Tokyo Story - 1953 - , director - Yasujirô ozu - Multi subs

ŠOČIKU PRODUCTION uvádí z Kulturního festivalu TOKIJSKÝ PŘÍBĚH Scénář: Kogo Noda a Jasudžiro Ozu Produkce: Takeši Jamamoto Kamera: Juharu Acuta Výprava: Tacuo Hamada Hudba: Kodžun Saito Hrají Secuko Hara Čišu Rjú Čieko Higašijama Haruko Sugimura So Jamamura Kuniko Mijake Kjóko Kagawa Eidžiro Tono Nobuo Nakamura Širo Osaka Hisao Toake Teruko Nagaoka Režie: Jasudžiro Ozu ONOMIČI, PŘÍSTAV NEDALEKO HIROŠIMY Ósakou budeme projíždět v šest večer. Náš syn Keizo by už měl být doma z práce. Pokud dostal telegram, bude čekat na nádraží. - Tady něco k svačině. - Děkuji. Už půjdu. Nemusíš nás vyprovázet, jistě máš ve škole napilno. Myslím, že budu mít čas. Je to o přestávce. Opravdu? Uvidíme se tedy na nádraží. Maminko, dala jsem vám trochu čaje do termosky. - To je od tebe hezké. - Tak já už půjdu. - Dobře. - Tak jdi. Na shledanou. Máš nafukovací polštářek? Copak jsem ti ho nedal? Není tady. Určitě jsem ti ho dal. Myslím, že ne. - Dobré jitro. - Dobré jitro. Dnes odjíždíte? Ano, odpoledne. Skutečně? Zase se uvidíme se všemi našimi dětmi. To je hezké. Určitě se na vás moc těší. Doufám. Dohlédnete, prosím, na náš dům, že ano? Dohlédnu na něj. Máte dobře vychované děti. Takové štěstí. Máte pravdu. Je krásný den. To ano. Určitě budete mít hezký výlet. Děkujeme. Nemohu ho najít. Ne? Musí tam být. - Už ho mám. - Našel jsi ho? Ano, našel. PRŮMYSLOVÁ ČÁST TOKIA Dr. Hirajama Interní a dětská klinika Nedělej tu nepořádek. Jsem doma. Tak vítej... Už přijel děda s babičkou? Budou tady co nevidět. Mami! - Co je? - Proč jsi mi odsunula stůl? Děda s babičkou potřebují víc místa. Chci mít stůl na svém místě! Nedá se nic dělat. Potřebujeme místo. A co moje zkoušky? Přece se musím někde učit. Uč se, kde chceš! No tohle! Tak kde se mám učit? Mami! Kde? Buď zticha! Copak ty se někdy učíš? Každý den. To určitě. Všechno jasné? Takže se nemusím učit? Opravdu? Už žádné učení. Už žádné... Mlč už! Už jsou tady. Vítám vás! Pojďte dál. Vítejte u nás. Jen pojďte dál. Posaďte se. Posaďte se, prosím. Musíte být unavení. Spali jste cestou? Velmi dobře. A co ty? Vítáme vás. Tak rádi vás zase vidíme. Doufám, že vám nebudeme na obtíž. Dlouho jsme vás neviděli, maminko. To je pravda. Mám velikou radost. Jak se daří sestře Kjóko? Docela dobře, děkuji. To ráda slyším. Fumiko..., přivezla jsem ti nějakou maličkost. Trochu sušenek. Sehnala jsem je u ***ů. To jsi nemusela. Maminka je má ráda. Je na co je dát? Nějaký podnos. Vysyp je sem. Prima. Přišla na nádraží Noriko, vdova po bratrovi? Ne, ale telefonovali jsme jí. Copak se přihodilo? Něco jí do toho přišlo. Pojď. Děti, co tam děláte? Pojďte sem. Pozdravte dědečka a babičku. Ty děti ale vyrostly! Minoru chodí na střední školu. Ano? Kolik je tobě, Isamu? Tak řekni. Koupel je připravena. Můžete se vykoupat, tatínku. Maminko, nechcete se převléknout? - Ano, ráda. - Tak pojďme. Uklidíme si věci nahoru. - Vezmu je. - Děkuji ti. Setkali jste se v Ósace s Keizou? Ano, přišel. Poslali jsme mu telegram. Má se dobře? Něco vám poslal. To klidně počká. Máte ručník, tatínku? Ano, mám. Udělejte si pohodlí. Co jim uvaříme? Zatím nevím. Poraď nám. S jídlem? Myslela jsem maso, třeba sukijaki? Může být. A také sašimi. To ani nemusí být. Myslím, že sukijaki bude stačit. Jsem tady... To je Noriko. Pojď dál! Ráda tě vidím. Přijela jsem na nádraží pozdě. Zmeškala jsem je, byli už pryč. - Něco jsem přinesla. - Děkuji. - Vítej. - Minuli jsme se. Jsou nahoře. Ano? Půjdu je pozdravit. Dobrý den. - Jak se vám daří, Noriko? - Vítám vás! Měla jste moc práce. Ani ne. Ale než jsem ji dokončila, bylo pozdě. Nemusela jste se dnes obtěžovat. Pár dní se tu zdržíme. Pracujete pořád u stejné firmy? Ano. - Musí to být těžké, žít sama. - Ani ne. Lázeň je připravena. Už jdu. Dovolte, pomohu vám. To není třeba. Být v Tokiu je jako sen. A ani to není taková dálka. Včera jsme byli v Onomiči a dnes jsme tady s vámi. Jsem šťastná, že jsem se toho dožila. Svět se tolik změnil. Ale vy jste se nezměnila. Ale ano. Jsme staří lidé. Maminko. Povídáte si? Už máte vybaleno? Mami, vy jste snad vyrostla! Co to povídáš? Jak bych mohla? Ale je to tak. A přibrala jste. Maminka je taková už odjakživa. Už jako dítě jsem se