Tip:
Highlight text to annotate it
X
Překladatel: Lenka Kovarikova Korektor: Marek Vanžura
Co se asi děje
v mysli tohoto miminka?
Pokud byste se na to zeptali lidí před 30 lety,
většina z nich, včetně psychologů,
by řekla, že toto dítě nemá rozum,
postrádá logiku, je egocentrické --
že se nedokáže vcí*** do pozice někoho druhého
či chápat příčinu a následek.
Za posledních 20 let
vývojová věda tento obrázek obrátila úplně naruby.
Takže v určitých případech
si myslíme, že myšlení tohoto miminka
je stejné jako myšlení těch nejbrilantnějších vědců.
Dám vám příklad.
Jedna z věcí, *** kterou by mohlo toto miminko dumat,
co by se mu mohlo honit hlavou,
je pokoušet se přijít na to,
co se honí hlavou jinému miminku.
Nakonec jednou z těch nejtěžších věcí pro nás všechny
je zjistit, co si myslí a co cítí jiní lidé.
A možná tou nejtěžší věcí ze všech
je pochopit, že to, co si myslí a co cítí ostatní,
není úplně totéž, co si myslíme a co cítíme my.
Kdokoliv, kdo se zabývá politikou, může dosvědčit,
jak obtížné to pro některé lidi je.
Chtěli jsme vědět,
zda mohou miminka a malé děti
porozumět této těžké skutečnosti o jiných lidech.
Otázka zní: Jak se jich ale zeptat?
Miminka přece nemluví
a když požádáte tříleté dítě,
aby vám řeklo, co si myslí,
získáte nádherný proud vědomého monologu
o ponících a narozeninách a podobných věcech.
Takže jak jsme se jich vlastně ptali?
Nakonec se tajemství skrývalo v brokolici.
Já a spolu se mnou Betty Rapacholi, jedna z mých studentek,
jsme dali miminkám dvě mísy jídla:
jednu mísu se syrovou brokolicí
a jednu mísu chutných slaných krekrů.
Všem miminkám, dokonce i v Berkley,
chutnají krekry a nechutná jim syrová brokolice.
(Smích)
A tak Betty
trochu ochutnala z každé mísy.
A zatvářila se, že jí to buď chutná, nebo nechutná.
Polovinu času se tedy tvářila,
že jí chutnají krekry a nechutná jí brokolice --
stejně jako miminkám a jakékoliv jiné osobě při smyslech.
Ale tu druhou půli času
si vzala trochu brokolice
a předstírala: "Mmmmm, brokolice.
Ochutnala jsem brokolici. Mmmmm."
A pak si vzala několik krekrů
a říkala: "Ble, fuj, krekry.
Ochutnala jsem krekry. Ble, fuj."
Chovala se tedy, jako by chtěla
přesný opak toho, co chtěla miminka.
Provedli jsme to s 15 a 18měsíčními miminky.
A ona pak poodstoupila a řekla:
"Můžu taky dostat?"
Otázka je: Co jí to dítě asi dá?
To, co chutná jemu, nebo to, co má ráda ona?
A pozoruhodné bylo, že 18měsíční děti,
které zřídka chodily a mluvily,
jí daly krekry, pokud jí chutnaly,
ale taky jí daly brokolici, pokud jí chutnala brokolice.
Na druhé straně,
15měsíční děti se na ni dlouze dívaly,
pokud předstírala, že jí chutná brokolice,
jako by to nemohly pochopit.
Když se ale dívaly dost dlouho,
daly jí krekry,
o kterých si myslely, že je má rád každý.
Z toho vyplývají dvě pozoruhodné věci.
Tou první je, že tyto malé 18měsíční děti
už přišly
na tu zásadní skutečnost lidské povahy,
a to, že ne vždy chceme totéž jako ostatní.
A navíc cítily, že by měly dělat věci,
díky kterým ostatní získají, co chtějí.
