Tip:
Highlight text to annotate it
X
Allatra TV Uvádí
Pořad o tom zásadním.
Rozhovor upřímně a čestně.
OD DUŠE K DUŠI Pořad pro každého
Smysl života - nesmrtelnost.
Předchozí pořad "Upřímný dialog o nejdůležitějším", za účasti našich hostů
akademika, profesora Danilova Igora Michajloviče a mitroforního protojereje
představeného chrámu Svatého Archanděla Archistratega Michaela, otce Sergeje,
vyvolal velký ohlas mezi diváky z různých zemí
a kontinentů. Otázky, jež se probíraly, stejně jako odpovědi našich hostů,
se staly celonárodně i mezinárodně diskutovanými.
Na internetu, v prvních dnech po odvysílání, zhlédly pořad
desítky tisíce lidí. Mnoho diváků z různých zemí u sebe po zhlédnutí
zaznamenalo zlepšení nálady, tvůrčí ***šení, vnitřní naplnění
a hluboké pochopení mnoha životně důležitých duchovních otázek.
Tento pořad se pro mnohé stal průvodcem
na jejich cestě k poznání skutečného života i sebe sama a otevřel jim dveře
k Prapůvodním Znalostem o světě a člověku.
OD DUŠE K DUŠI otevřený rozhovor o tom nejdůležitějším
Dobrý den. Je tu pořad "Od duše k duši"
a našim hostem je Danilov Igor Michajlovič, vítejte.
Dobrý den. A otče Sergeji, vítejte.
Mír s vámi.
OD DUŠE K DUŠI otevřený rozhovor o tom nejdůležitějším
Po odvysílání pořadu mnoho lidí začalo
vyjadřovat svou vděčnost. Jsou vám vděčni,
že jste otevřeli a vysvětlili tato vážná témata.
Skutečně, dnes člověk prožívá svůj život ...
Mohu malou poznámku? Nic nového jsme neřekli.
Absolutně nic. Pokud se něco nového řeklo,
je třeba to zde zmínit. Co jsme v předchozím pořadu řekli nové,
otec Sergej a já? To, že…
něco, co nebylo lidem dosud řečeno?
Máte pravdu, vše již bylo řečeno,
ale možná o tom nikdy neslyšeli, nevěnovali tomu pozornost.
Jako vždy, že? Ano.
Poslouchají, ale neslyší.
Přesně, skutečně,
jak správně říkáte, bylo řečeno to,
o čem se mnohokrát mluvilo, co bylo napsáno
a k čemu má dnes přístup každý člověk.
Skutečně po programu nastal zlom,
který pozvedl vnitřní stav mnoha lidí.
To je jasné z reakcí,
které lidé posílají. Je to skutečně
závan čerstvého vzduchu. Spousta lidí píše,
že se dívají poprvé,
podruhé, potřetí
a vždy tam najdou něco nového.
Tady je trocha pravdy…, vždy, když se budou lidé dívat,
najdou tam něco nového. Záleží na stavu,
v jakém se právě nacházíš. Záleží na tom,
jakýma očima se díváš, jakýma ušima posloucháš.
Od rozpoložení, od člověka, nakolik uvízl
v materii a nakolik je duchovně svobodný,
vždy bude nacházet něco nového. To je pravda,
ale nic nového nebylo řečeno. Vše, co se zde řeklo,
jim už nejednou bylo psáno na dlaně.
Stačilo jen otevřít a číst. Ale lidé to chtějí raději slyšet.
Když mají sami číst, chápat, poznávat, zdá se jim to složité.
Vždy potřebují někoho, kdo by jim ukázal cestu, koho by mohli následovat.
Taková je dnes situace.
Lidé si odvykli přijímat řešení, brát za sebe odpovědnost
a jednat sami za sebe. Nebudu říkat kdo,
ale léta se celý systém (určitých lidí) zabýval tím,
že si přisvojoval to, co má být přístupné všem.
A tak se objevili Susanini. Zmínil jste se nyní o stavu,
ve kterém se člověk dívá na tento program.
Mnoho lidí zaznamenalo,
že se u nich projevilo ***šení, nějaké síly,
které skutečně působí tady a teď.
Je to zásluhou digitální televize.
Kdyby byl záznam například na pásce,
byl by výsledek horší, to je pravda.
Je to zapříčiněno tím že… Je to fyzika, to není zajímavé.
Bez ohledu na to, kolikrát se digitální nosič kopíruje,
nic nemizí, vše zůstává
a efekt je zachován.
To není žádná manipulativní technologie (například NLP či jiné).
Problém spočívá tedy v tom, že lidé
poslouchají ušima a ne vnitřním sluchem, ne na úrovni pocitového vnímání.
V tom je skutečný problém. Kdyby dnes
bylo více lidí, kteří jsou schopni komunikovat…
řeknu to možná až příliš přímo, nebudu chodit kolem…
s duchovním světem a kontaktovat se mezi sebou ne přes mobil,
internet či skype, nýbrž tak, jak by člověk doopravdy měl, že ano?
Kontaktujeme se verbálně, mluvíme mezi sebou,
proto musíme vyslovit určitá slova…
to znamená vyvolat molekulární vibrace,
které dosáhnou k našemu oušku, pak se to přemění na signál a ten přijde do mozku,
posléze vyvolává asociace a tímto způsobem chápeme.
To znamená, že používáme mechanické a chemické části organismu
na to, abychom se navzájem slyšeli.
K tomu abychom si navzájem porozuměli, používáme nadstavby, řekněme tak.
Jsou trochu složitější a vychází na úroveň vědomí.
A tady už naše fyzická část nehraje roli.
Dnes už chválabohu
není tajemstvím, že vědomí není jen mozek,
že je mnohem složitější. Někteří fyziologové
to už pochopili, pracují v tomto směru,
ale jejich vědomí se tomu ještě brání. Je to zatím budoucnost.
Lidé mají schopnost vidět a slyšet se navzájem takříkajíc
duchovním zrakem a duchovním sluchem.
To znamená na úrovni pocitového vnímání, což je fakt.
Tam dostanou kompletní obraz. Rovněž zde jsou s námi diváci
z té druhé strany. My sedíme,
povídáme si v trojici, nepočítaje ty, kteří nám pomáhají,
naši drazí kameramani.
Je nás zde v této chvíli nevelké množství,
natáčíme, besedujeme spolu.
Nevidíme, když se díváme z pozice
trojrozměrnosti těch, kteří nás sledují.
Kteří se přidali k naší besedě.
Ale kdybychom vnímali vnitřně,
cítili bychom každého člověka, protože pojem prostor,
čas a vzdálenost, hraje roli jen v této dimenzi.
Zde máme bod A a tady bod B
a toto je vzdálenost,
kterou lze projít v určitém časovém období.
To je časový úsek. A opět, nacházíme se zde, v tomto bodě,
v uzavřeném prostoru s určitým počtem lidí.
Můžeme si spolu povídat, besedovat
o něčem se dohadovat. A v druhém bodě jsou všichni ti lidé,
kteří jsou na druhé straně a budou se na nás dívat.
Pro nás, vycházející z momentu „teď“, je to budoucnost, že? Ale ve skutečnosti
je to zase jen trojrozměrnost. Pokud se podíváme
o několik dimenzí výš, řekněme z úrovně šesté dimenze.
Chápu, že u některých
to vyvolává rozhořčení, septonika, ta vždycky...
tj. lidské vědomí...vždy
se proti takovým informacím bouří: "jak to mohu poslouchat!"
a podobně. Tak tedy...zkusme si trochu zafantazírovat, možná
to pro vás bude přijatelnější... Pokračujme, omlouvám se za malé odbočení,
ale chci se dostat k tomu, že na pocitové úrovni, bez ohledu na to,
kdy se bude sledovat tento program, teď či za několik let, se připojují
k bodu A. To znamená, máme tady úsek: to je bod A – teď.
A máme i bod B - kdy pořad odvysílají v televizi, pak máme bod C, D...atd.,
celá abeceda. Všechny tyto body jsou spojené s daným okamžikem.
To je tehdy, když se díváme o úroveň výše,
jak jsem už říkal.
Vím, že ne všichni tomu porozumí. Dokonce i z hlediska současného chápání
fyziky, když to vezmeme z pozice o úroveň výš,
dochází pouze ke zkomplikování,
ke složitější geometrii. Není to pravda.
Nekomplikuje to geometrie. Řekněme to tak, na úrovni
šesté dimenze je vše tak složité,
že se začátek dotýká konce.
Vzniká tím kruh a pojetí času je nejasné.
Pojetí jako vzdálenost se vůbec stává
směšným. Všechno o čem jsem teď mluvil
směřuje k jednomu: když budou lidé schopni
cí*** jeden druhého, nebude mezi nimi
ani vzdálenost, ani časový odstup.
Proč? Protože se to velmi snadno pociťuje. Cítí to,
co chtějí lidé slyšet, co prožívají,
dokonce cítí rozhořčení,
dokonce rozhořčení některých
lidí, zvláště na mě. Kdo jsem já?
Jsem obyčejný člověk, dělám masáže,
léčím lidi, pomáhám. A teď tady filozofuji.
Pozvali mě, zalíbilo se mi to
a tak jsem už podruhé přišel hovořit o medicíně, nu a trošku
sedím a filozofuji. Co po mně chcete?
Masér, on je masér, že?
Avšak na otce Sergeje je přece mnoho otázek.
Člověk, který musí hájit pozice církve,
účastní se čarodějného sabatu!
Ne, všichni si to tak nemyslí, jen někteří.
Jsou tací, kteří dokonce prohlašují "kněz není skutečný".
Je skutečný, opravdu, když ho štípnu, může
mi to vrá***. A to znamená co?
To znamená, že je skutečný. Ano je skutečný, opravdu.
Avšak co lidi nutí to říkat?
Pobouřeni jsou hlavně lidé,
kteří se považují za duchovně…. Za duchovní.
Správně… ne prostě duchovními lidmi,
ale těmi, kteří se považují za oprávněné učit druhé duchovnu.
No oni zapomínají na takové …řekněme,
uvedu příklad, ano? Nejprve,
než někoho začnete posuzovat,
musíte procí***, s kým hovoříte. I když tě nevidí,
neznamená to, že tě neslyší,
to za prvé. Za druhé, kdo se rozhořčuje?
Ortodoxní křesťané,
a nejen ortodoxní křesťané byli rozhořčeni.
Pobouřeně se cítili i někteří další lidé
už po prvním vysílání a to jejich pobouření ještě bude pokračovat..
Od teď ještě nějakou dobu a potom to skončí...
a všechno jednou skončí. Jak jsme již řekli,
nic věčného zde není. No, já bych prostě těm lidem poradil,
jen čistě lidsky, bez ničeho,
přečíst si Matoušovo evangelium.
Zejména pozorně si přečíst to, co je v kapitole 12, verš 31 a 32.
Předtím, než začnou někoho posuzovat, ano?
Tak. Odejděme od tématu, kdo,
koho posuzuje a podobně... Myslím, že ti, kteří se považují za duchovní lidi,
a to jsem bránil Otce Sergeje.
Všimni si otec Sergej na to neřekl ani slovo, že ano?
Nemám šanci. Ano, nedáváme mu šanci.
Mluvíme o tom, jaké reakce vyvolalo v některých lidech minulé vysílání.
Ano. Ano, to už bylo, to je minulosti.
To, že on teď znovu ožije - začne mluvit, reagovat, to už je jiná věc.
O Evangeliu jsme hovořili pro záchranu od některých lidí,
jelikož lidé mají touhu
se dohadovat a diskutovat. Nejzajímavější věc -
co nabádá lidi k takové nenávisti? Co nabádá
lidi ke zlu? Protože posuzovat a pomlouvat někoho, je zlo.
Proč se lidé neumějí kontrolovat?
Proč raději nepřepnou pozornost
na pocitové vnímání? Vím, je to těžké,
samozřejmě, s tím souhlasím. Je to těžké pro člověka,
jenž se nachází v materiálním světě, jenom jím žije
a jeho myšlenky, skutky, činy
jsou zaměřeny na trojrozměrnost. Je to přirozené, že je pro něj těžké,
trochu se otevřít světu duchovnímu,
něco procí*** a navíc pochopit,
konat – bojí se toho. Již jsme hovořili
v minulém vysílání o tom, že je to pro lidi nevyhovující.
Lidé chtějí být vnímáni jako
duchovní lidé, ale žít tak - nechtějí.
Jevit se takovými ... Avšak nebýt takovými ve skutečnosti.
Ano,to je pravda.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Igor Michajlovič se dotkl zajímavého tématu:
duchovní vnímání člověka.
Jak je psáno v Písmu svatém: "Kdo máš uši,
slyš, kdo máš oči, dívej se." A naše
publikum, které nás slyší,
a které se na nás samozřejmě divá, má spoustu otázek.
Pro ně je tento dialog,
který zde vedeme, složitý.
Je to pouze proto, že člověk posuzuje a hodnotí to, co se tady říká,
z pozice svých znalostí. A ... Ze svých zkušeností, životních zkušeností.
A on spoléhá na své zkušenosti,
ani ne tak na znalosti, ale spíše na to, že někde něco viděl,
někde něco slyšel, někde k něčemu přišel.
Je to stejné, jako když slepý chce hmatem poznat slona.
Problém je v tom, že se člověk nemůže
zbavit každodenních starostí ve své hlavě
- procí***, co se doopravdy děje. Každý se v dnešní době považuje
za praktického člověka a logika. Začíná se
vytvářet logičnost, to je v tom případě, když si člověk myslí,
že tvoří on sám. Jak se na to lidé dívají:
vše tvoříme svým rozumem, vše musí mít logiku.
A tady je ten problém, protože
všechna logika je založena na spekulativním rozumování tohoto světa.
A tedy- " i ti, kteří mají uši, nic neslyší!"
Snaží se zaměstnat rozum,
který začíná s logickou konstrukcí. Proto je třeba mít
duchovní "uši", to je to, co nazýváme
"intuicí", "šestým smyslem" - to je
pocitové vnímání, které by musel každý člověk
v prvé řadě mít. Vždyť lidé,
když přijdou do kostela, hovoří o duchovnosti v ***ěji,
že práci za ně někdo vykoná.
"Přišel jsem se modlit, a Bůh vše zařídí"...
Ano. Stačí vykonat určité rituály k dosažení
konkrétního výsledku. Ale rituál - to je jen
vnější divadlo, je to "šamanský tanec
v trojrozměrnosti". Není v tom žádný rozdíl. Pokud není
hlubší práce *** sebou, pokud není pocitové vnímání,
není-li to, jak řekl otec Sergej,
"slyšení" - vnitřní sluch, celá ta rituálnost nemá žádný význam.
Člověk může jen doufat,
že Bůh ho slyší.
Uvedu jednoduchý příklad. Představme si
následující scénu: snažíš se hluchému
a slepému člověku zároveň něco verbálně vysvětlit.
Podaří se ti to? Asi ne.
Proč? Nevidí a neslyší.
Nemá žádnou vnější možnost, skrze kterou by mohl
Správně. - Nemá asociace. - vnímat informace.
Nemá s tím žádné zkušenosti. To je problém.
Opravdu, mnoho lidí dnes
touží najít Boha. Mají pocit,
že je to nutné, pociťují iluzorní povahu tohoto světa, nespravedlnosti světa.
Chápou, že je tu něco vyššího,
většího, hlubšího, vážnějšího, něco co nemá
začátek ani konec. Je to pravda,
vnímají to. Ale vycházejí znovu, ze zkušenosti,
která jim byla dána,
kterou mají, vycházejí z toho, co je naučili.
A čem byli naučeni? Naučili je poslouchat niterně?
Komunikovat neverbálně spolu navzájem,
a to prostřednictvím duchovního světa? Tak, jako my komunikujeme
mezi sebou přes internet, ale to je jen ubohá
parodie nekonečnosti a rozlehlosti možností.
Řeknu ještě více: dnes se mnoho lidí,
považuje za duchovní.
Bez rozdílu, ke kterému
náboženství patří. Člověk se snaží,
jde po cestě. Cest je mnoho, ale všechny vedou k jedné bráně
a ta je velmi úzká. Ta je úzká, ne proto,
že je skutečně úzká, tato brána je úzká ve smyslu trojrozměrnosti.
Ale je mnohem širší, než si dovedeme představit.
A vstoupit do této brány, je mnohem jednodušší, než by někteří chtěli.
Otázkou je, proč lidé neslyší,
necítí, a nevnímají duchovní svět?
Odpověď je velmi jednoduchá: oni to neumí, nevědí jak. Mnozí opravdu chtějí.
Říci, že nikdo nechce - ne, to není pravda.
Hodně lidí chce. Znám mnoho lidí,
pro pokročilejší řeknu - před tím jsme si již řekli o tom,
že jeden bod a mnohobod - všechny ostatní body,
vše se spojuje do jednoho, ano? Nyní hodně
lidí klepe na dveře a snaží se projít,
ale jak můžeš klepat na dveře, které nejsou pevné?
Pravda? Proto je třeba klepat
tvrdým – do tvrdého, měkkým – do měkkého,
duchovním – do duchovního. A když se pokoušíme
tvrdým klepat do duchovního, dotýkáme se prázdnoty.
A mnozí lidé říkají: „proč Bůh neodpovídá?“
Jak to, že neodpovídá? Odpovídá.
Zde je jednoduchý příklad není správný,
je asociativní, upozorňuji na to, ale dává pochopení.
Pokud se obrátíš
na čínské dítě ve svém jazyku,
porozumí ti? Ne.
Proč? nejsou zkušenosti, chybí pochopení tohoto jazyka.
Samozřejmě. Ani ty jeho
odpovědi neporozumíš, ani on tvoji nepochopí.
Ale uslyšíte se alespoň navzájem. A tady si představ,
ty přicházíš k hluchému Číňanovi a zároveň oněmíš.
Jak to asi může dopadnout? Ano.
Nyní se podobná situace objevuje
v duchovním hledání lidí. Oni jezdí, pobíhají, učí se.
Někteří uvěřili v to,
co jim bylo řečeno. Snaží se to dělat, mnohokrát za den.
Pracují, plní to, co jim říkají
jejich pozemští učitelé. Ale chybí posun. A lidé
to cítí, lidé to chápou,
že chybí pokrok. Je v nich víra, je pokora,
je touha, avšak výsledek žádný. V tom je problém.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Faktem je, že každý den, každou hodinu, každou sekundu,
lidé prochází vedle Boha. Celý svět je prostoupen Bohem.
Vždyť já už jsem říkal a opakuji slova Ježíše Krista:
„zvedněte kámen, a On je tam,
rozřežte strom – a on je tam“, ale lidé, nemaje znalosti,
nemaje zkušenosti, oni prostě nevidí,
jdou mimo. Protože lidé jsou zaneprázdněni
nějakými svými materiálními problémy. - A tady se opět
potýkáme s čím? S přímým návodem,
to znamená, člověk bere, zvedá kámen
a musí tam uvidět Boha.
- Ale on vůbec nic nemusí. On ho může spatřit,
jestli má tuto oporu uvnitř. - Pokud má člověk tuto vnitřní oporu,
nepotřebuje zvedat kámen. - On to ví.
V tom je rozdíl. A proč kámen?
Aby člověka pobídnul, povzbudil. A znovu, jak pobídnout?
- A tady se setkáváme s procesem učení,
poznání a předání těch elementárních znalostí lidem.
Vždyť, když se ztrácely znalosti, ano, my jsme se
v minulém pořadu dotkli otázky
"stříbrné nitě" - dotkli jsme se toho
tématu náhodně a vyvolalo to vlnu zájmu u lidí.
Někteří se ptají:
„a kde je o ní zmínka?“ a tak podobně. - Jak ji najít?
Samozřejmě, ale řeknu jednoduše. V Evangeliu je
zmínka: „neztrať stříbrnou nit
a neznič zlatou nádobu“. Nu, trochu jinak…
To už je z hlediska lidského
jazyka. Ale z hlediska duchovního -
ano - Eklessiast, kapitola 12, verš šestý.
Tam je o tom napsáno, i když v daleko zkreslené podobe.
Nyní jsou zkreslení i v „současném“ staroslovanském jazyce.
V překladu na staroslovanský, a v originále to zní ještě jinak.
A ta verze, odkud oni opisovali, když to psali -
ještě jinak. - Zní to úplně jinak.
