Tip:
Highlight text to annotate it
X
Překladatel: Vladimír Harašta Korektor: Marek Vanžura
Chris Anderson: Vítejte na TEDu.
Richard Branson: Mnohokrát děkuji. První TED byl skvělý.
CA: Potkal jste někoho zajímavého?
RB: Na TEDu je hezké, že je zajímavý každý.
Byl jsem velice rád, že jsem se potkal s Goldie Hawnovou,
protože jsem se jí chtěl omluvit.
Byl jsem s ní asi před dvěma lety na večeři a --
měla velký snubní prsten, já jsem si ho nasadil a pak mi nešel sundat.
Vrátil jsem se tehdy v noci domů a má žena chtěla vědět,
proč mám na prstě cizí obří snubní prsten.
Každopádně druhý den jsme museli zajít ke zlatníkovi,
aby ho rozřízl.
Takže -- (Smích) --
se za to Goldie omlouvám.
CA: No to se povedlo.
Ukážeme si postupně několik slajdů
s názvy některých Vašich společností.
Svého času jste založil jednu nebo dvě společnosti.
*** Atlantic, *** Records --
myslím, že to všechno začalo časopisem, který se jmenoval Student.
A poté následovaly další. Jak jste to dokázal?
RB: Četl jsem všechny ty vaše instrukce:
že nesmím mluvit o vlastním podnikání
a Vy se mě teď na to ptáte.
Předpokládám, že mě nechcete vykopnout z pódia,
když jste se na to zeptal.
(Smích)
CA: No to záleží na tom, jaká bude odpověď.
RB: Myslím, že jsem se brzy naučil, že pokud dokážete rozjet jednu společnost,
dokážete rozjet jakoukoli jinou.
Chci říct, že všechno závisí na tom, jestli najdete ty správné lidi,
jestli je dokážete nadchnout, dostat z nich to nejlepší.
Prostě se rád učím a jsem nesmírně zvídavý
a rád beru věci na sebe, ty zaběhané
zkouším převracet vzhůru nohama.
Bral jsem život jako neustálý proces učení.
A když vidím -- třeba když letím se společností někoho jiného
a nemám z letu příjemné zážitky, což jsem tehdy, před 21 lety, neměl,
tak jsem uvažoval, že bych možná já sám mohl založit
takovou aerolinku, se kterou bych létal rád.
A tak jsem si z druhé ruky pořídil Boeing 747 a zkusil to s ním.
CA: To byla hodně nezvyklá záležitost,
protože jste se vydal směrem, který hodně lidí považovalo za šílený.
A to takovým způsobem, že to málem naráz položilo celé Vaše impérium.
Bavil jsem se s jedním z investičních bankéřů,
který v době, kdy jste v podstatě prodal *** Records
a mohutně investoval do *** Atlantic,
vnímal Vaši výměnu
čtvrté největší nahrávací společností světa
za 25. největší aerolinku jako pomatení mysli.
Proč jste tohle udělal?
RB: Myslím si, že mezi úspěchem a selháním je velmi tenká dělicí čára.
A myslím si, že když startujete podnikání bez finančního zázemí,
patrně se pohybujete na špatné straně dělicí čáry.
Útočily na nás British Airways.
Snažily se vytlačit nás z trhu,
rozjely něco, čemu se říká špinavá kampaň.
Uvědomil jsem si, že by se celé impérium zřítilo,
kdybych se nepojistil.
Abych zachránil místa lidí, kteří pracovali v aerolince,
a současně místa lidí, kteří pracovali pro nahrávací společnost,
musel jsem prodat rodinné stříbro, abych zachránil aerolinku.
CA: V období po Napsteru se to od Vás
zdá být geniální tah.
RB: Ukázalo se, že to byl správný krok.
V té době to bylo smutné, ale přešli jsme jinam.
CA: V současnosti hodně využíváte značku ***
a zdá se, že se dostavuje vzájemná synergie.
Co tato značka znamená pro Vás?
RB: Rád bych si myslel, že znamená kvalitu,
že když narazíte na společnost ***, tak --
CA: Tak je to kvalita, Richarde. Ale no tak, to říká každý. Co duch firmy?
RB: Ne, ale dostal bych se k tomu.
Je u toho spousta legrace a myslím, že lidé, kteří se v tom angažují, si to užívají.