Snad ještě pozoruhodnější skutečnost,
že ty 15měsíční děti se tak nechovaly, naznačuje,
že 18měsíční miminka objevila
tuto hlubokou, zásadní stránku lidské povahy
během těch tří měsíců od doby, co jim bylo 15 měsíců.
Děti tedy vědí víc a učí se víc,
než bychom si kdy pomysleli.
A to je pouze jedna ze stovek a stovek studií za posledních 20 let,
která to dokazuje.
Přesto byste mohli položit otázku:
Proč se děti tak moc učí?
A jak je možné, že se naučí tolik
za tak krátkou dobu?
Mám tím na mysli, že když se konec konců podíváte na děti povrchně,
jeví se dost neužitečné.
A vlastně i v mnohých ohledech je to ještě horší,
protože musíme tolik času a energie věnovat
jen tomu, abychom je udrželi naživu.
Když ale o odpověď na tuto hádanku
požádáme evoluci,
tedy proč tolik času trávíme
starostí o neužitečné děti,
vyjeví se nám, že odpověď existuje.
Když se podíváme na mnoho a mnoho různorodých živočišných druhů,
ne jen na nás primáty,
ale i jiné savce, ptáky,
či dokonce vačnatce
jako je klokan nebo wombat,
zjistíme, že existuje vztah
mezi délkou mláděcího období živočišného druhu
a velikostí mozku ve srovnání k jejich tělu
a tomu, jak chytří a přizpůsobiví jsou.
Ukázkovými ptáky této myšlenky jsou ptáci na obrazovce.
Na jedné straně máme
vránu novokaledonskou.
A vrány a jiní havranovití, krkavci, havrani a podobní
jsou neuvěřitelně chytří ptáci.
V některých ohledech jsou chytří stejně jako šimpanzi.
A tohle je pták na obálce časopisu Science (Věda),
který se naučil používat nástroj, aby získal potravu.
Na druhé straně
je naše známá -- slepice domácí.
A kuřata a kachny a husy a krůty
jsou prostě natvrdlí jako vejce.
Jsou tedy velmi, velmi dobré v zobání zrní,
ale v ničem dalším už tak moc ne.
Ukazuje se tak, že mláďata
vrány novokaledonské jsou zelenáči.
Jsou závislé na svých matkách,
nosí jim červy až do zobáků
po dobu dvou let,
což je v ptačím životě opravdu dlouhá doba.
Naproti tomu slepice dospějí
za několik měsíců.
Doba dozrávání je tak důvodem,
proč vrány končí na obálce časopisu Science (Věda)
a slepice v hrnci na polévku.
Na dlouhém věku dozrávání je něco,
co se zdá být propojené
se znalostmi a učením.
Jaké asi vysvětlení pro to máme?
Některá zvířata, jako třeba slepice,
se zdají být skvěle vybavena
na vynikající vykonávání jedné jediné věci.
Zdají se tedy být skvěle přizpůsobena
k zobání zrní v daném prostředí.
Jiní tvorové, jako třeba vrány,
nejsou moc dobří v dělání něčeho konkrétního,
ale nadprůměrně dobře
se naučí principy různých prostředí.
A samozřejmě, my lidské bytosti
se v tomto rozdělení nacházíme ještě mnohem dál.
V poměru k tělu máme mozky mnohem větší
než jakékoli jiné zvíře.
Jsme chytřejší, přizpůsobivější,
více se naučíme,
přežijeme ve více odlišných prostředích,
stěhovali jsme se, abychom zaplavili svět a dostali se i mimo něj.
A naše miminka a děti na nás závisejí
mnohem déle než mláďata jakéhokoliv jiného druhu.
Mému synovi je 23.
(Smích)
A nejméně do třiadvaceti
jim stále nosíme do jejich
malých zobáčků červy.
Dobrá, proč bychom mezi tím měli vidět souvztažnost?
Myšlenkou je, že způsob učení
je nesmírně mocným, skvělým způsobem pro připojení se ke světu,
ale má jednu velkou nevýhodu.
A tou velkou nevýhodou je,
že dokud se to všechno nenaučíte,
budete bezbranní.
