Tip:
Highlight text to annotate it
X
Překladatel: Nicole K Korektor: Samuel Titera
Co vám při pohledu na mě proběhne hlavou?
Žena víry? Odbornice?
Možná že sestra.
Nebo utiskovaná,
vymytý mozek,
terorista.
Nebo zdržení ve frontě při letištní kontrole.
Tak to poslední je zrovna pravda.
(smích)
Nedávám vám za vinu, pokud máte negativní dojmy.
Můžou za to média. Tím, jak vykreslují
lidi, co vypadají jako já.
Podle jedné studie
je 80 % zpráv o islámu nebo muslimech negativních.
A studie ukázaly, že většina Američanů prý nezná žádného muslima.
Zdá se že si nepovídají s řidičem Uber.
(smích)
Pro ty, co se nikdy s muslimem nesetkali,
ráda vás poznávám.
Povím vám, kdo jsem.
Jsem máma, a milovnice kávy --
dvojité espreso, smetanu zvlášť.
Jsem introvert.
Rádoby fanatik fitness.
A praktikující duchovní muslimka.
Ale na rozdíl od Lady Gaga, já se takhle nenarodila.
Já si to zvolila.
V 17 jsem se rozhodla přiznat barvu.
Ne jako gay, jako někteří mí přátelé.
Ale jako muslimka.
Začala jsem nosit hijab, pokrývku hlavy.
Kamarádky feministky se zděsily:
″Proč se chceš utiskovat?″
Vtipné bylo, že pro mě hijab
představoval feministické prohlášení nezávislosti
od tlaku vpasovat se do dokonalého a nedostižného standardu krásy,
který jsem jako 17letá pociťovala.
Nebylo to pasivní přijetí víry mých rodičů.
Prala jsem se s Koránem.
Četla jsem, přemýšlela a zpochybňovala
až nakonec jsem uvěřila.
Moje láska k Bohu nebyla láskou na první pohled.
Byla to důvěra a pomalé poddání se,
které se s každým přečtením Koránu prohlubovaly.
Jeho rytmická krása mě někdy dojímá k slzám.
Vidím se v něm. Mám pocit, že mě Bůh zná.
Znáte ten pocit, že vás někdo chápe, zcela vám rozumí
a přesto vás miluje?
Tak takový je to pocit.
Pak jsem se vdala a,
jako správná Egypťanka,
zahájila svou kariéru inženýra.
(smích)
Po svatbě přišlo dítě,
a já si v podstatě žila egyptsko-americký sen.
A pak přišlo to příšerné ráno v září 2001.
Spousta z vás si asi pamatujete, kde jste právě v tu chvíli byli.
Já seděla v kuchyni a snídala.
Zvednu oči k obrazovce a vidím ″Mimořádné zprávy″.
Kouř, letadla nalétávají do budov,
lidé vyskakují z budov.
Co se stalo?
Nehoda?
Porucha?
Šok se rychle změnil v rozhořčení.
Kdo by něco takového udělal?
Přepnu kanál a slyším:
″...muslimští teroristé...″,
″...ve jménu Islámu...″,
″...útok Středního Východu...″,
″...džihád...″,
″...měli bychom bombardovat Meccu.″
Proboha.
Nejen, že někdo napadl mou zemi,
ale díky činům kohosi
jsem se v jediném okamžiku stala z občanky
podezřelou.
Toho dne jsme se stěhovali přes celou střední Ameriku
do nového města a do nové školy.
Pamatuji si jak jsme jeli v tichosti,
já se krčila na sedadle spolujezdce,
jak jen to šlo,
a prvně v životě se bála, že by někdo poznal, že jsem muslimka.
Té noci jsme se nastěhovali do bytu v novém městě,
které mi připadalo jako zcela jiný svět.
Všude jsem slyšela a viděla varování
Národní muslimské organizace:
″Dávejte si pozor″, ″Buďte ostražití″,
″Držte se na dobře osvětlených místech″, "Neshromažďujte se″.
Celý týden jsem nevycházela.
A pak přišel pátek,
den, kdy se muslimové shromažďují k bohoslužbě.
A opět varování:
″Nechoďte tam, mohli byste se stát cílem″.
Sledovala jsem zprávy.
Emoce byly tak drsné, pochopitelně.
