Tip:
Highlight text to annotate it
X
hraje piano
Dr. Beth Harris: Nacházíme se
v Muzeu moderního umění a díváme se
na Mondrianiho kompozici č. 2 s červenou a modrou
s datem 1929.
Dr. Steven Zucker: I dnes vlastně plátno uvádí chybně
1925 s malými inciály autora.
Beth: Víš, umělci to někdy dělají.
Dělají chyby.
Steven: Dělají a hlavně,
když se vracejí a snaží se
datovat obrazy, které namalovali dříve.
Díváme se na skutečně těžký obraz.
Myslím tím, že obraz...
a název je dokonalý odkaz.
Toto je přímočará forma.
Tenhle obdélník je bílý a modrý a
červený a černý a to je vše.
Je to svým způsobem neuvěřitelné, čistá abstrakce.
Beth: A je divoké to uvidět při příchodu z předcházející
místnosti, kde jsou Monetovy Lekníny a
obrazy od Vuillarda a Bonnarda...
Steven: Které jsou všechny naturalistické.
Beth: Tahle přímá, figurativní, západní tradice a
a potom vejdete sem a je to modernismus.
Steven: Je to tak strohé.
Je to modernismus a zdánlivě...
Beth: A bílé zdi galerie
vypadají jinak. Všechno vypadá jinak.
Steven: I rámy jsou neuvěřitelně sporé. Neuvěřitelné.
Beth: Ani nevím, zda jsou vůbec svým způsobem
zarámované.
Steven: Ano, jsou skoro ploché.
Jak se divák dostane k významu
obrazu jako je tento?
Myslím tím, zda se na něj můžete jen podívat a
určitým způsobem něco cí***?
Stačí to, nebo je to něco,
co skutečně chceme rozebrat
z hlediska umělce.
Beth: Myslím, že pravděpodobně oboje.
Myslím, že přítomnost dřívějšího Mondrianiho v galerii,
obrazy,
které vypadají více jako analytický kubismus, vrhají určité světlo
na Mondrianiho používání mřížky zde.
Steven: Ano, protože ve skutečnosti Mondrian
začal kopírovat přírodu
daleko přímějším způsobem.
Někdy s divoce symbolickou barvou.
Ale ve skutečnosti to pomáhá, když se podíváte
na tyhle mřížky, u kterých Mondrian skončil,
porozumět, že začal tím, že se opravdu díval
na analytický kubismus a díval se na to,
jakým způsobem padá objekt na zem.
A způsob jakým země mezi formami
se ve skutečnosti stává navždy přítomná, navždy mocná.
Tohle jsou nádherné obrazy.
Beth: Stromy?
Steven: Přesně tak.
Beth: Ano, ty stromy.
Steven: Kvetoucí jabloně například,
kde obloha mezi lukami se
svým způsobem ztělěsňuje , svým způsobem zpřítomňuje,
ve skutečnosti jsou větve samy osobě ohromující.
Beth: Myslím, že s tím začal Picasso
na obraze Slečny z Avignonu, kde je prostor
mezi postavami... a možná dokonce
Cézanne... je tak hmatatelný jako
obsahy samotné.
Steven: Konverzace ve skutečnosti není
v zásadě o jabloních, ale o tom,
co se děje na plátně.
Tento druh velmi formální diskuse.
Tohle je systém, který nazval neoklasicismus, ne?
A máme tuto neuvěřitelně omezenou paletu,
samozřejmě....
Beth: Primární barvy.
Steven: Správně a černou a bílou.
Ačkoli, když se podíváte na pravý dolní roh,
ta bílá, ten obdélník je...
Beth: Vypadá trochu šedívý.
Steven: Je trochu našedlý a
nevím, zda je to původní,
zda je to úmyslné, ale Mondrian byl velmi pečlivý.
Víte, že ve skutečnosti je zajímavé,
že když se zblízka díváte na toto plátno,
je to hodně jako Malevich.
Má to ve skutečnosti ten lidský dotek.
Nezastírá své tahy štětcem.
Beth: Ne, tahy štětcem můžete vidět.
Není to malířské.
Steven: Ne, ale v tom svým způsobem
zjednodušeném formátu plátna to ve skutečnosti
vypadá jako kdyby to získalo složku tam, kde je
to malířské dokonce i v tomto kontextu,
kde jako u Delacroix by tohle
samozřejmě nebylo. Víte, je to...
Beth: Nejsou to tisky Andy Warhola.
Steven: Ne, je to ručně udělané.
Beth: Proč vybrat primární barvy?
Proč používá černou?
Steven: Myslím, že je to kvůli čistotě.
Myslím, že se snaží dostat k elementárnímu
druhu čistoty a také k určité elementární rovnováze.
Myslím tím, že když tohle vidím, vídím modrou
v některých ohledech na daném místě a červenou
na daném místě ohraničenou černými mřížemi
skoro jako by to byla mřížka vitrážového okna.
Ale zároveň vidím další věci,
daleko komplexnější věci se začínají dít tam,
kde se modrá tlačí dopředu.
Červená v tom smyslu může být vidět spíš v hlubokém prostoru.
Myslím, že je tam neuvěřitelný druh
hry harmonie, která existuje ne jen
jako levo pravá rovnováha, ale jako vertikální rovnováha a
dokonce možná rovnováha související
s tím, co se pohybuje směrem k nám a co v tom smyslu
vytváří iluzi prostoru.
Beth: Černá obvykle ustupuje, ne?
Steven: To ano, ale v tomto případě může ustupovat,
ale může být také svým způsobem výztuží vepředu,
ve které jsou umístěny tyhle plochy barev.
Kromě toho, že tyhle plochy odmítají
být plochami.
Beth: Jakým způsobem?
Steven: Vidím, že ta červená
má skutečný objem, takový objem,
který se vrací do prostoru, což je zajímavé,
protože v případě Matisse, se červená často tlačí dopředu.
Zde může existovat vepředu, ale také může mít
nádhernou mnohoznačnost a
určitou vizuální plastičnost. Myslím,
že se skutečně pohybuje dozadu.
Beth: Zeptám se tě. Proč se Mondrian
tolik zajímá o čistotu v tomto okamžiku v roce 1925
nebo 1929, tolik se zajímá o rovnováhu,
tolik se zajímá o redukování věcí na jejich
základní elementy.
Steven: Zamysli se *** tím, co se děje
ve světě ve 20. letech.
Evropa měla... Tady máme holandského umělce.
Právě se vrátil z první světové války. Evropa byla zdevastovaná.
A domnívám se, že existoval tento neuvěřitelně
utopický nápad, že umění může mít určitý druh
síly, která může ve skutečnosti
vytvořit na světě harmonii.
Beth: Jaksi přetvořit budoucnost
lepším způsobem.
Steven: Je to skutečně utopické.
Pokud může vytvořit rovnováhu a harmonii
v našem okolí, v naší architektuře
a v našich obrazech, v našem vizuálním a fyzickém světě...
Beth: prostředí
Steven: Potom snad můžeme mít harmonii
v politice a v celém životě.
Beth: Domnivám se, že tato vize dává smysl,
ale je velmi těžké ji znovu získat.
Cítím, jak jsme nyní tolik vyčerpaní.
Steven: Jsme. Existovalo určité hrdinství.
Pocit možnosti.
Beth: A to, že umělec mohl být součástí
té transformace nyní vypadá svým způsobem
trochu bláhové.
Steven: Je to mimořádná ***ějnost a
a je to mimořádně ironické vzhledem k tomu,
že tenhle člověk prožil ne jen první
ale v zásadě i část druhé světové války.
Beth: Ano.
hraje piano