Tip:
Highlight text to annotate it
X
KULTIVACE BUNĚK
Kultivace buněk znamená podporování jejich růstu.
Některé základní živiny sdílí všechny typy buněk.
Stejně jako lidé potřebují jíst.
Některé specializované buňky vyžadují i něco navíc.
Kultivace buněk tak zahrnuje dodávání potřebných živin
a vhodných podmínek, za kterých se buňkám daří.
Největším nebezpečím při kultivaci je kontaminace.
Živiny a příznivé podmínky,
které podporují růst buněk, podporují také růst bakterií.
Jakmile se bakterie dostanou do kultivační nádoby,
rostou rychle a během jednoho či dvou dnů buněčnou kulturu přerostou a zničí.
Pokud pracujeme opatrně, kontaminace nehrozí.
Ale když nastane, důsledky bývají zničující.
Můžou znamenat ztrátu několika týdnů práce.
Vše, s čím buňky přijdou do kontaktu, musí být čisté a sterilní.
Dokonce i vzduch musí být filtrován, aby byl zbaven bakterií.
Cokoliv se použije v práci s buňkami či je v kontaktu s nesterilním vzduchem
je vyhozeno nebo znovu sterilizováno. Nic se nepoužívá opakovaně.
Existuje řada složitých testů, které ověří stav buněk,
ale nejjednodušší je prostě se na ně podívat pod mikroskopem.
Po měsících práce s buněčnými kulturami lze rychle říci,
zda jsou v pořádku či ne.
Embryonální kmenové buňky mají přirozenou schopnost měnit se v jiné,
specializované buňky neboli diferencovat.
Pokud je chceme kultivovat nediferencované, musíme najít způsob,
jak jim v této přirozené tendenci zabránit.
Specializaci buněk lze kontrolovat díky prostředí, které určíme.
Můžeme použít speciální látky, které se přirozeně vyskytují v lidském těle,
a které předají buňkám signál, který je udrží v nezměněném stavu.
Pro kultivaci embryonálních kmenových buněk
je to věc užitečná a vlastně zcela zásadní.
Někdy ale naopak chceme,
aby se z embryonálních kmenových buněk staly specializované buňky.
Proto hledáme jiné podmínky nebo látky,
které dají buňkám signál pro danou změnu.
Tyto podmínky nalezneme buď tak, že je prostě vyzkoušíme,
ale i tak, že zkoumáme prostředí tkání,
ve kterých se tyto buňky přirozeně vyskytují.
Je prostě potřeba zkoušet různé věci.
Když vidíme, že jsme našli prostředí,
ve kterém se buňky chovají tak jak chceme,
je potřeba pokusy opakovat, abychom si naše pozorování ověřili.
Problémem při hledání vhodných kultivačních podmínek je ověření,
zda jsme vlastně vytvořili buňky,
které jsme chtěli.
Někdy to jde pouhým okem.
Různé buňky mají charakteristické tvary.
Např. neurony mají dlouhé a tenké výběžky.
Některé buňky však nelze rozlišit pouhým okem.
Pak je třeba využít přítomnosti specifických proteinů.
Například pankreatická buňka produkuje protein insulin.
Pokud tedy detekujeme v buňce insulin,
víme, že se nám podařilo získat pankreatickou buňku.
V poslední době se snažíme o to, abychom identifikovali buňky
již v průběhu růstu v kultuře.
Můžeme např. využít speciálního fluorescenčního proteinu.
To je protein, jež se v buňkách běžně nevyskytuje, ale je zcela neškodný.
Gen, který tento protein kóduje, přeneseme do DNA našich buněk tak,
že se gen začne přepisovat na svítící protein pouze tehdy,
když se kmenová buňka přemění v určitý typ buňky.
To je velmi užitečné, protože tak můžeme buňky nejen identifikovat,
ale i roztřídit díky
speciálním přístrojům,
které umí detekovat fluoreskující buňky a oddělit je od ostatních buněk,
čímž získáme čistou populaci specializovaných buněk.
Dnes už víme, že kultivované buňky nejen přežívají a rostou
ale udržují si vlastnosti, které mají v organismu.
Proto pomocí nich můžeme sledovat jejich přirozené chování
či jak reagují na různé podmínky prostředí.
Tak získáváme informace o tom,
jak se buňky rozhodují.
To je na tom tak fascinující.