Tip:
Highlight text to annotate it
X
Tento film byl natočen ve shodě
s léčivými postupy Indiánů.
Abychom uctili tuto ceremonii,
promítáme a distribuujeme "Dakota 38"
spíše jako dar, než pro peníze.
Tento film byl inspirován
snem jednoho člověka
a nepropaguje žádnou
organizaci ani se nepojí
s žádnou politickou nebo
náboženskou skupinou.
Byl natočen, jen aby
povzbudil léčení a usmíření.
Tito jezdci přišli odevšad.
Z Kanady, Montany,
Iowy, Jižní Dakoty,
Severní Dakoty, Minnesoty.
Je to dokonce někdo z Rakouska.
Tito jezdci přišli z celého světa.
A o to právě jde.
Snažíme se o usmíření a sjednocení,
abychom byli s každým v míru.
Protože o tom je být Dakotou.
Být Dakotou znamená být v míru
a harmonii se vším
živým. To je naše cesta.
Tato jízda vzešla z vize
muže jménem Jim Miller.
Ve své vizi viděl jezdce
jet na východ. Jeli jsme domů.
To je to, co děláme. Jedeme domů.
V roce 2005,
když jsem obdržel tento sen,
jsem se jako každý uzdravený alkoholik
snažil uvěřit, že se mi nezdál.
Snažil jsem se ho dostat ze své hlavy,
ale byl to jeden z těch snů,
které vás trápí dnem i nocí.
Ceremonie za koně
Pojďme se pomodlit.
Jsem připravený.
Praotče, Velký Duchu...
Mluvím z této dobré Země.
Praotče, Velký Duchu, žádáme tě,
abys měl s těmito lidmi slitování.
Dej jim, o co žádají.
Mnoho let sem bílý muž jezdil
a snažil se nám vzít naši zemi.
Udělal nám hodně špatného.
"Noviny St. Paul Pioneer, 1863.
Dobré zprávy pro lovce indiánů.
Obchod s lovem Indiánů,
pakliže bude dostatek kořisti,
bude během tohoto podzimu
a zimy pro naše lovce a skauty
pohybujících se v hlubokých
lesích výhodnou investicí,
protože se zvýšila odměna za každý skalp
zpropadeného neznaboha
na dvě stě dolarů.
Je pravděpodobné, že v tomto
odvětví bude značná soutěživost,
kdy nejlepší úlovky si
odnesou ta nejlepší ocenění."
Zde bylo oběšeno 38 Siouxů.
Den po Vánocích v roce 1862 bílý muž
uspořádal oběšením našich
blízkých velké divadlo.
Oběsili třicet osm Dakotů.
Osadníci, kteří obsazovali naší půdu,
nás vytlačili na malinkatý
kus země podél řeky.
Všichni naši lidé tam byli sestěhováni
a nesměli odejít ani lovit.
Indiáni nemohli opustit rezervaci.
Když odešli bez povolení,
byli považováni za nepřátele
a mohli být na místě zastřeleni.
Podle dohody měli dostávat
potravinové příděly,
ale bílý muž byl chamtivý.
Začal příděly omezovat
a brzy je trápil hladem.
Když byli vyhladovělí, tak jeden
obchodník řekl: "Tak ať žerou trávu."
A tak se vzbouřili a začali bojovat
a mnoho jich bylo zabito.
Byla to velmi krátká válka.
Trvala jen několik měsíců.
Když bylo po všem,
prezident Abraham Lincoln nechal oběsit
na jeden tah páky třicet
osm našich náčelníků.
Je to dodnes největší hromadná poprava,
kterou vláda provedla.
Můj pra-pra-dědeček,
"Ten, co chodí se sovím ocasem",
byl toho dne oběšen.
My, kteří se této jízdy účastníme,
jsme potomci třiceti osmi Indiánů,
kteří byli oběšeni.
Praotče, Velký Duchu, pomoz nám,
měj *** námi slitování,
jak kráčíme a vzpomínáme.
Koně a mladí muži půjdou
na popraviště v Mankatu.
Český překlad Slavomír Kytička
a DharmaGaia
Shakpe a Medicine Bottle byli
uneseni a oběšeni po třiceti osmi.
Nikdy nebudeme moci poznat jeho pocity.
Ale je nám jasné, že
to byl duchovní člověk
a hodně mu záleželo na svých lidech,
a myslím, že kdyby byl
naživu, udělal by to samé.
Chtěl by uctít duchovním
způsobem své předky.
Když jsem se dozvěděl o tomto snu,
strýček Sheldon Wolfchild
mi řekl, co se Jimovi zdálo,
chtěl jsem být toho součástí.
Na té jízdě je něco, co vás vtáhne,
a chcete vyskočit na koně a pomoci.
Bolí vás žebra, záda, nohy.
Prochladnete,
jeli jsme pěknými vánicemi.
Častokrát, když nemáte
vlastního koně,
tak skončíte na koni,
na němž nikdo nechce jet,
to je oběť samo o sobě.
Chtěl jsem tu jen každému říci,
že vás mám moc rád.
Už nemusíme vinit bílého muže.
Děláme si to sami. Prodáváme drogy.
Zabíjíme své vlastní lidi.
O tom ta jízda je, o léčení.
Fort Snelling, koncentrační tábor
Byli jsme vyhnáni z Minnesoty
na základě vládního usnesení,
které si dalo za cíl
zničit indiánskou rasu
nebo nás navždy vytlačit
za hranice Minnesoty.
A to je to, co se stalo.
Tisíce našich lidí bylo zmasakrováno,
umrzlo zimou, zemřelo hlady,
hodně jich zemřelo na různé nemoci.
Mnozí šli pěšky, někteří byli
přivezeni vlaky na dobytek.