za ni před spolužáky styděla. Jednou dokonce rozsedla židli. Ta židle už byla rozbitá! To říkáte vždycky, maminko. Ale tak to bylo. Na tom nezáleží. Tak pojďte! Roční období jsou jaro, léto, podzim, zima. Jarní měsíce jsou březen, duben a květen. Skončila studená zima a přišlo jaro. Teď je duben. - Odnesu to na stůl. - Ano, můžeš. - Ještě misku? - Ne. Konečně se ochladilo. V Onomiči musí být horko. Ano, to je. Maminko, jak se daří paní Ko? Paní Ko? Chudinka, zase měla takovou smůlu. Zemřel jí manžel. Znovu se vdala, v Kurašiki. Odjela tam i s dítětem. Prý vůbec není šťastná. Chudinka. Tatínku, jak se jmenoval ten pán? Ten, co pracoval pro město? Pan Mihaši? Ten zemřel. Už je to nějaký čas. To ano. Vzpomínáš na pana Hattoriho? Z ministerstva obrany? Pamatuji se na něj. Žije teď v Tokiu. Opravdu? Rád bych ho navštívil. Kde bydlí? Bydlí ve čtvrti Taito. Adresu mám napsanou v notesu. - Je vše připraveno? - Ano. - Děkujeme vám za pomoc. - To byla maličkost. Noriko, přivezli jsme vám malý dárek. Doufám, že se vám bude líbit. Děkuji. Co plánujete na zítřek? Uvidíme, podle počasí. Budete se chtít projít po okolí? Já je doprovodím. Dobře. Půjdeme, Noriko? Ano, půjdeme. Takže se rozloučíme... Děkujeme, že jste přišla. Brzy se uvidíme. - Na shledanou. - Sbohem. Uvidíme se zítra. - Děkujeme za pěkný večer. - A já děkuji za pomoc... - Musíš být unavený, tatínku. - Trochu ano. Nepůjdeš si lehnout, maminko? - Půjdeme si už lehnout? - Dobrá, tak půjdeme. - Dobrou noc. - Dobrou noc. - Dobrou noc. - Dobrou noc. Přinesu trochu vody. Copak ty nejsi unavený? Ani ne. Jsem šťastná, mají se dobře. Ano. Konečně jsme tu! Ano. Nevíš, v jaké jsme čtvrti? Řekl bych, že na předměstí. Určitě. Z nádraží jsme jeli dlouho. Myslela jsem, že žijí na rušnějším místě. Než je tohle? Koiči se chtěl stěhovat do lepší čtvrti... Ale obávám se, že to není snadné. Kadeřnický salon Jak dlouho se v Tokiu zdrží? Ještě pár dní. Neměl bych za nimi zajít? Nenamáhej se. Stejně k nám přijdou. Vezmu je třeba na nějaké představení. Proč bys to dělal? To není zapotřebí. Ty fazole jsou dobré! Jaký mají dnes program? Všechny bys mi je snědl. Dneska je vezme ven bratr. Určitě? Tak mám volno. - Připrav se, už je čas. - Ano. Chovej se slušně. Děda s babičkou jsou naši hosté. Pamatuj na to. Ano, budu. - Jak dlouho budu ještě čekat? - Hned. Skoč nahoru a zeptej se, jestli jsou už nachystaní. - Jste hotoví? - Ano, už budeme. Ještě chvilku... Tak pojďte. Řekl jsem jim to. Kde se najíte? V obchodním centru. Dětem se tam bude líbit. Isamu má rád jejich dětské menu. Já vím. Přicházím kvůli synovi. - Jak je mu? - Nelepší se to. Má chuť k jídlu? Ne. Chtěl jen trochu napít. - Má teplotu? - Pořád má ***čku. 39,8. Raději ho prohlédnu. Promiňte, zkazili jsme vám neděli. Máme sterilizované jehly? - Musím za pacientem. - Opravdu? Musím prohlédnout nemocné dítě. Je na tom zle. - Omlouvám se. - Počkáme na tebe. Může to trvat dlouho. Nevadí. - Mrzí mě to, maminko. - To nic. Tak nejdeme nikam? Přijdu zřejmě dost pozdě. Tak co teď s nimi? Mám je někam vzít já? Nemůžeš nechat dům bez dozoru. Půjdeme příští neděli. Snad ano. Tak jdi. - Kampak jde? - Musí k pacientovi. Je mi to strašně líto. Zaměstnaný doktor je dobrý doktor. Mrzí mě to. My nikam nejdeme? Nedá se nic dělat. Pacient má přednost. To je nespravedlivý. - Zajdeme si tam někdy jindy. - To ne... Minoru! Chovej se slušně. - Slíbili jste to. - Slyšel jsi? - Pojď sem. - Nechci. Zlobí mě. Chlapci bývají živější. Měli byste se stydět! Co to děláte? To je nespravedlivý! Proč tak zlobíte? Pořád samý "příště". A nic z toho. Nedá se nic dělat. To říkáš vždycky. Nebuď tak protivný. To je nespravedlivý. Chovej se slušně! Nebo to povím otci. Jo, můžeš! Dobře. Pamatuj si, cos řekl. Jen mu to klidně řekni. Copak se tu děje? Ale nic... Pojď, Isamu. Půjdeme na procházku. A ty taky, Minoru. Pojď, půjdeme spolu ven. Běž s babičkou. A co ty, Minoru? Pojď také. Omlouvám se. Minoru. Jdi také ven! Nechci. Jak myslíš. Tak jděte. Čaj. Děkuji. A co Minoru? Je tak tvrdohlavý. Koiči se choval úplně stejně. Vždycky muselo být po jeho. Otče, musíte být zklamaný. Ne, vůbec ne. Půjdeme příští neděli. To bude pěkné. Pár dní pobudeme u vás a pak chci také k Šige. Podívej! Tamhle