Slyšela jsem o útocích na muslimy,
nebo domnělé muslimy. Byli vytahováni ven
a zbiti na ulici.
Mešity byly bombardovány a zapalovány.
A já si říkala, že bych měla zůstat doma.
A přesto, něco bylo špatně.
Protože ti, co napadli naši zem,
napadli naši zem.
Chápu, že lidé měli na teroristy vztek.
Víte co? Já taky.
A není snadné tohle pořád vysvětlovat.
Nevadí mi otázky. Mám otázky ráda.
Ta obvinění, ta jsou nesnadná.
Dnes slyšíme:
″Tato země má problém, a tím jsou muslimové.
Kdy se jich zbavíme?″
Někteří chtějí zakázat muslimy a zavřít mešity.
Mluví o mé komunitě, jako by to byla nádorem
v těle Ameriky.
A jediná otázka je, zda jsme nádor zhoubný nebo nezhoubný.
Totiž, zhoubný nádor celý odstraníte,
ten nezhoubný držíte pod dozorem.
Nemá smysl si mezi nimi volit, protože jde o špatnou otázku.
Muslimové, stejně jako ostatní Američani, nejsou nádorem,
jsme životně důležitý orgán.
(potlesk)
Děkuji.
(potlesk)
Muslimové jsou vynálezci a učitelé,
pohotovostní lékaři a olympijští atleti.
Bude Amerika bezpečnější, když se zavřou mešity?
Možná se tím uvolní místo k parkování,
ale neukončí to terorismus.
Pravidelné návštěvy mešity vedou
k tolerantnějšímu pohledu na lidi jiné víry
a k větší občanské angažovanosti.
Policejní ředitel ve Washington, D.C. mi nedávno říkal,
že lidé se nestávají radikály v mešitách.
Stávají se radikály doma ve sklepě nebo ložnici, u počítače.
Proces radikalizace začíná online,
ale nejdřív ze všeho
je osoba odříznuta od své komunity
a od své rodiny.
Tak jim extremisté mohou vymýt mozek
až uvěří, že teroristé jsou ti praví muslimové
a všichni ostatní, komu se jejich chování a ideologie hnusí,
jsou zaprodanci a odpadlíci.
Chceme-li tedy předcházet radikalizaci,
je třeba aby lidé dál chodili do mešit.
Někteří namítnou, že Islám je náboženství násilí.
Vždyť skupina ISIS zakládá svou brutalitu na Koránu.
Jako muslimka, matka a lidská bytost
se domnívám, že je třeba zastavit skupiny jako ISIS za každou cenu.
Ale poddali bychom se jejich báchorce,
kdybychom je obsadili do role představitelů víry 1,6 miliardy lidí.
(potlesk)
Děkuji.
ISIS má co do činění s islámem,
jako Ku Klux *** s křesťanstvím.
(potlesk)
Obě skupiny hlásají, že jejich ideologie vychází ze svaté knihy.
Ale přitom nejsou motivováni tím,
co čtou ve svaté knize.
To jejich brutalita předčítá z písma svatého.
Nedávno mi významný imám řekl příběh, který mne konsternoval.
Přišla k němu dívka,
že uvažuje o vstoupení do ISIS.
Překvapená jsem se ho zeptala,
jestli byla v kontaktu s radikály?
Ale bylo to právě naopak.
Každý duchovní, se kterým mluvila, ji odbyl s tím,
že její hněv a pocit nespravedlnosti ve světě,
ji akorát dostanou do maléru.
A tak, nemajíc jak ventilovat svůj vztek, jak mu dát smysl,
byla skvělým cílem
pro extremisty slibující řešení.
Ten imám ji ale spojil znovu s Bohem a její komunitou.
Nevyčítal jí její hněv – místo toho jí nabídl konstruktivní způsoby
jak opravdu něco ve světě změnit.
Co se naučila v mešitě, ji zachránilo od vstupu do ISIS.
Zmínila jsem,
jak islamofobie ovlivňuje mne a mou rodinu.
Ale jak ovlivňuje běžné Američany?
Jak ovlivňuje všechny ostatní?
Jak každodenní stravující strach ovlivňuje zdraví naší demokracie
a svobodného myšlení?
Podle neurovědeckých studií se dějí 3 věci, když máme strach.
Jsme více nakloněni autoritářství, poslušnosti a předsudkům.
