Tip:
Highlight text to annotate it
X
V dnešní době není v módě přiznávat se ke zdrojům inspirace, obzvlášť mezi mladými umělci.
Vůbec se za to nemusíme stydět, jelikož všechno na sebe navazuje.
Generace na sebe navazují a přinášejí stále něco nového.
Mně nejvíce ovlivnila tvorba tří umělců. Malíře László Lacknera, básníka Jánose Pilinszkyho
a malíře, básníka, performera a výborného učitele Miklóse Erdélyiho.
Tyto osobnosti vytvořily jádro myšlenek, ze kterých jsem mohl čerpat.
V roce 1971 mě přijali na vysokou uměleckou školu. Tehdy to ještě nebyla univerzita.
Dostat se tam bylo velice těžké. Přijali mě jako osmnáctiletého.
Důležité je, že v té době zde vyučovali členové jedné velké generace.
Byla to vlastně poslední perioda tvorby těchto velkých mistrů, jako byli například Aurél Bernáth
a Pál Pátzay nebo Sándor Mikus. Ještě se tam občas objevil János Kmetty.
Byly to významné osobnosti maďarského umění.
Od začátku jsem se chtěl dostat k Lájosovi Szentiványimu nebo k Aurélovi Bernátovi.
Ten ale neotevíral třídu, a tak jsem se dostal k Szentiványimu.
Nelitoval jsem. Byl to vynikající mistr a učitel.
Ve třicátých a čtyřicátých letech žil ve Francii, potkal se s Picassem, s Bonnardem, Matissem.
Na každou přednášku nebo konzultaci přinášel tu neuvěřitelnou francouzskou eleganci,
lehkost a velkorysost umění.
Od roku 1973, krátce po úmrtí mého učitele, přicházeli do školy noví učitelé.
Bernáth odešel do penze, Géza Fónyi umřel, Kmetty vyučoval nepravidelně. Také Pátzay a Mikus byli v penzi.
Během krátké chvíle se obměnila jedna velká generace.
Nahradila ji nová energická společnost mladých umělců, například Ignác Kokas.
On byl mladý a zkoncentrovaný, jako první jsem se k němu přihlásil po smrti mého mistra.
Jeho nejdůležitějším poselstvím bylo: "Stůj si za svým, synu, i kdyby tě měli zavřít!"
Měl jsem několik časopisů z továrny, z loděnice, kde byli vyfocení nejlepší pracovníci.
Byly to malé černobílé fotky a já jsem si řekl, že to je život sám o sobě.
Od chvíle, kdy jsem otevřel ten časopis, jsem se ho neuměl zbavit. Bylo tam vše, co mně obklopovalo.
Život jedné fabriky a celá realita maďarské dělnické třídy.
Můj mistr nedokázal pochopit proč to dělám. Říkával: "Maluješ jak Velázquez a přitom kopíruješ fotografie.
Nerozumím, nerozumím. Proč to děláš?"
Cítil jsem, že by bylo na čase udělat nějaké větší dílo.
V té době mě fascinovaly podchody metra.
Vznikl obraz ve formátu 2.5 m x 2.5 m s názvem „Podchod”.
A potom nastaly problémy na škole.
Přijela komise a nejdelší čas trávila právě v místnosti, kde byly moje práce.
Dívali se dlouze a řekli, že už nemůžu studovat.
A navíc jsem byl v té době způsobilý vojny, a tak mi přišel ještě i povolávací rozkaz.
Po ukončení vojenské služby jsem znovu požádal o Derkovicsovo stipendium. Poprvé mě odmítli.
Stipendium byla úžasná šance pro mladé umělce, zajišťovalo určitou částku
a také koupi děl ze strany státu.
Byla to obrovská pomoc, díky níž jsem dokázal fungovat. Mohl jsem nakupovat materiál.
Byly to ale těžké začátky.
Už v době studia, vlastně i dříve, jsem se zabýval tematikou opuštěných židovských hřbitovů
na venkově i v Budapešti. Udělal jsem na to téma celý projekt.
Všichni umřeli v Osvětimi, v Bergen-Belsenu.
Nikdo se nevrátil. Nikdo se nemohl starat o hroby. Byly tam tiché kameny pokryté zelení.
Začal jsem je skicovat. Později jsem namaloval cyklus „Hřbitovy bez majitelů”.
