Tip:
Highlight text to annotate it
X
MARTINISMUS Od počátků do současnosti
Martinismus bývá popisován jako by byl pouhou filosofií,
podobně jako Descartovo karteziánství nebo Spinózův spinozismus.
Ve skutečnosti je však velmi vysokou formu spirituality,
která dává tomu, kdo jí uskutečňuje,
vizi světa oproštěného od jakékoliv materiální náplně.
Jules Boucher (historik)
Zatímco se Francie chvěla prvními známkami velké politické revoluce,
jeden muž mezi svými současníky usiloval o rozvinutí zcela jiného druhu povědomí.
Při každičké příležitosti vyzýval všechny kolem sebe k návratu ke skutečné ctnosti a duchovnímu životu.
Joseph de Maistre ho popisuje jako nejvzdělanějšího,
nejmoudřejšího a nejelegantnějšího ze všech theosofů.
Byl velmi erudovaný a vystupoval proti ateismu a racionalismu osvícenství.
Tento theosof, narozený 18. ledna 1743 v Amboise v regionu Touraine,
se jmenoval Louis-Claude de Saint-Martin.
Louis-Claude de Saint-Martin nepřipisoval své myšlenky sobě,
ale z větší části naukám dvou mystiků, které po celý svůj život velmi obdivoval.
Byli to Martinez de Pasqually,
u něhož Saint-Martin působil jako osobní tajemník,
a Jacob Böhme, kterého znal výhradně prostřednictvím jeho děl.
První z nich byl zakladatelem řádu Élus Cohen aneb Vyvolených kněží vesmíru,
jehož byl Saint-Martin po několik let členem.
Pasqually byl rovněž autorem zásadního textu západního esoterismu "Pojednání o reintegraci bytostí".
Jacob Böhme byl německým theosofem sedmnáctého století,
kterému je připisován značný podíl na budování základů "moderního" křesťanského iluminátství.
Hegel ho pokládal za vůbec prvního německého filosofa.
Ústřední myšlenkou Saint-Martinovy filosofie,
kterou převzal od de Pasquallyho,
je reintegrace.
Jinými slovy nutnost znovunabytí původního stavu lidství,
aby se člověk mohl v naprosté čistotě znovu spojit s božským světem.
Tato myšlenka posloužila jako základ pro několik knih,
které Saint-Martin vydal pod svým pseudonymem "Neznámý filosof".
První se jmenovala "O omylech a pravdě"
a vyšla roku 1775.
Kniha se v Evropě setkala se značným úspěchem a byla vzápětí přeložena do němčiny a ruštiny.
Mezi jeho další knihy patří "Přirozený obraz vztahu Boha, člověka a vesmíru" z roku 1782,
"Člověk touhy" z roku 1790,
"Ejhle, člověk" a "Nový člověk" z roku 1792
"Duch věcí" z roku 1800,
"Poslání lidského ducha" z roku 1802
a několik dalších prací, které byly vydány po autorově smrti.
Ačkoliv Neznámý filosof Martinéze de Pasqually velmi obdivoval
a považoval ho za svého prvního Mistra,
rozcházel se s metodami, které řád Élus Cohen používal k přístupu k velkým pravdám bytí.
Tento řád praktikoval obřadnou theurgii,
založenou na evokaci (slovy Pasquallyho) "zprostředkujících duchů"
– jinými slovy andělů a nebeských bytostí,
které měly vzývajícím poskytnout pomoc a podporu.
Saint-Martin považoval tyto metody za nespolehlivé a dokonce za nebezpečné.
Proto se rozhodl vydat jiným směrem
a nabádat své čtenáře k tomu,
aby si místo rituální cesty zvolili raději cestu sebevzdělávání a introspekce.
V tomto ohledu kladl velký důraz na příznivé účinky modlitby a meditace.
Saint-Martinovy knihy vzbudily mezi jeho současníky zájem hned, jak vyšly
– alespoň mezi těmi, kteří se zajímali o duchovno a hledali hlubší smysl bytí.
Kolem tohoto muže a jeho myšlenek postupně vznikl okruh žáků,
známý jako "Společnost důvěrných přátel".
Někteří členové pouze četli jeho díla,
ostatní, kterých bylo početně mnohem méně,
se účastnili diskusí přímo se Saint-Martinem.
Po jeho smrti roku 1803
se Saint-Martinovo učení i praxe začalo předávat soukromě
od jednoho zasvěcence k druhému.
Koncem 19. století Augustin Chaboseau
a Gérard Encausse, známější jako Papus,
zjistili, že oba získali zasvěcení,
které je spojuje s Louis-Claude de Saint-Martinem.
Vedeni silnou touhou udržet tuto tradici
založili roku 1889 iniciační hnutí,
které nazvali Martinistický řád.
