Tip:
Highlight text to annotate it
X
Řekl bych, že můj svět se změnil v roce 1963,
když začali hrát Beatles,
a pak jsem vyrůstal v době největší slávy ulice Carnaby Street.
Byla to moc zajímavá doba,
byl jsem například na koncertě Rolling Stones v Hyde Parku.
nejen minulý týden, ale v roce 1969!
Celý den jsem se prodíral davem a pořád opakoval „s dovolením,
s dovolením, s dovolením“, až jsem se dostal dopředu těsně předtím, než přišli na pódium.
První deska, kterou jsem si koupil, byla asi „I Wanna Hold Your Hand“
a taky první desky Rolling Stones. Vlastně přesně vím, kdy mě hudba poprvé zasáhla,
to mě zrovna poslali na internát,
bylo to tam dost tvrdé. Všichni sami za sebe.
Začátek studia byl pro mě šok.
Najednou jsem musel chodit do školy a zjistil jsem, že tam vládne jistý režim,
kterému se musíte podřídit, říkají vám, co máte dělat, kdy si máte stoupnout a kdy sednout.
Joe: Vzpomínám si, že jsem slyšel „Not Fade Away“ od Rolling Stones
z velkého dřevěného rádia ve společenské místnosti,
hrálo dost nahlas. Vždycky bylo hodně nahlas.
Vešel jsem do místnosti a slyším
„džing dži dži džing džing džing“.
Později jsem zjistil, že to hrál Gene Pitney
na rumbakoule, dodávalo to skladbě swing.
V tu chvíli jsem si řekl, že to je něco úplně nového.
Naprostý protiklad všeho, co jsme tam museli snášet.
Bylo to dost brutální prostředí.
Myslím, že v tu chvíli jsem se rozhodl,
jako by se objevila skulina v mracích
a vysvitlo světlo. V tom okamžiku
mě hudba pohltila. Tenkrát jsem asi udělal podvědomé rozhodnutí
věnovat se už jenom hudbě. To měl být můj způsob života.
Pro mě se svět z hudebního hlediska změnil,
když jsem viděl Beatles hrát v Palladiu,
na koncertě Royal Variety Performance, kde John Lennon řekl:
„...vy na těch drahých místech, zacinkejte šperky“,
to si pamatuji velmi živě, a taky když jsem poprvé viděl The Who
v Top of the Pops, když jsem viděl Keitha Moona.
Ale nejvíc se pro mě hudba změnila, když jsem potkal tyhle kluky.
Kdybych měl vybrat jedinou věc, tak to bylo, když jsem přišel do zkušebny
a potkal tam tyhle dva a Joea.
Když od nás na začátku odešel Terry Chimes,
tak jsme hledali jiného bubeníka a vyzkoušeli jsme snad každého,
kdo měl v té době bicí. Všechny bubeníky z celého Londýna.
Napočítali jsme jich asi 205.
Všichni bubeníci, kteří se pak v následujících deseti letech
objevili v různých kapelách, s námi tenkrát určitě zkoušeli.
Například všechny ty kapely stylu New Romantic,
Rusty Egan, John Moss, všichni bubeníci, kteří to pak někam dotáhli,
v začátcích určitě zkoušeli s námi.
Paul: Chlápci chodili se spoustou přechodů
kopáků, virblů a činelů, a když to pak za hodinu
konečně postavili, tak jim povídám: „Hele, tohle je písnička
London's Burning a je fakt jednoduchá, stačí hrát rovnej doprovod.
Mimochodem, koho posloucháš?“ Všichni řekli Billyho Cobhama nebo Gingera Bakera
a já na to: „Jasný, jasný.“
Stačilo hrát rovně, ale nikdo z nich to
nikdy nezvládl, i když měli všechno to vybavení,
a teprve Topper měl v zásobě obojí.
Joe: Jedno pravidlo rocknrollu říká, že jste jenom tak dobří jako váš bubeník,
a to je vážně pravda, protože když si představíte kapelu,
kde bubeník neudrží rytmus, tak je jedno, co na tom postavíte,
protože se celá kapela rozsype, jako dům bez základů.
Najít Toppera Headona bylo skvělé, protože
dělal to, čemu se říkalo turné „pivo a párek“ –
– když přijela z USA soulová kapela a vzala si k sobě britskou kapelu –
– takže od 15, 16 jezdil po turné „pivo a párek“
se soulovými legendami.
Šel jsem svojí cestou a hrál jsem s kapelou I.G.s
a dělal jsem taky pár dalších věcí, až jsme se pak znovu potkali
na koncertě Kinks a Mick se úplně změnil.
Vlasy měl pryč, úplně nakrátko. Měl černou kravatu
a bílou košili. Já jsem vypadal stejně jako dřív.
