Tip:
Highlight text to annotate it
X
Dnes budu mluvit o vztahu
mezi vědou a lidskými hodnotami.
Obecně se má za to,
že na otázky morálky --
otázky dobra a zla a toho, co je dobré a špatné --
nemá věda oficiálně žádný názor.
Má se za to, že věda nám může pomoci
získat to, čeho si vážíme,
ale nemůže nám říct, čeho bychom si vážit měli.
A proto si většina lidí -- pravděpodobně většina lidí
tady -- myslí, že věda nikdy neodpoví
na nejdůležitější otázky v lidském životě:
otázky jako "Proč žít?",
"Kvůli čemu umírat?",
"Co patří k dobrému životu?"
Proto budu argumentovat,
že je to iluze -- že oddělení
vědy a lidských hodnot je iluze --
a v tomto okamžiku lidských dějin
vlastně docela nebezpečná.
Často se říká, že věda
nám nemůže dát základ pro morálku a lidské hodnoty,
protože se zabývá fakty,
a zdá se, že fakta a hodnoty patří do různých sfér.
Často se má za to, že žádný popis
toho, jak to na světě chodí,
nám nemůže říct, jaký by svět měl být.
Já si však myslím, že to prostě není pravda.
Hodnoty jsou určitým druhem faktu.
Jsou to fakta o blahobytu tvorů s vědomím.
Proč nemáme etické závazky vůči skalám?
Proč s nimi nemáme soucit?
Protože si myslíme, že nemohou trpět. A pokud nám víc
záleží na našich příbuzných primátech
než na hmyzu, což záleží,
pak proto, že si myslíme, že jsou konfrontováni s širší stupnicí
potenciálního štěstí a utrpení.
Za povšimnutí přitom stojí zásadní věc,
totiž to, že jde o faktické tvrzení:
můžeme mít pravdu, nebo se mýlit. A pokud jsme
špatně pochopili vztah mezi biologickou komplexitou
a možnostmi zkušenosti,
pak jsme se možná zmýlili ve vnitřním životě hmyzu.
Nesetkal jsem se s představou
ani s obdobou lidské morálky
a lidských hodnot,
kterou by nebylo možné v určitém okamžiku redukovat
na starost o vědomou zkušenost
a její možné změny.
I když máte své hodnoty od náboženství,
i když si myslíte, že dobro a zlo nakonec
souvisí s podmínkami po smrti --
ať už s věčným štěstím s Bohem
nebo s věčným utrpením v pekle --
pořád vám záleží na vědomí a jeho změnách.
A říct, že takové změny mohou přetrvávat i po smrti,
znamená dopustit se faktického tvrzení,
které samozřejmě může nebo nemusí být pravdivé.
Máme-li hovořit o podmínkách blahobytu
v tomto životě, pro lidské bytosti,
víme, že existuje kontinuum takových faktů.
Víme, že je možné žít neúspěšně,
kdy se pokazí všechno, co se pokazit může --
kdy matky nemohou nakrmit své děti,
kdy cizinci nemohou najít základ mírové spolupráce,
kdy jsou lidé vražděni hlava nehlava.
A víme, že je možné v tomto kontinuu pokračovat
směrem k něčemu trochu idyličtějšímu,
k místu, kde je možné dokonce uvažovat o konferenci, jako je tato.
A víme,
že existují správné a špatné odpovědi na to,
jak se do tohoto prostoru dostat.
Byl by dobrý nápad přidat choleru do vody?
Pravděpodobně ne.
Bylo by dobré, kdyby všichni věřili v uhrančivý pohled,
takže kdyby se jim stalo něco zlého,
ihned by obviňovali své sousedy? Pravděpodobně ne.
Existují pravdy, které musíme znát
a jež se týkají toho, jak lidské komunity vzkvétají,
ať už těmto pravdám rozumíme či nikoli.
K těmto pravdám se vztahuje morálka.
Takže když mluvíme o hodnotách, mluvíme o těchto faktech.
Naši situaci ve světě můžeme chápat v mnoha rovinách --
počínaje rovinou genomu
a konče rovinou ekonomických systémů
a politických uspořádání.
Ale budeme-li hovořit o blahobytu lidstva,
musíme nutně hovořit o lidském mozku.
Víme totiž, že svou zkušenost světa a nás samotných v něm
si uvědomujeme v mozku --
ať už se po smrti stane cokoli.
