totalitním vládám,
kdy si Money Changers udržovali finanční vliv
k ovládání, jakkoli se mohou politici vynořit coby vůdci.
Dále uvidíme, jaký je konečný politický cíl Money Changerů pro svět.
(Velká hospodářská krize)
Krátce po 1.sv.v., celková politická agenda
Money Changerů začala být jasná.
Nyní, když ovládali národní ekonomiky jednotlivě,
byla dalším krokem konečná podoba splynutí:
světová vláda.
Návrhu nové světové vlády byla dána nejvyšší priorita
na Pařížské mírové konferenci po 1.sv.v.
Nazývalo se to "League of Nations" - Liga národů.
Ale k velkému překvapení Paula Warburga a Bernarda Baruche,
kteří se účasnili mírové konference s prezidentem Wilsonem,
svět ještě nebyl připraven zrušit národní hranice.
Vlastenectví stále pevně tlouklo v lidských srdcích.
Např. Lord Curzon, britský ministr zahraničí,
nazýval Ligu národů dobrým vtipem.
Dokonce i přesto, že řádnou politikou britské vlády bylo podporovat ji.
K potupení prezidenta Wilsona,
ani U.S. kongres neratifikoval tuto ligu.
I přes skutečnost, že liga byla ratifikována spoustou jiných národů,
bez peněz plujících z U.S. státní pokladny, Liga zanikla.
Po 1.sv.v. rostla únava americké veřejnosti
z mezinárodní politiky demokrata Woodrowa Wilsona.
V prezidentských volbach r. 1920,
Drtivě vyhrál republikán Warren Harding s více než 60% voličů.
Harding byl vášnivý přívrženec jak bolševizmu, tak Ligy národů.
Jeho zvolení, jež započalo 12-tiletou éru
republikánských prezidentů v Bílém domě,
vedlo k nebývalému období prosperity známému jako báječná 20-tá léta.
I přes skutečnost, že válka uvrhla Ameriku do dluhu
desetkrát většího než občanská válka,
Americká ekonomika prudce rostla.
V průběhu války se zlato rozlévalo zemí
a pokračovalo to i po té.
Na začátku 20-tých let, guvernér této banky,
Federal Reserve Bank of New York,
muž, jež se jmenoval Benjamin Strong,
se často setkával s uzavřeným a výstředním guvernérem Bank of England,
Montaguem Normanem.
Norman byl odhodlán nahradit zlato,
které Anglie pozbyla v U.S. v průběhu 1.sv.v.,
a vrá*** Bank of England na její dřívější dominantní pozici ve světě financí.
K tomu všemu, na zlato bohatou
Americkou ekonomiku opět vyřadit z provozu
zrovna tak, jak se tomu stalo po občanské válce.
V průběhu následujících 8-mi let, poté co prezident znárodnil Harding a Coolidge,
gigantický národní dluh vybudovaný v průběhu 1.sv.v.
byl snížen o 38%, na $16 miliard.
Pokud jde o procenta, největší snížení v U.S. historii.
V průběhu voleb v roce 1920, Warren Harding a Calvin Coolidge
narazili na Jamese Coxe, guvernéra Ohia,
a málo známého Franklina D. Roosevelta,
který předtím vystoupal na nevysoký post
Wilsonova asistenta tajemníka námořnictva.
Po své inauguraci Harding rychle formálně ukončil Ligu národů.
Pak rychle snížil domácí daně,
zatímco clo rostlo do rekordních výšin.
Toto byla příjmová (daňová) politika, kterou by většina z otců zakladatelů
jistě schválila.
V průběhu svého druhého roku v úřadu, Harding v průběhu cesty vlakem na západ onemocněl
a náhle zemřel.
Ačkoli pitva nebyla vykonána,
bylo řečeno, že příčinou byl buď zápal plic, nebo otrávené jídlo.
Když Coolidge převzal úřad, pokračoval v Hardingově domácí ekonomické politice
vysokých cel na dovoz při snižování daní.
Výsledkem byl ekonomický růst takového rozsahu, že (státní) příjmy stále rostly.
To muselo být nyní zastaveno.
Tak, jak už to udělali mnohokrát předtím,
Money Changers se rozhodli, že je čas na zhroucení Americké ekonomiky.
FED začal zaplavovat zemi penězi.
V průběhu těchto let zvětšili peněžní objem o 62%.
Peníze byly hojné.
Proto se toto období nazývá "roaring twenties".
Před svou smrtí v roce 1919, bývalý prezident Teddy Roosevelt
upozornil Američany, co se chystá.
Jak oznámily NY Times vydané 27. března 1922, Roosevelt řekl:
"Tihle mezinárodní bankéři a podílníci Rockefellerovi Standard Oil ovládají většinu novin a sloupky v těchto listech bijí
do návrhů, nebo zapuzují veřejné úředníky, kteří odmítají budovat mocnou zkorumpovanou kliku, která vytváří neviditelnou vládu."
Den předtím, v NY Times, starosta NY, John Highland
citoval Roosevelta a káral ty, jež spatřoval, jak uchopují moc *** Amerikou,
jejich politickou mašinérii a jejich tisk:
"Varování T. Roosevelta je dnes velice ***časové kvůli ohrožení naší země touto neviditelnou vládou,
která, jako obrovská chobotnice, roztahuje svá slizká chapadla *** městem, státem a národem...
Svými dlouhými a mocnými chapadly ucvacuje naše vysoké úředníky, zákonodárné orgány, školy, soudy, noviny a veškeré agentury vytvořené pro ochranu veřejnosti...
Abychom se vyhli zevšeobecňování, dovolte mi říci, že hlavou této chobotnice jsou podílníci Rockefellerovy Standard Oil a malá skupinka mocných bankovních domů obecně zmiňovaná jako mezinárodní bankéři.
Ta malá klika mezinárodních bankéřů fakticky ovládá U.S. vládu pro své vlastní sobecké účely.
Ve skutečnosti ovládají obě politické strany, píší politické programy, vyhrabávají stranické vůdce, využívají čelní představitele soukromých společností,
a uchylují se k jakýmkoliv metodám, aby vtlačili do nominací na vysoké veřejné úřady jen kandidáty ochotné poslouchat zkorumpované velké společnosti...
Tito mezinárodní bankéři a podílníci Rockefellerovi Standard Oil ovládají většinu novin a časopisů v této zemi.
Proč lidé neslyšeli tak důrazné varování a dožadování se,
aby Kongres anuloval své schválení Federal Reserve Act z r. 1913?
Protože, vzpomeňte si, byla to ta báječná 20-tá léta:
stabilní růst bankovních půjček přispíval k růstu trhu.
Jinak řečeno, zrovna tak, jak je tomu dnes (v r. 1996), v období prosperity,
se nikdo nechce starat o ekonomické otázky.
Ale na celé té prosperitě byla temná stránka.
Podniky expandovaly a sílily na dluh.
Spekulace na prudce rostoucí akciový trh se začínaly vymykat kontrole.
Ačkoliv vše vypadalo růžově, byl to hrad postavený na písku.
Když bylo vše připraveno, v dubnu roku 1929, Paul Warburg,
otec FEDu, vydal tajnou radu
jež upozorňovala jeho kamarády, že zhroucení a celonárodní krize je jistá.
V srpnu 1929, začala FED stahovat peníze.
Není náhoda, že životopisy
všech gigantů Wall Street této doby,
Johna D. Rockefellera, J.P. Morgana, Bernarda Berucha atd.
je vždy obdivují, že opustili akciový trh právě před jeho krachem
a přeměnili všechna svá aktiva v hotovost nebo ve zlato.
24. října 1929, velcí NY bankéři
stáhly své 24-hodinové makléřské půjčky.
To znamenalo, že jak makléři tak zákazníci
museli vysypat své akcie na trh, aby pokryli své půjčky,
bez ohledu na cenu, za jakou je budou muset prodat.
Výsledkem bylo, že se trh zhroutil, a ten den je známý jako "Černý pátek".