Když nás dostali dolů do St. Louis,
naložili nás do lodí a
vyvezli po řece nahoru
do Crow Creek, kde nyní žijeme.
V té době to byl tábor pro válečné vězně.
Odtud se náš lid rozptýlil
do čtyř směrů.
Někteří z nich vyskočili
z lodí a utopili se,
protože se s tím strádáním
nedokázali vyrovnat.
Byla to strašné. Mysleli si, že přichází
konec jejich světa,
neměli žádnou ***ěji.
A my tedy touto cestou či jízdou bereme
jejich duchy zpátky domů do jejich země.
A 26. prosince v 10:00 dorazíme
na popraviště v Mankatu.
Což je výročí, kdy těch třicet osm
bylo popraveno.
Když máte sny, poznáte,
že přicházejí od Stvořitele.
Prostě to víte.
Vždy vím, že je to významný sen,
protože mi řekne: "Musím ti to vyprávět."
Vstane a řekne: "Musím ti to vyprávět.
Nevím, co to znamená, ale..."
A tak mi ho začal popisovat.
Bylo mu ukázáno,
že má udělat kolem koně určité obětiny.
Kůň by nesl tyto obětiny
a byly by to obětiny pro všechny muže,
kteří byli oběšeni v Mankatu.
Nevěděl jsem o Mankatu,
dokud se mi v roce 2005 nezdál ten sen.
Ve svém snu viděl všech třicet osm,
jak je ve stejný okamžik oběšeno.
A všichni se drželi navzájem za ruce.
Pocházíme ze stejného
místa, jako je Mankato.
Mějte to ve svých srdcích,
myslete na to, až budeme cestovat.
Mám vás všechny moc rád.
Je opravdu jednoduché
se na mě obrá***. Jsem
docela tichý člověk.
Hodně věcí si nechávám pro sebe.
Ale každá ohavnost,
která se někomu z vás stala,
se přihodila i mně.
Byl jsem sexuálně zneužíván,
fyzicky zneužíván,
duchovně zneužíván, citově zneužíván.
Mám na svých rukách krev,
jsem veterán z Vietnamu.
Byl jsem nějakou dobu ve vězení.
Takže jsem si docela užil.
Dejte vědět, kdyby si se
mnou chtěl někdo promluvit.
V této místnosti jsme si
všichni rovni. Nikdo není výš
ani není lepší než ostatní.
Jsme si všichni rovni.
Pojďme se tedy pořádně
projet. Máme před sebou
dlouhou cestu, nikdy
předtím jsem to nedělal.
Nevím, co mohu v v příštích
šestnácti dnech čekat,
ale vy to víte, jste moje rodina.
Aho hečetu alo, Mitakuje Ojasin.
1. den, 10. prosince
Tento kůň reprezentuje šest směrů,
které používáme ve svých obřadech.
Přední nohy představují západ a sever.
Zadní nohy představují východ a jih.
Hlava a uši směřují nahoru a představují
Wakatakija, vše, co je *** námi.
Ocas míří dolů k Matce Zemi.
Když dáte těchto šest směrů dohromady,
vytvoříte posvátný střed, do
kterého přinesete Wowakana.
Je to druh posvátna, který můžete mít
jen s těmito šesti směry.
A když jste na koni, tak se můžete modlit.
Můžete přemýšlet o spoustě věcí.
Někteří lidé si mohou vzpomenout na věci,
kterými prošli jejich předci.
Kůň vede cestu,
protože má léčivou sílu a schopnosti.
Je to dobrý pocit chodit v jejich krocích
a být na místech, kde žili.
Je tu úplně jiná energie.
Cítím to.
Cítím se jako jiný člověk,
když jsem tady.
Dnes jedeme, aby pokračovalo léčení,
které potřebujeme.
Rezervace, odkud pocházím,
je nejchudším krajem
ve Spojených státech
s průměrným příjmem domácností
pět tisíc dolarů za rok.
Máme také jeden
z nejvyšších počtů sebevražd
na počet obyvatel na světě.
Naše utrpení má nějakou příčinu.
V podstatě jedu za svou rodinu,
protože potřebují pomoc.
Už jsem ztratil svého nejstaršího bratra.
Zemřel před čtyřmi lety.
A dva z mých dalších bratrů sedí ve vězení.
Má rodina se pomalu rozpadá,
a proto to pro ně dělám.
A teď chtějí poslat pryč mého brášku.
Chtěl jsem ho vidět, než ho příští rok
pošlou pryč, ale přišel jsem sem.
Nelituji, že jsem tady.
Mohu jen říci, že to je
pocta být na této jízdě.
Děkuji, že jste mi naslouchali.
Není to jen pro naše Dakoty,
ale pro všechny,
kteří se zapojí. Pokud tedy máte koně,
nebo chcete být součástí této jízdy,
tak se k nám přidejte.
Toto je naše rodina a chceme,
abyste byli její součástí.
Děkuju.
Nevěděla jsem o Mankatu,
kde oběsili třicet osm
domorodých Američanů.
Neměla jsem o tom ponětí.
Nejsem domorodý Američan,
ale máma je kanadská Indiánka.
Mám tedy v sobě trochu krve,
a když to slyším,
tak to pro mě opravdu
hodně znamená. Děkuju.
Jo, bylo to prima si s nimi promluvit.
Aby poznali naši verzi příběhu.
A ne, co se píše v nějaké knize,
kterou sepsal nějaký chlapík.
Mohli tak poznat realitu
od lidí, kteří ji
zažívají. Jo, bylo to dobrý.
Je to dost dobrá jízda.
I když jsme měli spálený hamburger
a nedopečenou pizzu.
Ne, jen pizza byla nedopečená.
Vlastně se žádnými bělochy nekamarádím.
Ani nevím proč.
