Tip:
Highlight text to annotate it
X
Je možné být v obou světech, 17. září 2012, Zmar, Portugalsko
[Mooji:] To je ok. Můžeš to jen otočit tam. To je dobré.
[T:] Ahoj Mooji. [M:] Ahoj, drahoušku.
[T:] Nemůžu uvěřit, že to dělám. Protože pokaždé, když se chci přiblížit, je tu veliký strach. [M:] Ano, ano.
[T:] Ano, jaká byla moje otázka?
Ano. Před pár měsíci jsem po poslechu tvých videí a kontemplaci zjistila, co jsem. Jako bych to cítila v každé buňce svého těla.
Ale pak se to stalo zkušeností a jakousi vírou, skrze...a... [?]
A všimla jsem si přesunu vnímání. Ale cítím, jako bych nežila v reálném světě.
Jako bych nebyla skutečná. Nevím ani, jak to popsat. Jako by něco chybělo...víš... nebylo mi vlastní.
Já jen nechci mít víru a ... a žít život skrze nějakou vírou. Chci jen být...
[M:] Ano. [T:] Přirozená a jen chci vidět věci, jaké skutečně jsou.
[M:] Ano. [T:] A...
[M:] Ale není to, co se stalo? Že jsi nějak v této zkušenosti, řekněme...bylo na tom něco úplně beztížného a...jakýsi přirozený stav bytí.
Nebylo to tak? Když říkáš, že jsi to cítila v každé buňce svého těla. Co se stalo? Nebylo to něco, co bylo pociťováno jako hluboce přirozené?
Byla to víra?
[T:] Ne. [M:] Ne, nebyla to víra.
[M:] Jednoduše to bylo. Pak se možná vkradla mysl - zhodnotit to a podat o tom výklad - jaký to má význam atd.
Možná se na to něco chytlo. Ale čisté vidění a zkušenost - to nebyl žádný příběh! Bylo to jen živé...Probuzení.
A když se potom cítíš trochu odtažitá nebo něco; někteří lidé se cítí trochu otupělí nebo něco. Jiní by to popsali odlišně.
Toto "Cítím, že nejsem skutečná" není nutně špatná věc. Možná to, co považujeme za skutečné je: "Opravdu věřím ve svůj život jako toto" nebo něco.
Protože to je naše podmíněnost a zvyk. Ale možná je tu teď snad jakoby odpoutanost.
A možná, že ostatní lidé ti mohou říct: "Vypadáš trochu zvláštně (omámeně) nebo cokoli a ty začneš příliš věřit tomu, co říkají.
Raději, než abys opravdu obrátila pozornost dovnitř, ověřila to a řekla: "Ale já se cítím perfektně fajn."
Vidíš? Ne hodnocení sebe sama na základě projekcí ostatních lidí.
A vidět, že je to fajn. Protože oni nikdy neporozumí, co zažíváš. Navzdory tomu, jak moc to zkoušíš a ani bych to nezkoušel.
Aniž tě něco nemotivuje korespondovat s nimi, vidíš?
Nebudou ti rozumět, dokud tato chuť není také uvnitř jich samotných.
A také, nezkoušej demonstrovat svou spiritualitu. Drž to jako tajemství.
Ne [grimasa]... Ale pak zjistíš, že je možné být v obou světech.
Můžeš mluvit s ostatními lidmi normálně. Nemusíš "být" duchovní; můžeš s nimi mluvit.
Ale něco se bude šířit skrze tvé konverzace a tvůj kontakt. Něco se změní.
Speciálně, pokud nevidí, že zkoušíš něco dělat. Ale ty jen mluvíš ze své pravdy, svým způsobem.
A nejprve - ačkoli je větší mír dokonce i ve tvém obličeji, ve tvém výrazu - mysl, která je stále ponořená do podmíněnosti,
to nejdřív nevidí. Vidí více ohrožení.
Že: "Nejsi ten, koho mám tady. Neladíš s mým obrazem o tobě. Takže něco je s tebou špatně."
Vidíš? Musíš být silná. A rosteš do síly jen setrváním vklidu.
Přijde bod, kdy - i kdyby celý svět dohromady jednohlasně přišel, podíval se na tebe a řekl: "Ne!"
Budeš cí***: "Ok. To je ok."
"Přesto jsem. Nemohu to předat - není mým úkolem ukázat vám, kdo jsem.
To je ok." Tato síla je v tobě, vidíš?
Jinak žiješ jen pro oči ostatních lidí, kteří zřídka vnímají věci tak, jak jsou.
Je to jako bys byla v tomto světě, ale nenáležíš k němu docela stejným způsobem.
