Tip:
Highlight text to annotate it
X
Ahoj! Jsme tu dnes s Annou Goldman, sedíme ve staré preparační laboratoři savců a budeme dělat díl Q&A,
protože vy lidi máte spoustu otázek nejen pro mě, ale i pro lidi jako Anna, kteří mají sladkou vědeckou práci.
Moje otázka číslo 1 je: Jak se dneska máš?
Mám se skvěle. Mám povolené ptát se na otázky zpátky? - Jo.
Jak se má dnes Emily? - Emily se má dobře. Skvělý den na scéně The Brain Scoop.
Skvělý den pro Emily je skvělým dnem pro Annu. - Jo. JO. Mrk.
To je, kam dáte tu malou hvězdičku.
Naše další otázka-
Spousta lidí by se opravdu chtěla dozvědět o tvých zkušenostech a tvém vzdělání.
Chtějí vědět, jak ses dostala "z bodu A do bodu B". Takže, co jsi studovala?
Nešla jsem- Neřekla bych, že jsem šla tradičním směrem tam, kam jsem chtěla.
Chtěla jsem studovat hmyz, když jsem byla malá holka.
Ale dlouho předtím jsem vždycky měla ráda zvířata zabitá auty a mrtvé věci a cokoliv fascinujícího.
Byla jsem tím opravdu ***šená.
A pak jsem šla na židovský letní tábor a byla jsem vystavená komárům
a místo toho, abych se opravdu naštvala, že mě kousali, prostě jsem je začala pitvat a opravdu mě to nadchlo.
Tak jsem začala hodně číst o hmyzu a opravdu- opravdu miluju hmyz.
Ale zase, když jsem chodila do školy, bylo opravdu těžké najít dobrý obor,
který studuje hmyz a není to ochrana proti škůdcům.
Nechtěla jsem je zabíjet. - Jo.
A tak jsem skončila na College of the Atlantic v Bar Harbor v Maine
a získala jsem tam titul za lidskou ekologii, přičemž jsem se soustředila na biologii a entomologii.
Ale byla tam také spousta možností ke stahování mrtvých zvířat z kůže. - Aha.
Takže, protože jsme byli přímo přes ulici národního parku,
bavili jsme se o víkendech zvířaty sraženými auty a stahovali jsme je z kůže.
Byla to součást tvého oboru? Nebo jsi to prostě dělala- Aha. - Ne. Měla jsem prostě skvělé kamarády a...
Skvělý. - Jo. A pak jsme vzali maso z toho zvířete, které jsme stáhli,
a hodili jsme ho do oceánu a pak přiletěli orli bělohlaví a snědli to. - Skvělý.
Jo a mají spřátelený velrybí program, kde sbírají vyvržené mořské savce a ty pak stahují,
a já jsem je ráda stahovala, takže jsem vlastně vždycky měla ráda stahování z kůže.
Pak jsem dobrovolničila a byla na stáži v sekci hmyzu, když se otevřela tato pozice,
a náhodou jsem sem opravdu pasovala. Měla jsem super štěstí. - Pozice v preparační laboratoři savců?
V preparační laboratoři savců. Preparátor savců. Mám takové štěstí, že mám tuhle práci.
Jo, spousta lidí se na to taky ptá. Všichni chtějí mít tvoji práci.
Říkají: "Chci být Anna Goldman, až vyrostu!" A jsem z nich opravdu ***šená.
Říkám: "Jo! Mějme na světě víc Ann Goldman!" Ale pak říkám, taky, však víte...
Hodně štěstí, protože tvoje pozice, z čehož usuzuji podle dalších přírodovědných muzeí ve Spojených státech a ve světě,
tvoje pozice vůbec neexistuje, pokud to není opravdu velká instituce jako Fieldovo muzeum.
Nechci nikoho odrazovat, říkám to, abych na to všechny tak trochu připravila.
Prostě si nemůžeš přidržet prak a vystřelit se na tuto pozici. Což je nefér, ale přitom...
Je to realistické. - je to realistické. Musíš opravdu...
Najít si vášeň a jít si za ní a najít si směr, jak se k ní přibližovat,
což někdy znamená vzdát se spousty vlastního volného času a nedostat zaplaceno vůbec nic,
a jen milovat to, co právě děláš, a pak se příležitosti budou jen hrnout.
