Stalker - 1979 - , director - Andrei tarkovsky - Multi subtitles

Zóna & Aerofilms uvádějí Alisa Frejndlichová Alexandr Kajdanovskij Anatolij Solonicyn Nikolaj Griňko ve filmu STALKER Scénář: Arkadij Strugackij a Boris Strugackij podle románu PIKNIK U CESTY Režie: Andrej Tarkovskij Kamera: Alexandr Kňažinskij Produkce: Andrej Tarkovskij Hudba: Eduard Artěmjev Asistent režie: Larisa Tarkovská Verše: F.I. Ťjutčev Arsenij Tarkovskij Zvuk: V. Šarun Dirigent: E. Chačaturjan České titulky: Michal Petříček STALKER Co to bylo? Meteorit? Návštěva obyvatel kosmických dálav? Tak či tak, naše malá země spatřila zrod zázraku - Zóny. Ihned jsme tam poslali vojsko. Nevrátilo se. Potom jsme Zónu obklopili policejními hlídkami. Snad to bylo dobře. I když, nevím... Z rozhovoru s držitelem Nobelovy ceny, profesorem Wallacem. Proč jsi mi vzal hodinky? Ptám se tě, kam jdeš? Dal jsi mi své slovo a já jsem ti uvěřila. Dobrá, nemyslíš na sebe, ale co my? Pomyslel jsi na naše dítě? Stěží si na tebe stačila zvyknout, a ty už zase začínáš! Udělal jsi ze mne stařenu. Zničil jsi mi život. Tiše, vzbudíš Martyšku. Nemohu na tebe čekat celý život. Umřu! Chtěl jsi začít pracovat! Slíbili ti normální lidskou práci! Brzy se vrátím. Vrátíš se do vězení! Tentokrát ti dají ne pět, ale deset let! A za deset let nebudeš mít ani Zónu, ani nic jiného! A já mezitím umřu. Ach Bože, pro mě je vězení všude! - Pusť mě! - Ne! Řekl jsem pusť mě! No tak táhni! A kéž bys tam shnil! Buď proklet den, kdy jsem tě potkala, mizero! Sám Bůh tě proklel, když ti dal takové dítě! A mě taky, kvůli tobě, ty prevíte! Má drahá, náš svět je beznadějně nudný. Proto neexistuje žádná telepatie, žádné zjevení nebo létající talíře, nic takového. Svět se řídí železnými zákony, a je nesnesitelně nudný. Bohužel, tyto zákony se nedají porušit. Nikdo neví, jak je porušit. Nedoufejte proto ani v UFO, to by bylo příliš zajímavé. A co Bermudský trojúhelník? Nemůžete přece popřít, že... Mohu! Bermudský trojúhelník neexistuje. Existuje jen trojúhelník ABC, rovný trojúhelníku A'B'C'. Cítíte tu nudu obsaženou v takovém tvrzení? Ve středověku byl život zajímavý. Každý dům měl své skřítky a každá církev měla svého Boha. Lidé byli mladí! Dnes je každý čtvrtý stařec. Je to tak nudné, můj andílku. Řekl jste ale, že Zóna je produktem ***řazené civilizace... Také musí být nudná, všechny ty zákony, trojúhelníky, žádní skřítkové, a samozřejmě žádný Bůh. Protože jestli je Bůh také trojúhelníkem, potom už nevím, co si mám myslet. Á, ten jde k nám. Výborně! Promiňte, milá přítelkyně. Tato dáma souhlasila, že s námi půjde do Zóny. Je odvážná. Jmenuje se... Promiňte, jmenujete se... Tak vy jste opravdu stalker? Okamžik, všechno vám vysvětlím. Jeďte! Kretén! To jste pořád opilý? Já? Co tím myslíte? Napil jsem se, jako to dělá půlka národa. Ta druhá polovina je opilá. Včetně žen a dětí. A já jsem se jen napil. K čertu, vylili tady... Pijte, pijte, ještě je brzo. Co takhle skleničku na cestu? Co vy na to? Dejte to pryč. Á jasně, prohibice. Alkoholismus - bič národů. No co, budu pít pivo. On jde s námi? To nic, on vystřízliví. On tam také potřebuje jít. A vy jste opravdu profesor? Pro mě za mě... Pak dovolte, abych se představil. Jmenuji se... Jmenujete se Spisovatel. Dobrá. A jak se jmenuji já? Vy? Profesor. Chápu. Já jsem spisovatel, takže mně z nějakého důvodu říkají Spisovatel. - A o čem píšete? - O čtenářích. To je jasné, o čem jiném taky psát. Člověk by vůbec neměl o ničem psát. A vy jste co? Chemik? Spíš fyzik. To musí být také nudné. Hledání pravdy. Ona se skrývá a vy ji hledáte. Někam kopnete - heuréka! Jádro se skládá z protonů. A na jiném místě - skvělé! Trojúhelník ABC se rovná trojúhelníku trojúhelníku A'B'C'. U mě je to jiné. Já vykopávám tu samou pravdu, ale velmi často se stává, že místo pravdy vykopu hromadu... Nechci říct čeho. Vy se máte! Představte si, že v muzeu vystavují antický pohár. Kdysi do něho házeli odpadky, ale teď se z něj stal objekt všeobecného obdivu pro jeho prostou kresbu a jedinečný tvar. Všichni dělají "óch" a "ách"! A pak se náhle zjistí, že vůbec není antický, že ho archeologům podstrčil nějaký vtipálek jen tak pro legraci. Obdiv kupodivu ztichne. Znalci! To pořád přemýšlíte o takových věcech? Bože chraň! Raději moc nepřemýšlím. Škodí mi to. Je nemožné psát a pořád myslet na úspěch nebo prohru. Natürlich! Ale pokud mě na druhou stranu nebudou za sto let číst, proč bych k čertu vůbec měl psát? Řekněte mi, Profesore, proč