Tip:
Highlight text to annotate it
X
Gilliverová: Dobrý den, vítám vás
v odborném kurzu hry na violoncello
Symfonického orchestru YouTube.
Jmenuji se Rebecca Gilliverová a jsem první violoncellistka
v Londýnském symfonickém orchestru.
Začneme předehrou Viléma Tella.
Ta se nám hodí,
protože obvykle zahajuje koncert,
a to je moment, který každému prvnímu violoncellistovi
nahání trochu strach.
Začínáte úplně sami
a první dva takty jste slyšet jenom vy.
Nemějte však obavy, protože se ve třetím taktu
v působivém nástupu připojují vaši kolegové
a všechna ostatní violoncella
s vámi budou hrát v nádherné harmonii.
Ačkoli se tedy na konkurzu
cítíte během těchto prvních taktů až neuvěřitelně osaměle,
stačí myslet na onu harmonii,
která se na koncertě
začne linout zpoza vás,
a nechat se jí inspirovat a povzbudit.
Zahraji tedy celý začátek sama.
[Rossini: Vilém Tell – předehra]
Protože nemáme moc času,
některé takty vynechám,
na konkurzu je však budete muset zahrát všechny
a taky dbát na to, abyste se neodchýlili od jejich délky
a celou dobu udrželi co nejlepší zvuk.
Přeskočme teď až k třetímu vstupu
prvního violoncella,
kde náš čeká jedna půvabná pasáž.
Třetí violoncello totiž hraje tohle...
[hraje]
pak se připojíte vy...
[hraje]
a tohle je místo, kde se připojí i všichni ostatní.
Nyní se podíváme na tahle tři Gis, která se stále vracejí.
Vrací se celkem čtyřikrát.
[hraje]
Takže tahle Gis se vrátí čtyřikrát
a pokaždé je to v jiné harmonii s ostatními violoncelly,
takže musíte zvolit zabarvení,
které dobře souzní s jejich harmonií.
Poprvé je to jen krásné
[hraje]
E dur.
Podruhé je to trochu jiné...
[hraje]
a harmonie tu do toho zasahuje o něco více.
Potřetí je to označeno jako pianissimo
a ta harmonie je tu ještě krásnější.
[hraje]
Konečně poslední.
[hraje]
Takže pokaždé, když hrajete tato Gis,
musíte tyto harmonie slyšet v hlavě
a vytvořit zabarvení – jakékoli zabarvení, které se vám bude líbit
a dobře zapadne do harmonie.
A jsme u trylků. Z časových důvodů je také nebudu
nyní hrát, ale opět platí, že
na konkurzu je musíte zahrát pěkně všechny.
Pečlivě dodržujte délky not.
Na konci je pak přechod,
ze kterého se každému prvnímu
voloncellistovi orosí čelo.
Jednou jsem ho hrála
se Světovým orchestrem pro mír,
kde hrál na violoncello Sandro Laffranchini,
první cellista opery La Scala.
Během zkoušek a koncertů
ho musel hrát tak desetkrát, a pokaždé
trefil horní polohu naprosto perfektně.
To na mě tak zapůsobilo, že jsem se ho zeptala:
„V čem spočívá to tajemství, Sandro?“
Chvíli se zamyslel a pak řekl:
Těsně před přechodem
myslím na něco úplně jiného.
Tahle rada opravdu stojí za pozornost.
Pokud sedíte a trápíte se *** tím,
kam dát ruku...
[hraje]
OK, i to může fungovat, ale když si s tím budete lámat hlavu příliš,
nemusíte to trefit.
Takže pilně cvičte.
Tenhle přechod musíte dřít
až do skonání,
a když na něj pak přijde řada,
zkuste myslet třeba na svůj smyčec nebo na hudbu samotnou
a s přechodem si nedělejte starosti.
Pokud se netrefíte, svět se nezboří,
i když vám to tak třeba může připadat.
Brahmsova Symfonie č. 2, druhá věta,
půvabné sólo na violoncello.
Londýnský orchestr tuhle část skladby neustále používá.