A tímto způsobem my všechno ztrácíme.
Ztrácíme toto pochopení,
tyto detaily. A ve výsledku si člověk myslí,
že pokud se stal duchovním člověkem,
- a co pro něj znamená duchovnost?
- Babičku převedu přes cestu. - Dělám dobré skutky.
- Samozřejmě, desetinu přinesu církvi,
dělám dobré skutky, nenadávám na souseda, prostě – jsem dobrý.
V daném případě já vyjdu ven, zvednu kámen, a tam – červ!
Není tam Bůh! To je problém, že? Proč vidím červa
a nevidím Boha? - Protože chybí znalosti a nejsou zkušenosti.
- Samozřejmě. - Vnímání duchovního světa.
Samozřejmě. A nejen to, i interpretace je jiná.
To znamená, jestli dříve vyprávěli o tom,
že co bys nezvedl, kam bys nenahlédl, nepodíval se…
tam je život. A život – to je pokračování,
byť dočasné existence, avšak za tímto životem stojí Ten,
kdo tento život dává. A když se budeme ponořovat víc a víc do hloubky -
řekněme, budeme vše fraktálně zmenšovat
– přijdeme k uvědomění si existence duchovního světa, který
vytvořil hmotný svět. A zde
dochází k pochopení. Současný člověk
je vzdělaný, no má trochu větší vzdělání,
považuje se v každém případě za takového,
zná nějaké zákony, ještě cosi,
fyziku, pracuje s elektřinou,
ví o gravitaci, elektromagnetickém poli
a ještě o něčem. Co takový člověk potřebuje? Potřebuje: „Ukaž mi Boha“.
Když zvedám kámen, tam musí být dědek
s bradou, vždyť On je jediný, tedy v jedné osobě.
Všichni to vnímají takto: „Pokud ho tam nevidím a nemůžu ho poprosit
a on mi to nesplní, pak tam Bůh není.
Zvedl jsem kámen a tam nic není, jen prázdnota.
Nu, a když jsem obrátil kámen a tam leží, já nevím, zlatá
rybka plnící všechna moje přání, potom Bůh je“.
Takový spotřebitelský postoj dokonce i k Bohu
a ke všemu ostatnímu! A opět vnitřní slepota
a hluchota - to je problém. Znovu se k tomu vracíme.
Proč? Lidi od dětství neučí tomu,
neříkají jim o tom a neukazují jim to - takový je svět.
To je jedna strana a na druhé straně - volba. Pojem
„volby“ a „svobody“ prostě spočívá v tom,
že se jedná o vyšší chápání svobody
– že nikdo nikomu nic nenutí. Duchovní svět
nemůže nikoho nutit a říkat: „Neseď tak,
seď rovně." To mohu já jako specialista na
onemocnění páteře. Ano, pro tvé zdraví to bude užitečné.
Děkuji.
A když ti řeknu: „Sedni si rovně, dýchej pomalu
a staneš se duchovně osvíceným." - Ano, to jsou hlouposti.
Můžeš se třeba postavit na hlavu, duchovním člověkem se tím nestaneš,
pokud nebudeš pracovat na svém vnitřním rozvoji.
Zejména věnovat se svému vnitřnímu rozvoji,
každou sekundu, tak jak říká otec Sergej,
každou hodinu, každým okamžikem. Nesmí se vytratit
pocitové vnímání duchovního světa. Vždyť
rozumem ho není možné pochopit. Logika zde nefunguje.
Musí být pocitové vnímání.
Opět jsme se dotkli „pocitového vnímání“,
které se vyvíjí v důsledku modliteb,
meditací, stejně tak manter.
A mantry jsou všude. Všude, kde je modlitba,
tam je i mantra. Ale mantra
je mnohem starší termín než modlitba.
Jde opět o určité opakování, řekněme
autogenní trénink, když to zjednodušíme, s opakováním
určitých slov. Podívejme se na modlitbu Ježíše.
Co by měla vyvolat? Člověk musí
procí*** duchovní svět, musí
procí*** vnitřní složku Ježíše Krista.
To znamená, musí procí***
duchovní svět a uchytit se za tento pocit,
za tyto lehké vibrace, vnitřní,
hluboké. Umožní mu to dosáhnout vnímání
reality duchovního světa.
Ale s čím se setkáváme? Setkáváme se s tím, že lidé chtějí vypadat.
Ale ne být.
Ale ne být. Správně. Nebo se i člověk snažil,
a potom ho myšlenky vyrušily. Chápeš?
Zachtělo se mu boršče s pirožkami, nemá teď na Ježíšovu
modlitbu čas! Teď si dá kousek slaniny, a potom se půjde modlit.
Můžeme na to narazit dokonce i v učení Svatých -
máme jich nespočet, avšak jen několik
z nich bylo skutečně Svatými lidmi.
Například v učení Serafima Sárovského
narazíme na řádky: „Proč se ***íte a
naříkáte Pane, smiluj se, když nemáte představu
o kontaktu s Bohem. Všechny vaše modlitby
jsou marné, všechny vaše snahy jsou marné,
pokud necítíte Boha uvnitř.“ To znamená,
on mluvil o tom, že u nás se téměř všichni lidé zaobírají
rituály. Proč chodí do kostela? Je to moderní.
A proč to dělají? Protože přesouvají
odpovědnost na někoho jiného, to znamená, že nemají
svoje vlastní vnitřní pocity, nemají svůj vlastní dialog s Bohem.
A Bůh může být pouze kde? Pouze uvnitř.
Dialog může být pouze vnitřní.
Ale pokud chybí tento kontakt, tato božská
stříbrná nit, potom je veškerá práce a snaha marným úsilím.
Koneckonců, jestli půjdeme hlouběji,
v čem spočívá skutečná svoboda člověka?
V právu volby. Je to pro současný svět,
politiky i kněží velmi
nebezpečné chápání svobody. Protože
člověk, hledající svobodu, se stává pro materiální svět nekontrolovatelný.
Je lepší říct „ne hledající“,
ale člověk „stávající se“ svobodným. Člověk, který se stává svobodným, ano...
Duchovně svobodný člověk se pro systém stáva
Pro systém se stává problémem. Ano, jaksi "nebezpečným",
ale opakuji, nikdo nemůže člověka
jakkoli donutit. Nic a nikomu člověk nedluží.
To je právo svobody, dané od Boha. To je důvod, proč Bůh
nezasahuje do lidských záležitostí. Všichni
prosí a očekávají zázraky. Ale Bůh nemůže zasáhnout.
Jeho láska je tak velká,
že On nebude ovlivňovat volbu. To znamená,
že jsou určité podmínky. Ale kontakt a spojení s Bohem
závisí na volbě, kterou člověk udělá,
jakou cestou se vydá. Proto v písmě Bůh říká:
„Jsi-li horký nebo studený, já vím,
co ti mám dát. Ale pokud jsi teplý, co ti mám dát? "
To znamená, že ještě je naživu. Ano.
Horký – je nemocný, studený – je mrtvý.
Teplý – je živý, v našem chápání
pro nás, lékaře, je to bližší, že ano? Při rozhovoru s mnohými lidmi,
s těmi, kteří se již dotkli duchovního světa,
je možné uslyšet
neobvyklý výraz: "svět se dostal do slepé uličky."
Můžeme to vidět všude:
v politice, ekonomice, v náboženstvích.
Podívejte se, náboženství se začalo zjednodušovat. To znamená,
ztráta znalostí způsobila zjednodušení náboženství.
Ekonomika se začala komplikovat. Politici nevědí,
co mají dělat a proto vznikají konflikty.
Lidé očekávají příchod nějakého Mesiáše.
Čekají, že někdo přijde
a jejich problém vyřeší -
opět hledají pro sebe nějakou výhodu.
Chtejí přenést odpovědnost.
Přenést své ... Tady je další problém.
Lidé čekají, avšak ve skutečnosti to ani nechtějí.
Očekávají ve strachu.
Už si na svůj život zvykli, pro ně je tento svět srozumitelný,
avšak jiný svět a jiný způsob existence je pro ně cizí.
Oni nejenom že na to čekají, řekněme žádostivě,
oni se toho i bojí a proto prostě neslyší.
Problém je v tom, že šablony
donutily moderního člověka
existovat pouze v určitých
rámcích, ne víc.
Myslím, že hlavní problém zde nespočívá v tom,
že nejsou žádné znalosti, oni jsou.
O komunikaci s duchovním světem nebo s Bohem
je psáno ve všech náboženstvích.
Přinést něco nového nebo říct něco nového, není vůbec možné.
Vše bylo dáno a řečeno.
Vezměme si například spojení s duchovním světem,
s Bohem. Proč chodit daleko,
podíváme se třeba na křesťanství.
V Janově evangeliu kapitole 4 verši 24., že? Co je tam psáno?
Říká se v něm, že Bůh je Duch.
A rozhovor s Ním musí být Pravý - Čistý, na úrovni Ducha.
Je to tak? - Tak. A takových příkladů je hodně.
Najdeme je v Koránu, ve Védách a v dalších zdrojích.
Ve všech náboženstvích. - Ve všech náboženstvích.
Ale co znamená "duchovně komunikovat"?
Lidé to nechápou, jelikož došlo k záměně:
člověk ze zvyku, jak tomu byl naučen,
myslí šablonovitě a s pomocí svého vědomí, svými materiálními, povrchními myšlenkami
se obrací na duchovní svět.
Bude ho duchovní svět slyšet?
Bude to stejný problém, jaký bys měla při jednání s Číňanem.
- S Číňanem, ano.
- S malým Číňanem. Když ty jsi němá a on hluchý.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Zde vzniká další otázka: "Jak se mají lidé
naučit neztotožňovat se s tělem, rozlišovat, kde je tělo a kde duch."
Mnozí lidé přijali znalosti a chápou,
že člověk je víc než tělo, ale i přesto se ptají,
jak se naučit neztotožňovat s tělem, s jeho nepohodlím, s bolestmi.
Jak pochopit, že to, co se děje s tělem, nemá nic společného s duchem?
- To určitě nemá. Právě proto je
třeba aspoň trochu pozorovat sebe samého.
Člověk se to musí naučit. Proč se pořád mluví, že je třeba se učit?
Proč pracovat na sobě?
Ne vykonávání nějakého rituálu,
ale skutečná práce na sobě.
A co znamená "skutečná práce na sobě"?
V první řadě se musí studovat systém,
jak funguje systém hmotného světa.
Říkáme tomu "systém", ale můžeme to nazvat
"svět démonů" nebo "svět stínů",
různě, třeba "svět ďábla", "peklo",
cokoli, vše se hodí pro náš hmotný svět.
Člověk musí pochopit, jak systém funguje, co jsou to "naše myšlenky"
a jestli jsou vůbec "naše“, co je naše tělo?
Vždyť s čím se dnešní člověk ztotožňuje?
- S tělem. Pro nás, lékaře, je to jednodušší.
Přijde pacient a řekne: "Jsem nemocný, mám bolest."
- Má bolest. Jednoduchý příklad:
pokud budeme k tomu přistupovat správně, "já mám bolest"
– to je jedna věc, ale "já jsem nemocný"
– to už je úplně jiná věc. S čím se člověk ztotožňuje?
– S tělem. On se již připoutal k tělu.
Už se to utvrdilo na úrovni jeho vědomí.
A člověk sebe vnímá jako hmotu,
jako materiální objekt. Zkusme se podívat hlouběji,
ke kořeni problému. Představ si takovou situaci:
jedeš autem a najednou ti praskla pneumatika.
Může se to stát- píchla jsi kolo.
Zní to stejně jako "tebe bolí játra." Ano?
- Zní podobně. Nebo "prasklo mi kolo."
Vystoupil jsi z auta, auto zůstalo.
Stejně tak vystoupíš i z těla.
Člověk musí pochopit,
že "mé tělo má nemocná játra, nebo u mého auta praskla pneumatika",
je vlastně totéž.
A když si to člověk uvědomí a pochopí to,
pak nebude mít problémy s komunikácií s duchovním světem.
Chápeš? A teď všichni čekají, až přijde průvodce,
který je povede tam, kam je třeba.
A opět se setkáváme s čím? Susaninů je hodně, ale průvodce žádný.
A chodit za nimi, není dobré.
To jo. Snadno se stane, že se ztratíš. Proto Kristus řekl...
Ježíš Kristus považoval zbabělost za nejhorší hřích.
To není ta "zbabělost", jak ji lidé obvykle chápou.
Strach vyjít ven na ulici,
aby je nikdo nepřepadl a neokradl.
Myslel tím "zbabělost", jako strach změnit svůj vnitřní svět.
Člověk žije šablonami a na svůj každodenní život si zvykl.
A pokud to vše snáší,
to znamená, pokud mu ten jeho život nevadí, člověk se bude bát udělat krok
a obrá*** se do svého nitra, vstoupit do svého vnitřního světa.
Má strach z "neznámého", a pro něj to je neznámo,
protože nikdo mu nevysvětlil ani neukázal,
jak s tímto světem komunikovat.
Ve skutečnosti se ale člověk s tím světem setkává každý den,
ale nerozumí tomuto světu,
prostě jej nevidí. On se ho bojí uvidět,
protože neví, co má s tímto světem dělat, se svou duchovní složkou.
A proto, jak Igor Michajlovič správně řekl,
lidé si začínají hledat své Susaniny.
Proč? Protože chtějí přenést
svou odpovědnost na jiné,
odpovědnost za poznávání svého vnitřního stavu,
za získání znalostí.
Přesto, že lidé křičí: "Chceme poznat Boha,
chceme ho pocí***",
ve skutečnosti se toho bojí! Oni se bojí vyjít vstříc Bohu.
Je zde snaha přenést odpovědnost
na někoho jiného, aby sám člověk nemusel nic dělat. Proč? Protože
u nás zodpovědnost za sebe byla odstraněna.
A je to pravda. To znamená, že se lidé vždy snaží
přenést odpovědnost za sebe,
za svou budoucnost, a dokonce i za svou
duchovní spásu na někoho jiného. To neznamená,
že člověk je líný bojovat sám za sebe. Ne! On má strach to udělat.
Je třeba na sobě pracovat.
A pak bude všechno v pořádku. A tento strach vzniká díky hmotě?
Samozřejmě.
Toto je materiální strach zbavit se svých šablon.
To je práce vědomí. Faktem je, že naše vědomí je částí materiálního světa,
už jsme se toho dotkli v předchozím pořadu,
a odejde spolu s tělem. Člověk však není pouhé vědomí,
v tom je problém. Člověk, to je pravě ten,
který pozoruje práci svého vědomí
a dává mu sílu své pozornosti,
myslím si, že jsme o tom také mluvili, a který pak sklízí plody své činnosti.
On je zodpovědný za činy, jenž sám zvolil.
Může se stát kamenem
a může být zdrojem vod. Ale volba je opět na člověku.
Dnes, bohužel,
si všichni přejí být kamenem
a nikdo se nechce stát zdrojem vod.
Lidé se dokonce bojí připustit,
že je možné setkat se s duchovním světem
a pak o tom otevřeně mluvit. Bojí se, že je odsoudí.
A problém spočívá v tom,
že se lidé ostýchají nastoupit tuto cestu,
pocí*** duchovní svět kvůli tomu,
že se bojí toho, co o nich řeknou,
a to ještě před tím, než vůbec něco poznají, rozumíš?
Myslí si: „Bojím se stát duchovním člověkem, protože mě lidé odsoudí.
Bojím se vybrat si duchovní cestu,
protože se *** bude kvůli tomu na mě křivě dívat". To je legrační.
Uvedl jste velmi zajímavé srovnání lidského těla
s autem a s píchnutým kolem.
Ztotožňování se s hmotným tělem.
Nejdůležitější na tom je,
že pokud se člověk ztotožňuje s hmotou a myslí si, že „on je hmota“,
pak, když použijeme toto srovnání s autem,
co se s ním stane v budoucnosti? Půjde na vrakoviště.
A jelikož se člověk ztotožňuje s autem,
v tom případě jeho vědomí, jako palubní počítač tohoto auta,
rovněž půjde na skládku.
„Z prachu tvořený prachem se stane."
Pro to, aby odešel do duchovního světa,
se člověk musí stát Duchem a přebývat v Duchu. I zde dochází k dalšímu problému.
Odchýlím se trochu od tématu dnešního pořadu
a připomenu jednu popsanou zkušenost Buddhy.
Jednou u horské řeky, poté, co vyzkoušel mnoho různých praktik,
oslabený provozováním jógy, vyčerpaný a na pokraji sil,
úplně vyčerpaný a z posledních sil se držíc
kořene stromu si uvědomil,
že tuto řeku nezvládne přejít.
A najednou pochopil, co znamená "žít pocity".
Když tělo slábne, duch se stává silnější. Ty praktiky,
jež byly tehdy používány, nejsou dobré
a často vedou k omylům.
Avšak v tomto případě přinesly své plody. Pochopil, že on je Duch.
Poté, co to pochopil, mnoho jeho problémů zmizelo.
Nějak se vyhrabal na břeh, poprvé se normálně vyspal,
a potom sedm dní nepromluvil. Nevěděl, co má lidem říct,
a jestli je třeba jím vůbec něco říkat.
Zde je totiž ještě jeden problém. Ti, kteří něčeho dosáhli
a pochopili, mlčeli. Ne proto, že neměli co říci,
ale proto, že to neměli to komu říct.
Je to stejné, jako komunikovat, myslím verbálně, z vedlejší místnosti
s neslyšícím. Nebude tě slyšet, avšak určitě tě odsoudí.
Odsoudí však co? Pouze vnější vzhled. Je to tak?
Kdo co vidí. A zde opět vzniká problém.
Lidé čekají na mesiáše, nějakého průvodce.
Čekají na toho, který je povede,
a kterého uvidí svýma pozemskýma očima.
A čím se od jiných bude lišit, řekni mi? Co on? Musí mít tři ruce,
nebo dva nosy? Já nevím,
ale pro ně by to mělo být – obdivuhodné.
A tak lidé, považující sebe za "lidi Boží"
či "věrné Bohu", dodržují to,
co je napsáno v literatuře, kterou
jim dávají na čtení a vše s přesností vykonávají.
Avšak přitom nevidí toho, kdo chodí blízko nich.
Čekají na něj, hledají ho, a on prochází nepovšimnut kolem.
A jak přišel, tak odejde. Proč? Protože lidé se snaží uvidět
ve vnějším, materiálním a ne ve vnitřním.
Samozřejmě, protože se snaží vidět Boha,
zvednuv kámen. Uvidět pozemskýma očima.
A duchovníma ani nemusíš zvedat kámen.
Vždyť stejně víš, že On tam je. Správně?
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Jak lidé vnímají svět?
Vezmeme cokoliv. Oceňují to z hlediska "zda je to pro mě výhodné,
pohodlné, hodí se mi to, líbí se mi to", a tímto měřítkem se řídí.
Na co se připravili, k tomu směřují.
Lidé zapomínají na hlavní, že svět Boží je v každém z nás.
A my, kdoví proč, tento svět komplikujeme a hledáme ho ve vnějším světě.
Musíme něco dělat, někam běžet, prosit a při modlitbě klečet, sklánět se
a rozbíjet čelo o zem jen pro to,
abychom uviděli Boha.
I když jediné, co potřebujeme, je položit si správnou otázku.
"Není třeba hledat baba, když jsi ty sám babem".
Přeložím. Existovalo kdysi takové jméno Bab, což znamenalo "bránu".
"Není třeba hledat vnější bránu, když ji máš uvnitř." Je to tak?
Ano. Opět vidíme, jak mnoho záleží na lidském vnímání.
Jak zúženě člověk vnímá svět v rámci hmoty!
A proto stále hledá nějaké vnější opory,
i když ve skutečnosti, jeho vnitřní
duchovní opora je pravděpodobně jediný
způsob otevírající cestu k pravé svobodě.
To je v případě, když člověk opravdu hledá.
Ale problém je v tom,
že náboženství tomu dnes lidi neučí,
i když to vše je napsáno.
Ti, kteří vládnou, zapomínají, proč jsou zde.
A nejčastěji se snaží využívat lidi,
jdoucí za nimi, jako svůj elektorát.