Všichni, se kterými jsem mluvila, asi 9,5 z 10 lidí, dobrovolničili,
nebo byli na stáži a pak skončili na pozici, kterou mají dnes.
Například jedna z našich dobrovolníků, Lauren, byla přijata na svojí první práci na plný úvazek, - Jo.
v laboratoři s hmyzem, potom, co dva roky dobrovolničila u savců.
Jo, byla tu dva roky a nic jsme jí nezaplatili.
Jo. - Chodila sem 2-3krát týdně. Dva a půl roku.
Znáš někoho, kdo pracuje v muzeu a dostal se sem bez toho, aby tu byl předtím jako dobrovolník nebo stážista?
Bill Stanley. - Opravdu?
Jo. Bill Stanley je jediný v oddělení savců, který nebyl dobrovolníkem.
Takže, všichni v oddělení savců, teda alespoň o kterých vím, tu dělali dobrovolníky, aby se sem dostali.
Myslela sis někdy, že bys dostala takovou práci, kterou máš teď?
Myslím, že už od dětství jsem věděla, že chci pracovat v muzeu, ale neměla jsem ponětí, co se v něm dělá.
Takže ne, nikdy jsem netušila, že tu budu.
A jsem si jistá, že 11letá Anna by se na mě podívala a řekla "WOW. Cože?" A byla by opravdu šťastná.
Myslím, že 13letá Emily by byla docela unešená vzhledem k tomu, kde jsem dnes.
Trochu zmatená, ale myslím, že to všechno dopadlo docela dobře.
Trávila jsem docela hodně času v chatovacích místnostech Sailor Moon,
takže internet byl vždycky důležitou součástí mého života—
Chatovací místnosti Sailor Moon. - Chatovací místnosti Sailor Moon.
Co je tvojí nejoblíbenější částí tvojí práce?
Bože, moje práce má spoustu oblíbených částí.
Masožraví brouci jsou pravděpodobně, opravdu- jsou na první příčce.
Co je na nich tak speciální? - Že s nimi můžu pracovat,
že můžu být kolem hmyzu a přitom stále pracovat se savci, že je můžu krmit a dívat se, jak se rozmnožují,
vědět, co mají a co nemají rádi, upravovat jim hodnotu vlhkosti, pokud ji chtějí vysokou, nebo ne,
a cítím se jim být opravdu blízká. A cítím k nim víc, než jiní savco-logové, kteří měli tuto práci,
protože jim opravdu věnuji pozornost a ne, že by jen opracovali to, co k nim vhodím.
Jsou jako moji kamarádi, kteří ke mně přišli na večeři- která nikdy nekončí.
Jako by věděli, kdo jsi, jako štěně, které, když přijdeš domů,
se chová ve stylu "Anno! Co jsi nám dnes přinesla, Anno?"
Jo! Chápou to. Když třeba někam jedu a někdo jiný se o ně stará, tak s ním nejsou tak produktivní, jako jsou se mnou.
Opravdu? - Jo. Jsou prostě- Prostě "ufff."
A tak, ti lidi pak nemusí dávat tolik věcí do kolonie, protože je to prostě ve stylu "To není- to je- p-."
Brouci- Anna Goldman: Zaříkávač brouků. - Jo.
Je něco v této práci, co nemáš ráda? - Billa Stanleyho.
Ale no tak. - Dělám si srandu!
Ne, Bill Staney je pravděpodobně- je pravděpodobně taky jedna z mých oblíbených věcí na této práci.
Věci, které nemám ráda na této práci—
Nevím. Je spousta toho, co mám ráda a skoro nic co nemám. Třeba—
Vždycky jsem nervózní, jak budou lidé přijímat moji práci, tak—
Protože si myslí, že jsi nějak—
Třeba, myslím, že chtějí být skoro až osobní. Vidí tě používat tato zvířata a preparovat je a pak—
Jo, ptají se- "Proč jsi- proč jsi zabila tu veverku? Proč? Proč jsi zabila tu veverku?"
A já odpovídám "Já jsem ji nezabila, to není- to není moje práce."
Je těžké zvládat tento typ emotivních reakcí lidí.
Takže pravděpodobně nejkomplikovanější je odhadnout, co jsou lidé schopní zvládnout a co ne, ale...
Celkově mám opravdu ráda to, co dělám. - Dobře ty. - Jo.
Pitvala jsi už někdy nějaké opravdu nezapomenutelné zvíře- takové, které se ti vtisklo do paměti z jakéhokoliv důvodu?
