Tip:
Highlight text to annotate it
X
Málo kdo dnes pochybuje, že slovo „informační“ nevyjadřuje současný stav dnešní společnosti.
Žijeme v době, která je charakterizována kvantovými počítači.
Máme k dispozici nanotechnologie.
Vytváříme programovatelnou hmotu.
Povídáme si na internetu s roboty a softwary obdařenými umělou inteligencí.
Můžeme být špehováni na sociálních sítích.
Používáme televizi v mobilu, dokonce si můžeme s sebou vzít i digitální knihovnu do kapsy
a mít všechny informace u sebe po ruce.
Pohybujeme se běžně v kyberprostoru v nejrůznějších elektronických obchodech.
To je dnešní společnost.
V blyštivé budoucnosti plné technologických zázraků však něco chybí.
Kde je obyčejný člověk?
Je informační společnost společností pro všechny?
Jsou všichni v informační společnosti skutečně svobodní?
Definicí informační společnosti je celá řada.
Každý autor předkládá nějakou definici.
My bychom zjednodušeně mohli říct, že informační společnost je společnost,
jejíž podstata je realizována pomocí tvorby, zpracování a zprostředkování,
případně šíření informací pomocí informačních a komunikačních technologíí.
Kde se vzala informační společnost?
Kde můžeme najít její původ?
Podle Jamese Benigera je původ informační společnosti zakopaný někde v 19. století.
Beniger popisuje rozvoj industriální společnosti,
rozvoj transportních technologií a krizi, kterou způsobily.
Ta krize spočívá v tom, že jsme v podstatě přestali zvládat kontrolovat pohyb zboží.
Přestali jsme zvládat kontrolovat vůbec transportní technologie.
Jelikož jsme byli vždy zvyklí, že se informace pohybuje takovou rychlostí,
jakou se pohybují naše nosiče.
Nejrychlejší nosič – kůň – limitoval rychlost přenosu informace.
To ovšem v době industriální revoluce nestačí.
Začíná se objevovat věk páry a věk lokomotiv.
Ty se ovšem pohybují mnohem rychleji a jednoduše dojde k tomu, že dochází k haváriím
těchto lokomotiv.
Že se ztrácí přehled o tom, kde který vlak zrovna je.
Informační společnost tak nachází svůj výraz v telegrafu,
který umožňuje přenášet informaci rychleji, než je pohyb samotných vlaků.
Víme o tom, že se blíží vlak dřív, než k nám tento vlak dorazí.
Mohli bychom říct, že dochází k nějaké vzájemné koevoluci informačních
a transportních technologií.
A informační technologie se stávají jakousi nezávislou entitou,
která pohání rozvoj společnosti dál.
Změny ve společnosti si ovšem lidé nevšimli hned.
První, kdo si všiml proměny, byl japonský esejista Tadeo Umaseo.
Uvědomil si totiž, že společnost dosáhla nového stupně vývoje
a tento nejnovější stupeň vývoje začal v roce 1963 označovat jako informační společnost.
O 20 let později se již v naší společnosti plně rozšiřuje počítač.
A to dokonce do té míry, že v roce 1982 časopis Time Magazine vyhlašuje počítač mužem roku.
Dlouho na sebe nenechává čekat ani nástup internetu.
Díky podpoře agentury ARPA je vyvíjen internet jako komunikační akademická síť
a také jako vojenská komunikační síť
a díky následně vyvinuté službě WWW se dostává do celé společnosti.
První, kdo začíná nějakým způsobem interagovat s počítačem, jsou jedinci,
následně i celé rodiny.
Postupně se začínají formovat nejrůznější specializované instituce,
tedy je ovlivněna i mezoúroveň a v posledku je ovlivněna dokonce i celá ekonomie,
celá politika a kultura.
Tedy makroúroveň, celostní úroveň naší společnosti.
Informace chtějí být svobodné.
Takhle se představuje společnosti Deklarace nezávislosti internetu,
kterou představil John Perry Barlow.