I kdyby sebevražedný útočník v posmrtném životě získal 72 panen,
ve svém životě, ve své osobnosti --
ve své poněkud nešťastné osobnosti --
je produktem svého mozku.
Takže k příspěvku kultury:
pokud nás kultura mění, což skutečně dělá,
mění nás tím, že mění naše mozky.
Ať tedy existuje jakákoli kulturní variace
toho, jak lidské bytosti prosperují,
dá se to přinejmenším v principu chápat
v kontextu vyvíjející se vědy o myšlení --
neurovědy, psychologie a podobně.
Tvrdím tedy,
že hodnotu lze redukovat na fakta --
na fakta o vědomé zkušenosti --
vědomých bytostí.
Můžeme si proto představit prostor
možných změn zkušenosti těchto bytostí.
Představuji si ho jako jakýsi morální prostor
s vrcholy a údolími, jež odpovídají
rozdílům v pocitu blahobytu vědomých tvorů,
ať již osobního nebo kolektivního.
Za pozornost přitom stojí, že zřejmě
existují stavy lidského blahobytu,
jež jsou přístupné jen zřídka, pár lidem.
Ty čekají na naše objevení.
Některé z těchto stavů lze snad příhodně nazvat
jako mystické nebo duchovní.
Snad existují další stavy, k nimž nemáme přístup
kvůli tomu, jak je naše mysl strukturována,
nebo jsou přístupné jiným myslím.
Objasním, jak to myslím. Neříkám,
že věda tento prostor zaručeně zmapuje
ani že budeme mít vědeckou odpověď na každou
představitelnou morální otázku.
Nemyslím si například, že se jednou zeptáte
superpočítače, jestli máte mít druhé dítě,
zda máme bombardovat íránská jaderná zařízení
nebo jestli si lze odečíst celkové náklady na TED jako firemní náklady.
(smích)
Ale jestli otázky ovlivňují lidský pocit blahobytu,
pak mají odpovědi, ať už je nalezneme, nebo ne.
A už to, že to přiznáme --
už to, že přiznáme, že existují správné a špatné odpovědi
na otázku, jak lidé prospívají --
změní způsob, jakým mluvíme o morálce,
a změní naše očekávání
lidské spolupráce v budoucnosti.
V naší zemi například existuje 21 států,
kde jsou legální tělesné tresty ve třídě,
kde je legální, aby učitel pořádně napráskal dítěti dřevěnými deskami,
a způsobil mu velké modřiny, puchýře a dokonce poranil jeho kůži.
A tomuto jsou mimochodem stovky tisíců dětí
vystavovány každý rok.
Poloha těchto osvícených států vás myslím nepřekvapí.
Nemluvíme o Connecticutu.
Toto chování se výslovně zdůvodňuje náboženstvím.
Stvořitel vesmíru nám sám řekl,
že je škoda rány,
která padne vedle.
To stojí v Přísloví 13 a 20 a myslím 23.
Můžeme si však položit jasnou otázku:
je celkově vzato dobrý nápad
vystavovat děti bolesti,
násilí a veřejnému ponížení,
abychom povzbudili jejich zdravý citový rozvoj
a dobré chování?
(smích)
Existují snad pochybnosti,
že tato otázka má odpověď
a že je důležitá?
Mnozí z vás mohou mít obavy,
že pojetí blahobytu není ve skutečnosti definováno
a že je ho zdánlivě možné stále znovu interpretovat.
Jak tedy může existovat
objektivní pojetí blahobytu?
Představte si analogicky pojetí fyzického zdraví.
Pojetí fyzického zdraví není definováno.
Jak jsme právě slyšeli od Michaela Spectera, v průběhu let se změnilo.
Když vytesali tuto sochu,
průměrná délka života byla pravděpodobně 30 let.
Nyní je v rozvinutém světě 80 let.
Může přijít doba, kdy si pohrajeme s našimi genomy
takovým způsobem, že ten, kdo neuběhne maraton
ve věku 200 let, bude považován za velmi neschopného.
Lidé vám budou posílat dary, když budete v takovém stavu.
(smích)
Všimněte si, že skutečnost, že pojetí zdraví
je otevřené, skutečně přístupné revizi,
z něj nečiní prázdný pojem.
Rozdíl mezi zdravým člověkem
a mrtvým
je stejně jasný a závažný jako jakýkoli jiný ve vědě.
