Tip:
Highlight text to annotate it
X
Tuto zkušenost přeji všem:
jednoho dne se ocitnout mimo svůj domov.
Nemyslím tím hned mimo svou zemi,
ale v každém případě mimo své známé prostředí a svůj skleník.
Ponořit se do kompletně jiného světa.
A v tomto světě si vyzkoušet jak se žije cizinci.
Právě v ten moment se začneme dívat na cizince jinak.
Biskup Pierre Claverie nás svým poselstvím vyzývá.
Jeho život a jeho smrt přinášejí světlo
do zásadní otázky setkání s « druhým », který je jiný.
Napsal : "Čím dál více a všude,
lidé různých ras, kultur
a vyznání jsou povoláni k tomu, aby spolu žili.
Násilí je blízko tam, kde skupiny lidí žijí
vedle sebe bez toho, aniž by komunikovaly:
nedorozumění se rozvíjejí na úrodné půdě neznalosti
a pohrdání druhými.
Je tedy neodkladné pracovat na tom, aby se setkáváni
v respektu a důvěře stalo možným”.
Pierre Claverie se narodil 8. května 1938 v Alžírsku,
ve čtvri Bab-el-Oued,
ve francouzské rodině, která už po čtyři generace žije v Alžírsku.
Jednota jeho rodiny mu přinášela lidskou a duchovní rovnováhu.
Zdědil po své mamince radost ze života
a po svém tatínkovi ráznost.
Během více než čtyřiceti let, s neuvěřitelnou pravidelností
a navzdory svému velkému vytížení,
udržoval každý týden korespondenci se svou rodinou.
V té sdílel nejen detaily svého života,
své reakce na události,
ale také svoji víru, modlitbu a duchovní život.
Stal se dominikánem a byl vysvěcen biskupem Oranu
Byl usmrcen v atentátě v roce 1996.
Mohamed Bouchikhi, mladý muslimský přítel,
který pro něj jel na letiště, zemřel spolu s ním.
Inspirován tímto přátelstvím,
dominikánský mnich Adrien Candiard
napsal divadelní hru « Pierre & Mohamed »,
monolog, kde herec hraje střídavě obě dvě role.
Ve hře se objevují texty a homilie biskupa Claverie
a slova Mohameda
Hra měla více než osm set repríz, jejím cílem je vzdát hold
přátelství Pierra Claverie s mladými muslimy, s Alžířany
- prátelství, které šlo až do extrému.
Vyrostl v tomto Alžírsku, on malý Francouz.
Nerozumím tomu, jak může tuhle zemi milovat,
když vidí, jaká dnes je.
Jak ji může milovat do té míry,
že nás neopustí,
že se nevrátí do Francie?
Jak může člověk milovat nemocnou zemi,
která trpí a sžírá se?
To je pro mě Pierrovo tajemství.
Bishop Pierre Claverie, přítel Alžířanů
Možná proto, že jsem ignoroval druhého
nebo že jsem popíral jeho existenci,
jednoho dne se překvapivě projevil.
a potvrdil svou existenci.
Objevit druhého,
uznat jeho existenci
a přizpůsobit se mu
– to se pro mě stalo posedlostí.
S největší pravděpodobností právě tohle stálo na počátku mého řeholního povolání.
Jinakost se stává velkou otázkou jeho života,
poněvadž během prvních sedmnácti let svého mládí
žil vedle druhého aniž by ho viděl:
vedle druhého – muslima, druhého - Alžířana.
A začal se měnit. Když v 18 letech
opustil Alžír a šel studovat na univerzitu do Grenoblu ve Francii.
Ten odchod z Alžírska je pro něho určité zranění,
ztrácí své původní prostředí,
srdečné Středomoří.
Přichází do Grenoblu a říká:
“Tady pořád prší”.
A pak také objevuje zpolitizovanou univerzitu,
jeho nevědomost koloniální reality je náhle převrácena mladými studenty
a dokonce i profesory, kteří mají politické postoje.
To ho přivede na vnitřní cestu,
kde se spřádá jeho řeholní povolání
s lidským povoláním osobního rozvoje.