Internet je tedy jakýsi prostor pro svobodnou komunikaci, pro výměnu názorů,
pro sdílení informací a otevírá naší společnosti jakési světlejší zítřky, ***ěji na to,
že všichni budeme zase o něco více svobodní.
Internet však není pouze zdrojem zábavy zdrojem komunikace.
Stává se nástrojem obchodu.
Internet je tak stále více kolonizovaný komerční sférou.
Každý z nás chodí dnes nakupovat do e-shopů, například.
Státní aparát má zájem o to, aby tyto obchody probíhaly bezpečně a důvěryhodně.
Začíná tedy vyvíjet nejrůznější regulační a kontrolní mechanismy, které zajistí bezpečnost
veškerého internetového obchodování.
Internet se tak dostává pod jakousi správu, začíná být kontrolován.
A současně stále více a více dochází k omezování přístupu k informacím a k nejrůznějším službám.
Lidé se nejdříve domnívali, že internet nemá žádné hranice.
Kyberprostor nemá fyzické hranice stejně jako státy a proto nemůže být těmito státy striktně kontrolován.
Nicméně státy nakonec nacházejí mechanismy, jak kontrolovat pohyb informací na svém území,
využívají k tomu zprostředkovatele, a nám se dnes běžně může stát,
že se chceme podívat na video na YouTube,
nicméně je nám oznámeno „Tento obsah není ve vaší zemi povolený,“
a nemůžeme si ho tedy prohlédnout.
Kontrola státu je jednak komerční, ale také často ideologická.
Krásným příkladem je kontrola internetové komunikace například v Číně,
kdy jsou právě kontrolováni zprostředkovatelé a poskytovatelé informací tak,
aby zprostředkovávali jen ty informace, které odpovídají požadavkům
politické garnitury.
Podobné příklady známe například ale i z Francie, kde je zakázán nákup nacistických
propagačních nášivek a materiálu, které ovšem jsou běžně k dostání například v USA,
a pak lze kontrolovat, že toto zboží se volně do Francie nedostane.
Efektivním prostředkem, jak podpořit obchodování na internetu,
se stalo uživatelské rozhraní.
Uživatelské rozhraní je nástroj, který usnadňuje konzumaci obchodovatelných informací
Zaměřuje se na to, aby bylo co nejsnazší použít počítač a se snadností použití počítače
současně klesá schopnost jeho uživatelů tento nástroj ovládat.
Spokojíme se pouze s tím, co je zobrazeno.
Nerozumíme principům, jakým způsobem jsou informace vyhledány,
jakým způsobem jsou informace, které my sami při vyhledávání vkládáme,
dále používány a jak je s nimi nakládáno.
Nerozumíme tedy principů a postupům, jak samotný počítač a procesy vyhledávání fungují.
Rushkoff nás varuje.
Pokud nejsme schopni sami programovat a tento nástroj, tzn. počítač,
používáme pouze pasivně, jsme sami předmětem programování.
Stáváme se jakýmisi pasivními konzumenty informací.
Jsme snadněji ovlivnitelní.
Nejsme již tvůrci, jsme pouze e-konzumenti.
Naše svoboda, naše kreativita, je potom pouze iluzorní a my vstřebáváme informace,
které jsou nám kdoví odkud a kdoví jak předloženy k tomu, abychom jim uvěřili.
Problémy s programováním informačních nástrojů nejsou jediné,
které sužují informační společnost.
V naší informační společnosti je celá řada překážek k tomu, aby se stala opravdu efektivní.
Jednou z hlavních překážek je otázka vyhledatelnosti.
Se stále narůstajícím množstvím informací, tzv. informační explozí, je stále obtížnější
v rozšiřujícím se informačním prostoru nalézt informace,
které jsou pro nás relevantní a potřebné.
Problémy také představuje organizace informací.
Jakým způsobem zorganizovat na internetu informace tak, aby byly přehledné,
snadno dohledatelné, abychom tyto informace mohli jednoduše ověřit a abychom mohli zjistit,
že tyto informace jsou skutečně spolehlivé, že to nejsou jenom nějaké smyšlenky.
