Tip:
Highlight text to annotate it
X
-BOOK devátý. Kapitola III.
Hluchý.
Na druhý den ráno, ona cítila na probuzení, že ona spala.
Toto pozoruhodné, co ji překvapilo. Byla tak dlouho zvyklí spát!
Radostné paprsek vycházejícího slunce vstoupilo přes její okna a dotkl její tváře.
Současně se sluncem, když spatřil, že okno v objektu, který strach
ní nešťastná tvář Quasimodo.
Ona mimoděk zavřela oči, ale marně, se zdálo, že se ještě viděl
přes růžové víčka, že GNOME je maska, jeden-prohlížel si a mezeru mezi zuby.
Pak, když ona ještě stále se zavřenýma očima, uslyšela hrubý hlas, velmi
jemně - "Neboj se.
Já jsem tvůj přítel.
Přišel jsem se dívat, jak spí. To nebolí, jestli přijdu za tebou
spát, že? Co na tom záleží, aby se, pokud jsem
Zde se zavřenýma očima!
Teď jdu. Pobytu, jsem umístil jsem za zdí.
Můžete si otevřít své oči. "
Bylo v tom něco víc než žalostné tato slova, a to důraz na
které byla vyslovena. Cikán, hodně dotkl, otevřela oči.
On byl, ve skutečnosti už u okna.
Ona se blížila k otvoru a spatřil chudí hrbáče krčící se pod úhlem
stěně, ve smutném a odstoupil postoj. Snažila se překonat
odporu, se kterou ji inspiroval.
"Pojď," řekla mu něžně.
Z hnutí romské rty, Quasimodo si myslel, že ho řídil
pryč, pak vstal a odešel kulhání, pomalu, svěšené hlavy, aniž by
dovolil zvýšit na mladou dívku, jeho pohled plný zoufalství.
"Jen pojďte," vykřikla, ale on pokračoval k ústupu.
Pak se vrhl ze své cely, k němu přiběhl, a uchopila jeho ruku.
Na cítila, jak jí dotknout se ho, Quasimodo se třásl v každé končetině.
Pozvedl prosebný pohled a když viděl, že ona vede ho k ní
čtvrtě, celá jeho tvář zářila radostí a něhou.
Snažila se ho vstoupit do buňky, ale on trval na setrvání na prahu.
"Ne, ne," řekl, "sovy nejsou vstoupí hnízdo skřivánek."
Pak se přikrčil elegantně na její gauč, s ní koza spala u nohou.
Oba zůstali bez hnutí na několik okamžiků, s ohledem na v tichu, se tak
grácií, že tolik ošklivosti.
Každý okamžik se objevil některé nové deformity v Quasimodo.
Její pohled cestoval od jeho srazit kolena k jeho hrbatý záda, od jeho hrbatý zpět na
jeho jediné oko.
Nemohla pochopit existenci bytosti stvořil tak nešikovně.
Přesto tam bylo tolik smutku a tolik něhy rozložena na všechny to, že
začal stát se smířil se to.
On byl první, kdo prolomí ticho. "Tak vy jste říkal, abych se vrátil?"
Ona dělala kladné znaménko hlavy, a řekl: "Ano."
Pochopil pohyb hlavy.
"! Bohužel" řekl, jako by váhal, zda do konce, "já - já jsem hluchý."
"Chudák," prohlásil Čech, s výrazem laskavě škoda.
Začal se usmívat smutně.
"Myslíte si, že to bylo všechno, co jsem postrádal, nebo ne?
Ano, jsem hluchý, to je způsob, jakým jsem dělal. "To je hrozné, že?
Jste tak krásná! "
Tam leží v akcenty ubohý člověk tak hluboké vědomí jeho
utrpení, že neměl sílu říct ani slovo.
Kromě toho, on by neměl ji slyšel.
Pokračoval, - "Nikdy jsem neviděl mé ošklivosti k
přítomném okamžiku.
Když to srovnám se na vás, cítím se velmi velká škoda pro sebe, chudé nešťastné monster
, že jsem! Řekni mi, musím se podívat na vás jako zvíře.
, Jsi paprsek slunce, kapky rosy, píseň ptáka!
Já jsem něco strašného, ani muž, ani zvíře, nevím co, tvrdší,
pošlapaný pod nohou, a znetvořený, než oblázek kámen! "
Pak se začal smát, a smát se nejvíce srdcervoucí věc na světě.
Pokračoval: - "Ano, jsem hluchý, ale budeš se mnou mluvit
gesty, znameními.
Mám pána, který mluví se mnou tímto způsobem.
A pak se mi velmi brzy znát vaše přání z pohybu rtů, z
podívat. "
"No," přerušil ji s úsměvem, "Řekni mi, proč jsi mě zachránil."
Sledoval ji pozorně, zatímco mluvila.
"Chápu," odpověděl.
"Vy se mě ptáte, proč jsem vás zachránil. Zapomněli jste chudák, který se snažil
unášet vás na jednu noc, chudák, se kterými poskytnuté pomoc na následující den
jejich neslavné pranýř.
Kapka vody a trochu škoda, - to je víc, než jsem si vrá*** se svým životem.
Zapomněli jste, že chudák, ale pamatuje si to. "
Poslouchala ho s hlubokou něhou.
Slza plaval v oku bellringer, ale nespadl.
Zdálo se, aby byl jakousi věc cti udržet ji.
"Poslyšte," pokračoval, když se už bál, že by únik slza, "naše
Věže jsou zde velmi vysoké, že člověk, který by měl spadnout z nich byl mrtvý ještě před
dotýkat chodníku, když se prosím
si, že mě na podzim, nebudete muset vyslovit ani slovo, pohled stačí. "
Pak vstal. Nešťastný stejně jako Čech, to výstřední
stále ještě vzbudil nějaký soucit v ní.
Ona ho znamení zůstat. "Ne, ne," řekl, "musím se stále ještě příliš
dlouhé. Nejsem na své snadné.
Je to ze soucitu, že nemáte odvrá*** oči.
Půjdu někam, kde bych mohl vidět, aniž by si viděl mi to bude
lépe tak. "
Ten vytáhl z kapsy malou kovovou píšťalku.
"Tady," řekl, "Když máte potřebu mi, když budete chtít, abych šel, když nebudete
cí*** se příliš ranči hrůzou při pohledu na mě, tuto píšťalku.
Slyším tento zvuk. "
Položil píšťalku na zem a utekl.