Tip:
Highlight text to annotate it
X
Na co se díváš, Caroline?
Na ten vítr, mami.
Říkají, že se sem blíží hurikán.
Jsem u přístavního domku
a pluji...
Můžu pro tebe něco udělat,
mami?
- Nějak ti ulehčit?
- Ach, zlatíčko...
Teď už se nedá nic dělat.
Je to tak, jak to je.
Je pořád těžší a těžší udržet
oči otevřené.
Mám pusu plnou vlny.
No tak, slečno Daisy.
Rozškrábete se až na kost.
Chtěla bys ještě léky, mami?
Doktor říkal, že toho můžeš mít
tolik, kolik chceš.
Není nutné trpět.
Má přítelkyně... mi řekla...
že nikdy neměla možnost
se rozloučit se svou matkou.
- Chtěla jsem...
- To je v pořádku.
Chtěla jsem ti říct,
jak moc mi budeš chybět, mami.
Ach, Caroline...
- Máš strach?
- Jsem zvědavá...
...co bude dál.
To nádraží postavili v roce 1918.
Můj otec tam byl
v den jeho otevření.
Říkal... že...
tam hrála žesťová kapela.
A ten nejlepší hodinář
měl pro něj udělat velkolepé hodiny.
Jmenoval se...
...pan Gateau.
Pan "Dort".
Měl za manželku kreolskou ženu.
Měli spolu syna.
Pan Gateau byl od narození
naprost slepý.
Když byl jejich syn dost starý,
vstoupil do armády.
Modlili se, aby ho Bůh
uchránil všeho zlého.
Celé měsíce pracoval
jen na těch hodinách.
Jednoho dne...
...přišel dopis.
A pan Gateau tento večer
odešel sám do postele.
A jejich syn se vrátil domů.
Pohřbili ho v rodinném hrobě,
kde s nimi bude ležet,
až nastane jejich čas.
Pan Dort dál pracoval
na svých hodinách.
Dřel se, aby je dokončil.
Bylo to pamětné ráno.
Táta říkal,
že tam bylo plno lidí.
Přišel i Teddy Roosevelt.
Jdou nazpátek!
Vyrobil jsem je tak.
Aby chlapci, co jsme ztratili ve válce,
mohli vstát a vrá*** se domů.
Domů farmařit...
pracovat...
mít děti...
žít dlouhé a plné životy.
Možná i můj syn by se tak
mohl vrá*** domů.
Omlouvám se,
pokud jsem někoho urazil.
Doufám, že se vám mé hodiny líbí.
Pana Dorta už pak nikdy
nikdo neviděl.
Někteří říkali,
že zemřel na zlomené srdce.
Někteří říkali,
že se vydal na moře.
Promiňte...
Mohla bych si jít zavolat?
- Někdo mi hlídá syna.
- Jistě.
- Doufám, že jsem tě nezklamala.
- Ty mě nemůžeš zklamat.
No, já...
...nevím, jestli jsem někdy
něco dokázala.
Ten tmavý kufr...
Je tam... deník.
Tohle?
Mohla bys...
mi ho číst?
Jestli to chceš...
Snažila jsem se ho přečíst
snad stokrát, ale...
Mami, není to úplně...
- Chci slyšet tvůj hlas, broučku.
- Tak dobře.
Je to datované.
4. dubna 1985
A píše se tu:
V New Orleans.
Toto je má poslední vůle a odkaz.
Mnoho tu po mně nezůstane.
Trocha majetku, peníze skoro žádné.
Odejdu ze světa tak,
jak jsem na něj přišel.
Sám a bez ničeho.
Mám jen svůj příběh a ten teď píšu,
dokud si ho ještě pamatuji.
Jmenuji se Benjamin,
Benjamin Button,
a narodil jsem se za
neobvyklých okolností.
První světová válka skončila
a říkali mi, že to byla zvláště
dobrá noc, kdy se narodit.
- Co vy tu děláte?
- Thomasi...
- Obávám se, že zemře.
- Co?
To stačí. Vy všichni,
jděte od ní.
Přišel jsem tak rychle,
jak jen to šlo. Ulice jsou plné lidí...
Thomasi...
Slib mi...
... že o něj bude postaráno.
Přišla kvůli mně o život...
...a za to jsem jí navždy vděčný.
Pane Buttone...
Thomasi!
Thomasi!
Thomasi?
Kam jdeš?!
Hej! Co to tam děláte?
Co to tam máte?
Přestaňte s těmi hloupostmi.
No tak.
Příjemné.
Dnes vám to moc sluší,
slečno Queenie.
Tak, jak jsem to ještě neviděl.
- Hnědá... vám jde k očím.
- Ale no tak...
No... vy taky nejste žádnej strašák.
Hambert je zpátky ve městě.
Vrátil se bez nohou,
ale je zpátky.
Vím, že jste ho jeden čas
měla ráda...
Mnohem víc,
než jsem měla.
Slečna Simone se potentovala.
Ježíši, s tím musí přestat
nebo nasadíme plenky.
- Hned tam budu, paní Jenkinsová.
- No tak, vraťte se.
Hned přijde!
Pojďte ke mně.
Přestaňte na to myslet.
- Co to pro Boha...
- Ježíši...
Božínku, co to tady je?
Neviděl jsem to,
jak tam leží...
- Asi bychom to měli nechat na policii.
- Chudák děťátko.
Já už půjdu.
Asi ho nikdo nechtěl.
Pojď, děťátko.
- Queenie! Queenie!
- Vydržte!
Hned jsem zpátky.
Má to všude!
Jane Childressová!
Pusťte jí vanu!
A starejte se o své,
paní Dupreyová.
Vy se už taky brzy začnete
pomočovat.
Někdo mi ukradl náhrdelník.
Dobře, paní Hollisterová.
Hned jsem u vás, ano?
Jděte zpátky nahoru, ano?
Můžná jsi šerednej až hrůza,
ale pořád jsi Boží tvor.
Queenie, bez tebe tam nechce!
Slitování...
Hned tam budu!
Hezky tu na mě počkej, ano?
Ty perly mi dala sestra.
Nemůžu je nikde najít.
- Někdo mi krade šperky.
- Jsou přímo tady, paní Hollisterová.
Přímo na vašem krásným bílým krku.
Pojďte.
Je tu pořád doktor Rose?
Já nevím.
Byl to silný srdeční záchvat.
Vyvarujte se nepřiměřené zátěže.
Věřím, že dámy pomohou...
Nikdy jsem nic podobného neviděl.
Je skoro slepý kvůli zákalu.
Nevím, jestli slyší...
v kostech má silnou artrózu...
kůže ztratila veškerou elasticitu
a ruce a nohy má zkostnatělé.
Vykazuje všechny známky
stárnutí
a zvetšelosti, jaké nenajdeme u dítěte,
ale u osmdesátníka,
- co je na cestě do hrobu.
- On umírá?
Tělo ho zradilo,
ještě než začal žít.
Odkud je?
Dítě mé sestry z Lafayette.
Dostala se do neštěstí.
Ubožátko, teď za to trpí.
Narodilo se bílé.
Jsou místa pro nechtěné děti,
jako je tohle, Queenie...
Není tu místo pro další hladový krk.
Nolanova nadace si i přes svůj
šlechetný záměr myslí,
že tohle místo je jim
už tak na obtíž.
- Dítě...
- Říkal jste, že nemá moc času.
Queenie, někomu prostě
není souzeno žít.
Ne ne. Tohle díte je zázrak.
Určitě.
Jen ne ten druh,
ve který člověk doufá.
Poslouchejte!
Poslouchejte.
Máme tu hosta,
který tu s námi na čas bude.
Mé sestře se narodilo dítě,
ale nemůže se o něj starat, takže...
Říkáme mu...
...Benjamin.
Benjamin.
Není to obyčejné dítě,
takže se o něj budeme muset starat.
Měla jsem deset dětí. Není dítě,
o které bych se nedovedla postarat.
Ukaž mi ho.
Nebesa. Vypadá úplně jako můj
bývalý manžel.
On předčasně zestárl.
Doktor Rose říká,
že nemá mnoho času.
Vítej v klubu...
- On se usmívá.
- Směje se.
Hembert ti posílá pozdrav.
Zbláznila ses?
Vím, že nemáš uvnitř všechno v pořádku,
abys mohla mít vlastní,
ale není správné si ho nechat.
Možná to ani není člověk.
Pane Weathersi,
vraťte se.
Prosím.
Nikdy nevíš, co tě čeká.
Vypadalo to,
že jsem našel domov.
- Je něco z toho pravda?
- Máš tak krásný hlas...
Mami, je tu starý
lístek na tramvaj.
A ty hodiny šly rok...
...rok za rokem.
Nevěděl jsem, že jsem dítě.
Každý den to samé.
Myslel jsem,
že jsem jako všichni ostatní.
Starý muž
na sklonku svého života.
Ať přestane.
Přestaňte. To je na jídlo,
ne na hraní.
A používejte, prosím, ubrousek,
pane Benjamine.
Queenie!
Chlapče...
Vždy jsem byl zvědavý na to,
co se dělo na ulici...
nebo za dalším rohem.
Benjamine!
To je nebezpečné.
Vrať se sem.
Seď v klidu, dítě.
Moc jsem ji miloval.
- Byla to má matka.
- Mami...
Mami? Někdy se cítím jiný,
než o den dřív.
Všichni se cítíme jinak.
Ale všichni jdeme stejným směrem.
Jen se tam ubíráme
různými cestami. Nic víc.
Jdeš svou vlastní cestou,
Benjamine.
Mami?
A kolik mám ještě času?
Buď vděčný za to,
cos dostal.
Už takhle jsi tu dýl,
než jsi měl.