jste se sem vydal? K čemu potřebujete Zónu? No, já jsem v jistém smyslu vědec. A k čemu ji potřebujete vy? Jste populární. Ženy se na vás věší v celých houfech. Inspirace, Profesore. Ztratil jsem inspiraci. Jdu si ji vyprosit. Tak vám došel dech? Co? Ano, řekl bych, v jistém smyslu. Slyšíte? Náš vlak. - Střechu z auta jste sundal? - Ano, sundal. Lugere, jestli se nevrátím, zajdi k ženě. K čertu, zapomněl jsem si koupit cigarety. Nevracejte se. - Proč? - To nejde. - To jste všichni takoví? - Jací? Věříte takovým nesmyslům. Měl bych toho nechat, když je tak škaredý den. A vy jste opravdu vědec? K zemi! Nehýbejte se! Běžte se podívat, jestli tam někdo není. Pohněte, proboha! Nikdo tam není. Běžte k druhému východu. Jak jste se to díval, Spisovateli? - Nezapomněl jste na kanystr? - Tady, je plný. Všechno, co jsem vám předtím říkal, nebyla pravda. Kašlal jsem na inspiraci. A potom, jak mám vědět, jak nazvat to, co chci? Jak mám vědět, že ve skutečnosti nechci to, co chci? Nebo že ve skutečnosti nechci to, co nechci? Jsou to takové prchavé věci: Jak je pojmenujeme, jejich význam mizí, taje, rozpouští se jako medůza na slunci. Viděl jste to někdy? Mé vědomí chce, aby na celém světě zvítězilo vegetariánství. A mé podvědomí touží po kousku šťavnatého masa. Co vlastně chci? Přinejmenším světovládu. Tiše! Na co je v Zóně lokomotiva? Obsluhuje stanici. Dál nepojede. Oni tam chodí neradi. Všichni na svá místa! Jsou všichni na svých místech? Přišli hlídači, ať vypnou ten televizor. Rychle! Běžte se podívat, jestli na kolejích stojí drezína. Jaká drezína? Vraťte se, já sám. Kanystr! Dejte ho sem! Zahoďte ten ruksak, jenom překáží. Vy si zase jdete jako na procházku. Jestli vás zasáhnou, nekřičte a nehýbejte se. Když vás uvidí, zabijí vás. Až všechno ztichne, vraťte se ke stanici. Vyzvednou vás ráno. A oni nás nedohoní? Ale kdepak... Bojí se jí jako ohně. Koho? Tak... Konečně doma. Takové ticho. Tohle je nejtišší místo na světě. Potom se sami přesvědčíte. Tady je tak krásně. Nikdo tu není. A co my? Tři lidé toho za jeden den moc poničit nemohou. Proč by nemohli? Mohou! To je divné. Nějak nejsou cí*** květiny. Já... Cítíte něco? Cítím zápach bahna. Ne, to je z řeky. Tady je řeka... Nedaleko odtud byl záhon květin, ale Dikobraz ho zadupal do země. Vůně však zůstala. Mnoho let... Proč to udělal? Nevím. Také jsem se ho ptal a on řekl: To pochopíš později. Myslím, že prostě začal Zónu... nenávidět. A Dikobraz, to je co, příjmení? Kdepak. Přezdívka, jako u vás. Roky vodil lidi do Zóny a nikdo mu v tom nedokázal zabránit. Byl to můj učitel. Otevřel mi oči. Tehdy mu říkali Učitel, a ne Dikobraz. Potom se mu něco stalo, něco se v něm zlomilo. Podle mě byl prostě potrestán. Pomozte mi. Přivažte ty proužky k matkám. A já... se projdu. Potřebuji tady... Nevzdalujte se odtud... příliš. Kam to jde? Možná, že jenom chce být sám. Proč? I ve třech je tu jaksi nevlídno. Setkání se Zónou. Vždyť je to stalker. A co to znamená? Stalker je v jistém smyslu poslání. - Představoval jsem si ho jinak. - Jak? No, třeba jako Koženou Punčochu nebo Čingančguka... Jeho minulost je ještě hroznější. Několikrát byl ve vězení, potom se tu zranil. Jeho dcera je mutant, "Oběť Zóny", říkají lidé. Říká se, že nemá nohy. A co ten Dikobraz? Co to znamená, "byl potrestán"? To je nějaká slovní hříčka? Jednoho překrásného dne se odtud Dikobraz vrátil a neočekávaně zbohatnul. Nemyslitelně zbohatnul. A tomu říkáte potrestání? O týden později se oběsil. Proč? Tiše! A tohle je zase co? Asi před dvaceti lety tady zřejmě dopadl meteorit. Zničil obydlí. Lidé ten meteorit hledali, ale samozřejmě nic nenašli. Proč samozřejmě? Potom se tu začali ztrácet lidé. Chodili sem a už se nevraceli. Nakonec přišli k závěru, že... ten meteorit nebyl tak docela meteoritem. Napřed... to tu ohradili ostnatým drátem, aby odradili zvědavce. Z toho pak vznikla pověst, že v Zóně je místo, kde se lidem plní přání. Zónu samozřejmě začali hlídat jako oko v hlavě. Kdo ví, jaké přání může někdo mít? Co to bylo, když ne meteorit? Už jsem vám řekl, to se neví. A co si o tom myslíte vy? Nic. Nebo všechno. Poselství lidstvu, jak říká jeden můj kolega. Nebo dar. Pěkný dáreček. Proč nám ho dávali? Abychom byli šťastní. Květiny zase rostou, ale z nějakého důvodu nevoní. Promiňte, že jsem vás nechal samotné, ale stejně ještě bylo brzo. Slyšeli jste to? Možná tu opravdu žijí... Kdo? Vy sám jste mi přece říkal o těch turistech, kteří tady byli, když vznikla