Tip:
Highlight text to annotate it
X
Tyto znamenité přístroje, dalekohledy, nám umožní dohlédnout
daleko za hranice naší představivosti a otevřou cestu k hlubšímu
a dokonalejšímu porozumění přírodě. - René Descartes, 1637
Po tisíciletí lidstvo vzhlíželo k fascinující noční obloze
bez vědomí, že hvězdy Mléčné dráhy jsou jiná slunce
nebo že vesmír je poset miliardami sesterských galaxií
nebo že my sami jsme pouhou tečkou ve vesmírné kronice,
která líčí příběh trvající 13,7 miliard let.
Dokud jsme k pozorování využívali jen vlastní oči, neměli jsme možnost
hledat sluneční soustavy okolo cizích hvězd nebo zjišťovat
je-li někde ve vesmíru život.
Dnes jsme na nejlepší cestě k objasnění mnohých
kosmických záhad. Možná žijeme v nejvýznamnější
éře astronomických objevů.
Jmenuji se Dr. J a budu vaším průvodcem historií dalekohledu -
úžasného přístroje, který lidstvu otevřel
brány vesmíru.
ASTRONOMICKÉ OČI - 400 let od vynálezu dalekohledu
1. Nový pohled na nebe
Před čtyřmi stoletími, roce 1609, vyšel jeden člověk
do polí poblíž svého domu.
Namířil dalekohled, který si sám sestrojil, na Měsíc, planety a hvězdy.
Jmenoval se Galileo Galilei.
Od té chvíle už astronomie nebyla taková jako před tím.
Dnes, 400 let poté, co Galileo poprvé zamířil dalekohled na oblohu
používají astronomové ke zkoumání nebe obří zrcadla na vrcholech odlehlých hor.
Radioteleskopy sbírají slabé cvrlikání a šum ze vzdáleného vesmíru.
Vědci dokonce vypustili dalekohledy na oběžnou dráhu
vysoko *** naši chvějící se atmosféru.
A výhled odtamtud bere dech!
Galileo však ve skutečnosti dalekohled nevynalezl.
Tato čest patří Hansi Lipperheymu, pozapomenutému
holandsko-německému optikovi.
Hans Lipperhey se ale dalekohledem nikdy nepodíval na hvězdy.
Spíš uvažoval, že jeho nový vyná*** bude užitečný
mořeplavcům a vojákům.
Lipperhey pocházel z Middelburgu, v té době velkého obchodního centra
tehdy mladé holandské republiky.
V roce 1608 Lipperhey zjistil, že při pozorování vzdáleného cíle
pomocí vypuklé a vyduté čočky, předmět jeví se zvětšený,
jsou-li čočky umístěny do určité vzdálenosti od sebe.
Zrodil se dalekohled!
V září 1608, Lipperhey odhalil svůj objev
nizozemskému princi Mauritsovi.
Nemohl si vybrat vhodnější chvíli, protože
Nizozemí bylo v té době zapleteno
v osmdesátiletém konfliktu se Španělskem.
Nový vyná*** mohl zvětšovat objekty a tudíž s předstihem odhalit
vzdálené nepřátelské lodě a šiky, které by jinak nebyly patrné
prostým okem.
Opravdu velmi užitečný vyná***!
Holandská vláda však Lipperheymu nikdy neudělila patent,
protože se k vynálezu téhož přístroje přihlásili i jiní obchodníci
především Lipperheyho konkurent Sacharias Janssen.
Spor nebyl nikdy rozhodnut
a vyná*** dalekohledu je dodnes obestřen rouškou tajemství.
Italský astronom Galileo Galilei, zakladatel moderní fyziky,
se o dalekohledu doslechl a rozhodl se sestrojit svůj vlastní.
Asi před deseti měsíci, donesla se mi zpráva, že jistý
Fleming zkonstruoval kukátko, s jehož pomocí předměty,
byť velmi vzdálené od oka pozorovatelova, jsou zřetelně
viditelné jako kdyby byly blízko.
Galileo byl největším učencem své doby.
Také byl rozhodným zastáncem nového pohledu na svět, který hlásal
polský astronom Mikuláš Koperník, jenž tvrdil, že
Země obíhá okolo Slunce a nikoli Slunce okolo Země.
Na základě toho, co slyšel o holandském dalekohledu, Galileo
sestavil své vlastní přístroje.
Dokonce ještě kvalitnější.
Nešetřil jsem práce ani výdajů a konečně se mi podařilo
zkonstruovat tak znamenitý přístroj, že
předměty jím pozorované vypadaly málem tisíckrát
větší než při pozorování prostým okem.
Byl čas vyzkoušet dalekohled na obloze.