Vstoupil do dominikánského řádu,
byl vysvěcen na kněze a vrátil do Alžírska.
Bylo to v době, kdy většina Evropanů, 84 00:07:12,394 --> 00:07:15,986 kteří byli v Alžírsku usazeni více než 150 let,
musela tuto zemi opustit.
Více než milion lidí, kterým se přezdívalo „černé nohy“,
muselo za mnohdy obtížných podmínek překonat Středozemní moře.
Alžírsko získává nezávislost v roce 1962,
po čtyřech letech bojů mezi Frontou národního osvobození
a francouzskou armádou.
Tyto boje přinesly mnoha lidem smrt
a docházelo k atentátům, mučení a masakrům
jak v Alžírsku, tak ve Francii.
I církev v Alžírsku v té době prožívala převrat.
Ze dne na den z kostelů zmizeli lidé
a Pierre Claverie
tuto dobu velkých změn na místě prožil.
Byl si blízký s monsignorem Teissierem, tehdejším biskupem v Oranu
a spolu s ním a s dalšími,
se jako teolog podílel
na reflexi Církve,
která musela nalézt smysl své existence
v převážně muslimské zemi.
Pokud nechceme zastávat myšlenky proselytismu,
tak na otázku: „Jsem tu pro to, abych tě změnil“,
by bylo třeba zásadního zamyšlení *** tématy,
jako je přátelství, svědectví, společné přebývání.
Plně vstoupil do projektu naší církve
v době kardinála Duvala, který určoval směr,
stejně jako Druhý Vatikánský koncil,
tedy abychom byli církví, která je pro společnost znamením.
Myslím, že církev v Alžírsku
je poznamenána svým minoritním postavením.
Všech nás křesťanů, katoliků, protestantů, evangelicalů,
je nás tak maximálně 30 tisíc ze 40 milionů obyvatel.
Pierre Claverie se spolu s libanonskými řeholnicemi Nejsvětějšího Srdce učí arabsky.
Studuje islám,
a navazuje přátelství s mnoha alžírskými muslimy.
Roku 1973 je jmenován ředitelem diecézního studijního centra Glycines v Alžíru
a dokonce učí arabštinu Alžířany.
Roku 1981 je vysvěcen biskupem v Oranu,
po monsignoru Teissierovi
Vedle všech svých povinností,
si přeje zůstat řeholníkem
a nevzdá se služby dominikánského kazatele.
Svou dovolenou tráví udělováním duchovních cvičení
a každý měsíc píše úvodník do časopisu oranské diecéze.
Také se aktivně účastní společenského a politického života.
Když naše kostely byly prázdné a fary už jsme nepotřebovali.
Postavil se k tomu aktivně a řekl:
Ale to je výborné!
Uděláme z nich místa služby a setkávání.
To byl jeho nápad:
místa služby a setkávání.
Tedy místo toho, aby naříkal *** tím, že už nás není tolik,
obrátí celou záležitost a snaží se z ní dostat něco pozitivního.
Stále nám říkal:
„nejtěžší je první krok“.
Zapamatovala jsem si i jeho výraz: „vyjít ze sebe“.
Říkal nám: „Vyjít, je třeba vyjít z nás samotných.
Mít otevřené dveře a pak vyjít ze sebe“.
Slova, která řekl,
se okamžitě stala znamením pro intelektuály z Oranu,
kteří v něm poznali nejen biskupa,
který má na starosti komunitu křesťanů na západě Alžírska,
ale také člověka, který se zamýšlel na alžírskou společností
a vývojem světa.
Věřícího, který uměl objasnit svou reflexi
nejen díky své křesťanské identitě,
ale také tím, že žil v arabsko-muslimském světě.
Díky své zkušenosti s uzavřeností,
s krizí a zrodem individuality,
jsem dospěl k přesvědčení,
že lidstvo nemůže existovat jinak, než v mnohosti.
Jakmile začneme předstírat, že jsme vlastníky pravdy
nebo začneme hovořit jménem lidstva,
v katolické církvi jsme s tím v historii učinili smutnou zkušenost
upadneme do totalitarismu a výlučnosti.