Třeba to nejnechutnější, nejskvělejší, nejexotičtější- vím, že máš ráda čipmanky.
To mám, myslím, že hlodavci jsou pravděpodobně nejlepší. - Opravdu?
Opravdu mám ráda čipmanky a veverky. Jsou prostě skvělí.
A, však víš, vačice jsou opravdu skvělé napoprvé a napodruhé, když je stahuješ,
protože jejich rysy jsou tak rozdílné, ale tak podobné,
ale to tě brzy omrzí. - Opravdu. Vačice hodně smrdí.
Jo, jsou hrozné. Jejich močový měchýř je vždy plný. - Pořád potřebují čůrat.
Pořád. Pořád p- všichni říkají "oh, to vypustilo—" Ne, ony nevypouští.
Ale taky si myslím- máme tašky exemplářů ze zoo, které jsou vždycky zajímavé k prohlédnutí.
Dělali jsme levharta sněžného-
chci říct, že jsem s tím trochu asistovala při stahování, takže vím, že tu byl levhart sněžný,
měli jsme několik zeber... - Jo. Několik zeber.
Zebra z dílu "Zebra Bits" nebyla jediná zebra.
Takže když už mluvíme o zvířatech ze zoo, máš někdy strach,
že ošetřovatel zvířete uvidí v šou, co děláš s tím zvířetem
a bude cí***, že zneuctíváš zvíře, které bylo předtím samotné veřejnou figurou?
To je zajímavá otázka a není to něco, čím bych se zabývala,
protože tato zvířata se k nám dostanou v tak hektickém stavu,
však to znáš, třeba, už jsou rozřezaná.
Někdy, z toho, co jsem slyšela, jsou to samotní ošetřovatelé, kteří pomáhají to zvíře rozřezat.
Takže ošetřovatel už přiložil pilku na kosti k zadní části lebky zvířete a vytáhl mu mozek. - Jo.
Nejsem si jistá, zda je něco, co bych mohla udělat, teda kromě toho, že ho hodím na podlahu a plivnu na něj,
aby to to zvíře ponížilo ještě víc, než to, co mu udělali oni. - Jo.
A taky si myslím, že oni, spíš než kdokoliv z nás, umí odlišit mrtvé tělo od živého.
Takže to, o co se staráš, je podstata zvířete. Není to ostatek, není to maso a kosti, které potom zůstanou.
Jo. - Protože v díle "Zebra Bits", my- všechno, co jsme ze zebry dostali, byla část lebky
bez uší, bez vrchní části lebky, vybraný mozek, - Jo.
a taky, velká část ramene. - A jo, oční bulva pryč, tváře, bylo to prostě... jo.
A cítím se, že se od toho osobně taky dokážu oprostit, protože však víš, ty části, které chyběly,
a ty části, které byly odebrány, byly použity k lepšímu účelu. - Jo.
Osobně si myslím, že je to lepší, než vidět zvíře celé nafouklé na okraji silnice. - Souhlasím.
Samozřejmě nemůžeme jít ven a pohřbít každé zvíře.
Nemůžeme pohřbít každé zvíře sražené autem a postavit mu pomník.
Jo, to je— - "Odpočívejte v pokoji, pane Vlku."
A není to přirozené, myslím tím, že spousta zvířat se rozkládá na okrajích cest.
A my alespoň můžeme dát hodnotu zvířatům, která jsou buď věnovaná- které nám někdo věnuje, nebo tak.
Vypořádávání s tolika zvířaty denně a taky práce s tolika věcmi- protože to není jen když je Brain Scoop
a když kamera natáčí, prostě, tohle je tvoje práce od 9 do 5 a dáváš 30 čipmanků k broukům a prostě, každý den—
jaký máš pak přístup ke zvířatům?
No, já miluju zvířata. Mám domácí mazlíčky, které mám moc ráda,
a když jsou zranění nebo- myslím tím, byla bych strašně smutná. Je to opravdu těžké.
Dostáváme spoustu zvířat, která jsou potlučená a tak,
přichází sem z chráněných území s divokými zvířaty, no a nejsou v nejlepší formě,
umřela strašnou smrtí. Pravděpodobně trpěla, když umírala.
Samozřejmě ne rukou někoho z nás, ale třeba... - Jo.
Bylo to pro ně těžké. To je hrozné.
Je hrozné vidět zvířata se strašnými abscesy a kazy a vědět, že žila svůj život v bolesti.