Jak napsal John Kenneth Galbraith v knize "Velký krach roku 1929",
v době vrcholu prodejního šílenství přivedl Bernard Beruch Winstona Churchilla
na návštěvní galérii Newyorské burzy,
aby se stal svědkem té paniky a zapůsobil na něj svou mocí
*** divokými událostmi dole v přízemí.
Kongresman Louis McFadden,
předseda Parlamentní komise *** bankovnictvím a měnou v období let 1920 až 1931,
věděl, koho obvinit.
Obvinil FED a mezinárodní bankéře ze zorganizováni krachu.
"To nebylo náhodou. Byla to pečlivě zinscenovaná událost...
Mezinárodní bankéři tady usilovali o vznik zoufalství, aby se tak mohli stát vládci nás všech.
Ale McFadden šel dokonce ještě dál:
otevřeně je obvinil, že způsobili krach proto,
aby ukradli americké zlato.
V únoru 1931, uprostřed krize, to vyjádřil takto:
Myslím si, že může být těžko zpochybnitelné, že evropští státníci a finančníci jsou připraveni téměř jakýmkoli prostředkem
rychle znovuzískat zlaté akcie, o které Evropa přišla ve prospěch Spojených států jako důsledek 1.sv.v."
Curtis Dall, makléř bratrů Lehmanů,
byl na půdě burzy v den krachu.
V jeho knize z r. 1970, "FDR: my exploited father in law" (můj vykořisťovaný švagr),
vysvětlil, že krach byl spuštěn
plánovaným náhlým nedostatkem peněz na NY peněžním trhu.
"Ve skutečnosti to bylo zamýšlené 'oškubání' veřejnosti Celosvětovými vládci peněz spuštěné náhlým nedostatkem likvidních peněz na NY peněžním trhu.
V průběhu několika týdnů, majetek v hodnotě $3 miliard jednoduše zmizel.
V průběhu roku bylo ztraceno $40 miliard.
Ale opravdu se to ztratilo? A nebo se to jednoduše soustředilo do několika málo rukou?
A co dělal FED?
Na místo toho, aby se hnal ekonomice pomoci,
rychlým snížením úrokových sazeb ke stimulaci ekonomiky,
FED pokračoval, jako žába na prameni, ve ztenčování peněžních zdrojů,
prohlubuje tak krizi.
V období let 1929 až 1933,
Zredukoval FED peněžní zdroje o dalších 33%.
Ačkoli většina Američanů nikdy neslyšela,
že FED byl příčinou krize,
je to velmi dobře známo mezi vrcholovými ekonomy.
Milton Friedman, držitel Nobelovy ceny za ekonomii, nyní na Stanfordské univerzitě,
"FED rozhodně způsobil velkou (hospodářskou) krizi zmenšením množství měny v oběhu o 1/3 mezi lety 1929 - 1933."
Ale peníze, o něž přišla většina Američanů v průběhu krize,
se jednoduše neztratily.
Byly prostě přerozděleny do rukou těch,
kteří byli informováni před začátkem krize a nakoupili zlato,
což je vždycky bezpečné místo pro umístění našich peněz před krizí.
Ale americké peníze rovněž odešly do zahraničí.
Je neuvěřitelné, že když se prezident Hoover hrdinsky pokoušel zachránit banky
a podpořit podniky,
s miliony hladovějících Američanů, když se velká krize prohloubila,
byly miliony dolarů utráceny za obnovu Německa
po škodách způsobených v 1.sv.v.
Osm let předtím, než Hitler napadl Polsko,
poslanec Louis McFadden,
předseda poslanecké bankovní a měnové komise,
upozornil kongres, že Američané financují Hitlerův vzestup k moci.
"Po 1.sv.v. upadlo Německo do rukou Německých mezinárodních bankéřů.
Tito bankéři jej získali a nyní mají jeho zámky, akcie a hlavně.
Koupili si jeho průmysl, mají hypotéky na jeho půdu, kontrolují jeho produkci a veškeré jeho veřejné služby.
Mezinárodní němečtí bankéři dotovali současnou německou vládu
a rovněž zásobili A. Hitlera všemi penězi, které použil pro svou rozhazovačnou kampaň k vytvoření hrozby Brueningově vládě.
Když Bruening přestal poslouchat příkazy německých mezinárodních bankéřů, Hitler uvrhl Němce do poroby.
Prostřednictvím FEDu bylo více než $30 miliard amerických peněz napumpováno do Německa...
Všichni jste slyšeli o utrácení, které proběhlo v Německu...
jeho moderní obydlí, skvělé planetária, tělocvičny, bazény, kvalitní veřejné dálnice, dokonalé továrny.
Vše to bylo uděláno za naše peníze. Ty všechny byly dány Německu prostřednictvím FEDu.
FED napumpoval do Německa tolik miliard dolarů, že se obávají sdělit celkovou částku.
Franklin D. Roosevelt vyhrál r. 1932 prezidentské volby.
Když byl Roosevelt v úřadu,
okamžitě vyhlásil dalekosáhlá bezpečnostní bankovní opatření,
jež však nezpůsobili nic jiného, než zvýšení moci FEDu *** peněžním oběhem.
Tehdy, a pouze tenkrát, začal FED konečně
uvolňovat pokladny a sytit novými penězi
hladovějící Američany.
(Franklin Delano Roosevelt 2. světová válka)
Zpočátku Roosevelt ostře vystupoval proti Money Changers
coby proti důvodu krize.
Věřte nebo ne, ale 4. března 1933 prohlásil při svém inauguračním projevu toto:
"Praktiky bezohledných money changers stojí obžalovány před soudem veřejného mínění, odmítnuty srdci a myšlenky lidu...
Money changers utekli ze svých vysokých křesel v chrámu naší civilizace."
Ale o dva dny později, vyhlásil Roosevelt bankovní svátek a zavřel všechny banky.
Později toho roku, Roosevelt postavil mimo zákon soukromé vlastnění zlatých cihel
a všech zlatých mincí vyjma vzácných mincí.
Většina zlata nacházející se v rukou průměrných Američanů
byla ve formě zlatých mincí.
Toto nové nařízení bylo, ve skutečnosti, konfiskace.
Ti, kteří nevyhověli, riskovali až 10 let vězení
a pokutu $10 000, ekvivalent dnešních $100 000.
Venku, v malých městech Ameriky, někteří lidé nedůvěřovali Rooseveltovu nařízení.
Mnozí byli rozpolceni mezi uchováním si svého těžce nabytého bohatství
nebo uposlechnutím vlády.
Těm, kteří odevzdali své zlato, byla za něj zaplacena oficiální cena:
$20.66 za unci.
Konfiskační nařízení bylo tak nepopulární,
že nikdo nikde ve vládě se pod to nechtěl podepsat.
Žádný kongresman se k tomu nehlásil.
Při podpisovém obřadu ujistil prezident Roosevelt všechny přítomné,
že není autorem tohoto a veřejně uvedl,
že to dokonce ani nečetl.
Dokonce i tajemník státního pokladu řekl, že to také nikdy nečetl,
říkajíc, že to bylo "to, co chtěli experti".
Roosevelt přesvědčil veřejnost, aby vydala své zlato,
se slovy, že vytažení národních zdrojů je nezbytné
k vytažení Ameriky z krize.
S velkými fanfárami přikázal zbudovat nový sklad zlatých cihel,
k držení hor zlata, které U.S. vláda
protiprávně zkonfiskovala.
Roku 1936, byl U.S. sklad zlatých cihel ve Fort Knox dokončen
a v lednu 1937 do něj začalo plynout to zlato.
Zlodějina věků mohla pokračovat.
Roku 1935, když bylo všechno zlato odevzdáno,
byla úřední cena zlata najednou zvýšena na $35 za unci.
Ale léčkou bylo, že jen cizinci mohli prodávat své zlato za tuto novou vyšší cenu.
Money Changers, kteří se řídili Warburgovou poznámkou
a opustili akciový trh právě před krachem
a nakoupili zlato za $20.66 za unci a pak ho přepravili do Londýna,
jej nyní mohli přivézt zpět a prodat zpátky vládě
a téměř zdvojnásobily své peníze,
zatímco průměrní Američané hladověli.
Sklad zlatých cihel v Fort Knox
se nachází tady uprostřed fortknoxské vojenské rezervace,
30 mil jihozápadně od Louisville, Kentucky.