Nikdo nevlastní pravdu.
Všichni ji hledáme.
Nevlastníme Boha,
nevlastníme pravdu.
A já potřebuji,
potřebuji pravdu těch druhých.
Stál si za svými názory, byl křesťanem,
byl biskupem, teologem.
Věřil, že Kristus dává v plnosti přístup k Bohu.
Ale chtěl říci, že pochopení toho,
co nám bylo dáno, je proces.
Stejně jako my sami jsme na cestě,
, možná stojí za to podívat se na cestu těch ostatních.
Zajímavé je, že nám ukazuje,
jak muslim, který kráčí vedle něj,
mu také přináší poznání toho, jaký je Bůh.
Když se dívám na historii spásy,
když vidím Boží pedagogiku v doprovázení jeho lidu,
není to nikdy „všechno nebo nic“.
Není to nikdy ano nebo ne,
není to nikdy binární logika.
Je to vždy doprovázení,
společná cesta.
Jako tehdy, když Ježíš doprovázel své učedníky.
Nebylo to úplně v začátcích, kdy jim položil otázku:
„pokládáte mne za Mesiáše?
Tak teď jste mými učedníky.“
Povolal je a postupně
žádal po nich, aby ho uznali.
Vedl je k tomu, aby ho uznali jako Mesiáše.
Toto doprovázení se dá tedy přeložit jako přátelství,
bratrství a vzájemné dotazování,
které vede také mne jako křesťana
k tomu, abych hledal, jak prohloubit své zakořenění v Kristu.
Podle mne křesťanům přísluší
učinit svou víru slyšitelnou tím,
že naslouchají otázkám, které jim islám a muslimové kladou.
Díky těmto otázkám může rozebrat myšlenky,
které již dříve přijal a umožnit tím,
alespoň v lidské rovině, společný prostor otevřenosti vůči Bohu.
Řekl mi, že čas dialogu
nemůže ještě začít,
protože před tím je zapotřebí
čas na přátelství.
Přátelství...
Přátelství, které umožňuje opravdová slova,
slova, které naslouchají,
slova, které nepopírají druhého, nechtějí ho přesvědčit.
To je důvod, proč přišel žít do Alžírska.
Teď je ta správná doba, teď je to naléhavé.
Do značné míry jsou vztahy
mezi křesťany a muslimy konfliktní
již od jakživa, od počátku jejich společné historie.
Podle mého názoru je potřeba se dívat na historii tváří tvář,
a vzít na vědomí obtíže, které máme
na cestě ke vzájemnému pochopení, poslouchání a společnému životu.
Přestože se tyto obtíže
zhoršily v posledních letech,
je naléhavé, aby se muži a ženy dobré vůle věnovali,
možná ne dialogu muslimsko - křesťanskému
ve smyslu, že by se tento dialog dotýkal nejprve doktríny
a porozumění učení
nebo obsahu víry jednoho nebo druhého,
ale obnovenému setkání,
pokusu o mírumilovné setkání.
Zkoušíme to tam žít,
je to trochu poslání naší církve.
Pierre Claverie neměl idealistickou vizi islámu,
na rozdíl od islamologů, kteří to pozorují z dálky.
Rád říkal, ostatně jako já i jiní:
„nepotkáváme islám, potkáváme muslimy“.
To je velmi důležité.
Islám je abstraktní, ale jsou zde muslimové.
Ostatně Druhý vatikánský koncil
ve své deklaraci « Nostra Aetate »
nemluví o islámu, ale mluví o muslimech.
Pokud opravdu věříme, že Bůh se nám daroval,
zjevil se a mluvil, vložil se do vztahu
s lidskou realitou, s realitou světa,
volá svou církev, aby činila stejné věci.
Pavel VI. ve své encyklice “Ecclesiam Suam”
nemluvil o této realitě jinak.
Řekl, že církev je stvořena pro rozhovor s celým světem.
To je její přirozeností, jejím povoláním.
Je povolána vytvářet dialog,
tím se myslí začít rozhovor.
To je to, co definuje křesťanskou realitu,
poněvadž v nás přebývá Boží slovo.