Některé noci jsem musel spát sám.
Ale nevadilo mi to.
Poslouchal jsem,
jak ten dům dýchá...
Všichni ti spící lidé.
Cítil jsem se... v bezpečí.
- Bylo to místo s pevnými zvyky.
- Pane Winslowe!
Každé ráno v 5:30,
bez ohledu na počasí,
penzionovaný generál Winslowe
vztyčil vlajku.
Paní Sybil Wagnerová,
kdysi operní zpěvačka,
zpívala Wagnera.
No tak, do toho.
Vrátíme trochu života
do těch hůlek, ano?
Abys mohl chodit.
No tak, pomoz mi.
Večeře se podávala bez ohledu
na roční období přesně v 5:30.
- Me-la-sa.
- Melasa.
Melasa.
Naučil jsem se číst,
když mi bylo pět.
Můj dědeček byl garderobiér
slavného herce.
Nosil mi domů všechny hry,
abych si je přečetl.
"Milí strážci mého
scházejícího stáří,
nechte zde spočinout umírajícího
Mortimera.
Jak muže na skřipci nataženého,
tak jsou mé nohy zesláblé vězením.
A ty šedé kadeře,
předznamenávající smrt,
značí brzkou smrt
Edmunda Mortimera."
Myslel sis, že jsem úplný
nevzdělanec, co?
Ten herec, pro kterého dědeček
pracoval, byl John Wilkes Booth.
Zabil Abrahama Lincolna.
Nikdy nevíš, co tě čeká.
O nedělních večerech mě máma
brala do kostela.
Benjamine!
Amen!
Co pro tebe mohu udělat, sestro?
Orgány se v ní převrátily
a ona nemůže mít děti.
Bože, pokud můžeš,
odpusť této ženě její hříchy,
aby mohla nosit
plod ve svém lůně.
Ven, hnusná chorobo!
Chvalte Boha!
Aleluja!
A co tíží tohoto starce?
Na zádech mu sedí ďábel, který ho chce
dohnat do hrobu dřív, než je jeho čas.
- Ven, Zebuchare!
- Ano.
- Ven, Belzebube!
- Ano.
- Kolik ti je?
- Sedm, ale vypadám starší.
Bůh ti žehnej.
Je mu sedm.
- Toto je muž s optimismem v srdci.
- Ano.
- S vírou v duši.
- Ano.
- V očích Božích jsme všichni dětmi!
- Ano!
- My tě z toho křesla dostaneme.
- Ano.
A přimějeme tě chodit.
To bude dobré.
Ve jménu Boží slávy,
vstaň!
Do toho, chlapče.
- Do toho.
- Do toho.
- Do toho.
- Do toho.
- Do toho.
- Do toho.
A teď tě Bůh bude střežit
na zbytku cesty.
Postará se o to, že tento muž
bude chodit bez berly či hole!
Postará se, abys chodil jen s pomocí
víry a božího vnuknutí.
A teď jdi.
Nesahejte na něj.
Vstaň, starče.
Vstaň jako Lazar!
Řekl jsem: "Vstaň"!
Ano.
- Řekněte "aleluja".
- Aleluja.
Jdi, jdi.
Když se na to teď dívám,
byl to svým způsobem zázrak.
Ale znáte to přísloví.
Bůh dává a Bůh i bere.
Chvála Bohu...
Slavili jsme tolikery narozeniny...
...že měl každý jen jednu svíčku,
aby se ušetřilo.
Ne, ne. Nemám rád narozeniny
a nemám rád ani dort.
A smrt byla u nás také
častým návštěvníkem.
Lidé přicházeli a odcházeli.
Vždycky se poznalo,
když někdo odešel.
Dům byl tichý...
Bylo to úžasné místo,
kde vyrůstat.
Byl jsem mezi lidmi,
kteří odhodili svůj
předchozí život
a starali se jen o počasí,
teplotu koupele
nebo světlo na konci dne.
Místo každého, kdo zemřel,
přišel někdo nový.
Byl jsem pětkrát ženatý.
Má první žena a já jsme padli do zajetí
sousedního kmene kanibalů.
Utekli jsme přes řeku.
Má žena neuměla plavat,
takže ji bohužel snědli.
Má druhá žena stoupla
na kobru a zemřela.
Vzít si mě přináší smůlu.
To je pan Oti.
Je to známý mého známého.
- Další léto mě zajal...
- Zůstane tu.
... kmen Bachiele.
Vyměnili nás za prasata,
boty a pivo
velmi zvláštnímu Američanovi.
Slyšel jsem, že nejsi tak starý,
jak vypadáš.
Jen ostatní klameš.
Co se ti stalo?
Dostal jsi madžembe?
- Co je to "madžembe"?
- Červi.
Myslím, že nemám červy.
Prostě jsem takový.
Pojď. Dáme si studené
zázvorové pivo.
- Léky máte pod polštářem.
- To já nesmím. Je to nebezpečné.
To říká kdo?
Pojď, mužíčku.
Pospěš si.
Zastavte. Zastavte, prosím!
Pak jsem byl v opičím pavilonu
ve filadelfské ZOO.
První den přišlo 3000 lidí.
Dívej.
DIVOCH SDÍLÍ KLEC S OPICEMI
- Jaké to je, žít v kleci?
- Smrdí to.
Ale ty opice umí spoustu kousků.
Házel jsem oštěpem,
zápasil s Kuwali, to je orangutan.
A když jsem nebyl s opicemi,
chtěli abych se svou klecí
běhal po barech
- A pak jsi dělal co?
- Odešel jsem ze ZOO.
Tam a onam,
většinou jsem se jen potuloval.
Byl jsi sám?
Často budeš sám.
Když jsi jiný, tak jako my,
většinou to tak je.
Ale povím ti tajemství.
Tlustí lidé, hubení, vysocí, bílí
jsou stejně osamělí, jako my.
Ale mají z toho velký strach.
Myslívám na tu řeku,
u které jsem vyrostl.
Bylo by hezké se u ní zase posadit.
Pojď, mám schůzku.
Tady je můj mužíček.
Jsi připravený?
Vždycky jsem připravený.
Filameno, pan Benjamin.
- Ráda vás poznávám, pane.
- Potěšení na mé straně, madam.
Najdeš cestu domů, viď?
Jdi ulicí St. Charles až k Napoleonově.
Hej! Hej!
Kde jsi pro Boha byl?
Pojď dovnitř.
Strachy jsem nemohla dýchat.
Víš to?
Bože, měla jsem o tebe
takový strach.
Byl to nejlepší den mého života.
- Jak dýchá?
- Mělce.
Říkají, že to sem dorazí
za pár hodin.
Musím si dojet pro dítě
a odvézt ho k sestře.
Říkají ale, že tady v nemocnici
se není čeho bát.
Sestry jsou tady,
kdybyste je potřebovala.
- Je vám dobře?
- Ano, je. Jen si čtu...
Nemělo by to trvat déle,
než hodinu.
Byla tu návštěva?
To jen Dorothy odcházela.
Pokračuj, Caroline.
"V neděli přicházely
rodiny na návštěvu."
Byl Díkuvzdání roku 1930.
Potkal jsem člověka,
který navždy změnil můj život.
Benjamine, smím říci,
že vypadáte úžasně mladě?
Dobrý den, slečno Fullerová.
Jedna hůl, záda rovná jako pravítko,
copak jste to vypil za elixír?
- Děkuji, madam.
- Babičko, koukej!
To tedy bylo něco!
Pojď sem k nám.
Tohle je má vnučka, Daisy.
Tohle je pan...
Obávám se, Benjamine,
že vlastně neznám vaše příjmení.
Benjamin stačí.
Na její modré oči jsem
nikdy nezapomněl.
Vážení, podává se večeře.
Děkujeme za všechny dary,
které nám ve své milosti dáváš. Amen.
Amen!
Věděl jsi, že krocani vlastně
nejsou ptáci?
- Proč myslíš?
- Jsou příbuzní bažantů.
Skoro nelétají. To je smutné, nemyslíš?
Ptáci, co neumí létat.
Já mám ptáky, co nelétají, rád.
- Jsou tak chutní!
- To je kruté.
Chtěla bych vám něco říct.
Když už děkujeme
za Boží požehnání...
Stal se mi zázrak.
Bůh vyslyšel mé modlitby.
Co tím myslí
"vyslyšel jeji modlitby"?
Díky.
Bude mít dítě, hlupáčku.
To říkala má máma,
když se mi měl narodit bratříček.
Ale nežil dlouho.
Protože se mu špatně dýchalo.
... když dostal své krásné zadní nohy,
přesně tak,
jak mu to velký bůh Ngog slíbil.
A víme, že je pět hodin, protože je to
vidět na hodinách velkého boha Ngoga.
To je, co?
- Ještě jednou, čti ještě jednou.
- Přečtěte to znovu, prosím.
Dobře. Ale potom už musíš
jít do postele.
Slibuju.
Starý klokan...
Spíš?
- Kdo je to?
- To jsem já, Daisy.
- Ahoj.
- Pojď.
- Kam to jdeme?
- Pojď, sem dolů.
- Na, zapal to.
- Nesmím si hrát se sirkami.
Nebuď baba.
Zapal to.
Řeknu ti tajemství,
když mi řekneš svoje.
Dobře.
Viděla jsem mámu líbat
jiného muže.
Zčervenal jí z toho obličej.
Teď ty.
Nejsem tak starý,
jak vypadám.
Já si to myslela.
Nezdáš se mi... jako starý člověk.
Jako moje babička.
- To nejsem.
- Jsi nemocný?
Slyšel jsem mámu a Tizzyho,
jak si šeptají, že už brzy umřu, ale...
...možná ne.
Jsi divný.