Toto je nejblíže, jak nám bylo dovoleno se ke skladu přiblížit,
přes roky dopisování si s členy kongresu, aby dovolili vpustit náš štáb dovnitř.
Čtyři akry země bezprostředně obklopující tu budovu
jsou chráněny elektrickým ocelovým plotem,
otevřeným příkopem a čtyřmi strážními stanovišti se samopaly v rozích.
Když začalo zlato přijíždět, 13. ledna 1937,
bylo tu nebývalé zabezpečení.
Tisíce oficiálních návštěvníků sledovalo příjezd
devíti železničních ***ónů z Filadelfie,
chráněných ozbrojenými vojáky, poslanými inspektory, agenty tajných služeb
a ochrankou U.S. mincovny.
Bylo to všechno velké divadlo:
Zásoby Amerického zlata z celé země byly staženy,
údajně ve veřejném zájmu,
a pak bezpečně schovány ve Fort Knox.
Ale všechno to zabezpečení bude brzy prolomeno vládou samotnou.
Nyní byla scéna připravena na skutečně velkou válku,
válku, ve které bude přibývat mrtvých mnohem více, než v té 1.sv.v.
Například, v r. 1944 samotném, byl U.S. národní příjem jen $183 miliard,
přesto bylo $103 miliard utraceno ve válce.
To bylo 30ti násobné tempo utrácení než za 1.sv.v.
De facto, americký daňový poplatník nesl více než 55% celkových spojeneckých nákladů války.
Ale, stejně důležité je, že prakticky každý národ zapletený do 2.sv.v.
velmi znásobil svůj dluh.
V U.S. např., se federální dluh z počátečních $43 miliard v r. 1940
zvýšil na $257 miliard v r. 1950, zvýšení o 598%.
Mezi léty 1940 a 1950 se japonský dluh nafoukl o 1348%.
francouzský dluh vyrostl o 583% a kanadský o 417%.
Po válce byl svět rozdělen do dvou ekonomických táborů.
Komunisticky řízené ekonomiky na jedné straně
vs. monopolní kapitalistické na straně druhé,
připravené soupeřit v nekončícím a vysoce ziskovém zbrojení.
To byl konečně čas pro centrální bankéře, aby se pustili
do jejich třístupňového plánu centralizace ekonomických systémů
celého světa
a nakonec přišli se svou globální světovou vládou, nebo "New World Order" (Novým světovým řádem).
Fáze tohoto plánu byly:
Krok 1: ovládnutí národních ekonomik celého světa centrálními bankami.
Krok 2: centralizovat regionální ekonomiky prostřednictvím organizací
jako je Evropská měnová unie a regionální obchodní unie jako NAFTA.
Krok 3: centralizace světové ekonomiky prostřednictvím "World Central Bank" (Světové centrální banky),
a světové měny a ukončení národní nezávislosti prostřednictvím zrušení
všech cel smlouvami jako je GATT.
Krok 1 už byl dokončen dávno.
kroky 2 a 3 jsou výrazně rozvinuty, blízko dokončení.
A co zlato?
Mezi centrálními bankami, je nyní největším držitelem zlata IMF (Mezinárodní měnový fond).
On a centrální banky nyní ovládají 2/3 zlata na světě,
což jim dává schopnost ovládat trh se zlatem.
Pamatuj si zlatý zákon Money Changers:
"Kdo má zlato, dělá zákony".
Ale než se dostaneme k řešení našeho problému,
podívejme se, co se stalo se vším tím zlatem ve Fort Knox.
Protože pokud neporozumíme, že to zlato bylo ukradeno,
dovolíme sami sobě, abychom byli dohnáni ke špatnému řešení:
zlatem podložené měně.
Většina Američanů stále věří, že to zlato je pořád tady ve Fort Knox.
Na konci 2.sv.v., Fort Knox obsahoval přes 700 milionů uncí zlata,
úžasných 70% všeho zlata na světě.
Kolik zbývá? Nikdo neví.
I přesto, že federální zákon vyžaduje
fyzický roční audit zlata ve Fort Knox,
státní pokladna jej trvale odmítá provést.
Pravdou je, že hodnověrný audit toho, co tu zbylo,
nebyl proveden od té doby, co prezident Eisenhower jeden nařídil v r. 1953.
Kam odešlo Americké zlato z Fort Knox?
V průběhu let, bylo prodáno Evropským Money Changers
za $35 za unci.
Vzpomeňte: stalo se tak v době, kdy bylo ilegální pro Američany
koupit si něco, ze svého vlastního zlata z Fort Knox.
De facto je jeden velmi neslavný případ,
kdy rodina Firestonových zřídila řetězec předstíraných společností
za účelem nakoupení fortknoxského zlata, a jeho uložení ve Švýcarsku,
nikdy se dotknouce U.S. pobřeží.
Nicméně byli nakonec chyceni a úspěšně obžalováni.
Nakonec, roku 1971, bylo v tajnosti všechno ryzí zlato vyjmuto z Fort Knox,
a odvezeno zpět Londýna.
Jakmile bylo zlato pryč z Fort Knox,
prezident Nixon uzavřel zlaté okno
zrušením Rooseveltova zákona o zlaté rezervě z roku 1934,
a konečně tak opět umožnil Američanům nakupovat zlato.
Přirozeně, že ceny zlata začaly okamžitě prudce stoupat:
o 9 let později, se zlato prodávalo za $880 za unci,
25-ti násobek ceny za kterou bylo zlato z Fort Knox prodáno.
Jeden by si mohl myslet, že někdo ve vládě
se mohl dozvědět o tom, co se chystá, a prásknout to.
Největší majlant v historii peněz byl ukraden.
Připomeňme si starý film s Jamesem Bondem "Goldfinger".
Dobrá, ve skutečnosti byl Ian Flaming, autor série o Jamesi Bondovi,
hlavou britské kontrašpionážní služby MI5.
Někteří ve špionážní komunitě věří,
že mnoho ze svých fikcí napsal jako varování - tak, jak to mnoho autorů fikcí dělá.
Může-li být odstranění všeho toho zlata z Fort Knox
viděno jako úmyslné vyplenění U.S. pokladu,
pak takováto operace mohla být činěna po celá léta.
Totiž 40 let.
Jistě dost dlouho na to, aby se o tom Fleming dozvěděl a pokusil se tomu zabránit.
Tak jak jen se ten příběh o vyloupení zlata z Fort Knox dostal ven?
Všechno to začalo článkem v NY časopise v r. 1974.
Ten článek zmapoval, že rodina Rockefelleru manipuluje FEDem,
aby rozprodával fortknoxské zlato za zlodějsky nízkou cenu
anonymním evropským spekulantům.
O 3 dny později, anonymní zdroj příběhu,
Louise Auchincloss Boyerová, záhadně zemřela pádem
z okna svého bytu v NY v 10-tém patře.
Jak paní Boyerová věděla
o Rockefellerově spojení na Fort Knoxkou zlatou loupež?
Byla dlouholetou sekretářkou Nelsona Rockefellera.
Po následujících 14 let, tento muž Ed Durell, zámožný průmyslník z Ohia,
se oddal hledání pravdy týkající se fortknoxského zlata.
Napsal tisíce dopisů více než 1000 vládních a bankovních úředníků
pokoušejíce se zjistit, jak mnoho zlata zmizelo
a kam se poděl jeho zbytek.
Edith Roosevelt, vnučka prezidenta Teddyho Roosevelta,
zpochybňovala aktivity vlády v březnových (1975)
the New Hampshire's Sunday news:
"Obvinění ze zmizení zlata z našeho Fort Knoxkého trezoru je široce diskutováno v evropských finančních kruzích.
Matoucí však je, že administrativa nepospíchá přesvědčivě demonstrovat, že není důvod obávat se o naše zlato - jestli tomu tak ve skutečnosti je."
Bohužel, Ed Durell nikdy nedosáhl svého hlavního cíle:
celkového auditu zlatých rezerv ve Fort Knox…
Je neuvěřitelné, že největšímu pokladu na světě se dostalo tak malo účetnictví a auditu.
To zlato patřilo Američanům,
ne Federal Reserve a jeho zahraničním vlastníkům.
