Tip:
Highlight text to annotate it
X
Londýnský symfonický orchestr
Gareth Davies Flétna
>>GARETH: Dobrý den, jmenuji se Gareth Davies a jsem vedoucí skupiny fléten v Londýnském symfonickém orchestru.
Rád bych teď s vámi prošel několik částí orchestrálních skladeb, které doufám budete hrát
při konkurzu do Symfonického orchestru YouTube.
Začněme Beethovenovou předehrou Leonora č. 3.
Je to jedna z nejhranějších částí skladeb na konkurzech do orchestrů
a obsahuje pár drobností, na kterých si lidé často vylámou zuby.
Především načasování.
Ze všeho nejdřív bych vám poradil poslechnout si pár nahrávek této skladby,
protože ji lze hrát v mnoha různých tempech.
Vy si ale vyberte to, které se vám hraje nejlépe,
a držte se ho.
Úvod této části
se běžně hraje na šest. Je poměrně pomalý takže se nezapomeňte pořádně nadechnout.
Nedělejte si moc hlavu s tím, že je na začátku napsáno fortissimo.
Jste na to celý orchestr, takže nemá cenu hned zkraje vyfouknout celé plíce
a už v půlce být bez dechu.
Dávejte také dobrý pozor na výšku tónu.
Je velmi snadné začít tu notu na fortissimu s diminuendem na piano
na konci prvního taktu.
Pořád se soustřeďte na výšku. Tón vám nesmí klesnout,
protože housle bohužel neklesnou s vámi.
Nyní k další pasáži od 17. taktu,
tady myslete spíše na tempo, protože tady narazíme na několik
změn v rytmu. Máme tu nejdříve čtvrtky
a potom trioly.
Mějte na paměti, že mezi těmi triolami je ještě fráze z triol jako odpověď,
tu také není dobré moc hnát –
musíte to potom ještě dohrát do konce.
U těch triol je opravdu důležité
udržet tempo.
Na konkurzech do Londýnského symfonického orchestru jsem už slyšel mnoho lidí,
kteří tempo znenadání úplně změnili.
A právě na takovýchto věcech se projeví,
že nejspíš nikdy nehráli v orchestru, nebo že nejsou zvyklí poslouchat nástroje kolem sebe.
Takže si vždy snažte co nejvíc všímat,
co se všechno ve skladbě odehrává. Rozhodně to celé není jen o só*** na flétnu.
Dále se zastavíme u pasáže v allegru,
kde je velmi známé sólo společně s fagotem.
Zde opět platí: Nesnažte se hrát moc rychle, jinak na to nejspíš nakonec dojedete.
A pořád je třeba si uvědomovat vztah mezi jednotlivými pasážemi skladeb.
Máme tu trioly, na konci máme trioly ze čtvrtek,
ještě předtím máme ale i osminky.
A tempo musí pořád sedět.
Cvičte s metronomem. Zdá se to být samozřejmost,
ale občas se nestačím divit, kolik lidí to nedělá.
Teď se podíváme na Brahmsovu Čtvrtou.
V poslední větě je velmi známé sólo.
Je to jeden z těch okamžiků, kdy se celá věta najednou jakoby zastaví
a zní jen flétna s velmi, velmi skromným doprovodem strun.
To sólo samo o sobě nevypadá nijak zvlášť fantasticky,
ale je to jedna z pasáží, kterou když vezmete za správný konec, je z toho zlatý hřeb večera.
Tady je nejdůležitější sledovat, kam fráze míří.
Brahms se vyznačuje spoustou krátkých frází a je také hodně bohatý na
crescenda a diminuenda.
Je tu také požehnaně osminových pomlk napříč celou skladbou.
Nenechte se jimi zaskočit.
Pokud je hrajete všechny, skladba se jednoduše zastaví.
Je potřeba na to myslet. Je to taková klasika pro všechny flétnisty – vidíte
pomlku a řeknete si: „Radši bych se měl nadechnout.“
Ve skutečnosti není důvod se u každé pomlky nadechovat.
Kdybyste se nadechovali skutečně pokaždé, nejspíš byste někde kolem 16. taktu praskli.
Takže je nejlepší to celé vnímat jako jednu frázi a také to tak zahrát.
Po úvodním nástupu se dostanete k této frázi:
Následuje pomlka a pak pokračování.
A ještě jedna pomlka.
Ještě k těm pomlkám,
struny tam hrají podklad velmi, velmi slabě.
Vidíte ale, že pokud to zahrajete se všemi pomlkami, zní to moc rozsekaně a nefunguje to.
Představte si prostě, že jde o jednu dlouhou frázi, a zhluboka se nadechněte.
Nenadechujte se u každé pomlky
a pokuste se to dohrát až do konce.
Další důležitá věc je nepřehnat crescenda a decrescenda.
Já sám si je vykládám spíš jako výraz,
takže třeba jen měňte vibrato.
Rozhodně to neznamená začít funět, tím se akorát znemožníte.
Úplně na konci potom nezapomeňte, že Brahms do posledních dvou taktů napsal crescendo.
Takže je třeba dávat pozor, aby se zvuk v tom hlubokém místě nevytratil. Udržujte ho pěkně odspodu
a nepřestávejte foukat, prostě si užívejte,
že při tomto úžasném sólu všichni poslouchají z celého orchestru právě vás.
Pikola
Určitě jsou mezi námi také uchazeči na pikolu.
Na tu nejsem zrovna odborník, ale můžu vám dát pár tipů.
Důležitá věc při hře na pikolu je pořád foukat.
Hodně lidí často foukat přestane a zvuk najednou zmizí.
Je hned několik skladeb, na které se můžete podívat. Například op. 36 v Čajkovského Čtvrté,
kterou vám dnes ale nezahraji.
Můžete se také podívat na předehru k Semiramis.
Je poměrně těžká, protože je v ní hodně rychlých, opakujících se not.
Snažte se na to dívat stejně jako při hře na flétnu –
hlavním zůstává udržení tempa.
Doufám, že se vám moje tipy budou hodit.
Těším se, až si na videích poslechnu vaši hru.
A nezapomeňte, že pokud máte nějaké dotazy ohledně těchto skladeb
nebo ohledně hry na flétnu jako takové,
na některé z nich můžu odpovědět na internetu.
Těším se a přeji vám hodně štěstí.
Londýnský symfonický orchestr