Tzn. nechcete, aby na vás zaútočil mamut
a vy abyste si říkali,
"prak, nebo možná oštěp by mohl fungovat. Co asi bude lepší?"
Chcete to všechno vědět
předtím, než na mamuta narazíte.
A způsob, jakým se s tímto problémem vypořádala evoluce,
je způsob dělby práce.
Spočívá v myšlence, že máme to rané období, kdy jsme zcela chráněni.
Nemusíme nic dělat. Jen se máme učit.
A následně jako dospělí
můžeme uchopit všechno to, co jsme se naučili jako miminka a děti
a použít to na různé věci v životě.
Jednou z možností, jak na to nahlížet, je,
že miminka a malé děti
jsou část lidského druhu zabývající se výzkumem a vývojem.
Jsou tedy chráněnými snílky,
kteří jen musí jít a učit se a mít dobré nápady.
A my představujeme produkci a marketing.
My musíme vzít všechny ty myšlenky,
které jsme získali jako děti,
a použít je.
Jiným způsobem nazírání
je místo přemýšlení o miminkách a dětech
jako by byly neúplnými dospívajícími,
přemýšlet o nich
jako že se nacházejí v odlišné vývojové fázi totožného druhu --
podobně jako housenky a motýli --
až na to, že oni už jsou brilantními motýly,
kteří poletují *** zahradou a objevují ji,
a my jsme housenky,
které se plazí svou danou, zralou, dospělou cestou.
Pokud tomu tak je, pokud jsou tyto děti stvořené k učení --
a příběh evoluce nastiňuje, že děti jsou tu kvůli učení,
přesně na to jsou --
mohli bychom očekávat,
že mají vskutku mocný mechanismus učení.
A skutečně, mozek miminka
se zdá být tím nejmocnějším učícím se počítačem
na Zemi.
Ale skutečné počítače jsou na tom mnohem lépe.
A v našem chápání strojového učení
proběhla nedávno revoluce.
A celé to vychází z poznatků tohoto muže,
reverenda Thomase Bayese,
statistika a matematika 18. století.
V podstatě Bayes poskytl
matematický způsob
užití teorie pravděpodobnosti
pro charakteristiku, popis způsobu,
jakým vědci objevují svět.
Vědci mají hypotézu,
o které se domnívají, že by se od ní mohli odpíchnout.
Jdou a porovnávají ji se skutečností.
Skutečnosti je donutí hypotézu změnit.
Potom tuto novou hypotézu testují
a tak dál a tak podobně.
A Bayes poukázal na matematický způsob, kterým by to šlo provést.
A matematika je v samém jádru
těch nejlepších učících se programů, které teď máme.
A před nějakými 10 lety
jsem předestřela, že miminka by se mohla chovat stejně.
Pokud vás tedy zajímá, co se odehrává
pod těma nádhernýma hnědýma očima,
vypadá to podle mě nějak takhle.
Tohle je zápisník reverenda Bayese.
Vypadá to, že ta miminka vlastně provádějí složité propočty
s podmíněnými pravděpodobnostmi, které upravují,
aby zjistila, jak to na světě chodí.
To může vypadat jako ještě mnohem vyšší dovednost než jsem doposud předváděla.
Protože když se i dospěláků zeptáte na statistiku,
vypadají hodně hloupě.
Jak je potom možné, že statistiku provádějí malé děti?
Abychom to ověřili, použili jsme přístroj
s názvem Blicket Detector.
Jde o skříňku, která se rozsvítí a hraje hudbu,
když na ni položíte jen určité věci.
A za použití tohoto velmi jednoduchého přístroje
jsem se svými výzkumníky provedla tucty studií
prokazujících, jak jsou miminka dobrá
v objevování světa.
Dovolím si zmínit jednu z nich,
kterou jsme provedli s Tumarem Kushnerem, mým studentem.
Když vám ukáži tento detektor,
asi byste si pomysleli
že detektor funguje tak,
že na něj položíte kvádr.
