Tip:
Highlight text to annotate it
X
Opět se nacházíme v Muzeu moderního umění v místnosti věnované pop art
a stojíme před, nebo chodíme okolo Oldenburg Floor Cake (Oldenburgův Podlahový Dort) z roku 1962.
Oba se usmíváme, protože to je velmi vtipné umělecké dílo.
Co mi přijde vtipné je, že když se tomu přiblížímé, nevypadá to vůbec jako dort.
Vlastně ta třešnička navrchu vypadá spíše jako kus výkalu.
Ano. Vlastně čím blíže se dostanete, tím méně na tento dort máte chuť.
Tento kus plátna vypadá odporně a špinavě a nejedle.
Nejdříve bychom ho měli popsat. Je obrovský.
Osm stop dlouhý?
Jedna mladá dívka která byla v galerii před chvílí řekla,
že si na to chce lehnout a usnout.
Protože to velmi připomíná velikou postel.
Je nesmyslné mít takto velké jídlo. Není to přesná reprezentace kusu dortu.
Vlastně je to skvěle zplihlé.
Věc, která mi připadá skvěle roztomilá je, že se naklání trochu doprava.
Je to gigantická série polštářů.
Ale dort je zplihlá věc, protože ta nepořádná, slizká zkušenost a mačkavost
mi připomíná dloubání do polevy.
Ano ano, ale není to smyslné. Z dálky možná ano, ale když se dostanete blíž,
vypadá to suše a látka je trochu špatně namalovaná.
A napadne vás spousta asociací, které se vzájemně vyvrací.
Mě vznikají asociace jako přeslazenost, sacharin a americká kultura,
zahrabávající se do sladkostí a hromadně vyráběných jídel.
Dívá se na to, co my jako kultura fetišizujeme, že?
Tohle je rok 1962, je velmi brzo. Když se zamyslíme, kde pop v této době byl,
právě se v USA zrodil. Warhol právě začíná vyrábět jeho první plechovky od polívek,
Lichtenstein se nachází v brzkých stádiích jeho komiksů.
Takže požitky americké spotřebitelské společnosti.
Jasně.
Ale je to trochu hodně oslabené.
Ano, myslím, že zde je také ohromný smysl pro humor. Ale máš pravdu, z kritického hlediska
nejen vůči americké kultuře, ale o tom, co by naše základní pravidlo mělo být.
Existuje takový citát. Lichtenstein řekl, že: "Do začátku 60. let, po tom co jsem studoval expresionismus,
bychom mohli vzít hadr, namočit ho do barvy, pověsit ho a někdo by ho stejně nazýval uměleckým dílem. "
Takže jsme definovali něco, co bylo pořád těžké. Vytváří to také otázky o tom,
co by vlastně mělo reprezentovat a co reprezentací je.
jestliže si reprezentaci představujete jako něco tradičního,
třeba jako něco z 19. století, toto je tak trochu proti.
Myslím tím, že se to identifikuje v mnoha ohledech, je to trochu rozpolcené v tom, co to vlastně má reprezentovat.
Pořád si to udržuje nezbytnou identitu jako kus dortu, ale když se na to podíváte jakkoliv jinak,
už to není jen kus dortu.
Také mi to připomíná heroickou tradici sochařství.
Není to tvrdý bronz nebo mramor. Je to mačkavé.
A nejen to, není to idealizované lidské tělo boha.
Ano, není to heroické, je to pravý opak. Je to všední,
obyčejné, nízké. Je to to nejnižší vyzdvižené do absurdních výšin.