Tip:
Highlight text to annotate it
X
Překladatel: Jan Kadlec Korektor: Mirek Mráz
Ahojte.
(Smích)
Udělal jsem to ze dvou důvodů.
Zaprvé, chtěl jsem vás
ohromit hned na první pohled.
Udělal jsem to ale hlavně proto,
že se mi to děje, když musím nosit
ten ukrutně otravný mikrofon jak Lady Gaga.
(Smích)
Jsem zvyklý na pevný mikrofon.
Je to rozumnější nástroj k oslovení veřejnosti.
(Smích)
Ale vy mi nalepíte na hlavu tuhle věc a něco se stane.
Budu prostě otravný.
(Smích) Omlouvám se za to.
Ale to už jsem mimo téma.
(Smích)
Dámy a pánové,
obětoval jsem posledních 25 let svého života
navrhování knih.
[Ano, KNIH. Těch tlustých svazků papíru s inkoustem.
Nemají vypínač.
Vysvětlete to svým dětem.]
Začalo to neškodným omylem,
stejně jako penicilin. (Smích)
Vlastně jsem chtěl být
grafickým designérem
v jedné obrovské designérské firmě v New Yorku.
Když jsem tam však na sklonku
roku 1986 přijel a prošel spoustou pohovorů,
zjistil jsem, že to jediné, co mi nabídli,
bylo dělat asistenta uměleckému řediteli u Alfreda A. Knopfa,
knižního nakladatele.
Byl jsem pitomý,
ale ne tak pitomý, abych to odmítl.
Neměl jsem nejmenší tušení,
do čeho hodlám strkat nos;
a měl jsem z pekla štěstí.
Brzy jsem zjistil, co bylo náplní mé práce.
Měl jsem za úkol klást si otázku:
[Jak tyto příběhy vypadají?]
Protože to je to, co Knopf dělá.
Je to továrna na příběhy, jedna z nejlepších na světě.
Vynášíme příběhy na veřejnost.
Příběhy mohou být o čemkoli,
některé z nich jsou dokonce založené na pravdě.
Všechny však mají něco společného:
Musí nějak vypadat.
Potřebují tvář.
Proč? Abyste získali první dojem,
do čeho se chystáte pustit.
Knižní designér dává nejen formu obsahu,
ale také
vyvažuje rovnováhu mezi formou a obsahem.
První den
mého vzdělání v oblasti grafického designu na Penn State University
vešel do učebny náš učitel, Lanny Sommese,
a nakreslil na tabuli obrázek jablka
a napsal pod něj „Jablko“.
A řekl: „OK, lekce první. Poslouchejte.“
Zakryl obrázek a řekl:
„Buď to řeknete takhle.“ Zakryl slovo.
„Nebo to ukážete.
Ale nikdy ne obojí najednou.“
Protože takhle máte svou cílovku za kretény.
(Smích)
Zaslouží si lepší zacházení.
A světe div se, brzy
jsem měl možnost otestovat tuto teorii
na dvou knihách, na kterých jsem u Knopfa pracoval.
První byly paměti Katharine Hepburnové
a druhou biografie Marlene Dietrichové.
Knížka Hepburnové
byla napsána v příjemně konverzačním stylu,
jak kdyby seděla s vámi u stolu a vyprávěla vám to.
Knížka o Dietrichové byla pozorování
její dcery, byla to biografie.
Příběh Hepburnové je založen na slovech
a příběh Dietrichové na obrázcích, tak jsme se tím řídili.
Tady jsou.
Čistý obsah a čistá forma hezky vedle sebe.
Žádné hádky, dámy.
[Co je Jurský park?]
Jaký příběh máme zde?
Někdo
přivádí na svět dinosaury
extrakcí jejich DNA
z prehistorického jantaru.
Génius!
(Smích)
Naštěstí pro mě
žiju a pracuju v New Yorku,
kde se to dinosaury jenom hemží.
(Smích)
Takže
jsem šel do Přírodovědeckého muzea,
kouknul na kosti a ve stánku se suvenýry
si koupil knížku.
Byl jsem obzvláště uchvácen touto stránkou,
zejména rohem vpravo dole.
Vzal jsem ten obrázek
a strčil ho do kopírovacího stroje –
(Smích)
– a pak jsem si vzal pauzovací papír,
přilepil na desku
kouskem izolepy – ozvěte se, kdybych byl moc rychlý –
(Smích)
a pak jsem se chopil technického pera –
vysvětlete to někdo těm mladším –
(Smích)
a začal jsem toho dinosaura obkreslovat.