jsou. Čímpak bys chtěl být, až budeš velký? Doktorem jako táta? Až ty budeš doktorem, kdepak asi budu tou dobou já? Dobrý den. Taky dobrý... Volal pan Enomoto. Ohledně práce. Takže je všechno zařízeno. Kde jsou? Nahoře. Koupil jsem jim pár koláčků. Jakých? Ochutnej. Jsou dobré. Pro ně až zbytečně drahé. Dobré, co? Nemáš tolik utrácet. Stačily by jim sušenky. Jenže ty měli včera. Sušenky jim chutnají. Vyrazíš s nimi zítra někam? Zítra? Obávám se, že budu muset vybírat peníze. Aha. Koiči by měl něco podniknout. Nepošleme je do divadla? Co dávají? Budou zpívat balady naniwa-buši. To by se jim mohlo líbit. Budou mít radost. Potřebují trochu rozptýlení. To ano. Jenže kdo je tam vezme? Tobě dala taky práci? Už jsi tady? - Pro tebe. - Děkuji. Tolik práce. To nestojí za řeč. Kde je otec? Nahoře, co se suší prádlo. Aha. Půjdeme do lázní. Tatínku! Půjdeme do lázní. Dobrý den. Zajdeme si do veřejných lázní. A na zpáteční cestě se stavíme na zmrzlinu. To bude pěkné. - Půjdeme do lázní. - Užijte si to. A pak půjdeme na zmrzlinu. Maminko, půjčte si moje dřevěné sandály, ty staré. Mohu? Děkuju ti. Haló. To je společnost Jonejama? Mohu mluvit s Noriko Hirajamovou? Děkuji. Noriko? To jsem já. Ale ne, o to nejde. Buďte tak hodná, měla byste zítra čas? Otec s matkou nebyli ještě ve městě. Jistě. Napadlo mě, nevzala byste je zítra někam? Aha. Měla bych to udělat já, ale jsem zavalená prací. To by bylo od vás hezké. Moc by mi to pomohlo. To nebude problém. Počkáte chvilku? Promiňte. Copak? - Mohla bych si zítra vzít volno? - Dobře. - Děkuji. - Co je s tou Asahi Aluminum? Vyřídím to hned. Jste tam ještě? Budu mít volno. Přijdu k vám zítra ráno v devět. Pozdravujte je, prosím. Tak zítra. Dámy a pánové, vítejte v Tokiu. Vydáme se po stopách historie tohoto skvělého města. Císařský palác, původně nazývaný hrad Čijoda, vystavěl asi před 500 lety Ota Dokan. Palác je obklopen zelení borovic a obehnán příkopem. Unikátní kontrast k ruchu dnešního Tokia! Koičiho dům je tamhle. Ano? A dům Šige? Asi... Tímhle směrem. A váš? Můj byt je... - Nejspíš na téhle straně. - Tam? Doufám, že ke mně zajdete na návštěvu. Kdo je? To jsem já. Dnes jsi tu brzo. - Miko už spí? - Právě si lehla. Nemáš trochu saké? Saké? Mám na návštěvě manželovy rodiče. Něco tu mám. - Stačí to? - Určitě, děkuji. Odkud je tahle fotografie? Tu dělal v Kamakuře jeho kamarád. Kdypak to bylo? Asi rok před tím, než ho povolali na vojnu. Celý on. S hlavou na stranu. Vždycky takhle stával. Tak co ještě? Máš, prosím tě, karafu a číšky? Právě jsem je umyla. Tady. Vezmi si tohle. Se zeleným pepřem. Je to dobré! Děkuji ti moc. Noriko, nepřidělávejte si starosti. Dělám to pro vás ráda. Děkujeme mnohokrát za dnešní den. Není vůbec zač. Jen mám starost, jestli nejste unaveni. Vůbec ne. Díky vám jsme viděli krásná místa. Věnovala jste nám celý den. Nezlobte se na nás. Ale kdepak... Opravdu to nevadí? Ne, tatínku. Nedělejte si starosti. Dřív jsme pracovali i v neděli. Teď už není tolik práce. Když je to tak, jsme moc rádi. Naliju vám. Ano, děkuji. Nevím, jestli vám bude ***. Moc dobré saké. Rád se napijete, tatínku? A jak. Dřív popíjel velmi rád. Rozčiloval se, když saké došlo. Ani o půlnoci nebyl líný dojít pro další. Vždy, když se nám narodil syn, modlila jsem se, aby nepil. Šodži se také rád napil? Ano, také. Vážně? Chodíval popíjet po práci a často si v noci přivedl kamarády domů. Opravdu? Užila jste si trápení, stejně jako já. Ano. Ale teď mi to chybí. Chudák Šodži. Žil tak daleko od nás. Pořád mám ale pocit, že tu je s námi. Tatínek mě často kárá za mou pošetilost. Musí být mrtvý. Je to už osm let. Já vím. Ale... Byl tak tvrdohlavý, bojím se, že vás trápil. Ne. A pak umřel, a vy jste zůstala sama. Okamžik. - Přivážím objednané jídlo. - Mockrát děkuju. Doufám, že bude dobré. - Prosím, maminko. - Děkuju. - Vemte si. - Ráda. Jste velice laskavá. Zdrželi se. Už brzy přijdou. Jak dlouho zůstanou v Tokiu? - Nic ti neřekli? - Ne. Tak mě napadlo... Nelitoval bys trochy peněz? Tři tisíce jenů. Na co? Já bych něco přidala. Možná by stačily dva tisíce. K čemu? Pošleme je do lázní, k horkým pramenům v Atami, co říkáš? Máš spoustu práce a já svůj rozvrh také nemohu měnit. A nemůžeme pořád obtěžovat Noriko. Co