Používáme ji na každém konkurzu do orchestru,
protože se v ní opravdu ukáže,
jak hrajete, nejen rukama,
ale i hlavou a srdcem.
K této skladbě vždy přistupuji se stejnými dvěma otázkami.
Zaprvé, co asi Brahms myslel tím „poco forte“?
Nesporně jde o poněkud nejasné označení
a Brahms jím opravdu nešetří.
Mimochodem, nejsem si jistá, jestli ho vůbec používá někdo jiný,
ale třeba se na YouTube najde někdo,
kdo mě v tomhle opraví.
Co to tedy vlastně znamená?
Zjevně nejde o forte.
Není to ten hutný, halasný zvuk forte.
Stejně tak to není piano,
ani polovičaté mezzo forte.
Myslím, že klíčem by mohlo být ono označení espressivo,
které následuje hned za poco forte.
Charakter zvuku musí být...
ve výrazu musíte cí*** opravdový záměr
dovedu si představit Brahmse trýzněného tím,
jak popsat, co chce vyjádřit.
A podle toho bychom měli k této skladbě přistupovat.
Což mě vede k další otázce,
a to jak hrát smyčcem.
Když přijdete na konkurz, můžete se stát,
že budete mít smyčcovou techniku poznamenanou v partu.
Toho se vždy vyplatí přidržet.
Zároveň však musíte být flexibilní.
Party Londýnského symfonického orchestru byly už tolikrát změněny,
že jsou noty z papíru téměř sedřené.
Dnes budu hrát smyčcem détaché,
což je trochu kompromis,
ale podle mě tak získávám lepší zvuk.
V téhle skladbě je podle mě
zvuk to nejdůležitější.
Nesmí být tvrdý a stažený,
ale naopak hřejivý a, jak bych to jen řekla...
takový sytý, hřejivý tón.
Teď zahraji začátek.
[hraje]
V mírně rychlejším tempu
samozřejmě můžete použít
jenom legato.
[hraje]
Opravdu se vyplatí cvičit všechno jedním tahem smyčce,
použít détaché, některé tahy dlouhé, některé v détaché.
Prostě buďte flexibilní.
Trochu technicky obtížný je zde
přechod na B.
Na tohle vysoké B musí být vaše ruka
opravdu připravena,
[hraje]
a když se sem dostanete,
levá ruka musí krásně balancovat na tónu
a dáte tomu úžasné...
[hraje]
hřejivé vibrato.
Opravdu stojí za to cvičit pozici,
jakou chcete s violoncellem hrát.
[hraje]
Než si začnete dělat starosti, jak se tam dostanete.
Pak budete přesně vědět, že je to ta pozice, kterou chcete.
Osminové noty v třetím taktu jsou úplně jiné
než ty v šestém taktu.
Hned je jasné, že ve třetím taktu je poco forte,
zatímco v šestém piano,
takže je velký rozdíl ve výrazu.
Také je ale důležité, že třetí takt je parlando,
Osminy...
[hraje]
zatímco v šestém taktu zní poctivé legato...
[hraje]
takže tah smyčcem je opravdu velmi jemný.
Stejně jako v případě smyčce
je volba prstové techniky na vás.
Můžete si vybrat, zda se chcete posunovat nahoru a dolů na struně,
nebo zda chcete přecházet ze struny na strunu.
To je v zásadě jen na vás.
Já osobně v této skladbě upřednostňuji hodně přecházení
mezi strunami, protože mi přijde, že pauzy jsou pak přesvědčivější.
Ale je také fajn hrát expresivně
a příležitostně využít změnu polohy nebo posun.
Takže dobře, nyní prostě zahraji celou skladbu.
Další důležitá věc –
celá skladba vyznívá jako jedna velká, dlouhá fráze,
o což se teď pokusím.
[hraje]
A tím se dostáváme ke konci tohoto odborného kurzu.
Doufám, že se vám líbil
a dozvěděli jste se něco užitečného.
Hodně štěstí na konkurzu.
Těším se, že uslyším všechny uchazeče,
a věřím, že i pro vás to bude zajímavý zážitek.
Děkuji.