Jedna věc je jistá: vláda by mohla odfouknout všechny tyto spekulace pryč
v několika dnech prostřednictvím veřejného auditu
za nemilosrdného dohledu kamer médií.
Ale bylo rozhodnuto neučinit tak.
Člověk musí usoudit, že se bojí pravdy,
co by ten audit mohl odhalit.
Čeho se tak vláda obává?
Tady je odpověď: když prezident Ronald Reagan převzal r. 1981 úřad,
jeho konzervativní kamarádi na něj naléhali, aby prostudoval uskutečnitelnost
návratu zlatého standardu
jako jedinou cestu, jak držet na uzdě vládní výdaje.
Znělo to jako rozumná alternativa,
a tak prezident Reagan jmenoval skupinu mužů zvanou "Gold Commission" (Zlatá komise),
aby prostudovala situaci a podala zprávu kongresu.
to, co Reaganova Gold Commission oznámila kongresu v r. 1982,
bylo následující, šokující odhalení týkající se zlata:
U.S. státní poklad nevlastní vůbec žádné zlato.
Všechno to zlato, které zbylo ve Fort Knox,
nyní vlastní Federal Reserve,
skupina soukromých bankéřů, jako ručení za národní dluh.
Nikdy předtím, popravdě řečeno,
nebylo tak moc peněz ukradeno z rukou veřejnosti
a dáno do rukou malé skupinky soukromých investorů:
Money Changers.
(Mezinárodní měnový fond "the International Monetary Fund"/ Světová banka),
Stojím před ústředím "the International Monetary Fund" (MMF),
nacházejícího se ve Washingtonu D.C.
Přes ulici, zrovna tamhle, je ústředí "the World Bank" (Světové banky).
Co je to za organizace? Kdo je ovládá?
A zejména, nejsou v pozadí vytváření
gigantické krize celosvětového rozsahů?
Vraťme se zpátky v čase do období důsledků 1.sv.v.
Lidé byli unaveni válčením.
A tak, pod hlavičkou chlápků za udržení míru,
mezinárodní bankéři vymysleli
k ještě většímu upevnění moci.
Prohlašujíce, že pouze mezinárodní vláda může zastavit období světových válek,
Money Changers protlačili návrh na světovou vládu,
jež by stála na 3 nohách:
světové centrální bance, jež by se nazývala "Bank of International Settlements" (Banka pro mezinárodní platby),
světové soudní moci, jež by se nazývalo "the World court" (světový soudní tribunál) umístěný v Haagu v Nizozemí
a světové výkonné moci a zákonodárství, jež by se nazývalo League of Nations.
Jak rádce prezidenta Clintona, Georgetownský historik Carrol Quigley,
napsal r. 1966 ve své knize "Tragedy and Hope" (Tragedie a ***ěje):
"Síly finančního kapitalizmu měly dalekosáhlé plány,
nic menšího než vytvořit světový systém finanční kontroly v sokromých rukou,
schopný ovládat politický systém každé země a ekonomiky světa jako celku.
Tento systém by byl ovládán feudálním způsobem centrálními bankami světa fungujícími ve shodě,
prostřednictvím tajných ujednání vzešlých z četných schůzek a zasedání.
"Vrcholem systému měla být Banka pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements) ve švýcarské Basileji,
soukromá banka vlastněná a řízená světovými centrálními bankami, které samy byly soukromé společnosti.
Každá centrální banka... Se dožadovala ovládání své vlády svou schopností ovládat půjčky ministerstva financí,
ovládat zahraniční směny, ovlivňovat úroveň ekonomické aktivity země,
a ovlivňovat spolupracující politiky pozdějšími ekonomickými odměnami v obchodním světě."
I přes mohutný tlak ze strany mezinárodních bankéřů a tisku,
hrstka U.S. senátorů, vedená senátorem Henrim Cabbotem Lodgeem,
udržela U.S. mimo tyto intriky.
Bez U.S. účasti, byla League odsouzena k záhubě.
Neuvěřitelně, dokonce i přesto, že U.S. odmítla Světovou banku, BIS (Banka pro mezinárodní platby),
NY Federal Reserve ignoroval svou vládu
a arogantně odeslal zástupce do Švýcarska
aby se podíleli na schůzích centrálních bankéřů
právě až do r. 1994,
kdy do ní byla U.S. konečně oficiálně zavlečena.
Když byly jejich plány na světovou vládu zmařeny,
bankéři se uchýlili ke starému scénáři:
k další válce, jež zlomí odpor ke světové vládě,
zatím co oni budou sklízet hezké zisky.
Za tímto účelem, Wall Street pomohla obnovit Německo
prostřednictvím Thyssen Banks,
jež byla propojena s Hermanovými zájmy v NY,
stejně tak, jako Chase Bank dříve vypomohla při financování
bolševické revoluce v Rusku v průběhu 1.sv.v.
Chase Bank byla ovládána rodinou Rockefellerů.
Později, byla sjednocena s Warburgovou Manhattan Bank
do podoby the Chase-Manhattan Bank.
Nyní je sjednocena s Chemical Bank of NY,
což z ní činí největší bankou na Wall Street.
Jejich strategie fungovala: přestože před 2.sv.v. byla zažehnána,
nyní byla světová vláda na správné cestě.
Roku 1944 v Bretton Woods, New Hampshire,
byly IMF (MMF) a World Bank (Světová banka) přijaty s plnou U.S. účastí.
Ta druhá League of Nations, přejmenovaná na United Nations (Spojené národy),
byla schválena v r. 1945.
Brzy rovněž začal fungovat mezinárodní soudní systém.
Veškerý předválečný účinný odpor proti těmto mezinárodním orgánům
se v žáru války vypařil, jak bylo plánováno.
Tyto nové organizace jednoduše zopakovali ve světovém měřítku to,
co National Banking Act (Národní bankovní zákon) z r. 1864
a Federal Reserve Act (zákon o federální rezervě) z r. 1913
nastolily v U.S.A.
Vytvořili bankovní kartel skládající se ze světových centrálních bank,
jež na sebe pozvolna přebíraly moc diktovat úvěrovou politiku
bankám všech národů.
Například, zrovna tak, jako Federal Reserve Act
dal souhlas k vytvoření nové národní nekryté měny
nazvané Federal Reserve notes (FED bankovky),
IMF (MMF) vydal oprávnění k vydávání světových nekrytých peněz
nazvaných Special Drawing Rights (zvláštní práva čerpání), neboli SDRs.
Doposud, IMF (MMF) vytvořil více než $30 miliard SDR.
Členské národy jsou nuceny, aby byly jejich měny
zcela směnitelné za SDR.
Roku 1968, Kongres schválil zákony
opravňující FED přijímat SDR jako rezervy v U.S.A.
a vydávat bankovky FEDu výměnou za SDR.
Co to znamená?
Znamená to, že v U.S.A., už jsou SDR součástí legitimních peněz.
A co zlato?
SDR již jsou částečně podloženy zlatem,
a se 2/3 světového zlata, které je nyní v rukou centrálních bank,
mohou Money Changers vytvářet světovou ekonomickou budoucnost,
v níž se mohou, ve všech směrech, považovat za nejziskovější.
Pamatujte: stejně tak, jak je FED ovládána svým výborem guvernérů (správců),
IMF (MMF) je ovládána svým výborem guvernérů,
kteří jsou buď hlavami různých centrálních bank,
nebo představiteli různých úřadů národních pokladů,
jež jsou ovládány svými centrálními bankami.
Hlasovací síla v IMF (MMF) zaručuje U.S.A. a U.K. (Spojené království),
což jsou výslovně FED a Bank of England,
faktickou kontrolu.
Stejně tak, jak FED ovládá množství peněz v U.S.A.,
BIS, IMF a World Bank ovládají množství peněz na světě.
A tak vidíme opakování podvodu starých zlatníků,
kopírovaného v celonárodním měřítku centrálními bankami jako je FED,
a v mezinárodním měřítku těmito třemi pákami Světové centrální banky.
Způsobují tyto organizace (BIS, IMF a World Bank),
jež společně nazýváme "World Central Bank" (Světovou centrální bankou),
v této době zvětšování a zmenšování světových peněz?