Jsi úplně jiný,
než všichni, co znám.
- Můžu?
- Dobře.
Co to tam děláš?
Koukej vylézt a vrá*** se do postele!
Už je po půlnoci!
- Tady si nemáš co hrát.
- Ano.
Tohle se nestane jen tak někomu.
Chceš, abych pokračovala?
A co vaše přítelkyně?
Ta vysoká?
Už nejsme přátelé.
To se s vysokými lidmi někdy stává.
No...
...tak sbohem.
Toho roku jsem strávil
hodně času o samotě.
Haló?
- Dobrý den.
- Já se sem dnes stěhuji.
Vítejte, už jsme vs očekávali...
Můžeš jí zavést do starého pokoje
paní Rousseauové?
Omlouvám se, ale psi tady v domě
normálně být nesmí.
Ale ona je stará a skoro neslyší.
Nebude na obtíž už moc dlouho.
Tak dobře, když se nebude
motat pod nohama.
Tudy, madam.
Ať se snažím jakkoli,
nepamatuju si její jméno.
Paní Lawsonová, paní Hartfordová
možná to bylo Mapleová.
Je zajímavé, že na nás někdy lidé,
o kterých si pamatujeme tak málo,
měli tak velký vliv.
Pamatuju si, že nosila diamanty.
A vždy se pěkně oblékala,
jako by se chystala ven.
Ale to nikdy nedělala
a ani ji nikdo nechodil navštěvovat.
Naučila mě hrát na piano.
Není to o tom, jak dobře umíš hrát.
Jde o to, co u toho cítíš.
Zkus tohle.
Člověk si nemůže pomoct,
aby hudbu neprožíval.
Hodně se toho měnilo,
něco bylo viditelné, něco ne.
Chlupy mi vyrůstaly
na různých místech...
...spolu s jinými věcmi.
Cítil jsem se celkem dobře,
vzhledem k okolnostem.
- Broučku, to bolí...
- Neboj, mami. Seženu sestru.
Nevede se nám dobře?
Zdá se, že nikdo neví,
jestli má odjet nebo zůstat.
Dám to ještě navíc.
To by mělo všechno dost ulehčit.
Měla jste šanci se rozloučit?
Můj otec čekal 4 hodiny, než se sem
můj bratr dostal z Boger City.
Bez něj nemohl odejít.
- Vypadá jako skvělá žena.
- To ano...
Neměla jsem moc času...
- Máš práci?
- Promiňte.
Jistě.
Queenie mě nechávala chodit
s panem Dawsem na Poverty Point...
dívat se na lodě,
jak plují po řece.
Doba byla těžká.
Říkal jsem ti někdy,
že do mě sedmkrát uhodil blesk?
Jednou, když jsem byl na poli
a staral jsem se o své krávy.
Dneska mi nepřišel čtvrtej...
Nechce si někdo vydělat dva doláče
za den práce?
Co je?
Nikdo nechce dělat poctivou práci
za poctivej plat?
Nikdy nezaplatí.
- Nikdo nechce práci?!
- Já ano.
A máš nohy námořníka,
starouši?
Myslím, že ano.
Mně to stačí.
Tak mazej na palubu,
brzy to zjistíme.
Byl jsem tak šťastný,
jak jen jsem mohl být.
Potřebuju dobrovolníka!
Udělal bych cokoli.
Ano, kapitáne!
- Voškrábej ten ptačí sajrajt.
- Hned, pane.
A dokonce jsem měl dostat zaplaceno
za to, co bych udělal i zadarmo.
Jmenoval se kapitán Mike Clark.
Plavil se na remorkéru od svých sedmi let.
Pohyb, chlape.
Pojď sem.
Můžeš... se pořád ještě postavit?
Vstávám každé ráno.
- Stará kláda? Tvrďák?
- Asi ano.
Kdys měl naposledy ženskou?
- Nikdy.
- Nikdy?
Aspoň o tom nevím, pane.
Počkej chvilku.
To jako myslíš,
že jsi na světě už spoustu let
a nikdy jsi neměl ženskou?
Boha jeho. To je ta nejsmutnější věc,
kteoru jsem kdy slyšel.
Nikdy?
Ne.
No tak to půjdeš se mnou.
- Čím byl tvůj fotr?
- Já jsem otce nikdy nepoznal.
Tak to jsi šťastlivec.
Fotrové tě jen drží zkrátka.
Já jsem pracoval
na jeho lodi jak pes,
Ten starej tlustej ***,
říkají jim Irčani z remorkéru,
Nakonec jsem se odhodlal
a řekl mu:
"Nechci strávit zbytek svýho
podělanýho života na remorkéru."
Chápeš?
Nechcete strávit zbytek života
na remorkéru?
Přesně tak!
Víš, co mi fotřík řekl?
Řekl...
"Kdo si sakra myslíš, že jsi?
Co si sakra myslíš, že umíš?"
Tak jsem mu řekl:
"No, když se ptáš,
tak bych chtěl být umělec."
Začal se smát. "Prej umělec?"
"Bůh chtěl, abys pracoval
na remorkéru jako já."
"A to je přesně to,
co budeš dělat."
Ale já jsem se stal umělcem.
Umělcem v tetování!
Každý z nich jsem dělal sám.
Museli by mě stáhnout z kůže,
aby mi vzali moje umění.
A až budu mrtvej,
nechám mu poslat svou ruku.
Tohle.
Nenech nikoho,
aby ti trvrdil něco jinýho.
Musíš dělat to,
co je ti souzený.
- A já jsem zatraceně umělec!
- Ale vy jste kapitám remorkéru...
Kapitáne Miku, jsme připravené
pro vás a... vašeho přítele.
Tak pojď, starouši.
Přijdeš o věneček.
- Nazdar dámy!
- Ahoj Miku...
Ahoj.
Mám z něj divnej pocit.
To není nic pro mě.
Jak se vede, dědečku?
Byla to pamětihodná noc.
Co jsi zač?
*** Tracy nebo tak něco?
- Potřebuju si odpočinout.
- Ještě jednou.
- Díky.
- Ne, to já děkuju.
- Dobrou noc.
- Budeš tu i zítra?
Každou noc, kromě neděle.
Pochopil jsem díky tomu,
co je to vydělat si na živobytí.
Dobrou, zlato. Zase přijď.
Věci, které jste si mohli
koupit za peníze.
Venku je ošklivo.
Nechcete někam svézt?
To je od vás moc milé, pane.
- Já jsem Thomas, Thomas Button.
- Já jsem Benjamin.
Benjamin...
Rád vás poznávám.
Co takhle někde zastavit
a dát si skleničku?
Dobře.
Dobrý večer, pane.
- Co si dáte?
- Cokoliv máte...
Sazerac pro oba.
S whisky místo brandy.
- Vy nepijete, že?
- Ne. Tohle je noc zkoušek.
- Opravdu?
- Ani v bordelu jsem ještě nebyl.
- I to je zkušenost...
- To jistě.
- Všechno má svůj čas.
- To jistě.
Vaše pití.
Nechci být nezdvořilý,
ale vaše ruce... bolí to?
- Narodil jsem se s takovou nemocí.
- Jakou nemocí?
- Narodil jsem se starý.
- To mě mrzí.
Nemusí.
Na stáří není nic špatného.
Má žena zemřela před mnoha lety.
To mě moc mrzí.
Zemřela při porodu.
- Na děti.
- Na matky.
- A co děláte, pane Buttone?
- Knoflíky.
Buttonovy knoflíky.
"Není knoflík, který bychom nevyrobili."
Naším největším konkurentem je
B.F. Goodrich a jeho pekelné zipy.
Dali by si pánové ještě něco?
Ještě jednou, Benjamine?
Jen když mě necháte zaplatit,
pane Buttone.
- A co děláte vy?
- Pracuju na remorkéru.
Moc dobře jsem si s vámi
popovídal.
Mně se s vámi dobře pilo.
Benjamine, vadilo by vám, kdybych se
občas zastavil vás pozdravit?
Kdykoli.
Dobrou noc, pane Buttone.
Dobrou noc, Benjamine.
Jeďte.
Kde jsi byl?
Nikde. Potkal jsem nějaké lidi
a poslouchal hudbu
Ježíši Kriste, chlapče!
Dospívání je zvláštní.
Najednou vás zaskočí.
Člověk je tu a najednou se tu
místo něj objeví někdo jiný.
Už to nebylo děvče
samá ruka, samá noha.
- Benjamine! Pojď.
- Dobře.
Měl jsem rád ty víkendy,
které trávila se svou babičkou.
Daisy.
Daisy.
Chceš něco vidět?
Ale musí to zůstat tajemství.
Obleč se.
Počkám na tebe vzadu.
Tiše. Pojď.
- Umíš plavat?
- Umím všechno, co ty.
Tak si to obleč.
Musíme si pospíšit.
- Je mu dobře?
- Kapitáne...
Kapitáne Miku!
Dobré ráno, kapitáne.
Můžete nás odvézt?
- Víš, co je za den?
- Neděle.
A víš, co to znamená?
Že jsem včera hodně pil.
Ale vy jste opilý každý večer.
To je holka?
Kamarádka.
Chtěl jsem jí ukázat řeku.
Nesmím vozit lidi na projížďky.
Mohl bych přijít o licenci.
Na co čekáte?
Byla v opravě.
Jako zraněná kachna.
Teď už zase lítá, co?
Ahoy, námořníci!
Kéž bychom mohli jet s nimi.
Říkala jsi něco, mami?
Už je to opravdu zlé.
Slyšíš mě, mami?
Úplně jsem ztratila pojem o čase.
"Věci se rychle měnily."
Nevím, jak je to možné,
ale zdá se, že máte pořád víc vlasů.