V takovémto množství informací, které produkuje informační společnost,
se musíme potýkat s překážkou nadbytečnosti informací.
Někteří autoři dokonce mluví o tom, že žijeme v době informačního či datového smogu.
Co všechno tvoří tento smog?
Můžeme se bavit například o desinformacích,
tedy lživých a nepravdivých informacích.
Můžeme mluvit také o faktoidech, což jsou informace,
u nichž je těžko rozhodnutelné, zda jsou pravdivé nebo nepravdivé.
Do tohoto balíku patří také například exinformace, tedy data, která sice shromažďujeme,
ukládáme na nejrůznějších nosičích, ale dále s nimi nepracujeme, nezpracováváme je.
V podstatě je pouze přechováváme.
Například NASA shromažďuje obrovské množství informací z vesmíru,
ale tyto informace nikdo dále neprochází a nepracuje s nimi.
Jsou uloženy na pozdější dobu.
A nakonec můžeme nalézt také exoinformace.
To jsou informace, které o nás shromažďují nejrůznější kamery a čidla.
Zaznamenávají náš pohyb, naše chování a v podstatě se tak stávají
jakýmsi nástrojem pro kontrolu celé společnosti.
Vzniká zde hrozba, že z informační společnosti se stane společnost pod dozorem,
kterou bude ovládat „velký bratr“.
Zatímco jsme ponořeni v informačním bohatství, uniká nám jeden podstatný fakt.
Výhody informační společnosti nejsou pro každého.
Nejsou dostupné všem rovnoměrně.
Vzniká tak nová nerovnost.
Nerovnost, kterou označujeme jako digitální propast.
Můžeme potom lidi rozlišit na informačně chudé a informačně bohaté.
Přitom tady tato propast má jakési tři různé aspekty.
Prvním z nich je propast v přístupu.
To je právě propast, která vzniká mezi lidmi, kteří mají přístup k technologiím,
a kteří přístup k technologiím nemají.
Dostanou se tedy k novým informacím nebo se k nim v digitální podobě nemají jak dostat.
Druhým typem této propasti je propast v užívání.
Propast v užívání se týká lidí, kteří žijí v bohatých zemích.
Nemají však o technologie zájem.
Mají z nich strach, technologie je odpuzují, takže je v podstatě odmítají používat
k získávání informací.
Odmítají je používat ve svém běžném životě.
A pak tu máme lidi, kteří mají problém s kompetencemi.
Například mají problém zorientovat se v množství informací, které je obklopují.
Najít informace spolehlivé, důvěryhodné, relevantní.
Toto je všechno otázka informační gramotnosti.
Nicméně ani informační gramotnost není v naší společnosti distribuována spravedlivě.
Někdo má kvalitnější někdo méně kvalitní vzdělání.
Někdo vůbec informační gramotnost nepotká během svého studia, protože není zařazena
do školních osnov.
Někteří lidé postrádají také schopnosti.
Mohou mít problémy s algoritmickým přemýšlením.
Mohou mít problémy s matematizací, problémy s vyvozováním.
Nedostatek těchto schopností potom člověka limituje, i když má k dispozici danou technologií.
Dalším problémem, který se tohoto týká, je, že náš mozek není připravený na to,
aby zpracovával stále větší a větší množství informací.
Náš mozek se v posledním tisíciletí zásadně nezměnil.
Máme tedy velmi podobnou kapacitu pro zpracování informací jako naši předci,
kteří se s informačními a komunikačními technologiemi vůbec nesetkali.
V tomto případě tedy mluvíme o propasti kvalitního užívání informací.
Vyvolení, kteří žijí v informační společnosti, jsou natolik ponořeni ve virtuálních světech,
že přestávají vnímat svět reálný.
V podstatě bychom mohli říct, že se zabývají celým životním cyklem informace
a konzumují tyto informace, nicméně se nezabývají tolik životním cyklem nosičů informací.
Technologií, ať už jsou to technologie počítačové či mobilní.
Přitom právě jejich konzumování i jejich výroba vytváří problém, který v dnešní společnosti
označujeme jako „e-wasting“,
tedy plýtvání elektronickými materiály.
