Tip:
Highlight text to annotate it
X
ČÁST 4: CO URČUJE, KOLIK PENĚZ MOHOU BANKKY VYTVOŘIT?
Co skutečně omezuje banky v tom, kolik peněz mohou vytvořit?
Patrně jste viděli standardní vysvětlení peněžního multiplikátoru bankovnictví částečných rezerv,
které bylo diskutováno v předchozím videu. V tomto modelu musí banky udržovat určité procento
peněz klientů v 'rezervě'. Určený rezervní poměr je obvykle 10 %, což znamená,
že na každých £100 vložených do banky klienty, musí banka do rezervy odložit £10.
Tzn. že banky mohou navyšovat peněžní zásobu až na desetinásobek
reálných, vládou vydaných peněz.
Viděli jsme, že tento model bankovnictví je zcela nepřesný, alespoň v Británii.
Pro začátek, požadovaný rezervní poměr není 10 % - je to nula.
Podstatnější však je, že rezervní poměr by pouze omezil množství peněz,
které by banky mohly vytvořit, pokud by byly 'rezervní' peníze staženy z oběhu a uloženy
do bezpečné depozitní schránky nebo její elektronické obdoby. Pokud by anglická centrální banka (BoE)
skutečně požadovala, aby banky měly £10 v hotovosti nebo v centrální rezervě na každých £100,
které "naťukají" na účet svých klientů, omezilo by to peněžní zásobu přibližně na desetinásobek
objemu peněžní báze (hotovosti a rezerv v centrální bance). Pak by pyramidový model
skutečně platil.
To se však téměř nikdy neděje. Když v Británii existoval rezervní poměr, říkalo se mu
likvidní poměr. Likvidní poměr vypadá jako obdoba rezervního poměru,
ale fundamentálně se liší.
Likvidní poměr vyžaduje, aby banky držely likvidní aktiva odpovídající určitému procentu vkladů.
V případě likvidního poměru 10 % by banka se £100 na účtech klientů
potřebovala mít £10 v likvidních aktivech.
Teď si patrně říkáte, jaký je rozdíl mezi tímto a normálním rezervním poměrem.
Klíčový je termín 'likvidní aktiva'. Mezi likvidní aktiva patří hotovost a rezervy v centrální bance,
ale také další věci, zejména vládní dluhopisy.
Zatímco rezervní poměr používaný v učebnicovém modelu bankovnictví vyžaduje, aby banky
udržovaly hotovost a centrální rezervy v poměru k celkovému zůstatku na účtech klientů banky,
likvidní poměr ve skutečnosti dovoluje bankám tuto hotovost a centrální rezervy použít
na nákup dluhopisů. Dluhopisy se do likvidního poměru rovněž započítávají, což znamená,
že banky nemusí mít žádnou hotovost ani centrální rezervy, a přesto tento poměr dodrží.
Klíčové však je, že pokud banka použije centrální rezervy na nákup dluhopisů,
pak centrální rezervy patří jiné bance. Jinými slovy,
nejsou staženy z oběhu - stále v systému obíhají.
Tzn. že likvidní poměr, na rozdíl od řádného poměru hotovosti a centrálních rezerv,
nemá žádný omezující účinek na celkový objem peněz,
který může bankovní sektor jako celek vytvořit.
Likvidní poměr tedy celkovou schopnost bankovního sektoru vytvářet peníze
nijak neomezuje.
Likvidní poměry v Británii skutečně existovaly. Od poloviny 19. století
měly banky tendenci udržovat v průměru 60 % likvidních aktiv v poměru k jejich
celkovým závazkům. Ve skutečnosti to byl rezervní požadavek samotných bank - banky věděly,
že tolik si musí dát stranou, aby se vyhnuly riziku runu na banku.
V roce 1866 nastala bankovní krize a BoE převzala roli 'věřitele poslední instance',
čímž se zavázala bankám půjčit, pokud jim dojdou peníze na provádění plateb.
Jakmile byla tato záchranná síť instalována, banky své lividní poměry snížily asi na 30 %.
V roce 1947, kdy byla BoE znárodněna, banky nastavily formální likvidní rezervní poměr na 32 %.
Tento rezervní poměr vyžadoval, aby banky udržovaly £32 v hotovosti, centrální rezervě
a vládních dluhopisech na každých £100 zůstatku na klientských účtech. Pochopitelně,
jelikož vládní dluhopisy bance přinášejí úrok, na rozdíl od rezerv a hotovosti,
snažily se banky držet maximum z těchto 32 % ve formě dluhopisů.
V roce 1963 byl tento likvidní poměr snížen na 28 %. Pak, slovy BoE, následovalo:
“Před rokem 1971 musely clearingové banky udržovat likvidní aktiva odpovídající
28 % vkladů. Od roku 1971 byl tento poměr uvolněn a banky měly udržovat
rezervní aktiva odpovídající 12.5 % všech způsobilých závazků…
Tato kombinace regulatorních a ekonomických faktorů nastala souběžně s jedním z nejrychlejších
nárůstů úvěrů 20. století (Graf 10). To také přispělo k pokračujícímu
snížování likvidních zásob bank, dokonce pod 5 % celkových aktiv
koncem roku 1970”.