Zóna. V Zóně nikdo není a ani být nemůže. Tak, je čas vyrazit. A jak se vrátíme? - Odtud se nevrací. - Co tím myslíte? Půjdeme tak, jak jsme se domluvili. Já budu pokaždé určovat směr. Odchýlit se z tohoto směru je nebezpečné. Prvním orientačním bodem je tamten sloup. Jděte první, Profesore. Teď vy. Snažte se jít v jeho stopách. Ach Bože! A kde jsou... To tady jen tak zůstali? Lidé? Kdo ví. Pamatuji si jenom, jak na stanici nakládali vybavení a jeli sem. To jsem byl ještě kluk. Tehdy si všichni mysleli, že nás někdo chce obsadit. Chytráci. Běžte první, Profesore. Teď vy, Spisovateli. Tam je vaše komnata. To je náš cíl. Proč jste chtěl tolik peněz? Vždyť je to na dosah ruky. Ano, ale ta ruka by musela být hodně dlouhá. Takovou ruku nemáme. Nechte toho! To se nesmí! Nedotýkejte se toho! Řekl jsem, abyste se toho nedotýkal! Zbláznil jste se? Co je s vámi? Už jsem vám řekl, že tu nejsme na procházce. Zóna vyžaduje úctu. Jinak trestá. Trestá! To po mně musíte házet? To nemáte jazyk? Já jsem vás přece prosil... Máme jít tudy? Ano. Nahoru, dovnitř a potom doleva. Tudy ale nepůjdeme. Vezmeme to oklikou. A to jako proč? Tudy se nechodí. V Zóně není přímá cesta nejkratší. Čím delší cesta, tím menší riziko. Když půjdeme rovně, je to jistá smrt? Řekl jsem vám, že to je nebezpečné. - A oklikou není? - Je. Ale tudy se nechodí. Co je mi po tom? Co když se mi to povede... Poslyšte, vy... Mám chodit oklikou, když tady je to přímo před nosem? Tady riziko, tam riziko. K čertu! Poslyšte, berete to moc lehkomyslně. Mám plné zuby vašich matiček s fáborkama! Dělejte si co chcete. Já tam jdu. - Je prostě nepoučitelný. - Vy sám jste... Dovolíte? Zvedá se vítr... Cítíte to? Tráva... No co, tím lépe. Co tím myslíte? Počkejte! Dejte pryč ty ruce! Dobře. Profesor je můj svědek, že jsem vás tam neposlal. Jdete tam z vlastní vůle. Z vlastní vůle... A co ještě? Nic. Jděte. Dej Bůh, abyste měl štěstí... Poslyšte! Jestli něco zpozorujete, nebo i jenom pocítíte, ihned se vraťte, jinak... Hlavně už po mně nic neházejte! Stůjte! Nehýbejte se! - Proč jste? - Proč jsem co? - Proč jste ho zastavil? - Myslel jsem, že to vy... Co se děje? Proč jste mě zastavili? Já jsem vás nezastavil. A kdo tedy? Vy? Čert ví... Jste chlapík, občane Shakespeare. Jít vpřed je hrozné, zpátky zase trapné. Sám jste si poručil cizím hlasem. Ze strachu jste vystřízlivěl. - Co? - Nechte toho! - Proč jste mi vylil láhev? - Říkám vám, nechte toho! Zóna je velice složitý systém pastí a všechny jsou smrtelné. Nevím, co se tu děje v nepřítomnosti lidí, ale jak sem někdo vkročí, všechno se dá do pohybu. Staré pasti mizí a nové vznikají. Bezpečná místa jsou najednou neprůchodná. Cesta je chvíli lehká a snadná a hned se zase beznadějně zhorší. To je Zóna. Možná to vypadá, jako by byla rozmarná. V každém okamžiku je taková, jakou jsme ji udělali my, našim vnitřním stavem. Neskrývám, že se stávalo, že lidé se museli v půlce cesty vrá*** zpět. Někteří dokonce zahynuli na samém prahu komnaty. Ale všechno, co se tady děje, nezáleží na Zóně, ale na nás! Takže hodné propouští, kdežto zlým trhá hlavy? Ne. Nevím. Nejsem si jist. Zdá se mi, že propouští ty, kdo ztratili veškerou ***ěji. Ne špatné nebo dobré, ale nešťastné. Ale i nejnešťastnější člověk zahyne, když se nedovede ovládat! Vy jste měl štěstí. Varovala vás, i když nemusela! Poslyšte, já tu na vás počkám. Dokud nepůjdete zpátky, plní štěstí. To je nemožné. Mám sebou chleby, termosku... Za prvé, beze mne tu nevydržíte ani hodinu. - A za druhé? - Za druhé se tady nevrací stejnou cestou, jakou se jde sem. Přesto bych dal přednost... V takovém případě se ihned vrátíme. Vaše peníze vám vrátím. Samozřejmě bez určité částky. Řekněme za to, že jste mě obtěžovali. Vystřízlivěl jste, co, Profesore? No dobře. Hoďte tu vaši matku. - Část druhá - STALKER Hej! Kde jste? Pojďte sem! Copak, jste unavení? Ach Bože! Podle jeho hlasu bych řekl, že bude zase kázat. Kéž se splní to, co bylo zamýšleno. Kéž uvěří. A kéž se usmějí *** svými vášněmi. Vždyť to, čemu říkají vášeň, ve skutečnosti není duševní energie, ale jenom tření mezi duší a vnějším světem. A hlavně, kéž uvěří sami v sebe, kéž jsou bezmocní jako malé děti, protože slabost je velká věc, a síla je ničím. Když se člověk narodí, je slabý a poddajný, když umírá, je pevný a silný. Když strom roste, je jemný a vláčný, a když umírá, je suchý a tvrdý. Tvrdost a síla jsou společníky smrti. Slabost a poddajnost jsou projevem svěžesti bytí. Protože