Další pozoruhodnou věcí je, že v morální krajině může být hodně vrcholů:
může existovat ekvivalent cest k prosperitě,
může existovat ekvivalent k uspořádání lidské společnosti,
která maximalizuje vzkvétání lidstva.
Proč by to
nepodkopalo objektivní morálku?
Zamyslete se na tím, jak mluvíme o jídle:
nikdy bych se s vámi nechtěl dohadovat,
že existuje jedno správné jídlo.
Zjevně existuje řada látek,
jež tvoří zdravou potravu.
Přesto existuje jasný rozdíl
mezi jídlem a jedem.
Skutečnost, že existuje hodně správných odpovědí
na otázku "Co je jídlo?",
nás nenutí říct,
že nelze poznat žádné pravdy o lidské výživě.
Mnoho lidí má obavy,
že univerzální morálka by vyžadovala
morální zásady, jež by nepřipouštěly žádné výjimky.
Je-li například špatné lhát,
musí být špatné lhát vždy,
a pokud najdete výjimku,
pak neexistuje morální pravda.
Proč bychom si to mysleli?
Přestavte si analogicky šachovou hru.
Jestli umíte hrát šachy,
je dobré se řídit principem
"Neztrácej královnu".
Přesto to jasně připouští výjimky.
Jsou okamžiky, kdy je ztráta královny vynikající věc.
Jsou okamžiky, kdy je to to jediné, co můžete udělat.
A přesto jsou šachy doménou dokonalé objektivity.
Skutečnost, že existují výjimky,
na tom vůbec nic nemění.
To nás přivádí k jistým manévrům,
které lidé v morální oblasti obvykle dělají.
Představte si ten velký problém s ženskými těly:
co s nimi?
Můžete udělat jedno:
zakrýt je.
Naše intelektuální obec obvykle zastává názor,
že i když se nám to nemusí líbit
a v Bostonu nebo Palo Alto
to můžeme považovat za špatné,
kdo jsme, abychom říkali,
že hrdí potomci starověké kultury
se mýlí, když své ženy a dcery nutí
žít v látkových pytlích?
A kdo jsme, abychom říkali, že dělají špatně,
když je bijí kusy ocelového kabelu
nebo jim vychrstnou kyselinu z baterie do obličeje,
když odmítají privilegium být takto dušeny?
A kdo jsme, abychom to neřekli?
Kdo jsme, že předstíráme,
že víme tak málo o lidském blahobytu,
že o takových zvycích nesmíme mít předsudky?
Nemám na mysli dobrovolné nošení závoje --
pokud jde o mě, ženy by měly nosit, co chtějí.
Ale co znamená dobrovolnost
v komunitě, kde
po znásilnění dívky
je často prvním popudem otce
ji kvůli hanbě zavraždit?
Nechte tu skutečnost chvíli zaznít ve své mysli:
znásilní vám dceru,
a vy ji chcete zabít.
Jaká je šance, že toto představuje
vrchol lidského blahobytu?
Tím nechci říct, že v naší vlastní společnosti
máme dokonalé řešení.
Takhle to například
vypadá téměř na všech novinových stáncích
v civilizovaném světě.
Připusťme, že mnoho mužů
bude k pochopení nevhodnosti těchto obrázků potřebovat titul z filozofie.
(smích)
Ale jsme-li v hloubavé náladě,
můžeme se ptát:
"Je tohle dokonalý výraz
psychologické rovnováhy
s ohledem na proměnné, jako jsou mládí, krása a ženská těla?"
Je tohle optimální prostředí
pro výchovu našich dětí?
Pravděpodobně ne. Snad tedy existuje nějaké místo
v daném spektru
mezi těmito dvěma extrémy,
jež představuje místo s lepší rovnováhou.
(potlesk)
Snad existuje mnoho takových míst --
a opět, s ohledem na další změny v lidské kultuře
může v morální krajině existovat mnoho vrcholů.
Je však důležité si všimnout, že bude
mnohem víc způsobů života mimo vrchol.
Z mého pohledu je ironií,
že jediní, kdo se mnou podle všeho obecně souhlasí
a kdo si myslí, že existují správné a špatné odpovědi na morální otázky,
jsou náboženští demagogové v různých podobách.
Samozřejmě si myslí, že správné odpovědi na morální otázky mají oni,
protože je mají od hlasu ve větrném víru,
ne protože provedli inteligentní ***ýzu případů
a podmínek blahobytu lidí a živočichů.