Když jsem ale byl malý,
tak jsem měl přátele různých ras.
Mohli bychom to otevřít,
protože to je pravda,
a je to jediný způsob,
jak se můžeme dát dohromady.
Znáte mé lidi a mě,
už jsme o tom mluvili,
je tu hodně rasismu.
Jsem schopna říci,
že i já mám rasistické chvilky,
když si pomyslím: "Jo, udělali to,
protože jsou běloši,"
nebo "to nepochopí, protože jsou bílí."
Měla jsem pocit, že už
toho nechci být součástí,
protože jsem viděla,
jak každý se mnou mluví
jako se Sarah od Dakotů.
Jako by si říkali: "Především jsi
Dakota, a tak vše, na co se tě zeptám,
všechny moje otázky,
se budou točit kolem tvé rasy."
Musíte pochopit, že v tom je
také trochu zvědavost.
Když přijde za mnou někdo z Afriky,
bude mít milión otázek o bělochu Adamovi,
italskému klukovi z Long Islandu.
A protože otázky směřují na mě,
je to jako bych slyšel:
"Ach, Adam je jediný, kdo se ptá
a kdo nemluví ze svého srdce."
2. den, 96km
V příštích několika dnech má přijít bouřka.
Bude pěkná zima.
Pořádná zima.
Ráno byla předpověď: "V sobotu, neděli
a pondělí může přijít sněhová bouře."
Není k tomu co dodat.
Jo.
Myslím, že některé z věcí, které dělají,
jako třeba tato jízda, jsou
důležité pro jejich tradici.
Myslím, že všichni lidé by měli být hrdí
na svůj původ, své předky a svou tradici.
Jsem hrdý na to, že jsem Nor.
Zlaté puklice.
Mark to trochu vytunil.
Kolik to tady stojí?
Kolik stála ta pneumatika?
Hele, nedělej si s tím starosti.
Počkej přece, něco ti musím dát.
Nedělejte si s tím starosti.
Vážím si toho. Opravdu si toho vážím.
Nebyl bych tak velkorysý,
ale právě jsem dokoukal "Pošli to dál".
Přál bych si, aby to v této zemi
zase tak bylo.
Tolik lidí tu myslí na peníze,
místo aby pomáhali ostatním.
Přesně tak.
Začíná mě to lákat, a tak raději půjdu.
Napusťte si to a já se
pak vrátím a vodu zavřu.
Dobře.
Na celém západě budou
po několik dní extrémní
povětrnostní podmínky.
Pojďme se na to podívat.
Ze severu bude přicházet
mrazivý polární vzduch.
Nezapomeňte na nebezpečí podchlazení.
Běžím za tebou. Uvidíme se tam.
Někteří lidé si tam už dali své koně.
Ti tam ale nemohou dnes v noci být.
Nemáme k tomu povolení.
No, přijali nás. Ten, jak se jen jmenuje,
Jim, Jim ach...
Jmenuje se Krantz.
Mluvil jsem s oblastním náčelníkem.
Takže je tady?
Byl tady, dal nám
tento klíč k vodě a...
Dobře, už je to pro mě v pořádku.
176km
No tak! Pojď!
Dobře, připravím něco na zub.
No to bude úžasné. Budou mít radost.
Dobře, tak jo.
Bylo mi nepříjemné, protože vzadu
v hlavě mě vždy napadlo,
"Je jim nepříjemné, že tu všichni jsme.
Asi nám moc nevěří."
Nevím, tak jsem vyrůstal.
Kolik jsi dnes najel, chlape?
Asi.. nevím,
padesát nebo šedesát kilometrů.
Jak se cítíš?
Jsem rozlámaný.
Co si myslíte o koních?
Jsou super,
ale bolí z nich zadky.
Jo?
Ty to natáčíš?
Jo, člověče, jsi tam.
Ahoj.
Pozdravte svět.
Mohu se svézt?
Jak se dostanu nahoru?
Stačí vyskočit.
To nedám.
Promiň.
Nejsem dost velký.
Tak vylez na přívěs.
Mám rád každého z vás.
Tito malí kluci tady, děláme to pro ně.
Naše kultura se předává ústně.
Všechno nám bylo předáno.
Když jsem dnes sem
jel, začal jsem plakat.
Říkal jsem si, co moji předkové
museli vydržet, když jeli na té lodi.
Když nás v roce 1863 vyvedli z lodi,
náš první domov byl koncentrační tábor.
Když se o tom mladý Sitting Bull dozvěděl,
přijel na koni, aby viděl,
jak se s lidmi zachází.
Řekl, že se s nimi zachází
hůř, než se zvířaty.
A to je důvod, proč byl tak
pevný a neuhnul.
Dnes mi volali nějací lidé. U nás doma byly
dvě ceremonie, kterým se říká Yuwipi.
Říkali, že Crazy Horse
a Sitting Bull jedou s námi.
Hodně to pro mě znamená.
5. den
Šel jsem ven s normálními rukavicemi.
Byl jsem tam asi patnáct minut
a moje ruce se začaly omrzat.
Viděl jsem předpověď počasí.
Říkali, že bude -40 stupňů
a vítr o rychlosti 80km/h
a že každý, kdo někam pojede,
má život ve svých rukách.
Má tu někdo trochu zrní navíc?
Počkejte do oběda.
Uvidíme, jak potom bude počasí vypadat.
Když jsem naposledy takto s muži a ženami
někam šel, byl jsem u námořní pěchoty.
Včera, když byla ta sněhová vánice,
jezdci chtěli jet.
Osedlali, zahřáli své koně,
nebylo vidět ani na padesát metrů.
Byla zima.
Pořád chtěli jet,
aby tu cestu dokončili.
Takhle je to pro nás důležité.