to, co ztvrdlo, nezvítězí. Pojďte sem! Postupujeme docela dobře. Brzo bude "suchý tunel", a pak to bude snazší. Jen to nezakřikněte. - Co, to už jdeme? - Samozřejmě. Proč? Myslel jsem, že nám chcete jenom něco ukázat. - Co teď s mým ruksakem? - Co se stalo s vaším ruksakem? Nechal jsem ho tam. Nevěděl jsem, že už jdeme. - S tím se už nedá nic dělat. - Ne, musíme se vrá***. - To je nemožné! - Ale já nemohu jít dál bez ruksaku! Tady se ještě nikdo nevrátil stejnou cestou, jakou sem přišel! Vykašlete se na ruksak. Co v něm máte? Brilianty? Zapomněli jste, kam jdete. Komnata vám dá vše, co budete chtít. Fakticky. Zasype vás hromadou ruksaků. Je to ještě daleko? Přímo asi dvě stě metrů. Ale tady to přímo nejde... Pojďme. Zanechte té své plíživé empirie, Profesore. Zázraky se dějí mimo ni. Vzpomeňte si, jak se svatý Petr málem utopil. Běžte, Spisovateli. Kudy mám jít? Tady, po tom žebříku. Profesore, kde jste? Tady je "suchý tunel". Skutečně, velmi suchý. To je takový místní žert. Obvykle se tu musí plavat. Počkejte, a kde je Profesor? - Co? - Profesor zmizel! Jak jste... Jak se to mohlo stát? Šel pořád za vámi. Zůstal asi pozadu a zabloudil. Ne, nezabloudil! Určitě se vrátil pro ruksak! Teď už se z toho nedostane. Mohli bychom na něj počkat? Tady nelze čekat. Všechno se tu pořád mění! Dál musíme sami dva! Podívejte se! Co to je? Odkud? - Už jsem vám to vysvětlil. - Co jste mi vysvětlil? To je Zóna, chápete? Pojďme! Rychle! Tady je! Jsem vám rozhodně vděčný, že jste... Ale... Jak jste se sem dostal? Většinou po čtyřech. Neuvěřitelné. Jak to, že jste nás předešel? Jak to myslíte, "předešel"? Vrátil jsem se pro ruksak. Pro ruks... Kde se tu vzala naše matka? Ach můj Bože, to je... To je past! Tu matku sem záměrně pověsil Dikobraz. Jak to, že nás Zóna pustila? Bože můj, teď neudělám jediný krok, dokud... Zatracená věc. Dost! Odpočinek! Raději se držte od té matky dál. A já už se obíral hříšnou myšlenkou, že Profesor se z toho nedostane. Vždyť já... Já nikdy dopředu nevím, jaké lidi sem vedu. Všechno se vyjasní až tady, kdy už bývá pozdě. No, hlavně, že profesorský pytel se spodkami zůstal celý. Nestrkejte nos do cizích spodků, když tomu nerozumíte. A čemu mám rozumět? Newtonovu binomickému teorému? Proč ty psychologické hlubiny? V ústavu máme špatnou pověst. Na expedici nám nedají peníze. Ech, nacpeme si ruksak všemi možnými manometry a hovnometry, vnikneme nelegálně do Zóny a všechny zdejší zázraky poměříme algebrou. Nikdo na světě nemá o Zóně ani ponětí. A hle, taková senzace! Televize, obdivovatelky zběsile píší, a už se nese vavřínový věnec. A objeví se náš Profesor, celý v bílém, a prohlašuje: "Mene tekel, ufarsin." Přirozeně, všichni zírají a řvou jako pominutí: "Dejte mu Nobelovku!" Jste ukoptěný pisálek, doma vyučený amatérský psycholog! Jste dobrý akorát tak na psaní po záchodech, vy břídile! To je chabé. Neumíte to! No dobře. Jdu si pro Nobelovu cenu. A pro co spěcháte vy? Chcete lidstvo oblažit perlami své koupené inspirace? Kašlu na lidstvo. Z celého toho vašeho lidstva mě zajímá jen jeden člověk. A to jsem já. Ať už za něco stojím, nebo jsem jen nula jako ostatní. A když zjistíte, co jste ve své podstatě... Víte co, pane Einsteine? Nechci se s vámi hádat. Ve sporech se rodí pravda, čert aby ji vzal! Poslyšte, Čingančguku... Vy jste sem přece přivedl spoustu lidí. Ne tolik, kolik bych si přál. No, to je jedno, o to nejde... Proč sem šli? Co chtěli? Nejspíš štěstí. No dobře, ale jaké štěstí? Lidé neradi mluví o svých tajemstvích. A není to ani vaše, ani moje věc. V každém případě jste měl štěstí. Já za celý život nepotkal jediného šťastného člověka. Ani já. Vrátí se z komnaty, a já je vedu zpět, a už se nikdy nepotkáme. Přání se neplní okamžitě. A sám jste nikdy nechtěl ten pokojíček využít? Mně je dobře i tak. Poslyšte, Profesore. Když mluvíme o té koupené inspiraci. Řekněme, že vstoupím do té komnaty a vrátím se do našeho Bohem zapomenutého města jako génius... Sledujete mě? Člověk přece píše proto, že se trápí, pochybuje... Neustále potřebuje dokazovat sobě i ostatním, že za něco stojí. A když budu bezpečně vědět, že jsem génius... Proč potom psát? K čertu, proč? A vůbec, musím říci, že existujeme proto, aby... Prokažte mi laskavost a nechte mě na pokoji! Nechte mě chvilku zdřímnout, nespal jsem celou noc. Nechte si své komplexy pro sebe. V každém případě, celá ta vaše technologie... všechny ty vysoké pece, kola... a další kraviny byly postaveny jen