Nezabýváme se tím, kde se vlastně technologie, které běžně používáme, berou
a kam mizí.
Přichází k nám v obchodech, potom je vyhodíme do košů
a předpokládáme, že budou recyklovány.
Nevíme, že celá řada lidí ve třetím světě velmi složitě v nelidských podmínkách získává
vzácné kovy, které jsou nedílnou součástí těchto zařízení.
Dost často za minimální mzdu ve velmi stísněných podmínkách,
které ovlivňují jejich zdraví a život.
Stejně tak technologie, které spotřebujeme, které jsou již zastaralé,
vyměňujeme za novější.
Starých se zbavujeme, a tyto staré technologie nejsou zpracovávány přímo v zemích,
které je vyprodukovaly, ale jsou odváženy do zemí třetího světa,
kde jsou vysypány na pláže a předloženy chudým lidem k tomu,
aby se v nich přehrabovali, vytahovali nejrůznější recyklovatelné části
a dost často na úkor vlastního zdraví získávali drahé látky a kovy,
které zpětně potom prodávají.
Dá se tedy říct, že naše iluzorní svoboda v informační společnosti je vykoupena utrpením
druhých lidí, kteří nejsou součástí této společnosti.
Ukazuje se, že informační technologie a informace v sobě obsahují jakousi mocenskou dimenzi.
Vytvářejí ty, kteří jsou vítězové, a ty, kteří jsou poražení.
Dávají moc kontrolorům technologií a zbytek uživatelů je těmito technologiemi kontrolován.
Uživatelé se totiž musí technologii přizpůsobovat.
Jediný, kdo se nemusí technologii přizpůsobovat, je ten, který za technologii platí,
který objednává a pro kterého je technologie designována.
Ostatním nezbude nic jiného než se naučit s novou technologií pracovat,
přizpůsobit jí svůj zažitý styl práce a teprve pak mají jisté své pracovní místo.
Jak můžeme zodpovědět otázky položené na začátku?
Je informační společnost společností pro všechny?
Ne, není.
Je informační společnost společností svobodnou?
Nepřináší nám vysněnou svobodu.
Můžeme se potom dále sami sebe ptát.
Můžeme tento stav změnit?
A pokud ano, jakým způsobem můžeme přispět k této změně?
Odpovědí by mohl být nový trend ve vývoji informačních a komunikačních technologií,
který označujeme jako komunitní informatika.
Komunitní informatika buduje systémy, které nepoužívají informaci jako výstup
s nějakou přidanou sociální hodnotou, ekonomickou hodnotou.
Informace v těchto systémech slouží jako zdroj, který je dostupný všem lidem v komunitě
a nějakým způsobem je přizpůsobený této komunitě, ať už je to komunita pracovní,
sousedská, případně komunita zájmová.
Lidé se nemusí v tomto případě přizpůsobovat technologii, ale technologie
je přizpůsobována a šita na míru přímo jim.
Vrací se tak zpět moc do rukou lidí, kteří technologie používají.
Posiluje se jejich inteligence, která není používána pro rozhodování mocenské elity,
ale je používána pro rozhodování ve všech vrstvách celé komunity.
Moc se dostává na okraj komunity.
Tyto systémy spíše než kompetetivní jsou systémy kolaborativními.
Více než hierarchizované jsou participativní.
Umožňují tedy lidem podílet se na jejich výstavbě.
Nejsou koncentrované, ale naopak všechny výhody distribuují
spravedlivě mezi celou komunitu.
Spíše než pasivní přístup je upřednostňováno efektivní použití.
Uživatel je v centru zájmu místo procesu, který má vést k vyšší ekonomické efektivitě.
V centru zájmu je také běžný život a potřeby lidí v komunitě.
Spíše než globální dopad je tedy sledovaný lokální kontext použití těchto technologií.
Výsledné informační systémy jsou potom mnohem více demokratické než systémy stávající.
Všem, které zajímá tato problematika, můžu vřele doporučit knihu od Michaela Gursteina
„What is community informatics?“