Boží slovo není nic jiného než tento intimní rozhovor s Bohem,
jenž je umožněný skrze Ducha a jeho dech.
Od roku 1991 do roku 2002 prožilo Alžírsko chmurné desetiletí.
Volební proces byl zablokován armádou,
aby se zabránilo nástupu k moci islamistům,
kteří však získali velkou většinu.
To je přimělo k zapojení do ozbrojeného boje.
Tehdy začalo období vražd a násilí,
mířené zejména na zástupce občanské společnosti:
policisty, úředníky, umírněné imámy, politiky,
učitele, novináře, zpěváky,
a v druhé etapě i na cizince.
Tradiční alžírský islám je islám bratrstev a pobožností.
Ale poarabštění, které se vytvořilo po získání nezávislosti
skrze profesory, kteří přišli ze Středního východu,
rozšířilo myšlenky radikálního islámu.
Tyto myšlenky našly příznivou půdu
díky politické korupci a chudobě,
a islamismus si našel svoji cestu do mešit i do srdcí.
Je to krize geopolitická, náboženská, je to krize identity,
je to krize této oblasti a muslimského náboženství,
které se setkává s modernitou v jiné formě.
A jako každá krize,
může i tato vést k mutaci, k proměně,
stejně jako např. krize v pubertě nám umožní stát se dospělými.
Nebo může také vést k pokroucení,
vrátíme se zpátky, protože máme strach z proměny,
máme strach z otevření.
Počínaje lety 1991-1992,
kdy se rozvinulo islamististické násilí,
byl důraz kladen na něco jiného.
Bylo to : " druhý má identitu, která mi uniká
a musím se umět postavit před tento odpor druhého ".
Nemohu muslimské komunitě nabídnout
cestu vnitřní a duchovní obnovy,
jakou dělá křesťanská komunita od II. Vatikánského koncilu,
nebo už posledních 50 let.
Tato náboženská tradice má svůj vlastní rytmus.
Od počátku alžírského dramatu
se mě lidé často ptali :
Co tam děláte?
Proč tam zůstáváte?
Setřeste prach ze svých sandálů!
Vraťte se domů!
Domů...?
Kde jsme doma?
Jsme tam kvůli ukřižovanému Mesiášovi.
Kvůli ničemu a nikomu jinému!
Jsme tam
jako u postele přítele,
nemocného bratra,
v tichu,
držíme ho za ruku,
mu čelo.
Kvůli Ježíšovi, protože to je on, kdo tam trpí,
v tom násilí,
které nikoho nešetří,
znovu ukřižovaný v těle tisíců nevinných.
Kde by byla církev Ježíše Krista
kdyby nebyla především tam ?
Myslím, že umírá,
když není dost blízko
kříži Pána Ježíše Krista.
Řekl bych, že Ježíš se prostě stavěl do trhlin, které rozdělují lidstvo.
Tam, kde je odmítání, intolerance, trhlina.
Ať už jsou to trhliny v nitru osob:
nemocných, zoufalých, osamělých, odmítaných,
nebo trhliny mezi skupinami lidí.
Můžeme myslet na farizeje a celníky,
nebo židy a pohany,
na věřící a nevěřící.
Ježíš se postavil do těchto míst,
a vlastně neudělal nic moc jiného, než že se tam postavil.
To je poslední Ježíšova podoba za jeho života,
obraz rozpolceného člověka.
Jedna ruka je uvnitř, druhá ruka je s tím, kdo je vyloučený.
A svoje učedníky posílá do těch samých trhlin
stejným posláním uzdravovat a smiřovat.
Církev plní svoje povolání a svoje poslání,
když je přítomná v trhlinách,
které křižují lidstvo v jeho těle a v jeho jednotě.
Proč zde zůstávat?
A Pierre odpověděl
„I kvůli životu jediného člověka jako je Mohamed
stojí za to riskovat svůj život.“
Ví dobře, že zemře.
Jak by ohnivá bouře, která řádí v Alžírsku,
a která neušetřila ani životy těch mnichů, ztracených kdesi v horách,
mohla jen tak bez povšimnutí přejít okolo tohoto silného hlasu,
který promlouvá i v rádiu
a dokonce i v televizi?