Tento detektor ale funguje
trochu zvláštním způsobem.
Protože pokud kvádrem zamáváte *** detektorem,
tedy provedete činnost, kterou byste asi neprovedli jako první,
detektor se aktivuje ze tří pokusů dvakrát.
Zatímco když uděláte pravděpodobnou věc, položíte kvádr na detektor,
aktivujete detektor jen dvakrát ze šesti pokusů.
Nepravděpodobná hypotéza
tedy zaznamenává vyšší výskyt.
Zdá se, že mávání
je účinnější strategií než je ta druhá.
Provedli jsme tedy jen toto: dali jsme čtyřletým dětem tento zřejmý vzorec,
a požádali je, aby to uvedli do provozu.
A skutečně ty čtyřleté děti použily tyto vzorce,
aby zamávaly věcí *** detektorem.
Na této věci jsou dvě velmi zajímavé skutečnosti.
První je, znovu připomínám, že jde o čtyřleté děti.
Teprve se učí počítat.
Ale nevědomě
provádějí tyto poměrně složité propočty,
které jim poskytnou měřítko podmíněné pravděpodobnosti.
A druhou zajímavou skutečností je,
že používají tyto vzorce,
aby zjistily, získaly takovou hypotézu o světě,
která se by vás jako první asi nenapadla.
A ve studiích, které jsme prováděli v laboratoři, při podobných studiích,
jsme ukázali, že čtyřleté děti jsou vlastně lepší
v objevení nepravděpodobné hypotézy,
než jsou dospělí, kterým zadáte stejný úkol.
Za těchto okolností
užívají děti statistiku, když se učí o světě,
ale vědci provádějí i experimenty,
a my chtěli vědět, jestli je provádějí i děti.
Když děti experimentují, říkáme tomu "přicházejí věcem na kloub"
nebo jinak, že si "hrají".
A nedávno bylo provedeno několik studií,
které prokázaly, že toto hraní
je skutečně takovým experimentálním výzkumným programem.
Zde je jedna studie z laboratoře Cristine Legare.
Cristine použila naše detektory.
A ukázala dětem,
že žluté věci detektor spustí a červené ne.
A pak jim ukázala odchylku.
A uvidíte,
že tento klučina si ověří pět hypotéz
v průběhu dvou minut.
(Video) Chlapec: A co takhle?
A stejně na druhé straně.
Alison Gopnik: Jeho první hypotéza byla právě vyvrácena.
(Smích)
Chlapec: Ta první se rozsvítila a tahle ne.
AG: OK, právě vytáhl svůj pokusnický zápisník.
Chlapec: Jak rozsví*** tuhle?
(Smích)
Nevím.
AG: Každý vědec zná ten výraz zoufalství.
(Smích)
Chlapec: Aha, tohle musí být takto
a tohle takto.
AG: Takže, druhá hypotéza.
Chlapec: Tak je to.
Ach.
(Smích)
AG: Tohle je jeho další nápad.
Požádal výzkumnici, aby zkusila
jeden detektor položit na druhý.
Ani to nefunguje.
Chlapec: Aha, protože světlo jde jen sem,
ale ne sem.
Spodek této skříňky
má elektřinu tady,
ale tenhle elektřinu nemá.
AG: To je jeho čtvrtá hypotéza.
Chlapec: Svítí.
Musíš dát čtyři.
Na tenhle musíš položit čtyři, aby svítil
a na tenhle stačí dvě.
AG: A to je jeho pátá hypotéza.
V tomto případě se jedná --
v tomto případě jde o roztomilého a výřečného chlapečka,
Cristine ale přišla na to, že tohle je vlastně celkem typické.
Když sledujete, jak si děti hrají a požádáte je, aby vám něco vysvětlily,
pustí se do série pokusů.
To je pro čtyřleté poměrně typické.
No a jaké to je být takovou bytostí?
Jaké to je být jedním z těch skvostných motýlů,
kteří ověří během dvou minut pět hypotéz?
