Tip:
Highlight text to annotate it
X
Ve Xanadu si Kublaj-chán klenutý palác usmyslel:
kde tok řeky Alfy posvátné, skrz jeskynní průrvy závratné,
k nočnímu moři spěl.
Tak dvakrát pět mil půdy vzal, věžovím hradeb obehnal:
zahrady uvnitř, křivky potoků,
tu vzácné vonné stromy pučely;
tu hvozdy horské, starší proroků, kol mýtin prosluněných hučely.
Aj ! rokle romantická brázdí stráni, skrz kopce zeleň kříží cedrů kštici!
Divočina ! svatyně čarování,
v zakletí, jak při luny ubývání, ženou, co lká být ďábla milovnicí!
Z té propasti, kde neúnavně kypí,
jak když zem funíc dýchavičně trpí,
vodní sloup náhle hbitě ven se dral: přičemž skrz spěch, než by zas čas jej sťal,
vrh klenbu v cárech, jako krupobití, či zrno v mlatě, když ran cepem cítí:
skrz balvany, tím roztančené v mžiku
vyvedl vzhůru ven posvátnou řeku. Pět mil se kroutil proud, svá ohbí tvořil,
skrz luh a háj tok svaté řeky ved, až do jeskyní závratných se sved
a v peřejích kles' k mrtvolnému moři: Ve vřavě Kublaj z dáli slyšel vzkaz
od předků věštbu války, blízké zas! ...