V roce 1980 se uskutečnila moje první významná výstava v Galerii Studio. Mělo to obrovskou odezvu.
Média reagovala pochopitelně negativně, ale návštěvníci stáli na mé straně.
Vnímali mě jako pozitivního hrdinu, který šel proti proudu.
V té době se konalo Bienále v Benátkách, na které vybíral díla Géza Csorba, zástupce řiditele Národní galerie.
Materiál pro výstavu byl různorodý, lidový. Byla tam díla od starších mistrů až po mladé umělce.
Od každého se prezentovalo jedno dílo.
Tak měl vzniknout ucelený obraz o tehdejší maďarské umělecké scéně.
Ale přeci jsme se tam dostali. Já jsem tam měl jeden velký obraz z éry podchodů,
který jsem namaloval po škole, 160 x 220 cm.
Výstava zažila velký úspěch. Mluvilo se o ní dokonce i na Svobodné Evropě.
Zdálo se, že se situace uvolnila. Mohli jsme vycestovat, dokonce i na kasselskou Documentu.
Bylo to myslím v osmdesátém prvním nebo druhém roce. Ale také na Kunstmesse do Baselu.
Trápilo mě, jakým směrem se mám ubírat, až jsem se v roce 1986 pomocí stipendia dostal do Říma.
Ve vzduchu byla cí*** změna. Člověk měl více možností, byl svobodnější.
A to mne inspirovalo, abych v Římě namaloval celou kolekci obrazů s antickými motivy.
Vraťme se ale zpátky k začátkům osmdesátých let, kdy nás pozvali do Prahy, do Brna,
vlastně do tehdejšího Československa. Byl to krásný zážitek se seznámit se Ševčíkovými v Praze,
kteří neuvěřitelně agilně a intenzívně organizovali prezentaci tehdejšího umění na mezinárodní platformě.
Celou naši skupinu pozvali na večeři, v rámci které promítali obrázky děl československých umělců.
Také zorganizovali program, kdy jsme objížděli ateliéry různých undergroundových umělců v minibusu.
Nikdy nezapomenu na Jitku Válovou a její sestru. Přivítaly nás s lahví pálenky dříve,
než jsme vkročili dovnitř. Byla tam moc dobrá atmosféra. Nebo Jiří David.
Vznikla řada přátelství. Když jsem měl v roce 1997 retrospektivu v Palais Lichtenstein ve Vídni,
což je dnešní Mumok,
kurátor výstavy Lóránd Hegyi požádal manželé Ševčíkovy o příspěvek do katalogu.
Ševčíkovi napsali o mých obrazech do katalogu této výstavy opravdu výborný článek.
Někdy v první polovině osmdesátých let jsem v ateliéru v Tácu
namaloval obraz z cyklu "Dégi". Nebyl jsem s ním vůbec spokojený.
Byl to téměř hyperrealistický obraz velkých rozměrů s lidskými postavami.
Byl 2.5 x 2.5 metru veliký.
Druhý den jsem se k němu vrátil a jednoduše jsem postavy vymazal z plátna.
Dosáhl jsem toho, že postavy tam sice byly, ale ani nebyly. Byla tam krajina zalitá světlem, les.
Vznikla nová situace, přesně taková jakou jsem si přál.
Začal jsem se touto novou situací zabývat úmyslně. Následovala nová díla.
V roce 1988 jsem namaloval obraz „Balkón”.
Byl to začátek žluto-černé éry.
Tuto éru jsem mohl představit s pomocí Kati Néray,
která byla kurátorkou maďarského pavilonu,
na Bienále v Benátkách v roce 1990.
V roce 2000 jsem dostal Kossuthovu cenu. Byl to pro mne obrovský milník.
Cítil jsem, že jsem na správném místě.
Po roce 2000 začala nová série. Již překreslené postavy se dostaly do pozadí.
Představil jsem ji jak na výstavě v budapešťském Kogartu, tak i v katalogu.
Následovalo období „Tondó”, které trvá dodnes.
Myslím si, že tyto jednoduché každodenní scény
obsahují všechno, co se ve světě děje.
Ne přímým způsobem. Jejich reflexe pramení mnohem hlouběji,
nejsou povrchní, ani to nejsou momentky.
Snažím se hledat pravdu, která hýbe celou naší existencí.