Ano.
Regulace byly uvedeny v činnost roku 1988, když BIS (Banka pro mezinárodní platby)
vyžadovala od světových bankéřů, aby zvýšili svůj kapitál a rezervy
na 8% pasív do roku 1992.
Zvýšený kapitál žádal ustavení vrchního limitu
pro půjčování na základě dílčí rezervy,
podobné požadavkům na hotovostní rezervu.
Co tato zdánlivě bezvýznamná regulace,
vytvořená ve Švýcarsku před 8-mi lety, znamená pro svět?
Znamená to, že naše banky nemohou půjčovat více a více peněz,
k nákupu více a vícekrát před další krizí,
jelikož je nyní nastaven maximální úvěrový poměr.
To znamená, že národy s nejmenšími bankovními rezervami ve svém systému,
už pocítily ten hrůzostrašný efekt úvěrového omezení,
když se jejich banky vyšplhaly ve získávání potřebných peněz, aby zvýšili své rezervy na 8%.
Ke získání peněz, museli prodat své akcie,
což zbídačilo jejich akciové trhy
a započalo krize v jejich zemích.
Japonsko, jež bylo v roce 1988 mezi těmi s nejmenší kapitálové a rezervními požadavky,
a tudíž bylo nejvíce postiženo tou regulací,
už má zkušenost z finančního krachu, jež začal téměř okamžitě v roce 1989,
jež úplně zničil 50% hodnoty jeho akciového trhu do r. 1990
a 60% hodnoty jeho komerčních nemovitostí.
Bank of Japan už snížila svou úrokovou sazbu 0.5%,
a prakticky tak rozdávala peníze, aby zachránila ekonomiku,
ale krize se stále zhoršuje.
Díky $20-miliardové americké pomoci Mexiku,
už je finanční kolaps tohoto národa tady.
I přes tuto pomoc, ekonomika pokračuje v katastrofě.
Jedna obrovská půjčka za druhou se valí,
tím, jak se půjčky vytváří jednoduše pro to, aby Mexiko bylo schopno
splatit úroky ze starých půjček.
Na jihu Mexika, už chudí povstali,
když bylo každé volné peso vypumpováno ze země
k platbě úroků.
Je důležité poznamenat,
že přichází zásadní přesun moci,
kdy budou národy podřízeny nadnárodní moci WCB (Světové centrální bance),
ovládané hrstkou nejbohatších světových bankéřů.
Tak jak IMF (MMF) vytváří více a více SDR škrtem tužky do účetních knih IMF (MMF),
více a více národů si je půjčuje pro placení úroků svých rostoucích půjček
a pozvolna padají pod kontrolu
těchto beztvářných úředníků WCB.
Jak se tato celosvětová krize zhoršuje a rozprostírá,
dává to WCB moc *** ekonomickým životem a smrtí těchto národů.
Oni budou rozhodovat, který národ bude oprávněn získat další úvěr
a který národ bude umírat hladem.
Navzdory všem těm řečičkám o vývoji a zmírnění chudoby,
výsledkem je stabilní přesun bohatství od národů odsouzených k záhubě
k centrálním bankám vlastněným Money Changer,
které ovládají IMF (MMF) a Světovou banku.
Například, v r. 1992, umírající národy třetího světa,
jež si půjčily ze Světové banky,
zaplatily o $198 milionů více centrálním bankám rozvinutých národů
na zajištění záměrů Světové banky,
než ze Světové banky obdržely.
Všechno toto zvyšuje jejich trvalý dluh
výměnou za dočasné zmírnění jejich chudoby, jež je způsobena především půjčováním.
V současnosti již tyto platby převyšují sumu peněz z nových úvěrů.
Do roku 1992 dosáhl zahraniční dluh Afriky $290 miliard,
2,5 krát více než v roce 1980,
jehož výsledkem je prudce stoupající dětská úmrtnost
a nezaměstnanost, úpadek školství, bydlení
a celkového zdraví populace.
Celý svět čelí nesmírnému strádání,
momentálně ničící třetí svět a Japonsko,
a to vše ve prospěch Money Changers.
Jak vyjádřil jeden přední brazilský politik:
"3. světová válka už začala. Je to tichá válka. Proto však není méně pochmurná.:
Ta válka se žene dolů do Brazilie, Latinské ameriky a prakticky do celého 3. světa.
Namísto umírajících vojáků tady umírají děti.
Je to válka kvůli dluhu 3. světa. Její hlavní zbraní je úrok, zbraň mnohem účinnější než atomová bomba a drtivější než laserový paprsek.
(Shrnutí)
Ačkoliv by bylo absurdní ignorovat klíčovou roli
sehranou významnými rodinami jako
Rothschildové, Warburgové, Shiffové, Morganové a Rockefellerové,
při jakémkoliv prozkoumávání historie centrálního bankovnictví a bankovnictví dílčí rezervy,
pamatujte: do nynějška, centrální banky a velké komerční banky
jsou 3 století staré a hluboce zakořeněné
do ekonomického života mnoha národů.
Tyto banky už delší dobu nejsou závislé na chytrých jedincích
jako je Nathan Rothschild.
Před lety byla otázka vlastnictví důležitá, ale nyní už ne.
Například, jak Bank of England, tak Bank of France
byly po 2.sv.v. znárodněny, ale nic se nezměnilo,
vůbec nic.
Přetrvávají a pokračují v růstu, nyní pod ochranou mnoha zákonů,
placených politiků a zadlužených medií,
nedotčených měnícími se generacemi.
Tři století jim dala auru váženosti a úctyhodnosti;
staré školní vázanky jsou nyní nošeny šestou generací potomků,
kteří vyrostli v systému, který nemůže být nikdy zpochybněn,
že je pojmenován aby sloužil řídícím komisím
nesčetných dobročinných organizací.
Zaměřit dnes pozornost na jedince nebo rodiny,
nebo se pokusit vytřídit současné držitele moci,
poskytne málo smyslu a může být rozptýlením od nápravy.
Problém je mnohem větší než toto.
Je jím zkorumpovaný bankovní systém, který byl a je
používán k posílení ohromného bohatství v několika málo rukou,
což je náš současný ekonomický problém.
Změníme-li nyní jména hlavních hráčů,
pak se tento problém ani neztratí, ani nemine jeho účinek.
Rovněž, mezi množstvím úředníků pracujících pro Světovou banku,
centrální banky a mezinárodní banky,
má jen jejich nepatrný zlomek představu, o co tu doopravdy jde.
Bezpochyby by se zděsili, kdyby zjistili,
jak jejich práce přispívá k hrůzostrašnému zbídačování
a postupnému zotročování lidstva ve prospěch několika neuvěřitelně bohatých plutokratů.
A proto už doopravdy není užitečné zdůrazňovat roli jednotlivců.
Navíc ten problém dokonce přesahuje běžné spektrum politické pravice a levice.
Obojí, komunismus a socialismus, stejně tak jako monopolní kapitalizmus
byl využíván Money Changers.
Dnes profitují z obou stran nového politického spektra:
velké státní sociální dávky obhajuje tzv. levé křídlo,
vs. (versus) neo-konzervativisté kapitalizmu volného trhu,
kteří chtějí velkou vládu zcela mimo své životy, na pravém křídle.
Kterákoliv cesta znamená vítězství bankéřů.
Měnová reforma je nejdůležitější politická záležitost, jíž tento národ čelí.
Pro vysvětlení, přikročme ke shrnutí ducha Lincolnovy deklarace:
"bez zášti vůči komukoliv, se štědrostí ke všem".
Na začátku tohoto videa jsme položili několik znepokojivých otázek.
Ujistěme se, že jsme na ně odpověděli.
O co dnes jde v Americe?
Proč jsme až po uši v dluzích?
Proč nemohou politici přivést dluh pod kontrolu?
Proč jsme až po uši v dluzích?
Protože jsme zavlečeni do finančního systému založeného na dluhu,
který je navržen a řízen soukromými bankéři.
Někteří budou argumentovat, že federální rezervní systém
je částečně vládní agentura.
Ale prezident jmenuje pouze 2 ze 7 členů
poradního sboru FEDU co 4 roky.
