Tip:
Highlight text to annotate it
X
(hudba)
Steven: Jsme ve Washingtonu D.C. v areálu Památníku veteránů z Vietnamu.
Beth: Ten je umístěn přímo mezi Washingtonský monument a Lincolnův památník.
Maya Lin, architektka památníku, chtěla památník spojit s americkou historií
spojením minulosti a současnosti.
Steven: Je to velmi dlouhá řada kamenných desek.
Černá žula odráží světlo
a směřuje na oba monumenty.
Beth: Lin nerada o deskách mluvila jako o stěnách,
svým způsobem to jsou stěny,
ale jsou velmi tenké, včleněné do země a popsané jmény vojáků, kteří zemřeli během války ve Vietnamu.
Steven: Je tu více než 58 000 jmen a další jména přibývají.
Hustota jmen je zdrcující.
Když jdete po této cestě, noříte se do země.
Země se otvírá a odhaluje jména.
Proto, že povrch kamene odráží světlo, působí jako zrcadlo.
Jediné, co zůstává je drsnější povrch samotných jmen.
Beth: Myšlenka Mayi Lin byla, aby jména, která byla skutečností, hmota památníků a odrazy žuly otevíraly jiný svět,
do kterého nemůžeme vstoupit, ale který můžeme vidět.
Steven: Když poprvé navštívila toto místo, řekla, že chtěla odhalit okraj.
Beth: Vlastně řekla: "Měla jsem jednoduchý impuls říznout do země."
"Představovala jsem si nůž, kterým bych řezala do země, otevírala ji a počáteční násilí a bolest, kterou by zahojil čas."
Napsala: "Zážitek z památníku by pomohl přicházejícím lidem vyrovnat se se smrtí milovaných."
Steven: Je do toho zapojena cesta.
Scházíte dolů, nacházíte jméno milovaného,
které je vyryto v chronologickém pořadí úmrtí všech těchto vojáků
a pak jdete pryč.
Beth: Je to tak.
Chronologie začíná ve středu a jde doprava
a znovu začíná na dolním kraji levé strany
a směřuje znovu do středu.
Jak postupujeme ke středu, cesta se rozšiřuje
a žula sahá více než 3 metry *** nás.
Steven: Jména se stávají symbolem osoby vynásobené více než 58 000 krát,
ale přestože chápete abstrakci,
je tu také velmi konkrétní realita.
Je tu toto místo, kam chodí rodiny,
schází se a rozjímají o jméně.
Beth: May Lin mluví o jméně jako abstrakci, která ve skutečnosti znamená pro rodinu víc než obraz.
Obraz zobrazuje někoho v konkrétním čase a místě,
jako jeden moment v jejich životě, zatímco jméno vám může připomenout všechno o dané osobě.
Steven: Je tu silná akumulace všech jmen.
Když sestupujete, vcházíte do nejhustšího místa památníku,
což je naprosto zdrcující.
Beth: Je to velmi odlišný pocit než u většiny předchozích válečných památníků.
Když pomyslíme na historii válečných památníků,
často nás napadnou památníky válečným hrdinům jako Nelsonům památník na Trafalgarském náměstí
nebo nás napadne Shawův památník od Augusta Saint-Gaudense v Národní galerii,
kde hrdina vede anonymní armádu v alegorické figuře představující mír a smrt.
Tato kombinace alegorie a heroismu, která je obvyklá u památníků, tu absolutně chybí.
Steven: Jak může člověk vytvořit smysluplný památník na konci 20. století?
Co znamená odstranění všech forem reprezentace?
Co znamená vytvoření něčeho tak podvědomě abstraktního a přece tak silného a smysluplného?
Beth: Evidentně porota rozhodla, že abstrakce bude nejlepší.
Je zajímá zamyslet se *** tím, že porota nevěděla, kdo je Maya Lin.
Existovalo 1400 návrhů, úplně anonymních.
Maya Lin v té době studovala architekturu na Yale,
je Američanka původem z Asie.
Je zajímavé zamyslet se *** tím, co se mohlo stát,
kdyby porota věděla, od koho je tento návrh.
Steven: Jakmile byla její identita známá, vypukla vlna rasismu a odporu.
Odpor se zvedl také proti abstrakci.
Ten byl nakonec vyřešen postavením naturalistické sochy ***ící s hlavním památníkem.
Beth: Socha ukazuje vojáky velmi naturalistickým způsobem,
který je také působivý, ale působí více veřejně a ne tak intimně.
Steven: Maya Lin byla úspěšná ve vytvoření veřejného místa, které je zároveň intimní.
Můžeme cí*** vyrytá jména.
Při čtení přistupujeme blíže a seznamujeme se se jmény.
Památník Mayi Lin je jeden z nejúspěšnějších památníků v zemi.
Beth: A očividně jeden z nejnavštěvovanějších památníků ve Washingtonu.
V článku, který byl publikován později, Maya Lin píše o představách památníku.
"Bylo by to prostředí mezi naším světem a klidnějších, tmavším světem na druhé straně."
"Vybrala jsem černou žulu, aby povrch odrážel světlo a byl poklidný."
"Nikdy jsem nepovažovala památník za stěnu, objekt, ale jako hranu země, otevřenou stranu."
"Odraz by zdvojnásobil velikost parku vytvořením dvou světů."
"Jednoho, jehož jsme součástí, a druhého, kam nemůžeme vstoupit."
Steven: I černá žula způsobila kontroverze.
Mluvila také o tom, že nemohla použít žulu z Kanady nebo Švédska,
dvou zemí, jejichž žula je opravdu kvalitní, protože s tím byla spojená politická zátěž,
protože odpůrci vojenské služby utíkaly do těchto zemí.
Beth: Jeden oponent jejího designu řekl:
"Člověk nepotřebuje umělecké vzdělání, aby viděl, co tento památník představuje -"
"- černou jizvu, díru skrytou z hanby."
Ne, myslím, že Maya Lin takhle nepřemýšlela.
Zaujala apolitický postoj a chtěla vytvořit památník o veteránech,
kteří obětovali své životy, nechtěla vytvořit politickou kontroverzi.
Není to o hanbě nebo cti.
Steven: Země nebojovala jen ve válce, ale bojovala také o smysl války.
Maya Lin byla chytrá, protože tomuto tématu se vyhnula a dala do popředí jména, sílu počtu všech padlých.
Beth: A napsala: "Stěna dematerializuje formu a umožňuje jménům stát se objektem."
"Čistý a reflexní povrch umožňuje návštěvníkům vidět sebe spolu se jménem"
(hudba)