To znamená, využívat je pro své politické
cíle a podobně. Co ***ěláš, čemu byli naučeni sami,
tomu učí své lidi. Co sami umí, tím se dělí s ostatními. To je neštěstí.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Dotkli jsme se tématu hmotné podstaty člověka,
jeho fyzické součásti a
snažíme se vysvětlit, jak pocí*** duchovní svět.
V jednání s lidmi jsem často pokládal tytéž otázky,
na něž lidé nemohou odpovědět.
Nechápou, jak v člověku vzniká agrese, proč lidé
podléhají lenosti, proč lidé žijí svou minulostí?"
Nebo budoucností. Lidé opravdu
žijí minulostí a sní o budoucnosti. Nikdo nežije
v přítomnosti. To je problém. Proč?
Protože v tomto světě, podle mě jsme již o tom mluvili,
je pouze minulost a budoucnost. V materii není přítomnost.
Je příliš prchavá. A v duchovním světě
není minulost a ani budoucnost a je věčný proto,
že je v něm vždy přítomný okamžik. A když se
člověk stává duchovně svobodným, alespoň trochu,
pak to teprve začíná cí***
a doopravdy chápat.
Zbavuje se strachu ze smrti. Svého těla mu může být ještě líto,
pokud nestihl splnit všechny své plány.
Potřebuješ ho ještě, když opět použijeme to naše srovnání s automobilem,
pro to, abys mohl někam dojet nebo něco udělat.
Užitečné pro lidi. Auto se najednou porouchalo, no problém.
Ale to se samozřejmě dá řešit.
S tělem je to trochu složitější, ale také to jde vyřešit.
Avšak, řeknu to tak, pěšky chodit je mnohem příjemnější.
Moc se ti nechce, když už jsi z auta vystoupil, znovu si do něj sedat.
Navíc vše vnímáš jinak. Když sedíš v autě,
rozumíš jiným řidičům,
rozumíš složitosti provozu,
chápeš, že s tím musíš něco dělat.
A když se staneš chodcem, neřešíš řidiče,
ať se snaží jezdit opatrně, vždyť jim nikdo nebrání! Chceš svobodu?
Tak vystup z auta a jdi pěšky. Nějak to nechápu,
co ti brání vystoupit z tohoto auta?
Ne vždy se chce nasedat do auta,
někam jet a dělat to, co je třeba.
Samozřejmě, když je třeba, tak si sedneš do auta a jedeš,
co ti zbývá. Ale já jsem měl na mysli...
Ti, kterým nabídneš vystoupit z auta,
hned najdou spoustu výmluv. - Spoustu.
Lenost. Lenost, ta je v první řadě. Strach, lenost, nedostatek pochopení,
ale ve stejné době je obrovské “chci“. Chápeš?
Prostě se mu ještě chce jezdit v autě,
a vystoupit až se auto porouchá, anebo kdy se mu zachce. A tak to je.
A navíc potřebuje, aby mu tam někdo postavil ukazatel, a aby cesta byla hladká.
- Měl tam příležitosti. - Samozřejmě. Aby dopraváci byli na něj hodní.
Nechali ho vystoupit z auta a nic za to nechtěli.
Ano, ty jsi jezdil bůhvíjak a oni ti nedali žádnou pokutu a neudělali
z tebe opraváře automobilů pro zbytek celé tvé existence.
Nebo palubním počítačem.
Pro to, abys vyšel z auta,
člověk musí pochopit, proč to potřebuje?
A lidé to vědět nechtějí. Tatáž banální lenost.
Nejprve musíš pochopit: "Ty jsi auto nebo řidič?"
Kdo komu slouží. Ano.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Tato otázka trápí mnoho lidí.
Jak pochopit, co je jejich cíl a jak ho dosáhnout?
To je nejdůležitější otázka, která…
Nejsou žádné cíle. Co znamená "jejich cíle"?
Lidé často říkají: "Jsem tady za nějakým účelem."
"Mám nějaké poslání." Mnozí lidé,
a už se tak nestrachují o své materiálno,
sednou si jednoho pěkného večera,
syti, v pohodě, tělo je nezlobí, a pomyslí si: „Jsem jen člověk?
Měl Darwin pravdu - pocházím z opice, umřu a konec?
Nebo, jak někteří říkají, jsem něco víc?
Možná jsem bytost duchovní,
jsem tady z nějakého důvodu!
Co je smyslem mé existence,
co musím dělat a jak najít sebe sama"?
Takové různé otázky v hlavě vznikají.
Ve skutečnosti všichni lidé přicházejí sem za jediným účelem.
Získat Život.
Pravda. Říkají:
"Narodíme se, žijeme“. - Ano, narodíme se
a existujeme. A existujeme proto, abychom získali Život.
Avšak začneme žít nebo ne - to vše závisí pouze na nás.
Problém moderních náboženství je v tom,
že oni odkládají vše na později.
Odkládají to na soud,
který bude nade všemi, připisují to tomu,
že "smrt je nevyhnutelná, a že po smrti se bude vše řešit“.
Avšak když se trochu ponoříme do historie,
vraťme se do dob Egypta,
v podstatě není to tak dávno, vidíme,
že existovalo jasné pochopení toho, že pokud život nezačne zde,
tam ho už člověk nedosáhne.
Dostane to, co si zasloužil. V Egyptě ještě zbytky těchto znalostí existovaly,
lidé to chápali.
Avšak vzhledem k tomu, že se náboženství začalo aktivně používat
jako nástroj v rukou politiků a těch, kteří vládli,
znalosti byly odstraněny. Není možné donutit člověka,
jak řekl otec Sergej, "duchovně svobodného",
jednat proti svému svědomí. Avšak potřebovali
nějak lidi donutit, aby na ně pracovali.
Řekněme, člověk pracuje v továrně,
kde vyrábějí nekvalitní potraviny,
které způsobují u lidí spoustu nemocí. Vedení to musí nějak odůvodnit,
vždyť jinak člověk se svědomím nebude
vyrábět tento produkt. Řekne si:
"Proč bych měl péct chleba, který je plný hub,
a který vyvolává hodně onemocnění?"
Správně? Musí mu vsugerovat,
že peče chleba, protože to Bůh chce,
aby se člověk, až bude mít střevní problémy,
zamyslel. Bude mít čas sednout si
a tiše přemýšlet o světě, o Bohu,
o pomíjivosti své existence.
Dělá tím vlastně bohulibou činnost.
Člověk se zamyslí a řekne: "Ano, to je pravda."
A tak s čistým svědomím bude i ***ále péct chléb špatné kvality.
Je to tak? Manipulace!
Ale když je člověk duchovně svobodný,
nedonutíš ho. Protože on ví, že by se zlo konat nemělo,
nesmí se, není v tom nic dobrého. Ví, že všichni lidé
ve své podstatě jsou jednotní a proto nemá člověk urážet souseda.
To je ***ův problém, že je pod nadvládou systému,
svého vědomí či démona,
že je naštvaný a pomlouvá tě za zády.
Bude se za to zodpovídat, již teď se trápí,
jeho vlastní zlo ho sžírá,
čímž se odsuzuje na velká utrpení.
Můžeme ho jenom politovat a želet ho. Není to tak?
- Tak. K čemu se připravuje, to i dostane.
Samozřejmě. Uvedu názorný příklad. Trochu se odchýlíme od křesťanství.
Vzpomeňme si na Buddhu.
Jednou přišel k němu člověk, jenž nenáviděl buddhizmus
a plivl mu do tváře. Žák Buddhy byl z toho otřesený,
avšak Buddha si v klidu otřel obličej. Zeptal se:
"Chceš mi ještě něco říct, nebo je to vše?"
Člověk se zarazil, vždyť očekával od Buddhy úplně jinou reakci,
a namísto toho neuviděl žádnou. "Všechno", odpověděl.
Učedník se nemohl uklidnit: "On tě urazil, dovol mi ho potrestat!"
Buddha na to: "Proč? Podívej se na jeho červené oči,
podívej, kolik má problémů.
On sám sebe potrestal, nespal celou noc, připravoval se na to.
A já co, otřel jsem si tvář – a nic nebylo, on pro mě neexistuje.
On sám sebe již potrestal“.
Je hodně příkladů ze života,
kdy lidé sami sebe sžírají.
Vždyť zlo má destruktivní vliv. A život nemůže být zlý.
Život nemůže přinášet žádnou zášť, podrážděnost,
cokoliv špatného. To je Život.
Život musí přinášet radost,
potěšení, vždyť je to Život.
Proč kdysi na Slovanských územích psali slovo Život vždy
s velkým písmenem? Proč? - Život, což znamená...
- Život. Nežel života svého.
- Nežel života svého.
- Ano a proč to vždy psali s velkým písmenem?
Proč s velkým písmenem? Proč kládli takový důraz na slovo Život?
Je to vztah s Bohem. Tehdy slovo "Život"
znamenalo vztah s Bohem.
Nebylo to hromadění hmotných statků,
nemínila se tím technická vyspělost.
Znamenalo to "Život s Bohem", chápání Boha.
Proto byl život psán velkým písmenem. - Život, který začal zde,
život, jenž byl zrozen,
se měl stát „životem věčným". Chápeš? - A ne pouhou existencí.
Připravovali se na Život. Teď se připravujeme na smrt,
bohužel dokonce i náboženství nás připravují na smrt.
Připravují nás na posmrtný osud.
Nu, je jasné, jaký posmrtný osud má tělo
– spálí ho anebo ho snědí červi.
A k tomu připravujeme i sebe, že nás buď spálí
nebo nás snědí červi. Pokud se asociujeme s tělem.
A život, ten je prchavý, mám na mysli "existence",
no lidé tomu říkají "život."
Pouhý okamžik. Proč si ho kazit?
Chci tady ještě podotknout,
jak systém funguje. Proč je tak důležité naučit se chápat, jak působí.
Proč jsou lidé tak neklidní,
proč se vždy snaží škodit jeden druhému.
Dokonce, i když chtějí udělat něco dobrého
a snaží se dělat dobro,
obvykle je to jenom předváděčka – pro to, aby někdo viděl,
že "dělám něco dobrého".
A uvnitř stejně cítí tutéž nenávist. Pak ale to vnější dobro,
co dělají, nemá žádný význam.
Jelikož to nedělají od srdce.
Nebyla to jejich vnitřní pobídka. Jenom chtějí být považováni
za dobré, svaté, a podobně.
Avšak je mnohem lepší být navenek jako všichni,
ale uvnitř být svobodný. Je to pro člověka prospěšnější.
Má to pro něj větší význam.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Lidé často chápou pojetí "duchovního rozvoje" velmi omezeně.
Považují se za duchovní lidi,
protože jakoby dělají dobré skutky,
žijí podle svědomí, a to je podle nich dostačující.
To znamená, že nejdou dál
a v jejich chápání je právě toto duchovní život.
- To, že se člověk považuje za duchovního,
neznamená, že takový ve skutečnosti je.
Zde je to opět lidské "já chci".
Je to projev ctižádostivosti. Vzniká z pýchy.
"Podívejte se, jaký jsem hodný, pomáhám babičkám přejít přes ulici",
i když ony to možná ani nepotřebují. - Anebo ne tím směrem.
- Ano, špatným směrem, hlavně, že "něco dělám".
Stvoření, která chodí po této planetě,
neustále hledají velmi složité způsoby cesty,
jak se realizovat, vyniknout.
Dát vědět o sobě,
upozornit na sebe. Podívejte se
na politiky či pop idoly.
Jaké je jejich motto?
Nezáleží co, hlavně, aby o tobě mluvili. Všichni.
- Je to pravda. - Opojení ctižádostivostí.
- Samozřejmě. Pýcha k tomu člověka nutí. A pokud se člověk
z nějakého důvodu nemohl realizovat
a donutit ostatní, aby mu záviděli,
začíná přitahovat pozornost
svými nemocemi, depresemi, ponaučeními, naříkáním a tak dále.
Vždyť je to tak. - Ano.
Pořád se chtějí někomu vnutit s nějakými svými nápady.
- Hmota, veškerá hmota se vždy snaží dominovat a manipulovat.
To je smysl materie.
A v případě, že člověk žije rozumem, logikou,
stává se rovněž materií.
Zdá se mu, že je chytrý, všechno nejlíp chápe a podobně.
Na silnější zkouší vyzrát svou mazaností, slabé si podřizuje silou.
Podrobit a panovat.
To je dočasné, pomíjivé a rychle končící.
Avšak příliš drahé.
- Svobodným člověkem nelze manipulovat, nic s ním neuděláš.
Může někdy...
- Jedině s tělem. - S tělem, ano, to je možné,
avšak se svobodnou osobností – pouhá ztráta času a sil.
Všechno stejně pomine. - I to pomine...
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Je tady ještě jedna zajímavá otázka o síle lidské pozornosti.
Mnoho lidí si uvědomuje, že ona hraje
důležitou roli v duchovním vývoji člověka.
Vysvětlíte, prosím, co je ve skutečnosti "síla lidské pozornosti?"
- Co je síla pozornosti? - Ano. - Nebo co je pozornost?
- Pozornost, a její význam v duchovním životě člověka.
- Hlavní. V čem spočívá práce na sobě?
To je to, čemu přikládáš sílu své pozornosti.
A dávání pozornosti , to je
posílení určitých programů, nebo myšlenkových forem, myšlenek
můžeme to nazývat různě, ale podstata je stejná.
Uvedu jednoduchý příklad. Přijde ti myšlenka
"pomodlit se",
alespoň trochu se přiblížit duchovnímu světu,
udělat si meditaci, opakovat mantru, cokoliv.
Jinými slovy vykonat nějakou činnost
za účelem duchovního poznání. Dáváš sílu pozornosti
právě této činnosti a vykonáváš ji.
A tady pozor, tady může být záměna:
děláš to z duchovní pozice, pro svůj duchovní vývoj
nebo za účelem dosažení hmotných hodnot?
Kam dáváš sílu své pozornosti, to dostaneš.
Například, chceš pocí*** duchovní svět,
avšak realizuješ tyto programy, myšlenky pro to, abys ovládal
nějakou schopnost, nebo jak říkají psychologové,
tvé podvědomé přání, které jsi přiživil svou pozorností.
Chceš se zdát ale ne být. - Například zdraví.
- Zdraví nebo něco jiného, materiálního.
Takže ty ***ášíš modlitbu nebo opakuješ mantru
pro uzdravení svého těla. Staneš se duchovním člověkem?
- Ne. - Jasně, že ne. Je to stejné jako s autem.
Ty jsi řidič, investuješ do svého auta,
abys ho vylepšil, přebarvil a podobně.
Jak může tvoje auto vstoupit do tamtoho světa?
A je jedno, jakou barvou bys ho natřel, jak by se lesklo,
je to materie, jednou se rozpadne.
S tělem je to totéž.
Pokud vkládáš sílu své pozornosti do duchovního světa,
ale za účelem jeho realizace v tomto světě,
tj., své duchovnosti,
s duchovnem to nemá nic společného.
To se nesmí, jsou to nemísitelné substance:
duchovní svět a hmotný svět. - Lidi zajímá další otázka:
jak je možné zachovat,
a stále udržovat svou pozornost na duchovním,
soustředit se na duši
a zároveň vykonávat nějakou práci.
Lidem třeba chybí chápání podstaty "pozornosti".
- Pojďme se podívat na "pozornost"
čistě alegoricky, jako na plat za práci.
Ty dostáváš plat.
Máš určitou částku, určitou sumu peněz.
Můžeš utratit tyto peníze
za oblečení, za kosmetiku,
můžeš utratit tyto peníze,
nevím za vodu, za cokoliv.
To znamená, že máš tu sílu prostředků, za kterou můžeš něco získat.
Stejné je to i se silou pozornosti.
Pokud utratíš 90% síly své pozornosti na duchovní složku
a 10% pro udržování svého těla,
pak je vše v pořádku.
Ale my to děláme, nejen že přesně naopak,
my všech 100% utrácíme na materii, na vnější svět.
A co znamená "síla pozornosti"?
Už jsme o tom mluvili jak v předchozím pořadu, tak i tady.
Myšlenka. Myšlenka přichází, není tvoje.
A když už o tom mluvíme, tak dodám,
že ve starých dobách o tom věděli.
Mnohokrát přicházeli
proroci a vyprávěli o tom lidem.
A stejně s časem byla podstata ztracena.
Zůstala pouze viditelná část, to, že se lidé shromažďovali,
***ášeli nějaké modlitby,
prováděli rituály -
uskutečňovala se určitá vnější akce.
Význam těchto rituálů a akcí byl ztracen, zůstalo pouze vnější.
Můžeme to srovnat s tím,
co vidí pozorovatel trojrozměrnosti,
když sleduje to, co dělají lidé,
jdoucí cestou poznání duchovního světa.
Popsal to, a pak se to začalo provádět. Zapomněli na vnitřní podstatu
toho, co se odehrávalo. Vzpomeňme si třeba na první křesťany.
Není potřeba chodit daleko.
U nich byl pojem "katarze".
Proto se jim říkalo „kataři",
byli to stoupenci gnostiků.
Gnostici byli první křesťané,
kteří dodržovali to, co skutečně kázalo Kristovo učení.
Byli nemilosrdně zabíjeni v době,
kdy se náboženství formovalo, jako nástroj moci. Proč?
Co měli tak důležitého a zajímavého?
Oni studovali systém. To znamená, že měli "katarzi – proces očisty",
a tento proces byl procesem poznání.
Byl kolektivní.
Hlavní věc, kterou dělali, byla, že se učili, jak hmotný systém funguje.
Poznávali, odkud přicházejí myšlenky,
co je nutí dělat nesprávné,
nespravedlivé skutky a podobně.
Dělili se o své zkušenosti navzájem
a poznávali duchovní svět. Dělili se o zkušenosti,
jak se přiblížit k duchovnímu světu.
Společně studovali, jak funguje systém,
jak vnucuje a ukládá šablony, protože šablony jsou stejné.
A můžeme o tom najít informace v duchovní literatuře?
Pouze žalostné narážky pozorovatele z ústraní
a podstata se ztratila,
toho co dávalo smysl.
Jednalo se o stříbrnou niť,
která vedla obyčejného smrtelného člověka k duchovnímu světu.
Světu nesmrtelnému.
A tak se člověk stával Andělem.
Toto porozumění je bohužel, k dnešnímu dni ztraceno.
I když zmínek je mnoho. Vezměme jakékoliv náboženství,
ve všech je hodně dobrého.
Avšak došlo ke změnám. A tyto změny,
menší zkreslení,
odstranily z prvního místa vnitřní práci na sobě,
poznání hmotného světa a duchovního světa.
Jak můžeš rozlišit černé od bílého,
pokud nevíš, co je to "černé" a co je "bílé"?
Jak se můžeš s od dětství slepým člověkem dohadovat
o barvě mléka.
Je mu to jedno, pro něj je hlavní chuť mléka,
a pro člověka, který má zrak,
je důležitá i barva. Chápeš?
A všechny tyto komponenty jsou důležité. Důležité v tom smyslu,
že lidé nebudou moci pracovat na sobě duchovně,
pokud se nenaučí pozorovat v sobě to zlé i to dobré.
A čemu člověk dává pozornost,
to v sobě aktivuje: zlo nebo dobro,
mrtvé nebo živé. V tom je celý smysl.
Toto je právě duchovní cesta a duchovní práce na sobě.
Ne, že "já jsem se vzdal světa, protože můj Imám,
můj duchovní učitel řekl: "dělej to a to".
Dělám přesně to, co řekl, avšak nerozumím proč.
A můj duchovní mistr říká: „nemusíš to chápat,
pochopíš potom, hlavně to dělej.
Musíš mi věřit, musíš…“ Měl bys v první řadě poznat
a pochopit sám,
a ne věřit na slovo lidem. Musíš věřit Duchu!
A pokud člověk žije a sám neví a neumí, myslí si,
že je jen obyčejný trojrozměrný obal,
i když nacpaný znalostmi, ne o věčném,
ale obecnými knižními znalostmi,
pokud on napodobuje ty, kteří sami napodobovali někoho,
napodobovatel se z něj stane.
V nejlepším případě, pokud budeš mít štěstí a nebudeš líný.
Ale nezbavíš se svých vnitřních pochybností,
nepochopíš duchovní svět.
A když to nepochopíš, tak se tam nedostaneš.
A pokud se tam nedostaneš, zůstaneš kde?
- Spolu s autem. - Správně, jako počítač,
myslím palubní - na skládce.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
A tady je zase problém.