Takže pokud vám to nevadí,
zkusíme to přečkat.
Tak jo, ale pokud se to ještě zhorší,
můžeme dát koně támhle do stodoly.
Je tam hodně místa.
Můžeme se podívat?
Jo.
Pojďme najít nějaké desky a zakryjeme to.
Koně jsme dostali do stodoly,
a tak jsem se mohl vrá*** domů.
A pak kolem čtvrté hodiny
odpoledne volal Jerry
a řekl: "Kde můžeme koupit seno,
protože koně potřebují seno?"
Řekl jsem: "Nevím, kam tě mám poslat.
Znám hodně kluků, kteří mají seno,
ale nemyslím si, že se tam dostanete."
Pak jsem ale řekl: "Proč to nezkusit?"
Když se vrátil ke dveřím a byl úplně plný
sněhu, řekla jsem: "Co se stalo?"
Řekl: "Musíme dojít pro traktor,
protože jsem uvízl tady v příkopě."
Řekl: "Ani jsem nedojel za první odbočku."
Pomyslela jsem si:
"Páni, jestli je to tak špatné,
proč jsi vůbec chodil ven?"
Dostala mě ven a říkám jí:
"Vezmi traktor a jeď domů."
A pak jsem se vydal na západ.
Je to hrozné. Nic jsem neviděl,
na silnici byly závěje,
a najednou jsem byl zase v příkopě.
Byl jsem skoro dva kilometry od domova.
Zavolal mi a řekl: "Jak se máš?"
A já na to: "Nic moc, jsem v příkopě."
Řekl: "Cože?"
Řekl jsem: "Sjel jsem do příkopu,
když jsem se snažil dostat do města."
Je to blázen. Nikdy mě nenapadlo,
že lidi udělají něco takového.
Vyjela s traktorem
a nějak ho v té vánici našla.
To je snad nejlepší podpora,
kterou si umím představit, tomu, co děláme.
Máme tu v domě nějaké Čachoty?
Pojď za mnou.
Kdykoliv jsem od tebe daleko,
vždycky zpívám roztoužené blues.
Nikdy mě neopusť
a já tě také nikdy neopustím.
Podívejte, už odcházejí.
Požehnej všechny mé bratry.
8. den, 320km
Přicházíme s poselstvím
o odpuštění a léčení.
Musíme všichni sdílet
tuto planetu společně.
A to je cíl vaší jízdy,
najít nějaké usmíření?
Myslíte si, že už se to
možná nějak děje?
O tom nemám pochyb.
Ve Wessington Springs a Howardu
se nám dostalo neuvěřitelné
podpory a lásky.
Dávám jim své požehnání
a modlím se za ně.
Moc děkujeme. Vážíme si toho.
To bylo úžasné.
Díky moc. Bylo to dobré.
Děláte opravdu dobrou práci.
Děkuju.
Mám vás rád, chlapi,
a mějte krásný den.
Ach, vy také. Ještě se tu budeme
chvíli motat a něco natočíme.
Dobře, děkuji.
Ať se jízda vydaří.
To si piš, že se vydaří.
Jo, bylo to úžasné.
Slyšet někoho, kdo není na všechny naštvaný
a říká: "To je o odpuštění."
Říkal jsem si: "Wow." To jsem nečekal.
V tomto státě je hodně rasismu.
Existuje mnoho lidí,
kteří jsou proti Indiánům,
a klidně to řeknou i nahlas.
Je v pořádku být, kým jste.
Jste Indiáni a měli byste být
na to hrdí. Nezáleží,
z jakého jste kmene.
Poznejte svou historii.
Protože jsme úžasní
a měli bychom na to být hrdí.
Byl jsem v cele 3x2m a bylo to těžké.
Bylo to opravdu těžké. Plakal jsem tam.
Říká se, že muži
nepláčou, ale my pláčeme.
Chce to skutečného chlapa, aby plakal.
Děkuji.
Důvod, proč jsem na této cestě, je ten,
že možná dnes někomu
v této místnosti mohu pomoci.
Protože naši lidé jsou ztraceni a je na nás,
abychom uchovali svůj jazyk a kulturu.
Musíme být vůdci, protože jsme tou
další generací a je to na nás.
Pokud se nám to nepodaří,
naše kultura a jazyk zmizí, a naše děti,
naše příští generace, budou ztraceny.
Nebudou se mít kam obrá***.
26. listopadu jsem oslavil rok,
co neberu drogy
a nepiju alkohol, a nebudu lhát,
že si někdy nechci dát.
Občas vidím doma své staré známé,
kteří říkají: "Pojď s námi na pivo.
Pojď se zkouřit."
Já se ale raději modlím
a chodím do potních chýší.
V průběhu léta se
účastníme Tanců Slunce.
Je těžké vyrůstat tam, odkud jsem.
V Pine Ridge je těžké žít.
Říká se tomu pláně chudoby,
ale takhle jsme se rozhodli žít.
Teď jedu, protože doufám,
že to našim dětem přinese změnu,
aby nemusely vyrůstat ve společnosti,
ve které jsme vyrostli my.
Organizační setkání
Chytli mě, že jedu rychle,
a on mě v tom nechal.
Svítili na něj,
a tak jsem ho hezky objel.
Zajel jsem mezi stromy a zaparkoval.
Máte nějaké návrhy, kluci?
Rád bych něco řekl.
Především bych rád řekl...
Musí být z Kanady.
Je dobré vidět celou moji rodinu tady
a nejvíce se mi líbilo,
když jsem vás mohl vidět se smát
a navzájem si pomáhat.
Tak jsem vám chtěl za to poděkovat.
Když jste jeli z kopce
dolů k tomu městu Egan,
tak jsem se trochu bál.
Ty náklaďáky jely pěkně rychle.