říkáš? Dobrý nápad. Znám tam pěkný hotel. Není drahý, s vyhlídkou. Dobře. Tak to zařídíme. Určitě se jim tam bude líbit. To ano. Dělal jsem si starosti. Všechno stojí tolik peněz. Tam to nebude moc drahé. A jsou tam i horké prameny. Poslyš! Copak? Plánujeme, že vyšleme otce s matkou do lázní v Atami. To není špatný nápad. Také jsem si dělal starosti, ale skutečně nemám čas. Takže souhlasíš? Dobrá. Souhlasím. Zařídíme to. Tady to s nimi nejde. Atami je to správné místo. Budou si užívat koupele nebo odpočívat. Staří lidé spíš ocení tohle než chození po Tokiu. To je pravda. Ti se ale zdrželi! Možná zůstali u Noriko. Asi. ATAMI Nečekala jsem, že se někdy dostanu do lázní. Mají s námi taková vydání. Není tady krásně? Ráno brzy vstaneme a projdeme se po pláži. Ano. Prý je tady spousta pěkných míst. Povídala pokojská. Opravdu? Moře je tak klidné. - Díky, že jste počkali. - Nudle jsou hotové. - Kdo bude pokračovat? - Já. - Já se také přidám. - Komu mám ještě rozdat? - Dej mi také. - Já si vezmu ještě dvě. Odhoď. - Mně už to stačí. - Můžeme pokračovat. - Tak se ukažte. - Hotovo? - Já pokračuji... - Mám to a přidávám. To mám také. To není správné... Rozdáme to znovu. Je tady hrozný hluk. Kolik je hodin? Copak se stalo? Špatně jsi se vyspal? Já ano, zato ty... Ani jsem oka nezamhouřila. Ale jdi. Chrápala jsi. Opravdu? Stejně je tohle místo spíš pro mladé. Máš pravdu. Ti novomanželé včera! Myslíš, že to vážně byli novomanželé? Ona ráno kouřila v posteli a on už byl na nohou. Tak hezky na ni mluvil. Řekl: "Patříš jen mně!" "Tvoje ouška, oči, pusa - všechno je jen moje." Ta ženská se má... Myslím na Kjóko, copak asi doma dělá? Pojeďme zpátky. Tobě se už musí stýskat. Spíš se stýská tobě, že? Viděli jsme Tokio, byli jsme v Atami... Vraťme se domů. Ano. Vrátíme se. Co se stalo? Trochu se mi zatočila hlava. Už je to dobré. Špatně jsi spala, tím to je. Pojď! Nezkusíme vyčesat vlasy nahoru? Vám to bude určitě slušet. Proč ne? Máte krásnou šíji! Vyčesala bych to nahoru. A můžeme to trochu zatočit. Když myslíte... Zdůrazní to vaši osobitost! Sirky! A něco dalšího na čtení. Už jdu. - Dobrý den. - Dobrý... Proč jste se vrátili tak brzy? Tak jsme tady... Měli jste tam zůstat déle. Co se stalo? Už to stačilo. Dobrý den... Kdo to je? Jedni známí z venkova. Pojď dodělat ty natáčky. Proč jste tam nezůstali déle? Jaké je Atami? Hezké. Koupele byly příjemné. A z hotelového okna jsme měli krásný výhled. Hotel byl hezký, moderní. Bylo tam hodně lidí? Poměrně dost. Jídlo bylo dobré? Velmi chutné ryby. Není divu, u moře. Také podávají veliké omelety. Proč jste tam nezůstali déle? Chtěli jsme, abyste si odpočinuli. Řekli jsme si, že je načase jet domů. Tak brzy! V Tokiu nebýváte příliš často. Ale už bychom měli jet. Kjóko je jistě smutno. Ale matko, ona už není dítě. Chtěla jsem vás vzít do divadla kabuki. Stojíme vás spoustu peněz. To nevadí. Jenže dnes večer tady mám setkání kadeřníků. Přijde jich hodně? Musím poskytnout prostory. Vrátili jsme se nevhod. Chtěli jsme, abyste zůstali v Atami. Měla jsem vám to říct. Paní, zákaznice si vás žádá. Už jdu. Co budeme dělat? Nevím. Ke Koičimu se vrá*** nemůžeme. Měl by problémy. No právě. Mohli bychom k Noriko? Oba tam zůstat nemůžeme. Běž k ní sama. Kam půjdeš ty? Myslím, že navštívím Hattoriho. Zkusím tam zůstat přes noc. Teď se ale pojďme projít. A jsou z nás bezdomovci. Noriko by už mohla být doma. Možná. Ještě je trochu brzy. Ale jestli opravdu chceš k Hattorimu, měl bys už jít. Ano, raději půjdeme. Deštník. Zůstal by tady... Vidíš! Je to ale obrovské město, viď? To je. Kdybychom se ztratili, už se nikdy nesejdeme. Hattori Profesionální písař To je už tak dávno. Určitě sedmnáct nebo osmnáct let. Ale psals mi vždy k Novému roku. A ty mně taky. Onomiči se asi hodně změnilo, všechno je jiné. Naštěstí za války město nebombardovali. Místo, kde jsi bydlel, se vůbec nezměnilo. Neříkejte! Bylo tam hezky. Obdivovali jsme výhled z chrámu. Jak rozkvetly sakury, cena ryb šla dolů. Celé ty roky nám chuť těch ryb chyběla. Později. Vyřiďte přátelům, že jdu do herny, ano? Pronajali jsme mu hořejší pokoj. Pěkný flamendr! Studuje práva, ale nikdy se neučí. Opravdu? Většinu času tráví hraním. Chudák jeho otec, až se vrátí domů! Pojďte, dáme