A jmenuje je na 14-tileté období, mnohem delší, než je jeho vlastní.
Tito poradci stvrzují toto jmenování,
ale celou pravdou je, že prezident se neodváží
jmenovat do tohoto poradního sboru nikoho, koho by Wall Street neschválila.
Samozřejmě, že toto předem neznemožňuje,
aby byli jmenováni do poradního sboru nějací čestní lidé.
Ale skutečností je, že FED je výhradně navržen,
aby pracoval nezávisle na naší vládě
stejně tak, jako většina jiných centrálních bank.
Někteří argumentují, že FED propaguje měnovou stabilitu.
Viděli jsme současnou hlavu Bank of England, Eddieho George,
jak prohlašoval, že toto je nejdůležitější úkol centrální banky.
Ve skutečnosti, záznamy FEDu o stabilizování ekonomiky,
ukazují, že to byl, z tohoto pohledu, skličující neúspěch.
V průběhu prvních 25 let své existence,
způsobil FED tři významné ekonomické poklesy včetně velké hospodářské krize,
a v průběhu dalších 30-ti let zavedl americkou ekonomiku
do období nebývalé inflace.
Opakuji, toto není nějaká divoká konspirační teorie;
mezi vrcholovými ekonomy je to dobře známý fakt.
Jak to vyjádřil nositel Nobelovi ceny, ekonom Milton Friedman:
"Zásoba peněz, ceny a produkce byly rozhodně více nestabilní po zřízení FEDu, než předtím.
Nejdramatičtější období nestability produkce bylo, samozřejmě, mezi válkama,
jež zahrnuje několik peněžních kontrakcí (1920-21, 1929-33 a 1937-38).
Žádné jiné 20-tileté období v Americké historii neobsahuje více než 3 vážné kontrakce.
Tyto důkazy mě přesvědčují, že alespoň třetinu růstu cen po 1. sv. válce lze přičíst založení FEDu...
a že vážnost každé z těch hlavních kontrakcí, (1920-21, 1929-33 a 1937-38), lze připsat aktivitám a opomenutím FEDu.
Jakýkoliv systém, který dává tolik moci a svobody málo lidem, - omluvitelně či nikoliv --
a může mít tak dalekosáhlé důsledky, je špatný systém.
Je to špatný systém pro ty, ktří věří ve svobodu, protože dává několika lidem
tak obrovskou moc bez funkční kontroly politickými orgány --
toto je klíčový politický argument proti nezávislým centrálním bankám...
Jak řekl Clemenceau, peníze jsou příliš vážná věc, než aby byla ponechána centrálním bankéřům."
Musíme se poučit z naší historie dříve, než bude příliš pozdě.
Proč nejsou politici schopni dostat národní dluh pod kontrolu?
Protože všechny naše peníze jsou vytvořeny z dluhu.
Opakuji, toto je na dluhu založený peněžní systém.
Naše peníze jsou na začátku vytvořeny koupí U.S. dluhopisů.
Veřejnost nakupuje dluhopisy, jako savings bonds (Americké státní ukládací papíry),
banky nakupují dluhopisy, cizinci nakupují dluhopisy,
a když chce FED vytvořit v systému více peněz,
nakupuje dluhopisy, ale platí za ně jednoduše bankovním záznamem,
který je vytvořen z ničeho.
Pak jsou tyto nové peníze vyrobené FEDem
jsou vynásobeny 10 krát v bankách,
díky principu dílčí rezervy.
A tak ačkoli banky nevytváří měnu,
vytvářejí účetní peníze, nebo vklady, vytvářením nových půjček.
Dokonce investují některé, takto vytvořené peníze.
Ve skutečnosti, přes 1 bilión dolarů těchto soukromě vytvořených peněz
bylo použito k nákupu U.S. dluhopisů na otevřeném trhu,
jež poskytují bankám s neomalenými 50 miliardami dolarů v úrocích,
bez rizika, každoročně, mínus úrok, který platí některým vkladatelům.
Touto cestou, prostřednictvím půjčování na základě dílčí rezervy,
vytvářejí banky více než 90% peněz,
a tudíž způsobují více než 90% naší inflace (přibližně 97%).
Co s tím vším můžeme udělat?
Naštěstí je způsob, jak můžeme ten problém napravit spravedlivě, snadno,
rychle, a bez žádných vážných finančních problémů.
Můžeme naši zemi vytáhnout zcela z dluhu v průběhu 1-2 roků
jednoduše splacením U.S. dluhopisů za použití "bezdluhových" U.S. bankovek,
takových, jaké vydával Lincoln.
Samozřejmě, že by to samo o sobě vytvořilo ohromnou inflaci,
jelikož jsou naše peníze v současnosti násobeny
systémem dílčí bankovní rezervy.
Ale tady je důmyslné řešení navržené částečně Miltonem Friedmanem
k udržení stabilního zdroje peněz
a k vyhnutí se inflace a deflace v průběhu umořování dluhu.
Jak by státní pokladna vykupovala své dluhopisy na otevřeném trhu U.S. (bezdluhovými) bankovkami,
rezervní požadavky vaší místní banky
by byly přiměřeně zvyšovány,
a tak by množství peněz v oběhu zůstávalo stejné.
Jelikož budou držitelé dluhopisů vypláceni U.S. (bezdluhovými) bankovkami,
budou ty peníze ukládat, a tak činit měnu dostupnou,
v té době požadovanou bankami ke zvýšení svých rezerv.
Když budou všechny U.S. dluhopisy nahrazeny U.S. (bezdluhovými) bankovkami,
banky budou na bankovnictví 100% rezervy,
namísto systému dílčí rezervy v současnosti používaném.
Od tohoto okamžiku, budou dřívější budovy FEDu potřebné pouze
jako centrální účtovací střediska pro kontrolu, a jako trezor pro U.S. bankovky.
Zákon o Federální rezervě už nebude dále potřebný, a může být zrušen.
Měnová moc může být přenesena zpět ministerstvu financí.
Nebude dalšího vytváření nebo stahování peněz bankami.
Tímto způsobem může být náš národní dluh splacen v průběhu roku nebo tak,
a FED a bankovnictví dílčí rezervy zrušeno,
bez národního bankrotu, finančního kolapsu, inflace či deflace,
nebo nějaké jiné závažné změny, jež by narušily zájmy průměrného Američana.
Základní změnou pro průměrného člověka by bylo,
že poprvé od schválení zákona o federální rezervě v r. 1913,
by začaly klesat daně.
Toto je skutečné národní požehnání spíše pro vás,
než-li pro Hamiltonovic bankéřské kamarádíčky.
Pojďme se nyní podívat na tyto návrhy detailněji.
Tady jsou hlavní ustanovení Zákona o měnové reformě,
které je třeba, aby Kongres schválil.
Máme vypracovaný návrh zákona měnové reformy,
který bude následovat na konci této nahrávky.
Samozřejmě, že i jiné návrhy se stejnými výsledky budou vítány.
1. Splacení dluhu U.S. bezdluhovými bankovkami.
Jak Thomas Edison vyjádřil, když může U.S. vydat dolarovou směnku,
může také vydat dolarovou bankovku.
Obojí závisí čistě na důvěře a kreditu U.S. vlády.
To se rovná prosté záměně jednoho typu vládního závazku za druhý.
Jedno nese úrok, to druhé nikoli.
Bankovky FEDu mohou být pro toto rovněž použity,
ale nemohou být tištěny po té, co bude FED zrušen, jak navrhujeme,
a tak na místo toho doporučujeme použití U.S. bankovek,
2. Zrušení FED bankovnictví.
Jak bude dluh splácen, rezervní potřeby všech bank a finančních institucí proporcionálně porostou v tutéž dobu...
po zavedení si nových U.S. bankovek,
které budou ukládány a stanou se zvyšujícími se bankovními rezervami.
Těsně před koncem prvního roku přechodného období,
zbývající labilita finančních institucí
by byla předstíraná, nebo nabytá U.S. vládou v jednorázové operaci.
Jinak řečeno, mohou být nakonec splaceny bezúročnými U.S. bankovkami,
z důvodu udržení celkového zdroje peněz stabilního.