Byla zima a náledí.
Zůstal jsem tedy nahoře,
a když jsem viděl
nějaký náklaďák,
snažil jsem se ho zpomalit.
Tady ta dáma, Stephanie,
byla hodně dobrá v organizaci všeho jídla,
v tom, jak pomáhala, jak se k tomu stavěla.
Byla fantastická.
Celé ráno vozili do mého domu jídlo.
Moje dodávka byla pěkně naložená.
Vůbec jsme neváhali.
Hned, jak jsme dostali e-mail,
odpověděli jsme: "Jasně,
počítejte s námi. Rádi pomůžeme."
Těch třicet osm vedli k popravě do Mankata,
a když je pak oběsili,
pohřbili je do hromadného hrobu,
a lékaři z okolí
těla vykopali
a použili na vědecké účely.
Bylo to těžké,
když jsme se tu historii dozvěděli.
Vlastním tady pozemek,
a tak jsem byl zvědavý,
co se tu děje.
Viděl jsem tu spoustu dodávek.
Vyrůstal jsem v Minnesotě,
a neměl jsem tušení,
že tu oběsili třicet osm bojovníků.
A pak samozřejmě ty internátní školy,
které se pokoušely
udělat z Indiánů bělochy.
Jejich duchovní obřady byly
až do roku 1978 nezákonné.
Možná si bílá Amerika začíná uvědomovat,
co se v této zemi opravdu stalo.
Možná jim dojde,
že došlo k ohromné krádeži půdy.
Dvanáct miliónů kilometrů čtverečných
po celých Spojených státech.
Možná připustí všechny
ty ignorované úmluvy.
Více než čtyři sta úmluv
ignorovaných a nedodržených
vládou USA a jejími
euroamerickými občany.
Možná, že uznají genocidu,
ke které došlo.
V patnáctém století zde žilo
kolem šestnácti miliónů Indiánů.
O čtyři století později, v roce 1900,
americký statistický úřad
oznámil, že jich zbývá 237 tisíc.
Co se stalo?
Když jsme s bratrem vyrůstali,
třásli jsme si
rukama s každým. Když
jste se s někým potkali,
vytáhli jste ten starý
černý pařát a nechali jste,
ať s ním někdo potřese.
A pak jste potřesení vrátili.
A když máte ve svém srdci lásku,
všichni ji cítí.
Člověk pak může začít pěkně vzlykat,
ale víte, že se zklidní a že to zvládne.
Jak už jsem říkal,
neděláme při této jízdě
mezi nikým rozdíly.
Každý je vítán.
Vždycky jsem měla strach lidem říct,
že je mám ráda, ale už nemám.
Chci vám jen říct, kluci,
že vás miluju a děkuju,
že jste tady. Vím, je to těžké,
ale dejte mi vědět,
kdybyste něco potřebovali.
Jsem tu, abych vám
pomáhala. Mitakuje Ojasin.
Možná tam něco má?
Ne, je to kotníkem. Jeden chlap říkal,
že viděl, jak šlápla do díry.
Jo, je to její kotník.
No, už to nedoběhne.
Asi to nevíte,
protože to neříkám moc lidem,
ale jsem stoprocentní válečný invalida.
Stoprocentní.
Jim ví, o čem mluvím.
Jsem válečný veterán z
Vietnamu a dnes se objevila
moje posttraumatická stresová porucha.
Jsem stoprocentní invalida,
a doktoři mi řekli, abych nelezl na koně.
Dneska mě to opravdu hodně mrzelo.
Jsem rád, že jste mi umožnili
být součástí. Hau Mitakujapi.
S tímto Wowakanem uvnitř těchto šesti směrů
posadíte muže nebo ženu na koně,
tím tomu dáte sedmý směr,
to je Čokata, střed všeho.
To znázorňuje Mitakuje Ojasin.
Vše souvisí se vším a je v rovnováze.
Všechno jste dali
dohromady a jedete kupředu.
A jak jedete,
jste schopni vytvářet sílu.
Takže to byl jejich důvod
jít do války.
Raději se šli bránit,
než aby zemřeli hladem.
Hodně jsem se dozvěděl o 38+2,
protože když jsem jel na koni,
mohl jsem se opravdu
podívat do minulosti.
Když sedíte na tom koni,
máte hodně času na přemýšlení.
TA-TE' KA-GA, TVŮRCE VĚTRU
TI-HDO'- NI-CA, TEN KTERÝ ŽÁRLIVĚ
STŘEŽÍ SVŮJ DŮM
Řekni našim přátelům, že odcházíme
z tohoto světa jako první,
ale že v budoucnu
půjdou po té samé cestě.
Očekávám, že se vydám
přímo do příbytku Stvořitele
a že budu šťastný, až tam dorazím."
- Tazoo, Červená vydra
Říká se, že duchové vedou nás lidi.
Jdou před tou holí.
Vedou nás tím chladným počasím.
Říká se, že tyto elementy
jsou součástí života.
Neuvědomili jsme si,
jak moc nás to bude inspirovat.
Pokud by nás někdy v budoucnu
požehnali svým návratem,
moc rádi je přivítáme.
Doufáme, že to bude každoroční událost
a že počasí bude trochu vstřícnější.
10. den
Chtěli jsme dát na farmu
nějaký uvítací nápis,
ale nevěděli jsme,
jak to napsat ani jak to říct.
A tak jsme přišli
se slovem "Děkujeme".
Říkali jsme si, že máme
kde zaparkovat všechna auta,
že máme hodně místa, pastviny pro koně
a obchod, který každého
nakrmí. Říkali jsme si,
že to je opravdu
užitečná věc, co děláte,
a dobré poselství do nového roku.
Chtěli jsme, aby vás naše děti zažily.
Říkali jsme si,
že takhle to bude osobnější.