Ale on vypadal opravdu zajímavě
a říkal: „Přijď na konkurz do nový kapely.“
Pomyslel jsem si – řekl jsem tehdy, že jo, ale ráno jsem se vzbudil
a pomyslel jsem si: „Ne-e, ta poslední kapela se mi moc nelíbila,“ rozumíte.
Další den mi zavolal a já řekl: „Přijdu dnes odpoledne.“ Pořád jsem nebyl rozhodnutý.
Pak jsem si koupil New Musical Express
a tam byl Mick a s ním Paul a Joe
a měli velkou smlouvu na desku a já na to ... a šel jsem.
Uměl zahrát funk, soul, reggae mu nedělalo problém.
Proto se Clash vlastně v budoucnosti stali zajímavým
hudebním tělesem, protože za bicími seděl Topper Headon.
A měl úžasnou sílu a výdrž.
Kdyby neměl výdrž, tak by se hned vyřídil,
takže najít někoho, kdo do toho nejen umí bušit,
ale má i potřebnou sílu a výdrž, pro nás bylo naprosto zásadní.
Kdybychom nepotkali Toppera Headona, tak bychom se nikdy nikam nedostali.
Topper: Ti tři měli neuvěřitelné charisma, víte,
a to jsem nikdy předtím nezažil,
snažili se mě dostat do kapely – nebo doufali,
že budu pro kapelu dost dobrý – a zároveň
se mě snažili zastrašit tím účesem, že mám změnit šatník, že mám
dát kopačky ženě... Mick: Tohle jsme nikdy neřekli.
Topper: Ne, že mám dát ženě kopačky jste neřekli, ale já to stejně udělal.
Měli jste to říct vy.
Dali mi album k nastudování a skladba, která mě asi nejvíc zaujala,
byla „Police & Thieves“, protože reggae jsem dřív tolik neposlouchal.
Paul: Vyrůstal jsem v oblasti, kde bylo reggae všude plno,
hrálo z většiny domů v sousedství
a basa... Všichni tenkrát říkali:
„Problém s reggae je, že basa pořád
hraje to samé dokola.“ Ale to je právě ono.
Když si půjdete do hospody zatancovat a poslechnete si tam, jak hraje basa,
ve vztahu k těm nahrávkám, tak pochopíte, že basa
by měla vést vaše kroky při tanci. Takže když jsem se
učil hrát na basu a poslouchal jsem reggae,
tak bylo basu snazší odposlouchat než
z běžných rocknrollových desek, protože tam byla často trochu utopená.
Dá se říct, že mi to dodalo feeling.
Mick: Nápad na tyhle aranže vlastně vycházel
z kapel, které byly před námi, jako například Beatles a tak.
Když začínali, tak hráli covery soudobého R&B,
třeba „Money“ nebo „Twist & Shout“, známých skladeb, rozumíte.
A stejně tak „Police & Thieves“ byl v roce 1976 velký hit,
takže jsme zkrátka udělali další cover, ale tentokrát to bylo reggae.
Ale udělali jsme si to po svém.
Joe: Nesnažili jsme se hrát reggae, jako bychom byli z Jamajky.
Prostě jsme to zprasili v našem punkrockovém stylu, což fungovalo.
Ta skladba totiž byla dost silná, aby vydržela naše drsné zacházení.
V budoucnu to pak vedlo ke skvělým věcem.
Slyšeli nás Lee Perry a Bob Marley a byli dost v pohodě na to, aby nás nekritizovali,
i když měli plné právo říct:
„Vy pohani, zničili jste Jahovo dílo.“
Joe: Hodně muzikantů mi v minulosti řeklo,
že když poprvé slyšeli „White Man in Hammersmith Palais“,
tak nemohli věřit vlastním uším,
protože nikdo od nás v tu chvíli nic takového nečekal.
Byli jsme kapela hutných riffů. Měli jsme těžký rockový rytmus
a vyrukovat s „White Man in Hammersmith Palais“ bylo velké překvapení.
A to jsou právě ty nejlepší chvíle kariéry,
když přijdete s něčím, co lidi nečekají. Je to jedna z našich nejlepších nahrávek.
Topper: Je tam ten divný zvuk hajtky, vlastně to byla rozbitá hajtka.
Když jste pustili pedál, tak mechanismus při otevření činelů udělal zvuk.
Nechali jsme to tam a zní to zajímavě. Alespoň podle mě.
Paul: První album bylo jako náš manifest, o tom, co se kolem nás děje
a co si o tom myslíme. Vlastně v mnoha ohledech
dobře vyjadřovalo naše postoje, jako jednotlivců i jako kapely.