Mnoho lidí se snaží najít odpověď rozumem,
zda-li jdou správnou cestou. K duchovnímu nebo ne.
Člověk od narození nebyl
učen pocitovému vnímání.
Vždyť jak vychováváme naše dítka?
Učíme je tak, jako všichni. Protože sami to jinak neumíme.
Proto, aby člověk učil duchovnímu,
pocitovému vnímání, musí to sám umět.
A pokud toto vnímání je ztraceno, lidé používají šablony:
nestrkej prsty do zásuvky – je tam elektřina,
neber ostré předměty - řízneš se. Obyčejné věci.
A do našeho vědomí se vkládá to,
co je nutné pro přežití
a to se stává obvyklým způsobem komunikace, obvyklým způsobem života.
"Musíme žít, jako všichni".
Všichni to tak dělají, měl bys to dělat stejně.
Existují určitá omezení, určité zákony vymyšlené lidmi.
Lidé je vyvinuli v průběhu století:
co je dobré a co je špatné.
A společnost se jimi řídí.
A při takovém způsobu existence společnosti,
člověk prostě ztratí možnost, šance realizovat to,
kvůli čemu sem přišel.
A potom přechází do stavu "ze života do neživota",
do stavu „existence“, nebo jak jste správně řekli - sub-osobnosti.
To znamená, ani živý ani mrtvý, nijak, tedy - v pekle.
A dnes člověk pokračuje ve své existenci bez toho,
aniž by věděl co a jak.
Tam to on moc dobře pochopí. Hranice poznání jsou pouze tady.
Proč zde jsou hranice poznání?
Protože to, co nám slouží jako nástroj,
"naše vědomí",
nejenže je schopno, ale musí se v rámci trojrozměrného hmotného světa
intelektuálně rozvíjet. Ale nemůže jít *** rámec této šablony.
Ono si to ani nemůže představit.
Vzpomeňme si, jak je to psáno v Prapůvodní fyzice AllatRa:
"Co je to svět?"
Je to pouhá iluze, jsou to stíny křivých zrcadel septonů.
Existuje síla, která vytváří vše.
To vše se pak zkresluje, a nakonec vzniká vlna.
A tato vlna se stává hmotou.
Takže jsme všichni iluze.
Ale my cítíme, ruce, stůl a všechno ostatní.
Pro nás je to důležité. A kdo v nás cítí, jak cítí, proč cítí?
A co je za tím?
Ano, máme šikovný, poměrně vyvinutý mozek, je schopen mnohého,
možná víc, než je nutné, ale to, co je nejdůležitější, neumí.
Nemůže vnímat to, co leží za jeho hranicemi.
Nedokáže pochopit to,
z čeho se skládá a čím je poháněn. To je problém mozku.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Člověk jako duchovní bytost,
má vnitřní sílu vycházející z duchovního světa,
jehož součástí je i osobnost člověka.
Když Osobnost vstupuje do člověka, řekněme,
vchází v již hotovou nádobu, na osmý den od narození.
Není to žádné tajemství.
Všude od nepaměti považovali osmý den za nejdůležitější.
A do osmého dne je člověk pouze auto,
bez programu a bez řidiče.
Na osmý den se do něj vkládá program,
protože už do něj nasedl řidič. On to vše aktivuje.
A tento řidič, to je odvozenina od toho,
co je ukryto v nitru člověka a pochází z duchovního světa.
Je to trochu komplikované, ale kdo chce, ten pochopí.
Avšak řidič si musí uvědomit,
že on je "řidič". Není částí palubního systému
a v žádném případě není žádné kolo.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Takže odtud plyne, že pro člověka,
který vnímá svět výlučně vědomím,
snaha pochopit duchovno mozkem je marná,
protože pro něj je to uzavřené téma.
Jistě. Vždy bude zkreslení.
Mozek není schopen si uvědomit,
vnímat duchovní svět.
A navíc mozek je vždy nastaven na konfrontaci.
Dnes jsme začali náš rozhovor tím,
že by lidé měli cí*** jeden druhého.
Pocitové vnímání není omezeno
ani časem, ani prostorem, ničím podobným.
Jak už jsme řekli, že teď
v této místnosti máme jen malý počet lidí
v uzavřeném prostoru,
a my jsme v určitém počátečním bodě A.
Lidé se budou mnohokrát dívat na tento pořad
a pokaždé budou tady přítomni spolu s námi.
A to vše se cítí na pocitové úrovni.
Zejména jsou pociťovány ty,
kteří jsou duchovně naladěny, duchovně svobodní. Mozek toto nepochopí.
- A jak člověk může rozvíjet tento vnitřní pocit,
ve smyslu "žít jím",
přebývat v něm trvale, po celý život?
- Je to velmi jednoduché.
Je to tak snadné, že mozek to ani nevnímá.
- A znovu uzavřený kruh. To je ten problém.
- Ne, není to uzavřený kruh.
Použijeme-li vědomí, jako nástroj,
je možné si to dokonce uvědomit.
Tím pravě se zabývali gnostici,
pak kataři, přistupovali k tomu z praktické stránky. Oni studovali systém,
skutečně pracovali na sobě.
V čem spočívala tato práce?
V pozorování přicházejících myšlenek. Činy, emoce.
Vždyť co je to emoce?
Je to zrcadlový odraz na křivém zrcadle toho pocitu,
který by měl být.
Síla pocitů se zkresluje a převádí se na emoce,
samozřejmě dočasně existující.
Žádný stín nemůže existovat věčně.
Vzhledem k tomu, že sám není zdrojem.
Mnozí vnímají slunce, jako zdroj světla.
Ale každý alespoň trochu duchovně svobodný člověk
řekne, že slunce - to je pouhý stín,
protože ono je dočasné.
To je stín od toho většího, jenž slunce odráží.
Ano, svítí, dává teplo a tak dále,
napomáhá zrození nového života,
udržování života na planetách,
kde jsou příznivé podmínky pro život,
začínaje jednobuněčnými a konče takovým složitým systémem, jako jsme my.
To vše je jen částí jednoho hmotného systému - prvoci, náš mozek, slunce.
Každý vykonává svou funkci v tomto složitém světě.
Ale ve skutečnosti je svět mnohem jednodušší, než vypadá.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Úkolem člověka je studovat systém,
sledovat myšlenky: odkud pocházejí, proč přicházejí.
Vezměme si například vědomí.
Vědomí je všude.
Podívejme se na mraveniště, vše v něm funguje harmonicky.
A vezmi si jednoho mravence. Kolik toho mozku má?
Sám nic není ... - Nu, existují chytří mravenci,
kteří vykonávají složité funkce.
Ale čím jsou poháněni? Kolektivním rozumem.
To znamená, že existuje rozum, existuje určité vědomí,
které řídí celou mravenčí kolonii.
Existuje také obecné společné vědomí v globálním měřítku.
Existuje i zde, u nás na Zemi, a přiděluje každému člověku
„sekvestr“, část oddělenou od celku, jeho individuální část.
Toto je naše vědomí.
V podstatě to je nástroj, který máme pro to, abychom ho používali.
Je to jako palubní počítač našeho auta. My ho používáme.
Ne on nám diktuje. Často to dopadne tak, hlavně v dnešní době,
že náš palubní počítač nám diktuje,
jak máme žít, kam a jak máme jet.
Vnucuje nám živou šablonu,
že jsme část auta
a s ním odejdeme. Ale může palubní počítač pochopit,
ať už by byl sebevíc chytrý
a super moderní , tvé duchovní potřeby?
Zajisté, že ne. Jeho možnosti jsou omezené,
stejně jako u našeho vědomí.
A tím více u našeho mozku.
Ačkoli mozek a vědomí - to jsou dvě různé věci.
Zmínili jsme se již o tom. A chvála Bohu, že věda
došla k tomuto pochopení. Vidíš, pokrok máme.
I s pomocí našeho rozumu můžeme přijít k pochopení,
že existuje jiný svět a nejenom tento, co známe.
Je možné přijít na to, že myšlenky,
jež přichází, nepatří tobě a je to docela snadné.
Stačí věnovat tomu trochu pozornosti.
Jednoduše si sednout a sledovat, jak myšlenka přichází,
jak jí dáváš sílu pozornosti,
a právě tím ji udržuješ v hlavě.
Takže stačí se uvolnit, zůstat v klidu a pozorovat.
Zdá se ti třeba, že na nic nemyslíš,
avšak stejně se nemůžeš zbavit všech myšlenek.
Je jich obrovské množství a přicházejí nepřetržitě.
Není možné je zklidnit,
po celou dobu na něco myslíme. Avšak jsi to ty, kdo myslí?
Nebo tvé myšlenky jsou podobné rádiovým vlnám,
které neustále procházejí tvým přijímačem
a ty je jenom přepínáš.
Například jsi přepnul na jednu stanici a slyšíš hudbu,
na druhé - zprávy. Právě toto je vkládání síly pozornosti
a aktivace toho či jiného programu.
Nic víc. Když už tyto programy přišly
a my jsme jim dali sílu pozornosti, co se bude dít dál?
Dál ony působí na chemii v našem mozku,
na neurony a náš mozek
začíná plnit určitou funkci.
Najednou jsme si vzpomněli, jak nás kdysi někdo urazil.
Tento program neustále zní v naší hlavě, jako starý gramofon
a vyvolává v nás emoce.
Můžeme v takovém stavu myslet na duchovno? - Ne. - Proč?
Protože přemýšlíme o tom, jak nás urazili bůhví kdy.
Anebo když se soustředíme na budoucnost,
že nám zvednou plat, uděláme zkoušky
nebo se nám vrátí zdraví - lékaři nás nakonec vyléčí.
Směšné, že? Tobě jako lékaři,
ale pacient...Víš, jak ten se chce uzdravit.
Dává tomu sílu své pozornosti
a doufá v uzdravení.
Nu, a čemu dáváš svou pozornost -
na pozemské, dočasné - pozemské pak také dostáváš.
A kolik času lidé na to myslí!
Ani nemluvím o velikášství, sexu
a všem ostatním,
což zabírá u člověka většinu času. Správně? - Ano.
Lidé žijí prázdným, dočasným a nemají čas
přemýšlet o věčném. I když člověk chce dát pozornost
myšlenkám o věčném, často říká:
"já bych chtěl, přemýšlím". A o čem přemýšlí?
Jak má přemýšlet o duchovnu?
Má si představovat kněze nebo co?
Mnohým lidem chybí základní pochopení toho, že existuje svět pocitů,
že pocity můžeme slyšet, cí***, komunikovat navzájem.
Není třeba pro to nic dalšího.
To tady musíme myslet, mluvit, avšak jsme to my, kdo v nás myslí?
Vždyť mnoho slov, které používáme,
kolikrát ani sami neznáme,
jakoby za nás někdo mluvil, a my můžeme jenom pozorovat, co se děje.
Když si lidé tohoto procesu všímají,
začínají mít strach. Proč?
Protože to vypadá tak, že všichni potřebují jít k psychiatrovi, že?
- Ano. - Psychiatr řekl, že to "není normální".
Všichni mají stejnou diagnózu.
Stejná diagnóza, ano. A to lidi děsí,
protože se ukázalo, že ne já řídím, a naopak mnou manipulují.
A tady začínají strachy.
Člověk si myslí:
„radši půjdu, postavím v církvi svíčku,
a pak - buď a nebo“. On si to tak myslí teď.
A o chvíli později, dokonce ještě méně,
se ocitne na zcela druhé straně.
A tam mu to dojde hned, že v první řadě měl na sobě pracovat.
Žádná svíčka tě nezachrání,
žádný kněz tvé hříchy neodpustí.
A zde opět vyvstává mnoho otázek, problémů.
Avšak jestli nyní se problémy dají vyřešit, tam to nebude možné.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Pojem reinkarnace existoval ve všech náboženstvích,
včetně křesťanství. Ale reinkarnace ne člověka,
nýbrž duše.
Co je to "duše"? Mnozí říkají: "má duše“,
„duše mě bolí".
Už jsme na toto téma mluvili. Duše se nemůže trápit,
ona je tvá relativně.
Otázkou je, kdo je čí? Ty patříš jí nebo ona tobě?
Duše bude tvá v tom případě, když se s ní spojíš.
Navíc to už nebude duše, bude to něco nového.
Omlouvám se, ale pro pochopení použiji jedno srovnání,
pak to můžete vystřihnout.
To je stejné, jako kdyby spermie řekla:
"moje vajíčko“ zatímco se nachází 20 cm od něj.
Přitom má milion konkurentů.
Je ono tvoje? Nebo ty jeho? Toť je otázka.
A když dochází ke splynutí, vzniká zygota,
poté můžeme hovořit o zrození něčeho nového.
A tak i tady. Osobnost a duše jsou pojmy různorodé,
je mezi nimi vzdálenost,
je i šance, možnost,
protože je nějaká vnitřní spojitost. Osobnost má potřebu spojit se s duší,
ale tato touha může být potlačena.
Proč? Protože se síla pozornosti dává trojrozměrnosti.
A když vědomí útočí na osobnost,
ta tomu dává veškerou sílu své pozornosti,
jež je určená pro hlavní účel její existence zde.
Vždyť‘ proč sem přišla?
Právě pro to.
Osobnost však veškerou svou pozornost věnuje právě hmotnému světu,
jenž je dočasný.
A tady bych použil stejné přirovnání,
může se to potom vynechat.
Pohyb spermií do téhož vajíčka.
Má sílu, má dočasnou existenci.
A nyní mu dáme trošku vědomí,
stejného jako máme my.
Na co bude myslet? Na to, že žije a pohybuje se - všechno je skvělé.
Kolem něj je obrovské množství stejných jako on. Pohybuje se kam chce,
je volný. A je to jeho život.
Z tohoto hlediska se náš život ničím neliší.
Avšak potom se ukáže, že ses měl pohybovat ve správném směru,
měl jsi dělat vše pro to,
abys dosáhl skutečného života.
Avšak naše spermie na rozdíl od nás, již dosáhla cíle,
když jsme tu a šance jsme již získali.
Zbývá udělat ještě druhý krok.
První krok již byl udělán.
A teď se musíme realizovat o trochu víc.
Vidíš jak je to jednoduché a snadné ve skutečnosti?
Je třeba poznat tento svět,
pochopit, kdo v tobě myslí,
kdo tě nutí přijímat rozhodnutí,
kdo v tobě vyvolává emoce, kdo tě řídí.
A když si uvědomíš, že svět je duální,
a to je pravda, tvá osobnost začíná získávat svobodu.
Začínáš cí***,
že existuje něco jiného. A když se za to zachytíš,
jako za vlákno, začínáš rozmotávat toto klubko,
držíš se tohoto pocitu, pokračuješ v analyzování tohoto světa,
pozoruješ a vidíš to,
co tě od hlavního cíle odvádí.
A jakmile se člověk dotkne duchovna,
okamžitě se aktivuje celý systém, který dělá všechno,
aby jej rozptýlil. Proč? Přitáhnout pozornost
a odvrá*** od hlavního cíle. - Samozřejmě. Ano.
Pozornost člověka je část
řekněme tak, "pokrmu" pro existenci dočasného systému.
Protože veškerý náš vesmír,
celý náš systém je pouze dočasně existující mikro-objekt,
který je více podobný snu, než realitě.
Je to tak.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Igore Michajloviči, často si lidé pokládají otázku:
"jsem na duchovní cestě nebo ne",
„jdeme po ni či nikoliv“?
- Když si člověk pokládá takovou otázku,
to znamená, že nikam ve skutečnosti nejde.
My si tady s tebou sedíme a povídáme si.
My jdeme někam nebo ne? - Sedíme.
- Sedíme. A pohybujeme se nebo ne? - Sedíme.
Nu tak ... - Nepohybujeme se.
Vidíš jaký zmatek -
- zúžené vědomí nedovoluje to pochopit.
Ve skutečnosti, za dobu pokud jsi řekla tuto větu:
"že my tady sedíme“,
uběhl určitý čas. Více než jedna sekunda.
Víš, kolik kilometrů v prostoru uběhlo tvé tělo?
- Nevím. - Hodně. Rotace Země kolem své osy,
ekliptika kolem Slunce,
pohyb v galaxii, pohyb galaxie samotné.
Takže ocenit svým mozkem, vědomím, pochopit, kde se vůbec nacházíš,
není možné.
A na pocitové úrovni se všechno vnímá velmi jednoduše a snadno.
Všechno neviditelné se stává viditelným,
je to snadné, je to reálné. Nic složitého v tom není.
A navíc dává hluboké porozumění a snímá masky.
Při pozorování v trojrozměrnosti –
vidíme co: molekulární soustavu:
aminokyseliny, které sedí
a mezi sebou něco breptají a přitom předstírají,
že jeden druhému rozumí.
A na úrovni pocitového vnímání nejsou masky.
Pouze tady můžeme nosit masky.
Můžeme se zdát. Já například se mohu jevit kýmkoliv.
Sedím tady a povídám si o náboženství, i když
moje práce je léčit záda.
Měl bych mluvit o zádech a říkat lidem,
co mají dělat, aby je záda nebolela.
Mnozí teď právě říkají: "Kdyby ses tím zabýval,
byl by to větší užitek".
Nu, ve svém volném čase, si mohu povídat o čem chci,
vždyť neříkám nic špatného, správně?
- Samozřejmě. - Tak vidíš.
Proč nepohovořit trochu o duchovních záležitostech
v přítomnosti kněze. Otec Sergej také někdy mluví o medicíně.
Oni se do našich věci míchají, my - do jejich. Více zábavné.
- Přátelíme se... - Tak, tak, přátelíme se.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
A tady je jedna nuance:
jako bychom se uzavřeli
ve společném rozhovoru a nejsou tu ostatní.
Ale když se podíváme hlouběji dovnitř, připojilo se k nám hodně lidí.
A proč? Lidé cítí rezonance se základními živými otázkami,
a proto se zde i prostor rozšiřuje,
i pojetí času mizí.
A není důležité, s kým mluvíme,
v duchovním světě, můžete komunikovat ve stejnou dobu se všemi
a zároveň sami se sebou. A není v tom žádný rozdíl.
Záleží na tom, kdo v tobě mluví.
Pokud v tobě v tuto chvíli mluví tvé vědomí - budeš sám.
Ale ve stejné době pod kontrolou celého systému.
Když jsi ve spojení s duchovním světem,
komunikuješ s nekonečným a nekonečnost mluví s tebou.
A ty můžeš zároveň komunikovat se všemi,
kdo se dočasně nachází v trojrozměrnosti a jsou schopni cí***.
Bohužel, k dnešnímu dni je málo takových lidí:
slepota, šablony, vědomí. Vědomí brání lidem vidět pravdu.
A je to tak. Když lidé jsou duchovně slepí, nerozlišují,
ze zvyku dávají přednost trojrozměrnosti.
Potřebují uvidět, potřebují slyšet
v této trojrozměrnosti, pro své vědomí, důkaz existence světa bezmezného.
Ale jak můžete do tak malého vtlačit bezmezné?
To je nereálné.
Pro pochopení tohoto světa, je třeba se vymanit ze systému,
ale lidé se bojí, jak jsme říkali.
Jsou lidé, kteří cítí, ale jim překáží strach.
Ve vědomí vznikají pochybnosti: "cítím teď správně?“
"Správně to chápu, říkají to dobře?"
I když pociťují vnitřní rezonanci,
cítí to, co vzniká v jejím nitru, je to odezva.
Tato odezva – to je právě to pocitové vnímání.
Je vnitřně čistá, osvětluje jako světlo zevnitř.
Avšak mnozí naopak,
jsou pod nadvládou vědomí
a cítí se utlačovaní, cítí emoce.
Emoce - to je křivý odraz, stín, vyvolávající hněv, agrese.
Tyto lidé vůbec nechtějí poslouchat, pro ně to není zajímavé.
Protože ve skutečnosti se vědomí bojí toho,
co je pravdivé, správné, co vede přímo do duchovního světa.
Ono se bojí ztratit svou moc.
Pokud ztratí moc, stane se podřízeným.
A jak víme, ve hmotném světě
se všechno snaží vládnout, dominovat.
V tom je celý smysl. Ve skutečnosti je vše tak jednoduché.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Takže když člověk obrátí svoji pozornost,
své vnímání světa,
z vnějšího, obvyklého,
kde se vše hodnotí a srovnává rozumem,
na svět vnitřní, na pocitové vnímání
a začíná tím stále žít,
otevře se mu cesta ke spáse jeho osobnosti.