Ve skutečnosti odolnost náboženství
jako brýlí, kterými se většina lidí na otázky morálky dívá,
oddělila většinu morálních debat
od skutečných otázek o utrpení lidí a zvířat.
Proto svůj čas trávíme
debatami o sňatku stejného pohlaví,
a ne o genocidě nebo šíření jaderných zbraní,
chudobě nebo jiném nesmírně důležitém problému.
Ale v jednom demagogové pravdu mají: potřebujeme
univerzální pojetí lidských hodnot.
Co tomu brání?
Zaprvé si všimněme, že
děláme něco jiného, když mluvíme o morálce,
zvlášť lidé světského, akademického a vědeckého zaměření.
Když mluvíme o morálce, vážíme si rozdílných názorů
jako v žádné jiné oblasti našeho života.
Například dalajláma každé ráno vstane,
medituje o soucitu
a myslí si, že pomoc jiným lidským bytostem je nedílnou součástí
lidského štěstí.
Na druhé straně je někdo jako Ted Bundy.
Ted Bundy moc rád unášel, znásilňoval,
mučil a zabíjel ženy.
Máme tak dva skutečně rozdílné názory na to,
jak užitečně využít svůj čas.
(smích)
Většina západních intelektuálů
se na tuto situaci podívá
a řekne: "Neexistuje nic, v čem by měl dalajláma
vážně pravdu
a v čem by se Ted Bundy vážně mýlil,
co by připouštělo skutečný argument,
který potenciálně spadá do rámce působnosti vědy.
Ten má rád čokoládu a ten zase vanilku.
Nedá se říct nic, čím by jeden člověk
přesvědčil druhého."
Všimněte si, že ve vědě toto neděláme.
Vlevo máme Edwarda Wittena.
Zabývá se teorií superstrun.
Zeptáte-li se nejchytřejších fyziků,
kdo je nejchytřejší fyzik,
podle mé zkušenosti polovina z nich řekne, že Ed Witten.
Druhá polovina řekne, že se jim ta otázka nelíbí.
(smích)
Takže co by se stalo, kdybych se ukázal na konferenci o fyzice
a řekl: "Teorie superstrun je nesmysl.
Neoslovuje mě. Takhle vesmír
v malém měřítku nevidím.
Nejsem její fanoušek."
(smích)
Nic by se nestalo, protože nejsem fyzik
a teorii superstrun nerozumím.
Jsem Ted Bundy teorie superstrun.
(smích)
Nechtěl bych patřit do žádného klubu teorie superstrun, který by mě chtěl za člena.
Ale o to právě jde.
Kdykoli mluvíme o faktech,
je nutné vyloučit určité názory.
Tak to v oblasti odbornosti chodí.
Od toho je poznání.
Jak jsme dospěli k přesvědčení,
že v morální oblasti nic jako morální odbornost
nebo morální talent či génius neexistuje?
Jak jsme dospěli k přesvědčení,
že každý názor se musí počítat?
Jak jsme dospěli k přesvědčení,
že každá kultura má na tato témata
svůj pohled, jenž stojí za zvážení?
Má Tálibán
názor na fyziku,
který stojí za zvážení? Ne.
(smích)
Proč je jeho ignorance méně zjevná
u tématu lidského blahobytu?
(potlesk)
A myslím, že svět teď potřebuje tohle:
potřebuje lidi, jako jsme my, aby přiznali,
že existují správné a špatné odpovědi
na otázky prospívání lidstva
a že morálka má vztah
k oblasti faktů.
Je možné,
že se jednotlivci i celé kultury
starají o špatné věci,
což znamená, že je možné,
že jejich přesvědčení a touhy spolehlivě vedou
ke zbytečnému lidskému utrpení.
Už když toto připustíme, změní to náš diskurz o morálce.
Žijeme ve světě, ve kterém
hranice mezi národy znamenají čím dál méně
a jednoho dne nebudou znamenat nic.
Žijeme ve světě plném ničivé technologie
a její vynalezení nelze vrá***;
vždycky bude snadnější
věci rozbíjet než napravovat.
Proto se mi zdá zjevné,
že už nemůžeme
respektovat a tolerovat
ohromné rozdíly v pojetí lidského blahobytu,
že už nemůžeme respektovat a tolerovat ohromné rozdíly
v představách o tom, jak se šíří nemoc,
nebo v bezpečnostních normách budov a letadel.
Musíme jednoduše směřovat
k odpovědím, které dáváme na nejdůležitější otázky v lidském životě.