Jak říkám, jdeme do toho a uvádíme do pohybu další odvětví,
myslím, že to děláme jinak,
myslím, že žádné odvětví už nezůstane stejné poté,
co *** zaútočí na trh.
CA: Ale v několika podnicích, do kterých jste šel,
možná značka nezafungovala tak dobře.
Mám na mysli *** Brides (Panny nevěsty) -- co se tam přihodilo?
(Smích)
RB: Neměli jsme žádné zákazníky.
(Smích)
(Potlesk)
CA: Vlastně mě zajímalo, proč --
myslím, že jste propásli příležitost podnikat s kondomy. Nazvali jste je Kamarádi.
Nešlo využít značku *** i tentokrát?
Jako „už nejsem panna", nebo tak něco.
RB: Opět jsme měli problém najít zákazníky.
Když založíte společnost a zákazníci mají připomínky,
často máte šanci se s nimi vypořádat.
Ale po třech měsících od založení firmy na kondomy
jsem dostal dopis, stížnost,
a tak jsem si sedl a napsal dlouhý dopis, ve kterém jsem se té dámě velice omlouval.
Ale evidentně jsem s tím o mnoho víc dělat nemohl.
Šest měsíců potom, anebo vlastně devět měsíců po tom, co k problému došlo,
jsem dostal rozkošný dopis s fotkou dítěte a otázkou,
zda bych se nechtěl stát kmotrem, jímž jsem se taky stal.
Takže nakonec všechno dobře dopadlo.
CA: Opravdu? Měl jste ten obrázek přinést. To je báječné.
RB: To jsem měl.
CA: Pomozte nám trochu s nějakými čísly.
Tedy, o jakých číslech to tady mluvíme?
Jak velká je ta skupina firem?
Jaké jsou celkové příjmy?
RB: Dohromady to dělá asi 25 miliard dolarů.
CA: A kolik máte zaměstnanců?
RB: Přibližně 55 000.
CA: Už jste byl fotografován při nejrůznějších příležitostech a v nejrůznějších okamžicích
a nikdy jste se neobával o svou důstojnost nebo něco podobného.
Co to tehdy bylo? Není to nahrané?
RB: Jasně. Spouštěli jsme obří obchodní centrum v Los Angeles, alespoň myslím.
Ne, chci říct, že myslím --
CA: Ale jsou to Vaše vlasy?
RB: Ne.
CA: Co bylo tohle?
RB: Přilétal jsem na čaj.
CA: Aha.
(Smích)
RB: Tohle byla docela legrace. Bylo to úžasné loďo-auto, ve kterém --
CA: To je přece auto, které jsme --
myslím měli na TEDsteru.
Je to -- mohli byste tohle na minutku stopnout?
(Smích)
RB: Je to náročná práce, že?
CA: Myslím, že je to náročná práce.
(Smích)
Když jsem poprvé přijel do Ameriky, zkoušel jsem tohle dělat i se zaměstnanci
a tady jsou na to ty zvláštní zákony,
je to hodně zvláštní.
RB: Já vím, mám -- právníky a ti říkají, že takové věci nesmím dělat, ale --
CA: A o čem to mluvíme, povězte nám o tom --
RB: „Pammy“ jsme rozjeli
s chybnou úvahou, že bychom mohli soupeřit s Coca-Colou,
vytvořili jsme láhev coly s názvem „Pammy“,
přičemž její tvary trochu připomínaly Pamelu Anderson.
Problém tkví v tom, že se stále převracela --
(Smích)
CA: Nenavrhoval ji Philippe Starck?
RB: Samozřejmě.
CA: Ukážeme si tu pár dalších obrázků. *** Brides. Hezké.
OK, tady se zastavme. Tohle bylo -- dostal jste nějaké vyznamenání, jestli se nepletu?
RB: Jo. Před 25 lety jsme spouštěli „God Save The Queen“
od Sex Pistols a nikdy bych nečekal,
že nás královna o 25 let později -- pasuje na rytíře.
Myslím, že jí nějak nesloužila paměť.
CA: No, Bůh ji ochránil a Vy jste dostal svou spravedlivou odměnu.
Máte rád, když se vám říká Sire Richarde?
RB: Nikdo mně nikdy neřekl Sire Richarde.
V Americe tu a tam slýchávám, že mi lidé říkají Sire Richarde
a mívám u toho pocit, že zrovna dávají nějakou shakespearovskou hru.
