Tip:
Highlight text to annotate it
X
Ocelový štít krásné Francie
V průběhu historie hrála Francie vždy zásadní roli ve vývoji vojenských technologií v Evropě a tvrdě se snažila držet krok se svými soupeři.
Francie se dokonce mohla stát prvním národem, který začal vyrábět tanky. Na počátku 20. století vypracoval francouzský kapitán Levavasseur návrh na vytvoření
obrněného samohybného děla. Po pěti letech testování byl však tento projekt zamítnut.
Se začátkem první světové války nicméně začalo být jasné, že nějaká forma válčení v obrněných vozidlech potřebná bude, protože armády se začaly zabarikádovávat
za ostnatými dráty v zákopech táhnoucích se stovky kilometrů.
Vojáky ve velkém kosilo dělostřelectvo a kulomety, což znemožňovalo jakýkoliv větší postup – přinejlepším se vojáci posunuli o několik stovek metrů.
Útočné pěchotě scházela k potlačení tohoto typu útoků potřebná palebná síla a světové mocnosti tedy začaly pracovat na nalezení řešení pro tento typ vedení války.
Němci horlivě investovali do dělostřelectva s velkým dostřelem, zatímco Britové a Francouzi navrhovali způsoby, jak svá polní děla přesunout blíže k nepříteli.
Jedním z těch, kteří na návrzích pracovali, byl plukovník Jean Baptiste Estienne, který se později stal známým jako „otec tanku“.
Podle knihy On Amor plukovník Estienne, inspirován testováním amerického traktoru Holt, prohlásil: „Vítězně z této války vyjde ta válčící strana, které se jako první
podaří umístit dělo na vozidlo, jež se bude schopno pohybovat po nejrůznějším terénu.“
Po vytrvalém úsilí se Estiennovi podařilo získat pro tento projekt podporu generála Josepha Joffreho. Začátkem února 1916 byly potom k testování připraveny první
francouzské prototypy, známé jako „Schneider“.
Krátce poté, co bylo testování Schneideru zahájeno, byl podroben srovnání s větším navrženým tankem „Saint Chamond“.
Dle britského příkladu byly tyto přísně utajené projekty přezdívány „dělostřelecké tahače“. Tato vozidla bohužel ovšem ***ále trpěla malými zaměřovacími úhly a
neschopností úspěšného překonání zákopů.
Loius Renault usiloval o vyřešení těchto nedostatků a po překonání řady byrokratických prodlev jej v lednu 1917 Estienne pověřil, aby pokračoval v práci na návrhu lehkého tanku.
To dalo vzniknout legendárnímu tanku Renault FT, který přinesl klasický design tanku s prostorem pro řidiče vepředu, prostorem pro zbytek posádky uprostřed a motorem umístěným vzadu.
Navíc to byl první tank, který byl vyráběn s věží otočitelnou o 360 stupňů. Nyní se již podvozek tanku nemusel při palbě na nepřítele natáčet společně s dělem.
Posádku tanku tvořili pouze dva členové, zatímco jiné tanky jich měli 7 nebo 8, což představovalo vhodnou kombinaci k tzv. „útočnému dělostřelectvu“.
Poprvé byly lehké tanky ve velké míře použity 18. července 1918, kdy se téměř 350 tanků (245 z nich bylo Renault FT) účastnilo bitvy u Soissons.
Prolomily frontové linie a pronikly hluboko do nepřátelského území.
Tuto bitvu, stejně jako další podobné, si Německo velmi dobře zapamatovalo. Není divu, že někteří vojenští velitelé považovali za příčinu těchto ztrát nemoc, kterou přezdívali „tankofobie“.
Tato vítězství ovšem poskytla Francouzům falešný pocit vojenské převahy. Svým strojům pevně věřili a odmítali na nich cokoliv změnit. Navíc došlo ke značnému
snížení počtu vyráběných tanků.
Generály zajímalo pouze opevňování obrany podél Maginotovy linie na hranici s Německem, nikoliv vedení války obrněnými vozidly.
Až stupňující se hrozba nacistického Německa donutila Francouze vyvíjet nová obrněná vozidla. Koncem třicátých let se do francouzské armády začaly dostávat nové tanky.
Vojenská taktika však nezaznamenala žádné změny. Obhájci vedení rychlé války pomocí tanků, mezi které patřil třeba Charles de Gaulle, byli přehlíženi a namísto toho
se investovalo do obranných taktik, jako je např. vedení zákopové války.
Když vypukla první světová válka, Francie nebyla ještě u konce s opevňováním ani vyzbrojováním. A přestože sloužilo ještě téměř tisíc tanků FT, největší břímě bojů v
roce 1940 padlo na novější vozidla.
Jedním takovým vozidlem byl podpůrný tank R35. Maximální rychlost nepřekročila 20 km/h a ráže jeho děla byla pouhých 37 milimetrů.
V létě 1940 Němci řadu těchto tanků R35 zkoumali a došli k závěru, že tato obrněná vozidla nejsou pro jejich bleskovou válku, přezdívanou Blitzkrieg, vhodná.
Zajaté tanky byly předělány na stacionární dělostřelecká stanoviště či stíhače tanků, nebo byly rozprodány. Vozidla R35 byla zkrátka používána na skoro všechno,
pouze svého původního účelu se nedočkala.
Tank Hotchkiss H35 nebyl o tolik lepší, ale jeho motor měl oproti R35 navrch. Na začátku války sklízelo toto vozidlo určité úspěchy a Francie plánovala měsíčně produkovat kolem 500 kusů.
