Tip:
Highlight text to annotate it
X
Paul: Dobrý den, jmenuji se Paul Milner
a jsem prvním basovým pozounistou Londýnského symfonického orchestru.
Toto je můj druhý odborný kurz pro Symfonický orchestr YouTube.
Nejprve bych proto rád poděkoval všem, kteří se podívali na mé předchozí video.
Je skvělé vidět, že z něj čerpá tolik lidí.
Taky bych chtěl vyjádřit díky za všechny milé komentáře diváků.
Je to opravdu úžasné. Je pro mě jistým zadostiučiněním vědět,
že se mi snad podařilo některým z vás pomoci a inspirovat lidi,
aby se chopili basového pozounu a cvičili o něco více.
Mám z toho opravdu radost.
Někdo z diváků také okomentoval pohyby mých rukou.
Přemýšlel jsem o tom a možná bych se měl snažit udržet ruce v klidu,
nebo možná mluvit víc takhle, a pak se uvidí,
jak to ve videu dopadne.
Pak jsem se setkal také s několika negativními komentáři,
což je patrně nevyhnutelné.
Měli byste se však snažit zachytit, oč tu především jde,
podstatu a ducha Symfonického orchestru YouTube.
Naším jediným úkolem zde je trochu vám poradit,
jak přistupovat k jakémukoli konkurzu na světě.
Ale také ke konkurzu do Symfonického orchestru YouTube.
Nepředkládám vám tu nějaké písmo svaté.
To, co říkám, vychází z 20 let zkušeností v britských orchestrech.
Z čehož jsem 14 let působil v opeře.
Také už 4. rokem hraji v Londýnském symfonickém orchestru.
Toť vše, k čemu se můžu vyjádřit.
Pokud říkám, udělejte to takhle, je to můj názor.
Nemusí být nezbytně správný,
nicméně měl by být správný v rámci těchto okolností.
Pokud se chystáte natočit video a stát se členem Symfonického orchestru YouTube,
měli byste to udělat tak trochu podle mě, protože jsem členem poroty.
Takže – hahaha.
Druhá věc, kterou musíte mít na paměti, je, že hraji s britským orchestrem.
Pokud jste někdy poslouchali, jak hraje části skladeb člen ruského orchestru,
francouzského orchestru,
amerického orchestru,
německého orchestru a tak dál,
ať jde o jakýkoli orchestr,
každý se vyznačujeme vlastním, mezinárodně odlišným stylem hry.
Nemusíte si myslet, že britský způsob hry je ten správný,
ale je už prostě takový.
0:02:26.320,0:02:31.120 První skladba, kterou budu hrát, je Valkýra od Wagnera.
Problematické jsou noty s tečkou při první době každého taktu.
Lze je pojmout různými způsoby.
Tato pasáž by ale rozhodně neměla znít, jako byste hráli trioly.
♪ [hra]
Zní to poněkud laxně.
Do této pasáže je třeba vdechnout trochu pohybu.
Jeden ze způsobů, kterým jsem se naučil tuto pasáž cvičit a který docela funguje –
– ze začátku ji samozřejmě můžete cvičit s metronomem,
abyste správně pochytili rytmus,
pak se však metronomu zbavte,
abyste se do hudby dokázali opravdu vcí*** –
– je hrát tuto pasáž v dvakrát rychlejším rytmu.
[zpívá] ♪ ba-ba-baba-ba-bam-bam-bam-bam-bam--bam
Takže když to zahraji...
♪ [hra]
a tak dále.
Jenže tak to zní příliš jako e-e-e a tak to znít nemá.
Je to ovšem dobrý způsob, jak získat jistotu v provedení triolového rytmu.
Předtaktí také musí být osminová triola,
nikoli raz-dva-tři...
♪ [hra]
Takhle ne,
ale raz-dva-tři...
♪ [hra]
OK?
Existují dvě verze této pasáže,
mollová a durová.
Mám nahrávku,
nebudu uvádět žádná jména,
ale mám verzi této pasáže, ve které někdo hraje mollovou verzi tam,
kde má zaznít verze durová.
Jak si jistě dokážete představit, je to dost hrůza.