No, pokud byste se obrátili na psychology a filozofy,
mnozí by vám řekli,
že miminka a děti si spoustu věcí neuvědomují,
pokud si vůbec něco uvědomují.
Ale já si myslím, že je tomu právě naopak.
Podle mě miminka a děti si toho uvědomují mnohem víc než my dospělí.
Víme, že vědomí dospělých funguje následovně:
Pozornost a vědomí dospělých
vypadají tak trochu jako bodový reflektor.
U nás dospělých dochází k tomu,
že se rozhodujeme, že něco je relevantní nebo důležité
a měli bychom tomu věnovat pozornost.
Vědomí upřené na danou věc
se stane neobyčejně jasné a živoucí
a všechno ostatní se dostává do stínu.
A víme něco i o způsobu, jakým k tomu v mozku dochází.
Pokud tedy něčemu věnujeme pozornost,
prefrontální kortex, taková výkonná část našeho mozku,
vyšle signál,
díky kterému se stane malá část našeho mozku flexibilnější,
plastičtější, lepší v učení se,
a vypne činnost
ve zbytku mozku.
Máme tedy velmi zaměřenou pozornost orientovanou na cíl.
Pokud se podíváme na miminka a děti,
uvidíme něco velmi odlišného.
Myslím, že vědomí
u miminek a dětí vypadá spíše jako lucerna
než jako bodový reflektor.
Proto miminkám a dětem moc nejde
soustředit se na jedinou věc.
Jsou ale velice dobré v přijímání spousty informací
z mnoha různých zdrojů najednou.
A pokud se podíváte na jejich mozek,
uvidíte, že je zaplavený těmi neuropřenašeči,
které velmi dobře vyvolávají učení a přizpůsobivost,
a to se ještě neobjevily tlumicí mechanismy.
Pokud tedy tvrdíme, že miminka a děti
se špatně soustředí,
máme ve skutečnosti na mysli, že jim nejde se nesoustředit.
To znamená, že jim nejde zbavit se
všech těch zajímavých věcí, které by jim mohly něco napovědět,
a věnovat se jen věci, která je důležitá.
Jde o ten druh pozornosti, druh vědomí,
který bychom očekávali
u těch motýlů, kteří byli navrženi k tomu, aby se učili.
Pokud se chceme zamyslet *** způsobem,
jak jako dospělí můžeme vyzkoušet, jak vnímají miminka a děti,
pak podle mě je nejlepší přemýšlet *** případy,
kdy se ocitneme v nové situaci, která se nám nikdy předtím nestala --
když se zamilujeme do někoho nového,
nebo když se poprvé ocitneme v novém městě.
Tehdy se naše vědomí nestáhne do sebe,
ale roztáhne se,
proto nám ty tři dny v Paříži
připadají bohatější na vědomí a zážitky
spíše než všechny ty měsíce strávené doma
chozením, mluvením, účastí na fakultních schůzích.
A mimochodem, ta káva,
ta lahodná káva, kterou jste si dávali o přestávce,
vlastně napodobuje účinek
neuropřenašečů miminek.
Jaké tedy je být miminkem?
Je to jako být zamilovaný
poprvé v Paříži poté,
co jste vypili tři dvojité kávy.
(Smích)
Jde o skvělý způsob bytí,
ale směřuje to k tomu, že ve tři hodiny ráno jste vzhůru a brečíte.
(Smích)
Teď je dobré být dospělým.
Nechci mluvit přespříliš o tom, jak skvostná miminka jsou.
Je dobré být dospělý.
Můžeme dělat věci jako zavázat si tkaničky a přejít sami ulici.
A dává smysl, že věnujeme spoustu úsilí tomu,
abychom naučili přemýšlet miminka jako dospělé.
Ale pokud chceme být jako ti motýli,
mít otevřenou mysl, být otevřeni učení,
představivosti, tvořivosti, inovacím,
pak alespoň někdy
bychom měli dospělé přinutit,
aby začali více přemýšlet jako děti.
(Potlesk)