A abychom to dokázali, musíme připustit, že tyto otázky odpovědi mají.
Moc vám děkuji.
(potlesk)
Chris Anderson: To byl výbušný materiál.
Ať to slyšeli tito diváci nebo lidé jinde na světě,
je možné, že se pustili
do rozčileného křiku, tedy někteří.
Velmi důležitý se zdá jazyk.
Když jste mluvil o tom závoji,
o ženách v látkových pytlích...
Žil jsem v muslimském světě a mluvil se spoustou muslimek.
A některé říkaly něco jiného. Říkaly:
"Ne, tohle je oslava
ženské výjimečnosti,
podporuje ji a je výsledkem toho, že..."
a jde o diskutabilní a rafinovaný psychologický názor,
"že mužskému chtíči se nedá věřit."
Můžete se takové konverzace, s takovým typem ženy
zúčastnit, aniž byste působil jako kulturní imperialista?
Sam Harris: Ano, snad jsem se to pokusil nakousnout ve větě,
když jsem sledoval ubíhání času,
ale otázkou je,
co je dobrovolné v kontextu,
kdy muži mají určitá očekávání,
a budou se k vám zaručeně chovat určitým způsobem,
pokud se nezahalíte závojem?
Pokud by se někdo v této místnosti
chtěl zahalit závojem,
vzít si legrační klobouk nebo si potetovat obličej,
myslím, že bychom měli mít svobodu dělat si, co chceme,
ale musíme upřímně mluvit
o omezeních, která se těchto žen týkají.
Proto si myslím, že bychom neměli s ***šením
věřit jejich slovům,
zvlášť když je venku asi 39 stupňů
a mají na sobě burku.
CA: Hodně lidí chce věřit
v pojetí morálního pokroku.
Ale dokážete to vyřešit?
Snad jste řekl, že byste to dokázal
sladit se světem, který se nestane
jednorozměrným, kde si všichni myslíme totéž.
Jak byste popsal svět
v době za 50,
100 let? Jak byste si rád představoval
svět s rovnováhou mezi morálním pokrokem
a bohatstvím?
SH: Myslím, že jakmile uznáte,
že jsme na cestě k porozumění našemu myšlení
na úrovni mozku, a to v určitém významném detailu,
pak musíte uznat,
že porozumíme všem svým pozitivním
a negativním vlastnostem,
a to mnohem detailněji.
Porozumíme pozitivním sociálním emocím,
například empatii a soucitu,
a porozumíme faktorům,
jež je povzbuzují, ať už jsou genetické,
ať už se týkají toho, jak spolu lidé mluví,
ať už jde o ekonomické systémy.
Protože teprve začínáme chápat,
budeme nevyhnutelně směřovat
k prostoru faktů.
Všechno nebude tak úplně možné.
Nebude platit,
že zahalování mé dcery od narození
je stejně dobré jako to,
když ji učím sebedůvěře a kultivovanosti
v kontextu mužů, kteří touží po ženách.
Nepotřebujeme snad grant Národní vědecké nadace, abychom věděli,
že povinné zahalování je špatný nápad,
ale v určitém okamžiku
budeme schopni skenovat mozky všech zúčastněných
a skutečně je zpovídat.
Milují lidé v těchto systémech
své dcery stejně?
Myslím, že na to existují jednoznačně správné odpovědi.
CA: A pokud se ukáže, že vlastně ano,
jste připraven změnit svůj současný instinktivní soud
o některých těchto tématech?
SH: Ano, tedy pokud je zjevný fakt,
že můžete někoho milovat
v kontextu systému skutečně klamných přesvědčení.
Pak řeknete: "Věděl jsem, že můj homosexuální syn
půjde do pekla, pokud si najde přítele,
tak jsem mu usekl hlavu. Nic milosrdnějšího jsem nemohl udělat."
Když všechny tyto části spojíte,
myslím, že byste pravděpodobně mohl cí*** lásku.
Ale pak musíme mluvit
o blahobytu v širším kontextu.
Jsme v tom všichni společně,
nejde jen o jednoho muže v extázi,
který se pak vyhodí do vzduchu v autobusu.
CA: V tomhle rozhovoru bych moc rád
pokračoval celé hodiny.
Ty ale nemáme, tak snad znovu příště. Děkuji, že jste přišel na konferenci TED.
SH: Bylo mi opravdu ctí. Děkuji.
(potlesk)