Tip:
Highlight text to annotate it
X
To by nebyl YouTube kanál bez kočičího videa - takže vám nyní představuji:
Schrodingerovu kočku.
Jsem si jist, že jste slyšeli nějakou verzi tohoto známého myšleného pokusu: strčíte kočku do
bunkru s nějakým nestabilním střelným prachem, který s 50% pravděpodobností za minutu
vybouchne a s 50% pravděpodobností neudělá nic. (Střelný prach je Einsteinova verze - Schrodinger
preferovoval jedovatý plyn.) Dokud se nepodíváme do bunkru, nevíme, jestli je kočka
živá nebo mrtvá a když se podíváme, je buď jedno nebo druhé. Když ale zopakujeme
experiment dostatečněkrát, s dostatečným množstvím koček, bunkrů a střelného prachu, zjistíme,
že v půlce případů kočička přežije, v té druhé letí do nebíčka. Kvantově mechanická
interpretace je, že než se podíváme, kočka je v superpozici - je zároveň mrtvá
I živá - a naše rozhodnutí podívat se mění rozhodnutí přírody. Takže jí vlastně zabije
naše zvědavost.
Ale z pohledu kočky? No, ta buď vidí střelný prach vybuchnout, nebo
ne - takže uvnitř bunkru máme vlastně dvě možnosti: "prach
vybuchnul a kočka ho viděla vybuchnout" nebo "prach nevybuchnul a kočka ho neviděla
vybuchnout". Není tu možnost "prach vybuchnul a kočka ho neviděla vybuchnout" -
takže realita kočky je spojena s výsledkem experimentu! A je to
pozorování experimentu, co nutí přírodu "přiklonit se" k jedné možnosti
nebo druhé.
Ale my jsme také jako ta kočka - buď kočka zemře a vidíme ji zemřít, nebo žije
a vidíme ji živou - takže kdo pozoruje nás, aby přinutil přírodu přiklonit se k jedné realitě?
Nebo se obě možnosti dějí paralelně v multivesmíru?
Toto přiklánění se k jedné skutečnosti je jedna z největších nezodpovězených otázek
kvantové fyziky. Tak košiško, můšeš mi odpovědět ploším?