si někde skleničku. Doma toho moc nemám. Jste velmi laskaví. Pamatuješ na našeho policejního šéfa? - Numatu? - Bydlí kousek odtud. Vážně? Jak se má? Moc dobře. Jeho syn je velký šéf v jedné tiskárně. No to rád slyším. Zastavíme se u něj. Ujednáno! To bude hezké! Dej si ještě saké. Tak na staré časy! Mně už ne, mám dost. Býval jsi zdatnější pijan. Pamatuješ, když přijel do Onomiči ředitel? V Takemuraji? Opil ses! A ta mladá gejša, co nás obsluhovala... Umeko? Líbila se ti, že jo? A panu řediteli taky. Vzpomínáte? A tobě jakbysmet, co? Škoda, že jsem tehdy tolik pil a jančil. Ba ne, saké je zdravé. Napij se! Jsi šťastný člověk. Děti máš zaopatřené. O tom nic nevím. Kéž by alespoň jeden z mých synů žil. Padli oba v jedné válce. Tys také jednoho ztratil, ne? Ano, druhorozeného. Měl jsem války dost. No ovšem. Přijít o děti je hrozné, ale žít s nimi také není vždy snadné. Jeden si nevybere. Ještě saké? Radši změníme téma. A na zdraví! Kdybych měl pro tebe pokoj, pili bychom až do rána. Přineste nám ještě saké! Slečno, přineste saké. Stejně jsem rád, žes přijel. Ani ve snu bych se nenadál, že se sejdeme v Tokiu. Okaja Oden Tady je teplé. Nalij mi ho. Jsi namol! Heleď, Hirajamo. Že je někomu podobná, viď? Už zase? Nepřipadá ti? Komu? Ano, jasně! Té mladé gejše? Ale ne! Ta byla tlustší. Tahle je podobná mý ženě! Ano, máš pravdu. Hele, hlavně tady... Proč nejdete domů? Obě stejně bručí. A vy jste protivní. Moje žena to taky tvrdí. Pojď sem a nalij mi! Napij se ještě. No co... Řekl bych, že jsi z nás nejšťastnější. Pročpak? Můžeš být pyšnej na svý děti. Ty máš taky syna... Ne, můj syn není hodný. Je pod pantoflem a nevšímá si mě. Je to nicka. Vždyť je šéfem oddělení. Šéfem! Houby je. Jen asistentem sekčního šéfa. Je mi z něj nanic a tak lidem lžu. Budižkničemu! To si nemyslím. Měl jsem jediného syna, tak jsem šetřil rákoskou a zkazil ho. Tys svýho vychoval dobře! Je studovaný. Ale dneska má každý lékař titul. Bojím se, že od svých dětí čekáme zázraky. Chybí jim ***šení! Chybí jim cíl! Takhle jsem to synovi řekl. Odpověděl, že v Tokiu je moc lidí, že se těžko prosadí. Co myslíš ty? Dneska lidi postrádají páteř. A jsou bez ducha! Jsem zklamaný člověk. Nemusí být tak zle. Nesouhlasíš se mnou? Ty jsi spokojený? Jistěže ne, ale... Vidíš? Ani ty nejsi spokojený! Jsem moc smutný. Už nepiju. Než jsem přijel do Tokia, žil jsem v domnění, že si můj syn vede dobře. Zjistil jsem, že je obyčejný doktůrek pro hrstku ***ů. Chápu, jak se cítíš. Také jsem hrozně zklamaný. Jenže toho nesmíme od dětí chtít přespříliš. Doba je jiná. To si přiznejme. To je můj názor. Ano? Ano. Rozumím. Ty také! Můj syn se hodně změnil. Ale co můžu dělat. Koneckonců žije v Tokiu příliš mnoho lidí. To je pravda. Zřejmě bych měl být spokojený. Možná máš pravdu. Dneska mladí klidně a bez zaváhání rodiče zapíchnou. U syna mi naštěstí nic takovýho nehrozí. Pánové, už je dvanáct. No a co? Zavíráme! Je čím dál víc podobná mý ženě! Líbíte se mi. Už toho nechte. Dnes v noci se opijeme. Dáme si ještě... Je krásná noc. Já už mám dost. Tak ty už máš... Děkuji. Už mi to stačí. Dnešní den byl dlouhý. Zpátky z Atami do domu Šige, pak do Ueno parku... Musíte být unavená. Vůbec ne. A tolik vás obtěžuji. Moc se vám omlouvám. Ale já jsem skutečně ráda, že jste přišla. Těší mě to. Neměly jsme příležitost vídat se často. Ani možnost si promluvit. To už stačí. Děkuju. Už bychom měly spát. Zítra ráno jdete do práce. I vy musíte odpočívat. Pojďme si obě lehnout. Děkuji vám. Ráda. Prosím. Je to pocta, spát na lůžku zemřelého syna. Noriko, odpusťte, možná jsem netaktní. Copak? Uplynulo osm let od jeho smrti, a přesto tu stále máte synův obrázek. Jsem z toho smutná. Proč? Jste tak mladá... Už dávno nejsem mladá. Ale jste. Neměla byste takhle žít. Často jsme s manželem o vás mluvili. Pokud byste měla možnost, prosím, vdejte se. Myslím to upřímně. Už pominuly doby, kdy se vdova nesměla znovu vdát. Dobře. Kdyby náhodou... Určitě taková chvíle nastane. Proč by neměla? Myslíte? S mým synem jste si užila víc trápení než štěstí. Vím, že jsme pro vás měli něco udělat. Netrapte se, nic mi nechybí. Ale zasloužíte si lepší život. Jsem spokojená. I šťastná. Ano, jste ještě mladá, ale až přijde stáří, budete