Ale to je život a je to opravdové. A já- není to mnou. Není to- že bychom to dělali.
Takže, neříkám třeba: "Emily, měla bys přestat krmit ty veverky sladkostmi."
Takže protože je to součástí života, takže doslova, je to přirozené. Je to úplně přirozené pro...
Teda pokud je nesejme auto. - Jo. Je přirozené, aby živočichové trpěli.
Prostě, tohle je přirozené. Trpění, umírání je přirozené. Není to těžké přijmout, ale cítím, že mě to dělá silnější.
Cítím, že mi to pomáhá stát se lepším člověkem a že vím, jak posoudit špatné věci. Asi tak. - Tvůj vlastní level.
Jo, vždycky se cítím, že mám špatný den, je to trochu jako "ach, skopla jsem si palec a moc to bolí, to je vážně blbý."
Hádej, co? Mám teplý domov, kam jít na konci dne, v mé ledničce je jídlo a...
A nemáš kazy, které tě štvou a ze kterých si můžeš vymačkávat hnis každý den.
Jo, narážka na veverku s abscesem.
Nemám obrovský hnisem naplněný bakteriální pytel infekce rostoucí z mého obličeje.
Je to smutné, jo, a někdy si svou práci vezmu s sebou domů a je to těžké. Je to těžké.
Ale je to pro větší dobro a myslím, že si to na konci dne uvědomuju.
Když odebíráš genetický vzorek-
Ptám se na to, protože se o to lidé opravdu zajímali v některých předešlých epizodách—
Když odebíráš genetický vzorek, jako vzorek tkáně, a děláš to holýma rukama,
je možné, že bys to mohla kontaminovat tím, že na to saháš bez rukavic?
No, tak jsem si jistá, že teoreticky je možné, že bych to kontaminovala.
Moje... - Kdybys to olízla.
Jo, kdybych na to plivla a promnula, ale co vím, je to, co mi řekli ***řízení.
A moji ***řízení to takhle dělají už několik, několik desetiletí.
A tak všechny jejich DNA vzorky byly syntetizovány a zpracovány a tak, takže z toho chápu—
ale jsem si jistá, že je mnoho různých chápání,
chci říct, je to věda, takže je tu asi milion možností, jak odpovědět na jednu otázku—
která je, však víš, když stahuješ zvíře, jeho DNA je všude na tvých rukách, takže cokoliv, co máš na svých prstech,
tvoje DNA je tak malé, že nemáš- nejsou to jako tuny DNA na tvých rukách.
A navíc, pracuju jen s tímhletím jedním zvířetem;
jeho krev je všude na mých prstech. Takže když to pak dám do lahvičky,
není to nic, čím bych se měla znepokojovat, ani moji ***řízení. - Jo.
A jsem si jistá, že v nějaké jiné laboratoři by si mysleli něco jiného, ale to je úplně v pořádku.
Všichni mají svůj vlastní styl práce.
Ale tím se vracíme zpátky k tomu, jak je tvoje práce unikátní. Chápeš, nejsi anatom, nejsi—
Chci říct, že chápeš svět, ale nejsi veterinář, nejsi koroner, jsi preparátorka savců pro přírodopisné muzeum.
Jo a taky se o to nesnažím... prostě, neprovádím žádné studie,
nejsem výzkumník, nejsem umělec, nic nepřetvářím, jsem jen řezník.
Takže fakt, že dokonce znám kosti a svaly, je pro moji práci naprosto zbytečný,
dokonce i když mi to přijde zajímavé, není to potřeba.
Nepotřebuji vědět, která kost je která. Jen potřebuji vědět, jak ji dostat z těla ven.
Potřebuji vědět, jak to uchovat pro sbírku muzea,
aby za 2 roky, 5 let, 100, 300 let odteď se na to někdo mohl podívat a ono to nebylo plesnivé a zničené.
Skvělý.
Myslím, že víš, že znalost anatomie určitě přidává hodnotu tvojí práci. Což je úžasné. - Žeru to. Líbí se mi to.
Ale určitě to není něco jako popis práce. - Jo.
Musím být dobrá na ruce, musím vědět, co dělám, a dělat to co nejefektivnějším způsobem.
V laboratoři v Montaně jsem nosila plášť.
Neměla jsem žádné řádné poučení o práci na mé pozici dobrovolníka.
