Tip:
Highlight text to annotate it
X
Cobb: Ahoj, vítám vás v kurzu hraní na trubku
Symfonického orchestru YouTube.
Jmenuji se Philip Cobb a jsem první trumpetista
Londýnského symfonického orchestru.
Zde po mé pravici je Nigel Gomm.
Gomm: Když jsme dělali tento projekt YouTube před dvěma lety,
měli jsme v Londýnském symfonickém orchestru staré trumpetisty,
jako například Maurice Murphyho, který je nyní na penzi.
Velmi slavný člověk.
Maurice je o 50 let starší než ty.
Cobb: [smích]
Gomm: No, to je tedy dost velký skok.
Jaké to je?
Cobb: Obrovská pocta, mám-li být upřímný.
Práce s lidmi
jako je Rod nebo ty...
Byl jsem odkojený poslechem orchestru.
A díky historii a tradici této sekce
je to pro mne obrovská pocta.
Vážně.
Gomm: Budeš hrát Mahlerovu pátou symfonii a seznámíš nás se svojí verzi.
[Mahlerova Symfonie č. 5]
Fantazie.
Jak k takovému
dílu přistupuješ?
Cobb: V první řadě je důležité, že
hodně lidí chápe Mahlerovu pátou symfonii jako jednu
z nejslavnějších skladeb pro trumpetu,
a také to, že celá symfonie
začíná sólovou trumpetou.
Myslím, že je na to třeba jít
s určitou dávkou sebevědomí.
S výjimkou možná
prvních tří taktů
to není druh zahájení, kde by bylo možné držet se zpátky.
Podle mě – a možná
je to příliš arogantní postoj – jde o to,
že je potřeba hru přesně posadit a začít hrát tak,
jak budu hrát po celou dobu.
Tak to cítím já...
Gomm: A co dynamika a další věci,
například se musíš zhluboka nadechovat,
přitom však velmi rychle.
Když začneš hrát, na co myslíš?
Když sedíš na pódiu
a z ničeho nic začneš.
Určitě je to nervy drásající okamžik.
Myslíš přitom na hudbu
nebo si jen prostě říkáš: „Ó, Bože“?
Cobb: Poprvé, když jsem hrál, tak jsem si myslel, že se
budu cí*** přesně takhle.
Myslel jsem, že mi hlavou poběží myšlenky jako:
„Panebože, co teď budu dělat?“,
že budu nervózní.
Ale myslím –
a je to vlastně docela vtipné –
že jsem nakonec nervózní nebyl.
A možná také proto, že jsem byl na svém prvním
představení, nebo spíš představeních, hodně vzrušený.
V mém případě je to nejspíš
také tím, že jsem docela mladý
a vlastně začínám.
Londýnský symfonický orchestr, Mahlerova pátá, to vše je velmi vzrušující.
Zahájení hraje trumpeta.
A je to fantastické zahájení.
Velmi dramatické.
A je třeba ho zahrát s naprostou jistotou.
Gomm: Takže když se o tento kousek lidé pokusí,
děti, studenti nebo kdokoli jiný,
na co by si měli dát pozor?
Cobb: Soustředil bych se na charakter této skladby,
aby vynikl každý sebemenší detail
a fráze směřovaly správným směrem.
Ale také, aby zvuk nezněl příliš...
Mluvím o sebevědomí, ale je potřeba, aby, když se do toho opřete,
nezněl zvuk příliš agresivně
nebo nuceně.
Jako hráč na trubku nebo dechový nástroj
můžete mít skvělou techniku.
A jsem si jistý –
přestože o tom nic nevím –
že to samé platí i pro strunné nástroje.
Ale pokud zvuk
této technice neodpovídá,
pak si myslím, že nebude moc lidí, kteří by chtěli vaši hru poslouchat.
Gomm: To je pravda. Cobb: Nebo pouze velmi málo.
Gomm: Naprostá pravda.