- Samozřejmě. Ale pořád tím žít nemůže.
Na prvních etapách člověk prožívá vzlety a pády.
On se otevřel, duchovně pocítil...
a mnozí lidé po prvním pořadu pocítili,
nevědí, jak to vyjádřit,
jak to vysvětlit,
ale odezva u nich byla.
A po čase, jim to jejich vědomí překroutilo.
A začalo jim posílat úplně jiné, logické vysvětlení.
Ale právě v tom je potíž.
Lidé přestali vnímat vnitřní pocity,
to vnitřně, co obdrželi, a začali naslouchat svému mozku.
Mozek jim namaloval zcela jiné obrázky.
Proč? Mozek vnímá trojrozměrnost
a trojrozměrnost je všude stejná.
Nic ideálního zde nemůže být.
Ve skutečnosti tento svět je sám o sobě zkreslený.
Tady nic není dokonalé: na slunci skvrny,
kam se podíváš - vše je zkreslené a deformované.
Hmota nemůže být dokonalá,
jelikož je dočasná
a proto žalostná, nejistá.
Ale často agresivní. A agrese
- to je produkt bezmocnosti, pomíjivosti.
Proto se vzteká, zlobí se. - Cítí konec.
A těší se prázdnému, samozřejmě, samozřejmě.
Tady je další zajímavá otázka.
Často lidé, jdoucí po duchovní cestě, vykonávají praktiky,
modlitby, meditace, každý má svůj způsob,
a pokládají si otázku:
co je správné, co mám dělat?
Stále přebývat ve stavu lásky
nebo analyzovat a poznávat systém?
A tady opět přicházíme
k nesprávnému chápání pocitového stavu lásky.
Pojetí lásky u lidí je překroucené.
Když vyjdeme ven a zeptáme se kohokoliv, co je "láska",
ten toho napovídá. Svede to vše na vnější.
Láska je především nekonečná,
citová, bezmezná.
Proto duchovní svět je vždy asociován s láskou.
Avšak s láskou bezmeznou, skutečnou a ne fyzickou,
podmíněnou hormony
nebo svými vlastními zájmy, adaptační reakcí a podobně.
Ve skutečnosti, přebývání
v pocitovém stavu je bezmezné. Tak? - Ano.
To není jen "láska".
"Lásku" asociujeme s něčím hezkým.
Používáme jako synonymum pro něco krásného, dobrého, nesmírného a radostného.
To vše vyjadřuje slovo "láska".
Ale to neodráží ani kousíček z tamtoho světa.
Je to těžké vysvětlit. Opravdu,
když chceme vyprávět o tamtom světě zde,
budeme muset použít asociace
z nám známého prostředí.
A ve snaze vysvětlit to samé různými způsoby,
budeme se v něčem opakovat.
To je přirozené.
Je těžké předat pocitové vnímání člověku,
který to není schopen přijmout.
Musíme předávat s pomocí čeho? Prostřednictvím vědomí.
Takže kdo je naším prostředníkem v dialogu se světem Boha?
Vědomí, jenž slouží komu?
- Témuž systému, který jsme sami vytvořili. - Samozřejmě.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Buddha se střetnul s velkým problémem,
opět se k němu vracíme.
Nevěděl, jak o tom říct lidem.
A vyprávěl svým učedníkům jedno výrazné podobenství.
Učedníci mu říkali, kolik toho vypráví,
že má velké znalosti,
Buddha na to: „To si nemůžete ani představit. Vidíte les?
Les je otevřený, přístupný. Je v něm listí - nekonečné množství."
Pak sevřel v pěsti hrst listů a říká:
"Ve své ruce mám pouze pár lístků.
Jak mnoho je listí v lese, tak velké jsou mé znalosti.
Avšak mohu vám dát jen to, co se vejde do mé dlaně."
Použil jsem menší interpretaci jeho slov,
která nám pomáhá pochopit, že znalosti,
které člověk získává při střetnutí s duchovním světem,
ne střetnutí, ale když vstupuje
do tohoto světa
a začíná ho cí***, jsou nekonečné.
A předat je možné pouze to, co lidé mohou uslyšet v tomto světě,
a toho je velmi málo.
Protože se musí
přizpůsobit lidskému vědomí.
Asociacemi.
Samozřejmě, s pomocí určitých asociací a podobně.
Pro to, aby bylo možné alespoň něco objasnit člověku.
A odtud plyne,
že se všichni proroci potýkali s jedním velkým problémem:
donést pochopení a nějakým způsobem pomoci těm lidem,
kteří cítí, že nejsou pouhé dvounohé dočasně existující opičky, ale mnohem víc.
Pomoci jim pocí*** to něco většího v nich,
uvědomit si, že tamten svět je
a oni mají právo vstoupit do něj.
Dát jim alespoň základní směr a ukázat jak na to.
To byl vždy problém. Předat tyto znalosti do trojrozměrnosti,
je velmi obtížné. Zde ještě záleží na tom,
jak lidé rozumí pojmu „znalosti“.
Co jsou znalosti v našem světě?
To je násobilka a tak dále.
A v duchovním smyslu "znalosti"
- to je celostní obraz.
Nemůže být diskrétně rozdělený. Je obecný, všeobsahující.
Představme si,
že máme malou zkumavku
a snažíme se do ní vtlačit celou naši zeměkouli.
Ale vejde se tam pouze malý vzorek.
Škoda, ale je to tak. Ale v podstatě hledajícímu člověku,
jenž skutečně usiluje o svůj vývoj
a sebepoznání v duchovním směru,
stačí dokonce tento "vzorek Země", aby pochopil její podstatu.
Stačí mu i to málo z těch znalostí,
malá nápověda, aby si to uvědomil a pochopil.
Přinejmenším, jak udělat první kroky,
jak se naučit cí***, jak se naučit pozorovat tento trojrozměrný svět,
zjistit odkud přicházejí myšlenky.
Opět se vracíme k tomu jednoduchému,
co praktikovali kataři.
Mimochodem, bylo by dobré trochu víc odkrýt toto téma.
Poněvadž to objasňuje, jak přicházeli do světa znalosti,
jež jsou základem všech náboženství,
jak nakonec byly zkresleny, protože z nich byla vyloučena pravda,
a zůstala pouze vnější viditelná forma.
Ale viditelná forma, jakkoliv hezká,
nevede ke spáse.
I když je krásná, je prázdná. - Nevysvětlující podstatu.
- Tak. V dnešním světě pochopení ...
Obal od cukrátka dítěti nestačí,
dítě chce bonbonek. Je to tak? - Ano.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Igore Michajloviči, to vše co jste právě řekl,
je pochopitelné, jasné a jednoduché.
Proč je to v dnešní společnosti ztraceno?
Koneckonců, je to opravdu velmi jednoduché.
Mohu to ukázat na příkladu?
- Dej mi pero.
Dala jsi mi to, co máš. A teď mi znovu dej pero.
Nemám. - Jasně.
A co k tomu přivedlo, myslím, že bude lepší, když to řekne otec Sergej.
Jak jsme se k tomu dostali, že když u tebe někdo prosí pero,
ty mu ho nemůžeš dát. Pro vysvětlení tohoto tématu,
se opět vrátíme k dějinám.
Není žádným tajemstvím,
že učitelé, proroci, pravidelně přicházejí
do tohoto světa a přináší znalosti.
Obnovují lidmi ztracené znalosti.
A poslední z těch, kteří nesli znalosti, byli gnostici,
jedná se o první učedníky...
- Oni nepřinesli znalosti. Poslední znalosti přinesl Mohamed.
Skutečně Mohamed přinesl a obnovil znalosti.
Ano, tak vezmeme to, co je nám bližší
- znalosti, jejž přinesl Ježíš Kristus.
Jeho první učedníci
se jmenovali Gnostici.
Byli to lidé, mající znalosti, které dal Kristus.
Koneckonců, podívejte se,
jak silně byly, v průběhu dvou tisíc let,
tyto znalosti změněny.
Fakticky, když čteme o životě Ježíše Krista,
nenajdeme tam to, co ve skutečnosti říkal.
Přečteme si o tom, kde byl, kam šel,
co udělal, některé jeho ponaučení.
Ale samotné znalosti jsou z nějakého důvodu skryté.
Vraťme se k tomu momentu, kdy ve znalostech Krista,
které dával svým učedníkům,
židovská historie má upomínku o tom, že se lidé scházeli a odkrývali se,
strhávali ze sebe masky. "Přijď a odhal klam bratra svého".
A co Ježíš Kristus přinesl?
"Poznání světa". První Gnostici odcházeli,
aby jím nikdo nepřekážel,
do katakomb a píše se, že tam provedli "první zpověď". Nebyla to zpověď.
To bylo to, o čem jsme mluvili,
o čem vyprávěl Igor Michajlovič.
Bylo to poznání sebe. Popisovali situaci,
která se jim stala bez odsouzení,
bez jakékoliv lítosti k sobě.
Vyprávěli to, aby bylo možné pochopit,
čím se člověk chytá do pasti.
- Já jen na okamžik přeruším.
Když se člověk zabývá studiem světa,
poznáváním samotného systému, odmaskovává ne sebe,
ale toho, kdo mu to vše vnucuje. To je podstata.
Nic takového, jako odsouzení někoho u nich nebylo, ani nemohlo být.
Protože to byl proces učení a poznávání.
Při jejich setkáních probíhal proces "očisty",
jak ho potom nazvali.
Nebyla to však očista, bylo to "poznání"
- znalost toho, jak šablonovitě funguje systém.
V tom je smysl. V žádném případě to nebyla zpověď,
byl to proces učení jak se zbavit šablon.
Omlouvám se za přerušení.
Proč o tom mluvili?
Protože ve svém životě je s tím každý člověk konfrontován,
každý má svou vlastní situaci,
své pochopení, svůj pohled, ačkoliv šablony jsou identické,
nemění se, jen zvenčí vypadají různě.
Podívejte, v hudbě je sedm not,
a kolik různých melodií bylo složeno! A to ze sedmi not!
Podobně je to i s šablonami. Je jich několik,
ale mají svou barvu,
tón, a tím, že se o ně dělili, gnostici je studovali.
Nikdo nikomu neříkal
"odpouštím ti tvé hříchy", protože to nebyl hřích.
Byla to cesta k sebepoznání.
A tato skupina lidí se v té době stala nežádoucí, proč?
Byla nežádoucí kněžím,
pro které to bylo nevýhodné.
Tito lidé říkali,
nepotřebujeme v našem rozhovoru s Bohem prostředníky.
My se odkrýváme Bohu, my Ho známe.
Nepotřebujeme, aby nám někdo říkal, jak máme věřit v Boha.
Zde opět vidíme překládání odpovědnosti na někoho jiného.
To znamená, že já poučuji jiného, jak má jednat,
jakou cestu si vybrat, kam směřovat.
A jak mohu brát zodpovědnost na sebe,
a co když se z něj nestane Anděl Páně?
Vždyť se mě pak může zeptat: kam jsi mě přivedl?
- Pak už se bohužel nebude moci zeptat.
Právě o to jde. - A toho využívali.
Gnostici tyto znalosti zapisovali.
Díky Bohu alespoň něco zůstalo. Všichni jste slyšeli o Mrtvém jezeru,
o nalezené knihovně z Nag Hammádí.
A opět, podívejte, co je v nich psáno.
Dokonce i vědci už o tom mluví,
na internetu je spousta informací.
Dešifrovali je a otevřeně prohlašují:
„Podívejte, jak velké záměny byly provedeny!“
Rukopisy nehoří.
Ano, rukopisy nehoří...a tam našli rukopis
dokonce starší než
Svaté Písmo Evangelia,
které je u nás považováno za primární zdroj,
řecký překlad. A evangelia ve starověké aramejštině
byla z nějakého důvodu ztracena. Nejsou!
A právě tyto rukopisy ve staré aramejštině,
obsahovaly úplně jiné informace.
V těchto rukopisech je Kristus vyobrazený jako obyčejný člověk,
který mluvil s lidmi a žil běžný lidský život.
Obyčejný. - Obyčejný život.
On ani nemohl žít jiný život.
Dokonce i vyšší bytosti žijí obyčejný lidský život,
dotkli jsme se toho v minulém pořadu.
A toto je vrchol spravedlnosti.
Ježíš, když přišel na tento svět, musel ochutnat z "poháru"
lidského bytí, aby pochopil:
brání-li něco lidem v tom, aby dosáhli svobody nebo ne?
Jak obtížná je situace,
a zda lidé potřebují pomoc?
Ukazuje se, že nic nebrání. Nyní je to stejné, jako dřív.
Kromě jejich vlastní lenosti, vnucených šablon, a zbavit se jich je snadné,
nic jiného nepřekáží. Svoboda jak byla tehdy,
tak je i dnes. Avšak touha po svobodě byla
nahrazená touhou po dočasném.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Žreci pomáhali udělat
císaři Konstantinovi náboženství celostátním.
A jejich motto bylo: "rozděl a panuj".
Proto se snažili rozdělit lidi, mající znalosti.
Vytvořili takové podmínky, že lidé byli nuceni jít do světa.
Rozešli se a nesli s sebou znalosti.
Ve 14. století byli zabiti poslední dva kněží z těch, kteří nesli znalosti,
kteří ještě měli zbytky pravých znalostí,
ale zapsat je nemohli kvůli ***ásledováním.
Všichni byli prohledáváni,
knihy a zápisy se ničily,
bylo možné předat znalosti jedině ústně, převyprávěním.
A to vedlo k různým zkreslením. „Rozumem předány, rozumem i zničeny".
Záměny ve znalostech se prováděly již po odchodu Krista.
První lidé, kteří po Kristu přijali znalosti,
se začali izolovat.
A to byla jejich chyba.
I dnes můžeme vidět,
že lidé, kteří začínají chápat,
začínají něco cí***, se od ostatních oddělují.
To znamená, že ani nechtějí s tímto světem komunikovat,
a to je hluboký omyl.
Měli by se naopak sjednotit,
jak to bylo u gnostiků - spojili se a studovali společně.
Jednomu člověku, dokonce ve dvou, ve třech,
je obtížné pochopit systém, poznat svět.
Každý má své zkušenosti a pohledy.
A právě když se spojili,
získávali globální pochopení toho, co se děje.
Toto nebylo pro žrece výhodné.
A oni byli vždy: před Kristem, v době Krista, po Kristu
- I teď.
Jsou i teď. A tyto znalosti si přivlastnili.
Vždyť pokud něco nedokážeš zvládnout,
musíš udělat co?
Ovládnout to a řídit.
A proto, aby toho docílili,
museli tyto znalosti utajit. Skrýt.
Znalosti se začaly všelijak překrucovat.
V dějinách často narazíme na to, že po dvě stě letech dochází
k překrucování a předělávání čistých znalostí.
Dvě stě let v tom případě, když se znalosti uchovávají v čistotě.
V podstatě déle nevydrží.
Na základě znalostí, přinesených Ježíšem, se začalo formovat náboženství.
Vždyť předtím křesťanství za náboženství nebylo považováno.
Tento pojem prostě neexistoval.
A první křesťané opravdu hledali svobodu,
u nich nebylo žádné rozdělení, jak řekl otec Sergej.
A když se začalo vytvářet náboženství,
uvedly se rituály a všechno ostatní.
Vnucovaly se šablony jen pro to,
aby žreci mohli vládnout. Nepohodlné lidi prostě ničili.
Trvalo to dlouhou dobu, po mnoho let.
Stalo se to tak nejen s křesťanstvím.
Vezmeme-li, například,
islám, kdy prorok Mohamed přišel a přinesl Korán,
přinesl znalosti a už za jeho života se objevili dva lidé,
kteří se prohlásili
za Proroky rovné Mohamedovi.
Takže už během jeho života se znalosti začaly měnit.
Dnes je to stejné.
Stačí donést lidem znalosti, a systém
se bude hned snažit je změnit
a lidi rozhádat a rozdělit.
V tom má otec Sergej naprostou pravdu.
První věc, kterou systém udělá – rozdělí lidi
na různá společenství, na různé náboženství.
Kolik je jich jen v samotném křesťanství.
Jenom v křesťanství
existuje kolem 160 směrů.
A to jen v křesťanství. - 120 na Ukrajině.
Jen si představte, 120 v jedné zemi,
120 různých odvětví náboženství. Jak je to možné?
Svědčí to o tom, že něco není v pořádku. Je to tak?
Já osobně bych zapochyboval.
To ano. A každý říká, že oni nesou pravdu.
A jenom oni.
- ... a jenom oni. A pravda je, jak vidíte, jednoduchá,
a není v ní nic složitého. - A jediná.
Samozřejmě. Je jediná pro všechny. Všechna náboženství
jsou založena na těch zrnkách, které přinesli Proroci.
A všichni proroci mluvili o stejném.
Mluvili o jediném Bohu,
jak jsme se zmiňovali v minulém pořadu,
jenž je Jediný v mnohosti a Mnohotný v jednosti.
Vyprávěli o jednoduché cestě k Božímu světu,
o jednoduchých věcech,
o té stříbrné niti. Avšak ve výsledku
to vše bylo přivlastněno,
překrouceno a uzpůsobeno pro službu systému.
Takže to systém vítězí a ne, že lidé samotní ztrácejí znalosti.
Nepřítel je silný, protože je to jeho svět.
A přinášené znalosti o svobodě, to je úplně
"něco jiného". Když se teď vrátíme k našim "hrdinům",
o kterých jsme mluvili, spermii a vajíčku,
vidíme, že oni rovněž nejsou součástí organizmu
ani maminky ani otce. Jsou samostatné.
Jsou zavedeny do jiného organizmu.
A všimni si: vajíčko je produktem organizmu matky
a spermie pochází z organizmu otce,
takže každý z jiného. A když se spojí v těle matky,
zrodí se život.
Tato analogie se fraktálně opakuje od většího k menšímu.
Ona jasně ukazuje,
jak je třeba jednat, na co se orientovat a jak směřovat přímo k cíli.
Správně?
Vycházejíc ze zkušeností je třeba chápat,
že systém je silný, opravdu silný
a je mu jedno, koho bude využívat.
Systém má ve svých službách hodně věrných adeptů.
Když někdo řekne-
"nesloužím ďáblu" a přitom je skálopevně přesvědčen
v existenci pouze jediného materiálního světa,
tak je hluboce na omylu. Prvními adepty téhož ďábla,
nebo systému, jak se komu víc líbí, jsou lidé,
kteří říkají "nevěřím v Boha,
jsem materialista, dokažte mi existenci Boha".
Podívej se do zrcadla
a trochu popřemýšlej, co chceš dokazovat?
Takoví lidé jsou služebníci systému, přičemž jeho nejvěrnější.
Další jsou ti, kteří překrucují znalosti, a myslí si:
„já trochu, jen malinko tady skryju,
pro sebe, abych mohl využívat jiné".
Oni také pracují pro systém,
aniž by věděli, co dělají a je to pravda.
Jejich osobnosti
jsou pod nadvládou samotného systému. Systém je totálně řídí,
proto mu slouží. Nevědomě oponují skutečným znalostem.
Nechtějí poslouchat svůj vnitřní hlas,
jsou prostě líní.
A právě kvůli takovým lenochům, se všechno dobré ničí.
Je to škoda, samozřejmě, ale je to život, takové jsou podmínky.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
To znamená, že samotné chápání "znalostí"
jako takových, je ve vědomí lidí zaměněno?
Samozřejmě.
Znalosti přichází s rozvojem člověka. Když se před duchovním světem
otevírá, pak dostává pochopení toho světa.
Složitost spočívá právě v pojetí služby.
Co to znamená sloužit?
Sloužit tomu světu či onomu.
Už jsme se toho dotkli: jsou Znalosti a je Služba.
Dnes se službou rozumí provedení nějakých obřadů, rituálů,
tj., "sloužím Bohu, provádím obřady".
To znamená, že se vracíme ke žrecům, šamanismu, a podobně,
ale kde je v tom duchovno?
Jednoduchá otázka. - Není tam.
Možná u někoho je, u toho, kdo se snaží, kdo věří.
A opět, problém víry jsme probírali v minulém pořadu.
Znalosti a víra - to jsou dvě různé věci.