Zazpívám tuto píseň jménem
svých příbuzných, kteří tu jsou,
abychom vás uctili za tu úžasnou věc,
kterou jste pro nás udělali.
430km
- Vidíš něco?
- Ne, nic nevidím.
Předjedu je. Jdu na to.
Neviděli jsme na krok.
Z aut nebylo vůbec nic vidět.
Koně takhle natáčeli hlavu.
Vítr foukal z tohoto směru
a každý se takhle otáčel.
Julian zastavuje, vylézá
ven a říká: "Necháme toho."
Všichni slézají z koní a
najednou není místo v autech.
Najednou koukám, že Gusova dodávka
i s přívěsem jsou v příkopě.
Je to pěkně náročná situace.
A nemuselo se to stát.
Mohlo se to dopředu probrat.
Máme naplánované dva dny odpočinku.
Dnes je 20. prosince, že?
Nemusíte dnes jet,
Počkejte, až bouřka
přejde, předpověď říkala,
že v sobotu a neděli bude hrozné počasí,
a pak pojedete,
až budou ty dva dny odpočinku.
Sjel támhle vzadu do příkopu.
Není tu místo pro naše koně.
Nojo, musíš to nějak zorganizovat.
Odvezeš koně, počkáš tam,
a pak je zase přivezeš.
Sakra!
Jesse, co budeš dělat?
Nevím. Musím svého koně někam odvézt,
nemůžu ho nechat uprostřed silnice.
Dává mi to naprostý smysl,
ale protože do toho
nejsem zapojený a nevedu to, nemůžu...
Vedeš to, Adame. My všichni to vedeme.
Jojo, všichni to vedeme. Ale no tak!
Hezky se to poslouchá a rád bych tomu věřil.
Zdá se, že tu máme nedostatek
komunikace. Je to jen o tom.
Říkal jsem vám, chlapi,
když jsme začínali,
že jsem jen člověk, který měl sen.
Takže se snažím stát
stranou a dávat prostor,
aby se ukázali ti, co to vedou.
Mohli jsme to udělat lépe.
Chceme také zachránit nějaké životy.
Tu holčičku kopnul kůň.
Tu holčičku asi kopnul Chrisův kůň,
přímo do ruky, do kloubů na prstech.
Tam, odkud pocházím, je většina pořád
pěkně naštvaná kvůli tomu, co se stalo.
To je asi další důvod,
proč se moc nekamarádím s bělochy.
- Kvůli těm třiceti osmi?
- Jo
Povstali, aby se bránili.
Hladověli a chtěli
uchránit svou zemi, svůj způsob života
a své lidi.
Co bylo špatné na tom se bránit?
To je otázka.
Během několika týdnů bylo
pět set bílých osadníků,
vojáků a vládních agentů mrtvých,
spolu s neznámým
menším počtem Indiánů.
Na obou stranách se děly strašlivé věci.
Mám na mysli přistěhovalce z Německa,
který se neúčastnil podpisu
Zrušení úmluvy se Siouxy,
byl asi dost v šoku,
když sledoval, jak jeho manželce
rozřízli břicho, vytáhli dítě
a ubili ho o strom.
To se stalo poté,
co běloši z New Ulmu napadli
Indiány a zabili před zrakem ženy její dítě.
Nebyli tam žádní hrdinové.
Byla to škaredá situace.
Když přemýšlím o Abrahamu Lincolnovi,
tak to nechápu,
protože osvobodil otroky,
a přesto podlehl tlaku lidí,
aby Indiány nechal oběsit.
Víte, původně jich mělo být tři sta.
Více než tři sta jich
mělo být popraveno,
ale snížil to na třicet osm.
Říkáme, že je to duchovní jízda.
Budeme první, kteří
požádají o odpuštění.
Chceme říci svou omluvu.
Jako Indiáni se chceme
postavit a říci: "Omlouváme se."
Budeme první, kteří odpustí to,
co se stalo,
když oběsili naše předky v roce 1862.
Budeme první, kdo odpustí.
LOWER SIOUX, MINNESOTA
Místo první bitvy ve válce v roce 1862
Víte, také mám ve svém srdci vztek,
a snažím se s tím vyrovnat,
jak nejlépe dokážu.
Mám pocit, že jsem za posledních deset let
udělal velký kus práce a pohnul se kupředu.
Nastal čas nechat ty věci odejít
a být pozitivní.
14. den
Jak víš, Pancho a já jsme ve spojení
s rodinou, mluvíme s Eli,
mluvíme s dcerou Taylora, právě mi poslala
zprávu přes Facebook, mluvíme s Brady.
Protože kdybychom s nimi nemluvili,
tak by se podle
mého názoru bavili
Indiáni jen mezi sebou.
Dave řekl, že nikdy nebyl v domě
bílého člověka. Žije v Sissetonu.
Tam odtud jsou všichni ostatní chlapi.
Je to pro ně asi těžké.
Vím, že to je pro ně těžké,
ale mohli to alespoň trochu ulehčit.
Nemluvím o tom, co cítili,
ale o rodinách jako byla ta,
která si udělala trička
s nápisu Wopida pro mír,
s koněm a duhovými
písmeny. A přitom mohli říci
"Vítejte" a napsat svá jména na záda.
Myslím, že s tím měli hodně starostí.
Nevím, jestli v tom chodí normálně
nebo jestli to udělali kvůli této jízdě,
ale pořádně se na nás připravili.
Mám pocit, že jsme je jako
skupina moc nepodpořili.
Nevím, tak jsem vyrůstal.
Moc nám nevěřili,
pořád si mysleli, že jim něco ukradneme,
nebo se něco ztratilo
a hned nás kvůli tomu obviňovali.
