Tip:
Highlight text to annotate it
X
Sedím v obyčejné kuchyni jednoho pražského činžáku, obyčejného smíchovského činžáku, a sedím u stolu,
který možná je místem, kde se odehrálo jedno z největších tajemství za posledních několik století.
Příběh muže, který zde seděl přede mnou před mnoha lety, začínal v jeho třiatřiceti letech,
na Velikonoce pětačtyřicátého roku. On zde seděl, a pak to přišlo.
V jedné chvíli najednou, bez přípravy, bez toho, aniž by se zajímal o filozofii
nebo o náboženské nauky nebo o cokoliv podobného, tak v jednom okamžiku
se stalo cosi s jeho vědomím, co vlastně sám ani v té chvíli nemohl popsat.
Bylo to náhlé rozevření, bylo to jako blesk z čistého nebe a znamenalo to,
že celá zkušenost, která byla doposud budována jako u každého z nás, se rázem změnila.
Rázem pochopil, že mnohé z toho, co my jako lidé chápeme jako svoji realitu,
jako nezvratnou realitu, jedinou realitu, takže to velmi často je realitou pouze
poměrnou a částečnou, která je jenom výsekem reality a není realitou celou.
Já jsem léčil vlastně naplno dvaačtyřicet let,
a asi tak pětačtyřicet let vůbec jsem léčil, takže ona je to dlouhá doba.
Protože mám dva dary, ten dar toho, jak bych to řekl, toho vnímání životních zákonitostí,
tak tím jsem vypracovával to léčení, tu biotroniku.
No a tak jsem se stal tím biotronikem.
Pan Zezulka léčil víceméně jen v okruhu svejch známejch,
protože ta jeho činnost nebyla povolená oficiálně.
On léčil tady v tomto pokoji, kterej teď bohužel už je prázdnej, a chodilo sem –
myslím si, že vyléčil za tu dobu svého působení,
on léčil asi čtyřicet čtyři let, že vyléčil tisíce pacientů.
Přitom podivuhodný bylo, jak měl rozsáhlý znalosti z oboru medicíny,
a to si myslím, že nejenom za účelem toho, aby mohl aplikovat vhodnou léčbu
na základě lékařský diagnózy, ale že poctivě usiloval celá ta léta o spolupráci s lékaři.
Přitom jim nechtěl absolutně konkurovat, protože vždycky prohlašoval,
že není schopen léčit všechno, že může léčit pouze choroby bioenergetického původu
a u jiných chorob že může posilnit třeba obranyschopnost organizmu,
ale že patřej do oboru medicíny.
No pacienti sem chodili, tady v té předsíni tam měli židle, to bylo jako čekárna.
On si zval ty pacienty, někdy jich bylo taky třeba dvacet, třicet denně, že jo,
tak si je zval podle času, chronologicky. Byl každej pacient objednán na určitou dobu,
protože tady ta předsíňka je malá, tam by se všichni nevešli najednou.
Vlastně to byla taková výjimečná osobnost. On nebral za léčení peníze,
on prostě všechno dělal proto, že těm lidem chtěl pomáhat.
V cizině byl známější než u nás, bylo to zajímavé
a bylo to zřejmě po tom prvním psychotronickém kongresu, který byl v Praze
v roce 1973. A tam vlastně vešel ve známost, protože tam demonstroval
a léčil tam všechny ty lidi, kteří se tam zúčastnili
toho povídání, dával sílu celku a lidi cítili.
Já ho mám tak zafixovanýho jako takovýho vlídnýho šedovlasýho pána,
naprosto obyčejnýho, kterýho když potkáte na ulici,
tak vůbec nikoho by nemohlo napadnout, že je to člověk
s nějakou mimořádnou schopností, poněvadž vůbec se nedá mluvit
o uhrančivým pohledu nebo o něčem takovém. Byl to prostě
naprosto obyčejnej člověk, velice vlídnej a tichej, až plachej.
Rád si na něj vzpomínám. Tady za tím stolem jsme spolu taky seděli,
řešili jsme ty věci. On mně vyprávěl to, jak si to představuje.
Tak myslím si, že pan Zezulka patřil k takovejm těm předčasně narozenejm lidem,
jehož myšlenkám a vůbec poznatkům dá za pravdu až ta budoucnost,
protože já vím, když jsem k němu přišla v roce 1967,
tak já jsem měla potíže se štítnou žlázou a s páteří,
no tak nejen že mě vyléčil a zbavil těch potíží asi tak do čtyř měsíců,
ale potom jsme začínali spolu hovořit o tom jeho daru vědění a tak dále a tak dále,
o těch životních zákonitostech. A on pan Zezulka přesně věděl,
kolik komu může čeho dát, a snažil se lidi spíš naučit, aby mysleli sami,
aby změnili ten svůj životní postoj. On nepředkládal nějakou hotovou nauku.
On se snažil, aby lidi k tomu došli sami, aby začali přemýšlet,
protože on už tehdy předvídal všechno, co dneska je: skleníkovej efekt,
znečištění vod, vykácení pralesů, a všechno možný, předvídal
obrovskej nárůst nádorovýho onemocnění, snižování věkový hranice těch pacientů.
A mně se zdálo, že to nemůže bejt tak docela pravda, protože tehdy ještě ta příroda
byla velice hezká a ta hrozba nestála tak blízko.
S panem Zezulkou jsem se seznámil osobně, udělal na mě veliký dojem,
protože ač laik, dokázal se mnou debatovat na vyloženě řekl bych kolegiální úrovni,
neboť velmi dobře ovládal naši lékařskou terminologii.
Byl vzdělaný i filozoficky a je tvůrcem velmi zajímavého filozofického systému,
který mě osobně velice zaujal, jenže nemám dost vlastní síly a houževnatosti,
abych jej směrem k vlastní osobě uplatnil v praxi.
Jinak mohu říci, že sledoval dokonce naše odborné časopisy ve spektru,
které mě překvapilo a vyvedlo z míry, a měl přehled
o takových aktuálních problémech, že jsem mu místy nestačil.
Já jsem ho navštívil v době, kdy jsem například ještě nevěděl nic o chorobě AIDS.
V té době on už o ní věděl, no a já jsem samozřejmě dělal,
že o ní vím taky, a tak jsme na toto téma prostě debatovali.
Cítil jsem se dost nepříjemně, teprve s půlročním odstupem
vyšla první informační zpráva ve Vnitřním lékařství, o této chorobě.