A když člověk provádí obřad bez vnitřního obsahu,
pouze emocionálně a za pomoci "svého" vědomí,
tak je to pouhé divadlo.
Divadlo – to je něčí život, zahraný mnohokrát
a představený divákům v interpretaci
režiséra a tak dále.
Jen ztráta času, úsilí a všeho ostatního.
Ano, může to být efektní, atraktivní, zajímavé,
ale je to jen divadlo,
představení, které postrádá smysl.
Je to tak? Samozřejmě.
A duchovní práce vyzývá k hlubšímu pochopení,
je to individuální práce.
Zahrnuje i kolektivní poznání,
jak u katarů.
Měli takový pojem, jako "katarzi" - očista. Proč to dělali?
Katarze se konala pro poznání
pozemského světa, znovu se opakuji, pro odhalení
samotného systému.
Člověk odhaloval to, co bylo v něm - sundával masku.
Představ si, dokonce v našem malém kolektivu,
bude pro tebe snadné mluvit
o všech tvých smyslových problémech,
o tvých činech, o myšlenkách, které k tobě přicházejí?
Je to velmi obtížné.
Protože někdy přijdou takové myšlenky, že člověk by je nejraději neslyšel.
A ty to musíš před kolektivem všechno říct.
Myslíš si: "odsoudí mě, nepochopí".
Ale nejde o to někoho odsoudit,
smysl je v poznání toho, jak funguje systém, proč nás rozděluje.
A on nás rozděluje ve všem. Jsme odděleni fyzicky,
intelektuálně, jazykově,
vzdálenostmi, vším.
A navíc ještě naše myšlenky nás rozdělují. Toto je účel systému.
Lidé jsou vnitřně jednotní.
Vždyť to, co máme v sobě, co nazýváme duší
- to patří k Jedinému světu.
Vezmeme svíčku, aby to bylo jasné, zapálíme ji a umístíme
ve středu místnosti. Kolem ní nastavíme velké množství zrcadel
a vypneme světlo. Co uvidíme?
Uvidíme místnost naplněnou spoustou svíček,
a není mezi nimi žádný rozdíl. Chápeš?
Vidíme, jak jediné světlo svítí v mnohosti.
A každý, kdo se k tomuto světlu jako osobnost připojí,
stává se jeho součástí. Tak je to v duchovním světě.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Naše vědomí všechno rozděluje,
nedává nám procí*** přítomný okamžik,
odvádí nás pryč,
nutí člověka jenom myslet na duchovno a ne jít k němu.
A tak člověk sedí, nikam nejde a přemýšlí:
"dělám to správně?" Řeknu takto:
"Jestliže sedíš a přemýšlíš, zda to děláš správně,
zda jdeš správným či nesprávným směrem,
tak nikam nejdeš. Vždyť ty sedíš!
A proto říkám - zvedni se a jdi!" A ten, kdo přemýšlí, tak ať!
Máš-li stále na zřeteli cíl, zcela určitě k němu dojdeš,
pokud nebudeš dávat sílu své pozornosti pochybnostem,
a pohybovat se v opačném směru.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Pochyby jsou jedním z témat,
které často řeší mnoho lidí, když ve skutečnosti...
- Pochybnosti jsou nástrojem našeho vědomí.
Jsou vždy emocionální.
Když je člověk zaujat "rozhovorem s Bohem",
to znamená, vnitřním pocitovým vnímáním duchovního světa,
nebo rozvojem pocitového vnímání – nemá čas na pochybnosti.
Pochybnost je hříčka rozumu,
je to egoizmus.
Za pochybností se vždy skrývá touha po něčem jiným.
To znamená, že člověk se bojí opustit tento svět a nechce vnímat tamten.
Chce ho poznat jen pro jistotu,
ale on ho nezná, necítí ho.
Bojí se ho pocí***, aby neztratil tento svět.
Myslí si, že mu něco unikne.
Vzniká nedůvěra k někomu nebo k něčemu, dokonce i k Bohu.
Mimochodem, je to velmi častý jev, ani ne častý.
Řeknu tak, většina lidí nevěří Bohu.
Všimni si, nepochybují o tom, že On je.
Oni Mu nevěří. Chápeš?
Ne že nevěří samotnému Bohu,
nevěří sami sobě, svým vnitřním pocitům,
nevěří tomu, že mohou zde udělat více,
že mohou zde zformovat pro sebe nesmrtelnost.
Připadá jim vše smrtelné, materiální. Zdá se jim,
že vše nemůže být tak jednoduché.
Protože dávají sílu své pozornosti materiálním myšlenkám.
Takže aktivují co?
Oni aktivují programy vědomí,
existující pouze dočasně.
Je to tak, přičemž v okamžiku
kontaktu člověka s duchovním světem,
pochybnosti nejsou. Vznikají až potom,
když se zapíná mozek a začíná analyzovat.
To je přirozené.
Problém je, že si lidé snaží mozkem uvědomit,
co cítili, s čím se setkali na úrovni pocitů.
To není možné.
Ve snaze mozkem pochopit, "co je Bůh",
oni Ho překrucují.
Proto v některých náboženstvích zakázali vyobrazovat Boha,
světce, atd., aby nedošlo k překroucení.
Abych pravdu řekl,
dokonce ani myslet by se na to nemělo, kvůli témuž zkreslení.
Člověk musí procí***,
pak to bude Pravda. Ale pokud nebudeme na to myslet,
jak máme udělat první krok?
Vidíš, jak je mnoho složitostí? Takový je svět.
První krok začíná z myšlenek.
- Ne. Z pocitů. - Ano, z pocitů.
- Rozhodně. Člověk nejdřív musí pocí***,
teprve pak u něj vznikne myšlenka.
Pokud člověk nepřišel do styku s pocitovým vnímáním,
bude se považovat za ateistu, bude proti náboženství,
přichýlí se spíše k satanizmu.
- Další otázka je o pocitovém vnímání.
Lidé často považují obrázky, které vidí v hlavě,
nebo zvuky, jež slyší, za nějaké vidění z duchovního světa.
- Ne, to není z duchovního světa.
Tyto zvuky, obrázky...
Mnozí lidé si v modlícím stavu představují světce,
kteří přicházejí a komunikují s nimi, ale je to všechno práce vědomí.
Je to rozptýlení od pocitového vnímání.
Vždyť duchovní vidění
je velmi odlišné, tam nejsou formy,
na které jsme zvyklí v trojrozměrnosti.
Proč se lidé stále potýkají s následujícím problémem:
člověk měl duchovní vzlet, pocítil skutečnou realitu,
pravdu, zažil alespoň kapičku z nekonečného oceánu, avšak potom
to vysychá, mizí a už to necítí.
Pracuje mozek a to, co člověk pocítil, se ztrácí.
A o tom ten problém je
- když se snaží analyzovat mozkem,
tak vše promítá do známých trojrozměrných forem.
A to, co je bez formy,
se pro něj stává viditelným, avšak ve zkreslené podobě.
Takže mozek zastírá a odstraňuje vše,
co není schopen vnímat.
Naše vědomí tak funguje, pokud něco nevidí,
tak si to domyslí. Bude to porovnávat
s nějakou asociací, hledat podobné,
nebo bude spojovat dvě,
tři asociace dohromady a tvořit všelijaké neplechy.
Proto vědomím duchovní svět nepochopíš.
To je pocitové vnímání.
Je tu další otázka: člověk, jenž v praxi dosáhl jistého pocitového vnímání,
začíná potom tento zážitek brát jako svůj vrchol.
Příště se snaží zažít totéž,
pokud to není, tak ničeho nedosáhl.
- Ne. To není správné.
Co znamená dosáhl nebo nedosáhl? Vždyť toto není soutěž.
Zde opět vidíme naši pozemskou šablonu. Soutěživost.
Pokud jsem přeskočil laťku o výšce 4,80 m,
tak ji musím dát výš. Toto je nesprávný přistup.
Nejsou žádné vrcholy, nic takového nemůže být.
Pocitové vnímání buď je, nebo není.
A konec. Můžeme ho prohloubit, rozvíjet do nekonečnosti.
Ale nějaká nastavená laťka, to ne.
Záleží, jak se provádí modlitba vsedě či vestoje?
Anebo vezmeme například meditaci.
Člověk provádí meditaci a myšlenky mu překáží.
Odvrátil se od myšlenek, začaly chodit obrázky, halucinace.
A to je ta laťka nebo co?
Nejdříve mu překážely myšlenky a teď halucinace.
Takže nyní musí meditaci začínat halucinací?
Nebo se spíš musí odpoutat od materiálního
a ponořit se do pocitů?
To je ten rozdíl, už jsme o tom mluvili.
Modlitba vede k probuzení pocitů,
je to delší cesta, asociativní.
A meditace, ta vede přímo k pocitům.
Tady bude lepší říct ne meditace, ale duchovní praktiky.
Ve skutečnosti, meditace byly hodně zkreslené.
Byly přizpůsobeny k intelektuálnímu rozvoji,
ale ne k rozvoji Ducha.
Většina meditací utvrzuje lidskou osobnost
ve světě trojrozměrnosti,
nutí rozvíjet vědomí, aby bylo širší, svobodnější.
Avšak rozvíjí co? Vědomí, nikoliv pocity. I tady došlo k záměně,
kvůli níž mnoho lidí ztratilo hodně času hledáním
"kočky tam, kde ona není".
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Takže duchovní praktika
otevírá cestu do světa skutečných pocitů?
Samozřejmě - to je přímá cesta,
protože neexistuje žádný zprostředkovatel, žádné obrazy,
není emocionální složka.
Řekněme to tak, aby bylo jasné, nacházíme se
v této místnosti, jsou za ní ještě dva pokoje
a dál je východ. Jen tak zhruba.
A my s tebou tady sedíme a sníme spolu o tom,
jak se teď zvedneme,
projdeme první místnost,
pak druhou, pak se budeme snažit otevřít dveře
a vyjít ven. Tak se zvedni a jdi!
To je rozdíl mezi duchovní praktikou a meditací,
modlitbou či mantrou. Prostě to udělej! Je to jednoduché.
Meditace možná člověku pomohou na začátku jeho cesty, když se snaží...
- Samozřejmě, jak modlitby, tak i meditace,
to jsou pomocné nástroje,
pomáhající alespoň trochu utišit mysl,
naučit se méně rozptylovat. Samozřejmě jsou potřebné,
je to práce na sobě.
Neexistuje žádná kouzelná modlitba či meditace.
Nemůže být!
Na začátku to děláš s pomocí vědomí ve snaze ho zklidnit,
učíš se řídit svoji pozornost
a koncentrovat ji na něco v hmotném světě.
To je první krok.
- A pak, dál...
- A dál už vážnější, hlubší ...
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Igore Michajloviči, co může dnes pomoct člověku
udělat tu hlavní vnitřní volbu.
Lidé se často v dopisech ...
- Představ si, že ti dali vybrat
ze dvou zmrzlin: první je v krabici, a druhá v průhledné sklenici.
Co si vybereš? - Myslím si, že v sklenici.
- Správně. - To, co je vidět.
- Samozřejmě. I když nevíš, jestli je lepší nebo horší.
Ale ty v trojrozměrnosti tuto zmrzlinu vidíš,
a v krabici může být jenom obal od zmrzliny, že ano?
Je těžké si vybrat to, co necítíš a nechápeš,
v tom je problém.
Vše začíná z toho, když člověk alespoň trošku pocítí, alespoň
malinko je svobodný. A vše začíná jednoduchou otázkou,
v minulém pořadu jsme o tom hovořili,
Kdo jsem? Kdo jsem já? Ano. Kdo jsi?
Jen dočasně existující breberka, která tady jen požírá trávu, vyměšuje a škodí?
Nebo jsi konec konců člověk, schopen něčeho většího?
Tato volba spočívá v každodenní práci na sobě,
v podstatě je to potvrzení této volby. No, to není volba, je to nutnost.
Často se lidé ptájí: jak udělat výběr, co mám vybrat, jsem připraven sloužit?
Předtím, než něco vybereme,
musíme vědět, co to je.
A proto musíme poznávat systém sami
a ne poslouchat, co vypráví jiní. Správně?
Co bych ti tady nevyprávěl, jsou to pouhá slova člověka,
stejného jako ty, který tady sedí a mluví.
Vykládá bláboly. Bůhví co kde četl,
možná není zcela psychicky v pořádku.
Že si to tak může někdo myslet?
V každém případě to většině lidí může jejich vědomí našeptávat
a to pro to, aby člověk nezačal pracovat *** sebou.
V čem spočívá práce *** sebou?
V poznávání. Člověk si musí
zodpovědět otázku: „Jsem smrtelný či nesmrtelný?
Proč jsem tady?“
Ukazuje se, že jsi tady pro to, abys dosáhl nesmrtelnosti - nic víc, nic míň.
Toto je základní význam.
Nemůžeš zde udělat víc, než se stát Andělem,
stát se nesmrtelným, spojit se s duchovním světem.
Pro duchovní svět nemůže být nic významnějšího.
Správně? Existuje ještě služba.
To když se člověk sám stane světlem v temnotě
a rozsvěcuje další světýlka.
To je naprosto skvělé. Ale pokud si člověk neuvědomuje,
že on sám může sví*** ve tmě,
jak může rozsví*** někoho jiného? Je dobré pro začátek pochopit alespoň toto.
Takže zpočátku člověk musí procí*** sám
předtím, než...
- Samozřejmě, jinak udělá spoustu chyb.
Často lidé, mající příležitost stát se světlem,
se zavírají v tmavé místnosti,
ve svých problémech a doufají, že jednoho dne najdou v sobě sílu,
odvahu, vyjdou ven a rozsvítí své světýlko.
A tak celý život prosedí ve své temné místnosti.
- Takže udělat to můžeme jenom tady?
- Přesně. Problém je v tom,
že budoucnost člověka je nepředvídatelná a je velkou otázkou. Je to tak?
Pokud cítíš a můžeš, ty jsi prostě povinen to udělat - tady a teď.
Vůbec neváhat. Vraťme se na chvilku opět k našim
cestujícím z ničeho v něco,
mám na mysli spermii a vajíčko. Představ si
nerovnoměrný pohyb spermie.
Tento proces již byl detailně studován, existuje mnoho filmů na toto téma.
Mnohé se odchylují někam doprava nebo doleva.
Nepohybují se po přímce a směřují kdovíkam.
A to je odpověď.
Pokud chceš dosáhnout cíle,
rychle hýbej ocasem a hlavně ve správném směru, a ani na vteřinu se nerozptyluj.
- Žádné pochybnosti, žádná nejistota.
- Samozřejmě, oni jsou produktem vědomí.
To, co jsi teď vyjmenovala,
není nic jiného, než práce vědomí. Vytváří překážky,
ve kterých ti samo říká:
"Nedokážeš to překonat.
Nemáš sílu! Kdo vůbec jsi?! " - Nejsi hoden!
- "Ty nejsi hoden, co si o sobě myslíš?
Podívej se do zrcadla - kam s takovým čumáčkem lezeš,
prasátko jedno"?
Ale pokud se považuješ za prasátko,
prasátkem se staneš.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Igore Michajloviči, o službě jsme již hodně mluvili, mohli bychom
toto téma trochu rozvinout?
V čem spočívá skutečná služba duchovnímu světu?
Nu, v odpovědnosti. To je, když člověk
nejen udržuje svůj vnitřní oheň,
ale dělí se o něj s ostatními proto,
aby tady bylo více světla.
Je to vznešené, důstojné.
Přichází do duchovního světa ne sám, ale ve společnosti ostatních.
- Takže šance stát se světlem má každý?
- Samozřejmě.
A pocity nejistoty, méněcennosti –
to je práce vědomí...
- Systému. Potíž je, že lidé nechápou, že systém,
k němuž naše vědomí patří,
je živý, myslící, reálně existující.
A když člověk poznává systém, pracuje na sobě každý den,
pak si uvědomuje, že myšlenky
se mu vnucují stejně, jako jeho sousedovi,
že jeho a souseda manipuluje tentýž systém.
Tentýž systém je rozděluje, nutí je hádat se,
závidět a podobně. Je mu jedno,
čím tě zaujme, hlavně,
abys dával pozornost trojrozměrnosti, abys měl spoustu velkých problémů.
Abys neměl čas myslet na duchovno. Nemůžeme zaplnit náš mozek
světem nekonečna. Za prvé, ho nepochopí
a za druhé, vždy bude vytvářet překážky.
A vždy tě bude ponižovat.
Bude říkat: "Ty to nemůžeš, nechápeš,
nedokážeš nebo vůbec to nepotřebuješ.
Na co ti to je? Hezky si žiješ,
je ti dobře, teď tě vtáhnou do této sekty,
budou tebou manipulovat,
odeberou ti byt, chatu atd.
I když možná ani byt ani chatu nemáš, ale stejně tě zotročí.
Komu jsi prosím tě potřebný?!"
A tady je malá nuance, která spočívá v tom,
že zotročené vědomí ti vypráví o otroctví.
Chápeš?
To znamená, že vědomí není nic jiného,
než pouta, jež překáží osobnosti pocí*** bezmezný svět.
A vždy bude člověka děsit duchovním světem.
Bude tě strašit,
že na této cestě budeš muset čelit spoustě problémům,
ztratíš všechno, co máš. A co máš?
Řekni prosím, aspoň jednu věc, kterou vlastníš? Co doopravdy máš?
Nebo kdokoliv ať to řekne.
Mnozí řeknou: dům, auto, děti.
Já tomu rozumím, ale vezmeš si alespoň něco z toho s sebou po smrti? Nic.
Můžeš mít pouze to, co nemůžeš ztratit.
A co ti zůstane? Co neztratíš?
Jestli ztratíš šanci žít. Co jiného můžeš vzít se sebou?
A to, co my tady nazýváme životem,
je natolik krátké, prchavé!
Jaký význam vůbec má tvá existence tady?
I když jsi hodně dobrého udělal,
i když jsi postavil mosty, spojující dvě strany.
To je také dobré, potřebné, dělal jsi to pro lidi.
Avšak ve světě hmoty...
Usnadnil jsi lidem přemístění jejich těl, ale cos udělal pro svého Ducha?
Usnadnil jsi existenci hmotě, ale co tvůj Duch?
Lidé často vůbec nepřemýšlí o Duchu, snaží se
svá dosažení v materiálním světě odůvodnit plněním nějakých vyšších cílů,
konáním dobra nebo jinou šablonou.
Tak je to vždy, to je normální.
Ve skutečnosti našemu vědomí,
jako součásti systému, je jedno, jak tě odvrá***
od cíle a jak tě zmást. Hlavní je, aby ses do toho co nejvíc zamotala
a zůstávala a sloužila mu zde v trojrozměrnosti.
Démon je mazaný. - Takže celý systém,
celý hmotný svět,
který je ve skutečnosti prázdná iluze,
fakticky nešetří ani síly ani prostředky pro to,
aby odvedl člověka od hlavního cíle.
Naopak, on je velice racionální.
On šetří své síly, čas a tak dále.
Bude člověkem manipulovat, dokud je člověk pod jeho nadvládou a dovoluje mu to.
Když však člověk získává duchovní svobodu,
takový člověk dobře ví, že tady existuje pouze dočasně.
Samozřejmě, jelikož se nachází v těle, má běžné potřebnosti.
Jsou, dobře. Nejsou, také dobře. Nu a co? Takovým člověkem se nedá manipulovat.
Proto systém předstírá, že takoví lidé nejsou.
A proto se zkreslují znalosti, aby lidé ne...
Zkreslení znalostí musí být.
Přičemž zkreslení, výhodné systému.
Jaký je účel znalostí, předávaných, řekněme to tak, v písemné formě,
někteří dokonce mohou vyčíst z dlaní, ale nechápou podstatu.
Důležité je,
alespoň trochu ukázat lidem,
že v této tmě je malinké světlo,
aby ho člověk začal hledat ve svém nitru.
Znalosti se dávají pro to, aby lidé
uvnitř úplné tmy aspoň trochu pocítili světlo.
Ale systém tyto znalosti bude vždy zkreslovat.
A to hned poté, co sem proroci přinesou"čisté znalosti".
Co to znamená ty "čisté znalosti"?
To je přímá cesta,
"zvedni se a jdi!" - jak jsme před chvíli s tebou mluvili.
Stejně tak říkali proroci: "Zvedni se a jdi".