Dbejte tedy, abyste věděli, kterou verzi hrajete.
Jestli mollovou, nebo durovou.
Měl bych vám zahrát obě dvě.
0:04:21.680,0:04:23.240 Nyní tedy zahraji první část skladby,
jde o mollovou verzi Jízdy valkýr.
0:04:28.960,0:04:46.240 ♪ [hra]
Teď jste tedy slyšeli první verzi.
Když už jsme u toho, myslím, že to byla opravdu vhodná rychlost.
Druhá, durová verze,
v níž se vlastně připojuje tuba, může být často o hodně hutnější.
Je třeba jí dodat o hodně hutnější nádech,
ovšem nehrát ji příliš pomalu, protože jinak bude opravdu váznout.
První verze, tedy mollová,
je také pouze forte, zatímco druhá fortissimo.
Můžeme se je tedy z tohoto hlediska pokusit odlišit.
Pokud tuto pasáž budete hrát na konkurzu,
pokuste se o rozdíl mezi forte a fortissimo.
Snad to budete moci trochu odposlechnout z tohoto videa.
Další věc – krátké noty.
Už jste možná zaslechli, nebo to určitě uslyšíte v další verzi
(tedy doufám), že se krátké noty snažím skutečně zdůraznit.
Když se zamyslím *** nahrávkami, které jsem v minulosti slyšel,
a *** vystoupeními v rádiu a živými koncerty,
opravdu často slyšíte ve skutečnosti tohle:
♪ [hra]
Onu krátkou notu tak vlastně vůbec neslyšíte.
Takže o co se snažím a co dělám,
jak s orchestrem, tak v rámci konkurzu,
je, že se snažím zmíněnou krátkou notu zdůraznit.
♪ [hra]
Zde to zní naprosto nepřiměřeně,
ale publikum uslyší přesně ten správný zvuk.
Často ve zvuku pozounů dokážete rozlišit jen třetí trubku,
která tu krátkou notu zdůrazní už jen z povahy nástroje.
Dávejte si na to tedy pozor a krátkou notu zdůrazněte.
Nyní tedy zahraji durovou verzi.
0:06:30.440,0:07:08.000 ♪ [hra]
0:07:09.120,0:07:12.080 Dobrá, další skladba, o které bych chtěl mluvit, je od Schumanna.
Je to Schumannova Symfonie č. 3, čtvrtá věta.
Zde je problém v tom,
a vlastně se s ním setkáváme u mnoha jiných tichých skladeb,
že musíte sedět na pódiu
a jako v Schumannovi celé tři věty vůbec nic nedělat.
Jenom sledovat publikum a vychutnávat si působivé vystoupení,
které je v podání LSO samozřejmě skvělé.
A pak musíte nastoupit
do téměř naprostého ticha, ve velkém napětí.
A to je opravdu, opravdu obtížné.
Takže zkuste cvičit nicnedělání,
třeba sledujte televizi
a nehrajte,
nefoukejte do nástroje, a pak prostě nastupte a ověřte si, zda to opravdu trefíte.
Rozhodně to není nic jednoduchého.
Další věc – vybavuji si svůj konkurz do LSO
na své současné místo.
První kolo probíhalo ráno a mně se podařilo jím úspěšně projít.
V druhém kole
jsem měl hrát jako první skladbu předehru k opeře Tannhäuser,
která je opravdu hlasitá a dlouhá.
Dostal jsem se do půlky a Dudleymu, prvnímu pozounistovi, začal zvonit telefon.
Musel jsem tedy přestat a začít znovu.
Zahrál jsem celou předehru znovu
a říkal jsem si, „Je to dobré, prokousal jsem se tím.“
A pak se postavil Patrick a chtěl, abych tuto pasáž zahrál jiným způsobem.
Takže jsem ji musel hrát dvaapůlkrát, což je na konkurzu,
kde musíte hrát na plný plyn, dost obtížné.
Poté mě požádali, abych zahrál Schumannovu Symfonii č. 3, kterou budu hrát teď.
