Viktor Kustein - Prokrastinace

Každý student se během svého studia více či méně potýká s problematikou prokrastinace, chorobného odkládání důležitých úkolů a povinností. Stalo se vám někdy, že jste se místo učení na důležité zkoušky raději dívali na oblíbený seriál? Nebo že jste i přes to, že vás druhý den čekala nějaká důležitá zkouška šli raději s kamarády na pivo? Nechtělo se vám ráno vstávat na nějakou důležitou hodinu nebo seminář, tak jste si raději přispali a potom jste si sami před sebou hledali výmluvu, proč jste na seminář nešli? Pokud jste na některou z předchozích otázek odpověděli ano, tak už jste se s prokrastinací někdy ve svém životě setkali. V následujících 15 minutách se dozvíte, co to vůbec prokrastinace je a jak se s ní naučit bojovat. Abychom mohli s tímto problémem dále pracovat, bude nejdříve nutné tento pojem definovat a také říct, co prokrastinace je a co prokrastinace není. Ač se to může zdát divné, tak prokrastinace není slovo, které by vzniklo v dnešní době. Toto slovo pochází již z latiny a z latinského „pro-crastinus“, což znamená „patřící zítřku“. Prokrastinace potom znamená, jak už bylo řečeno, chorobné odkládání povinností na pozdější dobu. Kdybych měl prokrastinaci nakreslit, vypadalo by to asi nějak takhle: Mám nějakou množinu věcí, které potřebuji dělat, které musím dělat. Potom mám množinu věcí, které bych chtěl dělat. V ideálním případě by se tyto dvě množiny měly překrývat, a když prokrastinuji, dělám věci, které jsou zde: Nebo by se prokrastinace dala graficky znázornit ještě takto: Během každého dne máme nějaké akce a úkoly, které bychom měli udělat. Na tyto úkoly potom máme nějaký vyhrazený čas. Pokud prokrastinujeme, vypadá řešení úkolů nějak takto: Což vede k frustraci, stresu a k nižší kvalitě těchto vyřešených úkolů. Sami se pak dostáváme do smyčky, ze které lze svépomocí jen velmi těžko uniknout. Neděláme nic, díky tomu máme výčitky, začneme o sobě pochybovat, cítíme se bezmocní, což vede opět k tomu, že neděláme nic. Důležité je i definovat, co prokrastinace není. V první řadě prokrastinace není odpočinek. Pokud člověk odpočívá, tak energii získává. Pokud člověk prokrastinuje, tak energii naopak ztrácí. Je velký rozdíl mezi tím, pokud si film pustíme po dobře vykonané práci, nebo pokud film sledujeme místo důležitých úkolů. Prokrastinace není ani lenost. Líný člověk nic dělat nechce a je s tímto stavem smířený. Zatímco chudák prokrastinátor by rád něco dělal, ale neví, jak na to. Při své práci vycházím z výzkumu těch nejlépe hodnocených světových univerzit, jako jsou Harvard, Stanford, MIT, Berkeley a dalších. Tyto výzkumy potom používám při řešení fenoménu, jako je například už zmiňovaná prokrastinace. My všichni tak nějak usilujeme o to, prožít náš život naplno. Proč vůbec prokrastinaci řešit dobře ukazuje tento obrázek. Studujeme školy, vzděláváme se, získáváme praxe a pracovní zkušenosti. Pracujeme na sobě i na jiných lidech či projektech. Zas a znovu se nám však do cesty staví prokrastinace, která je hlavním důvodem toho, proč dnes mnoho lidí neprožívá svůj život naplno. Je důvodem, proč mnoho lidí nedokončí svá studia, proč mají problémy v práci, trpí syndromem vyhoření či depresemi. A co s tím? Jak bojovat s neefektivitou během studií? Jak porazit problémy s prokrastinací spojených? V následujících minutách vám předám dva tipy, které jsou klíčem k jejímu poražení. Prvním z nich je uvědomění si hodnoty času. Čas je totiž nejdůležitější hodnota, kterou v životě máme. Někteří lidé si myslí, že největší hodnotou jsou peníze, ale tak tomu není. Peníze si můžeme vydělat, můžeme si je půjčit. Pokud jich máme dost, můžeme si je uložit do banky. S časem je to jiné. Každá vteřina, která z našeho