Tip:
Highlight text to annotate it
X
Překladatel: Magdalena Schneiderova Korektor: Jana Medonosová
Když jsem vyrůstal, nechápal jsem vždy,
proč mě rodiče nutili dodržovat některá pravidla.
Třeba, proč jsem musel sekat trávník?
Proč byly domácí úkoly tak důležité?
Proč jsem si nemohl dát bonbony do vloček?
Mé dětství překypovalo takovými otázkami.
To je v dětství normální. Stejně jako pochopení, že někdy
bylo lepší poslechnout rodiče, přesto, že jsem nerozuměl proč.
Není to tak, že by nechtěli, abych přemýšlel samostatně.
Jejich výchova se vždy snažila vyrovnat napětí
mezi tím, abychom se sourozenci rozuměli realitě světa,
ale nikdy nebrali status quo jako nevyhnutelný.
Uvědomil jsem si, že toto samotné
byla velmi užitečná forma výchovy.
Jeden z mých oblíbených pedagogů, brazilský autor a učenec Paulo Freire,
mluví poměrně otevřeně o potřebě, aby se výchova
užívala jako nástroj kritického probuzení a sdílené lidskosti.
Ve své nejznámější knize, "Pedagogika utlačených",
uvádí: "Nikdo nemůže být autenticky lidský,
pokud v tom brání ostatním."
V poslední době jsem o tom hodně uvažoval, o té myšlence lidskosti,
a konkrétně, komu na tomto světě je dopřáno privilegium
být vnímán zcela jako člověk.
Během posledních několika měsíců
byl svět svědkem, jak neozbrojeným černochům a černoškám
byly vzaty životy rukou policie a členy skupiny občanské sebeobrany.
Tyto události a vše, co se odehrálo po nich
mě přivedly zpět do mého dětství
a k rozhodnutím, která činili moji rodiče ohledně výchovy černošského chlapce v USA.
V mládí jsem jim nerozuměl tak, jako jim rozumím nyní.
Říkám si, jak muselo být těžké, jak hluboce nespravedlivé to bylo,
že cítili, že musí ochuzovat mé dětství,
jen abych večer mohl přijít domů.
Například si vzpomínám, jak jednou večer,
když mi bylo asi 12 let, na školním výletě do jiného města,
jsme si s kamarády koupili vodní pistole
a proměnili jsem hotelové parkoviště ve vlastní vodní bitevní plochu.
Schovávali jsme se za auty,
běhali tmou, která ležela mezi lampami veřejného osvětlení,
nekonečný, všudypřítomný smích napříč vozovkou.
Ale během deseti minut,
vyšel ven můj otec, chytil mě za předloktí
a nezvykle prudce mě odvedl do našeho pokoje.
Než jsem stihl něco říct,
jak mě zesměšnil před mými kamarády,
vysmál se mé naivitě.
Podíval se mi do očí, strach pohltil jeho obličej,
a řekl: "Synu, je mi to líto,
ale nemůžeš se chovat stejně jako tví bílí kamarádi.
Nemůžeš předstírat, že střílíš.
Nemůžeš potmě běhat venku.
Nemůžeš se schovávat za nic jiného než za vlastní zuby."
Teď vím, jak musel být vyděšený,
jak jednoduše jsem mohl upadnout do spárů noci,
nějaký člověk mohl vzít tu vodu
jako dobrý důvod všechno spláchnout.
Takovýmito zprávami jsem byl zahlcen celý život:
Vždycky měj ruce tak, aby je viděli, nepohybuj se příliš rychle,
sundej si kapuci, když zajde slunce.
Rodiče mě a mé sourozence vychovali v brnění z rad,
v oceánu výstražných signálů, aby nám nikdo neukradl vzduch z plic,
aby z našich tváří nezbyla jen vzpomínka.
Abychom mohli být dětmi, ne rakvemi či betonem.
A ne proto, že by si mysleli, že tak budeme lepší než ostatní,
jednoduše proto, že chtěli, abychom zůstali naživu.
Všichni mí černošští kamarádi byli vychováni se stejným poselstvím,
rozhovorem, když jsme k němu byli dost staří.
Být zaměněn za hřebík připravený k zatlučení do země.
Když lidé udělali z našeho melaninu synonymum něčeho obávaného.
Ale co to udělá s dítětem,
vyrůstat s vědomím, že jednoduše nemůžete být dítětem?
Že pubertální vrtochy jsou příliš nebezpečné vašemu dechu,
že jednoduše nemůžete být zvědaví,
že si nemůžete dovolit přepych udělat chybu,
že něčí skrytý předsudek
může být důvodem, že se ráno neprobudíte.
Ale toto nemůže být tím, co nás definuje.
Protože máme rodiče, kteří nás vychovali, abychom rozuměli,
že naše těla nejsou určena pro kulky,
ale pro pouštění draků, skákání přes švihadlo a smích k popukání.
Měli jsme učitele, kteří nás učili, jak se rukama hlásit ve třídě,
ne se jenom vzdávat.
Jediné, čeho bychom se měli vzdát,
je myšlenka, že nejsme hodni tohoto světa.
Když říkáme, že na černých životech záleží, není to proto, že na ostatních ne.
Je to proto, že musíme potvrzovat, že jsme hodni existence bez strachu,
i když nám tolik věcí říká, že nejsme.
Chci žít ve světě, kde můj syn
nebude považován za vinného od chvíle zrození,
kde hračka v jeho ruce nebude pomýlena za něco jiného než hračku.
A odmítám přijmout, že nemůžeme přestavět tento svět v něco nového,
místo, kde jméno dítěte
nemusí být psáno na triko nebo náhrobek,
kde cena něčího života
není určena ničím jiným, než skutečností, že má plíce,
místo, kde každý z nás může dýchat.
Děkuji.
(Potlesk)