Nikde jinde se to ale nestalo.
CA: OK. Můžete vůbec k něčemu využít svůj titul?
RB: Ne. Snad jen kdybych se dostal do problémů,
například při rezervaci stolu v restauraci nebo podobně,
pak by se to snad mohlo hodit.
CA: Zní to líp, už to není Richard Branson. Je to Sir Richard Branson.
RB: Jdu říct sekretářce, aby to tak používala.
CA: OK. Pojďme se podívat na tu věc s lety do vesmíru.
Máme video, které ukazuje, o co Vám jde
s *** Galactic ve vzduchu. (Video)
Takže tohle je ta vesmírná loď navržená Burtem Rutanem?
RB: Jo. Bude připravená k provozu -- řekněme, během 12 měsíců,
a pak bude následovat 12 měsíců důkladných testů.
Takže za 24 měsíců
se budou moci lidé proletět ve vesmíru.
CA: Interiér je práce Philippa Starcka?
RB: Philippe na něm toho docela dost udělal:
vytvořil logo a staví i náš vesmírný přístav v Novém Mexiku.
V podstatě na jeho výstavbu dohlíží,
bude vypadat jako obří oko,
které byste měli vidět,
když budete ve vesmíru, jak na vás nahoru kouká.
A když přistanete, měli byste se tím obřím okem vracet zpět.
Co se týče designu, je naprostým géniem.
CA: Ale neměl za úkol navrhnout motor, že?
RB: Philippe v tom docela tápe,
takže si nemyslím, že by byl tou nejlepší osobou pro navrhování motoru, ne.
CA: Před dvěma dny zde měl báječnou přednášku.
RB: Jo? Ne, on je --
CA: Některým lidem přišla báječná,
jiným zase naprosto bizarní.
Mně osobně to přišlo úžasné.
RB: Je to úžasný ***šenec, což je důvod, proč ho mám rád. Ale…
CA: Vždycky ve Vás hlodala touha něco probádávat.
Litoval jste toho někdy?
RB: Mnohokrát.
Myslím, že to bylo hlavně při expedicích v balónech a na lodích, které jsme uskutečnili.
Asi šestkrát mě tahali helikoptérou z moře,
a pokaždé už jsem nečekal, že o tom budu doma vyprávět.
V takových chvílích
se určitě podivujete, co tam nahoře ještě děláte, --
CA: Ve kterém okamžiku --
už se Vám zdálo, že to přišlo, že teď už je to naposledy?
RB: Vlastně při každém z těch balónových dobrodružství,
myslím, že každé bylo na hraně.
Mám za to, že jsme byli první --
předtím vlastně ještě nikdo Atlantik v horkovzdušném balónu nepřeletěl,
postavili jsme balón schopný létat v tryskovém proudění (ze západu na východ)
a nebyli jsme si úplně jistí,
kdy má balón do tohoto proudění vstoupit,
a jestli vydrží rychlosti větrů okolo 320 až 350 km/h, které tam vanou.
Při úplně prvním vypuštění obrovského balónu přes Atlantik
z hory Sugarloaf (v Brazílii), byl vršek balónu
nasát tryskovým prouděním o rychlosti několika set kilometrů za hodinu,
kabina dole, ve které jsme byli my, se pohybovala možná 3 km/hod
a balón prostě vzlétl.
Bylo to jako udržet se na tisícovce koní.
Jen jsme si drželi palce
a modlili se, aby balón vydržel pohromadě, což se naštěstí stalo.
Ale víte, na konci všech těchto výletů s balónem --
zdá se, že se pokaždé cosi nepovedlo,
a v tomhle případě jeden zkušenější vzduchoplavec, který byl se mnou,
vyskočil a nechal mě tam bojovat o holý život.
CA: Řekl Vám, abyste skočil nebo prostě řekl „Já padám!“ a…
RB: Ne, řekl mi skoč, ale jakmile chyběla jeho váha,
balón prostě vystřelil o 3 600 metrů nahoru a já ...
CA: Myslím, že jste se tím stal inspirací pro román Iana McEwana.
RB: Jo. Ne, nasadil jsem si kyslíkovou masku a stál jsem s padákem
na vrcholu balónu a pozoroval jsem vířící mraky pode mnou
a sbíral jsem odvahu skočit do Severního moře, --
a v těch chvílích jsem se cítil opravdu velmi osaměle.