Co kdybych vám řekl,
že nestárnu,
ale na rozdíl od ostatních mládnu?
Bylo by mi vás líto.
Musel byste všechny, co milujete,
vidět umírat dřív než vy.
To je hrozná zodpovědnost.
Nikdy dřív jsem takhle
o životě a smrti nepřemýšlel.
Benjamine, musíme ztratit ty,
co milujeme.
Jak jinak bychom věděli,
jak moc pro nás byli důležití?
A jednoho dne u nás
zaklepal známý host.
Chcete se mnou zajít do obchodu?
Naučila mě hrát na piano.
Amen.
A ukázala mi,
jaké je někoho postrádat.
Poběž.
Byl jsem v bordelu,
dal jsem si první skleničku,
rozloučil se s jedním přítelem
a pohřbil druhého.
V roce 1936, když už mi ubíhal
sedmnáctý rok života,
jsem si zabalil kufr
a rozloučil se.
Věděl jsem,
že jak život poběží,
už je asi znovu neuvidím.
- Hodně štěstí, synu.
- Děkuju.
- Mám tě rád, mami.
- Já tebe taky, zlatíčko.
Chci, aby ses každý večer
pomodlil. Ano?
Opatruj se!
Benjamine!
- Kam půjdeš?
- Na moře.
Pošlu ti pohled.
Odevšad.
Pošli mi pohled odevšud.
Dokážeš si to přestavit?
Poslal mi pohled z každého místa,
kde byl.
Z každého města, kde pracoval...
Z Newfoundlandu, Baffinova zálivu,
Glasgow, Liverpoolu, Narviku...
Odjel s tím kapitánem Mikem.
Kapitán Mike podepsal tříletou smlouvu
s firmou Moran Brothers.
Ta stará bárka dostala nový
dieslový motor a námořní naviják.
Pluli jsme podél Floridy
dál na Atlantik.
V posádce nás teď bylo sedm.
Kapitám Mike a já, kuchař
Prentiss Mayess z Wilmingtonu v Delaware...
... Brodyovic dvojčata,
Rick a Vic,
... co spolu skvěle vycházeli
na moři,
ale na souši se nesnesli.
Dost!
Jedna loď z osmi se nikdy
nevrátí domů.
A pak tam byl Honza Škarohlíd,
který dělal čest svému jménu,
Všichni z posádky se ztratí v moři.
... z Belvedere v Jižní Dakotě.
a Pleasant Curtis z Nashvillu,
který nemluvil s nikým,
jen se sebou.
Pořád jsem mu psala.
Psala jsem mu, že jsem byla
pozvaná na zkoušku do New Yorku.
Do Školy amerického baletu...
Zastavte se, prosím.
Díky, díky.
Vy můžete zůstat.
A tak jsem se stala členkou souboru.
Další tančící cikánka.
Benjamine?
Když ses tu poprvé objevil,
nebyl jsi větší než patník
a měl jsi jen krok do hrobu.
Takže buď nasávám víc, než si myslim,
nebo rosteš.
Copak tajíš?
No, kapitáne...
Moc pijete.
Bydleli jsme v malém hotelu
s honosným jménem "Zimní palác".
Netuším, o čem mluvíš.
Kolibřík není jen tak
obyčejnej pták.
Srdce mu tluče dvanáctsetkrát
za minutu.
Křídlama zamává osmdesátkrát
za vteřinu.
A kdybys mu zastavil křídla
jen na chviličku,
tak by pošel do deseti vteřin.
To není jen tak obyčejnej pták,
je to zatracenej zázrak!
Zpomalili mávání jejich křídel
pomocí filmu
a víte, co uviděli?
Jejich křídla dělají tohle...
Víte, co tenhle symbol
znamená v matematice?
Nekonečno...
Nekonečno!
Všichni,
ať byli jakkoli odlišní,
řečí, barvou kůže,
měli jedno společné.
Každou noc se opíjeli.
- Do třetího, prosím.
- Počkejte na nás, prosím?
Díky moc.
Jmenovala se Elizabeth Abbottová.
Nebyla to kráska.
Byla úplně obyčejná.
Ale pro mě byla
krásná jako obrázek.
Na co se díváte?
Když jinak nedáte, máme letitou dohodu,
že nepůjdeme do postele střízliví.
- Je to tak?
- Když to říkáš, drahá...
Její muž byl Walter Abbott...
Byl to vedoucí Britské obchodní
komory v Murmansku a byl to špión.
- V pořádku, drahá?
- Ano.
Zlomila jsem si podpatek. Nemám
ve zvyku chodit jen v punčochách.
Dny tam byly dlouhé...
A noci ještě delší.
Jedné noci jsem nemohl
vůbec usnout.
Omlouvám se...
Nemohl jsem spát.
Chtěl jsem si udělat trochu čaje.
Nedala byste si...
- ...taky?
- Ne, děkuji.
- Mléko nebo med?
- Trochu medu, prosím.
Doufám, že máte v medu
ráda mouchy.
Asi raději ne.
Možná... by ještě potřeboval
trochu vylouhovat.
- Vylouhovat?
- Nasáknout.
Já nevím. Prostě je správný
způsob, jak udělat čaj.
Tam, odkud jsem, ho lidi chtějí
hlavně horký.
Máte pravdu.
- Takže vy jste mořeplavec?
- Námořník.
Doufám, že mě nebudete považovat
za nezdvořilou, ale musím se zeptat.
Nejste trochu starý na to,
abyste pracoval na lodi?
Na to není věkové omezení,
pokud zastanete svou práci.
A máte potíže se spaním?
Děkuji.
Nemyslím.
Obyčejně spím jako mimino.
Něco mi nedalo spát.
Když bylo mému otci přes osmdesát,
tak tolik věřil tomu, že zemře ve spánku,
že spával jen chvilinku po obědě.
Byl přesvědčený,
že oklame smrt.
- A stalo se?
- Stalo se co?
Zemřel ve spánku?
Zemřel ve svém oblíbeném křesle,
když poslouchal svůj pořad v rádiu.
Tak to se musel něco dozvědět.
Můj manžel je britský ministr obchodu
a jsme tu už 14 měsíců.
- Dobrý Bože!
- Měli jsme odjet do Pekingu...
...ale nikdy se to nepovedlo.
- Byl jste na Dálném východě?
- Ne. Já vlastně nikde pořádně nebyl.
Myslím mimo přístavy.
- A odkud že jste?
- New Orleans v Louisianě.
Jiné neznám.
A pak mi vyprávěla o všech
místech, na kterých byla.
A co tam viděla...
A povídali jsme si
až do rozbřesku.
A pak jsme šli do našich pokojů,
zpět k našim odděleným životům.
Ale každou noc jsme se
setkávali v hale.
Hotel uprostřed noci může být
kouzelné místo.
Myška, co pobíhá a zastaví se...
Hučení radiátoru...
Pohybující se záclony...
Vědět, že lidé, které máte rádi, spí,
je něco klidného, až uklidňujícího.
Spí tam, kde jim nic nemůže ublížit.
Elisabeth a já jsem ztráceli pojem
o čase až do rozbřesku.
Možná jsem ve vás vzbudila
mylný dojem...
Prosím?
Vdané ženy obvykle
neposedávají v prostřed noci
s cizími muži v hotelích.
Já nemám ponětí,
co vdané ženy dělají a co ne.
Dobrou noc.
Murmansk.
"Někoho jsem poznal
a zamiloval jsem se."
Mami?
- To bylo už před cvíde než 60 lety.
- Milovala jsi ho, mami?
Co ví dívky o lásce...
Páni...
- Já nejsem oblečený.
- Vypadáš dobře. Tak jak jsi.
Neobtěžuj se v Murmansku
zkoušet víno nebo sýr,
jsou totiž úplně obyčejné.
Ale...
kaviár a *** jsou lahodné
a všude k dostání.
Takže...
Ochutnej.
A nesněz to najednou.
Protože pak by sis neměl
co užívat.
A teď si trochu lokni vodky,
dokud to máš ještě v puse.
Na zdarovje.
Tys neměl moc žen, viď?
V neděli ne.
- A nikdy předtím jsi neměl kaviár, že?
- Ne, madam.
Když mi bylo devatenáct,
tak jsem se pokusila být první ženou,
která by přeplavala
kanál La Manche.
Opravdu?
Ale proud byl toho dne tak silný,
že mě s každým tempem
tlačil zpět.
Byla jsem ve vodě 32 hodin
a když jsem byla 2 míle od Calais,
tak začalo pršet.
A když už jsem nemohla dál,
tak jsem skončila.
Skončila jsem a všichni se ptali:
"Zkusíte to znovu?"
"Proč bych to nezkusila?"
Ale nikdy jsem to neudělala.
Vlastně jsem od té doby
se svým životem neudělala nic.
Máš tak hrubé ruce.
Cítím vítr na tvé tváři.
Nastává hodina duchů.
Bylo to poprvé,
co mě políbila žena.
To je něco, co se nezapomíná.
Cítím se s tebou mladší.
Já se s tebou cítím také
mnohem mladší.
Kéž bych byla.
Tolik bych toho změnila.
Odčinila bych všechny své chyby.
Jaké chyby?
Pořád jsem čekala...
Myslela jsem si, že udělám
něco, co mě změní.
Udělám něco...
Taková ztráta,
nikdy ho nedostaneš zpět...
...ztracený čas.
Jestli spolu máme mít poměr,
nesmíš mě vídat ve dne.
A vždycky se rozloučíme
před úsvitem.
A nikdy si neřekneme
"Miluju tě".
Taková jsou pravidla.
- Je ti zima?
- Jsem úplně promrzlý.
Ale ty chudáčku.
Vůbec mě to nenapadlo.
Byla to první žena,
která se se mnou milovala.
