Tip:
Highlight text to annotate it
X
Mezi poklady, které nám zanechal Albert Einstein,
patří definice šílenství:
když děláte stejnou věc znovu a znovu
a očekáváte jiný výsledek.
Moje práce je zajímavým příkladem:
péče o děti.
Je to vládní snaha chránit děti.
Primární opatření je sebrat rodičům jejich děti
a dát je do náhradní péče,
a převládá přesvědčení,
že to je zodpovědný počin
u dětí, které jsou zneužíváné a zanedbávané.
V Americe máme 50 sociálních agentur
a jejich financování se pohybuje v miliardách dolarů.
Není mezi nimi jediná s pověstí dobře fungující organizace.
Dětem v náhradní péči se stanou strašné věci.
Krátkodobě jsou jejich výsledky v důležitých oblastech,
jako jsou zdraví a vzdělání, příšerné,
a dlouhodobě se to jenom horší.
Osud dětí v náhradní péči končívá
ve věznici, márnici nebo v systému péče o děti,
když se do náhradní péče dostanou i jejich děti.
Reakcí na to byl vznik paralelní snahy zvané "systémová reforma".
To je přesvědčení, že kdybychom přiměli vládu, aby péči o děti dělala pořádně,
tak by to fungovalo a vše by bylo v klidu.
Nadace nasadily další miliony dolarů na pozorovatele a konzultanty
ve snaze vše napravit, a přesto jsme selhali.
Ale já jsem věřila, že se to napravit dá, a přišla jsem do Baltimoru.
To bylo v době, kdy agentura, kterou vedu, byla považována za nejhorší v zemi,
ale já věděla, že to dokážeme zprovoznit.
A vedlo se nám dobře: za 5 let
jsme snížili počet dětí v náhradní péči o 58%,
snížili jsme počet dětí žijících v dětských domovech o 89%,
zvýšili jsme adopce o 59%,
zvýšili jsme počet dětí, které odešly z náhradní péče do rodin o 47%
a všechny své účty jsme platili včas.
(Potlesk)
No, takže vidíte, že
co se týče toho, jestli dokážeme péči o děti zprovoznit,
má žízeň je uhašena. (Smích)
Jde o to, že takový úspěch v péči o děti je relativně neslýchaný,
což vyvolává první zajímavou otázku: "Jak jsme to udělali?"
Odpověď vás nepřekvapí.
Formulovali jsme misi a opakovali ji jak poškrábaná deska:
"Děti by měly být v rodinách."
K řízení své práce jsme využívali data, abychom pořád globálně věděli,
co se v našem systému děje a abychom konkrétně věděli,
co od nás které dítě právě teď potřebuje, aby se dostalo domů.
Osvojili jsme si praxi dotahovat úkony do konce jeden po druhém.
Řídili jsme to, velmi laskavě, jako podnik.
Začli jsme získávat uznání a ceny a já si toho moc vážila, protože jsme to napravili.
A teď řídím dobře promazaný stroj, který umí vynikajícím způsobem brát lidem děti.
Dělá to ohromně efektivně.
Mrzí mě, že tenhle úspěch taky neznamená, že bychom někomu doopravdy pomáhali.
Zneužívání a zanedbávání jsou pro děti hrozné.
Příšerné, samozřejmě.
Když je pak ještě k tomu vezmeme z rodin, způsobujeme tak hluboké rány,
že je podle mě nedokážeme ničím změřit.
Tohle rozkládání rodin má nezměrné dopady.
Děti, které vyrostou mimo rodiny
si neosvojí věci, které se dají naučit jen v kontextu rodin,
jako komu věřit, jak milovat a jak se o sebe postarat,
což, upřímně, způsobí víc škody
než zneužívání a zanedbávání, kvůli kterým jsem si těch dětí vůbec všimla.
V tu chvíli jsem pochopila,
že důvodem, proč péče o děti nefunguje, je, že děti jsou v náhradní péči.
Nejde o to, že by to vláda dělala špatně,
ale že náhradní péče je špatný nápad.
Chybou je samotné opatření - a šílené je, že mu furt věříme!
Prostě to děláme dál a dál a dál a čekáme, že to zafunguje.
A to vyvolává druhou zajímavou otázku:
"Proč bychom něco takového dělali?"
Zkusme na chvíli připustit, že platí toto:
zaprvé, ze záchrany dětí máme dobrý pocit.
Když přiběhneme na pomoc, dostaneme z toho velkou injekci adrenalinu.
Mozková odezva na takové stimuly?
Jako u čehokoliv jiného: když máme dobrý pocit, chceme toho víc.
Když vymyslíme, jak se k tomu dobrému pocitu vracet,
začneme si myslet, že to samo o sobě je úspěch.
Zaměňujeme to, z čeho máme dobrý pocit,
s tím, co doopravdy pomáhá druhým,
protože když z toho máme tak dobrý pocit, určitě je to správné.
Zadruhé, péče o dítě je průmysl a průmysly jsou sebeobranné ekosystémy.
Vemte si,
že federální vláda mi zaplatí jenom tehdy, když někomu vezmu dítě.
Jakmile je dítě v náhradní péči, je z něj komodita
a průmysl se na něj nabaluje -
doktoři, právníci, soudci, sociální pracovníci, advokáti, celé organizace.
Průmysl se zabývá tím opatřením, že jsme někomu sebrali dítě,
protože to podtřebuje, aby přežil.
To už jede na autopilota - uděláme cokoliv, aby průmysl zůstal naživu.
A aby tenhle průmysl vydržel, potřebuje děti druhých lidí.
Zatřetí, experti vědí, co dělat.