Necítil jsem se tedy moc dobře,
když jsme stavěli
ve všech těch domech.
Jinak to ale bylo úžasné.
Hodně se mi to líbilo.
Je to docela síla,
jak se to všechno pro
koně a pro nás vyvrbilo.
Co to děláš?
Natáčím. Jak se jmenuješ?
Amber.
Pojedeš na koni, Amber? Těšíš se?
Jo.
Jsi teď součástí této skupiny,
a tak se nemusíš
bát jim říci, jak se cítíš,
protože to nevědí.
Udělat to veřejně je
pro mě hodně velká věc.
Teď jsi ale součástí skupiny.
Opravdu jsem? Víš, o co mi jde?
Cítím, že jsem, ale
občas mám pochybnosti.
Hodně z nás má bolení
v krku, bolesti hlavy
a další věci. Je těžké
být v tomto klimatu,
když na to nejsme zvyklí. Kanaďanům je to
ale jedno, ti chodí kolem svlečení.
Ráno jsem viděl Karla, jak jde dolů
k potoku a má na sobě jen deku.
Říkal, že vyseká do ledu díru
a vykoupe se.
Myslím, že jeden z našich vůdců
připravil nějakou medicínu.
A tak neváhejte a vezměte si,
dokud je opravdu horká.
Čím je teplejší, tím lépe.
Nechci, aby tato jízda skončila.
Chci, aby pokračovala,
protože to je poprvé,
co jsem opravdu šťastný.
U nás doma je to hodně těžké.
Mám dobrý pocit,
že mohu jet pro své lidi.
Naši lidé kvůli něčemu trpí.
Jednou jsem byl se starší,
plnokrevnou
dakotskou ženou,
která žije jako já v Crow Creek.
Dělo se jí toho hodně špatného.
Ptal jsem se jí,
proč se nám toho tolik děje?
Proč si navzájem děláme takové věci?
Proč se to vždycky děje?
Nic neřekla, chvíli řídila auto.
Když jsem se na ní podíval, tak plakala.
V našem jazyce řekla "iyokisica".
Je to slovo pro hluboce
uloženou dědičnou sklíčenost.
Podívejte se na naše lidi, na Dakoty,
nebo na všechny Indiány.
Měli jsme velmi silné
spojení se Stvořitelem,
velmi silné spojení s Matkou Zemí,
velmi silné spojení
s přírodou, přírodními silami,
veškerým životem na této planetě.
A všechno nám to vzali.
Jako lusknutím prstů.
Ztratili jsme spojení se vším,
co jsme měli.
Odtud se bere ta sklíčenost.
Mnoho našich lidí je v těžké depresi
a ani o tom neví.
Tato deprese je dnes
klinicky diagnostikována
podobně jako ta u vojáků,
kteří se vrátili z války.
V roce 1967 a 1968 jsem
sloužil v místě zvaném Vietnam.
Vy mladí lidé asi nevíte, kde to je.
A v té době jsem vzal třicet osm životů.
Nemělo to žádnou souvislost s Mankatem,
nevěděl jsem o Mankatu až do roku 2005,
kdy jsem měl ten sen.
Je tu třicet osm Indiánů,
kteří byli oběšeni,
nevím, jak to souvisí, nedokážu to říci.
Ale měl zážitek s ohněm,
nebudu to moc popisovat,
protože to byla jeho zkušenost,
který mu jasně ukázal,
co musí udělat, aby osvobodil
těch třicet osm vietnamských
mužů, které zabil.
To všechno mu řekla jeho matka,
která zamřela, když mu bylo deset let.
Vystoupila z ohně a řekla mu,
co potřebuje udělat.
Jsem trochu emocionální člověk.
Když jsme dnes jeli po
silnici, vzpomněl jsem si
na své dny v internátní škole.
Když jsme vjížděli do města,
vybavil se mi Vietnam.
Prošel jsem si všemi svými tématy opuštění,
všemi zraněními a bolestmi,
když jsme se dnes ráno vydali na cestu.
Myslel jsem na to, čím naši lidé
procházeli den před oběšením.
Jaké byly jejich myšlenky
a jejich pocity?
V časných ranních hodinách
pátku 26. prosince,
když se blížil čas popravy,
někteří Dakotové spali na podlaze.
Za úsvitu se mnoho
odsouzených rozloučilo
se svými vězniteli způsobem,
který novináře fascinoval.
Potřásli si rukou s úředníky,
kteří si pro ně přišli,
a loučili se s nimi, jako by
šli na dlouhou a příjemnou cestu.
A všichni chtěli, aby se za ně
jejich šaman pomodlil.
Řekl: "Nedopusťte, aby bylo vaše
srdce smutné. Nevidíme se naposled.
Až se znovu potkáme,
vaše a mé srdce budou tak šťastné,
že budou plakat, protože budeme
zase spolu." To se zpívá v té písni.
DO-WAN'- S'A, Ten, který často zpívá
Ačkoli už to bylo řečeno tolikrát,
tolika způsoby, přeji vám Veselé Vánoce.
Veselé Vánoce vám všem.
Bylo to den po Vánocích,
když je popravili.
To je hrozné. Udělat něco tak hrozného
během tak posvátné doby.
To jsou věci, které se snažíme
pomalu smazat a ono to funguje.
Ceremonie pořád
pokračuje, dnes večer se najíme,
ráno vstaneme, nasedneme na koně
vykonáme své obřady a vydáme se
na závěrečnou jízdu k popravišti.
Štědrý večer, Fort Snelling
Hoka Hej.
Jako vzpomínku na třicet osm Dakotů,
nejenže máme jízdu, ale také poběžíme.
My jen nevzpomínáme,
ale také uctíváme své předky
a ty, kteří šli a zápasili před námi.
Hodně to pro mě znamená.
