Tip:
Highlight text to annotate it
X
Jak velký je tvůj Bůh?
Rozumově všichni víme, že Bůh je všemohoucí,
vševědoucí,
je nekonečně moudrý,
má všechnu sílu a moc a autoritu.
Je všudypřítomný,
je všude a skrze Něho všechno drží pohromadě.
Je mimo čas,
takže vidí konec od začátku.
Je dokonalý ve všem,
je dokonalý v lásce,
ve vznešenosti,
ve slávě, ve spravedlnosti a v soudech.
Všechny tyto věci rozumově víme.
Ale opravdu vidíme,
jak úžasný je Bůh?
Všichni máme omezenou mysl
takže všichni máme Boha v „krabici“.
Součástí procesu učednictví
je i proces umožňující následovat Boha
a stále Ho poznávat více a lépe.
Je to celoživotní proces.
V dnešní době je více ateistů
než pravděpodobně za celou historii světa.
Během mého života vzrostl počet ateistů ve Spojených státech
z jednoprocentního zlomku
ve významnou část naší populace.
Když potkám nějakého ateistu,
rád mu řeknu,
že to velice zajímavé.
„Mohl bys mi prosím říct o bohu,
ve kterého nevěříš?“
A oni se většinou sdílí o bohu, ve kterého nevěří.
A skoro bez výjimky jim mohu říci,
že jsem také ateista - vůči takovému bohu.
„Naprosto s tebou souhlasím,
nevěřím, že takový Bůh existuje.
- Můžu ti říct o Bohu, ve kterého věřím já?“
Protože většina ateistů není hloupých
a bůh, kterého prezentují, neexistuje,
není opravdovým bohem…
A oni by měli mít šanci slyšet o tom opravdovém Bohu.
Myslím, že když začneme přemýšlet o Bohu,
kterého máme „v krabici“, je zajímavý příběh o Jairovi.
Vzpomínáte si, jak Jairos přišel k Ježíši a řekl:
„Učiteli, prosím, má dcera,
má dvanáctiletá dcera,
je velmi nemocná a umírá,
ale pokud přijdeš, vložíš na ni svou ruku,
já vím, že bude uzdravena.“
Jairos měl velkou víru.
Všechno, co měl Ježíš udělat, bylo dotknout se jí a ona by byla uzdravena.
To věděl, tomu věřil.
A vzpomínáte, že když byl Ježíš na cestě,
přišel služebník a řekl:
„Neobtěžuj už učitele, dívka zemřela“
To už bylo na Jaira moc, mimo jeho „krabici“.
Jairos věřil, že Ježíš může uzdravit jeho nemocnou dceru,
když byla hodně nemocná, ale když byla mrtvá,
to už bylo příliš moc.
Ale Ježíš řekl:
„Neboj se, jen věř.“
Ježíš přišel a vzkřísil jeho dceru z mrtvých.
Jairova „krabice“ se toho dne zvětšila.
Jeho pohled na Boha se rozšířil.
My všichni, bez ohledu na to,
jak moc víry máme,
máme určitá omezení v tom,
čemu skutečně věříme,
že Bůh může opravdu udělat.
Ale naše krabice mají i dna.
Víme, že to není dobrý nápad jít v sobotu nakupovat do Wal-martu (americký obchodní řetězec).
Nevím, kde žijete vy, ale tam, kde žijeme my,
když jdeme v sobotu do Wal-martu,
nenajdete žádné parkovací místo
Nikde. Prostě je všude plno.
Jednoho dne jsme ale s mojí ženou něco zapomněli
a museli jsme zajet do Wal-martu v sobotu.
Moje žena řídila, a když jsme se blížili k parkovišti,
modlila se: „Pane, prosím,
dej nám parkovací místo hned vedle vchodu.“
Podíval jsem se na ni a řekl jsem:
„Opravdu? Ty se modlíš za parkovací místo?!“
Ona nic neřekla a jela přímo ke vchodu.
Když jsme se dostali k zaparkovanému autu,
které bylo nejblíže u vchodu a nebylo na místě pro invalidy,
to auto z ničeho nic vyjelo a my jsme hned zaparkovali.
Moje žena se na mě podívala a řekla: „Chm.“
A to moje dno „krabice“ se ještě více propadlo.
Říkal jsem si: „To byla příliš malá věc,
o kterou bych měl Boha žádat.“
Není to překvapující, že Bůh,
který zná počet vlasů na mé hlavě,
se rovněž stará o parkovací místo?
A tak všichni neustále potřebujeme,
aby se naše krabice rozšiřovala, zvyšovala,
prohlubovala, prodlužovala.
Po celý život.
To je součástí toho být učedníkem.
A je to součást činění učedníků.
Neustále jsme na cestě a vzájemně se na té cestě povzbuzujeme,
aby byly naše krabice tak velké, jak je to jen možné.