Neměl jsem ani páru co to dělám
nebo co z toho vyleze,
ale v určitou chvíli jsem přestal –
to když se mi pokračování zdálo až příliš.
Vylezlo z toho ztvárnění nás, pozorujících,
jak toto zvíře ožívá.
Jsme uprostřed celého postupu.
Přidal jsem něco málo typografie.
Základní věci,
které decentně připomínají brány do městských parků.
(Smích)
Všichni v kanclu si to zamilovali,
tak jsme to poslali autorovi knihy.
I v té době
byl Michael na špičce pokroku.
[Michael Crichton odpověděl faxem:
„Wow. No ty vole, to je parádní přebal!“]
(Smích) (Potlesk)
Byla fakt úleva vidět, jak to lezlo ze stroje.
(Smích)
Michael byl fajn.
A co víc, někdo z MCA Universal
zavolal našim právníkům, aby zjistili,
jestli by nějak nešlo koupit práva na ten obrázek,
čistě pro případ, že by ho chtěli použít.
No… použili ho.
(Smích) (Potlesk)
Byl jsem u vytržení.
Všichni víme, že je to skvělý film,
a bylo zajímavé sledovat,
jak se stává součástí kultury, fenoménem,
a pozorovat ten ruch okolo.
Ne až tak dávno
jsem na toto narazil na webu.
Ne, nejsem to já.
Ale ať už to je kdokoli,
nemůžu si nepředstavit, jak jednoho dne vstane:
„Ach můj bože, tohle tu večer nebylo. Aaaaach!
Jsem totálně namol.“
(Smích)
Ale když se *** tím zamyslíte, od mé hlavy
přes ruce až k jeho noze…
(Smích)
Je to zodpovědnost.
A tu zodpovědnost neberu na lehkou váhu.
Zodpovědnost knižního grafika je trojí:
ke čtenáři, k nakladateli a – především – k autorovi.
Chcete se kouknout na jeho knížku
a říct si: „Wow! Tohle si musím přečíst!“
David Sedaris je jeden z mých oblíbených spisovatelů
a hlavní esej
v této sbírce je o jeho výletu na nudapláž.
Důvod, proč tam jel, spočíval
ve strachu z vnímání svého těla,
takže chtěl zjistit, v čem to vězí.
Pro mě to byl prostě důvod navrhnout knihu,
které budete moci doslova stáhnout kalhoty.
Ale když tak učiníte,
nedočkáte se toho, co byste čekali.
Dostanete něco, co jde mnohem hlouběji.
Zejména David si tento návrh naprosto zamiloval,
protože na autogramiádách, kterých dělá fakt hodně,
si mohl vzít fixku a nakreslit tohle.
(Smích)
Čauky!
(Smích)
Augusten Burroughs napsal paměti
s názvem [„Na suchu“] o své odvykačce.
Po dvacítce se stal machrem přes reklamu
a jak jsme se dozvěděli v seriálu Mad Men, tak i bouřlivým alkoholikem.
On si to sice nemyslel, avšak
jeho kolegové zasáhli a řekli mu:
„Buď půjdeš na odvykačku, nebo tě vyhodí a umřeš.“
Mně se tu nabízelo typografické řešení,
které bych nazval opakem k Úvodu do typografie.
Co to znamená?
Obvykle hned první den v hodině Úvodu do typografie
dostanete úkol: vybrat si slovo
a ztvárnit ho tak, aby znázornilo svůj význam. Chápeme se, ano?
Jednoduchá věc.
Tohle mělo být pravým opakem.
Chtěl jsem, aby ta knížka vypadala, jako kdyby vám lhala,
zoufale a beznadějně, stejně jako alkoholici.
Řešení bylo tak primitivní, jak si jen dokážete představit.
Navrhl jsem písmo, vytisknul na tiskárně Epson
obyčejným inkoustem, přilepil na zeď
a chrstl na to kbelík vody. A máme to!
Když jsme s tím šli do tisku,
v tiskárně na inkoust nanesli parciální lak,
takže vypadal, jak kdyby ještě tekl.
Zanedlouho po vydání se Augusten nudil na letišti
a schoval se tam v knihkupectví,
aby sledoval ty, kteří si kupují jeho knihy.
Jedna žena k ní přišla,
zamračila se a vzala ji k pokladně.
Muži za přepážkou řekla: „Tahle je zničená.“
(Smích)
A ten chlápek na to: „Já vím, madam. Ale takhle nám už došly.“
(Smích)
Na tomto v tiskárně odvedli dobrou práci.
Knižní přebal
je výběr.