Ale prostě jsme to nějak přežili.
CA: Skočil jste? Nebo šel balón nakonec dolů?
RB: No, věděl jsem, že mám paliva tak na půl hodiny
a také jsem věděl, že mám šanci jenom, když skočím,
zbývalo mi jenom pár minut života.
A tak jsem sešplhal zpátky do kabiny a zoufale jsem se ubezpečoval,
že jsem udělal správné rozhodnutí.
Napsal jsem několik poznámek pro svou rodinu. A pak jsem šplhal zase zpátky nahoru,
díval se na ty mraky pode mnou,
a opět šplhal zpátky do kabiny.
A nakonec mě napadlo, že přece existuje lepší způsob.
Měl jsem *** sebou ten obrovský balón,
to je největší padák všech dob, tak proč ho nevyužít?
Zvládl jsem s balónem proletět skrz mraky
a asi 15 metrů *** mořem jsem se vrhl přes palubu.
Balón narazil do moře
a už beze mě vystřelil 3 000 metrů nahoru.
Ale byl to nádherný pocit být v té vodě --
CA: Co jste to napsal své rodině?
RB: Jenom to, co byste Vy v takové situaci napsal taky:
Prostě hrozně tě miluji a --
už jsem jim napsal dopis předtím, než jsem se vydal na tenhle výlet,
jen pro případ, že by se cokoli přihodilo.
Naštěstí ho nemuseli nikdy otevřít.
CA: Vaše společnosti těmito hrdinstvími získaly neuvěřitelnou reklamu.
Roky -- dokud jsem nepřestal sledovat průzkumy,
byl jste ve Velké Británii i jinde považován za velkého hrdinu.
Cynikové by mohli říct, víš, to je ten šikovný obchodník,
který pro svůj zvláštní styl marketingu udělá všechno.
Kolik z toho dělaly náklady na reklamu?
RB: Experti na reklamu říkali, že jako majitel letecké společnosti
bych se měl balónům, lodím a ztroskotáním v mořích
věnovat až jako úplně poslednímu.
(Smích)
CA: Kápli na to, Richarde.
RB: Myslím, že naše letecká společnost v té době měla celostránkovou reklamu
hlásající: pojď do toho, Richarde,
jsou lepší způsoby, jak překonat Atlantik.
(Smích)
CA: Aby člověk všechno tohle dokázal,
musí být od narození géniem, je to tak?
RB: No, tohle vyvracet nebudu.
(Smích)
CA: OK, tady nemusíme používat právnické obraty.
Že jste nebyl tak hrozný ve škole?
RB: Já jsem byl dyslektik. Nechápal jsem nic z toho, co jsme ve škole dělali.
Určitě bych propadl v IQ testech.
Byl to jeden z důvodů, proč jsem v 15 školu opustil.
A když mě něco nezajímá, nesnažím se tolik to chápat.
Když jste dyslektik,
zažíváte někdy docela bizarní situace.
Tím myslím například, že jsem musel --
rozjížděl jsem největší skupinu soukromých firem v Evropě,
ale nevěděl jsem, jaký je rozdíl mezi ziskem před a po zdanění.
Zasedání rady tak byla okouzlující.
(Smích)
Ptal jsem se stylem, jestli si vedeme dobře, nebo špatně.
Obvykle mi ti lidé říkali, no, že je to špatné.
CA: Jen na vysvětlenou, 25 miliard je hrubého, že? Je to hrubá částka?
(Smích)
RB: No, vlastně doufám, že je to hrubého --
(Smích)
Chápu to správně.
CA: Věřte mi, je to hrubého.
(Smích)
RB: Když mi bylo 50, kdosi mě vzal ven z místnosti a řekl mi:
„Podívej, Richarde, vysvětlím Ti to na diagramu.
Tady je moře a v něm je síť.
Tou sítí byla z moře vytažena ryba.
A v té malé síti jsou zisky, které Ti zůstaly.
Všechno ostatní Ti snědli.“
Konečně jsem si to všechno spočítal.
(Smích)
(Potlesk)
CA: Myslím, že i když jste ve škole zrovna vědecky nevynikal,
ale byl jste také kapitánem kriketového a ragbyového týmu.
Byl jste svým způsobem -- přirozeným lídrem,
ale také trochu… Stal jste se rebelem nebo jak byste se ...