Dospěl jsem k názoru a přesvědčení, že povrch
Měsíce není hladký, stejnorodý a přesně sférický
jak se mnoho učenců domnívá,
nýbrž je nerovný, hrbolatý, plný prohlubní a výčnělků,
není nepodobný tváři Země.
Krajina kráterů, hor a údolí.
Svět podobný našemu!
O několik týdnů později, v lednu 1610, se Galileo podíval na Jupiter.
V blízkosti planety uviděl čtyři světelné body, které
měnily polohu spolu s Jupiterem.
Vypadalo to jako pomalý kosmický balet měsíců obíhajících okolo planety.
Ty čtyři světelné body se měly stát známými jako
Jupiterovy galileovské družice.
Co ještě Galileo objevil?
Fáze Venuše!
Podobně jako Měsíc, Venuše dorůstá a couvá od srpku
po úplněk a zase zpátky.
Podivné přívěsky po obou stranách Saturnu.
Tmavé skvrny na povrchu Slunce.
A, samozřejmě, hvězdy.
Tisíce hvězd, možná miliony.
Všechny příliš slabé na to, aby byly patrné prostým okem.
Bylo to, jako kdyby si lidstvo náhle strhlo pásku z očí.
Celý vesmír se před námi otevřel novým objevům.
Zpráva o dalekohledu se Evropou šířila jako požár.
V Praze, na dvoře císaře Rudolfa II, Johannes Kepler
zdokonalil konstrukci přístroje.
V Antverpách, holandský kartograf Michael van Langren nakreslil
první hodnověrnou mapu Měsíce zachycující domnělé
pevniny a oceány.
A Jan Hevelius, blahobytný sládek z Polska, stavěl obří
dalekohledy na své hvězdárně v Gdaňsku.
Observatoř byla tak velká, že zakrývala střechy tří domů!
Avšak nejlepší přístroje té doby konstruoval
Christiaan Huygens v Nizozemí.
V roce 1655, Huygens objevil Titan, největší Saturnův měsíc.
O několik let později jeho pozorování odhalila soustavu Saturnových prstenců,
jejichž podstatu Galileo nikdy nerozpoznal.
A v neposlední řadě, Huygens uviděl tmavé skvrny a světlé
polární čepičky na povrchu Marsu.
Mohl by na tomto vzdáleném cizím světě být život?
Tahle otázka zaměstnává astronomy do dnešních dní.
Nejstarší dalekohledy byly vesměs refraktory, využívaly
čoček ke sběru a soustředění světla hvězd.
Později byly čočky nahrazeny zrcadly.
Zrcadlový dalekohled, reflektor, poprvé sestavil Niccolo Zucchi
a později zdokonalil Isaac Newton.
Koncem 18. století odléval největší zrcadla na světě
William Herschel, původně varhaník, jenž se stal astronomem
a spolupracoval se svou sestrou Caroline.
Ve svém domě v anglickém městě Bath Herschelovi vlévali do ruda
rozžhavený kov do formy a po vychladnutí,
vyleštili povrch tak, aby dokázal odrážet světlo hvězd.
Během svého života vyrobil Herschel více než 400 dalekohledů.
Největší z nich vyžadoval obsluhu čtyř lidí,
kteří ovládali táhla, kola a kladky,
což bylo potřeba ke sledování pohybu hvězd po obloze,
jenž způsobuje rotace Země.
Herschel postupoval jako zeměměřič - pročesával oblohu
a zanášel do katalogu stovky nových mlhovin a dvojhvězd.
Také objevil, že Mléčná dráha musí mít tvar plochého disku.
A dokonce měřil pohyb sluneční soustavy vůči tomuto disku
pozorováním relativních pohybů hvězd a planet.
A nakonec, 13. března 1781, nalezl novou planetu - Uran.
Uplynulo přes 200 let než sonda Voyager 2
zprostředkovala astronomům první detailní pohled na tento vzdálený svět.
V bohaté a úrodné krajině středního Irska William Parsons,
třetí lord Rosse, vybudoval největší dalekohled 19. století.
S kovovým zrcadlem o průměru 1,8 metru, se obří
teleskop proslavil jako "Parsonstownská obluda".
Za mimořádně tmavých nocí sedával lord u okuláru
a brázdil vesmírem.
Navštívil Velkou mlhovinu v Orionu - dnes známou jako hvězdná porodnice.
Záhadnou Krabí mlhovinu, pozůstatek po explozi supernovy.
A co Vírová mlhovina?
Lord Rosse jako první zaznamenal její velkolepou spirální strukturu.
Je to galaxie podobná naší, se spletitými mračny temného prachu a svítícího plynu
miliardami hvězd a - kdo ví -
možná i planetami podobnými Zemi.
Dalekohled se stal plavidlem, jež nás nese za poznáním vesmíru.