Takže bych rád řekl lidem, kteří budou vytvářet nahrávky
těchto skladeb, že na ně mohou sice pohlížet
jako na obtížná technická cvičení,
ale tak jednoduché to není.
My tu chceme víc.
S jakýmkoliv hudebním nástrojem se to má tak,
že se snažíte publikum zaujmout.
Tak, aby naslouchalo vašim tónům. Často je to podvědomá záležitost.
A nejde jen o to, jak skvěle či okázale
dokážete zahrát.
Jde o zvuk vašeho nástroje,
takže když hrajete dílo, jako je toto,
je tu samozřejmě technická stránka hry,
ale je tu také stejně důležitá druhá stránka hry.
A tou je stránka hudební,
schopnost vytvořit nástrojem krásné tóny,
i když jsou hlasité.
Hra musí být stále krásná.
Toto je dlouhé sólo uprostřed
Dona Juana.
Je to v E Dur.
[smích]
[Straussův Don Juan]
To je fantazie, Phile.
Zvládl jsi to na dva nádechy.
Proč jsi pro ně zvolil právě tato místa?
Je to jen
kvůli dechu nebo je to
kvůli nátisku?
Cobb: Ten poslední nádech
zkrátka pomůže při
stoupání nahoru.
Ale pokud jste nervózní nebo pokud
nutně potřebujete kvůli nátisku
někde nabrat dech, jsou tu i další příležitosti.
Například
číslo 138, tedy takt 138.
Druhá doba. Gomm: Přesně tak.
Cobb: Tady je možnost
rychle nabrat dech.
Poté o čtyři takty později
a pak ještě jednou.
Gomm: Protože je to opravdu dlouhá fráze, že?
Obzvláště její první část.
Cobb: A na tomto místě,
pokud se nemýlím, trubka udává směr celého orchestru.
Gomm: To je pravda. Cobb: A musíte tedy,
opět ne agresivně, ale přirozeně,
spoluhráče řídit
tím správným... Gomm: Ale tys to zahrál
moc hezky
a hraješ vlastně docela hlasitě.
Jak říkáš, je třeba orchestr řídit.
Jak docílíš toho, že zvuk,
který vychází z nástroje, není skřípavý?
Je nutné neustále poslouchat?
Cobb: Ano. Gomm: Bavili jsme se
o tom s Mauricem a já se ho zeptal: „Maurici,
ty prostě hraješ melodie.
Jsi proslavený hraním melodií, těch nejjednodušších melodií.
Jak to děláš?“
A on na to myslím řekl,
že tehdy v kapelách,
když hráli kostelní písně,
si vždy představoval, jak by se daly k hudbě přidat slova.
A tak si představoval zpěv.
A frázoval jako zpěvák.
A ty děláš přesně to samé.
Hraješ fráze přirozeně.
Cobb: No, já jsem vždycky miloval melodie.
Osobně si myslím, že
většina dnešní hudby
je technicky velmi náročná
a to je všechno velmi působivé.
Ale já mám ze všeho nejraději
hraní melodií.
A jde také o poslech.
Už jako malé dítě jsem poslouchal...
Gomm: Ty jsi původně hrál na kornet.
Cobb: Ano, hrál jsem na kornet
v Armádě spásy.
A to, jak jsem poslouchal hraní dalších lidí,
je možná svým způsobem podobné příběhu o Mauricových kostelních
písních a o tom, jak si představoval slova.
Chci říci, že o tom určitě nepřemýšlím za všech okolností.
Ale v armádních kapelách je určitá neměnná věc –
a jsem si jistý, že i v jiných kapelách –
týkající se frázování a přístupu ke hraní...
A myslím, že to člověk dostane pod kůži.
Gomm: Takže těm z vás, kteří budete hrát tuto skladbu,
bych rád řekl, že jedna věc je hraní not.
Musíte však také vyřešit to, kde a kolikrát se nadechnete,
a také, jak řekl Phil,
se pokusit celou skladbu frázovat,
což je ale obtížné,
protože končí ve vysoké koncertní poloze.
Cobb: Mám to předvést znovu i s nádechem?