Dost náročné tedy není jenom sedět tři věty a nedělat nic,
ale také na konkurzu hrát podobnou skladbu
hned poté, co jste právě zahráli něco opravdu dlouhého a hlasitého.
To je další způsob, jak tyto skladby cvičit.
Zahrajte něco opravdu dlouhého, hlasitého a klidného nebo předehru k opeře Tannhäuser.
Ta je opravdu dobrá.
Když se pak dostanete k Schumannovi, vaše rty už budou mít dost.
A potom se zkuste soustředit a ovládnout rty a dech,
abyste mohli zahrát Schumanna.
0:09:10.760,0:09:53.520 ♪ [hra]
Pokud se na konkurzu
setkáte s opravdu rychlým tempem a možná i nějakou tou delší pauzou,
počítejte si v nich, abyste ukázali, že máte dobrý cit pro rytmus.
V Schumannovi jsou ale tři a půl, čtyři takty tiché pomalé hry.
Místo abyste zahráli poslední notu a pak pokračovali „tři, čtyř, raz, dva,“
zatímco se všichni budou koukat na hodinky a přemýšlet, co se děje,
dejte asi takt tomu, abyste se zklidnili a připravili, a potom pokračujte.
Mně to vadit nebude.
OK?
Nuže, tohle je druhá část skladby.
0:10:31.880,0:11:01.960 ♪ [hra]
Třetí část skladby je La Gazza Ladra, Straka zlodějka od Rossiniho.
Tahle pasáž musí být opravdu elegantní a hravá.
Rossini ji napsal pro jeden pozoun v opeře.
Takže si dokážete udělat představu o dynamice.
Tato skladba by neměla být moc hlasitá, nemusíte ji hrát naplno.
Vyskytuje se v několika odlišných verzích.
Některé zahrnují tři pozouny a pasáž se pak stává jednotvárnou a neohrabanou.
Snažte se, aby zněla vesele.
Osobně budu sledovat čistotu práce se snižcem,
musí být opravdu precizní.
Melodie samozřejmě musí znít dobře.
Fis na začátku je v Rossiniho původní partituře ve skutečnosti zapsáno jako d.
[zpívá] ♪ bam-bam-bam-bam-bamp
Je to d.
Domnívám se, že trombonista, pro kterého Rossini
tento kus psal, možná neuměl zahrát fis
a také g, protože existují určité verze, kde se *** fis hraje g.
V některých verzích se setkáte s d,
ale nehrajte ho, vždy hrajte fis.
Zahrajte první arpeggio, tedy arpeggio G dur
o oktávu níž, a potom přeskočte nahoru až na další fis.
Při jednom vystoupení s orchestrem Opera North
nasadil dirigent při předehře velmi rychlé tempo.
Celá skladba se blížila k místu, ve kterém jsem měl nastoupit,
kde se hraje několik krátkých not, a já jsem si říkal
„Tohle nezvládnu, je to hrozně rychle.“
Byl to docela šok,
ale mé technice práce se snižcem to rozhodně prospělo.
Dnes to nebudu hrát tak rychle.
Myslím, že to je opravdu vše, co jsem k této části skladby chtěl říci.
Pojďme si ji tedy zahrát.
La Gazza Ladra, první část skladby.
0:12:49.840,0:13:06.920 ♪ [hra]
I když je tohle jediná část skladby, která byla vybrána pro konkurz YouTube,
další malá část, kterou by porotci mohli chtít zahrát, se nachází na konci předehry.
Je to pianissimo.
Tuto pasáž považuji za velmi obtížnou.
V některých verzích se vyskytuje a v některých nikoli.
Každopádně se ji pokuste zvládnout. Zahraji vám ji, abyste se s ní seznámili.
Pokud se ji naučíte, může se vám v budoucnu hodit,
protože je v opravdu rychlém tempu.
Teď vám ji tedy zahraji.
♪ [hra]
Děkuji vám, že jste se podívali na mé další video,
a těším se na vaše videa a některé z vašich komentářů.
Na ty příjemné, samozřejmě.
O žádné nepříjemné nestojím.
Hodně štěstí.
Ať se vám daří při cvičení. Doufám, že se dostanete do finále v Sydney.
Díky.