RB: Jo, myslím, že jsem byl trochu individualista -- ale byl jsem,
jo naštěstí jsem byl dobrý sportovec
a aspoň v něčem jsem ve škole vynikal.
CA: A co nějaké další neobvyklosti z ještě dřívější doby.
Tím myslím tu historku o Vaší matce,
která Vás údajně vyháněla ze hřiště se slovy: „OK, jde se domů.“
Opravdu se to stalo?
RB: Víte, uvědomovala si,
že chceme stát na vlastních nohou už od nejútlejšího věku.
Dělala věci, za které by ji dneska zavřeli,
vyhazovala nás z auta
a říkala, že si máme sami najít cestu k babičce,
ke které to bylo ještě asi 8 km.
A nutila nás do nádherných, dlouhých cest na kole.
Také jsme se nesměli dívat na televizi, a tak.
CA: Není riskantní to tady říkat?
Je tu s námi spousta bohatých lidí, kteří mají děti
a my řešíme dilema, jak je vychovávat.
Když se podíváte na současnou generaci dětí, myslíte si,
že jsou příliš rozmazlení a že si neuvědomují, co všechno mají,
že vychováváme generaci privilegovaných…
RB: Ne, myslím, že když vychováváte děti,
chcete je prostě zahrnout láskou a chválou a ***šením.
Takže si nemyslím, že své děti můžete opravdu vážně rozmazlit.
CA: Vy jste nedopadl tak špatně, musím říct, že…
Váš ředitel Vám řekl --
myslím, že jste pro něho byl ve škole hádankou --
řekl: „Z tebe bude buď milionář, nebo půjdeš do vězení,
a nejsem si jistý, co z toho vyjde.“
Co z toho se stalo dřív?
(Smích)
RB: No, už jsem stihl obojí. Myslím, že dřív jsem byl ve vězení.
Byl jsem vlastně stíhán na základě dvou docela letitých zákonů ve Velké Británii.
Byl jsem stíhán podle Zákona o pohlavních nemocech z roku 1889
a podle Zákona o obscénní inzerci z roku 1916.
V prvním případě za zmínku slov pohlavní choroba na veřejnosti --
měli jsme centrum, kde jsme chtěli pomáhat mladým lidem s problémy.
Jedním z problémů, který mladí lidé mají, jsou pohlavní choroby.
A na to existuje jeden prastarý zákon, který říká,
že nesmíte zmínit slova pohlavní choroba nebo je veřejně otisknout.
Takže nám na dveře zaklepala policie a řekli nám, že nás budou muset zatknout,
jestliže nepřestaneme zmiňovat ta slova.
Změnili jsme to na společenské choroby
a lidé k nám začali chodit s akné a vyrážkami,
ale nikdo s pohlavními chorobami.
Vrátili jsme to tedy zpátky a okamžitě nás pozatýkali.
A poté za slovo *** v „Never Mind the ***, Here's the Sex Pistols“,
policie se rozhodla, že slovo *** (též koule) je sprosté a pozatýkala nás
za jeho použití na albu Sex Pistols.
Obhajoval nás dramatik John Mortimer.
Ptal se mě, jestli bych si nemohl najít nějakého jazykovědce,
který by přišel s jinou definicí toho slova.
A tak jsem zavolal na univerzitu v Nottinghamu
a chtěl jsem, aby mi dali k telefonu profesora lingvistiky.
Řekl mi: „Podívejte, slovo *** nemá vůbec nic společného s koulemi.
Je to vlastně přezdívka, kterou dali kněžím v 18. století.“
(Smích)
A dodal: „Navíc, já sám jsem kněz.“
Řekl jsem: „Nevadilo by Vám přijít k soudu?“
Řekl, že by ho to potěšilo:
„Chtěl byste, abych si vzal svůj kolárek?“
A já na to: “Ano, určitě, prosím vezměte si ho.“
(Smích)
CA: To je skvělé.
RB: Náš klíčový svědek tvrdil, že to vlastně znamená
„Never Mind the Priest, Here's the Sex Pistols“.
(Smích)
A soudce nás, ač nerad, shledal nevinnými…
(Smích)
CA: To je neslýchané.
(Potlesk)
Ale vážně, má to i svou temnou stránku?
Mnozí lidé by tvrdili, že není možné,
aby dal někdo dohromady takovou neuvěřitelnou sbírku firem,
aniž by přitom pár lidí nepodrazil,
však víte, některými ošklivými věcmi.