Chceš, abych něco vynechala?
Jsem ráda, že měl někoho,
kdo ho zahřál.
Nemohl jsem se dočkat,
až ji zase uvidím.
Vídali jsme se každou noc.
A vždycky jsme používali stejný pokoj.
A pokaždé se to zdálo
nové a jiné...
Pojď sem.
Elizabeth...
...dobrou noc.
Až do jednoho večera...
Včerejšek, 7. prosince 1941,
je den, který se zapíše do dějin.
...v nejbližší budoucnosti,
možná i dýl.
Nastala změna plánu, hoši,
Jak už možná víte nebo ne,
***íci včera bombardovali
Pearl Harbor.
Frank D. Roosevelt říká,
že každej musí přiložit ruku k dílu.
Chelsea teď bude sloužit
v americkém námořnictvu,
aby opravovala, vyprošťovala
a zachraňovala.
Jestli tu někdo nechce jít do války,
tak je čas to vyklopit.
Jak vlezete na palubu,
jste v námořnictvu, kamarádi.
Já jsem s tebou chtěl mluvit,
Miku.
Mojí ženě se nevede dobře.
Chtěl bych ji ještě jednou vidět.
Je na vás, jak se dostanete
domů, pane Mayesi.
Když odchází,
kdo bude vařit?
Otrava jídlem je jedna z nejčastějších
příčin úmrtí na moři.
Hned po nedostatečném
bezpečnostním vybavení.
Vařit můžu já, kapitáne.
Dělal jsem to celý život.
No jo.
Na válku už jsi trochu
z formy, Benjamine.
Ale co. Beru každýho chlapa, co chce
nakopat ***íkům a skopčákům prdel.
Hotovo! Sbalte si fidlátka,
jdeme do války, pánové!
Nechala mi vzkaz.
Napsala, "Ráda jsem tě poznala."
a to bylo vše.
Takovou válku
nikdo z nás nečekal.
Odtahovali jsme nepojízdné lodě,
kusy kovu...
Jestli byla kolem válka,
my ji neviděli.
Přidělili k nám muže, velitele
dělostřelectva, co miloval námořnictvo.
Ale ze všeho nejvíc
miloval Ameriku.
Není jiná podobná země.
Když řekneš Amerika,...
Jmenoval se Dennis Smith
a byl to čistokrevný Čerokéz.
Jeho rodina žila v Americe
přes 500 let.
Pacifisti.
Nebojují kvůi svému svědomí.
Kde bychom ale byli, kdyby všichni
jednali podle svého svědomí?
Veliteli, ztište to.
Sledoval jsem tě.
Vypadáš důvěryhodně.
Kdyby se mi něco stalo...
...poslal bys to mé ženě?
Dal mi celou svou výplatu.
Neutratil z ní ani pětník.
Aby má rodina věděla,
že jsem na ně myslel.
Všichni na palubu!
Vylezte, vy líný bastardi!
Válka si nás nakonec našla.
Zastavit!
Natoč to světlo.
Loď, která převážela 1300 mužů,
rozpůlilo torpédo.
My jsme tam přijeli první.
Vypněte motor!
Zastavit!
My jediní jsme vydávali zvuk.
Světla!
Tam!
Před nima se neschováme.
Hajzlové...
Bojové pozice!
Co?
Ta je poslední?
Kapitáne!
Nasázeli díry do mejch obrázků!
Podej mi ruku...
Bude to dobré, kapitáne.
Čeká na vás pěkný místečko
v nebi. Moc pěkný...
Můžeš se klidně vztekat jak blázen,
že to tak blbě dopadlo.
Můžeš přísahat,
proklínat osud...
...ale když přijde konec...
...musíš prostě odejít.
Kapitáne...
Toho dne zemřelo 1328 mužů.
Rozloučil jsem se s Čerokézem
Dennisem Smithem,
s Honzou Škarohlídem, který měl pravdu
a opravdu tu umřel,
Poslal jsem Curtisovy peníze
jeho ženě,
rozloučil jsem se s jedním
z dvojčat, Vinem Brodym,
a s Mikem Clarkem,
kapitánem remorkéru Chelsea.
Rozloučil jsem se i s ostatními,
kteří měli vlastní sny.
Se všemi těmi muži,
co chtěli být pojišťováky, doktory,
právníky nebo indiánskými
náčelníky.
Tohle se nikdy nespraví...
Tady smrt nevypadala přirozeně.
Tak hluboko na moři jsem
kolibříka nikdy neviděl.
Předtím ani potom.
V květnu 1945,
když mi bylo...
Už jdu!
Dobře, už jdu,
slečno Adaleen.
- Queenie?
- Ano.
Dobrotivý Ježíši,
jsi zpátky doma!
Bože, ty ses vrátil!
- Ukaž se mi!
- Kdo je to, mami?
Dítě, to je tvůj bratr Benjamin.
- Nevěděla jsem, že je to můj bratr.
- Je toho hromada, co nevíš, dítě.
Běž a dodělej to. A pak si umyj ruce
a pomoz mi dát na stůl.
Tak běž!
Otoč se.
Vypadáš, jako by ses znova narodil.
Jsi mladší než jaro.
To ten kazatel, co ti požehnal,
ti dal druhý život.
Hned, jak jsem tě uviděla,
jsem věděla, že jsi vyjímečný.
A řeknu ti: mám otlačená kolena.
Noc co noc jsem na nich klečela
a prosila Pána:
"Bože, přiveď ho v bezpečí domů."
Pamatuješ, co jsem ti říkala?
- Nikdy nevíš, co tě čeká.
- Přesně tak. Posaď se.
Naučil ses něco,
co by stálo za to?
- Viděl jsem toho hodně.
- A viděl jsi i bolest.
A nějakou radost?
- Jistě. Jistě, že ano.
- Vidíš. To chci slyšet.
- Podívej se na sebe...
- Kde je Tizzy?
Ach, zlatíčko...
Pan Weathers zemřel jedné noci
ve spánku. Loni v dubnu.
- Mami, to mě moc mrzí.
- Nedělej si s tím hlavu.
Už tu zbyl tak jeden dva.
Zbytek je nový.
Čekají tu stejně,
jako všichni ostatní.
Jsem tak ráda,
že jsi zase u mně doma.
A teď ti musíme najít ženu
a dobrou práci.
Pojď mi pomoct s prostíráním.
Benjamine!
Jen plýtváš časem, zlatíčko.
Je úplně hluchá. Teď budeš bydlet
v bývalém pokoji paní DeSerouxové,
jsi už moc velký na to,
abys měl pokoj s někým.
Na návratech domů
je něco zvláštního.
Vypadá to tam stejně, voní stejně,
zdá se to být stejné.
Už jsem ti někdy říkal,
že do mě sedmkrát uhodil blesk?
Jednou, když jsem jel v autě
a hleděl si svého.
Uvědomíte si,
že to, co se změnilo, jste vy.
A jednoho rána,
nedlouho po tom, co jsem se vrátil...
Promiňte, je tu Queenie?
Daisy?
- To jsem já, Benjamin.
- Benjamin?
Můj ty Bože...
Jistě, že jsi to ty!
Benjamine!
Jak se máš?
Už je to tak dlouho,
chtěla bych toho tolik vědět...
- Kdy ses vrátil?
- No, před pár týdny.
Mluvila jsem s Queenie,
říkala, že jsi ve válce.
Někde na moři,
měli jsme o tebe strach.
To je dobrý.
Podívej se na sebe,
jsi překrásná.
Přestal jsi mi psát.
"Odešel jsem, když to bylo dítě
a teď tu místo ní byla žena.
Byla to ta nejkrásnější žena,
jakou jsem kdy viděl."
Krásná...
Ta nejkrásnější...
Pamatuješ si babičku
Fullerovou?
- Jistě.
- Zemřela.
- Slyšel jsem. Mrzí mě to.
- Nemůžu uvěřit tomu, že jsme tu oba.
To musí být osud.
Ne, ne, jak tomu říkají...? Kismet.
- Znáš Edgara Cayce, toho okultistu?
- Asi ne, nemyslím...
Ten říká, že všechno je předurčené.
Ale já tomu ráda říkám osud.
Nevím sice, jak to funguje,
ale jsem za to rád.
Byl jsi někdy na Manhattanu?
Mám ho doma jen přes řeku.
Vidím na Empire State Building,
když si stoupnu na postel.
A co ty? Kde jsi byl?
Pověz mi všechno.
Naposledy jsi psal,
že jsi byl v Rusku.
Vždycky jsem chtěla jet do Ruska.
Je tam taková zima, jak se říká?
- Je tam velká zima.
- Bože.
Vždycky jsi říkal, že jsi jiný.
A já myslím, že opravdu jsi.
Psal jsi, žes někoho poznal.
- Fungovalo to?
- To už je stará věc.
Pamatuješ si tohle?
Tohle je obrázek "Starého klokana
v pět odpoledne".
Nešla bys na večeři?
Říkala jsem ti,
že tančím u Ballenchina?
Je to slavný choreograf.
Říká, že mám perfaktní linii.
Víš, jednou na zkoušce
upadla tanečnice.
A on to zařadil do vystoupení!
Dokážeš si to představit
v klasickém baletu?
Aby tanečnice záměrně upadla?
Je to úplně nový taneční svět.
Říká se tomu abstraktní.
Ale on není jediný.
Je tu i Lincoln Kirstein, Lucia Chase...
A Agnes DeMille...
Zbourala všechny konvence,
všechen tu strnulost a tak,
už to není o pravidlech tance,
ale o pocitech tanečníka...
A tak mi vyprávěla
o tom novém velkém světě.
Jména, která mi nic neřikala.
Vlastně jsem ji ani moc
neposlouchal.