Nevlastní tě. Ale ty jsi tady. Neodmítáš ho, pohybuješ se v něm moudře.
Ne jako toužení.
Všechny bytosti, kteří se poznali v Pravdě, neudělali najednou "klu" a nezmizeli.
Dále žili v tomto těle, v Pravdě, a šli s ostatními bytostmi a mluvili s láskou a soucitem atd.
A je tu obrovská moudrost, která provází tvou cestu.
Nemusíš se připravovat, zkoumat, s kým budeš mluvit. Protože to nepřichází z mysli.
Intuitivně - něco jde a je vyjádřováno. Někdy jsi dokonce i překvapená, co vychází z tvých vlastních úst, z tvého vlastního chování.
Protože to není předpověď, nepřichází to z metodologie nebo ze strategie
nebo z vlastního vědomí. Jen to vyvstane. Je to skoro, jako by v tobě byla síla, která ví kombinaci ke každé bytosti.
Jen nějak najdeš způsob, jak s nimi být.
Takže, neomlouvej se nebo neskrývej své světlo příliš, ale ani ho nezkoušej ukazovat.
Jen...buď tichá a jdi a najdeš způsob. Najdeš správnou rovnováhu; kde se můžeš v tomto světě pohybovat a dokonce pokračovat ve své práci a tak...
Ale s jasnějším světlem, větším mírem, nemusíš zapadat do projekcí ostatních lidí.
Pomůže ti to naučit se být sama a být sama za sebe.
Postupně, jak přijmeš sama sebe, začneš stále více a více potkávat bytosti, kteřé jsou na podobné frekvenci jako ty, vidíš?
Nemusíš chodit ven a hledat, nemusíš jít na Facebook.
Oni přijdou.
Měli jsme jednu rostlinu v mém... v Anglii ji vidíme častěji. Nazýváme ji budleja.
A ta roste - ne, nemyslím, že tu rostlinu někdo sází - roste na skalách.
Roste mezi zdivem, roste až na vršek střech.
Když ostatní rostliny chřadnou, ona je stále tam.
Vidíte? Nikdo je nezalévá, stále tam jsou.
Tato rostlina by nevyhrála žádnou soutěž krásy. Ale když je v rozpuku a kvete, ach! Přiletí všichni motýli, odkudkoli.
Přilétají. Budleja nemusí volat: "Motýli, jsem připravená!"
Ne, prostě přiletí. A tím samým způsobem - v době tvého vlastního kvetení, bytosti přijdou.
Jsou přitahováni, ne svou myslí; nějaká síla je přivádí. Toto "společenství bytí" nějak.
Není tu žádné členství. Jen...potkáváš více a více bytostí jako tyto.
A...takže tomu věř. Protože někdy, když posloucháš příliš "vnějšíma ušima", pak lidé - pokud posloucháš a posloucháš - udusí tvé světlo.
Takže dokonce, i když cítíš:"No, nikdo mi nerozumí" - no, vlastně stejně ani nidky nerozuměli!
Nikdo ti nerozumí...
Vlastně, každý je nepoznatelný. Ale dokud nějak shromažďujeme kolem nás určité kvality, které přijímáme za své.
Pak máme pocit, že nás někdo může znát. Ale stále se měníme.
A stejně tak oni. Vidíte.
Věř tomu. Nežiješ život, jsi žita jako život.
Ve své vlastní tichosti, poznáš: "Wow, toto je zázračné. Nemusím dělat nebo vědět, kam jdu."
Nikdo nemůže vědět, kam jde! Jen si myslíme, že víme. A tak.
A přijímáme plytké projekce. Protože hloubku nemůžete pochopit, můžete jen být, takže...
Jen pokračuj, jak jsi. Víš, je to jako - používám tento příklad:
Někdy cestujete šest měsíců, pryč ze svého obvyklého místa, které nazýváte "domov." Někteří lidé šest měsíců za rok, cokoli.
A přijde čas, kdy se vrátíte domů a jdete domů. Všechno je tak, jak bylo. Všechno tu je. ***é, kočky, obchod na rohu, stromy se možná změnily...
Ale všechno; znáte tohle prostředí do hloubky.
Ale není to tak blízko.
Je tu odpoutanost. Lidé přijdou, aby vám řekli poslední drby, ale ty do vašeho Bytí neproniknou.
Slyšíte je v nějakém - jako by někdo mluvil přes tlusté sklo - nedostane se to opravdu dovnitř...je to krásné.
Je to, jako bych byl se vším tím familiární, ale nejsem vtažen do dramat života.