Jestliže Pierre musí zemřít,
dovol, abych s ním byl v té chvíli.
Pro Pierra, který měl tak rád přátelství,
by bylo příliš smutné,
kdyby vedle sebe neměl přítele,
který by ho doprovodil
v hodině jeho smrti.
Smrt biskupa Claverieho
a mého syna Mohameda
byla znamením míru,
pokoje a přátelství.
Jejich krev, jejich těla
byla roztrhána a pomíchána.
Byli spolu smícháni
a spolu pohřbeni.
To je znamení od Boha, že jsme všichni Boží děti,
křesťané i muslimové.
To je opravdové znamení pokoje a přátelství.
1. srpna 1996
doprovodil Mohamed Bouchikhi svého přítele
až do budovy biskupství.
Tam je zastihl výbuch bomby.
Pohřbu biskupa Pierra Claverieho
se zúčastnilo mnoho muslimů, kteří mu přišli vzdát hold.
Byl posledním,
devatenáctým z řeholníků a řeholnic, zavražděných v Alžírsku,
mezi 150 tisíci oběťmi krvavého desetiletí.
Církev, která prošla touto tragédií spolu s Alžířany,
se v této chvíli stala
„Alžírskou Církví.“
Slova písně v arabštině:
Svědčíme o tom, že není bytí než skrze lásku
Svědčíme o tom, že není života než v lásce
Svědčíme o tom, že není člověka než pro lásku
Svědčíme o tom, že není jiného Boha než Láska
Zavraždili ho.
Bylo to strašné.
Chtěli ho umlčet,
ale dnes promlouvá ještě víc.
Zdá se mi, že je velmi důležité,
aby ve Francii a všude, kde je to jen možné,
navazovali křesťané a muslimové vztahy důvěry a přátelství,
aby se snažili navzájem si rozumět,
a tam, kde to není možné,
aby mohli aspoň hledět směrem ven,
doufat, že mezi křesťany a muslimy
jednou nastane nová budoucnost.
Jedna naše přítelkyně, Oum el Kheir,
nám o přítomnosti Církve a věřících jiných náboženství řekla:
„Buďte malým kamínkem,
který zabrání tomu, aby se brána islámu zavřela za ním samotným.“
Já silně věřím v setkávání.
Věřím, že skrze lidi
můžeme pochopit mnoho věcí.
Můžeme se něco naučit z knih, ale nejdůležitější
je osobní setkání u nás doma nebo jinde.
Tady musí Evropa urazit kus cesty,
a myslím si, že pokud nezůstane Evropou otevřenou,
Evropou, která má svoje hodnoty,
tak bude také přinucena uzavřít se mezi zdmi,
což dnes právě dělá,
a to evidentně plodí násilí.
Jedinou alternativou k násilí je setkání.
Každý by měl mít aspoň jednoho muslimského přítele.
Protože pokud máte přítele, který je muslim,
máte klíček, který vám umožní vstoupit
do reality, které nerozumíte,
která vám připadá cizí, možná i hrozivá.
Proto si myslím, že nemáme mít strach, že se máme odvážit k přátelství.
Slovo měsíce je z Izajáše, kapitola 50, verše 4 a 5:
„Panovník Hospodin
dal mi jazyk učedníků,
abych uměl zemdleného podpírat slovem.
On mě probouzí každého jitra,
probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci.
Panovník Hospodin mi otevřel uši
a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět.“
Přímluva na tento měsíc: Pane, ty jsi přišel jako první, když jsme byli ještě daleko od Tebe.
Dej nám milost setkání s tím, kdo je jiný než my,
a z něhož možná máme strach.
Přijď v nás i v těch druhých odzbrojit veškeré násilí, uzavřenost, pohrdání a nenávist.
Prosíme tě za Církev v Alžírsku,
aby mohla ***ále být znamením tvojí lásky ke všem.
Svěřujeme ti Komunitu Chemin Neuf
a její přítomnost v klášteře Tibhirine.