opuštěná. Já se stáří nedožiju, nebojte se. Jste moc milá. Tak dobrou noc. Mohu zhasnout? Haló, je někdo doma? Otevřete! Kdo je? Někdo klepe. - Kdo je tam? - Tady policie. Už jdu. Přivedli jsme vaše přátele. Jsou velmi opilí. Cože, otec?! Dobrou noc. Kdo je to, otče? Otče! Co to má znamenat? Otče! Co se stalo? Je tu ještě jeden! - Kdo je to? - Neznám ho. Co se to děje, otče? Otče! Slyšíte? Ale nic! Takže vy jste zase začal! Prostě toho pití nenecháte! A co vy? Tak kde jste se opili? Otče! Otče... To je hrozné! Co se stalo? Kde se tak opili? Jak to mám vědět? Dříve pil každý den. Vracíval se domů namol a matku tím trápil. Bylo to hrozné. Ale když se narodila Kjóko, přestal. Jakoby z něj byl nový člověk a já myslela, jak je ohromný. Ovšem teď zřejmě zase začal. Co budeme dělat? Nikdy by mě nenapadlo, že sem přijde opilý a s kamarádem. Nemůžeme je tam takhle nechat. Je to hrozné! Zavolej Kija dolů a uložíme je nahoře. Na to jsou moc namazaní. Tak co uděláme? Taková hrůza! Jdi spát nahoru. Nechám si je tady. Taková otrava! Proč nic neřekl? Flámuje a ruší! Nesnáším opilce. A ještě přitáhne dalšího. To je život! Děkuji. Dobře se mi spalo. To jsem ráda. Nepřijdete pozdě do kanceláře? Ne. Ještě mám čas. Maminko... Copak? Prosím, vezměte si tohle. Co je to? Budu ráda, když je přijmete. Opravdu, to nejde... I když to není mnoho. Nedělejte si škodu. Prosím, maminko. Opravdu ne... Nezdráhejte se. Ne, nemohu je od vás přijmout. Prosím. To já bych vás měla obdarovat. Maminko, vezměte si je. Prosím. Musím? Tak... Děkuji vám mnohokrát. Sama jistě peníze potřebujete, a přece tohle děláte. Nevím, co mám říci. Mockrát vám děkuji. Děkuji vám. Pojďme. Až zase přijedete do Tokia, prosím, zastavte se. Děkuji, ale myslím, že už nepřijedu. Vím, máte hodně práce, ale pokuste se přijet do Onomiči. Moc ráda, kdyby to jen bylo blíž. Máte pravdu, je to hodně daleko. Maminko, nejsou vaše? Ano, začínám zapomínat. Tak půjdeme. Najdou místa k sezení? Ano, přišli jsme včas. Vlak dorazí do Nagoji nebo Gifu *** ránem. A kdy budou v Onomiči? Zítra po obědě. Telegrafovali jste Kjóko? Ano. Keizo na vás počká v Ósace. Doufám, že se matka ve vlaku trochu vyspí. Určitě, vždycky cestu prospí. I kdyby ne, nevadí, zítra odpoledne už budu doma. A vy, otče, už tolik nepijte. Minulá noc byla výjimka. Setkání po letech, víš. Hlava vás už přestala bolet? Ano, úplně. Považujte to za varování. Určitě to bylo poučení. Všichni jste k nám byli velmi laskaví. Byl to hezký výlet. Děti, byly jste na nás moc hodné. Všechny jsme vás viděli, takže kdyby se třeba jednomu z nás něco stalo, nemusíte nikam jezdit. Takové řeči nemám ráda. Žádné loučení. Myslím to vážně. Bydlíme od sebe moc daleko. Vlak do Ósaky a Nagoji přijíždí na pátou kolej... Nastupujte, prosím, do vlaku směr Ósaka... ÓSAKA - Dobré jitro! - Dobré. Dobré jitro. Omlouvám se za ten včerejšek. - Vaši rodiče? - Ano. Neměli tu vystupovat, ale matce bylo nevolno. Copak ji postihlo? Prý se jí udělalo špatně. Od srdce? Nesnáší asi jízdu vlakem. Dlouhé cestování. Taková nepříjemnost! Musel jsem si půjčit matrace a dvakrát poslat pro doktora. Jak se jí daří dnes? Už ráno jí bylo lépe. Kolik je matce let? Počkejte... Přes šedesát. Asi šedesát sedm nebo osm. Vysoký věk. Dobře se o ni starejte. "Buďte jí dobrým synem, dokud žije." Máte pravdu. "V hrobě už svým rodičům neposloužíte." - Určitě to bylo tou cestou. - Asi ano. Cítíš se už lépe? Děkuji. Je mi dobře. Myslím, že večer odjedeme. Zůstaňme ještě jednu noc, ráno nebude vlak tak plný. Kjóko se už o nás jistě strachuje. Ale vždyť jsme u Keiza v Ósace. Během deseti dnů jsme viděli všechny naše děti. I naše vnuky. Někdy mají prarodiče vnuky raději než vlastní děti. Co myslíš? A co ty? Já mám raději naše děti. Opravdu? Ale překvapilo mě, jak se změnily. Šige bývala mnohem milejší. To je pravda. Z vdané dcery se stává cizinka. Koiči je taky úplně jiný. Také to býval hodný chlapec. Děti nerostou k obrazu svých rodičů. Mysleme na to, že jsou lepší nežli většina. Určitě jsou lepší než běžný průměr. Máme štěstí. Myslím, že ano. Měli bychom být rádi. Ano, máme štěstí. Tatínek s maminkou museli vystoupit v Ósace. Opravdu? Mamince se udělalo špatně. Domů přijeli desátého. Už je jí dobře? Myslím, že