I když řád tou dobou ještě neměl žádnou strukturu nebo psaná pravidla,
počet jeho členů rychle rostl.
Tak se zrodil martinismus – hnutí sjednocené myšlenkami Neznámého filosofa.
Roku 1891 byl Papus zvolen Velmistrem Martinistického řádu.
Řád pod jeho vedením rychle rostl
a to nejen ve Francii, ale i ve většině evropských zemí,
v Rusku i v Severní a Jižní Americe.
Tou dobou Papus také založil a redigoval několik časopisů
zejména "L'Initiation" (Zasvěcení) a "La Voile d'Isis" (Závoj Isidin),
které měly martinismus představit širšímu publiku.
Roku 1892 byl založen vnitřní kruh řádu,
Ordre Kabbalistique de la Rose-Croix (Kabalistický řád Růže a Kříže)
– vlastně rosekruciánské esoterní hnutí,
které roku 1889 obnovili Stanislas de Guaita
a Joséphin Peladan.
Roku 1914 vypukla první světová válka,
která činnost Martinistického řádu pozastavila.
Papus zemřel roku 1916, dva roky před koncem bojů,
a několik martinistů se pokoušelo nastoupit na jeho místo.
Jean Bricaud se v Lyonu neúspěšně pokusil stmelit Martinistický řád tím,
že mu vtiskl "zednářštější" formu.
V Paříži vytvořil Victor Blanchard Martinistický a synarchický řád,
v němž spojil martinistickou filosofii
s myšlenkami Alexandre Saint-Yves d'Alveydre.
Augustin Chaboseau a další žijící členové původní Nejvyšší rady Martinistického řádu
tyto odchylky neschvalovali
a proto roku 1931 založili Ordre Martiniste Traditionel
– Tradiční martinistický řád.
Mezi nejproslulejší členy tohoto řádu
patřil i Lucien Chamuel
a Victor-Emile Michelet – básník, který se přátelil s největšími spisovateli své doby.
Roku 1939 byla na základě rozhodnutí vedení F.U.D.O.S.I.
– Celosvětové federace iniciačních řádů a společenstev –
většina martinistů (tehdy rozptýlených v několika různých hnutích)
připojena k Tradičnímu martinistickému řádu.
Ten zůstává i dnes nejaktivnějším martinistickým hnutím.
Od začátku 21. století operuje pod správou společnosti
Starý mystický řád Růže a Kříže (Antiquus Mysticusque Ordo Rosæ Crucis – AMORC).
Tradiční martinistický řád se vyskytuje po celém světě
a šíří své učení dvěma způsoby.
Ústně při setkáních místních skupin,
kterým se říká heptady nebo affilié,
nebo psanou formou prostřednictvím rukopisů,
které jsou zasílány každému členovi zvlášť.
Ti, kdo chtějí, mohou kombinovat oba způsoby studia.
Nauka se dělí do tří základních stupňů,
doplněných stupněm čtvrtým,
který má blíže k sebereflexi a hlubší introspekci.
Co martinistická nauka říká?
Jejím hlavním základem je v podstatě židovsko-křesťanská tradice,
ovšem nazíraná z esoterního úhlu pohledu.
Předmětem studia je například původ stvoření,
pád člověka, kabala,
Starý a Nový zákon, apokryfní evangelia,
Kniha přírody, Kniha lidstva,
Sofie (Moudrost), numerologie,
angelologie,
neviditelný svět, nebeské symboly a podobně.
Tato témata jsou studována teoreticky i prakticky.
Jsou též předmětem mystických experimentů,
jejichž cílem je hlubší reintegrace a lepší nahlížení těchto pojmů.
Kromě ústní a písemné formy nauky,
které v současné době udržují martinistickou tradici,
vydává Tradiční martinistický řád magazín „Pantacle“.
Ten je, jakožto hlavní autorita v tomto oboru,
veřejně dostupný a nabízí celou řadu článků
týkajících se martinismu
a západního esoterismu vůbec.
Tradiční martinistický řád navíc prostřednictvím
mezinárodní University Růže a Kříže
pořádá pravidelné semináře a konference
s tématy blízkými myšlenkám martinismu.
Ačkoliv to nemusí být na první pohled zjevné,
martinismus se neomezuje pouze na intelektuální rámec studia,
ale stojí *** samotnou filosofií.
Jinými slovy, je určitou formou myšlení a chování.
Řečeno slovy Neznámého filosofa:
"Cílem řádu je vést jednotlivce k tomu,
aby božský klenot, který je ukryt v hlubině nás samých,
vydal své ovoce,
takže každý martinista bude moci
myslet, mluvit a jednat
podle pokynů této nejduchovnější složky své bytosti.“
Očima martinistů se každý, kdo v tomto konání uspěje,
stane zástupcem Božím mezi lidmi,
čímž si zajistí reintegraci (znovunabytí)
adamického stavu po smrti
a tedy i věčnou blaženost.