života uplyne, je nenávratně pryč a už nám ji nikdo nevrátí. Jednou jsme se narodili a jednou taky zemřeme. A doba mezi těmito dvěma okamžiky je konečná a omezená. Samotné uvědomění si tohoto faktu vyvolá otázky, čemu tento čas věnovat. Pokud člověk čas vnímá jako hodnotu, těžko jím bude plýtvat. Těžko bude tento čas marnit u vysedávání u nekonečných seriálů, těžko u sociálních sítí. Jak už řekl jeden z nejvýznamnějších psychologů 20. století, profesor Philip Zimbardo: Lidé ve svém životě nelitují toho, udělali, ale spíše toho, co neudělali. Nakládejte tedy se svým časem tak, abyste později nemuseli litovat. Druhým klíčem k poražení prokrastinace je správný druh motivace. U studentů se často setkávám s tím, že je ke studiu nepohání vnitřní motivace, ale motivace vnější – někdy se jí také říká motivace „cukrem a bičem“. Zjednodušeně funguje tato motivace následujícím způsobem: Člověk ve svém životě dělá akce ne proto, že by je sám chtěl dělat, ale dělá je proto, protože má *** sebou bič, který ho k těmto akcím nutí. Tento bič může být různého původu. V práci je typickým bičem například sebrání prémií, u studia můžou být bičem rodiče, případně špatné známky. Takovým největším bičem dnešní doby je hypotéka. Lidé dělají práce, které je nebaví, ve kterých nevidí vůbec žádný smysl, ale dělají je proto, protože splácejí své drahé bydlení. Spousta studentů studuje nějakou školu nebo obor ne proto, že by sami chtěli, ale proto, že je do toho nutí rodiče nebo jejich okolí. Případně ještě studují obor, na který sami nechtěli, ale museli na ně jít, protože se nedostali na ten svůj vysněný. Tento způsob motivace má ale několik háčků. Jelikož člověk nedělá akce, které by chtěl, ale je do nich nucený, není u nich tolik spokojený. Tato nespokojenost vede k tomu, že se mu v mozku vyplavuje málo hormonu, který se jmenuje dopamin, což je neurotransmitér, který je také zodpovědný mimo jiné za naši kreativitu a za to, že se dobře učíme. Student motivovaný tímto způsobem tedy není příliš kreativní a učení mu trvá výrazně déle než jeho kolegům, kteří v daném oboru vidí smysl. Sám jsem se během svých studií setkal s mnoha lidmi, kteří ve svém studiu neviděli vůbec žádný smysl. Učení na zkoušky jim tak zabralo mnohem více času než ostatním a mnozí z nich tato studia ani vůbec nedokončili. Máte ze svého studia podobný pocit? Přišli jste na školu pouze proto, že vám to řekli vaši rodiče? Studujete obor, ke kterému ve skutečnosti nemáte vůbec žádný vztah? Pak byste ve vašem přístupu měli něco změnit. Mnoho lidí tuto změnu provádí tak, že si ve svém životě stanoví cíle, kvůli kterým tyto akce dělají. Používají takzvanou „vnitřní motivaci cíli“. Dělají věci proto, aby si mohli koupit drahá auta, domy, aby získali uznání a status ve společnosti. Tato motivace funguje tak, že si člověk stanoví cíl, ke kterému mají směřovat jeho životní akce. Tato představa nás žene kupředu. Tato motivace má však řadu nevýhod. Jelikož člověk dělá akce proto, že vedou k nějakému cíli, není při dělání těchto akcí spokojený, jelikož vysněný cíl ještě nemá. Potýká se tak se stejnými problémy jako u motivace vnější. Druhou nevýhodou této motivace je, že i pokud člověk cíle dosáhne, tak jeho štěstí trvá pouze krátkou dobu. Do mozku se mu totiž vyplaví jednorázová dávka dopaminu, které se odborně říká „joy“. Hladina dopaminu v mozku však rychle klesne. Odborně se tomuto jevu říká „hédonická adaptace“, což je schopnost lidského mozku adaptovat se na jakoukoliv pozitivní situaci v lidském životě. Jelikož emoce člověku nevydrží dlouho, musí si stanovit další, ideálně větší cíl, jelikož dosažení stejného cíle už by v mozku nevyvolalo stejnou odezvu. Lidé si tak řeknou: „Nebylo to v tom Audi, bude to v tom Porsche.