Přibližně na konci prvního roku, by mohl být veškerý národní dluh splacen,
a mohli bychom si začít užívat výhody plno-rezervového bankovnictví plné rezervy.
FED by byl překonaným anachronismem.
3. Zrušení zákona o federální rezervě z r. 1913
a národního bankovního zákona z r. 1864.
Tyto zákony delegují peněžní moc soukromím bankovním monopolům.
Musí být zrušeny a peněžní moc předána zpět
ministerstvu financí (Department of the Treasury),
kde byla na začátku, za prezidenta Abrahama Lincolna.
Žádný bankéř, nebo osoba přidružená k finančním institucím
nesmí být oprávněna regulovat bankovnictví.
Po těchto prvních dvou reformách,
by beztak tyto zákony neposkytovaly smysl,
protože se týkají bankovního systému dílčí rezervy.
4. Výtáhnout U.S.A. z MMF, Banky pro mezinárodní platby, a Světové banky.
Tyto instituce, jako Federal Reserve,
jsou navrženy k prosazování centralizace moci
mezinárodních bankéřů *** světovou ekonomikou
a U.S.A. od nich musí ustoupit.
Jejich neškodné fungování jako měnová směnárna
může být skvělé jak národně,
tak v nové organizaci omezené na tyto funkce.
Takový zákon o měnové reformě by garantoval,
že množství peněz v oběhu by zůstávalo velmi stabilním,
nezpůsobující ani inflaci ani deflaci.
Vzpomeňte si: za poslední 3 desetiletí
FED zdvojnásobil zdroj Amerických peněz každých 10 let.
Tato skutečnost a bankovnictví dílčí rezervy jsou skutečnými důvody inflace
a snížení naší kupní síly - skryté daně.
Tyto a další daně jsou skutečnými důvody,
proč musí oba rodiče pracovat, jen aby vyšli.
Peněžní zásoba by měla růst pomalu, aby udržela ceny stabilní,
přibližně v proporci s populačním růstem, kolem 3% za rok,
a ne na základě rozmaru skupinky bankéřů setkávajících se v tajnosti.
De facto, veškerá budoucí rozhodnutí o tom, jak mnoho peněz by mělo být v Americké ekonomice,
musí být učiněno na základě statistiky populačního růstu
a cenového indexu.
Noví měnoví regulátoři a ministerstvo financí,
snad nazvaný "Monetary Committee" (měnová komise),
by nesměl mít být diskrétní v těchto otázkách
s vy jímkou údobí deklarované války.
Měl by zajistit stálý a stabilní peněžní růst zhruba 3% za rok,
zajišťující stabilní ceny a žádné prudké změny zásoby peněz.
Abychom se ujistili, že proces je zcela otevřený a čestný,
veškerá diskuze by měla být veřejná, nikoli tajná
jako schůze poradního výboru FEDu dnes.
Jak víme, že to bude fungovat?
Protože tyto kroky odstraní hlavní příčiny ekonomické nestability:
FED a bankovnictví dílčí rezervy
a rovněž tu nejnovější, BIS, Bank of International Settlements (Banka pro mezinárodní platby).
A hlavně bude odstraněno nebezpečí vážných krizí.
Poslechněme si Miltona Freedmana na téma jednoduché příčiny
vážných ekonomických krizí:
"Nevím o žádných vážných krizích, v žádné zemi a žádné době, která by nebyla doprovázena ostrým poklesem zásoby peněz,
a rovněž ostrým poklesem peněz, který by nebyl doprovázen vážnou krizí."
Vydávání naší vlastní měny není radikální řešení.
Bylo obhajováno prezidenty Jeffersonem,
Madisonem, Jacksonem, Van Burenem a Lincolnem.
A rovněž bylo používáno v rozličných dobách v Evropě.
Snad nejlepším příkladem je jeden malý ostrov
u Francouzského pobřeží v kanálu La Manche.
Jmenuje se Guernsey, používá nezadlužené peníze vydávané
po téměř 200 let k placení velkých stavebních projektů.
Tady jsme v Guernsey,
a toto je Guernseyský květinový a zeleninový trh.
Guernsey je jedním z nejúspěšnějších příkladů jak dobře
může systém nezadlužených peněz pracovat.
V roce 1815 byla ustavena komise, aby vyšetřila,
jak nejlépe financovat tento nový trh.
Zbídačený ostrov si nemohl dovolit další nové daně,
tak se otcové státu rozhodli vyzkoušet revoluční nápad:
tisknout své vlastní papírové peníze.
Byli to jen barevné papírové bankovky, ničím nekryté,
ale lidé tohoto ostrůvku souhlasili, že je budou přijímat a obchodovat s nimi.
Aby si byli jistí, že obíhají rozsáhle,
prohlásili, že jsou "dobré k placení daní".
Tento nápad nebyl samozřejmě novým.
Bylo to přesně to, co Amerika udělala před Americkou revolucí,
a je spousta jiných příkladů po celém světě.
Ale bylo to nové na Guernsey, a dělalo to zázraky.
Tento trh se stále používá, a vzpomeňte,
byl vybudován bez dluhu lidmi tohoto ostrovního státu.
Ale co když budeme následovat Guernseyský příklad?
Jak budou bankéři reagovat na tyto reformy?
Jistě že mezinárodní bankéřský kartel se bude stavět reformám,
které odstraní jejich moc *** světovými ekonomikami,
jak to činili v minulosti.
Ale stejně tak je jisté, že Kongres
má ústavní pravomoc a zodpovědnost
schválit tisk nezadlužených U.S. bankovek,
a reformovat nerozumně schválené bankovní zákony.
Je nepochybné, že bankéři budou tvrdit, že vydávání nezadlužených peněz
způsobí vážnou inflaci, nebo vytvoří další hrozné předpovědi,
ale pamatujte, je to bankovnictví dílčí rezervy,
které je skutečnou příčinou více než 90% inflace,
a nikoli to, že by byly k placení vládních schodků použity nezadlužené U.S. bankovky.
V současném systému, je jakýkoliv výdajový přebytek na straně kongresu,
přeměněn na další dluhopisy,
a 10% nakoupených FEDem,
je následně mnohokrát znásobeno mezi bankéři,
způsobujícími více než 90% veškeré inflace.
náš, na dluhu a dílčí rezervě, založený bankovní systém je ten problém.
Musíme ignorovat jeho nevyhnutelný odpor k reformě
a zůstat pevní, dokud nebude léčba kompletní.
Jak řekl ředitel Bank of England ve 20-tých létech, Sir Josiah Stamp,
odkazujíc se na tento moderní bankovní systém dílčí rezervy:
"Bankovnictví je počato v nespravedlnosti a narozeno v hříchu.
Bankéři vlastní Zemi.
Seberte jim ji, ale nechte jim moc vytvářet peníze a ovládat úvěr,
a oni si škrknutím pera vytvoří dost peněz, aby si ji znovu koupili.
Seberte jim tuto obrovskou moc a všechno velké jmění, jako to moje, zmizí,
a oni by měli zmizet, aby se tento svět stal lepším a šťastnějším pro život."
Ale jestli chcete pokračovat v otročení bankéřům a platit výdaje svého vlastního otroctví,
nechte je dál vytvářet peníze a vládnout *** úvěry."
Američané to pomalu objevují.
Dnes přes 3200 měst a krajů podporuje nabídky
neziskových organizací nazvaných "Sovereignty" (nezávislost).
Toto nezávislé hnutí žádá Kongres,
aby zmocnil ministra financí vytisknout $90 miliard U.S. (nezadlužených) bankovek za rok,
ne bankovky FEDu ani dluhopisy,
k bezúročnému půjčování peněz městům, krajům, a školním okrskům
k nezbytným kapitálovým vylepšením.
Nápadně a ke své chvále, obec Illinoiského bankéřského sdružení,
zastupující 515 členských bank, podporovala tento návrh svrchovanosti,
dobrý krok správným směrem.
Jak Milton Friedman opakovaně poukazoval,
žádná vážná krize se nemůže odehrát bez vážného stažení peněz.
V našem systému může jen FED, BIS, se spoluprácí amerických bank
nebo a spojení největších Wall Streetských bank
způsobit krizi.