Neměla jsem žádnou Annu Goldman, abych za ní zašla zeptat se co a jak.
A tak jsme tam nosili laboratorní pláště jako standartní postup, protože to bylo něco, co jsme dělali.
A zasloužit si svůj laboratorní plášť, to byla velká událost, bylo to něco jako slavnostní obřad.
Pamatuji si na den, kdy jsem dostala svůj laboratorní plášť.
Jako, však víš, moje jméno bylo přidáno na věšák, kde visely ostatní pláště,
a já jsem dostala úplně nový plášť a pak jsem si ho oblékla
a pořád měl na sobě všechny záhyby a pak, pak se na něm objevovaly fleky od krve
a já si říkala: "Tohle byl můj vlk, tohle byl můj čipmank."
Jako by to bylo víc... skoro jako slavnostní věc. - Rituál?
Jo! Jako rituál, spíš než to, že ho potřebuju mít na sobě.
Protože jsme laboratorní pláště nikdy neprali, tak byly pořád nechutné.
Prostě... Neměli jsme velký rozpočet.
Jsi znepokojená, že nenosíš laboratorní plášť a tak budeš mít krev všude na svém oblečení?
Nebo, že půjdeš domů a budeš celý den páchnout jako mrtvé věci?
Protože je to moje každodenní práce, je to tak trochu součástí mého zaměstnání, mít krev na mém oblečení.
Je to napsané v popisu práce. - Je tam psané: "Krev na tvém oblečení."
Ne, chci říct, že manipuluji se smradlavými špinavými věcmi téměř každý den,
tak vím, že nemám nosit pěkné oblečení. Nenosím boty na podpatku.
Nenosím sukně, nebo šaty. Tohle oblečení nosím, protože není drahé a dá se snadno oprat.
A když přijdu domů a zapáchám, moji psi jsou opravdu šťastní a moje oblečení jde do pračky.
A taky, tohle? Tohle něco jako mrtvá ovce na mé hlavě?
Je to jako houba na pachy, že byste nevěřili. Takže se koupu, chci říct, tohle je...
Ty?! Ty? Sprchovat se? - Já. Dokonce i já. Koupu se.
Myslím, že je opravdu zajímavé, že se tolik lidí zajímá o tvoje oblečení. A mají obavy o tvůj snubní prsten.
Jsou znepokojení, že se ti pod něj dostanou nečistoty a... - Jo, takže, prsteny se nesundávají snadno.
Jinak byste nemohli mávat lidem, protože by vám ten prsten odletěl.
To samé se děje, když máte ruce ve vnitřnostech.
A schválně mám snubní prsten, který je hladký, protože kdyby na něm něco bylo, tak by byl celý krvavý a špinavý.
Takže, jo. Tohle je můj snubní prsten. Zůstává na mojí ruce, jako snubní prsten všech ostatních.
Jsem vdaná. Takhle vypadá vaše ruka po svatbě.
A co tvoje tetování?
Moje tetování jsou symboly věcí, které jsem ve svém životě udělala,
a jsou důležité- něco jako milníky, jako deníky, ráda si pamatuju věci, a tak,
když jsem se zamilovala do komárů, nechala jsme si udělat komára, když jsem byla opravdu mladá. - Achhh.
Byla jsem velice, velice mladá. Moje máma na mě byla hodně naštvaná.
Ale já- samozřejmě toho nelituju, protože jsem pořád v tom oboru a je to pro mě velice důležité období.
A pak mám kudlanku nábožnou, protože vysoká byla náročná
a když jsem vystudovala, tak jsem cítila, že jsem zvládla něco opravdu velkého.
A myslím, že kudlanky jsou jako... jsou jako... - Vítězové.
Jo, jsou skvělé. Jsou jako králové hmyzí společnosti.
A pak tohle je kvapník, jihoafrický zemní brouk.
Dělala jsem revizi sbírky těchto zemních brouků jako moji doktorskou práci
a tohle je poslední brouk- jeden z- je to poslední druh brouka, který je v té sbírce.
Skvělý! - A tak všechny pro mě moc znamenají a pochopitelně moje další snaha jsou savci, ale ještě nevím, kam s tím mířím.
Myslím, že by sis měla nechat vytetovat vombata přes hruď. "WoMBaTz 4 lYfe." (vombati pro život)
Měla by sis nechat vytetovat mývala Soon Raccoon na čelo.
Co si myslíš o ženách, kteří usilují o práci ve vědě?