I když je martinismus založen na židovsko-křesťanské tradici,
bylo by chybou si myslet,
že je vyhrazen pouze židům a křesťanům.
Jelikož nejde o náboženství, ale o praktickou filosofii,
může se kdokoliv, koho zajímají dříve uvedená témata,
považovat za „martinistu srdcem“.
To vysvětluje, proč jsou v Tradičním martinistickém řádu
sdruženi bratři a sestry, kteří vyznávají mnoho různých náboženství,
ale i ti, kteří se vůbec k žádnému náboženství nehlásí.
Samozřejmě pocházejí ze všech ras,
národností i společenských tříd.
Tradiční martinistický řád je tedy
mezinárodním a kosmopolitním bratrstvem.
Ačkoliv je martinismus otevřen věřícím všech náboženství,
připouští, že vyžaduje zvláštní zájem
o křesťanský symbolismus a Mistra Ježíše.
Tento zájem je ale jiného druhu
než jaký mu přikládá křesťanská víra
ať už jde o katolicismus, protestantství nebo pravoslaví.
Martinismus se neomezuje jen na pojem Krista Spasitele,
kterému křesťanství připisuje roli Vykupitele lidstva.
Podle názoru martinistů byl Kristus vtělením božské Moudrosti (Sofie),
která se musí v průběhu duchovního vývoje projevit uvnitř každé lidské bytosti.
Proto jej martinisté označují jménem Jehošua
a připodobňují ho k Velkému Architektu Vesmíru.
Podle martinistické tradice
zachovává ducha martinismu nejlépe ústní předávání nauky.
Proto se každé setkání odehrává v Chrámu,
jehož plán je inspirován židovsko-křesťanskou tradicí.
Každá práce v Chrámu je navíc
zahájena a uzavřena tradičním rituálem,
který napomáhá vytvoření atmosféry bratrství, výměny a duchovního splynutí.
V Chrámu se udělují také martinistická zasvěcení
– tak, jak se to dělá už od počátků Martinistického řádu.
Nenáboženské a nedogmatické,
sestává každé zasvěcení z obřadu,
jehož účelem je předat příslušný stupeň příjemci
a poskytnout mu esoterní klíče, spojené s tímto stupněm.
Existuje však ještě jedno zasvěcení,
jež z pohledu martinistů přesahuje všechna ta, která můžeme přijmout v Chrámu.
Tím je ono nejvyšší zasvěcení,
které přichází od „Vnitřního Mistra“ anebo „Boha uvnitř nás“.
Abychom citovali slova Louis-Claude de Saint-Martina:
"Prostřednictvím tohoto zasvěcení můžeme vstoupit do srdce Božího
a zapříčinit, aby Boží srdce vstoupilo do nás
a vytvořilo zde nerozlučitelné manželství.
Neexistuje žádné jiné tajemství, jak dospět k tomuto svatému zasvěcení,
než jít hlouběji a hlouběji,
dokud nedosáhneme hlubin naší bytosti.“
Martinismus bývá někdy popisován jako „cesta srdce“.
Proč? Protože jeho cílem je probudit vrozenou inteligenci srdce.
To vedlo Neznámého filosofa k tomu, aby řekl:
„Nesmíme uvažovat mozkem, ale svým srdcem.“
V souladu s tímto principem martinistická nauka nemluví o duševním stavu
a jejím cílem není hromadění čistě intelektuálních vědomostí.
Namísto toho je jejím smyslem probudit v nás vědomí božství,
resp. vytvořit ho a vyjádřit prostřednictvím našich činů.
To vysvětluje důležitost, kterou martinisté přikládají duchovní obnově.
Martinisté tedy nepracují na sebezdokonalení jen kvůli zdokonalení sebe sama,
ale i kvůli vytvoření lepší společnosti.
Jedna z myšlenek Louis-Claude de Saint-Martina tento martinistický ideál výstižně shrnuje.
"Snaha poznat sama sebe, jací jsme, vyžaduje mnoho práce,
ale musíme usilovat i o takové poznání sama sebe, jakými bychom měli být.
Tyto dvě disciplíny jsou spojeny a je třeba se jim věnovat bez ustání.
Na ně navazuje disciplína třetí, která je bezpochyby nejtěžší ze všech.
Spočívá v tom, že jakmile rozpoznáme, jakými bychom měli být,
musíme vytrvale pracovat na tom, abychom se takovými i stali.“
Vědomá práce na duchovním rozvoji a šíření povědomí o této myšlence
– přesně tomu zasvěcují dnešní martinisté svůj čas, prostřednictvím své nauky a své filosofie.
České titulky vytvořila a schválila O.M. Elias.
l.P. 2013