Byl jste nařčen z bezohlednosti.
Někdo o Vás napsal odpornou biografii.
Je něco z toho pravda? Nebo aspoň kousek pravdy?
RB: Vlastně si nemyslím, obecně řečeno,
že funguje stereotyp obchodníka šplhajícího po zádech lidí
až na vrchol.
Myslím, že chováte-li se k lidem dobře,
vrátí se a budou se vracet stále.
Že všechno, co v životě máte, je vaše pověst
a je to velmi malý svět.
A opravdu si myslím, že nejlepší cesta,
jak se stát úspěšným obchodním lídrem, je jednat s lidmi spravedlivě a dobře,
a rád bych si myslel, že takhle jsme rozjeli ***.
CA: A co lidé, kteří Vás mají rádi a kteří Vás vidí trávit --
vidí Vás, jak se snažíte stíhat tyhle nové projekty,
ale skoro to vypadá, jako by to byla Vaše vášeň začínat nové věci.
Nadchnete se pro myšlenku a, to blaho!
Myslíte někdy na rodinný život?
Co na to říká Vaše rodina,
když se zas a znova pouštíte do něčeho nového a velkého?
RB: Také věřím, že být dobrým otcem je nesmírně důležité,
takže s nimi už od mala,
víte, když mají prázdniny, jezdím s nimi na dovolenou.
Trávíme spolu tři úžasné měsíce někde venku.
Víte, chci s nimi být v kontaktu. Máme velké štěstí,
že máme ten malinkatý ostrov v Karibiku --
a můžu je tam vzít a můžeme tam vzít přátele,
můžeme si tam společně hrát,
ale taky si můžu udržet povědomí o tom, co se děje.
CA: Poslední roky mluvíte o termínu kapitalistická filantropie.
Co to znamená?
RB: Kapitalismus se osvědčil jako systém, který funguje.
Komunismus jako alternativa nefungoval.
Kapitalismus má ale potíž
s obrovským bohatstvím, které končí v rukách několika lidí,
a myslím, že společně s bohatstvím přichází obrovská zodpovědnost.
Je důležité, aby jedinci,
kteří se ocitli v onom příznivém postavení, neskončili soutěžením
o čím dál větší loď anebo auto,
ale využitím peněz pro vytváření nových pracovních míst
nebo k řešení problémů ve světě.
CA: A kterých problémů se nejvíce obáváte, o které se nejvíce zajímáte,
kam chcete nasměrovat svoje prostředky?
RB: No, myslím, že je spousta problémů.
Mám na mysli globální oteplování, které je určitě obrovskou hrozbou pro lidstvo,
do kterého investujeme mnoho času a energie,
za A, snažíme se přijít s alternativními palivy
a za B, vypsali jsme soutěž, která bude opravdovou výhrou,
pokud se nám nepodaří najít odpověď s alternativními palivy,
v případě, že bychom vlastně nedokázali dostatečně rychle omezit emise uhlíku,
a v případě, že bychom propásli bod, kdy už se vývoj nedá zvrá***.
Musíme se snažit, aby lidé přišli na způsob,
jakým lze odčerpat uhlík z atmosféry.
Víte, předtím nebyl nikdo, kdo by
na tom pracoval, takže jsme chtěli, aby se o to lidé pokoušeli --
aby o tom začaly přemýšlet nejlepší mozky světa
a také, aby se zkusil odčerpat metan
ze zemské atmosféry.
Vlastně jsme měli seznam asi 15 000 lidí,
kteří říkali, že by se do toho chtěli pustit.
Když potřebujeme jen jednoho, zní to ***ějně.
CA: Pracujete také na několika projektech v Africe?
RB: Ano, zřídili jsme něco, čemu říkáme
válečný stan, což možná není správný výraz.
Možná ho změníme, ale prostě, válečný stan je místo,
odkud se snažíme koordinovat všechny hrozby hrnoucí se na Afriku,
všechny ty různé společenské problémy v Africe
a zkoušíme najít nejlepší postupy.
Takže například,
v Africe je doktor, který přišel na to,
že pokud podáte matce antiretrovirové léky do 24 týdnů po otěhotnění,
tak dítě nebude mít po narození ***.
Šíření takových informací
po celé Africe je důležité.
CA: Válečný stan, to zní mocně a dramaticky.