Jste si jich vědomi, ale nějak vaše hlava je *** mraky.
Ne nijak snobsky, jen nejste tak dotčeni.
V tomto příkladu je nastíněno, jak budou naše životy vyjmuty trochu víc z upoceného, lepkavého pocitu, že jsme osoby. A z této světově rozšířené sítě egocentrismu.
Jako byste museli být nějací, museli být "in"...takže pfff. Něco je z toho venku. A buďte šťastni.
Protože tomu také rozumíte. Neshlížíte na to, ale nějak je fajn být, kde jste. Je to váš čas.
A, věřte tomu. A postupně budete vidět víc a víc, že jsou tu síly, které normálně nerozpoznáváte,
ale ony jsou vaší cestě nápomocny. Nepohybuješ se jen jako entita. Je to skoro jako - když je něco hluboce pociťováno a schyluje se k pohybu,
je to, jako by přišla celá skupina pohybů, aby to vynesla (přinesla). Není to...nejsi osel.
A pohybuješ se v tomto světle. Není to fantazie. Je to norma!
Vidíš. Takže pokračuj, neposuzuj lidi a nenech je, aby posuzovali tebe. A neber jejich hodnocení, jako by to bylo něco jako výklad pravdy nebo tak něco.
[T:] Ano, bylo to, jak jsi popsal. Dokonce jsem jela do svého rodného města a všechno bylo jako dřív.
[M:] Ano. [T:] Bylo to jen, nebylo to stejné.
[M:] Ano, ano. [T:] Stejně tak. A bylo zde jakoby víc prostoru, ale pak jsem se cítila, víš, jako bych ztrácela půdu pod nohama, víš...že se děje něco špatného a...
Ano, ale snad, možná... [M:] Přišla jsi do bodu, kde musíš přijmout: "Nevím vůbec nic."
[T:] Ano. Tak se cítím. [M:] Ano. Ale raději než přemýšlet: "O můj Bože. Vůbec nic nevím."
Ffff! Pociťuj ten prostor, že nevíš vůbec nic. S tím je tu jistá univerzálnost.
"Nevím vůbec nic."
Kdo to byl? Byl to Sokrates, kdo tohle řekl? Někdo takový?
Řekl: "Vím, že nic nevím." To je, co řekl.
Ano. Co vím je, že nevím nic. A jeho nazývají moudrým. Že je to tak?
Nevíš, jaká je to obrovská svoboda.
Protože je tomu přisuzované určité stigma, kultura myšlení, že bychom měli něco vědět.
A mnohdy, dokonce i v Indii, kam jezdím, se někdy zeptáš někoho: "Jak se dostanu do tohoto místa?"
A oni neví. Ale stejně ti řeknou: "Aha! Půjdeš tady dolů, odpočíš..."
Je to, jako by ti snad ani nechtěli říct, že neví!
Někteří lidé nemohou být chyceni s představou, že neví.
A budou k vám mluvit 10 minut. "A pak půjdeš a... - Tak dobře, zabočím doleva - Ne, ne, doprava. Ale říkal jsi...Ne, můžeš jít i tudy..."
Teď řekneš: "Promiňte, já tohle nevím - Aha, ok, děkuji." A je to hotové. Proč by ses měla cí*** v rozpacích a zahanbena tím, že jsi to nevěděla.
[Smích]
Když přiznáš: "Nevím", dáváš lidem krásné svolení přiznat, že oni také neví.
A pak my všichni nevíme. Jaká šťastná banda!
"Nevím vůbec nic."
[Smích]
Slyšel jsem tenhle příběh. Nevím, jestli je to pravda. Ale myslím, že to je pravda.
Říká se, že když v Austrálii - byl to myslím kapitán Cook - navštívil Austrálii. Bylo to při objevování Austrálie.
A měl tedy s sebou domorodého průvodce, který mu ukazoval okolí atd.
A uviděl tohle stvoření jdoucí - "boing, boing, boing" a řekl: "Ah! Co to je?"
A průvodce řekl: "Kangaroo" (klokan), což znamená: "Nevím."
Takže kapitán Cook: "Kangaroo" (klokan).
Jsou tu nějací Australani - slyšeli jste o tom?
"Co je tohle?" "Kangaroo."
"Ah!"
[T:] Mooji, mám moc ráda tvá povídání. [M:] Eh? [T:] Miluju tvá vyprávění.
[T:] Miluju tvá povídání.
[M:] Má povídání. [T:] Povídání. Jestli je takové slovo... [M:] Velmi dobře.
[T:] Děkuji. [M:] Děkuju má lásko.