Jinak řečeno, naše ekonomika je tak obrovská a odolná,
že krize se prostě nemůže přihodit náhodou.
Pokud nezreformujeme náš bankovní systém, vždy budou mít tu moc.
Mohou vytáhnout zátku naší ekonomice kdykoli budou chtít.
Jediným řešením je zrušit FED
a bankovní systém dílčí rezervy
a odejmout z BIS (Banka pro mezinárodní platby).
Pouze to může přerušit moc mezinárodních bankéřů *** naší ekonomikou.
A pamatujte, propad akciového trhu sám o sobě
nemůže způsobit vážnou krizi.
Pouze významné stažení peněz z oběhu
může způsobit vážnou krizi.
Pád akciového trhu v roce 1929 pouze zničil spekulanty,
převážně ty malé a střední,
a výsledkem bylo, že $3 miliardy v bohatství změnilo majitele.
Ale sloužilo to jako kouřová clona 33%-ního poklesu
hotovosti FEDem v následujících 4 letech,
což vyústilo v to, že více než $40 miliard bohatství americké střední třídy
se přesunulo velkým bankám.
Pak nehledš na bezmocné kvílení a protesty rozštěpeného Kongresu,
nezávislý FED udržoval peněžní oběh stažený po celé desetiletí.
Až 2.sv.v. ukončila to hrozné strádání, které FED uvalil na Američany.
V průběhu krize, zbývající bohatství dluhy zmožené americké střední třídy
bylo sprovozeno ze světa nezaměstnaností, snižováním platů a následnými exekucemi.
Jestliže začneme reformovat náš měnový systém,
Money Changers mohou začít činit, co činili roku 1929 a ve 30-tých letech:
zhroutit akciový trh a toto použít jako kouřovou clonu
při stahování peněz z oběhu.
Ale pokud bychom byli rozhodnuti vybojovat si zpět kontrolu *** svými penězi,
mohli bychom z toho vyjít docela rychle, snad jen v průběhu několika málo měsíců,
jakmile by U.S. (nezadlužené) bankovky začaly obíhat a nahrazovat peníze stahované bankéři.
Čím déle budeme čekat, tím větší je nebezpečí,
že trvale ztratíme moc *** svým státem.
Ale někteří stále uvažují *** tím, proč by mezinárodní bankéři
chtěli způsobit krizi.
Cožpak by chtěli zabít tu husu, která jim nyní
snáší všechna ta zlatá vejce?
Vzpomeňte si, co Larry Bates řekl na začátku tohoto filmu:
"V obdobích ekonomických krizí není bohatství ničeno, je pouze přemisťováno".
Máme nějaké náznaky toho, co pro nás mají Money Changers přichystané?
Tady je, co David Rockefeller, předseda Chase-Manhattan Bank,
největší Wall Streetské banky řekl:
"Jsme na pokraji globální transformace.
Jediné co potřebujeme je skutečně závažná krize, a lidé příjmou Nový světový řád."
Tedy krize je nezbytná k rychlému vykonání jejich plánů.
Jedinou otázkou je, kdy k té krizi dojde.
Naštěstí máme trošku času (řečeno před mnoha lety!!!).
Je nepravděpodobné, že k té krizi dojde před volbami v roce 1996,
ale po nich začne to riziko růst.
Ale ať už se rozhodnou způsobit ten krach a krizi
prostřednictvím neustálého růstu daní a ztráty
statisíců pracovních míst, jež jsou přemisťovány za moře nebo ne,
díky obchodním úmluvám, jako jsou GATT či NAFTA,
je americká střední třída ohroženým druhem.
Levnější pracovní síla, vč. otrocké pracovní síly v komunistické Číně,
kterou odvážně zdokumentoval Harry Wu,
nyní soutěží s americkou (i naší) pracovní sílou.
Jinými slovy, peníze jsou stahovány do několika málo rukou tak,
jako nikdy předtím v historii tohoto národa a světa.
Bez reformy bude střední třída (nejen americká) brzy vyhlazena,
a zůstane pouze pár extrémně bohatých a obrovské množství chudých,
jak se již stalo mnohde na světě.
Byli jsme o tom všem varováni kongresmany, prezidenty,
průmyslníky a ekonomy v průběhu let.
Rovněž náboženští vůdci viděli to nebezpečí.
Kolem roku 1898, v době Williama Jenningse Bryana, papež Lev XIII to vyjádřil takto:
"Na jedné straně je skupina, která drží moc, protože drží bohatství;
která má ve svém sevření veškeré pracovní síly a veškerý obchod;
která manipuluje ve svůj vlastní prospěch a pro své vlastní záměry všechny zdroje a dodávky,
a která je mocně zastoupena ve státních orgánech samotných.
Na druhé straně jsou nuzné a bezmocné davy, rozzlobené a trpící."
Chamtivá lichva, která, ačkoli mnohokrát odsouzená církví, je přesto v různé formě, ale se stejnou vinou, praktikována lakomými a chamtivými lidmi...
aby malé množství velmi bohatých lidí mohlo být *** masami chudých a zotročených malinko lépe než otroctví samotné."
Později, v průběhu velké krize,
papež Pius XI promluvil o tomtéž problému:
"V současné době není bohatství akumulováno samo, ale obrovskou mocí a despotickou ekonomickou nadvládou je koncentrováno v několika málo rukou...
Tato moc se stává obzváště zdrcující, když je uplatňována těmi kteří, ovládají peníze, jsou rovněž schopni řídit dluhy a určovat dávky proto poskytované,
a tak říkajíc krev do celého ekonomického těla,
chápající ve svých rukou skutečnou duši ekonomiky, takže se člověk neodvažuje ani dýchat proti jejich vůli."
Informujte své přátele.
Naše země potřebuje dostatečné množství lidí, kteří skutečně pochopí, jak je s našimi penězi manipulováno,
a jaká jsou řešení, neboť, jestliže krize přijde,
objeví se ti, jež se nazývají konzervativci,
a budou nabízet řešení zkonstruovaná mezinárodními bankéři.
Mějte se na pozoru před návrhy na návrat zlatého standardu.
Proč?
Jednoduše: protože zlato nebylo tak silně koncentrováno
mimo dosah Američanů (myšleno prostých lidí!).
A nikdy předtím nebylo tak mnoho zlata v rukou
mezinárodních mocenských organizací, jako je Světová banka
a Mezinárodní měnový fond.
Zlatem krytá měna obvykle přináší zoufalství lidu,
a jeho návrat by jistě byl chybným řešením našeho případu.
Vzpomeňte si, zlatem krytou měnu jsme měli v r. 1929
a v průběhu prvních čtyřech let velké krize.
Stejně tak se mějte na pozoru před jakoukoliv regionální (např. EURO) a světovou měnou:
to je "trojský kůň" mezinárodních bankéřů.
Informujte své zastupitele.
Jedině to přinese několik přesvědčivých členů, kteří upoutají pozornost ostatních.
Většina kongresmanů (i našich poslanců) tomuto systému prostě nerozumí.
Někteří tomu rozumí, ale jsou natolik ovlivnění příspěvky bank,
že to ignorují, neuvědomujíce si závažnost tohoto jejich přehlížení.
Doufám, že jsme učinili hodnotný příspěvek
k národní debatě o měnové reformě.
Nyní zůstává na každém konat své úkoly, v souladu s místem v jeho životě.
Nechť nám Bůh pomůže v nápravě.
Říkáme sami sobě; protože nakonec obrovské množství lidí
bude hnáno do většího a většího zoufalství
hromaděním světového bohatství v méně a méně rukou.
Lidé budou mít tendenci chovat se jako jejich utiskovatelé, sobecky a nenasytně.
Raději uchovávejte ve své mysli, v průběhu tohoto období změn,
varování neztratit vidění větších věcí.
Jak to vyjádřil papež Pius XI:
"Z čeho budou mít lidé užitek, kteří opatrněji distribuují a užívají bohatství, aby jim umožnil získat celý svět, kdyby tímto utrpěli ztrátu svých vlastních duší?"
"Jaký bude užitek, budeme-li je učit pricipy ekonomiky, když oni sami sobě dovolí smést to pryč sobeckostí,... přesně v rozporu s Božími přikázáními."