proto, aby se méně pracovalo a více žralo. Všechno to jsou jenom protézy, umělé končetiny. Ale lidstvo existuje proto, aby tvořilo umění. Na rozdíl od jiných lidských činností, tato je nesobecká. Veliké iluze! Obrazy absolutní pravdy! Posloucháte mě, Profesore? O jaké nesobeckosti to mluvíte? Lidé pořád ještě umírají hladem. Spadl jste z Měsíce? Á, tohle je naše mozková aristokracie! Vy ani neumíte abstraktně myslet. Hodláte mě poučovat o smyslu života? A učit mě myslet? To je marné. I když jste profesor, jste hlupák. A aj, země třesení veliké stalo se, a slunce zčernalo, jako pytel žíněný, a měsíc všecken byl jako krev... A hvězdy nebeské padaly na zemi, podobně jako dřevo fíkové smítá s sebe ovoce své, když od velikého větru kláceno bývá. A nebe se schovalo jako kniha zavřená a všeliká hora i ostrovové z místa svého pohnuli se. A králové země, i knížata, i bohatí, a úředníci, a mocní, i každý služebník, i všeliký svobodný, skryli se v jeskyních a v skálí hor. A řekli horám i skálí: Padněte na nás, a skrejte nás před tváří toho, kterýž sedí na trůnu, a před hněvem toho Beránka. Neboť jest přišel ten den veliký hněvu jeho. I kdo bude moci ostáti? Dva z nich šli... šli toho dne do vesnice jménem... která byla vzdálená na 60 honů od... a hovořili spolu o tom všem, co se přihodilo. A když takto hovořili a uvažovali, stalo se, že on sám se přiblížil a šel s nimi. Ale jejich oči byly drženy, aby ho nepoznali. Řekl jim tedy: "Co je to za věci," "o kterých spolu cestou rozmlouváte a jste smutní?" Jeden z nich, jménem... Už jste vzhůru? Mluvil jste o smyslu našeho... života. O nesobeckosti umění. Vezměme například hudbu. Ta je spojena s realitou méně než co jiného, a když vůbec, tak mechanicky, ne pomocí myšlenky, jen čirým zvukem, nemajícím žádné souvislosti. A přesto, jakoby nějakým zázrakem, proniká až do duše. Co v nás rezonuje v odpověď na šum přivedený k harmonii a dělá z něho zdroj té největší blaženosti? A sjednocuje, a ohromuje? K čemu to všechno je? A hlavně, kdo to potřebuje? Odpovíte: "Nikdo. Pro nic za nic." Nesobecky Ne. Sotva. Nakonec, všechno má nějaký smysl. Smysl i příčinu. A to je co... Musíme tudy? Bohužel, jiná cesta neexistuje. Vypadá to morbidně, co říkáte, Profesore? Nechce se mi jít jako první. A Čingančguk jako první nechodí... Promiňte, myslím, že bude lepší losovat. Souhlasíte? Ne, tady bych dal radši přednost dobrovolníkovi. Máte zápalky? Děkuji. Půjde dlouhá. Tahejte. Dlouhá. Tentokrát jste neměl štěstí. Mohl byste tam aspoň hodit jednu ze svých matiček. Samozřejmě. Prosím. Ještě? Dobrá... Jdu. Rychleji, Profesore! Tady jsou nějaké dveře! Běžte tam! Otevřete dveře a vstupte dovnitř! Zase já... A dovnitř zase já. Vytáhl jste si los. Jděte! Tady nelze dlouho... Co to tam máte? Tam nelze vstoupit se zbraní! Zahynete a my zemřeme také! Vzpomeňte si na ty tanky! Zahoďte to, snažně vás prosím. Nerozumíte? Tiše! Jestli se něco stane, vytáhnu vás, ale takhle... Velice vás prosím! Na koho tam chcete střílet? Běžte! Máme málo času! Je tady voda! Toho si nevšímejte! Držte se zábradlí! Jenom nikam nechoďte! Počkejte na nás u východu! Doufám, že vy nic takového nemáte? - Co jako? - Zbraň. Ne. Pro krajní případ mám ampuli. - Jakou ampuli? - Zašitou ampuli, s jedem. Bože můj! To jste sem přišel umřít? Ne, to jenom tak, pro každý případ. Spisovateli! Zpátky! Zpátky, vy sebevrahu! Řekl jsem vám, abyste čekal u východu. Stůjte! Nehýbejte se! To všechno ta vaše roura. - Co? - Nic. Měl jste tam jít první. Byl z toho tak vystrašený, že šel dál. Další experiment. Experimenty, fakta, pravda nejvyššího řádu. Neexistuje nic takového, jako fakta. Obzvlášť tady. To všechno je něčí idiotský nápad. Jak to, že to necítíte? Ale vy, samozřejmě, musíte vědět, čí je to nápad. A proč. K čemu je to, co víte? Pohne to něčím svědomím? Mým? Já nemám svědomí. Mám jenom nervy. Když mě nějaký mizera bude kritizovat, raní mě to. Stejně jako když mě jiný bude chválit. Vložím do toho svoji duši a srdce, a oni sežerou duši i srdce. Vynesu ze srdce špínu - sežerou i špínu. Všichni jsou tak vzdělaní. Všichni mají nastražené smysly. A všichni se hemží okolo - novináři, redaktoři, kritici, bezpočet jakýchsi ženských. A všichni žádají: "Dej, dej!" Co jsem to k čertu za spisovatele, když nenávidím psaní? Když jsou to pro mne neustálá muka, bolestivé, ostudné povolání, jako když vylezou hemoroidy. Dřív jsem myslel, že někdo bude díky mým knihám lepší. Nikdo mě ale nepotřebuje! Když pojdu, za