Tip:
Highlight text to annotate it
X
V roce 1959 poslala sovětská sonda Luna 3 na Zem snímky, které pozemšťané nikdy
předtím neviděli: odvrácenou stranu Měsíce.
Pořád vidíme tu samou stranu Měsíce, protože Měsíc se otočí okolo své osy přesně jednou
za jeden oběh kolem Země. Kdyby se neotáčel vůbec, mohli bychom si
za jeden oběh prohlédnout celých 360° z jeho povrchu. A kdyby se otáčel dvojnásob rychle,
také bychom za jeden oběh mohli postupně sledovat celý povrch. Namísto toho pohyby našeho Měsíce –
stejně jako rotace a oběh většiny měsíců ve sluneční soustavě – jsou v pozoruhodně
dokonalé souhře (ve "vázané rotaci").
Tak to nebylo vždy: domníváme se, že náš Měsíc vznikl nárazem
obrovského asteroidu, a že jeho původní rotace a závratná desetihodinová oběžná doba nebyly
v souladu – jen nevíme, který z pohybů byl rychlejší.
Na tak malou vzdálenost zemská gravitace zdeformovala Měsíc v mírně oválné těleso,
s vyboulením hmoty natočeným k Zemi. Tato vyboulení se neustále odkláněla jinam
díky rozdílným rychlostem oběhu a rotace Měsíce, ale zemská gravitace je neustále táhla zpět.
Navíc toto gravitační tahání ovlivnilo rychlost rotace Měsíce:
pokud se otáčel rychleji než jednou za oběh, Země táhla vyboulenou hmotu
mírně proti směru rotace, čímž ji brzdila; pokud se Měsíc otáčel pomaleji, než obíhal,
Země táhla Měsíc ve směru rotace a tím ji zrychlovala.
V každém případě trvalo Zemi jen asi 1000 let, než upravila měsíční rotaci tak,
že jedna otočka odpovídala jednomu oběhu kolem Země,
čímž jedna strana zůstala uzamčená v pozici pryč od Země.
Přece jen ale vidíme více než polovinu Měsíce, protože
eliptická oběžná dráha Měsíce nás nechává nahlédnout mírně za jeho východní a západní obzor,
a náklon osy měsíční rotace nám střídavě odhaluje pohled na jeho polární oblasti.
Tyto kývavé pohledy (tzv. librace) nám odhalují 9 % povrchu Měsíce navíc, ale 41 % zůstává dál skryto.
Družice, počínaje Lunou 3, nám umožnily zmapovat i tento zbytek, ale můžeme s klidem dodat,
že náš vztah s Měsícem zůstává pořád dost jednostranný.