“ A honba za cílem pokračuje dál. Z lidí, kteří dlouhodobě používají tento druh motivace, se stávají takzvaní „cíloví feťáci“. Musejí si stanovovat čím dál větší a větší cíle, aby jejich emoce byla stejná. Odborně se tento jev nazývá „arousal addiction“, neboli „vzrušivostní závislost“. Tato závislost by se dala přirovnat k závislosti na kokainu. Jev hédonické adaptace může postihnout každého z nás. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2002, Daniel Kahneman, v jednom ze svých rozhovorů uvedl, že udělení Nobelovy ceny bylo právě jednou z nejhorších věcí, která se mu v životě stala. Byl samozřejmě ***šený z toho, když cenu přebíral, ale po několika týdnech už se o něm přestalo psát a upadl téměř v zapomnění. Jeho emoce už také nebyla taková, jako když cenu přebíral. Tento příklad ukazuje, že lidský mozek je schopný adaptovat se téměř na jakoukoliv životní situaci. Ať už vyhrajete olympijské zlato, dostanete Nobelovu cenu nebo dosáhnete vysněného vysokoškolského titulu, tak tyto věci na vaši dlouhodobou spokojenost nebudou mít vliv. Jak z toho ven? Jak se tedy motivovat, když cíle nefungují a nevedou ke dlouhodobé spokojenosti? Nejnovější výzkumy v oblasti lidské motivace ukazují, že lidé jsou nejspokojenější ne ve chvíli, kdy *** sebou mají nějaký bič a ne ve chvílí, kdy dosahují nějaký cílů, ale ve chvíli, kdy v samotných akcích vidí nějaký smysl. Tato třetí motivace se nazývá „vnitřní motivace cestou“. Funguje tak, že člověk dělá akce, které dělat sám chce a které vedou k ideální představě jeho života – totiž k osobní vizi, která je nenaplnitelná, na rozdíl od cíle. Jelikož člověk dělá akce, které dělat chce, je při onom procesu spokojený, vyplavuje se mu v mozku hodně dopaminu, což vede k tomu, že člověk se dobře učí a je kreativnější. Kreativita mu dovoluje vymýšlet stále efektivnější postupy, což má za následek, že se mu v práci nebo životě více daří, vyplavuje se mu více dopaminu, což má zase za následek, že mu kreativita opět vzroste. Může tak vzniknout zpětnovazebná smyčka, které se říká „flow“, která na rozdíl od emoce „joy“, vznikající při dosahování cílů, tak lehce nevyprchá. Z výzkumu maďarského psychologa Csikszentmihalyie vyplývá, že většina úspěšných sportovců, vědců nebo podnikatelů byla schopna dostávat se do stavu „flow“ a těžit z něj v tréninku, při studiu či v práci. Je diametrální rozdíl mezi tím, když člověk studuje kvůli tomu, že chce mít titul, nebo kvůli tomu, že v samotném procesu studia vidí smysl a tento proces zapadá do jeho osobní vize. Stejně tak je velký rozdíl mezi tím, pokud studujeme medicínu kvůli tomu, abychom dosáhli titulu a tím společenského statusu, nebo kvůli tomu, abychom léčili lidi. Obecně lidé, kteří vidí ve svých činnostech smysl, padají méně do pasti prokrastinace než ostatní. Celý tento pohled na lidskou motivaci tak převrací obecně zažitou představu, že nejdříve člověk potřebuje výsledky a potom může být spokojený. Je tomu přesně naopak. Nejdříve musí být člověk spokojený a potom přijdou výsledky. Aneb jak říkal nositel Nobelovy ceny za mír z roku 1952 Albert Schweitzer: Úspěch není klíčem ke spokojenosti, spokojenost je klíčem k úspěchu. Pokud máte rádi to, co děláte, budete úspěšní. Otázka tedy zní: Máte rádi obor, který studujete? Vidíte smysl ve vašem dalším vzdělávání? Přemýšleli jste někdy *** svou osobní vizí nebo *** tím, kam svůj život dále směřovat? Předchozích pár minut sloužilo pouze k předání několika tipů a informací k dlouhodobému porážení prokrastinace. Další informace a tipy najdete v knize „Konec prokrastinace“ nebo na internetových stránkách Rád bych se s vámi rozloučil jedním japonským citátem. Vize bez akce je sněním, akce bez vize je noční můrou.