Je to jednoduché. Museli to překroutit, jinak by se všichni
"zvedli a šli". - Zkomplikovat.
Samozřejmě, zkomplikovat a znovu
už jsme o tom hovořili, mnozí je začali používat jako
prostředek k manipulaci pro to, aby zde lidi udrželi.
To je pochopitelné.
Lidé žijící pouze vědomím, hodnotami trojrozměrného světa
to nechápou.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Jeden z fíglu ďábla je dokázat,
že on neexistuje. Aby ho lidé neviděli.
Avšak každý den, každou vteřinu člověk přichází do kontaktu s ním.
Jenže ho nevidí.
Proč? Protože je integrován do jeho organismu.
V tom je smysl. Právě toto i je jeho organismus.
"Komár nemůže pochopit slona, zatímco sedí na jeho povrchu".
Ne pochopit a poznat. Je pro něj stejně nereálné prozkoumat jeho vnitřek.
Pochopit slona komár rovněž nemůže.
Není žádným tajemstvím, hovoří se o tom i oficiálně,
že do dnešního dne v Bibli bylo provedeno 1500 úprav.
A vždy našli nějaký důvod.
Proto Bible nezmiňuje Satana. Vždyť kdo je Satan?
My sami ho plodíme a živíme.
A zmínky o něm opravdu nejsou. V prvních zdrojích však byly.
- Vnesu zde malou opravu.
My satana neplodíme, my ho jenom živíme.
Někteří ho nazývají systémem.
To je ten svět,
který vůbec nemá zájem o duchovní osvobození osobnosti.
Proč odebrali zmínky o něm? Velmi jednoduchá omluva:
aby člověk nebyl v pokušení ho poznávat.
Bylo to uděláno právě pro to, jak jsem již řekl dříve,
aby dokázal, že neexistuje.
Koneckonců, podívejte se kolem sebe,
kolik lidí chodí ovládáni systémem.
Jsou uvnitř systému, proto ho nevidí, a povznést se *** něj nemohou.
Pro ně je to samozřejmost. On neexistuje proto,
že všichni tak žijí, všichni se tak chovají.
A každý řekne: "Co já? Já žiji a jednám, jako ostatní, vždyť jsem v systému."
Přesouvat odpovědnost je jednodušší,
než se sám zodpovídat.
Vždyť imámy, "vystupující vpřed", byly vždy.
Skutečně. Bylo to tak i u prvních křesťanů.
Ten, kdo se posouval rychleji, věděl více,
předával poznatky těm, kteří zaostávali.
Při obřadech, nebo spíše setkáních za účelem poznávání,
vždy vystupoval někdo, kdo bral na sebe zodpovědnost za průběh organizace.
Tato setkání vedli různí lidé
v závislosti na diskutovaném tématu a vycházeje ze získaných zkušeností.
Takže někdo vystoupil dopředu,
na tu dobu se stával imámem,
vedl shromáždění lidí, účelem kterého bylo poznání,
odhalení materiálního světa a přiblížení se k duchovnímu světu. Takříkajíc.
A zde opět došlo k záměně.
Lidé, kteří se skutečně zabývali poznáváním samotného systému, to znamená,
zkoumali, odhalovali práci ďábla a zároveň šli a
ukazovali jiným cestu k duchovnímu světu,
byli nahrazeni obyčejnými obřadníky,
jež prováděli rituály,
odpovídali na banální otázky
a sami si neuvědomovali a nechápali,
kam to přivede lidi, kteří je následují, nebo jdou touto cestou.
Jednoduše se zmocnili pravdy a zničili ji.
Byly skupiny lidí, které byly skutečnými nositeli znalostí.
Ostatní, vidouce jejich úspěchy,
jejich duchovní růst, je začali napodobovat.
A opět napodobování. Existovaly skupiny lidí, které jěště
opravdu na sobě pracovaly
a žily v oddělených osadách, společenstvích.
Ostatní je chtěli napodobovat
mysleli si, že mají nějaké tajemství, nějaké síly
a tak začali stavět kláštery, izolovat se od všech.
Nastal proces napodobování. Ale nepochopili podstatu -
proč se skupiny lidí osamostatňovaly
a čím se zabývaly.
Jakými tajnými věcmi? Magie lidi vždy láká.
Tajemství.
Ale pravda je jednoduchá a dostupná, jako na dlani.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Při přechodu k obřadům nastala záměna.
To, co bylo ze začátku u gnostiků,
když hovořili o svých zkušenostech,
o tom s čím se potýkali, jak přicházeli k pochopení,
změnili na co? Na zpověď. Ale zpověď není o tom,
že člověk přijde ke knězi a řekne:
"jsem hříšný", přežehná se a to je vše.
"Jdi a více nehřeš".
A kde je uvědomění, pochopení? Ve skutečnosti „zpověď“ znamená „rozhovor“.
To nejsou dvě minuty, to může být hodina, dvě, dny, noci, kolik je třeba.
Proto, aby člověk začal
sám chápat, co se s ním doopravdy děje,
aby sám pocítil, vždyť všichni lidé mohou pocí*** a pochopit.
Hříšnost znamená nedostatek,
pochopení toho, co si způsobuješ.
Proč to nechápou?
Neboť žijí vědomím pod taktovkou šablon.
Proto první Ježíšovi učedníci, jak to připomněl otec Sergej,
v první řadě zkoumali a odhalovali svého nepřítele.
Odhalovali ho, a když ho našli, tak se ho zbavovali.
Jako, není to docela vhodný příklad,
když opice hledá blechy jiné opici.
Pak je těch blech méně.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Lidé se snaží zabývat duchovními praktikami
nebo meditacemi s cílem zlepšit své zdraví
a fyzickou kondici.
To je běžné. Říká se tomu využívání Boha.
Proč? Vědomí člověka
vždy chce ovlivnit osobnost tím způsobem,
zvláště, co se týká duchovna,
že jí říká: když věříš v Boha, musí ti za to něco dát.
Nač ti je Bůh, který ti nedá nic materiálního?!
V různých pohádkách a legendách se mluví o tom,
jak konali svatí.
Vždyť oni tvořili v materiálním světě
pomocí duchovních sil, aby získali materiální výhody.
Je to tak? - Ano.
V tomto smyslu vše do sebe zapadá.
Vidíme, že lidé využívali duchovní síly
na získání materiálních výhod,
aby předvedli nějaká kouzla, atd.
Samozřejmě člověk, který si o tom všem přečte,
si pak myslí: "Pokud věřím v Boha, pokud se k němu modlím,
on je povinen mi něco dát.
Pokud mi nic nedá je to špatný Bůh,
nebo nesprávné náboženství. Je to tak? Ve skutečnosti je všechno jednoduché.
Využívání duchovních sil,
nebo sil pozornosti na získání něčeho materiálního je možné.
Neříkám, že se to nedá.
Samozřejmě, že se dá. Mnozí to tak dělají,
ale cena za to je nepřiměřená.
Na získání dočasného obětuješ věčnost. - Věčnost.
Jako bys investoval pět centů a ztratil zlaťák.
Je to nelogické, špatný obchod.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Vraťme se ještě k tématu "síla pozornosti".
Často se stane, že je člověk celou
svou pozorností zaměřený na duchovno, na duši,
na rozvoj a ve chvíli kdy procitne,
se znovu nachází v mysli, v emocích.
On neprocitl. Takže neuhlídal moment.
Člověk si nevšimne toho momentu,
když odbočí z cesty, po níž šel.
Vzpamatuje se,
až když se vrátí do bodu A na své cestě k Bohu.
Stává se to proto,
že více pozornosti věnuje materiálnímu světu. Člověk řekne:
"Jak je to možné, že jsem v tomto světě".
Snadno! Mnozí to umí a zvládají to.
Proč? Protože oni žijí duchovním světem.
A zde ještě musí nějakou dobu zůstávat v těle.
Nic hrozného na tom není. Nikoho nic neodpoutává, nic nepřekáží.
A to, o čem ty mluvíš, že se člověk jakoby zabýval duchovními praktikami,
modlitbami a podobně,
a pak se najednou nechtěně vrátil zpět na začátek.
Ve skutečnosti on nikam ani nešel!
Nežil na pocitech, nebyl v kontaktu s duchovním světem,
nepřijal ho a nepochopil.
On ho ani nevnímal, protože kdyby ho vnímal,
tak by ho pochopil. Tak je to správné.
Když člověk zůstává v normálním nebo mírně změněném stavu vědomí,
jak se dnes říká, získává klamnou představu,
že už něčeho dosáhl,
ale pak ho něco vyruší a ani si nevšimne a je opět v tomto světě.
To znamená jen tolik, že ničeho nedosáhl.
Uvedu jednoduchý příklad.
Aby to bylo jasné. Nyní tady se mnou sedíš a povídáš si,
cítíš se více méně normálně,
v normálním stavu. A teď pojď, strčíme ti nohy do vroucí vody.
To bude složité. - Všimneš si toho?
Ovšem. Proč?
City, bolest. - Bolest. Opět měříme materiálními mírami
tohoto trojrozměrného světa.
Když přijde osobnost do kontaktu s duchovním světem,
a pak se znovu vrací zpátky sem, cítí se, jakoby byla ve vařící se vodě.
Není to správné přirovnání, je asociativní,
probíhají tam jiné procesy. Ale abychom tomu lépe rozuměli,
je to přibližně totéž.
Není možné přejít bosýma nohama přes trny, aniž bys necítila bolest.
Nevkládáme sílu své pozornosti
do duchovního rozvoje, ale do materiálních zájmů.
Z důvodu, že člověk
ve skutečnosti neudělal výběr.
Jelikož mu je tento svět drahý.
Proto se drží zuby nehty a chce, aby mu bylo dobře i zde i tam.
Nepochopil jedno:
jakkoli by si to teď dobře zařídil,
v duchovním světě mu to nijak nezlepší jeho postavení.
Avšak, když se duchovně rozvíjí
a poznává duchovní svět,
jeho život se zlepší i zde.
Proč? Protože všechno, co tu pro něj mělo nějakou cenu,
přestává už mít hodnotu.
Je to vedlejší. Ve skutečnosti je vše na tomto světě dočasné, stejně jako tělo.
Ztratí to svou hodnotu
a člověk se osvobodí
od materiální závislosti a je spokojen s tím, co má.
Takže, když člověk upřímně touží poznat duchovní svět,
díky této touze a čestnosti před sebou samým,
dokáže neodbočovat z této cesty.
Samozřejmě, především je třeba být absolutně upřímný sám k sobě.
Zde si už nemůžeš sám sobě lhát.
Oklamat je možné kohokoliv.
Můžeš tu sedět a povídat mi pohádky a já budu
přikyvovat, že ti věřím, ale jen na úrovni trojrozměrného světa.
Na pocitové úrovni, jakkoliv by ses mě pokoušela oklamat,
budu vědět, že mi lžeš.
Jak? Neboť toto vnímání je celostní.
Odráží skutečnost a nepřikrášluje realitu iluzemi.
Jak se má člověk naučit být upřímný sám k sobě?
Prostě být. Proč by se měl učit, co má vrozené.
Je to dar, který je v lidech,
jen ho nevyužívají.
Neupřímnost - to je práce vědomí?
Ano, je to hlavně práce vědomí.
Je třeba to pochopit hned na začátku,
abychom neměli v hlavě zmatek, musíme věnovat pozornost tomu,
jak pracuje systém
a pochopit, jak se svět ďábla pokouší udržet budoucí Anděly ve svém pekle.
- Kandidátem na anděla může být každý člověk?
- Samozřejmě, kdokoliv může získat věčný Život.
Vždyť to, co teď nazýváme životem,
tato existence, není nic jiného, než příprava na věčný život.
Ale pochopit to tady a teď vědomím, není možné,
i když se o to mnozí pokoušejí.
A proč? Vědomí dokáže vnímat jen vzdálený obraz,
více nedokáže.
Nač poznávat rozumem to, na co není uzpůsoben.
To je, jako kdybychom odměrkou chtěli přeměřit oceán.
To přece nebudeme dělat, že?
Proč? Protože to není reálné.
Nestačil by nám na to náš život.
Jak lze dočasně stávajícím rozumem obsáhnout věčnosti, nekonečnosti?
Je to nereálné. - V tom je problém,
lidé si zvykli důvěřovat svému mozku.
Dokonce ani ne mozku, přesněji řečeno vědomí.
Vědomí je nadstavba *** mozkem.
A je materiální.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Když člověk přepne na pocitové vnímání,
když skutečně začne...
- Když nechce, přepnout se nedá.
Ano, sám přepne na pocitové vnímání
a začne poznávat tamten svět.
Často se lidé domnívají, že tak se dá žít,
jen když jsou někde daleko od lidí, nepracují,
s nikým nekomunikují.
- Stále se modlí nebo meditují. To není pravda.
Člověku nic nebrání. Může být veřejným činitelem,
žít mezi lidmi, těžce fyzicky pracovat
nebo být učitelem, vědeckým pracovníkem,
nebo něco zkoumat.
To vůbec nevadí. Jiná věc je,
když vědomí dominuje *** osobností.
To je velký problém. Když se osobnost osvobodí
od diktatury materiálního světa,
všechno se poskládá na svá místa.
Tak jako v té anekdotě:
Setkají se dva známí, kteří se dlouho neviděli.
Jeden se ptá druhého: "Poslyš,
vždycky jsem se tě chtěl zeptat, jak můžeš být vždy spokojen se životem,
být veselý, když je všude tolik problémů?"
- "No proto, že se s blbci nikdy nedohaduji."
- "Ale to není možné, tak se přece žít nedá."
- "Když nedá, tak nedá."
Ano. Ve skutečnosti je to velmi silná šablona
a lidé se často ptají jak...
- Sama si odpověděla.
- Šablona. - Šablona. Pokud se chceš zbavit šablon,
musíš je poznat, vypozorovat, kdo tebou manipuluje. V tobě manipuluje.
Nemanipulují tebou televize,
tisk, internet. Ne. Je to v tobě.
Kdo tě nutí soustředit svou pozornost na to,
co je marné zbytečné,
chvilkové a bezvýznamné?!
Kdo tě nutí zajímat se a myslet na to, co nepotřebuješ, co se tě netýká?
A právě to poznáváš s pomocí vědomí.
Samo sebe poznává a samo se zahání do slepé uličky.
A když už je tam, dává osobnosti pokoj.
Jen se nesmí lenošit, musí se na sobě skutečně pracovat.
To znamená, dávat rozumu otázky, na které nezná odpovědi?
Tak se budeš stále více a více zbavovat jeho nadvlády
až nakonec získáš svobodu.
Rozum může odpovědět pouze na otázky,
týkající se tohoto světa.
To, co je za ním, není schopen poznat. To nepochopí.
Jak může člověk tento stav získat v každodenním životě?
V práci, v rodině, jedno kde.
Často se říká,
že každodenní život překáží duchovnímu rozvoji.
To není pravda. Tak to není.
Neexistují překážky,
které by mohly člověku zabránit poznat svět Boha.
To říká rozum, vědomí.
Ono nás odpoutává a vše zamlžuje.
Čímkoliv se budeš zabývat,
vždy můžeš a vnímat a cí*** duchovní svět.
A především být v neustálém dialogu se světem Boha.
Tento nepřetržitě probíhající dialog je nádherný.
Není třeba kvůli tomu, aby tě nic nerozptylovalo, odcházet do samoty,
hodiny sedět na vrcholu hory nebo v lese a pozorovat.
A nerozptylovalo co? Rozum.
To svědčí o tom, že lidé, kteří odcházejí do samoty, do lesa,
zakládají své osady, aby něco pochopili,
se to snaží pochopit vědomím.
Jak můžeš vměstnat oceán do odměrky?!
Oceánem je třeba se stát. Pak ti bude jedno, kde je tvá odměrka,
čím se zabývá...
Jen kontroluješ, aby moc neškodila. Je to tak?
- Ano. Zmínil jste se nyní o tom, že lidé zakládají osady.
Je to aktuální téma dne, která lidi něčím přitahuje.
- Přitahuje lidi svou mystičností, chápeš?
Láká je magie.
Slyší, že se lidé izolovali,
jsou jiní, než my. Mají nějakou sílu,
odjeli, usadili se tam, modlí se tam a podobně, proto
jsou blíže k Bohu.
Je to jedno, co dělají - dělají to rozumem!
Není v tom žádný rozdíl. A pokud člověk žije Duchem,
tak je rovněž jedno, kde se právě nachází, zda je v centru Tokia
nebo někde za Žitomirem mají svou osadu. Je to jedno. I kdyby to bylo na Altaji.
Takže vnější podmínky nemají vliv na duchovní rozvoj?
Vůbec žádný. Vnější podmínky,
místo pobytu, ani zdravotní stav,
nic člověku nemůže zabránit,
aby se stal člověkem s velkým Č,
duchovně svobodným.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Zde bych se, Igore Michajloviči, chtěla vrá*** k otázce strachu.
Nyní jsme říkali, že mozku,
tj. materiální složce člověka,
duchovní svět připadá, jako něco strašného
a neznámého, což člověka často brzdí.
Jak si člověk,
zachvácen strachem, má pomoct?
Právě proto je třeba zkoumat a pozorovat,
co u něj vyvolává strach, co ho spouští.
Komu vyhovuje, aby se nestal svobodným.
A vracíme se k čemu?
Vracíme se k tomu,
že je třeba na sobě neustále pracovat,
všechno dokonale pochopit.
Samo od sebe se nic nestane.
Nu, abych byl upřímný. Někdy,
ve výjimečných případech, se stává, že když je zde přítomen Někdo
z onoho Světa, tak že pokud má člověk opravdu velké zásluhy, může mu pomoci.
Jsou to ojedinělé případy,
vyskytující se jednou za tisíciletí.
Můžeš čekat, možná budeš mít štěstí.
Možná se jednou právě ty setkáš s takovým průvodcem
a poznáš ho, což je důležité.
Ale lidé jsou slepí.
Nevidí, kdo je před nimi.
Vidí jen trojrozměrný svět. Je to tak?
A když nejsi duchovně na úrovni, jak můžeš procí*** toho,
kdo před tebou stojí? Budeš hodnotit
rozumem, který ti řekne všechno, ale přesně naopak.
Řekne ti: „Kašli na něj!
Je to jen další podvodník."
Že ano? Může se také stát, že i tuto šanci,
když bys ji opravdu měla, můžeš promarnit.
Proto je lepší vyhrnout si rukávy
a pracovat na sobě nezávisle na tom,
kde se právě nacházíš a čím se zabýváš.
- Zdá se, že skutečný duchovní život,
neznamená konat dobré skutky
a žít podle morálních zásad. To je práce na sobě.
- Nemáš pravdu. Když se člověk
duchovně rozvíjí, dělá dobré skutky
ne proto, že chce nebo proto, že se chce jevit dobrým.
Ne, je to způsob jeho života.
Jednoduše dělá dobré skutky.
Ale v našem chápání trojrozměrného světa se to někdy může zdát tvrdé.
V historii jsme byli toho svědky,
když se podíváme na proroky,
vidíme, že ne vždy byli takoví milosrdní, jak by si lidé přáli.
Někdy byli dost tvrdí,
dokonce někoho bili holemi, aby mu to nakonec došlo.
Některým to pomáhalo. - Cukr a bič.
Ano, cukr a bič. - A ještě otázka.
Jak se může člověk,
který se vydá na duchovní cestu
a začíná provádět duchovní cvičení či meditace,
odvrá*** a nevšímat si myšlenek, emocí, práce vědomí?
Co mu může pomoci?
- Podívej se na mě
a neotáčej hlavu. Řekni, nápis na peru,
které leží na tvém notýsku, je nápisem nahoru,
vpravo, vlevo nebo dole? - Nevím.
- A proč? - Nevidím.
- Ale ty ses na něj teď dívala.
- Nezapamatovala jsem si to, nezaregistrovala.
Nezapamatovala, nezaregistrovala, že?
A tak se dá i odvracet, nevšímat si.
Děkuji, to byl srozumitelný příklad. Takže síla...
Čemu věnuješ svou pozornost, to se aktivuje.
A opět přitahuje vnější, trojrozměrný systém, že?
Samozřejmě. On je však velmi racionální.
Řeknu něco pro lenochy,
kterým se nechce na sobě pracovat.
Poodhalíme trošku tajnou oponu.
Systém je velmi racionální.
