Angela Lee Duckworth - The key to success? grit

Překladatel: Jakub Helcl Korektor: Jan Kadlec Když mi bylo 27 let, vyměnila jsem náročnou práci poradenství v oblasti managementu za zaměstnání ještě náročnější – učitelství. Odešla jsem učit sedmáky matematiku do veřejných škol v New Yorku. Jako každý učitel jsem i já vytvářela kvízy a testy. Zadávala jsem domácí úkoly. Když se práce odevzdaly, vypočítávala jsem známky. Zarazilo mě to, že IQ nebylo jediným rozdílem mezi mými nejlepšími a nejhoršími studenty. Někteří z těch nejlepších studentů neměli závratně vysoké výsledky IQ. Některé z nejchytřejších dětí si zase nevedly moc dobře. A to mě donutilo se zamyslet. Takové ty věci, které se učíte v matematice pro sedmou třídu, jsou přece jen těžké: poměry, desetinná čísla, obsah rovnoběžníku. Ale tyhle věci nejsou nemožné se naučit a byla jsem pevně přesvědčená, že každý z mých studentů se danou látku dokáže naučit, když na tom bude dost tvrdě a dlouho pracovat. Po několika dalších letech vyučování jsem došla k závěru, že v oblasti vzdělávání potřebujeme mnohem lepší porozumění studentů a učení z motivační perspektivy, z psychologické perspektivy. Ve vzdělávání je tou jedinou věcí, kterou umíme nejlépe změřit, naše IQ, ale co když to, jak si vedeme ve škole a v životě, závisí na více věcech, než jen na schopnosti se učit rychle a snadno? Tak jsem zanechala učitelství a šla jsem na postgraduální studium, abych se stala psycholožkou. Začala jsem studovat děti a dospělé ve všech možných náročných prostředích a v každé studii mou otázkou bylo, kdo je zde úspěšný a proč. Se svým výzkumným týmem jsem odjela na vojenskou akademii ve West Pointu. Snažili jsme se předpovědět, kteří kadeti ve vojenském výcviku zůstanou a kteří naopak vypadnou. Šli jsme na celostátní soutěž v hláskování a pokusili se předvídat, které z dětí v soutěži postoupí nejdále. Pozorovali jsme učitele nováčky pracující v opravdu drsných čtvrtích a ptali jsme se, kteří učitelé tu budou na konci školního roku stále učit, a z těchto, který z nich bude nejvíce efektivní ve zlepšování studijních výsledků svých studentů? Spolupracujeme se soukromými společnostmi a ptáme se, který z těchto prodejců si udrží svou práci. A který si vydělá nejvíce peněz? Ve všech těchto rozdílných souvislostech vystupovala jedna charakteristika jako významný ukazatel úspěchu. A nebyla to sociální inteligence. Nebyl to dobrý vzhled, fyzická kondice a nebylo to ani IQ. Bylo to odhodlání. Odhodlání je vášeň a vytrvalost pro dlouhodobé cíle. Odhodlání znamená mít výdrž. Odhodlání znamená přilnout ke své budoucnosti, den co den, ne pouze na týden, ne pouze na měsíc, ale na roky. A znamená to tvrdě makat, aby se budoucnost stala realitou. Odhodlání znamená žít, jako by byl život maraton a ne sprint. Před pár lety jsem začala studovat odhodlání na veřejných školách v Chicagu. Žádala jsem tisíce třeťáků na středních školách o vyplnění dotazníků ohledně odhodlání a pak jsem čekala více než rok, abych zjistila, kdo odmaturoval. Ukázalo se, že odhodlanější děti měly značně větší šanci odmaturovat, i když jsem je porovnávala podle každého znaku, který dokážu změřit: věci jako je rodinný příjem, výsledky standardizovaných testů, dokonce i to, jak se děti ve škole cítily bezpečně. Není to tedy jen ve West Pointu nebo v soutěži v hláskování, kde záleží na odhodlání. Záleží na tom také ve školách, zvláště u dětí, kterým hrozí vyhazov. Pro mě je nejvíce šokující ohledně odhodlání to, jak málo víme, jak málo ví věda o jeho budování. Každý den se mě rodiče a učitelé ptají: „Jak u dětí vybuduju odhodlání? Jak naučím děti slušné pracovní morálce? Jak je udržím motivované na delší dobu?“ Nejupřímnější odpovědí je, že nevím. (Smích) Co vím, je, že talent vás neudělá odhodlaným. Naše data ukazují velmi jasně, že existuje spousta talentovaných jednotlivců, kteří jednoduše nedotahují své závazky do konce. Ve skutečnosti, podle našich dat, odhodlání většinou s talentem nesouvisí, nebo je dokonce zcela opačné k míře talentu. Tím nejlepším nápadem o budování odhodlání v dětech, který jsem zatím slyšela, je něco nazývané „růstové myšlení“. Je to myšlenka rozvinutá na Stanfordově univerzitě Carol Dweckovou a je to přesvědčení, že schopnost učení není pevně daná, že se může změnit s vaším úsilím. Dr. Dwecková prokázala, že když děti čtou a učí se o mozku a jak se mění a roste jako odpověď na výzvu, mají mnohem větší šanci vytrvat, když selžou, protože nevěří, že je selhání permanentní stav. Růstové myšlení je tedy skvělou myšlenkou, jak budovat odhodlání. Ale to nestačí. A na tomto místě zakončím své poznámky, protože se nacházíme právě zde. To je práce, která leží před námi. Potřebujeme sebrat své nejlepší myšlenky, nejsilnější intuice a potřebujeme je otestovat. Potřebujeme změřit, jestli jsme byli úspěšní, a musíme chtít selhat, nemít pravdu, abychom mohli začít znovu a poučit se z chyb. Jinými slovy, potřebujeme být odhodlaní v tom, dělat naše děti odhodlanější. Děkuji vám. (Potlesk)