A neexistuje riziko, že tihle obchodní hrdinové Západu
začnou příliš ***šeně -- myslím tím, jak jsou zvyklí
být se vším rychle hotoví, jak hluboce věří
ve svou schopnost změnit svět?
Neexistuje riziko, že přijdeme někam jako je Afrika a řekneme,
máme tu napravit tenhle problém a my na to máme,
já mám všechny ty miliardy dolarů, znáte to, da, da, da --
nabízím vám skvělý nápad. A v o trochu složitější situaci
vlastně způsobí zmatek. Neobáváte se toho?
RB: No, především, my vlastně v této konkrétní situaci --
spolupracujeme na tom s vládou.
Thabo Mbeki měl problém přijmout fakt,
že *** a AIDS spolu souvisí, ale myslím, že je to jeho způsob,
jakým se s tím vypořádává a místo toho, aby ho svět kritizoval,
je možné s jeho vládou spolupracovat.
Je důležité, aby když lidé opravdu jedou do Afriky a snaží se pomáhat,
aby se tomu nevěnovali jenom pár let a pak odjeli.
Musí v tom být důslední.
Myslím, že manažeři mohou přinést svoje podnikatelské know-how
a s poněkud odlišným přístupem k věcem pomáhat vládám.
Například jsme v Africe zřídili kliniky,
kde budeme zdarma podávat
antiretrovirové léky, léky proti tuberkulóze
a proti malárii.
Ale také se snažíme, aby kliniky zůstaly soběstačné,
aby lidé platili zase v jiných situacích.
CA: Mnoho cyniků říká o takových, jako jste Vy nebo Bill Gates,
kteří o něco usilují, že jsou téměř puzeni
jakousi touhou, aby se buď zviditelnili
nebo pro pocit viny a ne ze skutečných filantropických pohnutek.
Co byste jim vzkázal?
RB: No, myslím, že všichni --
lidé činí věci z mnoha rozličných důvodů
a víte, já to chápu tak, že až budu na smrtelné posteli,
chci mít pocit, že jsem se zasloužil o změnu
v životě jiných lidí.
Může se zdát sobecké o tom takhle přemýšlet,
ale takhle jsem byl vychován.
Myslím, že pokud jsem v pozici,
kdy mohu radikálně měnit lidské životy k lepšímu,
měl bych to tak dělat.
CA: Kolik Vám je?
RB: Je mi 56.
CA: Psycholog Erik Erikson říká, že -- jestli ho dobře chápu,
jsem v tom naprostý laik -- že když je lidem od 30 do 50,
jsou puzeni touhou růst a že odtud pramení to, co je naplňuje.
Od 50 do 70 se jejich záběr posouvá více k hledání moudrosti
a pátrání po odkazu předků.
Chci tím říct, že u Vás se zdá,
jako byste byl stále tak trochu ve fázi růstu,
stále plánujete neuvěřitelné nové věci.
Jak moc přemýšlíte o odkazu
a co by se mělo stát Vaším odkazem?
RB: Příliš o tom nepřemýšlím.
Rád bych -- víte, má babička žila do 101 let,
tak doufejme, že mám dalších 30 až 40 let ještě před sebou.
Ne, chci jen prožít život až do konce.
Pokud mohu něco změnit,
doufám, že toho budu schopen.
Myslím, že v této chvíli je pozitivní,
že máte lidi jako jsou například Sergej a Larry z Google,
což jsou dobří přátelé.
A díky bohu, že existují dva lidé
s takovým majetkem, kterým na světě skutečně záleží.
Kdyby byli takhle bohatí a nezáleželo by jim na světě,
bylo by to velmi znepokojující.
Oni se chystají dělat zatraceně dobré změny.
A já si myslím, že je důležité,
aby lidé s takovým postavením skutečně něco změnili.
CA: No, Richarde, když jsem já rozjížděl podnikání,
také jsem o tom nic nevěděl a byl jsem také takový --
myslel jsem, že podnikatelé by měli být bezohlední,
že je to jediný způsob, jak můžete mít šanci uspět.
A Vy jste mě opravdu inspiroval. Sledoval jsem Vás a myslel jsem si,
no, on to už dokázal. Možná, že existuje i jiný způsob.
Rád bych Vám za tu inspiraci poděkoval
a za to, že jste dnes na TED přišel. Děkuji.
Díky moc.
(Potlesk)