Ve své práci se hodně spoléháme na experty, a dává to smysl.
Je ale také pozoruhodné,
že nemůžete být expert a zároveň být předmětem tohoto opatření.
Tím riskujeme, že nebudeme naslouchat lidem,
kteří by mohli vědět nejvíc o tom, co děláme.
Skvělým příkladem jsou děti, které vyrostly v náhradní péči.
Víte, co chtějí?
Chtějí jít domu.
Jenom pro upřesnění, domov není adresa.
Je to stav mysli.
Doma víte, co znamená, že vás někdo miluje.
Doma někam patříte -
to pro vás dělá rodina.
Je to tmel,
který vám dává šanci v životě uspět.
A my místo toho trávíme desetiletí léčbou, právničinou, sociální prací, medikací,
a těm dětem nedáme to jediné, co potřebují.
To je infrastruktura moderní péče o děti.
Navzdory naprostému nedostatku důkazů, že by to fungovalo, jsme vytrvali.
Mám podezření, že ve skutečnosti
máme loajalitu k myšlence náhradní péče, kterou nekontrolujeme.
Když ji překontrolujeme, možná si všimneme,
že si skvěle umíme uklidnit vlastní ego,
podpořit svůj průmysl a naslouchat expertům,
ale mezitím škodíme celé skupině lidí.
Dá se to říct i jednodušeji, víte?
Společensky podporované systematické týrání skupiny lidí má své odborné označení -
"útlak".
"Útlak" je slovo, které obyčejně používají dobří lidé,
aby popsali, co špatného dělají špatní lidé.
Akorát že útlak je prohnaný ďábel.
Přiměje i dobré lidi použít její zbraně nevědomky
ve jménu pomoci druhým,
když máme v srdci ty nejlepší úmysly.
Myslím, že máme důvod k ***ěji,
když připustíme, že oblažit své ego není to samé jako pomáhat,
a že jsme z lidí nikdy nechtěli dělat zboží,
a že naslouchat lidem v nesnázích může mít svou hodnotu,
a dokážeme tento moment využít a pokračovat dál jinak.
Dalším pokrokem bude, když se víc zapojíme do aktivit v dřívějších fázích problémů,
kdy se dají usměrnit jen špetkou prevence.
Zjistíme, kdy nejdřív se dá v rodinách zakročit,
daleko dřív, než je zákrok katastrofický
jako odebrání dětí do náhradní péče.
Třeba když malé děti nechodí do školy.
Když do školy nepřijde šestnáctiletý, tak si to vybral sám.
Když do školy nepřijde čtyřletý, svou absencí vám napoví,
že doma není něco úplně v pořádku.
A když někoho pošleme zaklepat a promluvit si s rodiči
o významu každodenní školní docházky,
a vyslechneme si, co se v domácnosti skutečně děje,
zjistíme fascinující věci: neléčené astma - to se napraví snadno!
Nestálé bydlení - to už jde napravit hůř, ale dítě kvůli tomu nemusí vynechávat školu!
Co když těmito miniaturními zákroky
nasměrujeme rodiny k hodnotám pravidelné školní docházky
po celou dobu akademické kariéry dítěte,
když už víme, že docházka je prvním ukazatelem úspěšnosti při maturitě?
Co když nepočkáme, až jim budeme moct sebrat děti a nechat jim neskutečný žal,
pohřbený ve změti byrokracie,
co kdybychom něco udělali teď a vychovali produktivní občany?
Já neříkám, že by díky tomu náhradní péče už nebyla třeba.
Říkám ale, že že by to znamenalo, že by náhradní péče
byla vzácným a krátkodobým opatřením a páchala by méně zmatku v našich komunitách.
Měla bych ujasnit, že to není o tom, jestli budeme děti chránit.
Samozřejmě je třeba, abychom je chránili.
Jenom je stejně tak třeba, abychom se sami sebe zeptali:
"Když jsme tomu zneužívanému děcku chtěli fakt pomoct, proč jsme tak čekali?
Fakt. Proč jsme čekali, než bude mít na hlavě ránu k šití?
Fakt jsme si mysleli, že signální je až násilný čin,
nebo byl už dřív nějaký okamžik, který nás měl varovat,
že se tato rodina řítí do nebezpečí -
okamžik, který by nám dal příležitost poskytnout smysluplnou pomoc?"
Vtip je v tom, že když se přeorientujeme, nebude už dárce oblažovat své ego
a nepodpoří to průmysl péče o dítě.
Těchto věcí bychom se museli vzdát.
Cena v dolarech za pomoc, která fakt pomáhá?
Nejspíš vysoká.
Cena pro ega dobrých lidí, kteří už nebudou mít blažené pocity hrdinství?
Nejspíš ještě vyšší.
Cena pro průmyslový komplex náhradní péče?
Katastrofická.
Zisk pro rodiny, jejichž děti by mohly vyrůst s vědomím, že někam patří,
které by si mohly zachovat rodná práva být v rodině, kam se narodily?
Tenhle zisk?
K nezaplacení.
Ale víte co?
Jestli ještě nemáte jasno, nevadí.
Uděláme to takhle.
Dělejme to dál tak, jak to děláme, a poznamenejte si v diářích leden 2024.
Za deset let se tu všichni sejdeme,
a zkouknem všechny, co jsme tím mlýnem prohnali
a kde všichni skončili,
a pak prodiskutujeme, jak jsme makali, aby to zafungovalo.
A nakonec budu mít nejkradší přednášku pro TED v dějinách.
Řeknu vám zhruba tohle:
Einstein nám dal definici šílenství. Třeba bychom měli svou práci přehodnotit.
Díky.