ano. Posílají pozdravy. Byla unavená. Ano, byl to pro ni náročný výlet. Byla spokojená? Proč by nebyla? Navštívila spoustu míst. I Atami. O Tokiu bude ještě dlouho vyprávět. Prosím, kdo volá? Ano, to jsem já. Telegram? Ne, ještě ne. Odkud? Z Onomiči. To je divné. Stojí tu: "Maminka umírá". Jak to? Právě mi došel otcův dopis. Píše, že vystoupili v Ósace, matce se udělalo špatně. Domů dojeli desátého. Ano. Tak to bude. Telegram. Počkej okamžik. Děkuju. - Z Onomiči. - Co píše? "Matka vážně nemocná. Kjóko" Slyšíš? Teď přišel telegram. Ano. Rozumím. Právě jste ho dostali? To je zlé... Zavolám později. Jak se to mohlo stát, tak náhle? Je to vážné? Mám zavolat Noriko? Ano, běž. Prosím? Společnost Jonejama. Ano, okamžik, zavolám ji. Noriko, máš telefon. Pro mě? Prosím, kdo volá? To jste vy? Maminka? Opravdu? Děkuju. Nerozumím tomu. Špatně mělo být otci. A ne matce! Je to moc zlé? Asi ano, píše "vážně nemocná". Nezdála se být úplně v pořádku. Měla jsem na nádraží divný pocit. Jak říkala: "Kdyby se s jedním z nás něco stalo." Musela mít nějaké tušení. V každém případě tam pojedeme. Jestli je vážně nemocná, vyjeďme radši prvním vlakem. Ano, jenže musím ještě před odjezdem zařídit spoustu věcí. Já také. Zrovna mám tolik práce. Dobrý den. Pojedeme se ženou pryč. Pojedeme dnes večer. Tak dobře. Uvidíme se později. Počkej, ještě něco... Copak? Vezmeme si s sebou smuteční šaty? Mohly by se hodit. Přibalíme je a budeme doufat, že je nebudeme potřebovat. - Dobrá. - Sejdeme se na nádraží. Budu tam čekat. Půjdu jim naproti. To budeš hodná. To je od tebe moc hezké. Tak já jdu. Copak se děje? Není ti horko? Přijely se na tebe podívat děti. Kjóko je šla přivítat. Budou tu každou chvilkou. Uzdravíš se. Uzdravíš se. Určitě... Zdá se, že teď bude v klidu spát. Má slabý tep. Děkuju. Její reakce slábnou. Takže... Buďte opatrní. Kdepak je Keizo? Opozdil se. Odpověděl na ten telegram? Zatím ne. Vždyť bydlí nejblíž z nás všech. Otče, pojďte... A ty... Otče, její stav se mi nelíbí. Já vím. Co tím myslíš? Že je to nebezpečné. Dělám si starosti, že ještě není při vědomí. Skutečně za to může ta dlouhá cesta do Tokia? To bych neřekla. V Tokiu byla tak plná života, viďte? - Mohla by to být jedna z příčin. - Jak to myslíš? Možná do zítřka zemře. Umře? Možná nedožije rána. Takže ona... nedožije rána? Matce je 68 roků, viďte? Ano. Ona mi tedy zemře... Obávám se, že ano. Tak... Tak konec se blíží? Asi ano. Keizo to asi nestihne. Život je tak krátký. Byla tak plná života. Musela mít nějaké tušení. Asi ano. Dobře, že nás stihla v Tokiu navštívit. Všechny nás znovu viděla. Popovídali jsme si. Máte s sebou smuteční šaty? Šaty? Měla jste si je dovézt. A ty, Kjóko? Také ne. Budeš si je muset někde půjčit. A taky pro Noriko. Dožila se pěkného věku, zemřela klidně, bez bolestí. Nepřišel Keizo? Jak je jí? Tak jsem to nestihnul. Bál jsem se toho. Zdravím vás. Byl jsem služebně mimo město. Omlouvám se za zpoždění. - Mezitím došel váš telegram. - Ano? Je to hrozné. Kdy zemřela? Dnes ráno ve 3:15. Kdybych byl chytil večerní vlak, dočkala by se mě. Podívej se na ni, Keizo. Má tak klidný výraz. Jako by klidně spala. Kde je otec? Kde je? Tatínku... - Keizo právě přijel. - Ano? Takový krásný východ slunce! Bude asi další horký den. Copak je? Nemohu vystát to hrozné mumlání. Pročpak ne? Jako by mi maminka připadala pořád menší a menší. Nebyl jsem hodný syn. Teď není čas na výčitky. Bude mi strašně chybět. V hrobě rodičům neposloužíš. Jednou jsme odsud pozorovali ohňostroj, viď? Opravdu? V tu noc, co byla ve městě slavnost. Pamatuješ? Ne. Byl jsi celý ***šený, ale jak zapadlo slunce, usnul jsi. S hlavou v matčině klíně. Nevzpomínám si. Co jste tehdy dělal, otče? Myslím, že ředitele odboru výchovy. Jak je to dávno, viďte? Jednou, o jarních prázdninách, jsme zajeli do Omišimy... Vzpomínám si! Maminka měla mořskou nemoc. Také si vzpomínám. Přesto byla veselá. Kolik jí tehdy bylo? Čtyřicet? 