Je to moderní a americké...
Rozumí naší síle a tělesnosti...
- Pro Boha, pořád jen mluvím.
- Ne, ne, rád jsem tě poslouchal.
- Nevěděl jsem, že kouříš.
- Už jsem dost stará.
Už jsem dost stará
na spoustu věcí.
V New York býváme vzhůru
celou noc
a díváme se, jak vychází
slunce *** skladišti.
Pořád je tam co dělat.
Zítra se musím vrá***.
- Tak brzy?
- Kéž bych mohla zůstat.
Tanečníci už nepotřebují
kostýmy nebo kulisy.
Umím si představit,
že bych tančila úplně nahá.
Četl jsi něco od D.H. Lawrence?
Jeho knížky tu zakázali.
Slova v nich jsou jako milování.
V naší společnosti...
musíme jeden druhému věřit.
Sex... je součástí toho všeho.
Spousta tanečnic jsou lesbičky.
Byla tam jedna,
co se mnou chtěla spát.
- Vadí ti to?
- Co přesně?
Že se mnou chtěl někdo spát?
Jsi velmi žádoucí žena. Myslím,
že by s tebou chtělo spát hodně lidí.
Pojď, vrátíme se domů
a najdeme si pokoj...
Můžeš si odložit sako...
Já nevím, Daisy.
Ne, že bych nechtěl, ale...
...myslím, že bych tě asi zklamal.
Benjamine...
Byla jsem i se staršími muži...
Ráno se vracíš do New Yorku,
měla bys být s přáteli.
- Mladá jsi jen jednou.
- Už jsem dost stará.
Daisy, dnes prostě ne.
To je vše.
Můžeme si jít poslechnout
nějakou hudbu...
Naše životy určují možnosti,
i ty, které propásneme.
Moc ti to sluší,
jsi tak elegantní...
- Říkají, že nás ten hurikán mine.
- Skvělé.
Já zůstanu s maminkou pod peřinou.
Říkala, že se mi nic...
Benjamine?
"Měnil jsem se."
Mé vlasy už téměř nebyly
šedivé a rostly jako obilí.
Zostřil se mi čich,
zlepšil se mi sluch.
Došel jsem dál a rychleji.
Zatímco ostatní stárli,
já jsem mládnul. Úplně sám.
Dále.
Benjamine...
- Pamatujete si mě?
- Jistě, pane Buttone.
- Co se vám stalo?
- Zraněná noha, zanítilo se to.
Vítejte doma, příteli.
- Ještě pořád pijete Sazerac s whisky.
- Zvyk je železná košile.
- Pořád ještě chodíte na Bourbon Street?
- Už dlouho ne.
Zajímavá doba.
Míto 40.000 jsme vyráběli
čtvrt milionu knoflíků denně.
Museli jsme nabrat desetkrát tolik lidí.
Pracovali jsme non-stop.
Taková škoda...
Válka byla ke knoflíkovému
průmyslu milosrdná.
Víte...
Jsem nemocný.
Nevím, kolik mi zbývá ještě času.
- To je mi líto, pane Buttone.
- Ne...
Nikoho nemám.
Jsem samotář.
Snad vám to nebude vadit, ale kdyby to
šlo, rád bych byl ve vaší společnosti.
Já udělám, co budu moci.
Benjamine, víte něco o knoflících?
Buttonovy knoflíky
jsou v naší rodině už 124 let.
Můj dědeček byl krejčí.
Měl malý obchod v Richmondu.
Po skončení občanské války
se přestěhoval do New Orleans,
kd měl můj otec ten dobrý nápad
vyrábět si knoflíky sám.
A s jeho pomocí se obchod
rozrostl na toto.
A já dnes neumím ušít ani steh.
To je moc zajímavé.
Určitě jste si vedl dobře.
Takže... co pro vás můžu udělat,
pane Buttone?
Benjamine, jsi můj syn.
Je mi líto,
že jsem ti to neřekl dřív.
Narodil ses,
když skončila světová válka.
Tvá matka zemřela při porodu.
Myslel jsem si, že jsi zrůda.
Slíbil jsem tvé matce,
že o tebe bude postaráno.
Nikdy jsem tě neměl opustit.
Má matka?
To je u letního domu
na jezeře Pontchartrain.
Když jsem byl malý,
rád jsem vstával dřív než ostatní
a běhával dolů k jezeru,
abych viděl začínat den.
Jako bych byl jediná živá bytost.
Zamiloval jsem se na první pohled.
Tvá matka se jmenovala
Caroline Murphyová.
Pracovala v kuchyni tvého dědečka.
Pocházela z Dublinu.
V roce 1903 přišla Caroline
a její sourozenci
aby se usadili tady,
v New Orleans.
Hledal jsem výmluvy,
abych mohl do té kuchyně zajít.
Jen, abych ji viděl.
25. duben, 1918,
nejšťastnější den mého života.
Den, kdy jsem si vzal tvou matku.
Proč jste mi to neřekl?
Chtěl jsem ti všechno odkázat.
Musím jít.
- Kam?
- Domů.
A co si jako myslí?
Myslí si, že se tu ukáže
a všechno bude v pořádku.
Všichni budou zadobře.
Tak to ho tu něco čeká.
Bůh je mi svědkem, že ho tu něco čeká.
Nechal tu 18 dolarů tu noc,
co jsme tě našli.
18 špinavejch dolarů
a pokaděnou plínu!
- Dobrou noc, mami.
- Dobrou noc, zlatíčko.
Už jsem ti někdy říkal,
že do mě sedmkrát uhodil blesk?
Jednou, když jsem venčil psa.
Jsem slepý na jedno oko,
skoro neslyším,
z ničeho nic se roztřesu
a vždycky zapomenu, na co myslím.
Ale víš, ty co?
Bůh mi připomíná, že mám štěstí,
že jsem naživu.
Blíží se bouřka...
Vstávejte...
Oblékněte se.
Děkuji.
Můžeš se klidně vztekat jak blázen,
že to tak blbě dopadlo.
Můžeš přísahat,
proklínat osud...
Ale když přijde konec,
musíš prostě odejít.
Určitě bude mít krásný pohřeb.
A pohřbí ho vedle tvé matky.
- Ty jsi moje matka.
- Můj chlapče...
Nikdy jsem neviděl New York.
- Promiňte, jsem přítel Daisy.
- Tudy.
Daisy!
Daisy!
Někdo mě hledá?
- Benjamine...
- Ahoj.
- Co ty tu děláš?
- Přijel jsem na návštěvu.
Nějakou dobu s tebou pobýt,
když to půjde.
Škoda, že jsi nezavolal.
Zaskočil jsi mě.
- Byla jsi úžasná.
- Ne... Děkuju, jsou krásné.
Nespustil jsem z tebe oči.
Byla jsi... fascinující.
Děkuju.
Je milé, že to říkáš.
Měla bych se obléct.
Jdeme na večírek.
Nechceš jít taky?
Slyšel jsem o jedné restauraci,
která by se ti líbila.
Udělal jsem si rezervaci,
jen pro případ...
Všichni tanečníci jdou
po vystoupení společně ven.
Ale můžeš jít s námi.
Převléknu se, ano?
To je David.
Tančí u společnosti.
Tohle je Benjamin.
Vyprávěla jsem ti o něm.
No jo.
Jak se máte?
Donesu ti něco k pití.
Takže vy jste byl přítel
její babičky? Nebo tak něco?
Tak něco.
Omluvte mě.
Já jsem nevěděla, že přijedeš.
Bože, Benjamine...
Co jsi čekal?
Myslel jsi, že všeho nechám?
Tohle je můj život.
Jedete do centra?
Pojď...
Užijeme si to.
- Bude tam hudba, lidé...
- To nemusíš. Je to má chyba.
Měl jsem zavolat.
Myslel jsem, že... přijedu a ty se
do mě zblázníš nebo tak.
- Daisy, dělej!
- Hned.
Zdá se být fajn.
Miluješ ho?
Asi ano.
Tak to jsem rád.
Tak se snad uvidíme doma.
Dobře.
To představení se mi líbilo!
Přišel mi říct,
že mu zemřel otec.
- Tos nemohla vědět.
- Bylo mi dvacet tři.
Prostě mi to bylo jedno.
- Co jsi dělala pak?
- Pár fotografií... tam...
v tom šedém kufru.
Byla jsem v nejlepší formě.
Pět let jsem...
...tančila všude.
V Londýně, Vídni, Praze...
Ty jsem nikdy neviděla...
Mami... Nikdy jsi nemluvila o tanci.
Byla jsem jediná Američanka,
kterou pozvali do Bolšoi...
Bylo to úžasné.
Ale pořád jsem
na Benjamina myslela.
A zjistila jsem, že říkám:
"Dobrou noc, Benjamine."
- "Dobrou noc, Daisy."
- To říkal?
"Život nebyl moc složitý.
Jestli chcete, můžete si myslet,
že jsem něco hledal."
Benjamine, paní LaTurneauová
právě zemřela.
- Pan Benjamin Button?
- To jsem já.
- Bon jour.
- Oui, monsieur?
- Slečna Daisy Fullerová.
- Chvilku.
- Prosím, posaďte se.
- Jistě.
Někdy nás čeká srážka
a my o tom nevíme.
Ať už je to nehoda nebo úmysl,
nic na tom nemůžeme změnit.
Jedna žana v Paříži
byla na cestě na nákupy.
Ale zapomněla si kabát
a vrátila se pro něj.
Když si ho brala,
zazvonil telefon.
Tak ho šla zvednout
a chvíli mluvila.
Zatímco ta žena telefonovala,
Daisy byla na zkoušce v budově Opery.
A zatímco zkoušela,
žena položila telefon
a zavolala si taxi.