Jedna studie ukázala, že subjekt vystavený negativním zprávám o muslimech,
je nakloněn vojenským útokům na muslimské země
a souhlasí s politikou, která omezuje práva amerických muslimů.
A to není jen akademické.
Anti-muslimské postoje se v letech 2001 až 2013
vyhrotily třikrát,
a nebylo to kvůli teroristickým útokům.
Bylo to během příprav na válku v Iráku a během dvou volebních období.
Takže islamofobie není jen přirozenou reakcí na muslimský terorismus,
jak by se dalo čekat.
Může být nástrojem manipulace veřejností.
Otřásá samotnými základy svobodné společnosti,
tvořené rozumnými a dobře informovanými občany.
Muslimové jsou jako kanárci v dolech na uhlí.
Můžeme být první, kdo to ucítí,
ale toxický vzduch strachu škodí nám všem.
(potlesk)
Připisování kolektivní viny neústí jen v to,
že musíte pořád něco vysvětlovat.
V Chapel Hill v Severní Karolíně
žil a studoval mladý novomanželský pár,
Deah a jeho žena Yusor.
Deah byl sportovec.
Studoval na zubaře, byl talentovaný, měl slibnou budoucnost...
Jeho sestra mi řekla, že to byl ten nejmilejší
a nejštědřejší člověk, jakého znala.
Když ho navštívila, byla ohromena jeho životopisem.
Řekla: ″Kdy se z mého bratříčka stal dokonalý mladý muž?″.
Jen pár týdnů po její návštěvě,
jejich ***
Craig Stephen Hicks
zavraždil oba novomanžele
a sestru Yusory, Razan, která je to odpoledne navštívila.
Přímo v jejich bytě je všechny popravil poté,
co na Facebook pověsil anti-muslimské prohlášení.
Střelil Deaha osmkrát.
Fanatismus není jen nemorální, může být i smrtonosný.
Ale zpátky k mému příběhu.
Co se stalo po 9. září?
Šli jsme do mešity, nebo vsadili na jistotu a zůstali doma?
Může se to zdát jako malé rozhodnutí,
ale pro nás to bylo o tom, jakou Ameriku chceme pro naše děti:
nechat se ovládat strachem,
nebo prožívat svobodu náboženství.
Rozhodli jsme se do mešity jít.
Usadili jsme synka do dětské sedačky do auta
připásali, a tiše jeli do mešity.
Tam jsem ho vyndala z auta, zula si boty a vešla do modlitební síně,
kde jsem zůstala jak solný sloup.
Bylo tam narváno.
Imám ve svém projevu pronesl poděkování a uvítání našim hostům,
protože polovina toho shromáždění
byli křesťané, židé, budhisté, ateisti,
lidé věřící i nevěřící.
Všichni přišli postát v solidaritě s námi.
(potlesk)
Úplně mě to dostalo.
Tito lidé si zvolili odvahu a účast namísto paniky a předsudků.
Co zvolíte vy?
Co zvolíte v čase strachu a pokrytectví?
Vsadíte na jistotu?
Nebo se přidáte k těm, co říkají: "to zvládneme, máme na víc"?
Děkuji.
(potlesk)
Moc děkuji.
Helen Walters (HW): Dalio, zdá se, že jsi zahrála na správnou strunu.
Co bys řekla těm, kdo namítnou,
že přednášíš na TEDu,
jsi evidentně hloubavá, intelektuálka,
pracuješ ve fajnové skupině expertů,
tak jsi výjimka, nikoliv pravidlo.
Co bys jim řekla?
Dalia Mogahed (DM): Nenechte se tímto pódiem zmást,
já jsem úplně obyčejná.
Nejsem výjimka.
Můj příběh není neobyčejný.
Jsem nejvyšší měrou obyčejná.
Když se podíváte na muslimy ve světě –
a já to udělala, provedla jsem největší studii o muslimech ve světě –
lidé chtějí obyčejné věci.
Chtějí blahobyt pro svou rodinu,
chtějí práci
a chtějí žít v míru.
Takže vůbec nejsem výjimka.
Když narazíš na někoho, kdo se zdá být výjimkou z pravidla,
často je to tím, že pravidlo neplatí,
ne, že by z něj byli výjimkou.
HW: Mnohokrát děkuji. Dalia Mogahed.
(potlesk)