Tip:
Highlight text to annotate it
X
Jsme v národní galerii v Londýně
a pozorujeme poměrně rané dílo
od velkého benátského mistra Titiana.
Název tohoto díla,
přeložený z latiny,
znamená: "Nedotýkej se mě".
Jde o slova, která Kristus řekl Máří Magdaléně poté,
co ona nalezla jeho hrob prázdný.
Tento motiv nás přivádí přímo do srdce křesťanského příběhu
o záhadě Vzkříšení.
Takže Kristus je ukřižován,
Kristus je pohřben
a tři dny nato je jeho hrob nalezen prázdný.
Kristus byl vzkříšen,
Máří vidí jeho hrob,
otáčí se pravděpodobně k první osobě, kterou spatří,
k někomu, koho považuje za zahradníka
a ptá se: "Co udělali s jeho tělem?"
On ji osloví jejím jménem a ona pozná, že ten muž je sám Kristus.
A vztáhne k němu ruce aby jej objala.
Samozřejmě byla svědkem jeho ukřižování,
takže toto je pro ni zázračnou vizí,
a tak se k němu natahuje ve snaze se jej dotknout,
ale on se stahuje a říká: "Nedotýkej se mě."
nebo: "Je čas nechat mě jít."
"Je čas přestat lpět na mé hmotné přítomnosti zde na Zemi,
povstal jsem a nejsem zde již stejným způsobem, jakým jsi mě dříve znala."
Sledujeme, jak Titian vyjádřil tuto myšlenku v skladbě obrazu.
Máří Magdaléna je na zemi.
Její postoj je šikmý, avšak ona pociťuje, že je, určitým způsobem,
připoutána horizontálně k Zemi,
zatímco Kristus vzpřímený.
Avšak jeho tělo je lehce nakloněno
v opravdu vytříbeném postoji,
jak se téměř natahuje směrem k ní.
Jak říkáš, odtahuje se,
ale zároveň se *** ní ohýbá ve velmi ochranitelském postoji.
A jeho tělo je v jednotě se stromem v pozadí,
jež vede náš pohled dokonce ještě výše
a připomíná nám, že Kristus v nebi brzy splyne v jedno s Bohem.
Je zde něco nadpozemského.
Ten neuvěřitelně ladný a elegantní postoj
v němž Titian Krista vykreslil.
Je to jako bychom téměř mohli cí***, jak se Máří natahuje
a jak její ruka přízračně prochází jeho tělem.
Kristova nehmotnost se jaksi vnitřně ohlašuje v postoji jeho těla.
Podívejte se na způsob, jakým Kristus svůj rubáš,
jež nyní nosí kolem svého krku téměř jako plášť,
přitahuje svojí levou rukou blíže k sobě
a vytváří tím určité prázdno, prostor pro hru stínů.
Je to prázdný prostor
a ten vytváří onen dojem netělesnosti. nehmotnosti.
Přesně tak, panuje tu skoro strašidelná nálada.
A v postoji Maří Magdalény,
jak se na té zemi naklání vzhůru a natahuje svoji ruku,
přímo cítíte její touhu po tom, znovu jej spatřit,
znovu jej vzít do náručí, obejmout jej,
cítít jeho tělesnou přítomnost.
A v Kristově tváři vidíte určitou starostlivost o ni.
Shlíží na ni
a určitým způsobem se do ní vciťuje
a to vše je umístěno do této překrásné svěží krajiny,
která nás upomíná na to, že bylo poměrně módní,
v Benátkách té doby, klást náboženské scény
do krásných a smyšlených prostředí.
Takže člověk může rozjímat ***
tím biblickým příběhem, který je zde popisován
ale také může nechat toulat svůj pohled po této skutečně krásné krajině.
Je to opravdu překrásná krajina.
Podívejte se na to, jak ta atmosférická perspektiva
vytváří ten vzdušný a světlem prozářený hluboký prostor.
A zbožňuji to zapadající slunce
a jak jeho světlo prozařuje mraky.
A barvy byly očividně kdysi mnohem jasnější
zejména ty odstíny zelené, jež časem zhnědly
kvůli barvě, kterou Titian použil.
Přesně tak. Byl to oxid měďnatý,
jež časem ztratil něco ze své původní jasnosti a živosti.
Ncméně malba je uvolněná, překrásná, je plná náznaků.
A je to toto složité mezimezildské působení,
jež uchopuje biblický, prastarý příběh,
projasňuje jej a tak jej zpřístupňuje i pro naši dobu.