Řidič taxíku vyložil pasažéra
a zastavil se na šálek kávy.
A Daisy pořád zkoušela.
A ten taxík,
co už vysadil pasažéra
a zastavil se na kávu,
nabral dámu, co se vydala na nákupy
a ujel jí první taxík.
Taxík musel zastavit kvůli muži,
co přecházel ulici
a vyšel do práce o pět minut
později než obvykle,
protože si zapomněl nastavit budík.
Zatímco ten muž, který šel pozdě
do práce, přecházel ulici,
Daisy dozkoušela
a sprchovala se.
A zatímco se Daisy sprchovala,
taxík čekal před obchůdkem, do kterého
si šla žena vyzvednout balíček.
Ten ale nebyl zabalený,
protože dívka, co ho měla zabalit,
se večer před tím
rozešla s přítelem a zapomněla.
Když byl balíček zabalený
a žena zpátky v taxíku,
zablokoval jim cestu náklaďák,
zatímco se Daisy oblékala.
Náklaďák odjel,
takže se mohl rozjet i taxík,
zatímco Daisy,
která se oblékla jako poslední,
čekala na svou přítelkyni,
které se přetrhla tkanička.
Zatímco taxík stál
a čekal na zelenou,
Daisy a její přítelkyně vyšly
zadním vchodem divadla.
Kdyby se jen jediná věc
stala jinak,
kdyby se nepřetrhla tkanička,
kdyby se náklaďák rozjel
o chvíli dřív,
kdyby ten balíček
byl zabalený a připravený,
protože se ta dívka
nerozešla s přítelem,
kdyby si ten muž nastavil budík
a vzbudil se o pět minut dřív,
kdyby ten taxikář
nezastavil na šálek kávy,
kdyby si ta žena vzpomněla na kabát
a stihla první taxík,
Daisy a její přítelkyně by přešly ulici
a taxík by projel kolem.
La réception. Oui?
Monsieur...
Ale takový je život...
řada prolínajících se
osudů a událostí,
mimo náš dosah.
Ten taxík neprojel,
a řidič na chvíli nedával pozor.
Daisy!
A ten taxík Daisy srazil.
Daisy! Pomoc!
A rozdrtil jí nohu.
Daisy...
- Kdo ti to řekl?
- Tvá kamarádka mi poslala telegram.
To je od tebe moc milé,
že ses na mě přijel podívat.
Ty bys to taky udělala taky.
Můj Bože...
Podívej se na sebe.
Jsi dokonalý.
- Kéž bys sem nepřijel.
- Excuzes-moi...
Nechci, abys mě takhle viděl.
Měla nohu zlomenou
na pěti místech.
A s pomocí terapie a času
mohla zase začít chodit...
...ale už nikdy tančit.
Vezmu tě s sebou domů.
- Postarám se o tebe.
- Nechci se vrá*** do New Orleans.
Tak zůstaneme tady v Paříži.
Ty to nechápeš?
Já nechci tvou pomoc.
Vím, že jsem sebelítostivá,
ale já s tebou prostě být nechci.
Snažila jsem se ti to říct v New Yorku,
ale ty neposloucháš.
- Mohla bys změnit názor...
- Už nejsme děti, Benjamine.
Prostě... zmiz z mého života.
Byla jsem strašně krutá.
Nechápal...
že jsem nechtěla,
aby mě takhle viděl.
"Neodjel jsem hned.
Chvíli jsem zůstal v Paříži,
abych na ni dal pozor.
To jsem nevěděla...
Drahoušku, mohla bys
sehnat sestru?
Začala jsem zase chodit.
A vrátila jsem se do New Orleans.
Tak se na to podíváme.
To je normální. Zpomaluje jí tep.
Bude se jí hůř dýchat.
- Bodete tu v pořádku?
- Ano.
Dobře, takže píše:
"Vrátil jsem se domů..."
a pak... je tu hodně stránek
vytržených.
"... poslouchal jsem zvuky domu..."
To už jsem četla.
Něco na to rozlil,
takže se to špatně čte, mami.
Něco o mořeplavbě.
Říká ti to něco?
Naučil jsem se plachtit na lodi
mého otce z domu u jezera.
Nebudu lhát...
Těšil jsem se ze společnosti
jedné či dvou žen.
Nebo možná tří...
Nenech se rušit, Same.
Bude tam jen do zítra.
Mami...
A na jaře 1962...
... se vrátila.
- Chceš vědět, kde jsem byla?
- Ne.
Jak to, že jsi ani nenapsala?
Takhle zmizet...
- Musela jsem pro sebe něco udělat.
- Nikdy jsem si nemyslela, že jsi sobecká.
Snad jsem se nespletla.
V lidech se obvykle nepletu.
- Dobrou noc, mami.
- Dobrou noc, zlatíčko.
Bavte se.
- Neřekl jsi ani dvě slova.
- Nechci to zkazit.
- Spi se mnou.
- Rozhodně.
Řekl jsem jí, aby se mnou odjela.
Pluli jsme do zálivu
podél Floridských ostrůvků.
Jsem tak ráda, že jsme si spolu
nezačali, když mi bylo 26.
- Proč myslíš?
- Byla jsem tak mladá...
A tys byl tak starý.
Stalo se to v pravý čas.
Užiju si každou chvilku,
kterou máme.
Vsadím se, že tu vydržím déle, než ty.
Vsadím se, že ne.
Na tobě není ani tečka.
A já mám každý den víc a víc vrásek.
To není fér.
Já miluju tvé vrásky.
Obě dvě.
Jaké to je, mládnout?
To nevím.
Já se na sebe nedívám.
Budeš mě milovat, i když budu mít
starou pleť plnou skvrn?
Budeš mě milovat,
když budu mít akné?
Když se budu počůrávat?
Když se budu bát bubáků
pod schodama?
Copak?
Na co myslíš?
Říkal jsem si,
že nic netrvá dlouho.
A jaká je to škoda.
Některé věci vytrvají...
- Dobrou noc, Daisy.
- Dobrou noc, Benjamine.
Mami?
- Kdys poznala tátu?
- Nějakou dobu po tomhle.
- Řekla jsi mu o tomhle Benjaminovi?
- Věděl toho dost, broučku.
Mami!
Queenie!
Haló?
Dobrý den, paní Carterová.
To jsem já, Benjamin. Kde jsou všichni?
Ach, Benjamine... Queenie zemřela.
Je mi to moc líto.
Budeš mi chybět...
Upřímnou soustrast.
Byla to skvělá žena.
Díky.
Pohřbili jsme ji vedle jejího
milovaného pana Weatherse.
A abychom si mohli vytvořit
vlastní vzpomínky,
prodal jsem otcův dům
na Esplanade.
Je to úžasný starý dům, miláčku.
Myslím, že tu budeme moc šťastní.
- Máte ale dlouhou rodinnou historii...
- Ta patří k domu.
Pojď.
Musíš vidět tu ložnici.
Pro nás jsme koupili dvojdomek.
Milovala jsem ten dům.
Voněl jako hořící dříví.
Nepřestávej, drahoušku.
"Bylo to jedno z nejšťastnějších
období mého života."
Neměli jsme ani kus nábytku.
Pořádali jsme pikniky v obýváku.
Jedli jsme, když se nám chtělo,
zůstali jsme vzůru do noci,
když se nám chtělo.
A nikdy jsme nepoznali stereotyp.
Jít spát a vstávat ve stejné době.
Žili jsme na té matraci.
Naše sousedka, paní Van Damová,
byla fyzioterapeutka.
Bydleli jsme čtyři bloky
od plaveckého bazénu.
Víš, možná bys měla ještě pár let.
Ale zvolila sis něco tak
vyjímečného, jedinečného,
že bylo prostě jen krátké období,
kdys to mohla dělat.
Takže i kdyby se to nikdy nestalo,
tak bys teď byla tam,
kde jsi.
Prostě se mi nelíbí stárnout.
Dávají do toho moc chloru.
Slibuju, že už nikdy
nepropadnu sebelítosti.
Myslím, že tam a v té chvíli..
... si uvědomila, že nikdo z nás
není dokonalý na pořád.
Nakonec našla svůj klid.
Otevřela si studio,
kde učila dívky tančit.
A teď nazpět!
Vynikající!
- Dobrou noc, slečno Daisy.
- Dobrou noc.
Krásně se na tebe kouká.
Tanec je především o linii...
Linii tvého těla.
Dříve či později tu linii ztratíš
a už nikdy ji nezískáš zpět.
Uvědomila jsem si...
Ty ses narodil v roce 1918,
před 49 lety,
mně je 43.
Jsme skoro stejně staří.
- Setkáváme se uprostřed.
- Konečně jsme se dohnali.
Počkej...
Chci si nás zpamatovat takové,
jací jsme teď.
Jsem těhotná.
Víš, tuhle se mi zdálo,
že je to chlapec.
Ale myslím, že je to holčička.
Vím, že máš strach.
- Neskrývám ho.
- Dobře.
- Z čeho máš největší strach?
- Z dítěte, co se narodí jako já.
O to víc bych ho milovala.
Dobře. Jak bych mohl být otcem,
když jde můj život opačným směrem?
Není to fér vůči tomu malému.
Nechci být nikomu na obtíž.
Zlato, všichni skončíme v plenkách.
Já se o všechno postarám.
Já to chci.
A chci to s tebou.
Chci, abys měla všechno,
co chceš. Všechno.
Jen nevím, jak to zařídit...
Řekl bys slepci,
že nesmí mít děti?
Tady to máte.
Budeš otcem tak dlouho, jak to půjde.
Znám důsledky a vzla jsem je na vědomí.
Milovat tě stálo za to.
Musím jít na záchod.