dva dny zapomenou a začnou žrát někoho jiného. Chtěl jsem je změnit, ale oni změnili mě! Ke svému obrazu a podobě. Dřív bývala budoucnost jenom pokračováním přítomnosti, a všechny změny probleskovaly daleko za horizontem. Teď splynula budoucnost s přítomností. Jsou k tomu připraveni? Oni nechtějí nic vědět! Oni jenom žerou! Vy jste ale měl štěstí! Bože můj, teď... teď budete žít sto let! Aha, a proč ne věčně? Jako věčný Žid. Vy jste patrně velmi vzácný člověk. Já jsem o tom skoro nepochyboval, ale vy jste vydržel taková muka! Ta roura je hrozné místo! Nejhorší v celé Zóně! U nás se tomu říká "mlýnek na maso", ale je to mnohem horší než jakýkoli mlýnek. Tolik lidí tady zahynulo! Dikobraz tam... svého bratra... předhodil. Ten chlapec byl tak jemný, talentovaný. Však si poslechněte: Léto zas odešlo, jako by nikdy nebývalo - u pece je opět teplo, jenže to je tak málo - vše co státi se mohlo, jak ten list pěticípý - přímo do dlaně mi spadlo, jenže to je tak málo - naplano nevyšlo ni dobro, ni zlo - zářivým plamenem všechno to plálo, jenže to je tak málo - osudu laskavé křídlo, život můj chránilo, střehlo - vše se až příliš mi dařilo, jenže to je tak málo - listy nic nesežehlo, větévky nepolámalo - den průzračný opět jak sklo, jenže to je tak málo. Krásné, ne? To jsou jeho verše. O co se stále snažíš? Proč jsi tak nervózní? - Já prostě... - Je mi zle, jen co se na tebe dívám! Nedovedete si představit, jakou mám radost! Nestává se často, aby všichni došli! Vedli jste si správně. Jste dobří, laskaví, čestní lidé a já jsem hrdý na to, že jsem se ve vás nemýlil. Podívejte, jak je k smrti rád, že všechno dobře dopadlo! Osud! Zóna! Říká, že jsem vzácný člověk! Myslíš si, že jsem neviděl, jak jsi mi podstrčil dvě dlouhé zápalky? - Ne, ne, vy tomu nerozumíte... - Samozřejmě, jak bych mohl? Promiňte mi, Profesore, nic proti vám, ale tenhle hnusák si vás vybral jako svého oblíbence... Proč jste tak... A mě, coby stvoření druhého řádu, strčil do té roury! "Mlýnek na maso!" Jaký to název! Kdo ti dal právo rozhodovat, kdo má žít a koho strčit do mlýnku? Věřte mi, já nic nevybírám, to vy sám jste si vybral! Co jsem si vybral? Dlouhou zápalku ze dvou dlouhých? Zápalky, to je hloupost. Vás Zóna propustila už tam pod tou matkou. Tam bylo jasné, že je-li někomu souzeno projít mlýnkem, tak jste to vy. My jsme jenom šli za vámi. No, víte... Já sám nikdy nic nevybírám, bojím se... Nevíte jak je strašné... zmýlit se. Ale někdo musí jít první! Ano! Ne, to není klinika! Vidíte, "někdo musí jít první"! Jak se vám to líbí? Nedotýkejte se toho! Laboratoř devět, prosím. Okamžik. - Slyším. - Doufám, že neruším? - Co potřebuješ? - Jenom pár slov. Vy jste to ukryli, já to našel. Stará budova. Čtvrtý bunkr. Slyšíš mě? Okamžitě volám bezpečnostní sbor. Můžeš. Můžeš je informovat, můžeš psát udání, můžeš proti mně poštvat kolegy, akorát je už pozdě. Jsem na dva kroky od toho místa. Slyšíš mě? Chápeš, že jsi jako vědec skončil? No tak se raduj! Chápeš, co se stane... co se stane, když se odvážíš? Zase vyhrožuješ? Celý svůj život jsem se něčeho bál. I tebe. Ale teď, věř mi, se nebojím ničeho. Ach Bože, nejsi přece Hérostratos. Celý život jsi mě chtěl zničit, protože jsem se před dvaceti lety vyspal s tvojí ženou. A teď jsi na vrcholu blaha, protože jsi mě dostal. No jen běž, udělej ten svůj... hnus. Neopovažuj se zavěsit! Vězení, to ještě není to nejhorší z toho, co tě čeká. Nejhorší bude, že si to nebudeš schopen odpustit. Už tě vidím, jak visíš na svých kšandách ve vězeňské cele! Čím se to tam obíráte, Profesore? Dovedete si představit, co se stane, až v tu komnatu všichni uvěří? A jak se sem všichni pohrnou? Vždyť je to jenom otázka času. Když ne dnes, tak zítra. A nebudou jich desítky, ale tisíce! Všichni ti nenaplnění císaři, velcí inkvizitoři a fýreři všech barev, samozvaní dobrodinci lidského rodu! A nepřijdou sem pro peníze nebo inspiraci, ale aby změnili svět! Ne! Takové sem neberu. Tohle přece chápu! Co vy můžete pochopit, jste směšný! A potom, nejste jediný stalker na světě. Žádný stalker neví, s čím sem lidi chodí, a s čím odtud odcházejí. A počet nemotivovaných zločinů roste! Není to náhodou vaše práce? Vojenské převraty, mafie ve vládách, nejsou to náhodou vaši klienti? Nebo lasery a ty superbaktérie, všechna ta mrzká špína, schovaná na horší časy v sejfech? Přestaňte s tím sociologickým průjmem! To opravdu věříte všem těm pohádkám? V ty strašné ano, v dobré ne. Tak už toho nechte, nechte