Gomm: Ano, předveď to ještě jednou.
S tím dodatečným nádechem.
[Straussův Don Juan]
Následuje zatroubení na trubku z opery Leonore.
V Des.
Má se odehrávat mimo jeviště.
Osm taktů předtím zde máme jedno velké dlouhé
a velmi hlasité crescendo hrané strunnými nástroji,
které končí prvním tónem tohoto zatroubení za scénou.
Takže to musí být...
no, jako ze zákulisí.
Musí to znít majestátně a přítomně.
A druhé zatroubení ještě více.
[Beethovenova Leonora, předehra č. 2]
Dobrá.
Výborně. Cobb: Další?
Gomm: Ano, zahraj ještě to druhé.
Uvidíme, jestli to dokážeš zahrát trochu jinak.
[Beethovenova Leonora, předehra č. 2]
Ano, moc hezké.
Technicky to není obtížné,
pokud nebudete hrát rychle.
Podle mne, když hrajete tento kousek,
myslím obě dvě zatroubení,
měli byste zkusit hrát druhé zatroubení, přestože jsou stejné,
o něco naléhavěji,
tedy v hudebním smyslu...
Šestnáctinové noty mohou být trochu rychlejší
a trioly mohou být pokud možno ještě rychlejší,
až dosáhnou dlouhého a.
Také se soustřeďte
na přesnost arpeggií.
Máš k tomu nějakou radu?
Kromě toho, že je nutné cvičit pomalu?
Cobb: Cvičte pomalu
a tiskněte pořádně klapky. Gomm: Ano
Cobb: Zkoušejte a nacvičujte, až se vám to dostane pod kůži.
Gomm: A ještě jedna obecná rada...
ze všech tří částí skladeb
je tato technicky
nejméně obtížná.
A nenechte se odradit.
Máme tu mezi námi fantastického prvního trumpetistu
a neočekáváme, že lidé budou
hrát tak dobře jako on.
Nenechte se odradit. Zkuste to.
Prostě to zkuste a uvidíte.
To, co očekáváme,
není jen technika.
Je to hlavně hudba samotná.
Soustředíme se na melodii, frázování
a krásu zvuku.
Není to jen o technice
a přesnosti hraní tónů
na žesťový nástroj.
Cobb: Ještě něco.
Možná bychom měli zmínit to,
že většina z vás nejspíše
tyto skladby nikdy nehrála
s orchestrem
nebo v orchestru.
Já osobně mám rád jednu věc,
a netýká se to jen hraní na trubku:
je to poslech různých typů
a stylů hudby.
Myslím, že je opravdu dobrý nápad
zkusit si poslechnout tyto části skladeb
v místech, kde nastupuje trubka,
jak je hrají různí trumpetisté.
Získáte tak určitou představu,
co vás při
hudební zkoušce čeká.
Gomm: Ano.
Nechceme, abyste je napodobovali. Cobb: Ne, napodobovat určitě ne.
Rozhodněte se, jak chcete hrát.
Gomm: Pokud si poslechnete šest různých nahrávek,
uslyšíte šest různých verzí.
Cobb: To platí obecně, ne pouze o těchto skladbách.
Rozhodně byste neměli napodobovat jiné sólisty.
Jde o to, jak řekl Nigel,
poslechnout si, jak různí hráči dělají různé věci.
Myslím, že to je vždy výhoda.
Gomm: Takže si to užijte.
Nebojte se toho.
A pokud budete hrát hodně nahlas,
pamatujte na to, že je třeba zachovat určitou vzdálenost od mikrofonu,
protože při hře na trumpetu
dochází snadno ke zkreslení zvuku nahrávky.
A užijte si to.
Má to celé být zábava.
A pokud vás to nebaví,
tak to nebude bavit ani posluchače.
Cobb: To je konec našeho malého kurzu.
Spolu s Nigelem se s vámi loučíme.
Gomm: Hodně štěstí, držíme palce a dobře se u toho bavte.
Cobb: I ode mne.
[smích]