Pokud mu nevěnuješ svou pozornost,
pokusí se rozptýlit tě jednou, dvakrát
a když si ho nevšímáš, přestáváš být pro něj zajímavá.
Půjde provokovat jiného.
To je možná i odpověď pro ty, kteří se ptají:
"Proč jsem opět odbočil z cesty?
Proč mě mysl znovu přemohla." - Jednoduše věnoval pozornost.
- No samozřejmě!
Když člověk neodtrhne pozornost od tohoto světa, když je mu cennější,
důležitější, zajímavější, než duchovní svět,
když se chce jen "jevit, ale ne být",
nikam se nedostane.
Jen sedí a přemýšlí. Je to stejné,
jak jsme se bavili o tom, jak projdeme ty dvě místnosti.
Sedíme a přemýšlíme, jak je projdeme. A přitom stačí jen vstát a jít.
Ale když jen sedíme
a přemýšlíme, najde se plno důvodů:
na něco se nás někdo zeptá, něco zajímavého si přečteme.
Nu, popřemýšlíme potom, jak půjdeme.
Přibližujeme se tím k východu?
Ne, vždyť stále sedíme. Zatímco sedíme,
budeme mít různé myšlenky. Budou nás vyrušovat.
Ale když vstaneme a rozhodným krokem půjdeme k východu,
je nám jedno, jakým směrem je napsán nápis na peru.
Rozumíš? - Ano. Velmi děkuji.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Igore Michajloviči, ještě otázka o hlubokých pocitech.
Velmi mnoho lidí, hlavně ti,
kteří se seznámili se znalostmi, a snaží se jít po duchovní cestě,
se ptají na tuto otázku již řadu let.
Jak pochopit, procí*** a poznat hluboké pocity?
- Co jsou to „hluboké pocity“? Řeknu to takto.
Lidé nejsou schopni pochopit, co je to "myšlenka",
oni vidí její výsledky, když vkládají do ní sílu své pozornosti.
Lidé nemohou pochopit,
co jsou to "hluboké pocity",
když vkládají sílu své pozornosti a vyvolávají jenom "povrchní emoce",
jako záměnu těch hlubokých pocitů.
Hluboké pocity se rodí uvnitř,
z vnitřní bezedné studny, jako živá voda,
bezedné jsou tyto vody.
Aby bylo možné se dotknout těchto hlubokých pocitů,
stačí jenom otevřít vnitřní bránu.
Je to nádherná součást každého, kterou se nechce nazývat
ani emocemi, ani myšlenkami, v našem lidském chápání.
Správně je říct –"hluboké pocity", toto spojení se používalo
i ve starobylých pramenech.
Jsou nekonečné, nekonečné tak,
jak ten svět, ze kterého ony pocházejí.
Je to střetnutí se světem Boha, s Pravdou.
Není to falešné, je to skutečné. Toto jsou hluboké pocity.
Můžeme je nazvat světlem z nevyčerpatelného pramene.
Jsou skutečné. A fyzicky je procí*** nelze.
A problém spočívá v tom,
že se je lidé snaží pocí*** fyzicky.
Řekni. Můžeš procí*** myšlenku fyzicky?
- Ne. - A proč?
Vždyť jich máš celou hromadu. Dokonce, i když provádíš nějakou praktiku,
nebo ***ášíš modlitbu,
stejně tě myšlenky rozptylují a překážejí ti.
- Ano. - Proč?
A ty je cítíš nebo necítíš? - Necítím.
- Ty je pozoruješ. - Ano, pozoruji.
Stejně tak lidé pozorují hluboké pocity,
ty skutečné. Ale bojí se světla
a brání své vědomí stíny iluzí.
- Člověk se sám zavírá? - Určitě.
Toto jsou "hluboké pocity". Je to jako stříbrná nit,
spojující osobnost se světem Nekonečna.
Řekl jste, že hluboké pocity se nacházejí za dveřmi.
A jak má člověk otevřít tyto dveře?
- Jednoduše. O tom si můžeme dlouho povídat,
no lépe je to procí***. Otevři se...a pocítíš.
Tak jako teď mnozí. Není to těžké.
Uvedu jednoduchý příklad. Není úplně správný,
ale je asociativní. Zavři oči a polož na ně ruku.
Ostré světlo že? Vidíš - tma.
A odeber nyní ruku. Oči zavřené a světlo je. Dokonce, když je vědomí aktivní,
stačí se jenom zklidnit a uvolnit, a přestat lhát sám sobě.
Odstranit rozhořčení, zlost,
emoce, kterou vědomí nechce pustit,
právě teď. Přímo teď. A jednoduše
obrá*** sílu své pozornosti v nekonečnost a ponořit se do ní.
Vždyť každý člověk cítí, že někde uvnitř něj je nekonečno.
Soustřeď se na toto nekonečno
a uvidíš, že ono je plné, není prázdné.
To není prázdná studna,
to je bezedná studna živé vody.
Je to snadné, zejména nyní v daný moment,
pro ty, kteří cítí, ti to chápou. Mám pravdu?
- Děkuji. Skutečně, to, co cítíš teď,
v daný moment...chápeš,
že všechny otázky, všechny pochyby,
otálení, jsou prázdné,
ve skutečnosti neexistují v duchovním světě.
V duchovním světe – ne.
Ale když opět zůstáváš o samotě se svým vědomím,
vědomí se opět začíná aktivovat a dominuje. Proč?
- Dáváš mu pozornost. - Vždyť jsi teď měla pocity
a stále je ještě cítíš.
Tak dej jim pozornost, a jedině tak neztratíš tento kontakt.
Jedině tak přestaneš být slepá,
hluchá, budeš slyšet a cí***. Copak je to složité?
- Ne, teď ne. - Teď ne. Ale stačí vyjít ven,
rozptýlit se nějakou hloupostí,
a vědomí opět přitáhne pozornost osobnosti a přinutí
dávat sílu pozornosti malichernostem.
Mám pravdu? No a toto je volba.
Na co vynakládáš sílu pozornosti, to také vybíráš.
Vše je jednoduché. Velmi jednoduché.
Prostě udržet to, co jsi teď dostala. Je to tak?
Raději přejděme k dalšímu tématu,
protože jsme se dotkli toho, co u mnohých spustí útok jejich vědomí...
No, je to jejich volba.
Proto přejděme k druhému tématu.
Igore Michajloviči, jak můžeme udržet pocity, zůstat na nich.
Můžeme je vůbec udržet?
Není možné je udržet vědomím, v tom je ta chyba,
vždyť mnozí lidé teď pocítili to, co i ty,
to je pravda. A kolikrát se budou dívat,
nacházet se a odkrývat v duchu,
oni to budou i cí***. Ale potom se to vytratí.
Proč? Protože se to snaží udržet vědomím
a vkládají do toho sílu pozornosti.
Nám se zdá, že pomocí našeho vědomí
děláme volbu, zaměřujeme se na něco
a vkládáme tam sílu pozornosti a to se u nás rozvíjí.
A právě snaha udržet pozornost, zaměřit se na ten pocit...
a vidíš, teď jsem začal mluvit,
a tvé pocity se vytrácí. Proč?
Protože se zapojil mozek. Mozek se zapnul.
Mozek se nezapnul. Síla pozornosti osobnosti
se obrátila na něj a on začal analyzovat moje slova.
A uvnitř - najednou - prázdnota.
Ještě je to příjemné, ale už ne tak.
Co bylo potřeba udělat?
Zůstat tam, kde jsi byla. Je úplně jedno, co se děje okolo.
Vždyť ty nepřicházíš o schopnost slyšet, schopnost vidět,
a tvůj mozek, nebo spíše tvoje vědomí o schopnost analyzovat,
no ono nepožírá tvojí pozornost.
Proto, abys něco dostala, je třeba něco dát.
Když dáváš sílu pozornosti do světa pocitů,
do toho, o kterém jsem hovořil... a teď, znovu
ta vlna u tebe narůstá, viď? Vidíš, jak je to lehké?
Pozornost. - Vidíš, jak je to snadné?
No, je to snadné, protože jsme spolu. A pro samotnou je to obtížné?
Ne, není to složité. Je jen třeba takto postupovat.
Jako teď. Čím silněji odpovídáš svojí láskou,
a láska nemůže být neuslyšená.
A pocity nemohou být jednostranné,
oni mají být vzájemné. V tomto případě nekonečný svět
vystupuje jako jednotka,
a tvoje osobnost vystupuje také jako jednotka. A když
tyto dvě strany směřují k sobě – rozevírá se brána dokořán.
Je to těžké? No uznej, tento svět, o kterém teď hovoříme,
je vždy vřelý, on je vždy rád otevřený ke každé osobnosti.
Osobnost se sama ohrazuje od Něho křivými zrcadly septonů.
Proč? Protože - není aktivní.
Protože ji to nenaučili, protože vědomí je lenivé.
Nu, ne vědomí je lenivé, ale osobnost je lenivá,
a nechápe vážnost toho všeho.
Vždyť naše osobnost je jako dítě.
Je to pravda. Naše vědomí
může být vyvinuté, můžeme být akademici,
profesoři, kým chceme, mít spoustu znalostí,
učinit hodně objevů,
ale osobnost zůstává dítětem. A je to pravda.
Je to další zakázané téma, které jsem nyní zmínil.
Ale zakázaná byla ne námi, nýbrž mocnáři,
protože kdo to zná, ten lehce ovládá masy lidí.
A to vlastně dnes vidíme.
Avšak ovládá lidské vědomí, ne osobnost. Správně?
- Ano. - Avšak volba je vždy na osobnosti.
A nakolik by člověk netoužil po moci,
nebo po čemkoliv – vše je to prázdné.
Tratí okamžiky života, ty kapky sil,
které v něm jsou, na pusté a prázdné. To je hloupé.
Prostě hloupé. Co bys tady nepostavil.
Říká se: "Jje hloupé stavět zámky z písku."
Věřte, vše co vy v tomto životě stavíte není z písku,
je dokonce z iluze, která se rozplyne mnohem rychleji,
než písek smyjí vlny. Správně?
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Často říkají, že jsou "podvodné" úskalí vědomí,
které mohou překážet osobnosti, a jestli brání nebo...
- Ve skutečnosti osobnosti nepřekáží nic.
Úskalí vědomí, to je ta lež, kterou se člověk bojí sám sobě říct.
Vždyť on chce vypadat a jeho ego jemu vypráví
v jakém smyslu "jeho"? Ego jeho vědomí
vypráví osobnosti...všimni si, vědomí rozkazuje osobnosti.
Už tady vidíme rozdělení.
A to je opravdu tak.
Vypráví osobnosti:
"Jsi dobrý člověk, můžeš hodně, a podobně. Činíš tak
jenom proto,
že jsou zde nějaké skryté příčiny."
To nejsou podvodná úskalí. Toto je banální lež sobě samému.
Svět démonů, ďábla, temnot, nebo řekněme přímo – náš,
pro mnohé oblíbený trojrozměrný svět,
pro mnohé jediný, a to je pravda, je lživý.
Proto mnozí proroci kdysi říkali, že přijde doba,
kdy lidé začnou jeden druhému lhát,
když bude pravda nahrazena lží,
toto se rozšíří globálně a tehdy přijdou poslední dny.
Ale ve skutečnosti, pokud se podíváme, vědomí vždy takové bylo,
ve všech dobách. Věřte mi.
Vědomí je součástí hmotného světa,
proto je lživé od počátku. Ale to, co je uvnitř člověka
- to nikdy nelže.
Duchovní, vnitřní potenciál, ten je skutečně obrovský.
Osobnost disponuje kolosální silou,
která je schopna překonat všechny pokusy vědomí,
nějakým způsobem ji zotročit.
Pokud osobnost samotná prahne po pravé svobodě.
Pokud se nenechá připoutat iluzemi vědomí
k tomuto trojrozměrnému světu. Je to jednoduché. Podívej, trochu jsme
si popovídali, a tvůj malinký pocitový svět,
který byl před chvíli, se začal opět ztrácet. Proč?
- Pozornost. - A znovu ti to připomínám.
Totéž se stalo s mnohými.
Začalo pracovat vědomí a snaží se analyzovat,
a tak vnitřní pocity se zastírají, ztrácejí. A co ti brání je udržet?
- Ano, fakticky nic nebrání a stejně...
- To je důvod, proč se říká, že člověk musí
každý den na sobě pracovat, cvičit svou pozornost,
nenechávat se zmást iluzí.
Ale to neznamená, že nemáš myslet, nemáš nic dělat. V žádném případě!
Naopak, máš být aktivní, dělat ještě víc než dřív, nezahálet.
Ale ve stejné době neodmítej
tobě nabídnutou ruku, stiskni ji
a pevně se ji drž. Je to tak?
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Člověk, jenž přebývá na pocitech
nebo jeho osobnost je v těsném
nepřetržitém kontaktu s duchovním světem,
zbavuje se žádostivostí v pozemském světě.
I když vše chápe a vnímá jako dřív - vše tam je.
A když je člověk pod nadvládou vědomí,
nemůže najít klid.
Opravdu nemůže,
jakkoliv by ho hledal. Zdá se mu,
že klid přichází pouze tehdy, když usne.
Ale je to také iluze,
protože práce vědomí pokračuje.
Dokonce, když je mu dobře a on se chce uvolnit,
stejně musí přemýšlet o tom, že se nyní uvolňuje a cítí se dobře.
Je to opravdu tak.
Představ si, že ležíš na pláži, odpočíváš a přemýšlíš o tom,
jak je ti dobře, že ležíš na pláži a odpočíváš si.
Bude to stejné, jako když budeš ležet na aplikátoru Kuzněcovová
nebo Ljapko a přemítat,
že ležíš na krásném písku,
užíváš si, slunce svítí, je ti teplo, posloucháš, jak šumí moře.
Všechno je skvělé. A venku je 20 stupňů pod nulou,
a ty ležíš doma pod dekou s ***čkou.
No, i přesto, že jsi v takové situaci,
pokud vyvoláš tuto halucinaci, pro tebe to bude stejné.
Správně? - Tak či jinak, stejně je to pouhá iluze.
Stejně to bude iluze.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
V praxi se mnoho lidí potýkají s tím, že bojují sami se sebou,
se svým vědomím při pokusu udržet pozornost na pocitech.
Co má člověk dělat, když ho tento boj vytahuje z pocitů?
No, nic člověka nevytahuje z pocitů.
Osobnost, a člověk skutečně je osobností,
vidí vzruch, neklid v mysli
a zaměřuje na to svou pozornost.
Uvedu jednoduchý příklad.
Tady je odpověď. - Ano.
Rozumíš? Opět tvé pero se stalo tvým učitelem.
Stejně tak lidské vědomí
začíná "rámusit", jakoby bojuje.
Bojuje za tebe. Chápeš? Je to mazaný "strategický" fígl.
Když vědomí začíná bojovat samo se sebou za tebe.
Rozumíš?
A ty tomu dáváš sílu své pozornosti, protože jsi na straně dobra.
Řekni mi, kdo je dobrý ve tvém vědomí?
Kdo bojuje za tvou věčnost, pro tvůj budoucí Život,
ve tvém dočasném a smrtelném vědomí? Odpověz mi, prosím.
Systém. Vědomí samo bojuje za iluzi.
S kým bojuje? Vytváří iluzorní obrazy. - Samo se sebou...
S nikým ve skutečnosti nebojuje, jen ti ukazuje iluzorní obrázky,
jak jakoby bojuje
za to, abys udržela sílu pozornosti na pocitovém vnímání duchovního světa.
Je to stejný trik, jako před chvíli s perem.
Jak jsi rychle dala zrak na pero.
A svou pozornost na totéž. A pozornost na to "dobré",
co bojuje se špatným,
a bojuje v podstatě jedno a totéž – samo ono proti sobě bojuje.
Tak co máš dělat?
Nedávat pozornost. Pokud přebýváš ve světě pocitů,
Proč bys za něj bojovala?
Vždyť za své pero se mnou nebojuješ, je tvoje.
A po tobě ani nechci, abys mi ho dala. Je to tak?
Snadné? - Teď, ano. A toto pochopení
je třeba udržet.
Vědomí je lživé, bude dělat cokoliv, aby tě z pocitového stavu vytrhlo,
takže nepřítel nemůže bojovat za tvou dobrou budoucnost.
A už když mluvíme o duchovním a o hmotném světě,
tak vědomí je nepřítelem duchovního světa. Je to pravda.
Tady třetí není.
Takže co by ono ti neříkalo, jak by "nebojovalo" za tvou svobodu,
je to stejné, jako...Uvedu příklad,
možná, není úplně přesný,
ale dává porozumění.
Je to jako kdyby dozorci bojovali za svobodu vězňů.
Dává to smysl?
Dozorci mají práci, dokud jsou vězni.
A jestli budou bojovat za jejich osvobození
a propustí je všechny, co zítra budou jíst?
Budou jim platit za to, že hlídali prázdné cely? Je to tak? A tady máš odpověď.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Člověk chce vždy
překládat svou odpovědnost na někoho jiného. Proč?
Znovu opakuji - osobnost, to je dítě.
A dítě vždy potřebuje dospělého.
To se bohužel zneužívá. Jak v minulosti, tak i nyní,
když to někteří lidé pochopili, začali to zneužívat.
Dítě může vyrůst, jen když dostane příležitost.
Jde o to,
že naše pozornost má skutečnou sílu,
protože vychází z osobnosti. A osobnost čerpá sílu z věčnosti.
V tom je ten paradox!
Když přemýšlíme o smrti, formujeme a vytváříme ji.
Nestáváme se ničím jiným, než dočasnou smrtelnou existencí,
odsouzenou k dlouhému utrpení ve stavu subosobnosti při reinkarnaci duše.
Ale když dáváš tuto sílu Věčnosti,
posouváš se správným směrem
a nejkratší cestou.
Není třeba přemýšlet o smrti, pokud chceš žít.
Není důležité, jestli ti zůstala sekunda, rok, dva...Na tom nezáleží.
Prostě nesmíš nic odkládat na později.
Pokud odložíš svůj rozvoj na následující chvíli,
ta nikdy nepřijde. V tom je problém.
A pro každého člověka jeho "osobní Armageddon"
je ne v tom smyslu, jak o něm vyprávěli - že přijde konec světa,
ale jako jeho vlastní poslední bitva, poslední možnost člověka,
v pochopení, že není žádné zítra,
žádná následující chvíle.
Je jen nyní. Pokud si ztratil teď - zítřek nenastane.
Protože zítra to bude stejné, pozítří taktéž.
Svoboda bude stejně iluzorní,
jako horizont. Jakkoliv dlouho bys běžela,
pořád bude dál a dál.
Budeš jen sedět a přemýšlet o tom, že vstaneš a půjdeš.
A budeš smutná, že vchod se k tobě nepřibližuje
nebo lépe východ se k tobě nepřibližuje.
A stačí pouze VSTÁT A JÍT. Vše je jednoduché.
Není v tom nic složitého. Je to tak?
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Igore Michajloviči, tady je zajímavé podobenství o tom,
jak člověk když visel *** útesem,
svíral větvičku jako poslední šanci na záchranu a začal se modlit,
ačkoli nikdy v Boha nevěřil,
prosil o spásu a dával prázdné sliby,
jenom aby se zachránil,
a Bůh mu řekl: "Dobře, zachráním tě, ale pusť se větvičky."
A člověk zapochyboval:
"Když se pustím, tak se zabiju."
Rozumím, na co se ptáš. Ale já ti řeknu jiné podobenství.
Honil tygr jednoho člověka.
Ten utíkajíc od něj si nevšiml útesu a spadl.
Zachytil se větvičky. Dívá se nahoru,
vylézt nemůže, tam je tygr a ke své
hrůze zaslechl, že pod ním je další tygr.
Když spadne, tygr ho sežere, když vyleze nahoru, druhý tygr ho sežere.
Když si uvědomil, že tělo je smrtelné, spatřil krásnou jahodu.
Pomyslel si: "Proč bych ji neutrhl?"
Utrhl, a snědl jahodu. A pochopil, že život je překrásný.
Doufám, že jsi pochopila.
Tělo je opravdu smrtelné.
Dříve či později, je to otázka času,
a čas je relativní pojem.
Proto, život je krásný.
Třeba jen utrhnout jahodu.
OD DUŠE k DUŠI Upřímný dialog
Mezinárodní hnutí "ALLATRA"