toho! Není možné, aby jedna lidská bytost měla tolik nenávisti nebo lásky, která by se rozšířila na celé lidstvo. Dobře. Peníze, ženy... Možná touha po pomstě, aby mého šéfa přejelo auto, nebo tak něco. Ale vláda *** světem! Spravedlivá společnost! Království Boží na zemi! To přece nejsou přání, to je ideologie, skutek, koncepce. Nevědomý soucit, který se ještě není schopen realizovat. Tak jako obyčejné instinktivní přání. Právě! Copak může existovat štěstí na úkor druhých? Teď už jasně vidím, že jste zamýšlel zahrnout lidstvo nějakým nepředstavitelným dobrem. Já jsem naprosto klidný. Sám za sebe, za vás, a tím spíše za celé lidstvo, protože ničeho nedosáhnete. V nejlepším případě dostanete tu svoji Nobelovu cenu, nebo spíše něco zcela nevhodného, o čem ani nepřemýšlíte. Něco jako ten telefonát... Sníš o něčem a dostaneš něco úplně jiného. Proč jste to udělal? Telefon... Elektřina... Podívejte, výborné prášky na spaní. Dneska se už takové nevyrábějí. Proč jich je tu tolik? Mohli bychom tam už jít? Brzo bude večer, půjdeme zpátky potmě. Mimochodem, teď je mi zcela jasné, že všechno to recitování veršů, chození kolem dokola, byl jenom svérázný způsob omluvy. Chápu vás. Těžké dětství, špatné prostředí... Ale nedělejte si iluze. Nehodlám vám odpustit. Tohle přece není třeba, prosím vás... Profesore, pojďte za námi. Ještě chvilku. Nespěchejte. Já vůbec nespěchám. Já vím, budete se zlobit. Ale bez ohledu na to vám musím říci... Jsme teď... Stojíme na prahu... Toto je nejdůležitější okamžik ve vašem životě. Musíte vědět, že... tady se splní vaše nejtajnější přání. To nejupřímnější! Takové, které se rodí v utrpení! Nemusíte nic říkat. Musíte jenom... Soustředit se a pokusit se připomenout si celý svůj život. Když člověk přemýšlí o minulosti, stává se laskavějším. A hlavně... hlavně... Věřit! No a teď běžte. Kdo chce být první? Možná vy? Já? Ne, já nechci. Chápu vás. Není to tak snadné. Ale netrapte se, to za chvíli přejde. Pochybuji, že to přejde. Za prvé, když začnu vzpomínat na celý svůj život, sotva budu laskavější. A potom, copak necítíš, jak je to... ponižující? Pokořit se, kňourat, modlit? Co je hloupého na modlitbě? To mluví jen vaše pýcha. Uklidněte se, vy jen nejste ještě připraven. To se stává, dost často. Takže napřed vy? Já... Pohleďte! Před námi je nový vyná*** profesora Profesora! Přístroj na měření lidských duší! Dušoměr! To je jenom bomba. Co? Žertujete. Ne, je to prostě bomba. Dvacet kilotun. Na co? Sestrojili jsme ji s přáteli. Se svými bývalými kolegy. Jak je vidět, toto místo nikomu štěstí nepřinese. Jestli ale padne do špatných rukou... I když, teď si už nejsem jist. Tehdy nás napadlo, že zničit celou Zónu nelze. Dokonce i když je to nějaký zázrak, stále je to součást přírody, a proto je v tom nějaká ***ěje. Tu bombu ukryli a já ji našel. Stará budova, čtvrtý bunkr. Je jasné, že musí existovat princip... Nedělat to, co nelze vrá***. Chápu to, přece nejsem maniak. Ale dokud bude tento vřed otevřený pro všechnu tu sebranku, nebudu spát, nebudu mít klid. Nebo mi to možná nitro nedovolí? Ubožáček si vybral problémek. Dejte mi to! Dejte mi to! Jste přece inteligentní člověk. - Proč jste to udělal? - Ty licoměrná hnido! Proč? Proč jste mě... On to chce zničit, chce zničit vaši ***ěji! Dejte mi to! Vždyť už lidem na zemi nic jiného nezůstalo! Vždyť je to jediné... jediné místo, kam se dá přijít, když už nemají žádnou ***ěji. Vy sám jste sem přišel. Proč ničíte víru? Mlč! Prohlédl jsem tě skrz naskrz. Kašleš na lidi! Vyděláváš peníze na našem zoufalství! A nejde jenom o peníze. Ty si to tady vychutnáváš, jsi tady car a Bůh, ty, licoměrná hnida, rozhoduješ, kdo má žít a kdo má umřít. A on si ještě vybírá, rozhoduje! Teď chápu, proč náš bratr Stalker sám do komnaty nechodí. Tady se opíjíte mocí, tajemstvím, autoritou! Co víc si ještě přát? To není pravda! To není pravda! Vy... vy se mýlíte! Stalker nesmí vstoupit do komnaty. Stalker ani nesmí vstoupit do Zóny se zištným úmyslem! To se nesmí, vzpomeňte si na Dikobraza! Ano, máte pravdu, jsem hnida. V tomto světě jsem nic neudělal a udělat ani nemohu. Ani ženě jsem nemohl nic dát. Ani přátele nemám a nemohu mít. Ale tohle mi neberte! I tak mi už všechno vzali, tam za těmi ostnatými dráty. Všechno, co mám, je tady. Rozumíte? Tady! V Zóně! Moje štěstí, moje svoboda, moje důstojnost, všechno je tady! Vodím sem lidi jako jsem já, žalostné a utrápené. Takové, kteří už nemají v co doufat. A já mohu! Rozumíte, já