Porážka Francie na začátku války však tyto ambiciózní spojenecké plány ukončila. Wehrmacht navíc tank H35 nijak neoslnil, takže se tato vozidla dočkala využití pouze při strážení zajatých území.
Nutnost využívat najednou střelce, dělostřelce a nabíječe německé velitele odradila, protože se tak nemohli řádně koncentrovat na prioritní cíle.
Navzdory této kritice se Hotchkissy používaly ještě v roce 1945.
Třetí tank, SOMUA S35, byl francouzský rychlý tank. Jezdil průměrnou rychlostí 40 km/h a jeho 47mm dělo mu umožňovalo čelit jak pěchotě, tak i obrněným vozidlům.
Tank SOMUA byl využíván v různých částech světa. Dobře se mu dařilo proti německému vozidlu Panzerkampfwagen III a Wehrmacht jej používal na Krymu, v Karélii a Normandii.
Bylo to spolehlivé vozidlo a byť jeho údržba nebyla zrovna nejsnadnější, vydrželo v aktivní službě až do konce druhé světové války.
Francouzi vyráběli také těžké tanky, jako např. B1 bis, který bojoval až do konce války. Pro rané zbraně používané ve stíhačích tanků byl prakticky nezničitelný, ale
Němce nepřekvapil ani tak svým pancířem, jako spíš výzbrojí.
Kromě 47mm děla usazeného na věži měl k dispozici také 75mm dělo umístěné v korbě..
Použití tohoto děla však vyžadovalo natočit pancíře a čelit nepříteli tváří v tvář. Z toho důvodu umístil Wehrmacht na některé z těchto zajatých tanků místo děla plamenomet.
Zajímavostí je, že každý z francouzských tanků B1 bis měl vlastní jméno, což byla tradice táhnoucí se už od první světové války.
Některé z těchto tanků byly na konci války získány zpět jako trofeje a byly zařazeny zpět do francouzské armády.
Francouzské tanky použité na západní frontě nakonec příliš velký dojem neudělaly. Není to ovšem jejich chyba. Vinu hledejme u jejich velitelů.
Ti rozdělili své divize kyrysníků a polovycvičených vojáků do samostatných rot a čet. Provedli to v létě 1940 za účelem zaplnění mezer ve vlastní obranné linii.
Když potom generálové Wehrmachtu zaútočili na legendární Maginotovu linii zboku, nikdo vlastně nevěděl, co má dělat.
Ztráta komunikace, protichůdné příkazy a problémy se zásobováním tuto situaci jenom zostřovaly.
Těch několik málo úspěchů, jako třeba útok vedený Pierrem Bilottem v bitvě u Stonne nebo protiútok čtvrté divize kyrysníků vedený de Gaullem poblíž Abbeville, nesehrálo žádnou vážnější roli.
Německo jasně ukázalo sílu rázného útoku obrněnými vozidly.
Hrdí Francouzi nacistickou okupaci své země nepřijali a začali tajně vyvíjet nový tank.
To nebyl snadný úkol. Někteří konstruktéři zemřeli na frontě, jiní zase utekli ze země. Potom tu byli lidé jako Louis Renault, kteří ostudně pracovali pro nepřítele.
Po osvobození Paříže se Francie vrátila na scénu a obnovila vývoj nových tanků.
Tehdy se objevil tank ARL 44, který využíval několik zastaralých technických prvků.
Jeho design však byl inovativní a nabízel určité nové technologie, jako např. nový kompenzátor, který redukoval zákluz (zpětný ráz).
Tento prvek se u žádných dřívějších francouzských tanků nevyskytoval.
Tanky SRL 44 ne nikdy války nezúčastnily. První verze tohoto vozidla totiž dorazily až po kapitulaci Německa.
Celkově to však vytvořilo úspěšnou propagandu a Francie začínala být na své konstruktéry znovu hrdá.
Konstruktéři těmto očekáváním dostáli a v roce 1952 vytvořili revoluční lehký tank AMX-13.
Jeho věž byla přesunuta do zadní části korby a byl do ní namontován automatický nabíječ, který umožňoval vystřelit několikrát za sebou s minimálními odstupy.
Členové posádky potom museli opustit bojiště a dobít munici na bezpečném místě.
Tuto nevýhodu vynahrazovala úžasná palebná síla, která tomuto vozidlu umožňuje bojovat proti tankům stejné úrovně jiných národů.
AMX-13 se vyráběl 35 let a byl dodán do desítek zemí. Téměř polovina ze celkového počtu 7 700 vyprodukovaných vozidel byla exportována do celého světa.
Francouzi se v experimentování pustili ještě dál a přišli s novými návrhy obrněných vozidel.
V rámci těchto návrhů se objevila vozidla Lorraine 40t, M4 a AMX-50, která nikdy nepřekročila stádium experimentálních prototypů.
Příchod tanku AMX 30 přiměl Francouze k novému přezbrojení své armády… to je ale jiný příběh.
Tváří v tvář německé agresi během první světové války Francouzi obstáli.
Vzhled tanků převážil zobáčky vah ve prospěch Spojenců, ale po vítězství se Francouzi příliš uvolnili a zůstali bez ostrahy.
V poslední minutě druhé světové války se pokusili najít řešení svých problémů, ale to bylo už příliš pozdě.
Po válce se z Francie stal jeden z největších světových výrobců a exportérů obrněných vozidel. Její návrháři a konstruktéři si získali uznání jiných národů tím,
že posouvali konstrukci tanků po celém světě vpřed