'Nárůst úvěrů' zde skutečně znamenal masivní navýšení objemu
peněz vytvořených bankami a v důsledku toho masivní nárůst dluhu.
Nakonec v roce 1981 byly likvidní rezervní poměry zrušeny úplně.
Jestliže tedy BoE již nastanovuje likvidní rezervní poměr, existuje přirozený požadavek
na banky, aby udržovaly likvidní rezervy v poměru k celkovému objemu klientských účtů?
Jinými slovy, je systém přirozeně omezován?
Podívejme se znovu na bankovní clearingový systém. Rezervní účty u BoE má 46 bank.
Na konci dne, kdy se platby vzájemně vypořádávají,
se tyto banky musí vzájemně vyrovnat tak,
že přesunou peníze mezi svými rezervními účty.
Důležité je, že tento systém rezervních účtů u centrální banky je uzavřeným okruhem.
Není technicky možné, aby rezervy u centrální banky okruh opustily,
protože centrální rezervy jsou z definice čísla na účtech u centrální banky
a pouze BoE smí vytvářet nebo rušit centrální rezervy.
Když se tedy na konci dne všechny platby vypořádají a banky zjistí,
kolik peněz potřebují přesunout, aby došlo k vyrovnání, musí některé banky ostatním bankám zaplatit
a jiné banky naopak od dalších bank peníze obdrží.
Co se stane, když jedna z bank na konci dne nemá dostatek centrálních rezerv,
aby mohla ostatním bankám zaplatit?
Jelikož jde o uzavřený systém, máme matematickou jistotu,
že některá z ostatních bank bude mít víc peněz, než potřebuje na provedení svých plateb.
Tato banka, která má více centrálních rezerv, než potřebuje, jich část půjčí bankám,
jež jich mají nedostatek.
Toto půjčování centrálních rezerv mezi komerčními bankami se nazývá
trh mezibankovních půjček. Dokud banky, které mají více rezerv, než potřebují,
vesele půjčují ostatním bankám s malými rezervami, jsou všechny banky schopny
vypořádávat své platby a není se čeho obávat.
Banka tedy skutečně může vytvořit nové peníze na půjčku a předat je do rukou veřejnosti,
ačkoliv nemá žádné rezervy, neboť ví, že na konci dne,
když se platby vzájemně vyrovnávají, jí některá z ostatních bank ochotně zapůjčí
část svých rezerv na vypořádání plateb.
Dokud všechny banky zvyšují objem půjček přibližně ve stejném poměru, může měnová zásoba
narůstat, aniž by bylo potřeba dodatečných rezerv.
Banky tedy skutečně nejsou závislé na tom, aby měly rezervy před tím, než vytvoří peníze.
Mohou nejprve půjčku poskytnout a rezervy na vypořádání plateb získají díky půjčce od jiné banky.
Společně mohou banky zvyšovat peněžní zásobu téměř do nekonečna, aniž by byly omezovány
objemem rezerv u centrální banky. Před finanční krizí byl poměr
peněz v rukou veřejnosti vytvořených bankami ku rezervám u centrální banky
80:1.
Tohle samozřejmě funguje, jen pokud jsou banky ochotné si vzájemně půjčovat. Pokud se domnívají,
že by jim ostatní banky nemusely dluh splatit, odmítnou půjčku poskytnout. Jestliže se
některé banky rozhodnou sedět na svých rezervách a odmítnou se účastnit půjčování na mezibankovním trhu,
máme matematickou jistotu, že jedna z ostatních bank bude mít problémy
vypořádat své platby. Jestliže toto nastane, celý platební systém se může velice rychle zhroutit.
A právě k tomu došlo během finanční krize.
Jediný způsob, jak se tomu vyhnout je, že centrální banka do systému napumpuje tak ohromné množství rezerv,
aby každá banka měla víc rezerv než potřebuje. Tím pádem si banky
již nemusí vzájemně půjčovat. To byl výsledek kvantitativního uvolňování (QE) -
- po napumpování rezerv do bank si následně banky nemusely vzájemně půjčovat.
Zatím jsme viděli, že neexistuje žádný likvidní poměr a že banky nepotřebují držet
žádné centrální rezervy, aby mohly poskytovat půjčky.
Co ale poměry kapitálové přiměřenosti nebo dohoda Basel, o které všcihni mluví?
Poměry kapitálové přiměřenosti se vztahují k něčemu jinému, ale abychom porozuměli proč,
musíme se znovu podívat na účetní rozvahy.
Vzpomeňte si, že strana aktiv na účetní rozvaze zahrnuje vše, co banka vlastní,
včetně všech jejích půjček a hypoték, a strana pasiv představuje všechno,
co banka dluží lidem nebo společnostem.
Existuje ještě třetí část účetní rozvahy, které se říká vlastní kapitál.