jim mohu pomoci! Nikdo jiný jim nemůže pomoci, jenom já, hnida, mohu! Štěstím bych plakal, že já jim mohu pomoci! A to je vše. Nechci nic víc. Nevím. Možná. Ale nevadí - promiň, ale... Ty jsi prostě jurodivý, Boží blázen! Vždyť ty nemáš ponětí, co se tady děje! Proč se podle tebe Dikobraz oběsil? Šel do Zóny se zištným cílem, a kvůli penězům nechal svého bratra umřít v mlýnku na maso. Tohle chápu. Ale proč se oběsil? Proč sem nešel ještě jednou, ne kvůli penězům, ale kvůli bratrovi? Učinit pokání? On chtěl, on... nevím. Za pár dní se oběsil. Protože pochopil, že se tady neplní jakákoliv přání, ale jenom ta nejniternější. Ne ta, která vykřikuješ z plných plic. Tady se stane jenom to, co odpovídá tvé povaze, tvé podstatě, o které nemáš ponětí, ale která je v tobě a řídí celý tvůj život! Nic jsi nepochopil, Kožená Punčocho. Dikobraza nedostala lakota. Plazil se tady v té louži a prosil, aby dostal bratra zpět. Dostal ale jenom hromadu peněz a nic jiného ani dostat nemohl, protože Dikobrazovi patří to, co je Dikobrazovo. A svědomí, duševní muka, to všechno je jenom domyšlené hlavou. On to všechno pochopil a oběsil se. Nepůjdu do té tvé komnaty! Nechci nikomu vylévat na hlavu špínu, která se ve mně nahromadila. Ani na tu tvoji. A potom strkat svoji hlavu do oprátky, jako Dikobraz. Raději se v klidu a míru upiju ve svém páchnoucím spisovatelském domku. Ne, ty toho o lidech moc nevíš, Čingančguku, když vodíš do Zóny lidi jako jsem já. A pak... odkud víš, že ten zázrak opravdu existuje? Kdo vám řekl, že se tady opravdu plní přání? Viděli jste alespoň jednoho člověka, který tady dostal štěstí? Možná Dikobraza? A vůbec, kdo vám řekl o Zóně, o Dikobrazovi, o této komnatě? On. Potom už nechápu vůbec nic. Jaký má smysl sem chodit? Je tu tak ticho... Slyšíte? Nejlíp všeho nechat, vzít ženu, Martyšku a přestěhovat se sem. Navždy. Tady nikdo není. Tady jim nikdo nebude ubližovat. Tak ses vrátil? A kde jsi vzal tohohle? Připojil se k nám. Nemohl jsem ho tam nechat. Tak půjdeme? Martyška čeká. Jdeme? Nechtěl by někdo z vás psa? Takových mám doma pět. Máte rád psy? Cože? To je dobře. Dobrá, půjdeme. Jen kdyby věděli, jak jsem unavený! To ví jen Bůh! A to si říkají inteligenti. Ti spisovatelé a vědci! Uklidni se. Oni v nic nevěří! Zakrněl jim orgán pro víru. - Nepotřebují ho. - Nelež tady... Přestaň, přestaň. Je tu syrovo... Neměl bys tu ležet. Sundej to. Bože můj, co je to za lidi... Uklidni se... uklidni se... To není jejich vina. Měl bys je litovat, a ne se na ně zlobit. Ty jsi je viděla, mají prázdné oči. Myslí pořád jen na to, aby neprodělali, aby se prodali co nejdráž! Aby jim všechno zaplatili, každé duševní hnutí! Oni vědí, že se "nenarodili nadarmo", že mají "poslání"! Nakonec, žijí přece "jen jednou"! Mohou takoví lidé v něco věřit? Nech toho, uklidni se, snaž se usnout, ano? Spi. A nikdo nevěří. Nejenom ti dva. Nikdo! Koho tam mám vodit? Ach, Bože... A nejstrašnější je, že to nikdo nepotřebuje. Nikdo tu komnatu nepotřebuje. Veškeré mé úsilí je k ničemu! Proč to říkáš? Nech toho. Už tam nikoho nevezmu. Chceš, abych tam šla s tebou? Kam? Myslíš, že není nic, o co bych mohla prosit? Ne... To nejde. Proč ne? Ne, ne. Co když ani u tebe nic... nevyjde? Víte, matka byla velmi proti. Už jste si asi všimli, že on není z tohoto světa. Všichni sousedi se mu smáli. Byl to takový povaleč, vypadal tak žalostně. Matka mi říkala: "Je to stalker." "Je to zatracenec, věčný vězeň!" "A děti. Pamatuj na to, jaké mají stalkeři děti." A já... nehádala jsem se s ní. Věděla jsem, že je to zatracenec, že je věčným vězněm, i to o těch dětech. Co jsem ale mohla dělat? Byla jsem si jistá, že s ním budu šťastná. Věděla jsem, že i trápení bude dost. Ale je lepší mít hořké štěstí, než... prázdný život. Možná, že jsem si to potom vymyslela. Ale tehdy ke mně přišel a řekl: "Pojď se mnou." Já jsem šla a nikdy jsem toho nelitovala. Nikdy. Měli jsme spoustu trápení, strachu i ostudy. Ale já jsem nikdy nelitovala, a nikdy jsem nikomu nezáviděla. To je prostě náš osud, náš život, takoví jsme my. Kdyby v našem životě nebylo trápení, nebylo by to lepší. Bylo by to horší. Protože pak by nebylo ani štěstí. A ani ***ěje. Tak je to. Příteli, jak miluji oči tvé, I jejich hru zázračně plamennou, Když zvedneš je v náhlé vteřině, Jako by blýskavou září nebeskou, Přehlédneš letmo kruhy své... Však silnější než okouzlení: Oči, k zemi sklopené Ve chvílích vášně celování, Skrze řasy spuštěné Zastřeně matný plamen přání.