Myslím si, že je to to nejlepší. - Jo?
Myslím, že ženy by určitě měly více usilovat o práci ve vědě a...
Osobně jsem ráda, že můžu být na The Brain Scoop a...
taky mám ráda to, co děláš ty, protože to ukazuje, že věda není jen matematika a technologie.
Věda je mnohem víc. Je velká jako jakýkoliv jiný obor a já, osobně, mám z matematiky strach.
Není to tak, že bych byla hrozná, prostě mi to jen trochu trvá.
Ale jsem vědec a každý den se ptám na otázky a odpovídám na ně.
A myslím, že některé ženy z toho mají strach.
Mám v laboratoři holky, které chodí na vysokou na obor archeologie a antropologie
a ve škole mají "vědecké hodiny" a ony pořád říkají "věda není pro mě"
a ani nemají tušení, jak velkými vědci už vlastně jsou.
Takže si myslím, že "věda" je opravdu zastrašující slovo, přes které se prostě někteří z nás potřebují přenést.
Jo, osobně si to taky myslím, protože se často dostáváme do- ne debat, ale diskuzí na téma "Jsem vědec?"
Jsem docela úspěšná v tom, že lidi nadchnu STEM kariérami (STEM = věda, technologie, technika, matematika),
ale třeba já, osobně, s mým titulem z umění... - Jo.
Ale, nechápu to, je to jako nějaké takové- skoro populární sousloví, prostě "jsem vědec." - Jo.
Vypadá to, jakoby to dělalo překážky pro přirozenou zvídavost člověka.
No a pak to samozřejmě začne být zastrašující, když máš toho...
skvělého instantního vědce, který pracuje v opravdu přísné laboratoři,
což je úplně rozdílné od toho, co dělám já, ale pořád jsme oba vědci.
Však víš, když syntetizuješ DNA a přenášíš průhledné tekutiny pipetou,
chci říct, že je to stejně důležité. Je to jen jiné.
Není to tak špinavé.
To je pravda. Je to mnohem čistější než to, co dělám já. - Jo.
Ale je to- když jsi ženou ve vědě, je velice obtížné se vyhnout tomu, aby ti pořád někdo připomínal, že jsi ženou ve vědě.
Chci říct, že buď pořád bojuješ za svůj postup a abys to dokázala,
nebo jen dostáváš zpětnou vazbu z jiné společnosti.
Nebo si lidé myslí, že je to něco jako román. Třeba "Anna Goldman: Žena vědec." - Oh, přesně tak.
Jako by to mělo být, "Anna Goldman: Bílý vědec." - Jo.
"Anna Goldman: Vědec blondýna." - Jsem židovka. Jsem vědec. Zastupuji společnost.
Vím, že máme tady ve Fieldově muzeu naši vlastní skupinu Ženy ve vědě, o které si myslím, že je skvělá,
a mám ráda všechny muže a ženy, kteří jsou součástí té skupiny.
Ale vždycky mi to připadne trochu hloupé, že stále potřebujeme mít něco na téma "Ženy ve vědě!" - Jo.
Vždyť, jsme jen... vědci.
Ale taky je pro mnoho žen obtížné sehnat si práci ve vědě, protože chceme mít děti a chceme se usadit,
a myslím si, že je to posuzováno negativně proti nám
a lidi nás nechtějí upřednostnit před zaměstnáním muže,
protože muž si nikdy nebude muset brát tento druh dovolené.
Nebo, někdy jsme krásné. Je pěkné slyšet kompliment, ale je to jako dvojsmyslný kompliment. - Jo.
Něco jako "Je opravdu hezká a je žena a je chytrá. Wow, koukejte, jak jede!" - Wo-ou.
"Nevzdala se a nezůstala jen krásná."
Díky moc za zodpovězení tolika otázek, Anno! Užila jsem si dnešní povídání na kameru.
Díky, Emily, za tolik skvělých otázek. Bylo mi potěšením tu být.
Jej! Doufám, že jsme zodpověděli spoustu otázek, které jste pravděpodobně měli pro Annu,
a snad uděláme další rozhovor s dalším vědcem z Fieldova muzea v budoucí epizodě The Brain Scoop.
Překlad: Andhera Korekce: 0Martina0
Pořád jsou na tom zbytky mozku.
The Brain Scoop vám přineslo Fieldovo přírodopisné muzeum v Chicagu