Běžíme ve stopách
třiceti osmi a dvou Dakotů,
kteří to museli ujít.
Nevím, jak to popsat,
ale je to jako bychom to znovu zažili.
Vždycky jsem věřil, že *** námi bdí
a že neběžíme sami.
Tak nějak to vidím.
Známe svou historii a bolí to.
Už ale ***ále nejsme v tom vězení.
Usmíření pro každého něco znamená.
Myslím, že to je kolektivní záležitost.
Měli jsme také možnost chvíli běžet.
Běželi jsme tři kilometry
okolo tří hodin ráno,
takže to pro nás pět bylo minulou noc
docela dobrodružství.
Takže děkuji jezdcům.
Děkuji běžcům.
V onen osudný den,
byli vyvedeni z vězení.
Spoutali je a svázali řetězy.
Na hlavě měli kukly.
Ženy začaly naříkat a plakat.
Jeden z vězňů nahlas řekl:
"Namahun po mitakujapi, slyšte mí lidé.
Dnešek není den porážky, ale vítězství,
protože jsme se usmířili se svým Stvořitelem
a nyní s ním budeme navěky.
Pamatujte na tento den
a vyprávějte ho svým dětem,
aby ho i ony mohly vyprávět svým dětem.
Že jsme zemřeli šlechetnou
smrtí. Netruchlete za nás,
ale radujte se s námi,
dnes je dobrý den zemřít."
A pak zvednul svůj hlas a začal zpívat.
Velký duchu, Vznešená Svátosti.
Věci, které jsou tvé, jsou mocné a nesčetné.
Popraviště
Chtěl jsem vám všem říct,
že vás miluju.
Děláme to pro své děti a vnoučata.
Chci poděkovat všem z vás,
kteří mi pomohli naplnit tento sen.
Pro naše lidi to bylo požehnání.
Před padesáti třemi lety
jsem šel do první třídy.
O lidech, kteří tady předtím žili,
nás učili jen samé lži.
Ale teprve v roce 1980,
když jsem se účastnil své první pow wow,
jsem si uvědomil,
že o většině věcí znám jenom lži.
Ten den jsem začal naslouchat.
Vzhledem k tomu,
že Dakotové žili v jednotě s půdou
mnoho let předtím, než
přišli lidé z Evropy.
A vzhledem k tomu,
že Dakotové prožívali
po dlouhou dobu nepředstavitelné útrapy,
protože jim byla postupně odebrána
půda a veškeré bohatství,
a vzhledem k tomu,
že Dakotové byli mnohokrát
násilně přestěhováni
z rozmaru vlády Spojených států,
a vzhledem k tomu, že na nich byla
provedena největší masová poprava
v zaznamenané historii Spojených států,
během které bylo oběšeno třicet osm Dakotů,
a vzhledem k tomu,
že Dakotové po všechny další roky
vynaložili ohromné úsilí,
aby své strádání uzdravili,
a vzhledem k tomu, že lidé
žijící na tomto místě chtějí,
aby Dakotové byli napořád
součástí našeho společenství,
a vzhledem k tomu,
že lidé žijící na tomto místě cítí
zodpovědnost a chtějí být
součástí tohoto léčivého procesu,
a vzhledem k tomu,
že lidé žijící na tomto místě si přejí být
součástí léčivého procesu, při kterém
se začnou uzavírat všechny rány,
a s uznáním obrovského
přispění Dakotského lidu
k léčivému procesu našeho města
a dalších obcí v regionu,
dnes já, John D. Brady,
starosta města Mankato v Minnesotě
prohlašuji 26. prosinec 2008 za den
dakotského usmíření "Wokiksuye".
A ve smyslu skutečného usmíření
vás chci přivítat
zpátky ve vašem domově.
Mám ještě jednu malou
věc a pak tě nechám jít.
Jako symbol tohoto uvítání
dám také Jimovi klíč k městu Mankato.
Je to klíč, který neotevírá žádné zámky,
ale otevírá pouze srdce.
Moc děkuji.
Děkuji každému z vás v této místnosti.
Děkuji městu Mankato. Doufám,
že to otevře jednu
nebo dvě vězeňské cely.
Nyní předám tyto pera.
Mám navíc dvě pera za ty dva Dakoty,
kteří byli oběšeni o dva roky později.
a chci mu je také dát.
Budeme v tom pokračovat. Od dnešního dne
budeme navždy v této jízdě pokračovat.
Byl tam orel bělohlavý, objevil se hned,
jak začal zpívat, a
kroužil *** našimi hlavami.
Když něco takového člověk vidí,
tak se mu chce plakat.
Každý chlap, když něco takového vidí,
tak se rozpláče. Protože to je skutečné.
Pro mě to nekončí.
Budu si to štěstí držet v sobě.
Až tato jízda skončí,
nenechám tu své emoce
a nevrátím se domů k
tomu, co jsem dělal.
Vezmu si je sebou domů.
Musíme usilovat o usmíření.
Pojďme domů a usmiřme
své rodiny a své rozdíly.
Pojďme domů a obejměme své děti
a řekněme jim, že je milujeme.
Každý prosinec se jezdci setkávají
v Lower Brule, Jižní Dakotě,
a vyrážejí na tuto
530km dlouhou ceremonii.
O ROK POZDĚJI
~ WOKIKSUYE ~
NA PAMÁTKU
Jezdci by rádi vyjádřili
svůj nejhlubší vděk
všem obcím, které je
během jízdy podpořily.
A všem, kteří pomohli,
aby se tento sen uskutečnil.
Wopida, děkujeme za
všechny vaše modlitby.
Seznam 38+2 popravených
Přeložil Slavomír Kytička
pro všechny lidi dobré vůle
a ve spolupráci s nakladatelstvím DharmaGaia.