Je to haiku,
dá-li se to tak nazvat, tohoto příběhu.
Zvláště tento příběh
od Osama Tezuky
je o epickém životě Buddhy
shrnutý do osmi svazků. Nejlepší na tom ale je,
že když to máte v regálu, máte tam život
Buddhy, jak se přesouvá z jednoho věku do dalšího.
Všechna tato řešení
se odvíjí od textu knihy.
Avšak když má knižní designér číst ten text,
musí se stát i vykladačem
a překladatelem.
Tento příběh byl opravdovou hříčkou.
Je o tomto. [Orhan Pamuk: Jmenuji se Červená]
[Intriky a vražda ve světě dvorních malířů Otomanské říše v 16. století.]
(Smích)
Dal jsem tedy dohromady sbírku těchto maleb,
podíval jsem se na ně, rozložil jsem je
a dal zase zpátky dohromady.
A tady máme design!
Tady máme přední stranu a hřbet, je plochý.
Pravý příběh však začíná, když přebalem obalíte knihu a vrátíte ji do police.
Áha! Našli jsme je,
tajné milence. Vytáhněme si je.
Jaj! Objevil se sultán.
Nebude mít radost.
Och! Sultán je nyní v nebezpečí!
A teď knihu musíme otevřít,
abychom se dozvěděli, co se stane dál.
Zkuste si to zažít na Kindlu. [čtečka e-knih]
(Smích)
Tady mě radši zastavte.
Myslím to vážně.
E-knihy mohou nabídnout mnohé:
lehkost, pohodlí, přenosnost.
Ale mnohé se s nimi ztrácí: tradice,
pocitový zážitek, pohodlnost čehosi v ruce –
a kousek lidskosti.
Víte, co dělával John Updike
hned poté, co obdržel kopii
jedné ze svých nových knih od Alfreda A. Knopfa?
Přičichl k ní.
Pak přejel rukou přes vláknitý papír
a pronikavý inkoust a roztřepené kraje stránek.
Po všech těch letech, všech těch knihách ho to nikdy nepřestalo bavit.
iPad je super,
ale věřte mi – čicháním k němu se nikam nedostanete.
(Smích)
Páni z Apple si teď značí:
„Vyvinout plug-in na emisi vůní.“
(Smích)
Poslední příběh, o kterém vám povím, stojí za to.
Žena jménem Aomame
se v Japonsku roku 1984 najednou ocitne
na cestě dolů z točitého schodiště
na vyvýšené dálnici. Když se dostane na konec,
najednou pocítí, jak z ničeho nic
vstoupila do nové reality,
která je jen trošinku odlišná od té, kterou opustila.
Velmi podobná, ale jiná.
Hovoříme tu o paralelních rovinách bytí,
něco jako knižní přebal a kniha samotná.
Jak to tedy znázorníme?
Vrátíme se k Hepburnové a Dietrichové, ale teď je dáme dohromady.
Hovoříme o odlišných rovinách, různých druzích papíru.
Toto je poloprůhledný list vellumu [druh pergamenu].
Je to jedna část formy a obsahu.
Když obaluje desky knihy,
které jsou negativem, vypadá takhle.
Takže i když o knize nevíte vůbec nic,
vytváří to ve vás dojem jedné osoby
rozpolcené ve dvou rovinách bytí.
Objekt samotný vyzývá ke zkoumání,
interakci, přemýšlení
a dotýkání.
Debutovalo to jako číslo dva na seznamu
nejlépe prodávaných knih podle New York Times.
Je to nevídané,
jak pro nakladatele, tak pro autora.
Hovoříme o 900stránkové knize,
která je stejně divná jako podmanivá
a obsahuje vrcholnou scénu,
ve které se davy maličkých lidiček
řinou z úst spící dívky a zapříčiní
výbuch německého ovčáka.
(Smích)
Není to žádný Michal Viewegh.
Čtrnáct týdnů v žebříčku bestsellerů,
osm dotisků a stále úspěšnější.
Ačkoli tedy milujeme vydávání knih jako umění,
víme hodně i o byznysu,
takže když uděláme svou práci dobře a máme krapet štěstí,
skvělé umění může být i skvělý obchod.
To je tedy můj příběh. Pokračování příště.
Jak to vypadá?
Ano. Může být, je i bude to takové.
Ale pro knižního designéra,
obraceče stránek,
toho, co záložkuje ohýbáním rohů,
dělá si poznámky na kraje stránek
a fetuje inkoust,
příběh vypadá takhle.
Děkuji vám.
(Potlesk)