Vlastní kapitál je zkrátka to, co zbyde vlastníkům společnosti,
když se všechna aktiva prodají a závazky splatí.
Aby se vyhnuly bankrotu, musí banky zajistit, aby byl objem aktiv větší než objem závazků.
Když někdo neplní závázek u půjčky a přestane ji splácet, musí banka převzít dům do vlastnictví
a odprodat ho, obvykle v aukci.
V aukci banka obvykle získá méně, než byla původní hodnota půčky.
Převzetím domu do vlastnictví tedy banka ztrácí peníze. Hypotéka v účetní rozvaze,
představující původně čtvrt miliónu liber, se přeměnila na dům, který bude prodán
za méně než čtvrt miliónu.
Když to s hypotékami a půjčkami jde špatně, snižují se aktiva banky.
Pokud se potíže týjkají jen malého procenta půjček, není to problém. Banka předpokládá,
že minimálně jedna nebo dvě hypotéky ze 100 nemusí vyjít - to je součastí rizika
a kromě toho splátky úvěrů z půjček, které jsou v pořádku,
by měly tyto ztráty pokrýt.
Jestliže však všichni začnou bankrotovat ve stejnou dobu, začnou se bankovní aktiva rychle snižovat.
Pokud se bankovní aktiva sníží natolik, že jsou menší než pasiva,
dostane se banka do insolvece a měla by být likvidována a zavřena.
Problém je, že během likvidace banky nebude mít většina klientů
přístup ke svým penězům. To může vyvolat velké problémy v ekonomice, a dokonce způsobit paniku
vedoucí k tomu, že se lidé pokoušejí vybrat peníze z ostatních účtů, což následně způsobí,
že tyto banky se také dostanou do potíží.
Aby k tomuto nedocházelo, existuje tzv. dohoda Basel
neboli poměry kapitálové přiměřenosti.
Poměry kapitálové přiměřenosti v podstatě vyžadují, aby si banky udržovaly dostatečně velký polštář,
který pojme veškeré ztráty bank. Čím větší tento polštář je, tím víc půjček banky
může dopadnout špatně, než se banka dostane do insolvence.
Nebudeme se pouštět do detailů fungování tohoto schématu, nicméně klíčové je,
abyste věděli toto: když banka na půjčce vydělá, navýší tento zisk
velikost kapitálového polštáře. Pokud je její kapitálový polštář větší, může si dovolit
poskytovat další půjčky. Když se ekonomika zlepšuje, schopnost bank poskytovat půjčky
rovněž roste. To vede k tomu, aby půjčovaly více a více vydělávaly, což dále zvyšuje
jejich schopnost půjčovat. Jinými slovy, požadavek kapitálové přiměřenosti neomezuje
schopnost bank vytvářet peníze, když se ekonomice daří, avšak omezuje
schopnost bank vytvářet peníze, když se ekonomice nedaří.
Jak jsme viděli, národní peněžní zásoba závisí na půjčování bank,
což znamená, že kapitálové polštáře nestabilitu peněžní zásoby dále zhoršují.
Důležité je, že rezervy kaptálové přiměřenosti nejsou a nebyly zamýšleny jako nástroj
k omezení množství peněz, které mohou banky vytvořit, nebo jak bezstarostně mohou poskytovat půjčky.
Jde pouze o snahu zajistit, aby v případě potíží, když dojde na nesplácení půjček,
měly banky polštář, a mohly se tak vyhnout bankrotu.
Když to shrneme, co tedy doopravdy omezuje schopnost bank zvyšovat peněžní zásobu?
Viděli jsme, že druh rezervních poměrů, které se diskutují v učebnicích,
v Británii dokonce nikdy neexistovaly. Viděli jsme, že likvidní poměry, které existovaly,
byly snížovány a nakonec zrušeny, a dokonce i když existovaly, omezovaly pouze
rychlost, kterou mohla peněžní zásoba nazrůstat, ale neomezovaly celkovou velikost,
na kterou mohla vzrůst.
Viděli jsme také, že poměry kapitálové přiměřenosti a dohody Basel se spíše týkají prevence
bankrotů bank, když nastanou problémy s půjčkami, než aby omezovaly nebezpečné půjčky
nebo množství peněz, které mohou při půjčování banky vytvořit. A přestože požadavky kapitálové přiměřenosti
mohou omezit půjčování v průběhu bankovní krize, nijak ho neomezují během rozkvětu.
Rovněž jsme viděli, že neexistuje žádné přirozené omezení toho, jak rychle mohou
banky vytvářet peníze. Banky vědí, že i když aktuálně nemají centrální rezervy na provedení plateb,
mohou si je půjčit od ostatních bank nebo dokonce od centrální banky.
Z toho všeho dohromady vyplývá, že jediné, co skutečně omezuje vytváření peněz,
je ochota bank poskytovat půjčky. A tato ochota závisí na jejich pocitu jistoty.
Jinými slovy, národní peněžní zásoba závisí na výkyvech nálad bank
a hlavních bankéřů, kteří je řídí. A to je jistě šílený způsob řízení ekonomiky.