Nejstarší žena,
která kdy přeplavala La Manche,
dnes dorazila do Calais.
Zbytek si nechte.
Trvalo to 34 hodin,
22 minut a 14 vteřin.
Osmašedesátiletá Elizabeth Abbottová
doplavala v 5:38 hodin,
vyčerpaná, ale šťastná.
Paní Abbottová, jak byste
slovy shrnula váš výkon?
Myslím že,...
nic není nemožné.
- Stačí?
- Ano, děkuji.
Můžeme?
Jo.
A na jaře,
v den jako každý jiný...
Vrátím se za hodinu!
Zlato?
Zavolej sanitku!
Dítě je na cestě!
Potřebuju sanitku!
Jsou v pořádku.
Je to naprosto zdravá holčička.
Zlato...
Porodila pět liber
vážící holčičku.
Spočítala jsi jí prsty?
Je dokonalá.
"Pojmenovali jsme ji
po mé matce - Caroline."
Tenhle Benjamin byl můj otec?
A takhle jsem se to dozvěděla?
Omluv mě...
... bouře může být silná,
možná až kategorie 5.
Já vím, že to je těžké,
ale tady nemůžete kouřit.
Nikdo přesně neví,
kudy se přežene...
"Vyrůstala jsi tak, jak doktorka slíbila.
Normální a zdravá."
Musíme jí najít opravdového otce.
O čem to mluvíš?
Bude potřebovat s někým vyrůstat.
Naučí se přijmout to,
co přijde.
Má tě ráda.
Zlato, potřebuje otce,
ne kamaráda na hraní.
- To kvůli mě?
- Jistě, že ne.
Je pro tebe můj věk problém?
- Jistě, že ne.
- To se mi snažíš říct?
Nemůžeš nás vychovávat oba.
Bylo to na tvé první narozeniny.
Uspořádali jsme ti oslavu.
Dům byl plný dětí.
- Ahoj.
- Nazdar, chlape.
Než se ***ěješ,
budou chodit na střední.
Prodal jsem letní dům
u jezera Pontchartrain...
Prodal jsem Buttonovy knoflíky...
Prodal jsem otcovu plachetnici
a všechno jsem uložil na účet.
A když jste ty a tvá matka
byly zabezpečené, tak jsem odešel.
Dřív, než sis mě mohla
zapamatovat.
"A odjel jsem jen s tím,
co jsem měl na sobě."
Já to teď nechci číst.
Můžeš mi prostě jen říct,
kam odjel?
Já nevím.
To je pro mě.
Rok 1970. To mi byly dva roky.
"Všechno nejlepší k narozeninám.
Kéž bych ti mohl dát pusu
na dobrou noc."
Všechny jsou pro mě.
Pět let. "Kéž bych s tebou
mohl jít první den do školy."
Šest let.
"Kéž bych mohl být s tebou
a naučit tě hrát na piáno."
Rok 1981, třináct let.
"Kéž bych ti mohl říct,
abys neběhala za klukama."
"Kéž bych tě mohl objímat,
když bys měla zlomené srdce."
"Kéž bych ti mohl být otcem."
"Nic, co jsem kdy udělal,
mi to nemůže vynahradit..."
Zřejmě odjel do Indie.
"Na důležité věci není nikdy pozdě,
nebo v mém případě,
nikdy dost brzy."
Být tím, kým chcete být.
Neexistuje žádné časové omezení,
můžeš začít, kdy chceš.
Můžeš se změnit, nebl zůstat stejný.
Neexistují pro to pravidla.
Můžeš z toho vytěžit
to nejlepší nebo nejhorší.
Doufám, že tys získala to nejlepší.
Doufám, že vidíš věci,
které tě překvapí.
Doufám, že cítíš věci,
které jsi nikdy necítila.
Doufám, že poznáváš lidi
s různými názory.
Doufám, že žiješ život,
na který jsi hrdá.
A pokud zjistíš, že ne...
tak doufám,
"... že máš sílu začít znova."
Byl pryč velmi dlouho.
Uvidíme se příští čtvrtek.
- Dobrou noc, slečno Daisy.
- Dobrou noc, broučku.
Omlouvám se, ale zavíráme.
Mohu vám pomoci?
Přišel jste někoho vyzvednout?
Proč ses vrátil?
Mami?
Mami!
To ještě nejsi hotová?
Mami, co se děje?
Jen jsem se dozvěděla smutnou zprávu
o našem společném známém.
Dlouho jsem ho neviděla.
Caroline, tohle je Benjamin.
Znala jsi ho, když jsi byla miminko.
- Ahoj.
- Ahoj.
Omlouvám se.
Myslel jsem, že už jsi skončila.
Tohle je rodinný přítel,
Benjamin Button.
- To je můj manžel, Robert.
- Těší mě.
Mě také.
No... rád jsem vás poznal.
Budeme v autě, miláčku.
- Dobře.
- Ahoj.
Jenom zamknu.
Je krásná, jako její matka.
- Tančí?
- Ne moc dobře.
- To asi bude z mé strany.
- Je to skvělé děvče.
Je taková... ztracená.
Ale kdo ve dvanácti není?
Hodně mi připomíná tebe.
Můj manžel je vdovec.
Tedy... byl vdovec.
Je moc hodný. Je to chytrý
a podnikavý člověk.
- A je to skvělý otec.
- To je dobře.
- Jsi o tolik mladší.
- Jen navenek.
Měl jsi pravdu.
Oba bych vás vychovávat
nemohla.
Nejsem tak silná.
Kde teď bydlíš?
Co budeš dělat?
Bydlím v hotelu Pontchartrain
na hlavní třídě.
A co budu dělat nevím...
Ale...
Čekají...
Pamatuju si to.
To byl on.
Ten hurikán změnil směr.
Dorazí u brzy.
Mám něco udělat?
Byla učiněna opatření k přesunu lidí,
ale je to na vás.
- Ne, ne. My tu zůstaneme.
- Dám vědět, když se něco změní.
"Tu noc, když jsem seděl a přemýšlel,
proč jsem se vůbec vracel...
...ozvalo se klepání."
Pojď dál.
Jsi v pořádku?
Promiň, já...
nevím, co tu dělám.
Nic netrvá věčně.
Nikdy jsem tě nepřestal
milovat.
Benjamine, je ze mě stařena...
Na některé věci se nezapomíná...
Dobrou noc, Benjamine.
Dobrou noc, Daisy.
A aniž bych chtěl,
díval jsem se jak odjíždí.
To je poslední, co napsal.
Nějakou dobu po tom,
co tvůj otec zemřel...
... zazvonil telefon.
Haló?
Ano, u telefonu.
Promiňte, nerozumím.
Je to ten dům na rohu.
Pojďte dál.
Jsem Daisy Fullerová.
Jse David Hernandez
z oddělení péče o dítě.
Žil v opuštěné budově.
Policie u něj našla tohle...
Je tam adresa a vaše jméno.
Je ve špatném zdravotním stavu.
Odvezli ho do nemocnice.
Zdá se, že neví kdo a kde je.
Je velmi zmatený.
Řekla jsem panu Hernandezovi,
že Benajmin je jeden z nás.
Jestli potřebuje domov,
tak je to v pořádku. Může zůstat tady.
Benjamine.
Hraješ krásně.
Zřejmě nemá rád,
když se ho někdo dotýká.
Mívá i světlé chvilky.
Doktoři říkali, že to sice není možné,
ale jsou to příznaky demence.
Pamatuješ si mě?
Jsem Daisy.
Já jsem Benjamin.
Ráda tě poznávám, Benjamine.
Můžu si k tobě sednout?
Ráda bych si tě poslechla,
jak hraješ.
Znám vás?
Každý den jsem se tam zastavila,
abych věděla, že mu nic nechybí.
Já vím, co děláte!
Všichni jste zatracený lháři!
Nevěří, že právě snídal.
Tak ti zkusíme najít
něco jiného na práci, ano?
Mám pocit,
že si spoustu věcí nepamatuju.
Jako co třeba, zlato?
Jako bych měl za sebou celý život
a nepamatuju si, jaký byl.
Nic se neděje.
Je v pořádku zapomínat věci.
Často jednoduše zapomínal
kde a kdo vlastně je.
Nebylo to jednoduché.
- Benjamine!
- Všechno odtud vidím!
- Vidím i na řeku!
- Ano. Všechno vidíš, zlatíčko.
Vidím i hrob, kde je pohřbená máma
a ti ostatní lidé.
- Chci, abys slezl dolů.
- Co kdybych uměl létat?
Znala jsem muže, co uměl létat.
Slez dolů a já ti o něm budu vyprávět.
Jděte někdo nahoru.
Bylo mu pět,
když jsem se tam nastěhovala.
Byl skoro tak starý, jako já,
když jsem ho poznala.
Tohle je obrázek starého klokana
v pět hodin odpoledne.
A má své krásné zadní nohy.
Dny míjely a já ho sledovala,
jak zapomíná chodit,
... mluvit.
Jak se jmenuju?
Já jsem Daisy.
Umíš říct Daisy?
V roce 2002 dali na nádraží
nové hodiny.
A na jaře 2003...
... se na mě podíval,
a já věděla, že ví, kdo jsem.
A pak zavřel oči, jako by usnul.
Kéž bych ho poznala.
Ale ty ho znáš.
Mami, asi bych se měla jít
podívat, co se děje.
Dobrou noc, Benjamine.
Někteří lidé se narodí,
aby seděli u řeky.
Do některých uhodí blesk.
Někteří mají hudební sluch.
Někteří jsou umělci.
Někteří plavou.
Někteří toho ví hodně o knoflících.
Někteří umí Shakespeara,
někteří jsou matkami.
A někteří lidé...
tančí.
Přeložila Teresita