42 nebo 43, řekl bych. Dávejte na sebe pozor, otče. Ať jste dlouho živ. Děkuji ti. Ještě trochu saké? Naleju ti. Může to znít bezcitně, ale bylo by lepší, kdyby on zemřel první. Až se Kjóko vdá, bude úplně opuštěný. To je pravda. Měli jsme na matku v Tokiu dávat větší pozor. Kjóko, má matka někde tu svou šerpu? - Ano. - Chci ji na památku. - Pamatuješ na ni? - Jistě. A bavlněné kimono, co nosila v létě? Chci ho také. Víš, kde je? - Ano. - Také bych si ho vzala. A je po všem. Jste hodní, že jste přijeli. Obětovali jste svůj čas a oplakali ji. Děkuji vám. Měla by z vás radost. Koiči ji tak pěkně ošetřoval. To byla samozřejmost. Vzpomínám na cestu z Tokia do Atami. Jednou se jí zatočila hlava. Možná to byla malá mrtvice. Pročpak jste nám nic neřekl? Alespoň Koičimu? Ani nevím. Ale to nebyl ten důvod. Byla při těle, proto ji postihla tak náhlá mrtvice. Je to jako ve snu. Kdy odjíždíš? Nemůžu se zdržet dlouho. Ani já ne. Nepojedeme večerním rychlíkem? A co ty, Keizo? - Já mohu zůstat. - Dobře. - Pojedeme tedy večer? - Ano. - Vy ještě zůstanete s otcem, Noriko? - Ano. Můžete jet s ostatními. Ale já musím také jet. Potřebuju napsat hlášení. A taky bude ten baseball. Jen jeďte... Děkuju, za návštěvu. Budete tu sám, tatínku. Zvyknu si. Dej mi rýži. Můžeš nám koupit lístky na vlak? A mně také. Vyhládlo nám. Tatínku, hlavně moc nepijte! Nedělej si starosti. Takže všichni odjedete? - Něco na cestu... - Děkuji. Děkuji ti za všechno. A o prázdninách přijeď do Tokia. Už musíte domů? Ano, musím. Mrzí mě, že vás nemohu vyprovodit na nádraží. Nic se neděje. Určitě za mnou přijeď do Tokia. Jsem tak ráda, že jste tu zůstala až do dneška. Myslím, že oni tu měli zůstat déle. Mají moc práce. Jsou sobečtí. Jen si řeknou o věci, a už oznámí odjezd. Mají spoustu vlastních problémů. A vy svých! Jsou to sobci. Pročpak? Sotva vydechla naposledy, a už si rozebírají její šaty. Chudák maminka, je mi jí tak líto. Cizí by měli víc pochopení. Ale jdi, Kjóko! V tvém věku jsem si to také myslela. Ale děti se rodičům vzdalují. Šige žije vlastní život, bez ohledu na rodiče. Vždyť má už svůj věk. Určitě to nemyslela zle. Všichni se musíme starat o sebe. Opravdu? Nechci být taková. Je to tak kruté. Máš pravdu. Ale děti se postupem času takhle zachovají. Takže... vy také? I když nechci, i já taková mohu být. Není pak život veliké zklamání? Ano, je. Nechtěla bych být taková. Nebudeš... Tatínku, už musím jít. Mějte se moc hezky. Děkuji ti. Na shledanou. Prosím, určitě přijeď na prázdniny do Tokia. Na shledanou. Na shledanou. A měj se moc hezky. - Na shledanou! - Na shledanou. Kjóko už odešla? Ano. Tatínku, musím také odjet, odpoledním vlakem. Musíte? Děkuji vám za všechno. Ale vždyť jsem nic neudělala. - Moc jste nám pomohla. - Ale kdepak! Matka mi vyprávěla, jak hodná jste na ni byla, když u vás přespala. To bylo to nejmenší. Byla moc ráda. Říkala, že to byl její nejšťastnější den v Tokiu. Chci vám za ni poděkovat. Ale ne! Dělala si o vás veliké starosti. Nemůžete takhle žít dál. Nebojte se o mě. Chci, abyste se co nejdříve vdala. Nemyslete už na Šodžiho. Je mrtvý. Trápilo by mě, kdybyste zůstávala sama. Vážně? To bych nechtěla. Myslím to vážně. Řekla mi, že nezná hodnější ženu než jste vy. Přecenila mě. Mýlíte se, Noriko. Kdepak. Nejsem tak hodná, jak si myslela. Zahanbuje mě, když o mně máte takové mínění. Nemějte obavy. Ve skutečnosti jsem velmi sobecká. Na vašeho syna nemyslím stále, i když to tak vypadá. Byl bych rád, kdybyste na něj už zapomněla. Často si na něj celé dny ani nevzpomenu. Občas si myslívám, že už nemohu dál takhle žít. Někdy v noci přemýšlím, co se mnou bude, když to takhle půjde dál. Přejde den, uběhne noc a je mi smutno. Moje srdce jako by po něčem toužilo. Jsem sobecká. Nejste. Ano, jsem. Ale mamince jsem se nemohla svěřit. To je v pořádku. Jste dobrá žena. Poctivý člověk. Vůbec ne. Tyhle hodinky patřily mé ženě. Já vím, jsou staromódní, ale ona je nosila od mládí. - Vemte si je na památku. - To nemohu. Prosím, přijměte je. Vím, že by z toho měla velikou radost. Pro klid její duše, prosím. Děkuji vám. Prosím, věřte mi. Chci, abyste byla šťastná. Myslím to upřímně. Z celého srdce. Je to tak zvláštní. Máme své vlastní děti, ale vy jste pro nás udělala nejvíc. Přitom ani nejste z naší krve. Děkuji vám. Všichni už odjeli. Odteďka budete sám. Stalo se to tak nečekaně. Byla tvrdohlavá, ale kdybych věděl, co přijde, byl bych k ní vlídnější, dokud byla naživu. Nastanou mi velmi dlouhé dny. A osamělé. Zůstal jste opuštěný. KONEC www.Titulky.com